Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Rozhřešení

Nadprostorem jsem předběhl i rychlost světla a teprve po mém příchodu dorazilo mé telepatické hlášení. Mohl jsem to teď osobně doplnit a upřesnit.

Všechny tři vědmy se vyděsily, když jsem jim sdělil, jak snadno se mi podařilo odstavit Thasse od Sofura. Samozřejmě jsem hned projevil obavy, aby to někoho nenapadlo i na Zemi. Mohl by se stát bohem i bez vyvražďování ostatních »zukíjá«.

Zabránit této možnosti jsme všichni čtyři věnovali chvíli usilovného přemýšlení. Napadlo mě ale poměrně snadné řešení a všechny tři uznaly, že by mělo stačit.

Sofur považuje za příkaz jen to, co je uvedeno návěštím. Navíc musí být správně »zazpívané«, aby nemohlo být zadané omylem. Změna pak vyřadí všechny, kdo nové návěští neznají.

Vymysleli jsme proto společné řešení, jak tomu zabránit. Sofur dostane jeden jediný výjimečný a nezměnitelný příkaz, který nebude návěští potřebovat. Aby se nedal zadat omylem, musí být složitý a přitom snadno zapamatovatelný. Napadla mě česká věta složená výhradně ze samých souhlásek - »Strč prst skrz krk«. Ale i ta se občas v Čechách říká, proto musí mít náš superpříkaz obrácené pořadí - »krk-skrz-prst-strč«.

Vědmy Věrka, Dara i Káťa na tento návrh přistoupily bez výhrad - napadlo mě to jako prvního a neměly protinávrh.

Implementaci výjimečného příkazu jsme zajistili všichni čtyři. Muselo to být co nejdříve a co nejspolehlivěji. Po našem zadání už zvolené slovo nepůjde změnit a jeho telepatickým vyslovením se vrátí původní návěští »Krug«.

Teprve teď jsme mohli zahájit diskusi o osudu čtyř set amerických mariňáků »zukíjá« a jejich veliteli Thassovi.

I to ale spěchá.


Můj návrat z Brívy byl směsicí triumfu i zklamání.

Humánní pacifikace mariňáků dýmovnicemi se kupodivu nesetkala s velkým pochopením.

„Pokud ti to pomůže dostat se rychleji k Thassovi, bude to v pořádku,“ zhodnotila to Věrka. „Ale jinak - ti chlapi byli, jsou a zůstanou nebezpeční. Co s nimi chceš dělat?“

„Zajmu je,“ navrhl jsem. „Ještě nevíme, jakou úlohu jim Thass připravil. Pořád je přece možné, že nevědí, čemu vlastně měli napomáhat.“

„Myslíš, že jsou pouhý kanonenfutr, jako vojáci ve válkách na Zemi?“ zpochybnila to i Káťa.

„Možné to je,“ trval jsem na svém. „Dokud část z nich nevyslechneme pod příkazem »sriztajog«, nebudeme mít jistotu. Takhle si neumíme představit, co se jim honí hlavami. Jen bych připomněl, že vůbec nemuseli vědět, do čeho šli. Johavovy »malé pozorovací vesmírné objekty« znáte, řekli jste o nich i mně, ale Thassovi mariňáci to vědět nemusí! Mohou si myslet, že tam jsou jako běžná ochranka, ale o pravém účelu nemají ani potuchy.“

„Já bych jim tam neházela dýmovnice se slzným plynem, ale ampule s tekutým kyanovodíkem,“ řekla tvrdě Káťa. „Bylo by to sice nebezpečné i pro tebe, ale na případnou otravu je protijed, který bys měl jenom ty.“

„Použití bojových plynů zakazují Ženevské konvence,“ namítl jsem.

„Ženevské konvence!“ vzdychla si Káťa. „Výroba zbraní hromadného ničení se může stát jen nádhernou záminkou k válce, při které zemře pár milionů lidí! I když se později ukáže, že to byla lež! A národ, místo aby viníky pověsil na nejbližší lucerny, připraví jim nadšené ovace a vítá je po návratu domů jako své národní hrdiny!“

„Američané použili ve Vietnamu bojovou otravnou látku, zvanou Agent Orange,“ přidala Věrka. „Tedy něco, co měl svět pochopit a odsoudit jako válečný zločin. To se ví, nevytrubovali do světa, jaké úspěchy Agent Orange měl a kolik tisíc Vietnamců zahubil, po celou dobu tvrdili, že jde o »odlistňovač«, údajně aby viděli na bojovníky Vietkongu skryté v džungli. Umírali tam také američtí piloti i vojáci, kteří s jedem pracovali a plnili nádrže letadel na základnách, což tajili jako nejvyšší tajemství. A umírali ještě dlouho po ukončení války, neboť Agent Orange je i při malé koncentraci rakovinotvorný. Podobně dnes někteří Němci tvrdí o plynu Cyklon-B, že to byl pouhý prostředek proti vším. Jistěže s ním vyhubili miliony blech, vší a jiného hmyzu, jenže i s lidmi, na kterých hmyz parazitoval.“

„Ale Ženevské konvence jedy zakazují!“ trval jsem pořád na svém. „Ten zákaz má jistě dobrý důvod!“

„Ten zákaz měl zmírnit utrpení lidí ve válkách,“ přikývla Věrka. „Některé jedy jsou opravdu hnusné. Takový yperit nadělá lidem po celém těle mokvající puchýře a kdo otravu přežije, má až do smrti jizvy. Americký Agent Orange, pokud vím, má účinky slabší, zato způsobuje i při lehkém zasažení leukémii, rakovinu a hlavně deformace novorozenců. Přesto za to nikdo nedostal žádný trest. Kyanovodík zabíjí rychle. Němci to ve vyhlazovacích táborech dotáhli až k příslovečné dokonalosti.“

„Jak se tak dívám,“ vzdychl jsem si, „demoralizoval jsem Thassovy chlapy tvrzením, že zajatce neberu, ale to jsem ještě netušil, že to bude holá skutečnost!“

„Jen to zkus domyslet pěkně do konce!“ pobídla mě Věrka. „Dejme tomu, že zajmeš dvě stovky Thassových lidí. Ukáže se, že dobře věděli, co Thass zamýšlí a nezbude ti než obžalovat je z přípravy největší genocidy světa. Co s nimi budeš dělat? Ještě vytáhni zákaz trestu smrti a pseudohumanismus ti nedovolí nic jiného než odsoudit je k doživotnímu vězení. Shovívavější trest by byl nespravedlivý k milionům chystaných obětí, propuštění na svobodu by byl zločin, neboť prokázali, že se nezastaví ani před genocidou a nechat je na svobodě by byl zločin, byli by chodící časovanou bombou. Jenže doživotí znamená problém. Jsou přece dlouhověcí! Budeš je celých tři sta let hlídat? Připravíš jim také tak fešácký kriminál, jaký má masový vrah Brejvik? A to si ještě stěžuje, že vězení pošlapává jeho lidská práva!“

Brejvika na mě vytahovat nemusela, i když jsem uznával, že to je nejen vrchol drzosti masového vraha, ale také vrcholná slabost justice. Podle mě měl Brejvik po zbytek života kácet ruční pilou stromy nebo dobývat v kamenolomu kámen. Humanismus je možná krásná myšlenka, ale humanismus k vrahům je současně krutým výsměchem jejich obětem.

A aby masový vrah dával interview reportérům, jaké se mu tím vězněním dějí křivdy, to je opravdu výsměch spravedlnosti!

„Četla jsem jednu knihu,“ pokračovala po chvilce Věrka. „Hrdina se rozhodl přivést zločince ke spravedlivému, řádnému soudu. Jenže byl na něho sám a do nejbližší civilizace byl týden cesty. Vrah se mu začal pošklebovat, že ho zabije, nevydrží přece nespat! Sám si pak klidně spal na každé vhodné zastávce, ale jeho strážce zuby nehty bděl. Nakonec spánek zvítězil, vězeň se tiše vyvlékl z pout, zmocnil se zbraně a bez okolků svého pitomého, ale čestného věznitele zastřelil.“

„Co to bylo za knihu?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To je snad jedno,“ odvětila. „I tak pochybuji, že se to stalo právě tak, zejména když ten čestný chlap byl údajně Američan. Ti jsou čestní jen v knihách - dnes ještě ve filmech. Autor ale popsal výhody lidského přístupu pro darebáky. Chceš dodržet Ženevské konvence, ale buď si jistý, že by je Thassova banda nedodržela, kdyby se vaše místa vyměnila.“

„Myslíš, že by se mezi nimi nenašel ani jeden čestný chlap, který by s Thassem nesouhlasil?“ zeptal jsem se.

„Obávám se, že ne,“ pokývala hlavou Věrka. „Neříkám, že mezi Američany nejsou čestní lidé, naopak doufám, že upřímných bude mezi nimi většina, ale mezi Thassovými by to byly výjimky. Uvědom si, že si je ten falešník vybíral k obrazu svému.“

„Jsi hodně pesimistická,“ vyčetl jsem jí.

„To jsou spíš zkušenosti,“ vzdychla si. „Ale můžeme na tvé nápady přistoupit. Místo kyanovodíku použiješ éter. Nezabije je, jen je zbaví vědomí a můžeš je odzbrojit. Nevyhneš se ale soudu s použitím příkazu pravdy »sriztajogu« a uvidíme, jak se ti bude líbit zneškodňování těch, komu prokážeš, že tam byli s plným vědomím chystaných následků.“

„To je pravda,“ přiznal jsem se. „Sám říkám, že trest smrti je přiznání státu, že zneškodněné lumpy nedokáže trestat jinak.“

„Ano, tak to je,“ přikývla Věrka.

„Jenže my možnosti států nemáme,“ namítla Káťa. „Když darebáky předáme lidské justici, soudcové je osvobodí a k jejich zločinům připojí i vlastní spoluvinu. Pozemská justice je kapitola sama pro sebe. Co se u soudů děje, je ke vzteku i k pláči. Justice má znamenat spravedlnost, ale většinou bývá pravdou i opak.“

„Takže je čistá pitomost nechávat spravedlnost v rukou naší úplatné justice,“ shrnul jsem to. „Dobrá, sem s tím éterem!“

„Chceš tam od nás sekundovat?“ usmála se na mě Káťa.

„Pletli bychom se navzájem,“ mávl jsem ledabyle rukou. „Zatím jsem si věděl rady. Až budu v koncích, přijdu.“

Vzpomněl jsem si přitom na maníka, slisovaného vraty do krvavé placky. Ano, šlo to, ale že by to šlo úplně hladce...

Vrátím se na Brívu s pěti lahvičkami éteru. Nechám si je na záchodě, kde se objevuji, kdykoliv je třeba. Ale teď - vzhůru do jámy lvové! Čeká mě chodba s dvaceti osmi mariňáky, uvidíme, jak to na ně zapůsobí...

Klasická policejní želízka jsem vložil Sofurovi do katalogu, abych o ně mohl kdykoliv požádat a nemusel se s nimi nosit. Při zneškodňování větších skupin by mi vadila i jejich váha, takto jsem je měl vždy po ruce.

A jde se na to!


Thass i jeho skvadra chemický útok očividně nečekali.

Jistě by své muže vybavil plynovými maskami nebo něčím, co by jim zajistilo přežití v nepříznivých podmínkách. Zřejmě se ale spoléhal na to, že Sofur udrží v lodi dýchatelné ovzduší. Bylo tomu tak, Sofur pokaždé zamořený úsek rychle pročistil a obnovil jeho dýchatelnost, i když ve vzduchu ještě chvíli přetrvával puch dýmovnic anebo sladký pach éteru. Jenže než se mu to podařilo, měli Thassovi mariňáci ouvej. Kdo se par éteru nadýchal, zůstal bez sebe i když byl kolem něho vzduch čistý.

Hned první skupinka byla poměrně početná.

Když jsem opatrně vstoupil do chodby, leželi všichni jeden přes druhého na jejím opačném konci, kam před sladkými parami prchli. Nebylo jim to nic platné, láhev obsahovala chemikálie víc než dost k zamoření desetkrát větší prostory. Sofur čistil vzduch usilovně, ale když jsem se tam odvážil vstoupit, byli hoši v limbu a ještě budou, i když spojení za ruce do jediného řetězu známými kovovými »náramky«.

Ukořistěnými zbraněmi jsem se nezdržoval. Sofur je na můj příkaz rozložil na atomy, jen to zahučelo. Napadlo mě zbavit se anihilací i zbytků chlapa rozdrceného dveřmi, ale to počká, přece se tam nebudu zbytečně vracet.

Místo na výtah jsem se soustředil na vyčištění schodiště. Číhalo na něm jen pár chlapů, jenže na rozprsknutí láhve s éterem reagovali zběsilou střelbou. Nemohla mi ublížit, vrata byla téměř zavřená, jenže ohněm z jejich zbraní se éterové páry zažehly, explodovaly a oheň prošlehl dovírajícími se dveřmi až ke mně. Plamen mi olízl boty a kalhoty, ale víc jsem se lekl, než aby mi to vážně uškodilo. Hoši na schodišti dopadli hůř, ale nevzdávali se ani když jsem tam vhodil další láhev éteru. I tu přivedli k explozi a teprve třetí láhev je - popálené na rukou a v obličejích - poslala do říše snů.

Co s nimi? uvažoval jsem. Samozřejmě jsem je pospojoval želízky za ruce do řetězu, ale došlo mi, že budou skučet bolestí, až se proberou a znecitlivující účinky éteru pominou.

Rozhodl jsem se svěřit je vědmám na Zemi. Jednoho jsem od kamarádů odepnul, trhnutím jsem ho narovnal a s chlapem v objetí jsem se dal teleportovat do Čchian-Chouč, kde jsem ho chtěl ponechat v péči trojice léčitelek.

Jistě si s ním poradí!


Vědmy mě v Čchian-Chouč zdržely trochu déle, ale nebylo to marné. Samozřejmě se věnovaly popálenému obličeji zajatého Thassovu zukíjá, ale po probuzení ho podrobily výslechu ohledně jeho přítomnosti na Brívě a trvaly na tom, abych byl u toho.

Díky příkazu »sriztajog« byl jako v transu a nebyl ve stavu, aby mohl lhát, takže všechny jejich otázky pravdivě zodpověděl.

A bylo to poučné, zejména pro mě.

Předně - všichni Thassovi lidé za Brívě věděli, co je jeho pravým cílem. Všichni už měli přislíbená místa velekněží nového náboženství, které mělo nahradit všechna dosavadní. Samozřejmě věděli, že Thass není skutečný bůh, ale náboženství měli na tomto principu rozpracované do posledního detailu.

Lidi chtěli do nového náboženství konvertovat i dobrovolně pod dojmem zázraků, které nový bůh vykoná přímo před jejich zraky - Sofurova činnost se od zázraků nedala odlišit a ani vědci o podstatě jevů neměli tušení a nedokázali by nic z toho vysvětlit. Zbylé měl přesvědčit tvrdý teror proti bezvěrcům.

Problém byl v tom, že Sofur měl víc pojistek proti zneužití, jenže ty chtěl Thass postupně odstranit, jakmile se zbaví ostatních zukíjá, kteří by jeho praktiky odsoudili a »zázraky« narušovali i pouhým vysvětlením jejich podstaty.

„Tady to vidíš!“ obrátily se vědmy ke mně, když dokončily výslech. „Všichni ti darebáci o všem věděli a ochotně chystanou genocidu podporovali. Má ještě smysl brát zajatce?“

Na tohle se nedalo odpovědět souhlasně. Pokud byli všichni podrobně seznámení s Thassovým úmyslem a šli za ním s vidinou budoucích velekněžských prebend, nemělo už smysl omlouvat je a trvat na ohleduplném zacházení.

Vyměnil jsem tedy před svým návratem na Brívu skleněné lahve s éterem za menší ampule s tekutým kyanovodíkem. Teprve teď tedy nastane skutečný masakr - i když vzhledem k použitému prostředku při něm žádná krev nepoteče.

Ale nepůjdu tam už sám. Ne že bych někomu přenechal své místo »v přední linii«, ale Káťa se rozhodla prostory Brívy od Thassových mariňáků za mnou »začistit«. Nemusím se tedy starat o jejich pozůstatky. Některé vypadají opravdu hrozně, jako ten chlap rozdrcený dveřmi, jiní jsou popálení hořícím éterem, jiní budou jen modří ve tváři. Káťa ale tvrdila, že si z Čečny pamatuje daleko horší obrazy, válka tam byla mnohem krutější.

Třetí skok na Brívu v krátkém čase...

Teď to ale přijde!


Historii se zachoval výrok jednoho majitele uhelného dolu, kterému se vzbouřili horníci a zahájili okupační stávku hluboko v dole, kam se za nimi místní policisté neodvážili.

Uhlobaron prý prohlásil:

„Tu vzpouru potlačíme nekrvavě! Vypněte jim větrání!“

Když pak ostatní horníci vytahali své udušené kamarády na vzduch, nikdo už se neodvážil proti majiteli ani ceknout.

Ano, i válka se dá vést nekrvavě...

Kyanovodík se ve skutečné válce nepoužívá, páry jsou lehčí než vzduch, ve volném terénu rychle vyprchají směrem vzhůru. Ovšem v uzavřených prostorách je to jiné, lidi ve sprchách zabíjel spolehlivě. Německý »Zyklon B« byl původně prostředek proti hmyzu, ostatně se tak vyrábí dodnes, jen slovo »cyklon« nahradili slovem »uragan«, ale v uzavřené prostoře sprch byl použitelný i proti lidem.

Co všechno už si lidé na sebe nevymysleli!

Výprava jednoho člověka proti čtyřem stům ozbrojených zabijáků vypadala zprvu jako zoufalý útok japonského kamikaze. Nápad zbavit je podpory Sofura jejich převahu obrátil. Teď jsem byl pánem Brívy a možnost rozdělit protivníky na malé hloučky to ještě vylepšovala.

Chemická válka může být úplně jednostranná. Asi proto ji světové mocnosti prohlásily za nedovolenou, kdo ji použije, stává se válečným zločincem a celý svět ho odsoudí, zatímco střelivo plněné ochuzeným uranem, kdy se vlastně do lidí střílí odpadem z jaderných reaktorů, nechává veřejné mínění netečné.

I ministr volený za Zelené může hlasovat proti jeho zákazu!

Proč asi? Vždyť je to tisíckrát horší než chemické jedy! Zákaz tohoto střeliva vetovaly mocnosti a postihne nejen vojáky, ale ještě víc civilisty, neboť radioaktivita není okem vidět. Obraz srbských dětí, hrajících si ve vraku rozstříleného srbského tanku, vypadal docela malebně, dokud v záběru nebyl i displej měřiče radioaktivity, ukazující hodnoty, z nichž se odborníkům protáčely panenky.

Proč ten obrázek tak rychle zmizel i z internetu? Komu stál za hackerský útok na srbské servery? Zejména když Srbové jasně označili viníka - letectvo USAF...

Rychle se vypařující prchavá kapalina s chemickou značkou HCN nezanechává trvalé radioaktivní stopy. Použití v místnosti Brívy trvá několik málo minut, než ji nahradí neškodný čerstvý vzduch, dodávaný přičinlivým Sofurem. Za pár dní zmizí i vůně hořkých mandlí a za rok zde nikdo nic nezjistí ani nejcitlivějšími chemickými metodami.

Což ovšem nepotvrzuje výrok, že to Němci nepoužili za války proti lidem, zejména když chemici zkoušeli své analýzy až po desítkách let.

Sem do hlubin Brívy, jinak Marsova měsíce Fobos, se lidé nejspíš nedostanou nikdy. Jen zukíjá, schopní transportu pomocí durumaldu. Zajímalo mě, jestli mě historici budou po několika staletích obdivovat nebo odsuzovat?

Nepřepadávaly mě výčitky svědomí ani po stovce zabitých protivníků? Kupodivu ne, ve světle chystaného úderu asteroidem do Země nevypadá pár stovek mrtvých fanatiků tak hrozně.

Plán Brívy, promítaný na můj příkaz čas od času na stěny, se pomalu měnil. Zhasínaly v něm zelené hvězdičky, označující lidské bytosti. Zůstávala moje - a daleko za mnou i Kátina, jak se Káťa starala o postupnou anihilaci mrtvol, střepů skla, projektilů a odhozených zbraní.

Postupně jsem se přibližoval k velínu, neboli řídící kabině Brívy. Věděl jsem, že se v ní nachází patnáct zelených hvězdiček. Jedna patří samotnému Thassovi, ostatní jsou jeho ochranka. Jistě už tuší, že je zle. Zpočátku na jeho telepatické příkazy a dotazy odpovídaly čtyři stovky jeho podřízených, budoucích velekněží. Postupně však jejich počty klesaly pod padesát a spolu s nimi se rozplýval jeho sen o novém světovém řádu, »Jediné Pravé Církvi Boha Thasse«...

A přitom to vypadalo nadějněji než idea hlupáka Johava! Zbavil se svých krajanů, nepustil je na palubu Brívy a na Zemi by je zničil. Jediné riziko bylo, že to přežene. Asteroid může Zemi vyhubit »jen trošku«, ale při nepříznivé konstelaci hvězd i úplně, až na pár bakterií... V tom případě by zůstali v bezpečí na Brívě, než se to na Zemi uklidní a kdyby se ukázalo, že je Země k životu nevhodná dlouhodobě, mohl by s nimi odletět do vesmíru. Jeden neúspěch přece neznamená úplný konec!

Teď mu ale docházelo, že někde udělal chybu. Ale jakou? Nejspíš za ním poslali obyčejného »zukíjá«, před těmi nebyly značky durum blokované... Ten jim někam položil novou, čistou značku a skrz ni se sem dostali i ostatní »původní«. To by se dalo napravit, až by tu značku zjistil! Palebná síla marines je přece nesrovnatelně vyšší než na kolik vydá pár sabotérů! Jenže se stalo něco, co rozhodně nečekal. Vypnuli Sofura a životní systémy lodi začali řídit ručně. Neměl ani tušení, že by to šlo - a už vůbec ne, kdo a odkud to řídí. Tím ho ale převezli důkladně!

Kdo to ale mohl být? Nejspíš Rimmi, ten přece znal Brívu jako své boty! Ale mohla to být i Jeeg a možná i Nee. Dara ne, ta husa si snad opravdu myslela, že si ho pozemskou svatbou omotá kolem prstu, inu - přepočítala se!

Jenže on se také někde přepočítal a to bylo horší! Naprosto jistě věděl, že jeho protivníci používají jedovatý plyn! Takovou zákeřnost opravdu nečekal, bývalí kamarádi jsou zřejmě mnohem větší svině, než čekal. A nikdo mu zatím nehlásil ztráty na druhé straně. Ale jak se zdá, početně jich tolik není. Až přijdou až sem do velínu, přivítá je se svou ochrankou takovým deštěm olova, až jim zhasne všechna naděje!

Jenže to čekání na boj - a kdoví, zda ne na zkázu - je vážně deprimující. Přitom nezadržitelně ubývá jeho věrných. Ale co, vzal je čert, vychová si jiné!

Jenže nepřátelé se přibližují. Právě mu hlásili použití plynu v chodbě vedoucí k velínu! Varoval je, že se k nim blíží, čekali útok, jenže ho nepřekazili. Nepatrná rozbitá skleněná láhev či co to bylo, podhozená pod pootevřená vrata, to bylo vše. A další rota mu postupně umlká... I s těmi je už konec...

„Vstávat, chlapi!“ vzbudil všechny, co mu ještě zbyli. „Nás jen tak nedostanou! Připravte se!“

Vstávají, ale někteří se třesou.

Strachy - nebo bojovým zápalem?

Uvidíme!


Když už Thassových mariňáků zbývalo posledních patnáct ve velíně, rozhodl jsem se pro krátký oddych.

Jeeg - vlastně Káťa - mezitím do Brívy pozvala i zbývající vědmy Věrku a Daru. Většinu lodi vyčistily od mrtvol i od stop po střelbě, zbývala chodba k velínu - a ovšem velín, dosud obsazený Thassem a jeho gardou.

Napadlo mě jedno řešení do budoucna. O novém návěští na Brívě jsme věděli jen čtyři - já a tři nejstarší vědmy. Což takhle ponechat zde nové návěští natrvalo? Je pravda, o Brívě vědělo jen málo »zukíjá« kromě »původních«, ale nebylo by lepší znemožnit jakékoliv její zneužívání? Kdokoliv sem přeskočí bez znalosti nového návěští, bude tu v pasti a zpátky na Zem se dostane jedině přispěním někoho z nás čtyř. Věrka namítla, že o Brívě kromě mě žádný »zukíjá« neví a nemůže se sem dostat. Připomněl jsem jí tedy Thassovy mariňáky. Nevíme, kolik jich na Zemi ještě zbylo. Vědí o Brívě i o Thassově úmyslu a až se na Thasse zapomene, někdo z nich by mohl dostat zálusk dokončit to. Bylo by přece docela lákavé stát se bohem!

Všechny tři vědmy se zamyslely a pak uznaly, že mohu mít pravdu. Na palubu Brívy je pozemský Sofur přenese, ale tady už je nic neposlechne a vrátit se na Zem tedy nemohou. Bríva by pro ně byla pastí. Je ale otázka, co si počneme s takovými »úlovky«? Káťa navrhla prostě se o ně nestarat. O pomoc si volat nemohou, neznají-li telepatickou rezonanci nás čtyř, nikdo jiný je zpátky na Zem nedostane a zakrátko zemřou hladem - žádná škoda. Jednou za čas - postačí jednou za sto let - se sem podíváme a případné mumie uklidíme. To je vše.

„Smutné je, že o Thassových spolupachatelích na Zemi nic nevíme,“ povzdychl jsem si.

„Něco víme,“ zavrtěla hlavou Dara. „Zajatec o nich mluvil, když jsi odletěl. Pár desítek jich je v Indii, zhruba stovka je mezi ostatními Američany v Rusku. Zatímco my jsme si brali jen dva učedníky za sto let, Thass neztrácel čas, verboval je po desítkách. Dokonce měl pro ně v Americe vysokou školu, ze které přesunul své učitele do Indie, aby v tom pokračovali. Rozjel to opravdu ve velkém stylu...“

„No právě!“ vzdychl jsem si. „Vychovával si velekněze své nové církve! Řekl bych, že taková výchova zkazí co se dá. A tihle budou pokračovat v tom, co tak úspěšně začali? Co teď s nimi? Převychovávat? Těžko!“

„Vidíš, to nás ještě nenapadlo,“ přiznala Věrka. „Měli jsme toho zajatce nechat naživu, jistě by věděl o mnoha dalších.“

„Mohu se pokusit zajmout jiného,“ navrhl jsem. „Když ho neodneseme na Zem, tady nám neuteče.“

„Zkus to,“ pobídla mě Věrka.

„Dobrá, jdu na ně,“ řekl jsem.


Pokus o zajetí někoho z Thassovy gardy vylučoval použití kyanovodíku, mrtvoly by nám nic neřekly. Musel jsem se vrátit k osvědčenému éteru. Velkou výhodou byla možnost zvolit si čas pro akci a navíc jsem věděl, kde se moji protivníci nacházejí. Viděl jsem, jak vytvořili vějíře kolem hlavních vchodů do velína, takže mi bylo jasné, že mě uvítá zničující palba, jakmile se dveře jen částečně pootevřou.

Na plánku lodi však byl u velína ještě jeden nouzový vchod ke kontrolám kabelů. Nacházel se za hlavní obrazovou plochou a podle zelených hvězdiček byl úplně mimo pozornost mariňáků. Ani Thass nebyl na takovém místě, aby tam viděl. Zřejmě na ten vchod zapomněl a nebýt plánku, nevěděl bych o něm ani já.

Prolezl jsem malou chodbičkou plnou kabelů a ocitl se před nevelkým průlezem. Připravil jsem si velkou láhev éteru, otevřel průlez a láhev hodil tak, aby se po dopadu na podlahu rozbila. Pak jsem průlez zavřel, zbývá počkat, až se éter rozšíří po celém velínu. Nechal jsem si opět zobrazit plánek, ale viděl jsem, jak se část Thassovy gardy obrátila proti nouzovému vchodu. Už jim asi došlo, že mě při prvním otevření dveří nerozstřílejí, teď musím počkat, až éter vykoná své. Dokud se tam ty hvězdičky pohybují, jsou jejich představitelé při vědomí a éter ještě neukázal co umí.

Vrátil jsem se tedy k hlavnímu vchodu. Proč tahat zajatce nouzovým průlezem, když to půjde širokým hlavním vchodem? Čas pracuje pro mě. Počkal jsem ještě chvíli, i když se zelené hvězdičky přestaly pohybovat. Měli by všichni ležet na podlaze, spolu s Věrkou jsem chtěl vynést prvního, koho za dveřmi najdeme.

Otevřel jsem dveře, ale v tom okamžiku mě oslepil plamen a ohlušil výbuch. Rána mě odmrštila ode dveří a narazila mě zády do něčeho tvrdého.

Víc nevím...


„Tak už se konečně prober, nešiko nemotorná!“ budila mě Věrka. „Jsme na tebe všechny nesmírně zvědavé, ani nevíš jak!“

„Co... co je..? Kde to jsem?“ koktal jsem.

„Jsi na lodi Bríva,“ připomněla mi Věrka, sklánějící se nade mnou. „Jistě si pamatuješ, jak ses pokusil omámit Thasse a jeho bandu ve velínu, ne? Měl by sis pamatovat i výbuch, explodovaly tam páry éteru, když na tebe začali Thassovi maníci střílet.“

„Oni nebyli omámení?“ podivil jsem se.

„Nebyli,“ přikývla vážně. „To byla moje chyba. Zapomněla jsem tě upozornit na pohotovostní dýchací masky, byly ve velínu u každého sedadla. Měli jich osm, takže éter omámil jen necelou polovinu Thassových lidí. Ostatní zahájili do otevíraných dveří křížovou palbu. Nechápu tu pitomost, střílet v třaskavém ovzduší! Páry éteru se samozřejmě vznítily. Bohužel tě výbuch zabil, náraz tlakové vlny byl příliš silný, neměl jsi nejmenší naději.“

„Počkej, chceš snad říci, že...“ překvapením jsem jen lapal po dechu... „To už jsem zase po reinkarnaci?“

„Jak jinak?“ usmála se na mě Věrka chápavě. „Nenecháme tě v tom přece! A byla to moje chyba, že jsem ti neřekla o našich dýchacích maskách. Taky mě to včas nenapadlo...“

„Kde jste ale na Brívě sehnaly nové tělo?“ staral jsem se.

„Kde asi?“ pokrčila Věrka rameny. „Použily jsme nejbližší lidský odpad, válelo se jich tam plno. Jenže většina maníků byla příšerně zdevastovaná výbuchem, až na jednoho, který se v tom okamžiku přikrčil mezi dvě křesla a to ho trochu ochránilo.“

„Takže jsem... jeden z Thassových mariňáků?“ došlo mi, že jsem už podruhé skončil život krále Českomoravského království.

„Ne,“ zavrtěla Věrka hlavou. „Ti byli všichni rozestavení do vějířů kolem dveří, tlaková vlna jimi mrštila o stěny a výbuch je pozabíjel všechny. Jen uprostřed místnosti mezi křesly bylo něco jako oko hurikánu, čím dál od středu, tím byly účinky výbuchu těžší, u dveří to zabíjelo i ležící. Toho uprostřed to jen připláclo k podlaze a vyrazilo mu to dech. Kdybychom ho nepoužily jako lidský odpad, snad by se časem i vzpamatoval.“

„Kdo jsem tedy?“ zatvářil jsem se nechápavě.

„Kandidát na boha - Thass!“ řekla Dara.


Na mrtvolu jsem se vzpamatovával rychle. Ještě hodinu mě nechaly ležet, pak mi dovolily posadit se a opatrně vstát. To se ví, snadné to nebylo. Cítil jsem se jako praštěný (aby ne!), také jsem trochu zvracel. Thass měl dýchací masku, ale éter se vstřebává i kůží, takže jsem teď byl trochu zhulený. Bohužel to nestačilo, výbuch by způsobil i jediný pistolník, schopný stisknout spoušť ve chvíli, kdy se dveře začaly otevírat. Napadlo mě, že jsem měl ještě chvíli počkat, až je to omámí i skrz kůži, jenže jednak jsem to nevěděl, za druhé by Sofur mezitím velín asi vyvětral... prostě jsem měl opět smůlu.

Napadlo mě, co teď bude s Českomoravským královstvím, ale tyhle myšlenky mi rychle zarazily. O to ať se nestarám! Další mé tělo povezou na lafetě, ale to už není můj problém. Teď mám jako hlavní úkol probrat se zděděnými vědomostmi po Thassovi.

„Neměl náhodou Thass privilegované tělo?“ napadlo mě po chvilce, to jsem ještě ležel. „Jak je možné, že mi je přenechal?“

„Jo, privilegia měl,“ přikývla Věrka. „Ale ty také. Když jsi Sofurovi změnil návěští na toho »Řehoře«, začal tě považovat za privilegovaného, jako kdybys patřil k technikům ještě před naším odletem na Chibipedách. Takže ani neprotestoval, když jsme ti »přidělily« Thassovo tělo. Snad v tobě Thass nepřevládne, aby tě nenapadlo trojčit jako on, když jsi teď privilegovaný jako my.“

„To mě ani ve snu nenapadne!“ odvětil jsem. „Stačilo mi být králem! Jako řadový »zukíjá« jsem se cítil lépe! Nejvíc jsem na své smrti litoval, že jsem přišel o tebe, Věrko, o Káťu a Ninu.“

„Můžeš si je teď vzít znovu,“ řekla Dara. „Teď už ti v tom nic nebrání, já nebudu proti, jako ta megera Hanka!“

No jo, uvědomil jsem si, teď je vlastně moje právoplatná manželka Dara z Čchian-Chouč a místo Hanky mám Číňanku! To není špatná výměna! Už protože Dara uznává mnohoženství a nemá nic proti těm třem! Nebýt ještě tak zvalchovaný, skákal bych radostí! Teď to ještě nejde, mohl bych se pozvracet, ale brzy mě všechno přejde - a to teprve bude život!

„Bylo by dobré, kdyby sis teď v dobré paměti vzpomněl na své mariňáky, zanechané na Zemi!“ připomněla mi Věrka. „Musíš je vyhledat a zneškodnit. Při jejich »výchově« hrozí nebezpečí, že začnou svých schopností zneužívat.“

„Mám lepší nápad!“ řekl jsem. „Thass jich měl plno a navíc mnoho z nich neverboval on sám, takže o nich ani nemá přehled. Musel bych vyzpovídat své »důstojníky«, kdo má jaké maníky. Já bych se s nimi vůbec nezdržoval.“

„Nemůžeš je nechat řádit!“ připomněla mi Věrka.

„Říkám, že mám lepší nápad!“ opakoval jsem. „Máte snad dostatečný přehled o svých učednících, ne?“

„To jistě, máme jich také mnohem méně,“ přikývla Káťa.

„Pak to vidím jednoduše,“ řekl jsem. „Změníme teď návěští Sofurovi na Zemi. Nemusí to být zrovna »Řehoř«, to ať zůstane na Brívě, ale bude zkrátka jiné. Vašim učedníkům je sdělíme, ale Thassovy to odřízne od Sofura a přestanou být nebezpeční.“

„Pořád budou mít výhodu telepatie,“ trvala na svém Káťa.

„Jenže té se dá zneužívat jen jako mobilních telefonů,“ řekl jsem. „To už nebude tak nebezpečné.“

„To je asi pravda,“ ustoupila i Káťa.

„Měl by to potvrdit i Rimmi,“ připomněla nám Dara. „Ale jak ho znám, nebude proti. A pojedeme dál...“

„Tak na co ještě čekáme?“ nadskočil jsem - ale žaludek mě zradil, vedlejší účinky éteru nejsou příjemné. Chvíli jsem zvracel, ačkoliv jsem ani neměl co.

„Je tu příliš slabá gravitace,“ napadlo Káťu. „Thass je ještě slabý a má pravdu, měli bychom se přesunout na Zem. Navrhuji můj palác v Sokolnikách, tam se uzdraví nejlépe!“

„Prosím, prosím,“ obrátil jsem se na ni, „neříkejte mi tak! Nejlépe by bylo jeho jméno co nejdříve zapomenout!“

„Má pravdu!“ podpořila mě Věrka. „A nedivím se mu. Taky by mi vadilo nazývat mě takovým jménem!“

„Jak chceš, abychom ti říkaly?“ zeptala se mě raději Dara.

„Nejlépe Vojta,“ navrhl jsem. „Je to moje původní jméno, používal jsem ho nejdéle. Jistě si mě pamatujete i jako Věrčina učedníka, to bylo nejšťastnější období mého života!“

„Tohle přání ti snadno splníme,“ usmála se Věrka. „I když s Thassovými vědomostmi už učedníkem nebudeš. Thass byl za letu exobiologem, to se ti jistě bude hodit. Zajímá mě ale, jak se mohli dva z nás takhle zvrhnout! Opustili jsme domov, abychom nerozvinutým civilizacím pomáhali, ne abychom jim jako tyrani, bez ohledu na mrtvoly vládli. Měl bys to zjistit, Vojto!“

„Zkusím to,“ přikývl jsem.

„Dobrá,“ přikývla rychle Káťa. „Tady jsme skončili, zbytky vetřelců jsou anihilované. Přepravíme do Čech tělo krále Vikyho?“

„Nech to na mě,“ nabídla se Věrka. „Zařídím to.“

„Ale Vojta půjde ke mně do Moskvy!“ vymínila si Káťa. „Potřebuje rekonvalescenci.“

„Tak jo, ale rekonvalescenci a ne že mu tam nedáte pokoj!“ souhlasila podmínečně Věrka. „Přiletím za vámi, jakmile vyřídím to tělo.“

„Přileť!“ vybídla ji Káťa. „Aspoň tam budeme všechny...“

Pak zmizela, jen mi připomněla, kde ji najdu.

Durum »Sokolmoj« je její pracovna. Za chvíli se sejdeme, abychom předělali návěští pozemského Sofura. Až k tomu dojde, budou všechny vědmy informovat své učedníky a učednice, až na mě, neboť žádné nemám. Napadlo mě ale, co bych mohl udělat. Když Sofur označí každého, kdo se k němu obrátí pomocí starého návěští a naopak odznačí, kdo použije nové, můžeme získat lepší přehled o Thassových vazalech, než měl on sám.

Ale to zřejmě rozhodneme později. Teď mám zajímavější úkol - vyznat se v pětatřiceti tisíci letech bytosti, jejíž tělo jsem po své smrti na Brívě získal.

Může být něco zajímavějšího?


Konec

Zpět Obsah

© 2016 Václav Semerád, Nová Ves

Slovník


*/B

border =0 src='../icon/nuzky137.gif'>

class =Stred>Až sem opraveno... Dál zatím ne!ˇˇH

alisy = vnucení svých představ přimraženým lidem

avlapke = potvrdit, trvat na svém (Elhunsky)

Bríva = hvězdná loď žabolidí u Marsu

bubgev = pečený mamutí chobot na medvědím křenu

buchna = injekční stříkačka (argot narkomanů)

bzac = logické sjednocení množin "OR" (Elhunsky)

Chibipedy = domovský svět Elhunů

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armád USA

dlgackože = totální Alzheimer

durip = určení sféry působení

durum = značka pro přemísťování

durumald = Sofurovo přemísťovadlo

Elhun = mimozemský jazyk, řídící Sofur

evlapaed = smazání části krátkodobé paměti

frége = silové pole schopné trhat skály

gaebrul = spojení, sjednocení (Elhunsky)

gančíp = zhasni světlo! (Elhunsky)

gikety = odložené spuštění na čas

gokiz = otázka (Elhunsky)

gydigochor = anihilace hmoty za vzniku energie

gydivagníbe = přeměna energie ve hmotu a naopak

hačetá = paranormální vnímání ohrožení

hattor = hibernátor

hausychyf = těžká cukrovka

herák = heroin - tvrdá droga

hudžáhóku = kýta divokého kance pečená na brusinkách

hyhausychyf = opačná funkce k hausychyfu

iprítůchí = řízení, manipulace (Elhunsky)

isdyšadá = aplikuj na označené (Elhunsky)

kanyho = setina planetárního dne (Elhunsky)

kerysa = rezidence (chalupa)

krug = návěští uvozující příkazy pro Sofur

lionkelnej = přenos duše (reinkarnace)

lovid = rozsviť (Elhunsky)

medvědí křen = pravěký název pro dnešní "křen selský" (slovo "selský" totiž patří až do pozdější zemědělské doby)

midlysy = potraviny (Elhunsky)

molekte = polovina planetárního dne (=poledne) (Elhunsky)

nuxusva = použij, aplikuj (Elhunsky)

ogmeldn = infarktu podobná zástava srdce hadím jedem

pedine = kamuflážní verze něčeho (pro zvědavé lidi)

pišča = jídlo (staroslověnsky)

placebo = neškodný preparát místo léku, léčí jen vírou

politruk = političeskij rukovoditělj (rusky) = politický (za ručičky) vedoucí

preno = těžké dveře

presstitut = tiskový prostitut, zaměstnanec médií, který namísto nestrannosti plní politické úkoly

rufzecit = oddělení, izolace (Elhunsky)

ryucho = potvrzení (Ano, pane!) (Elhunsky)

sertó = nadrozměrný (Elhunsky)

sgrobno = ochrnutí

skinda = přimražení teplokrevných živočichů

slýcip = jednodenní úplavice s rychlým průjmem

Sofur = artefakt zanechaný mimozemšťany na Zemi

sriztajog = příkaz pravdy - nedovolí lhát

troig = stvoř (příkaz pro Sofur)

tuzgrůd = mikrovlnná sterilizace samců

vušte = logický průnik množin "AND" (Elhunsky)

wocogou = o co jde? (czenglish)

zhavae = přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

ztyžni = označení živého objektu

zukíjá = všichni, kdo vědí o Elhunech a ovládají Sofur

Zuvoes = pomocné muzeum a skladiště žabolidí

zvorka = horečnatá nemoc, malárie


Poznámky


1: Doufám, že to nečte nikdo z kapely Olympic, aby mě nežaloval z plagiátu.

21.05.2017 23:31


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od SW: 21/11 v 21:59 na téma: §Behounek : Pořad k 90.výročí letu vzducholodi Italia k severnímu pólu se bude konat 26.května 2018 v Národním technickém muzeu v Praze asi od 9:00 ráno. Bude tam jistě místo i pro povídání o Běhounkovi.Pražáci, přijdete? Já ano!

Domů
Statistiky

"Léčitelka" (komentáře)

Téma=§Leci Hlasovalo 13, celkem 63 hvězd, průměr=4.85.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: stopjetadvacet = (nejsi robot?)    (160 příspěvků).  

! Včera 2 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: §Manu §Imp2

Komentář 1288359 neexistuje.

2. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

03.08.2016 v 20:04 id: 1164416

Pro "Léčitelku" jsem udělal novou obálku, aby nebyla tak osiřelá...

A taky je převedená do MOBI, EPUB a PDF (v obou verzích!)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

03.08.2016 v 20:00 id: 1164415

2 noji: Mělo by to přeskočit na původního uživatele "noji". Přestěhoval jsem tam data, až na nastavení MENU. Kdyby se objevilo hlášení o knihách, zajímalo by mě, kdo tam je jako adresát. Neměl byste to být Vy. Jinak nevím, proč by to mělo něco hlásit. Momentálně je jen jedna nezaplacená objednávka, ale patří jinému zájemci (už balím balíček, pokud si to nerozmyslí).


4. Jméno: nj

 

 

 Přidat přílepek!?

03.08.2016 v 19:12 id: 1164414

Dobrý den pane Semerád.

Vaše knihy se mi velice líbí a těším se na další i od dalších. Děkuji

linux mi neumožnil poslat Vám zprávu přímo, proto tudy. Měl bych dvě prosby.

Nejde mi nastavit oslovení na noji.Kdysi jsem ho tam měl.Šlo by to opravit?

Vyskočilo mi na hlavní stránce, že jsem neuhradil sumu za knihy. Asi jde o nějakou chybu, protože původní hláška byla Uhrazeno a já to opravdu poslal.

Zdravím Noji


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

03.08.2016 v 08:56 id: 1164407

Ohledně "rozcuchané" verze - spousta čtenářů se vůbec nedostala k poslední kapitole, takže se nedozvěděla závěrečný kotrmelec (kdy se Vojta stal opět Vojtou). Problém je v tom, že jednou zvolená verze každému zůstává, i když tu volbu udělal nastavený "default" happy-end. Čtenář sice změní "default" na "katastrofu", ale rozečtený román už si nastavení podrží. Málokdo si všimne možnosti "Smazat nastavení a znovu". Asi s tím budu muset ještě něco udělat.



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Manu §Imp2