Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Válka

Zamířili jsme tedy podle Nilu na sever. Umínil jsem si držet se v deltě nejpravějších ramen a až se dostaneme k moři, otočit se přímo na východ. Dostaneme se na Arabský poloostrov, kde se v současné době prolévá nejvíc krve. Evička chce vidět, jak taková válka vypadá. Dobrá, uvidí ji.

Let ke Středozemnímu moři zvládla Evička sama. Trochu mě mrzelo, že musím spát, zatímco ona ne, ale uvědomoval jsem si, že se mnou neletí křehká žena, ale bytost vesmírné civilizace, která porazila dobyvatele, schopné poslat přes propasti světelných let nejen maličkou sondu, ale kilometrové bitevní lodi, kterým by se pozemská civilizace rozhodně postavit nemohla.

Napadlo mě, že by mě Evička mohla upravit, abych mohl to co ona - spát střídavě levou a pravou hemisférou. Uvědomil jsem si ale, že ona je prostě dokonalejší než my. Ano, vypadá jako něžná žena, ale uvnitř má cosi, z čeho mě občas mrazí.

Pokračoval jsem ale v tom, co jsem začal. Rozhodl jsem se být návštěvě z vesmíru průvodcem a chci věřit, že návštěva bude s námi jednat rovně. Byla by katastrofa, kdyby to nebyla pravda!

Pochopitelně nesmím přehlédnout známky případné falše. Zatím jsem si žádných nevšiml, ale to neznamená, že se neobjeví. Mít tuhle civilizaci za nepřítele by bylo příšerné, ale není špatné mít vesmírné přátele. Mohli by nám významně pomoci ze slepé uličky, do které se nejspíš řítíme. Konec fosilních paliv se blíží, jaderné trestuhodně opomíjíme, jiné možnosti jsou nedostatečné... Znamená to mít oči otevřené - ale zatím budu vstřícný.

Uvidíme, co řekne na skutečnou válku!


Evička mě vzbudila, když nevěděla, kudy dál.

Pobřeží se ostře lomilo k západu a severním směrem žádný záliv nevedl. Znamenalo by to, že jsme u Turecka?

Od Turecka je válka jihovýchodním směrem. Odhadl jsem to a opět jsme vyrazili, tentokrát nad poušť. Asi po dvou hodinách jsem stranou spatřil nějaké shluky domů, nejspíš nějaké město. Změnili jsme směr k němu a už z dálky se k nám donesl zvuk střelby. Podle zvuku šlo o ruční zbraně, větší ráže v tom nebyly.

„Tady máš válku!“ ujistil jsem Evičku.

Předala mi řízení, ale střelba mezitím ustala, byla to asi jen menší přestřelka. Zpomalil jsem a blížil jsem se k městu opatrně. I když nás střelci neviděli, jak se říká, náhoda je blbec. Někdo si jen tak pro radost vystřelí do vzduchu a sestřelí nás.

Stranou jsem zpozoroval větší shluk automobilů a lidí. Ještě jsem trochu zpomalil a změnil směr, abychom si je prohlédli.

Ale to už jsem viděl, co se tam asi odehrává. Zblízka to bylo jasnější. Ozbrojenci s černým praporem dovedli na kraj malé rokliny hlouček spoutaných mužů, postříleli je ze samopalů a teď je pomalu zasypávali hlínou.

„Rozumíš tomu, co se to tam děje?“ zeptala se mě Evička.

„Vidíš přece to co já,“ vzdychl jsem si. „Ten černý prapor s bílými klikyháky je vlajka muslimského státu a ozbrojení chlapi jsou jeho vojáci. Zřejmě tady právě popravovali zajatce.“

„Ti zajatci jsou tedy jejich nepřátelé?“ hádala.

„Ani ne,“ odvětil jsem. „Jejich nepřátelé by měli uniformy, ale tihle jsou oblečení každý jinak. Muslimové zřejmě zajali lidi, kteří s válkou nemají nic společného, jen mají smůlu, že tu někde poblíž bydleli. Možná se k muslimskému vojsku odmítli přidat, ale nejspíš se jich na to ani neptali, prostě je tady postříleli. Ví se o nich, že to tak dělají.“

„Ale proč?“ chtěla vědět.

„Protože to chce jejich víra!“ řekl jsem.

„To není odpověď!“ napomenula mě.

„V jejich případě je,“ nesouhlasil jsem. „Kdyby ses jich na to zeptala sama, dozvěděla by ses: Alláh to tak chce! Jenže ty by ses jich ptát nemohla. Odpovědět ženě je »pod jejich důstojnost«, za druhé nejsi podle jejich víry předpisově oblečená, takže by tě nejspíš chtěli rovnou zabít. A kdybys jim předvedla žraločí zuby, na nic by nečekali a začali by střílet.“

„Divní lidé!“ zavrčela. „Poleťme jinam!“

Pokrčil jsem rameny, což nebylo uvnitř gasuluje vidět, ale poslechl jsem a zamířili jsme k městu.

Moc jsme si ale nepomohli. Vojáci popravovali za městem, zatímco na náměstí se odehrávalo podobné divadlo.

Pro změnu tady nepopravovali střelbou ze samopalů, ale uřezávali lidem hlavy zaživa. Bylo to, jestli se to tak dá říci, ještě odpornější.

„Ty se na to můžeš dívat?“ obořila se na mě, když popravy skončily a před katy leželo několik bezhlavých těl.

„Všimni si, dívají se na to i děti,“ upozornil jsem ji. „Tihle zvykají své děti na krev nepřátel už od malička.“

„To je ještě odpornější!“ zavrčela.

Vznesli jsme se tedy výš a pokusili jsme se obletět město. Chtěl jsem najít frontovou linii, ale zdálo se mi, že tohle město je od fronty daleko. Nikdo tu nebojoval, jen tu popravovali. I když tak se to nedá říkat. Poprava znamená po-právu a tady to nemělo s právem nic společného. Nanejvýš s »právem« šaríja, které tohle jednání nejenže omlouvá, ale v mnoha případech přímo vyžaduje.

Nelétali jsme dlouho a objevil jsem další »podívanou«.

Na vozech převáželi skupinu lidí oblečených v oranžových oblecích. Vzpomínal jsem si, že to budou vězňové. To jsou lidé odsouzení řádným soudem, k těm by se snad měli chovat lidsky. Ale zajímalo mě to tak, že jsem auto nenápadně z výšky sledoval, dokud nevjelo do vrat nějakého podniku.

Pro gasuluj nebylo nemožné vletět tam za nimi. Vrata nás nezastavila - otevřela se, aby dovnitř vjelo auto, což nám stačilo.

Pochopil jsem, že se nacházíme v budově městských jatek. Tady to ale bylo ještě horší než prve ve městě i za městem. Tady vězně nestříleli, ale podřezávali jako dobytek. Vznášeli jsme se ve vzduchu, ale nemohli jsme těm lidem pomoci. Nejhorší bylo, že očividně popravovali jiné muslimy. Podřezávaní se modlili ke stejnému Alláhovi jako jejich řezníci. A těm to ani v nejmenším při jejich krvavém díle nevadilo.

„Dost!“ odtrhla si Evička s očí okuláry cuchdysy. „Leť už ven! Ať už jsme venku!“

Poslechl jsem ji. Viděla co viděla, stačilo to. Vymotal jsem se z budovy a nabral směr pryč z města.„Tady budeš potřebovat tu sílu!“ řekl jsem. „Sílu snášet, co sama změnit nemůžeš.“

Úplně jsem cítil, jak se otřásla. Nad mým cynismem, nebo ještě dodatečně nad těmi jatkami? Neměl bych jí raději navrhnout něco méně drastického? Ani mně to nebylo příjemné - a to jsem předem aspoň trochu tušil, co tady můžeme najít! Uznávám, že by jemnější povahy na těch jatkách mohly zvracet. Mimozemšťan je snad odolnější, ale i tak...

„Teď bychom se mohli podívat do jejich posvátného města, do Mekky,“ navrhl jsem po chvilkové odmlce. „Abys viděla, co tihle lidé vlastně uctívají...“

Zase jsem pocítil, jak se otřásla.

„Obrať domů!“ požádala mě. „Po tomhle nemám sílu ani na vaše přírodní krásy, ani na vaše pamětihodnosti. Ty hory mrtvých jsou... strašně depresivní... Poletíme domů, snad si to zatím nějak promyslím...“

„Jak chceš,“ přikývl jsem. „Takové věci se na Zemi dějí v každé válce. Tahle není výjimkou.“

„Ale... dělají takové krutosti všichni?“ zeptala se.

„Všichni snad ne... jen většina,“ mínil jsem.

Evička na to nic neřekla.

Vrátíme se tedy domů.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34