Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Liangé

Liangé

 

Science fiction

© 1967-2017 Václav Semerád, Nová Ves


Monstrum

Už na kraji lesa jako kdyby něco viselo ve vzduchu. Cítil jsem to z každého záchvěvu listí, ačkoliv nebyl vítr, v listí ševelil jen občasný vánek. Les voněl houbami, ale zatím mi štěstí příliš nepřálo, dno košíku stěží pokrývalo pár klouzků a babek.

A pak přišel ten zvuk.

Vlastně se ani nedal popsat. Když řeknu, že to bylo takové šššŠŠŠ-plesk!, představíte si pod tím cokoliv. Byl to zesilující se šum, zakončený zvukem, jako když stovka vodáků naráz pleskne pádlem naplocho do vody. Prostě to plesklo, ale už z toho zvuku bylo znát, že nepochází z něčeho malého, jako je vodácké pádlo.

Šel jsem po zvuku na kraj lesa. Dál byla neposečená louka s vysokou trávou, i když ne tak vysokou, aby mohla skrýt, co na ní leželo.

Přiznám se, vytřeštil jsem na to oči. A bylo proč. Na kraji lesa ve vysoké trávě ležela - velryba. Obrovská velryba! Jako kdyby pár desítek metrů od lesa spadla z nebes. To plesknutí mělo nejméně pět tun, ale spíš deset, netroufl jsem si to ani odhadnout.

Velryba v Čechách? To snad ne!

Monstrum spadlé z nebes? To snad ne!

Monstrum spadlé z nebes? To snad ne!

Jenže když jsem k tomu doběhl, zděsil jsem se ještě víc. To monstrum - ačkoliv vypadalo jako velryba, neodvážil jsem se je nazvat jinak než monstrum - bylo podle všeho ještě živé. Ta hora masa se pořád chvěla, rozlévala se pod ní kalužina tmavočervené krve, cukalo se to - ale už bez jediného zvuku. Pozoroval jsem to a došlo mi, že pozoruji umírání toho tvora přede mnou. Najednou mi ho přišlo až líto, jako když lidé na pobřeží najdou umírající velrybu a nemohou jí pomoci, protože na takový kolos jsou lidské svaly přece jen slabé.

Jenže - nejsme na pláži u moře, kde by mohl mořský kolos ztratit směr a najet na břeh! Tohle je podhůří Čech, čtyři sta metrů nadmořské výšky a nejbližší moře je odsud všemi směry nejméně tři sta kilometrů daleko! Sem se něco tak velkého jako velryba od moře dostat prostě nemůže!

Neodvažoval jsem se přiblížit se víc. Velryba by na suchu nebezpečná nebyla, ale tohle prostě nemohla být velryba! Velryby nelétají, aby si mohly zaletět do Čech! Nepřipadalo v úvahu, aby ji sem někdo přivezl. Jednak by se ten kolos na běžné nákladní auto nevešel, za druhé tráva kolem nebyla vůbec uježděná, ba co víc, až na tu pořádnou kaluž krve tu nebyla jediná stopa. Ostatně sem ani nevedla silnice a to šššš-plesk opravdu mohlo pocházet jen od toho, jak tady těch pět nebo deset tun plesklo do trávy.

Ale to je přece blbost! Velryba v Čechách? Nepatří sem, tak jako nepatří velbloud do Antarktidy a tučňáci na Saharu!

Jenže těch deset tun leželo přímo přede mnou, to monstrum sebou ještě škubalo - a zvolna umíralo.

V té chvíli jsem spatřil něco, z čeho mi v žilách ztuhla krev. Netvor pootevřel v posledních křečích obrovskou tlamu - a z té tlamy vyčnívala zkrvavená lidská noha.

Kdybych v té chvíli neztuhl jako pařez, dal bych se určitě na útěk. To už bylo příliš! Velryby přece lidi nežerou!

Anebo ano? Důkaz jsem viděl před sebou, až mi po zádech přejížděly vlny mrazu. A teď... nemohl jsem se mýlit!

Ta krvavá noha se pohnula!


Na víc jsem nečekal. Otázka, zda velryby žerou lidi nebo ne, byla v této chvíli pro mě zcela jasně zodpovězená nohou trčící z obrovské tlamy monstra. Netvor spolkl člověka, musím mu tedy pomoci, pokud už není pozdě. Ale snad ještě pozdě není, když se ta noha hýbe!

Přiskočil jsem, popadl zkrvavenou nohu a začal ji tahat ven z tlamy. Tlama se však znenadání pohnula a sklapla, tak tak jsem stihl pustit nohu oběti a ucuknout rukou ven. Leknutím jsem jen zalapal po dechu. Čelisti sice neměly zuby, ale vypadaly příliš mohutně a nebezpečně. Chceš mi ukousnout ruku, bestie, co?

Pak ale netvor uvolnil čelisti a lidská noha se opět objevila.

Nesmím ztrácet čas, uvědomil jsem si, uchopil jsem tu nohu a prudce zatáhl. Něco tam toho člověka dosud drželo, ale náhle to povolilo. Lidská noha pomalu klouzala ven, čím víc byla venku, tím menší síla ji držela uvnitř, až odpor zcela ustal a zkrvavená postava člověka vyklouzla z tlamy netvora ven. Nespokojil jsem se tím, co se mi podařilo, ale odtáhl jsem ho po trávě aspoň pět metrů dál, z dosahu té nestvůrné tlamy.

Teprve pak mě napadlo, že je nejspíš pozdě. Ten člověk byl pokrytý nejen krví, ale i jakýmsi zelenkavým slizem. Úplně holou hlavu měl modrozelenou od slizu. Jestli to jsou žaludeční šťávy netvora, může být nejen udušený, ale už i částečně natrávený. Ležel přede mnou v husté trávě obličejem dolů, nehýbal se. Takže jsem přišel pozdě. Nezachránil jsem ho, jen jsem ho vytáhl z jeho hrobu - ze žaludku netvora, jaký do Čech vůbec nepatří.

Pak jsem zpozoroval, že se přece jen pohnul. Co kdyby se ještě dal vzkřísit! Měl bych ho obrátit naznak a začít s umělým dýcháním, případně se srdeční masáží... jenže jsem se k tomu nemohl odhodlat. Ten zelený sliz bude jistě žíravý!

Už je to dávno, co jsem byl jako školáček na prázdninách u babičky a dědečka. Na schodech měli podivný pytel, ze kterého se pomalu po schodech táhl jakýsi bílý med. Když jsem šel po schodech na půdu, uklouzl jsem na něm a namočil si ruce, které mě ale hned začaly nepříjemně pálit. Utíkal jsem za babičkou s otázkou, co to mají na schodech? Soda, chlapče, soda, utěšovala mě. Uklidnilo by mě to, protože soda přece nic nedělá. Jenže ruce mě pálily čím dál víc a něco jsem s tím musel udělat. Vyběhl jsem tedy se stejnou otázkou za dědečkem na dvůr. Co je to? To je louh na vaření mýdla, odvětil děda. Takže to není soda, ale louh sodný, pěkná žíravina! A já ji mám na rukou, a nechávám ji, ať mě třeba sežere! Ale to už jsem si věděl rady, i mé začátečnické znalosti chemie mi říkaly, že to musím zneutralizovat. Kde ovšem vzít na to kyselinu? Napadl mě ale ocet a kupodivu na to stačil.

Jenže tady žádný ocet nemám a navíc, žaludeční šťávy jsou kyselé, neutralizují se nějakou zásadou, ale kde bych ji tady vzal!

Než jsem si ale ujasnil v hlavě všechny souvislosti, člověk přede mnou se pohnul. Nadzvedl se a trhaně vtáhl kolena pod sebe, takže teď klečel, pořád obličejem dolů. A navíc začal kašlat. Byl tedy živý, probral se i bez umělého dýchání a srdeční masáže, beztak jsem ji nikdy v životě nezkoušel a nejspíš bych ji nesvedl. Vlastně jsem jen přihlížel jako typický český čumil, který se na opravdu účinnou pomoc nezmůže a záchranářům spíš překáží.

Pak se ale stalo něco ještě záhadnějšího.

Pár metrů ode mne se ozvala ohlušující rána. Výbuch nastal bez varování a bez ohně, ale náraz vzduchu mě i se zachráněným člověkem odhodil. Dopadl jsem naznak a vyrazil jsem si asi dech, neboť se mi zatmělo před očima...


»To nic není, z toho se rychle vzpamatuješ...« vnímal jsem konejšivý hlas. Až na to, že to nebyl hlas. Vnímal jsem to, ale nic jsem neslyšel. Kolem mě bylo naprosté ticho, neševelil ani vítr ve větvích nedalekého lesa. Ležel jsem naznak v trávě a jen pomalu jsem otevřel oči.

V té chvíli jsem je ale vytřeštil, neboť jsem měl pocit, že se dívám přímo do čelistí žraloka. Panebože, to snad ne!

Nade mnou se skláněl obličej, který rozhodně nebyl lidský. Nebyl to jen obličej znetvořeného člověka, ten tvor nade mnou se člověku podobal jen vzdáleně.

První, co mě na něm zaujalo, byla strašlivá tlama podobná řadou trojúhelníkovitých zubů žraločí. To by samo o sobě mohlo vyděsit, i kdyby zbytek obličeje byl jakž takž lidský, jenže lidský nebyl ani ten zbytek. Chyběl mu i nos, na jeho místě byly jen dvě dírky, ani oči nebyly lidské. Byly větší, vypoulené a hned v první chvíli mě upoutaly panenky. Nebyly kulaté, ale skoro jako kočičí, až na to, že jejich štěrbina nebyla svislá, ale vodorovná.

Nikdy jsem takové oči neviděl!

A vrcholem bylo, že ten tvor neměl vlasy. Zato měl obličej pokrytý jemnými nazelenalými šupinami, sice s vrstvou slizu, ale teď jsem jasně viděl, že sliz je bezbarvý a nazelenalou barvu mu propůjčovaly právě ty šupiny.

To prostě není člověk!

»Už to bude dobré,« ujistil mě zase ten hlas.

Vlastně to ani nebyl hlas a nevycházel z té žraločí tlamy, ale působil konejšivě. V mé situaci bylo načase, už jsem se chystal ječet. Ten hlas mě naštěstí uklidnil, ale přece jen jsem ucukl, když se mi k obličeji blížily ty žraločí zuby.

»Aha - bojíš se mě,« došlo tomu uklidňujícímu hlasu.

Ježkovy zraky, ten žralokočlověk vážně mluví! Nebo snad člověčí žralok? Asi to tak bylo, protože ten tvor sklopil všechny své strašné ostré zuby dovnitř a zavřel ústa. Podobal se o něco víc nám lidem, nicméně ne tak dokonale, abych se spletl. Pořád měl příliš mnoho odlišností. Bez vyceněných zubů měl tvář podobnou nevinné ještěrce, ale moc mě to neuklidnilo.

»Myslím, že sis ani moc neublížil,« oslovilo mě to opět.

Bylo to ale od toho tvora? Nebo hovořil někdo další? Co ty jsi zač, příšerko? pomyslel jsem si.

»Trosečník,« odvětil ten tvor, aniž otevřel ústa. To už jsem se opravdu vylekal. Ten tvor mi čte myšlenky? Vypadalo to tak.

»Nečtu myšlenky, ty je ke mně vysíláš,« opravil mě tvor.

»To snad ne! Já to přece neumím!« namítl jsem v duchu.

»Neuměl jsi,« připustil tvor. »Ale teď už to umíš. Doufám, že se na mě za to nehněváš.«

»Jak to, že umím?« protestoval jsem. »Nikdy jsem vysílat myšlenky neuměl a ani nevím o nikom, kdo by to uměl!«

»Nejspíš to opravdu neznáte,« připustil tvor. Pokud jsem to tak mohl nazvat, hovořil konejšivě, což s jeho žraločím i ještěřím vzhledem hodně kontrastovalo.

»Ale deryvitia ti nebude na škodu,« pokračoval klidně. »To je naše umělá vlastnost, bez ní bychom se my dva nedokázali domluvit. Možná ji nepotřebuješ, ale já do vašeho světa nepatřím a musím se v něm co nejdřív orientovat. Pomůžeš mi s tím?«

»Nepatříš do našeho světa... to je na tobě vidět...« připustil jsem. »Jak ses k nám ale dostal?«

»Praštil ses do hlavy, že?« opět se nade mnou sklonil, až mi to bylo nepříjemné. »Připomenu ti to. Vytáhl jsi mě přece z mého ruhogru... vzpomeň si, ruhogr je poměrně velký tvor...«

»Myslíš tu velrybu?« došlo mi.

»Ruhogr původně vznikl z mořského tvora, ale je změněný na poměry ve vesmíru,« podal mi vysvětlení, z něhož mi vstávaly vlasy na hlavě.

Takže se mi ta velryba nezdála? Chtěl jsem se nadzvednout a ucítil jsem pod svými zády pomocnou ruku. Povědomí o tom, co se mě to vlastně dotýká, mě ale tak zelektrizovalo, že jsem na nohy vyskočil hbitě jako srnka.

Ačkoliv byl mimozemšťan úplně nahý, nebyl jsem schopný určit jeho pohlaví. Muž to rozhodně nebyl, ale žena také ne. Tam, kde jsme se nejvíc lišili, neměl vůbec nic. Měli to zkrátka jinak, ale co bych také čekal? Šupiny měl jako ještěr, mohl jsem být rád, že aspoň siluetu mají jako my a že je zhruba v mé velikosti.

Byli jsme pořád na louce u lesa. Velryba tu však už nebyla. Zato bylo celé okolí poseté krvavými kusy masa a bělavými cáry, nejspíš zbytky vnitřností. Krvavé kusy byly i ve větvích stromů na kraji lesa a vzpomněl jsem si na explozi, která mě prve hodila naznak do trávy. Jako kdyby uvnitř toho tvora někdo odpálil kilo semtexu, ale spíš ještě víc. Pár kusů krvavé hmoty mě zřejmě také orazítkovalo, i když jsem nebyl tak od krve, jako on.

»Co se to tady stalo?« rozhlédl jsem se s otázkou.

»Ruhogr mi umřel,« řekl člověkožralok. »Nejčastěji s ním přistáváme do moří, ale tady už neměl sílu hledat moře. Dopadli jsme hodně tvrdě. Pak se uvolnil jeho vnitřní přetlak a bylo v něm dost energie, aby ho úplně roztrhala. Nejspíš jsi mě zachránil, když jsi mě vytáhl ven.«

Měl tedy štěstí, že jsem předem nevěděl, že se to monstrum chystá explodovat, jinak bych asi utekl co nejdál.

»No dobře, ale co chceš dělat dál?« zeptal jsem se ho.

»Jako každý trosečník - budu se snažit přežít,« odvětil.

»To je snad samozřejmé a třeba ti v tom pomohu,« navrhl jsem mu. »Co ale budeš dělat dál? Nejde jen o zajištění holého života, ale co chceš dělat potom? Máš někde poblíž své kolegy? Mohou ti přijít na pomoc?«

»Obávám se, že nemám,« vzdychl si mimozemšťan. »Náš hablomóg je mrtvý a mám nepříjemný dojem, že jsem ve hledání vhodného světa ze všech nejúspěšnější. Vím o třech, co zahynuli na světě, kde byla příliš horká a žíravá vzdušná slupka. Vyznáš se v prostoru kolem vaší hvězdy? Znáš takový svět?«

»Horká a žíravá vzdušná slupka?« opakoval jsem. »To by mohla být Venuše, ale ta je k naší hvězdě blíž než Země.«

»Blíž k hvězdě?« zamyslel se mimozemšťan. »Možná, ale váš svět byl až za hvězdou a mám asi neuvěřitelné štěstí, že se mi podařilo vaši hvězdu obletět. Ostatní takové štěstí neměli. Zdá se, že nás u téhle hvězdy víc nezbylo...«

»No potěšpámbu!« politoval jsem ho. »Zůstat sám s holýma rukama v cizím světě, to není nic k závidění!«

»Taky si to myslím,« odvětil mimozemšťan. »Ale když už se to tak seběhlo, co ještě mohu dělat? Snažit se přežít a pokud se mi bude dařit, pokusím se poslat zprávu na náš svět - Liangé

»A věříš si, že se ti to podaří?«

»První část se mi podařila,« skoro jakoby se usmál. »Jsem naživu a nejsou tu tak smrtící podmínky, aby se tu nedalo přežít. Začnu se tedy starat, jak přežít co nejdéle. Když mi pomůžeš, budeš mít mou vděčnost.«

»Mám dojem, že jsi mi už pomohl po tom nárazu,« vzdychl jsem si. »Myslíš, že s námi budete vycházet po dobrém, až se sem vaši krajané dostanou?«

»Našli jsme ve vesmíru jediný svět s vhodnými životními podmínkami, kde nebyli myslící tvorové,« řekl mimozemšťan. »Se všemi vycházíme v dobrém.«

To by jistě nebylo špatné, pomyslel jsem si, kdyby to byla pravda. Je ale notoricky známé, že dobyvatelé zpočátku vždycky ujišťují domorodce o své mírumilovnosti - a jaké jsou konce!

Co mám ale dělat? Pomoci - nepomoci? Když tomu tvoru pomohu, přispěje jeho vděk k dobrým vztahům? Dobyvatelé se přece nikde a nikdy nějakou vděčností nezatěžovali. Když mu ale nepomohu, mohl by to být začátek nepřátelství. Mohu mu vůbec pomoci? Jistě, přinejmenším nabídkou útočiště. Bydlím v chalupě sám, místa mám dost.

Od chvíle, kdy mi teta Lída všechno odkázala a zemřela, bydlím v chalupě. Hodilo se mi to, mohl jsem konečně vyklidit byt po rodičích a odstěhovat se od krkouna domácího, který chtěl nájem nejméně padesát tisíc a stále mi dělal schválnosti, když jsem na jeho přemrštěné požadavky nepřistoupil. Chalupa po tetě to rozsekla jako Alexandr Gordický uzel. Musel jsem sice zaplatit nekřesťanskou dědickou daň - i finančníci patří mezi vydřiduchy - na druhé straně domácí neuváženě přistoupil na mou nabídku ve stylu „dáte mi odstupné, když se odstěhuji?“ slovy: „dvě stě tisíc, když to stihneš do měsíce!“ Pak se trochu cukal, když jsem to proti jeho očekávání stihl, ale řekl to před svědky a nakonec mi je dal, aby se se mnou nemusel hádat u soudu.

Kdyby věděl, v jak tíživé situaci jsem, jistě by toho využil. S trochou trpělivosti by mě mohl za půl roku vystěhovat s pomocí exekutora. Krátce předtím mě totiž vyhodili z práce a neměl jsem už ani na nájem. Inu, dopadlo to jak to dopadlo, pro mě dobře, mohl jsem vrátit kamarádům půjčku na dědickou daň, jistě byli rádi, že ji vracím, i když jsem teď bez práce, pro pana domácího ještě lépe. Když najde křena, který mu zaplatí kýžených padesát tisíc měsíčně, brzy se mu to vrátí. Otázkou je, kdo na to dneska má. Já sedím ve staré chalupě, sehnal jsem si lepší práci, která se dá dělat i na dálku, ušetřím nejen za nájem, ale i za dopravu, s nikým se nemusím hádat a je mi lépe než předtím.

A až teď jsem mohl ocenit, že mám v chalupě místo, kam si mohu nakvartýrovat mimozemšťana, aniž by si toho někdo všiml. Jak říkám, bydlím v chalupě sám, místa mám dost.

»Jak vidím, dýchat zdejší vzduch můžeš,« řekl jsem. »Jak je to ale s tím ostatním? Podle zubů jsi přece dravec!«

»Zubů si nevšímej,« mávl obrazně rukou. »Ty mám jen na odstrašení zvířat. Kdybyste tu neměli dravce, bylo by to lepší.«

»Nějaké dravce tu máme,« ujistil jsem ho při vzpomínce na sousedova rotvajlera. »Ale jsou zdomácnělí a pod kontrolou. Spíš by mě zajímalo, čím se živíš?«

»Už jsem po jídle,« zase to vypadalo na úsměv. »Máte tu naštěstí jídla dost.«

Shýbl se, utrhl trs zelené trávy, a pustil se do ní. Všiml jsem si, že má kromě sklápěcích žraločích zubů i druhou řádku, kde měl zuby menší a našim zubům podobnější. V krátkosti sežvýkal a spolkl trs trávy, jako kdyby to byla nějaká pochoutka. Náročný na stravu rozhodně nebyl.

»Jestli se neživíš jen masem, mohl bych ti nabídnout úkryt ve svém domě,« navrhl jsem mu.

»Úkryt by se mi hodil,« uvažoval mimozemšťan. »Obvykle jednáme oficiálně, ale v situaci trosečníka si moc vybírat nemohu, přijmu každou nabídku a budu se snažit překážet co nejméně. Čemu ale říkáš „dům“

»Jak bych to řekl... dům je takový úkryt trvalejší povahy,« přemýšlel jsem, jak to co nejlépe popsat. »Nejlépe když půjdeš se mnou, uvidíš.«

»Půjdu, ale...« zaváhal mimozemšťan. »Chtěl bych si tady v tom ještě něco najít...« ukázal mi na rozházené zbytky svého živého letadla, podobného velrybě.

To monstrum - alespoň podle mimozemšťanových slov - tedy létalo. A co víc, létalo v kosmickém prostoru, pokud smím věřit jeho historce o obletu Slunce. Přitom nemělo křídla - ta jsou beztak u kosmických lodí nesmysl. Raketa to také nebyla, i když to mělo v sobě jakýsi přetlak, který je nakonec roztrhal na kusy. Zřejmě to má jiný druh pohonu, antigravitaci nebo něco ještě méně známého, pro co nemáme ani odpovídající výraz.

Mimozemšťan nějakou chvíli zdánlivě bezradně chodil po louce, poseté krvavými kusy masa. Pak radostí poskočil, shýbl se a něco z trávy zvedl.

»Je tu!« zaradoval se.

V první chvíli jsem to považoval za medvídě. Bylo to malé a chlupaté, jenže chlupy to mělo slepené krví. Mimozemšťan si tvora hodil na záda a tvor ho předními packami objal kolem krku a zadními kolem pasu. Podobal se teď nejvíc ze všeho batohu.

»Mohu jít,« podíval se na mě mimozemšťan vyčkávavě.

»Tak pojď!« vyzval jsem ho.

Na kraji lesa jsem zdvihl svůj odložený košíček s houbami. Nechal jsem ho tu, když jsem spatřil v trávě před sebou velrybu.

»Co to máš?« zajímal se mimozemšťan.

Vysvětlil jsem mu, že jsem byl původně v lese jen sbírat jedlé houby, než jsem zpozoroval pád jeho... ruhogru...

»Jídlo?« zpozorněl trochu. »Nechceš si vzít nějaké čerstvé maso? Určitě bude jedlé i pro vás!«

Ukázal mi na louku posetou kusy masa. Pravda, tolik tun úplně čerstvého masa se na louce jen tak nevidí, ale pomyšlení jíst příšerku z vesmíru jsem přes srdce nepřenesl a rázně jsem tu nabídku odmítl.

»Vy byste to jedli?« podíval jsem se na mimozemšťana.

»V nouzi - jistě,« přisvědčil. »Ale - velice neradi jíme své živé pomocníky. Máme k tomu... psychoodpor. V nouzi to může rozhodnout o životě a smrti... ale máte tu dost jiného jídla...«

To bych pochopil. Ani my nejíme psy a kočky, i když jsou ve světě národy, kterým to nedělá problémy. Spatřil jsem několik přilétajících vran - budou tu mít zřejmě královskou hostinu...

Nechali jsme jim ty tuny masa a zapadli jsme do lesa.

Nebyla to velryba. Už protože po explozi nezůstala na louce ani jedna kost. Kostra velryby v Národním muzeu je příliš velká, než aby zmizela beze stopy. To monstrum prostě - nemělo kosti.

Kde by mě ale napadlo, že si z houbařské výpravy přivedu domů návštěvu z vesmíru! Napadlo mě, jaká je pravděpodobnost takového jevu? Jedna ku trilionu? Nebo ještě méně? Ale cupital za mnou a nezdálo se mi to.

Aspoň doufám...

 


Obsah Dále

14.08.2017 09:34