Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Komu není rady...

Moji současní příznivci vlastně byli budoucí odpůrci, jen o tom ještě nevěděli. Ústup »do předem připravených pozic« přijali jako menší prohranou bitvu, ale ne jako definitivní. Ještě mě po Lenčině pořadu přišli mimo kamery utěšovat a slibovat mi věrnost až za hrob. Ještě netušili, že já nejsem já - či spíš jsem jiný »já« než ještě nedávno.

Vodopád výčitek se na mě ale snesl »doma«. Hanka se na debatní pořad samozřejmě dívala a buď pochopila, že nejde jen o nepatrný ústupek, ale o trvalou změnu kursu, nebo byla od začátku odhodlaná neprominout mi ani maličkost. Pochopil jsem to až po chvíli, když se prořekla, co je skutečnou příčinou jejího běsnění. Její otec - vlastně můj nový tchán - si vsadil na výsledek debaty nemalé peníze a pochopitelně sázel na to, že Lenku rozpráším. Místo toho jsem nečekaně ustoupil, čímž jsem ho podle slov své »drahé polovičky« sprostě okradl o několik set tisíc. Přece jsem nemohl za jeho sázecí vášeň! Jenže moje »drahuška« se projevila - jako vždycky, když šlo o peníze.

Zapomněla na své dobré vychování, ječela na mě, až se hradní okna třásla. Jak jsem si mohl dovolit ustupovat té chátře, jak se teď na mě budou všichni dívat, král přece nesmí být populista - a tak dál. Žádnou náklonnost jsem k ní necítil a nechávala mě zkrátka klidným. Tu semetriku si přece vzal za ženu Viky, ne já. Já jsem ho už jen zastupoval.

„Jak myslíš, Haničko!“ pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že to zdrobnělé oslovení nemá ráda, proto jsem je úmyslně použil. „A jestli chceš odjet k mamince, nevyhrožuj tím, ale posluž si. Já to vydržím.“

„Budeš litovat!“ zasyčela.

Pak si skutečně zabalila nejnutnější věci do velké brašny a odjela královskou limuzínou, kterou měla pořád k dispozici i se šoférem. Nebránil jsem jí v tom.

Jen jsem si víceméně oddychl...


Pak už jsem v klidu zavolal telepatií Věrku, abych se s ní poradil o dalším postupu.

„Přeskoč na durumald »Pravdaužší«,“ pozvala mě Věrka. „Už to tu řešíme.“

Objevil jsem se na sekretariátu partaje »Pravda«, kde už mě čekali. Nejprve jsem referoval o roztržce se svou současnou chotí. Nebylo to samoúčelné, Hanka a zejména její rodina měli značný vliv v českém podnikatelském prostředí a roztržka by se mohla projevit i na něm. Ještě se úplně nezacelila ani rána po »Německé nemoci« a už aby nastaly další problémy!

Shodli jsme se však, že z toho mraku pršet nebude. Ať by se Hanča třeba postavila na hlavu, na stavu království by se to nemělo vážněji projevit.

Mnohem větším problémem byla informace o současném veliteli Hradní stráže, který k předchozímu králi, tedy ke mně, vpustil do chráněné oblasti ozbrojeného vraha a ještě se s ním předtím srdečně domlouval o podrobnostech a málo střežených únikových cestách. Bohužel nám proti spolupachateli té vraždy chyběly důkazy. Vzpomínky Šimona Šteina, ačkoli byly jasné a postačující pro mne, se před soudem použít nedaly.

Navrhl jsem nasadit na něho mluvící havrany. Nemusí je brát vážně, ale budou ho znervózňovat, dokud neodejde, nebo neudělá nějakou fatální chybu. Museli jsme se ovšem pojistit, aby tato chyba nevyústila do palácového převratu, jehož obětí bych se stal již podruhé já. Holedbal jsem se, že budu ve střehu a každého přimrazím vteřinu předtím, než se dostane k první ráně, ale Věrka mi připomněla, že neočekávanou zákeřnou ránu zezadu těžko odvrátím ani když dostanu varování hačetá. Je to zkrátka naše slabé místo a zkušenosti bych neměl podceňovat.

Měl jsem už i vlastní - a to jsem Šimona viděl zepředu!

Vrah odhodlaný zabíjet má zkrátka vždycky výhodu...

Další očekávaný problém mi mohl dělat můj nový otec. Od syna očekával protekci, kterou jsem mu nemínil dávat, zato jsem mohl na oplátku očekávat potíže z jeho strany, výčitkami počínaje a závažnějšími akcemi konče.

Věrka dokonce navrhovala, abych novopečenému tatíkovi nějakou protekci i zakázku poskytl, i když ne tak velkou, jakou očekával a vyžadoval. Právě tolik, aby si nemohl stěžovat na synovský nevděk, ale aby to nebylo okaté a protizákonné.

To by snad šlo, i když zásadovost by byla čistší. Nesměl jsem ovšem zapomínat na dosavadní Viktorův život, o zásadách se u něho nedalo hovořit, pominu-li zásadu urvat co se urvat dá.

Jinak jsem měl dobře nakročeno k »nápravě« králova charakteru. Bylo co napravovat, Viky nebyl žádný svatoušek! Mohu teď ale pokračovat v tom, co jsem jako Vojta opustil? Bude to vypadat jako zmoudření Ferdiše Pištory, ale vyloučené to snad není a národ to jistě přijme s radostí.

Až na mé dosavadní příznivce... Ti mohli současný obrat chápat jako ojedinělý ústupek národu, ale kdyby to tím směrem pokračovalo, všichni pochopí, že ta změna nebyla jedinečná.

Pro některé to bude možná zrada, pro jiné naopak obrat k lepšímu a doufám, že těch bude víc.

Uvidíme!


V sekretariátu partaje »Pravda« jsem se dozvěděl zprávy o Američanech v Rusku.

Ukázalo se, že si příliš mnoho Američanů odvyklo práci. V Rusku neměli tiskárnu dolarů, která jim až dosud zajišťovala docela pohodlný život. Nadnárodní firmy předtím přestěhovaly výrobní továrny do rozvojových zemí za levnou pracovní silou, zisky jim utěšeně stouply, ale v Americe výroba upadala.

Bossové zůstali ve svých přepychových protiatomových krytech, které se pod popelem rychle měnily v luxusní hrobky. Obnovit průmyslové podniky s lidmi, kteří již odvykli odborné práci, byl nadlidský úkol. Rusové jim ochotně pomáhali, jenže chyba byla, že Američané Rusy skrytě pohrdali. Ne všichni, ale drtivá většina. A protože šídlo v pytli neutajíš, ochota Rusů pomáhat jim pozvolna slábla. Kdyby se o zásobování nestarali »zukíjá«, byl by problém ještě větší. Američany dřív odděloval od zbytku světa oceán a jejich vlastní pýcha, jenže přehrada mezi nimi a Rusy teď narůstala ještě víc.

„Tím se nezabývej,“ uklidňovala mě Věrka. „To není tvá starost. Jekatěrina si s nimi poradí. Máme na starosti Čechy, to taky není málo.“

Inu - měla pravdu. V Čechách bylo práce jako na kostele.

A bylo nás na ni málo.


Výhodou bylo, že partaj »Pravda« měla v Parlamentu Českomoravského království nadpoloviční většinu hlasů, takže nebyla závislá na opozici. Mohla tedy prosazovat zákony bez obstrukcí a kompromisů. Opozice brblala a snažila se některé nepohodlné zákony oddalovat, jenže jednací řád Poslanecké sněmovny dovoloval jen diskuzní příspěvky únosné délky - deset minut směli překročit jen předsedové poslaneckých klubů a to nanejvýš na dvojnásobek.

Dobrým krokem bylo také jmenování »zukíjá« Růženy na pozici guvernéra České národní banky. Česká národní banka se kromě stabilizace měny - ale tentokrát skutečné stabilizace, ne neustálého okrádání lidí inflací - zaměřila na běžné služby pro podnikatele i pro soukromníky, ale na rozdíl od jiných bank bez úroků a bez poplatků. Tím se vlastně změnila v první bankovní neziskovou organizaci, což přimělo všechny ostatní - vesměs cizí - banky urychleně opustit Českomoravské království.

Druhým krokem bylo bezplatné připojení k internetu pro všechny. Zde dosavadní poskytovatelé zůstali, ale poplatky za uživatele platil z rozpočtu stát. Tím se platební styk zjednodušil natolik, že se hotové peníze už ani nevyplácely. Poskytovatelé byli pod dohledem Nejvyššího kontrolního úřadu a neodvážili se požadovat vyšší poplatky, než bylo pro státní kasu únosné. Zlatý důl to zkrátka nebyl. Nedopláceli na to, ale neměli ani enormně vysoké zisky.

Podpisem zákona o majetkových nárocích krále jsem se sám zbavil možnosti nakládat s nemovitostmi, které jsem před volbou nevlastnil. Bylo to potvrzení toho, že mi na Hradčanech nepatří ani klika u dveří a že všechno, co užívám, mám pouze pronajaté. Správa Hradu byla podřízená vládě, ale nesměla ani na vládní příkaz nic z majetku prodat a obsluha krále byla pro ni nadále jen věcné břemeno.

Na základě tohoto zákona jsem se pokusil domluvit s vládou Izraele přes jejich velvyslance o neplatnosti smlouvy, uzavřené mým původním já - Viktorem.

Velvyslanec nemínil tak snadno ustoupit a hrozil arbitráží před soudem v Tel Avivu, tu jsem ovšem jako zaujatou odmítl. Jeho pozice však nebyla příliš pevná, protože nikde ve světě nebyl jediný uznávaný mezinárodní soud a ani vyhrůžky mu nepomohly. Připustil jsem, že mají jistou váhu, neboť to byl izraelský agent, kdo zavraždil předchozího krále, ale současně jsem ho varoval, že druhý pokus tak tragicky nedopadne a bude jedině důvodem k přerušení diplomatických styků mezi našimi zeměmi. Řečeno diplomatickým žargonem - strany setrvaly na svých postojích, jenže pozice hosta byla v Českomoravském království slabší, takže nedosáhl svého ani vyhrůžkami.

Nebylo by ale dobré ho podceňovat. Argument - že by si to přece nedovolil - měl cenu použitého toaletního papíru. Byli toho schopni jednou, budou toho schopni kdykoliv. Bylo třeba se proti němu chránit. Ale se zrádcem v podobě velitele Hradní stráže to prostě nešlo.

Rozhodl jsem se řešit to přímo, bez okolků. Zavolal jsem si ho k pohovoru a přímo jsem mu sdělil, že vím o jeho spojení s agentem Šimonem Šternem a o jeho úloze v atentátu na krále Vojtěcha. Slíbil jsem mu, že z toho nebudu dělat aféru a nabídl mu místo velitele ochranky našeho velvyslanectví v Tel Avivu, kde už nebude mít příležitost škodit.

Chvíli se na mě díval, bledý jako křída, pak na můj návrh váhavě přikývl. Dobrá, poslední šanci jsi využil, budeš tedy žít. Kdybys na mě vytáhl zbraň, byl by to tvůj konec...

Darebáků se můžeme zbavit různým stylem, ale zbavit se jich zkrátka musíme.

A pojedeme dál...


Předmanželská smlouva je jednou z nových vymožeností, umožňujících při rozvodu dokonale oškubat partnera.

Podobné smlouvy se sice sepisovaly už dřív, ale týkaly se jen šlechtických rodů, kterých nebylo tolik. S nástupem dravců se ovšem začaly rozmáhat i v Čechách.

Mezi lidmi se dřív rozvody nepěstovaly. Svatba platila do smrti jednoho z partnerů, vdovec či vdova se pak mohli znovu oženit nebo vdát a smlouvy tohoto typu byly vlastně zbytečné. A lidé neměli myšlenky ani peníze na advokáty. To všechno se ale v moderní době změnilo. Předmanželské smlouvy se staly pro advokáty dalším zlatým dolem.

Hana s Viktorem měli také předmanželskou smlouvu. Bylo na ní znát, že iniciativa sepsat ji vyšla od Hanky, protože většina sankcí pro případ rozvodu byla namířená proti Vikymu. Naštěstí tam Viky dodal podmínku, že se sankce neuplatní, dojde-li k rozvodu z jejího podnětu, což jí poměrně účinně zabraňovalo podávat žádost o rozvod. Nebránilo to však oběma v nevěře. Za poměrně krátkou dobu trvání jejich manželství jí už byl Viky nevěrný se dvěma ženami a Hanka mu to přičinlivě odváděla, neboť nevěry nebyly v sankcích podchyceny. Věděli to o sobě, ale tvářili se, že se jich to netýká.

Ti dva se beztak vzali jen kvůli podnikání - byl to čistě účelový sňatek a trvat na něm bylo bláhové. Nicméně já jsem žádost o rozvod podat nemohl, jinak bych z rozvodového řízení vyšel jako bezdomovec. Nezbylo mi než zůstat s Hankou, i když se mnou chtěla orat jako s volem. Což snad nejsem. Naštval jsem ale Haničku na nejvyšší míru. A šlo, jako vždycky, o peníze.

Ale - jen ať si zvyká...


Výhodou bylo, že nejsilnější partají byla »Pravda«.

Já jsem jejímu vedení nedělal problémy a navrhované zákony jsem podepisoval bez výhrad, už protože jsem se trochu podílel už na jejich vytváření a sepisování.

Partaj »Pravda« naopak nedělala problémy mně. Od té doby, co jsem »zmoudřel«, jsme se krásně doplňovali. A měli jsme velice ambiciózní cíle!

Například zrušení armády. Panebože, co to přineslo nářků od starých partají! A toho strašení milionem nezaměstnaných! Dal jsem vojákům nabídku přejít do civilu s tím, že je Policie přijme s otevřenou náručí, ale zejména důstojníkům se to vůbec nelíbilo. Prorokovali Českomoravskému království okupaci ze strany sousedů, ale i když se nic z toho nedělo, nepřestávali mé rozhodnutí kritizovat.

Ani zastavení výroby zbraní nepřijal žádný z opozičních představitelů bez halasné kritiky. Množství nezaměstnaných se kupodivu nezvýšilo, neboť bylo třeba obnovit jiná průmyslová odvětví, která naopak dělníky potřebovala, ale strašení bylo až až a opozice se předháněla v líčení hospodářských katastrof.

Byla by to pohoda, kdyby... ale už Božena Němcová ústy své babičky tvrdila - není na světě člověk ten, by se zavděčil lidem všem. Opozice byla a bude, lidé mají občas protichůdné zájmy a uspokojit obě strany prostě není možné.

Sesypali se na mě všichni, kdo mě ještě nedávno hlasitě podporovali. Kromě mé »drahé« choti to byl především tchán, kterému jsem zkazil vysokou sázku, můj biologický otec, který mi vyčetl všechno možné, nedostatkem synovské vděčnosti počínaje a zradou konče. Dokonce mi vzkázal - neboť někde prohlásil, že za mnou nepřijde, dokud k němu pokorně nepřijdu já - že by mohl otevřít i dávno zapomenutý případ korupce na právnické fakultě, což by mě před národem znemožnilo.

V tom měl ovšem pravdu, tohle by byla aféra jako řemen, i kdyby v ní on sám figuroval jako úplatkář. Jenže někteří lidé - a můj biologický otec mezi ně patřil - se podobají japonským kamikaze. Ať jsem bit, jen když se peru!

Na tuto vyhrůžku jsem reagoval jinak než čekal. Dohodl jsem s Lenkou Jedličkovou, že mě opět pozve do svého pořadu a zeptá se mě provokačně, proč od své korunovace nepoužívám jiné tituly než »král«. Vikymu naštěstí byly jiné tituly než »král« »málo nóbl«, proto je také nepoužíval, zatímco já jsem se tím nezaslouženým peřím chlubit nehodlal.

Když se mě Lenka zeptala, proč neuvádím u svého jména titul doktora práv, odvětil jsem jí, že se mi zprotivil.

„Nedávno mě na internetu přiřadili k největším pijavicím lidského rodu, což mají být právníci,“ řekl jsem. „A protože mají často pravdu, rozhodl jsem se titul neužívat a právnickou praxi nevykonávat.“

„Beztak jsem v tom oboru nikdy nevynikal,“ přiznal jsem na závěr s provinilým úsměvem. „Pro království budu mnohem užitečnější jako král než jako podřadný advokát.“

„Ale co ostatní právníci?“ zeptala se mě Lenka.

„To máte tak...“ zamyslel jsem se. „Pánbůh osídlil svět různými tvory - lidmi, dobytkem, osly, ale i jedovatými hady, cholerou a morem. Jistě nezapomněl ani na právníky. I oni jsou výtvor Boží!“

Uvést právníky společně s jedovatými hady, cholerou a morem, mi vyneslo popularitu mezi mladými, na druhé straně jsem si to polepil u právníků.

Na mladých mi ale záleželo víc...

 


 

Zpět Obsah Dále

15.07.2017 22:28