Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Proměna

Celou cestu k chalupě jsem doufal, že nikoho nepotkáme. Těžko bych někomu vysvětloval, s kým to kráčím. Naštěstí v lese nikdo nebloumal a došli jsme v pořádku.

Lesní cestu návštěvník nijak nekomentoval. Když jsme ale došli na obecní cestu pokrytou rozpraskaným asfaltem, shýbl se a sáhl si na asfalt. Pak se vztyčil a beze slov mě následoval, jako by ho to ani nezajímalo.

Zato na mou chalupu se zadíval s nelíčeným překvapením.

»Něco podobného mají obyvatelé světa Aleedah,« obrátil se na mě. „Ale ti žijí v otroctví. Máte snad tady něco podobného?“

„Jen podobného,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jde o to, jestli se shodneme na tom, co je to otroctví.“

Vysvětlil mi to poměrně stručně jako stav, kdy někteří lidé mohou druhým přikazovat a druzí jim nesmí odporovat, jinak je čekají kruté, často fyzické tresty. Jejich definice by se vztahovala i na jakoukoliv armádu - ačkoliv když se nad tím člověk zamyslí, čím se liší armáda vojáků od armády otroků? Snad jen tím, že se vojáci domnívají, že jsou svobodní, kdežto otroci to mají v tomto směru jasnější.

»Tak zle na tom snad ještě nejsme,« zkoušel jsem hájit naše barvy seč to šlo. Vysvětloval jsem návštěvníkovi, že na rozdíl od otroků jsem si starodávný příbytek zvolil sám, dřív jsem bydlel v novém a modernějším domě, ale že tyhle staré dřevěné chalupy jsou dnes zkrátka v módě.

»Poslyš, vysvětlovat módu je na dlouhé lokte, pojď raději dovnitř, vysvětlíme si to v klidu a ve větším pohodlí,« pokusil jsem se ukončit neplodnou debatu venku. Spěchal jsem, neboť jsem si nemohl být jistý, že tudy nikdo nepůjde. Neměl jsem chuť vysvětlovat to ještě jiným.

Otevírání dveří klíčem se návštěvník nepodivoval. Zřejmě mají něco podobného, pomyslel jsem si bláhově.

Vstoupili jsme do přítmí předsíně, ale hned za dveřmi jsem rozsvítil. Mimozemšťan sebou trhl, ale rychle se uklidnil. Doufal jsem, že na něho elektrické světlo trochu zapůsobí, ale nebyl jsem si tím moc jistý. Elektrické světlo by vzbuzovalo podiv a úctu jen u divochů, kosmonauti jsou zvyklí na sofistikovanější techniku. Raději jsem vedl svého hosta dál do sednice. Ani tady ho lampa nad stolem příliš nepřekvapila. Nu což, haura snad dělat nebudu, nemám na to.

»Tohle je tedy dům,« rozhlížel se návštěvník.

»Dům pro osamělého člověka anebo jednu rodinu,« dodal jsem. »Máme i větší domy, některé jsou až pro tisíce lidí. Ale já jsem si vybral tenhle.«

No - vybral jsem si to, to je dost nadsazené tvrzení, napadlo mě. Byla to sice příležitost, jaké je hřích nevyužít, ale dostaly mě sem spíše nepříznivé okolnosti a především smrt tetičky, ke které jsem kdysi jako dítě tak rád jezdil na prázdniny. A také to, že mi tu chalupu odkázala. Sama děti neměla, ale jednou se mi přiznala, že uvažuje o tom, že chalupu odkáže kostelu - byla věřící a moc bych se nedivil, kdyby to opravdu udělala. Naštěstí mi ji odkázala zrovna když jsem se potřeboval vymanit z vlivu hamounského pana domácího.

»Nechceš se umýt?« nabídl jsem návštěvníkovi.

Po pravdě jsem to potřeboval také. Jestli byl návštěvník od krve od hlavy k patě, čistý jsem nebyl ani já. V okamžiku exploze obrovského ruhogru byl od krve jen on, jenže pár kusů krvavého masa mě zasáhlo také, takže jsem vypadal jako řeznický učeň po první samostatné porážce.

Návštěvník neodmítl a zavedl jsem ho proto do koupelny. Koupelny ve starých roubenkách nebývaly, tahle byla výjimkou. Sám jsem ji kdysi tetičce zařizoval - možná to vychýlilo jazýček vah v můj prospěch, když sepisovala poslední vůli. Vždycky jsem s ní vycházel v dobrém a ona se o mě laskavě starala, když jsem byl ještě dítě. Na to se nezapomíná.

Napustil jsem návštěvníkovi vanu a vysvětlil mu, aby se ve vodě umyl od krve a slizu. Pak jsem odešel vybrat mu oblečení. Nezdálo se mi, že by mu nahota vadila, ale usoudil jsem, že by se lépe cítil oblečený. Výhodou bylo, že byl skoro stejně velký jako já, takže by mu mé věci mohly vyhovovat. Usoudil jsem ale, že na léto mu postačí kraťasy a tričko, ani já jsem toho na sobě víc neměl. Pak se snad domluvíme, co dál.

Když jsem se vrátil, návštěvník už vylezl z vany a jak jsem mu poradil, utíral se ručníkem. Oblek ho očividně potěšil. Možná mu nahota nevadila, ale aspoň viděl, že se o něho starám.

Vypustil jsem krvavou vodu z vany a napustil si čistou. Můj host mě pozoroval a přitom se strojil. Ovšemže by si oblékl tričko zadem dopředu, ale ukázal jsem mu, jak se to liší, stejně jako měl pochybnosti o kalhotách. Než se ale vana natočila, byl oblečený a pak mě se zájmem pozoroval, jak se umývám já. Anatomické odlišnosti mezi námi bral naštěstí přirozeně. Nedával najevo ani vědecký zájem a na nic se neptal. Usoudil jsem, že na dotazy toho druhu je zatím času dost.

Smyl jsem prach i krev a také jsem si vzal čisté oblečení. Špinavé jsem dal do kýble a zalil studenou vodu, aby se krev odmočila a nezaschla. Tetička měla i pračku, ale to zatím počká.

Oblečení jsme se vrátili do sednice. Pokusil jsem se sdělit mu, že mu připravím postel v komoře, ale poprvé jsem narazil na jeho nepochopení. Nechápal, k čemu slouží postel.

Teprve když jsem mu pomocí lampy a maličkého glóbusu, ukrývajícího dětské ořezávátko, vysvětlil střídání dne a noci, což by měl jako kosmonaut znát, trochu se zase usmál.

»Aha - jste jako obyvatelé Volleie!« rozzářil se. »Ti také za tmy spí! A máte i podobné hvězdné okolí!«

»Vy v noci nespíte?« podivil jsem se.

»Na Liangé nemáme v noci tmu,« ujistil mě. »Liangé má dvě slunce, takže je tam tma jen v jeskyních, nebo pod vegetací. Proto nespíme vůbec.«

»My bez spánku nevydržíme,« odvětil jsem zaraženě.

»Jako obyvatelé Volleie,« řekl s pochopením. »Dá se to ale snadno vysvětlit. Kdo ve tmě nemůže nic dělat, tomu se obvykle vyvine střídavý cyklus - odpočívání za tmy a činnost za světla. My vlastně také střídavě odpočíváme, ale spí nám vždycky půlka mozku a střídají se skoro nepozorovaně.«

»Jestli nemáte noc, je to výhodnější,« přijal jsem to. »Ale my spánek potřebujeme. Zkrátka se s příchodem tmy uložím tady za pec a vstanu až ráno. Myslel jsem, že budeš spát v komoře.«

»Proč ne tady s tebou?« nadhodil bezelstně.

»Protože bych tě v noci rušil,« upozornil jsem ho. Musel jsem mu ovšem vysvětlit, co rozumíme pod pojmem chrápání. To byl vlastně důvod, proč jsem bydlel v chalupě sám. Zkrátka jsem se neodvážil seznámit s holkou a děsil jsem se pomyšlení, co by udělala, až by to zjistila. Mimozemšťan to snad pochopí.

»A to je u vás normální?« zeptal se mě bezelstně.

»Není,« ujistil jsem ho. »Je to vada. Ale já už jsem zkrátka takový, s tím se nedá nic dělat!«

»Třeba ano,« zkusil mi odporovat, ale odmítl jsem se o tom bavit. Musí přece pochopit, že mi to není příjemné.

»Odpočívat můžeš i tady v houpacím křesle,« navrhl jsem mu. »Když nepotřebuješ spát, můžeš v noci zůstat vzhůru, ale já spát musím!«

Pak už neprotestoval - přijal to jako skutečnost. Zkrátka jsem jako obyvatelé Volleie... a basta! Ani on s tím nehne.

Naštěstí bylo teprv dopoledne, do večera daleko. Řekl jsem mu ale, že si budu připravovat jídlo a nabídl mu oběd.

»Už jsem dnes jedl,« odvětil. »Ale taky přiznám, předtím jsem měl pár dní hlad. A neodmítnu už ze zvědavosti.«

Považoval zřejmě pár hrstí trávy za oběd... to mu ovšem nabídnu něco lepšího. Dobrá, dáme se do přípravy oběda. Nejsem kuchař, ale uvařit brambory není těžké a něco k nim taky svedu. Tentokrát jsem si to ale ulehčil ještě víc. Vytáhl jsem z ledničky balíček párků, dal je do vody a zapnul sporák. Mimozemšťan mě pozoroval, prohlížel si i plamen plynového hořáku, ale mlčel.

Hostit vzácnou návštěvu z vesmíru párkem je asi drzost nad drzost, ale proti suché trávě to jistě bude skok k lepšímu. Spěchal jsem, abychom už měli oběd za sebou, jenže můj podivný host si jídlo opravdu vychutnával. Netvářil se ani nadšeně, ani odmítavě, ale bylo znát, že ho jídlo zajímá. Doufal jsem, že moji vstřícnost ocení. Když si sebe představím na jeho místě, asi bych jednal buď stejně, nebo aspoň podobně.

Přistát na neznámé planetě, přesněji řečeno, havarovat na ní s holýma rukama, to je opravdu pech. Ale potkat domorodce, který dychtí seznámit návštěvníka se svou civilizací, očividně tak odlišnou, jako jsou naše a Liangé, to musí být naopak klika jako hrom, jaká se rozhodně často nevyskytuje.

Nejprve jsme se museli vykoupat - to bylo prostě nutné. Pak jsme spolu poobědvali, čímž jsme splnili to minimum, které jsme museli udělat pro svá těla. Jenže pak jsem pro návštěvníka uchystal parádní překvapení. Dovedl jsem ho ke svému počítači.

A teď, milý mimozemšťane, něco uvidíš! Doufám jen, že tvé oči vidí podobně jako naše, protože obrazovka je naše nejlepší okno do světa, jaké si můžeš vymyslet!

A měl jsem dojem, že poprvé od našeho setkání údivem vykulil oči. I když je měl vykulenější než my už od přírody, tohle na něho konečně zapůsobilo. Přepnul jsem se do svého archivu a spustil mu zeměpisné prezentace. Kde jinde se mohl tak snadno seznámit s krásami našeho světa?

Zdálo se mi, že se jeho pozornost dělí na dvě strany. Jednou stranou pozoroval krásy našeho světa, které se mu na obrazovce pomalu střídaly, druhou část pozornosti věnoval počítači. Zdálo se mi, že je na Liangé nemají. Aby se vyspělá společnost, která si létá do vesmíru, obešla bez počítačů? Nebylo to úplně nemožné. Když si uvědomím, že k létání do kosmu používají létající ryby, musí mi být jasné, že jejich prostředky budou asi jiného druhu.

Dá se ale létat do kosmu pomocí létajících velryb? Pochyby po zkušenosti s tím monstrem... s tím ruhogrem... by nebyly příliš inteligentní. Jistěže to šlo a sama přítomnost mimozemšťana v mé chalupě to dokazovala, ale přece jen... něco mi na tom nehrálo.

My přece také dokážeme posílat kosmické lodě do prostoru mimo okruh Země! Jenže... lidské posádky jsme za pomocí tisíců tun raketových kolosů s bídou dostávali na poměrně nízké oběžné dráhy a nejdál, kam se člověk podíval, byl sousední Měsíc. Můj návštěvník podle všeho proletěl kolem Venuše, pak obletěl Slunce a to vše v dopravním prostředku podobném velrybě. Pravda, pár tun jistě měla, ale co je to proti stovkám tun našich raket?

Ano, ale počítače neměli! Jak vlastně mohli spočítat dráhy svých lodí v kosmu? Na Zemi pro kosmonautiku pracují statisíce počítačů a jejich celková výpočetní kapacita je přece úctyhodná! Čím to mohou nahradit?

Můj návštěvník valil oči na obrazovku a ani nedutal, kdežto já jsem se před ním natřásal oprávněnou pýchou na naši techniku. Ale něco mi tu pýchu kalilo. Naše úžasná technika zatím poslala do vesmíru jen tuny kosmického smetí, dokázala poslat sondy, které přistály na třech sousedních vesmírných tělesech - Měsíci, Marsu a Venuši, dokázala katapultovat pomocí Jupitera pár sond za hranice Sluneční soustavy, ale pilotovaným kosmickým letem se mohla odvážit jen k tomu Měsíci. Plán jednosměrného letu na Mars bez návratu je výrazem šílené beznaděje, podobné hrdinství japonských kamikaze. Civilizace Liangé ale dokázala víc. Podle toho, co jsem zatím zaslechl, navázala spojení s několika dalšími, pravděpodobně méně rozvinutými civilizacemi. O tom se může nám lidem zatím jen zdát.

Zeměpisných prezentací jsem měl víc, ale neměl jsem jich dost, aby upoutaly návštěvníkovu pozornost věčně. Odpoledne ještě nepřešlo do soumraku a dokoukali jsme se na poslední. Tak soustředěný pohled na pozemské pamětihodnosti by jinde těžko našel, nicméně všechno má svůj konec.

Co nadělám, kapacita disku mého počítače není nekonečná. Ale to nic není proti připojení k internetu! Vzpomněl jsem si na vtip, ukazující okénko stahování souboru internet.zip - chybí půl milionu let... byl to sice vtip, ale dokáže vůbec někdo odhadnout spojenou kapacitu celého internetu?

Nastartoval jsem prohlížeč a natáhl stránku zpravodajství. Při pohledu na text návštěvník ožil.

»Používáte k záznamu písmo?« zeptal se mě.

»Jistě!« odvětil jsem pyšně. »Bez toho bychom nedokázali ani zlomeček toho, co se nám podařilo!«

»To se ještě víc podobáte obyvatelům Volleie,« poznamenal spokojeně. »Také všechno zaznamenávají pomocí znaků na blány, které pak spojují do svázaných celků.«

»Knihy máme také,« podotkl jsem. »Ale tohle nejsou knihy, i když i tady používáme písmo.«

Hodně jsem se ale divil, jak rychle se orientoval v ovládání prohlížeče. A také, jak rychle pochopil systém našeho písma, jen trochu podcenil počet písmenek, když se mě zeptal, jestli opravdu používáme těch devětaosmdesát znaků, které zatím spatřil v textu na obrazovce. Ujistil jsem ho, že různých znaků máme podstatně méně, jen některé znaky se odlišují diakritikou nebo velikostí, což jsou vlastně stejné znaky. Zprávy jsem mu musel vysvětlovat, ale nejvíc ho zarazily válečné zprávy.

»Vy se ještě vraždíte?« zeptal se mě.

Co byste na to řekli vy? Rázem jsem se před ním cítil jako zločinec u výslechu. Byl to konec mého natřásání nad technikou, protože tahle ostuda to přebila jako trumfové eso sedmu. Nezbylo mi než se rozhodnout. Buď to zkusit zlehčovat, nebo raději vsadit na upřímnost a všechno přiznat.

Rozhodl jsem se nic neskrývat - nestranný pozorovatel jistě brzy vycítí každou faleš - a přiznat, co nás na Zemi nejvíc pálí. Války, teror, nespravedlnosti všeho druhu.

»Z toho nemám velkou radost,« přiznal i on.

»Nejsou v našem světě všichni lidé darebáci,« snažil jsem se to aspoň maličko zjemnit. »Ve zprávách se ocitne vždycky jen to nejhorší. Tady v Čechách to naštěstí není tak zlé.«

»To jste třetí takový svět, jaký jsme poznali,« vzdychl si. »Jeden z těch dvou před vámi už je pustý, Typsoroti se před půl tisíci lety vyhubili. Od té doby se životní podmínky na tom světě zlepšily, už by se tam znovu dalo žít, ale nikomu se tam nechce, jako kdyby na něm pořád pobývala smrt...«

»Tohle je také balancování nad propastí,« připustil jsem.

»Nevíte, jak z toho, že?« podíval se na mě pátravě. »Ani my jsme si s Typsoroty nevěděli rady - dnes už nežijí, ale dodnes nás trápí, že jsme jim nedokázali pomoci. Chtěli jsme zachránit alespoň vzorky obyvatel, které by případně mohly jejich svět opět oživit, ale nestihli jsme to. Vyhubili se jedy tak rychle a důkladně, že během několika dnů nebylo koho zachraňovat.«

»Nám to vlastně hrozí také,« přiznal jsem.

»A to říkáš tak klidně?« podíval se na mě tázavě.

»Co nedokážu ovlivnit, neboť je to mimo mé možnosti, to mi nezbývá než brát jak to je. Jen doufám, že ti, kdo rozhodují, mají také pud sebezáchovy.«

»Pud sebezáchovy Typsoroti měli,« ujistil mě. »Ukázalo se, že jim nestačil...«

»Měli zkrátka smůlu,« uzavřel jsem to. Mimozemšťan asi viděl, že je to pro mě další nepříjemné téma a zachoval se taktně. Přestal se o tom bavit a dál sledoval, jak hledám další obrázky ze světa. Bohužel - i když jsem se chtěl válečným zprávám vyhýbat, každou chvíli se mi tam připletly. Asi jsme opravdu tak příšerná civilizace jako ti nebozí Typsoroti!

Venku se setmělo, ale v chalupě jsme si toho ani nevšimli. Je to přirozené, světlo nad stolem svítilo i za dne víc než kolik světla se do sednice prodralo nevelkými okénky, zejména když za nimi rostly stromy a svými korunami na chalupu vrhaly stín. Pak jsem se najednou podíval na hodinky a ejhle - půlnoc byla tu.

»Poslyš,« oslovil jsem návštěvníka, »snad vydržím vzhůru ještě chvíli, třeba až do rána, ale ráno nebudu stát za nic. Půjdu si lehnout. Jestli se chceš ještě chvilku dívat, ukážu ti, jak vyvolat moje záložky, ale já jdu spát!«

Ukázal jsem mu, jak se probrat bludištěm mých záložek, co už jsem mu ukázal a jak zavřít prohlédnuté okno, ale pak jsem ho nechal u počítače a odvalil jsem se za pec. Ráno bude moudřejší večera a zítra je také den!

Dobrou noc, hoste!


Výhodou pátečního večera je, že můžete klidně »přetáhnout večerku« a nic moc se nestane, ráno prostě spíte o něco déle. Nic vás nenutí vstávat. Kdo pracuje doma a má klouzavou pracovní dobu jako já, toho ranní vstávání nemusí rozčilovat ani během týdne, jen to nesmí přehánět. Moje pracovní smlouva vyžaduje, abych se k podnikovému serveru zalogoval nejpozději do deseti hodin a byl v pohotovosti na telefonu do jedné odpoledne, ale jak si zvolím zbytek pracovní doby, to nikoho nezajímá, ani mého šéfa ne. Zajímají ho jen výsledky - a ty mám, takže spokojenost je na obou stranách.

Nicméně velkou výhodou sobotního rána je, že mohu vstát klidně až na oběd. Tak jsem si už na to zvykl za tu dobu, co žiju na vesnici v chalupě po tetičce.

Tentokrát mě ale vzbudil nečekaný, i když jen slabý výbuch ozývající se z reproduktoru od počítače. Až teď jsem si vzpomněl na neobvyklého návštěvníka, který si zřejmě celou noc brousil po internetu. No potěš koště, ten se mohl dozvědět věcí! I když mohl vidět jen obrázky, textu přece bez mého překladu nerozumí, ale i tak to muselo být pro něho »výživné«!

Vymrštil jsem se a rychle jsem se sesmekl ze zápecí. Cítil jsem se tam jako pohádkový Honza, takže jsem po nastěhování opovrhl klasickou postelí i moderní válendou, ačkoliv tetička sama spávala ve starodávné bytelné posteli v komoře.

Právě v té, kterou odmítl mimozemšťan, když jsem mu ji nabízel ke spaní, se slovy, že on vlastně nemusí spát vůbec.

Potvrdil to i tím, že seděl u počítače celou noc a pilně si prohlížel zprávy ze všech záložek, na které narazil. A měl jsem tam záložky na zpravodajství z celého světa. Kromě českých také anglické, ruské a dokonce i ty, kde jsem psanému textu vůbec nerozuměl, pokud neměly alespoň anglické titulky, protože byly v arabštině nebo dokonce v čínštině.

Jenže když jsem se podíval do kouta k počítači, strnul jsem.

U počítače neseděl můj včerejší návštěvník, ale jakási žena, podle všeho mladá. Oblečená byla pořád jako mimozemšťan, co jsem mu věnoval, to teď měla ona, ale mimozemšťan nikde.

„Haló!“ zavolal jsem na ni. „Co jste zač? A co tady děláte?“

Mladá žena se ke mně otočila - a já jsem se musel zachytit lavice, abych se údivem neposadil.

„Mami! Co ty tady děláš?“ vyhrkl jsem.

»Takhle se ti líbím víc?« oslovila mě - ale telepaticky!

»Ježkovy zraky!« přešel jsem také do telepatie. »To snad není možné!«

Jako kdyby mi až teď došlo, že moje máma je už deset let po smrti! A tahle osoba navíc vypadá jako když byla máma mladá a já jsem byl malý chlapeček. Jenže - když na mě mluví telepatií, nemůže to být moje máma, ale - mimozemšťan.

»Neměl jsi tady žádnou jinou stopu než svou vlastní, takže jsi mi ani nemohl půjčit jinou, ale vybral jsem si stopu nějakého tvého předka,« oznamoval mi s klidem Angličana.

»Cože sis to půjčil?« vybuchl jsem na něho.

»Stopu nějakého tvého předka,« opakoval. »Ty jsi ho znal, že? Možná jsem si mohl půjčit vzdálenější stopu, ale tuhle jsi měl nejsilnější. Nevadí ti to?«

Dosedl jsem schlíple na lavici. Návštěvník si tedy ode mne vypůjčil »stopu«, podle všeho z mé dědičnosti. DNA asi obsahuje nejen vzhled jedince, ale i jeho předků. A nejsilnější byla podoba mé mámy, která nevstala z mrtvých, ale posloužila mu jen jako model, aby na sebe mohl vzít její tvář.

»Tohle vy umíte?« hekl jsem odevzdaně.

»Naštěstí máte dost jednoduchou stopu,« řekl. »Naše stopa je třikrát složitější a nám to umožňuje převzít vlastnosti zvolené stopy, aniž bychom přišli o vlastní. Myslím si, že v této podobě se mohu klidně objevit i mezi tvými krajany a nic nepoznají, ne?«

Podíval jsem se na něho podrobněji a musel jsem to uznat. Kdyby si nevypůjčil vzhled zrovna mojí mámy, řekl bych, že je to dokonalé. Nikdo by v něm nepoznal včerejšího žraločího ještěra. Jen pro mě to byl šok. Máma je přece dávno mrtvá a její podoba, i když dokonalá, mi to nepříjemně připomněla.

Mrtví by se neměli vracet! A už vůbec ne takhle!

 


Zpět Obsah Dále

15.05.2017 00:58