Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vuseryš

Vedl jsem gasuluj sotva sto kilometrů, než se Evička trochu vzpamatovala. Pak mi ale vzala řízení.

„Poletím já,“ řekla stručně. „Letěl bys kdovíjakou oklikou, já poletím nejkratší cestou.“

„Neříkala jsi, že se u nás na Zemi nevyznáš?“ namítl jsem.

„V chalupě jsem nechala renfach,“ řekla. „Vlastně je to můj maják. Když se s ním telepaticky spojím, určí mi nejkratší směr. Ve vašem světě se nevyznám, ale návrat zvládnu jistěji.“

Uznal jsem to a přenechal jí řízení. Možná bych měl zkusit spát, ale po takových zážitcích to prostě nešlo.

„Říkáš, že víra nezáleží na typu lidí,“ začala se mě znovu vyptávat cestou, když jsme letěli nad mraky. „Dá se rozeznat, čemu kdo věří?“

„Naopak se to dá poměrně snadno utajit,“ zklamal jsem ji. „Na typu lidí to nezáleží. Snad jen - jak jsem ti už říkal, Japonci nemají rádi muslimy a původní obyvatelé Austrálie si nenechali vzít své náboženství, jinak všechny typy lidí mohou vyznávat muslimskou nebo i křesťanskou víru. Dá se to poznat až podle jejich chování. Muslimové se modlí pětkrát denně, nejedí vepřové ani psí maso, nepijí alkohol, no a co do víry jsou mnohem fanatičtější.“

„A co ty?“ obrátila se na mě přímo. „Jakou víru vyznáváš?“

„Vlastní,“ řekl jsem.

„Co to znamená?“

„To znamená, že se neklaním zlatému teleti v libovolných podobách,“ řekl jsem. „Věřím - nebo chci věřit ve spravedlnost a protože na Zemi žádná není, tak aspoň na nějakou vyšší.“

„To my taky,“ odvětila zamyšleně. „My k tomu dodáváme, že se ta »vyšší spravedlnost« někam ve vesmíru zatoulala a na nás zapomněla, proto se musíme snažit spravedlnost udržovat sami.“

„To je dobré předsevzetí,“ souhlasil jsem.

„Poslyš... alkohol, to je kapalina, vznikající kvašením?“

„Jo, přesně tak,“ potvrdil jsem jí.

„Ale když sníš něco - třeba ovoce, může ti to přece kvasit i v žaludku!“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Jistou nízkou úroveň alkoholu asi máme v sobě všichni, ta se nedá úplně vyloučit.“

„Takže i ti vaši fanatici mohou mít v sobě alkohol a nevědět o tom?“

„Jak říkám, nedá se to vyloučit,“ opakoval jsem.

Samozřejmě jsem si vzpomněl na opilé islámisty, potulující se po městech Evropy. Oni sice alkohol nepijí, ale »když se Alláh nedívá«, klidně se ztřískají pod obraz. To křesťané dobře vědí, že Bůh je vševědoucí a o takové průhledné podvůdky se ani nesnaží, ale tím víc se spoléhají na zpověď. Hřeší, ale pak se vyzpovídají, očistí se od hříchů - a mohou směle hřešit dál...

„Hm... tak jinak...“ přemýšlela Evička. „Říkáš, že ze zásady nejedí vepřové a psí maso. A vy to jíte?“

„Psí maso nejíme,“ ujistil jsem ji. „Psy a kočky považujeme za domácí mazlíčky. Psům říkáme »přítel člověka« a o kočkách se říká: »kdo neživí kočky, živí myši«. Takže jíme jen vepřové. Já tvrdím, že podle zubů je člověk všežravec a jednostranná strava je pro nás nepřirozená. Ale jak už víš, nevadí mi ani strava umělá. Ani vepřové nemusí nutně pocházet z vepře, když ho tvá úprava biomasy nahradí.“

„Takže psy a kočky nikdo z lidí nejí... zajímavé...“ řekla.

„To jsem neřekl,“ upozornil jsem ji. „Psy a kočky nejíme my v Evropě. Například Číňané je jedí.“

„Číňané nepovažují psy za »přítele člověka«?“

„Ne, pro Číňany jsou psi jídlem,“ opakoval jsem. „My s tím nesouhlasíme, ale považujeme to za jejich věc.“

„A Číňanů je také hodně, že?“ zeptala se.

„Nejvíc je na světě Číňanů a Indů,“ souhlasil jsem. „Tyto dva národy mají každý přes miliardu. Muslimů je také více než miliarda, ale část muslimů žije v Indii a v Číně, takže se to trochu překrývá. Nejvíc se ale rozrůstají muslimští obyvatelé Afriky.“

„Dobře, budu si to pamatovat,“ řekla Evička.

Letěli jsme teď více nad pevninou než nad mořem, ale bylo to pochopitelné. Já jsem navigoval podle orientačních bodů. Proto jsme nejprve letěli na jih k pobřeží Afriky, podél něho do Egypta, pak na sever k Turecku a až odtud jsem si troufl nabrat správný »směr do války«. Evička to vzala podle přímky, takže jsme místo Středozemního moře měli pod sebou nejprve Turecko, Bulharsko, Maďarsko a pak už rovnou domů.

Samozřejmě zpomalila až nad naší vesnicí a zakrátko jsme spolu seděli v sednici.

„Co bys tomu řekl, kdybych trochu snížila počty muslimů?“ zeptala se mě.

„Chceš je vraždit?“ zamračil jsem se.

„Samozřejmě ne,“ opáčila. „Jen bych nenápadně, nenásilně snížila jejich populaci. Jen bych jim zavedla, co sami kvůli víře odmítají - říkáte tomu snad antikoncepce, ne?“

„Ale to se nesmí dělat proti jejich vůli,“ namítl jsem.

„Jestli na něco vyhynete, bude to tahle falešná humanita,“ zamračila se. „Oni nezabíjejí jiné proti jejich vůli? Já to vidím jako jedinou vhodnou cestu. Zvenčí to bude vypadat jako kdyby konečně dostali rozum a přestali by zaplevelovat svět svou vírou. Zevnitř - no, když oni nemají vůli omezovat se, omezím je i proti jejich víře. Opakuji, nebude to násilím.“

„Jak to chceš udělat?“ zeptal jsem se.

„Nech to na mně,“ řekla. „Má to jednu jedinou podmínku. Na tuhle akci bych měla mít svolení Sněmu Liangé.“

„A to bude problém,“ přikývl jsem.

„No... už jsem tu příliš dlouho bez spojení s Liangé,“ řekla. „Doteď jsem získávala poznatky, tím se to dá omluvit, ale teď se budu muset postarat o »vuseryš«.“

Podala si svůj »batoh renfach« a s jistotou odtud vytáhla malé kropenaté vajíčko s kožnatou slupkou místo skořápky.

„Pomůžeš mi?“ zeptala se. „Budu potřebovat biohmotu.“

„Tedy trávu, chceš říci, že?“ pochopil jsem to.

„Nebo listí stromů, v nouzi i jehličí,“ doplnila mě.

Vzal jsem tedy trakař, kosu a plachtu a vypravil jsem se na louku za lesem, protože trávník za chalupou už jsme »spásli«.

Evička potřebuje vylíhnout »vuseryš«...


Manipulace s vajíčkem byla stejná jako když dávala líhnout gasuluje. Vajíčko aktivovala tím, že si je vložila do úst. To ovšem samo o sobě nestačilo. Až teď, když jsem si toho procesu všímal podrobněji, jsem zjistil, že si úmyslně přivodila horečku, jaká by snad člověka zabila. Zhruba hodinu sálala teplem, potom zchladla a když vajíčko vyňala z úst, bylo už naprasklé.

Pak už se to podobalo minulému průběhu. Vylíhl se tlustý červ, který se začal krmit, až mu byla kůže malá. Několikrát proto na něm praskla a svlékla se, červ ji hned spolykal a cpal se dál. Po dvou hodinách se zabalil do kukly velikosti statného krocana. Na radu Evičky jsem kuklu převezl na trakaři do sednice.

Večer se vyloupla opravdu zajímavá ještěrka. Měla velkou hlavu, drobnější tělíčko a poměrně krátký ocas. Zajímavé bylo, že měla dvě tlamičky. Jednu otevírala jako naše ještěrky dopředu, druhou měla vzadu na hlavě, otevírala ji dozadu a vysunovala z ní dlouhý rozeklaný jazyk.

Asi jako Lord Voldemort s Quirrellem u Harry Pottera.

Zadní »tlama« neměla totiž přijímat potravu a »jazyk« v ní nebyl jazyk, ale dva cuchdysy - objektivy s přísavkou, které se přisají na oči a přenáší obrazy přímo do nich.

Ještěrku Evička krmila masem z travní biohmoty. Pak ji položila před sebe, nechala ji dokořán otevřít »zadní tlamičku«, vysunout »jazyk« - a přiložila si obě koncové přísavky na oči.

„Co teď děláš?“ zeptal jsem se jí.

„Neruš!“ okřikla mě. „Pak ti všechno řeknu!“

Pak ale seděla delší dobu nepohnutě, jako kdyby se zasnila. Trvalo to skoro čtvrt hodiny, pak si strhla s očí přísavky, zamrkala aby se zase rozkoukala a usmála se na mě.

„Dovolala jsem se na Liangé,“ oznámila mi.

„To není možné!“ zavrtěl jsem hlavou. „Chceš snad tvrdit, že tohle zvířátko umí při komunikaci překonávat rychlost světla?“

„Rychlost světla je nepřekonatelná jen v našem vesmíru,“ usmívala se Evička. Vuseryš nekomunikuje v našem vesmíru, ale využívá vesmír »sovsér«, kde je komunikace rychlejší.“

„A co ses dozvěděla?“ ptal jsem se dál.

„Samé důležité věci,“ odvětila. „Především jsem na Liangé popsala havarii naší výpravy. Na ní je důležité, aby se případná druhá výprava vyvarovala našich chyb. Do vaší hvězdné soustavy se musí přibližovat od pólu, ne v rovině oběžných drah planet. V ní je u této hvězdy příliš mnoho nebezpečného volně létajícího kamení, které zabilo náš »hablomóg« - tomu byste nejspíš říkali »mateřská hvězdná loď«. Popsala jsem jim i kosmickou past vaší planety Venuše, kde se nedá přistát, své přistání na Zemi a pak to nejdůležitější, že tu jsou živé bytosti, které mají problémy. Sněm souhlasil s podporou části společnosti, ohrožené její rozpínavější skupinou. A konečně sem Liangé vyšle novou výpravu, pozemská civilizace za to stojí.“

„Takže tě sem přiletí zachránit?“

„Nebude to tak brzy,“ zvážněla. „Druhá výprava sem doletí nejdřív za padesát let. Poletí totiž v našem vesmíru, kde opravdu není možné nejen překročit, ale ani dosáhnout rychlosti světla. To znamená, že tu mám vydržet vlastními prostředky - ujistila jsem Sněm Liangé, že je to reálné. Jsem vlastně oficiálním vyslancem Liangé a mám volné ruce jednat podle uvážení.“

„I pro snížení počtu muslimů?“

„I pro to,“ přikývla.


Prostředek vesmírného spojení! Obratem se z trosečnice stala vyslankyně civilizace Liangé na Zemi s oprávněním pomoci jedné části obyvatel proti druhé. Podle pozemských zvyklostí je to sice vměšování, ale pozemské zvyklosti nemusí platit i jinde. Navíc - každý přece ví, že se diplomaté do záležitostí cizích zemí vměšují docela běžně. Známá je úloha amerických velvyslanců ve všech »barevných revolucích« po celém světě. Jen nebylo jasné, co chce Evička dělat proti muslimům, když je sama proti více než miliardě a na rozdíl od Američanů nemá miliony dolarů, nutné k rozpoutání revolucí. A navíc v Čechách, kde muslimy snadno a rychle spočítáš, zatímco jinde jich je jako kobylek.

Zdánlivě se všechno u nás vrátilo ke stavu před výletem. Já jsem se vrátil do pracovního zařazení ve své firmě, Evička se opět seznamovala s naším světem prostřednictvím internetu. Jediným rozdílem bylo, že jsem si objednal nový počítač. Měl jsem na to zálusk už předtím, zejména jsem potřeboval větší monitor a vyšší rozlišení. Když jsem Evičce zapůjčil svůj dosavadní, musel jsem nouzově pracovat na notebooku - a každý ví, že jejich obrazovky bývají menší a slabší. Koupil jsem si proto novější výbavu a jak říká Werich, »jelo se dál močálem černým kolem bílých skal...«

Evička teď neseděla pořád jen u internetu. Začala se zajímat o okolí. Projevila přání seznámit se s českým zemědělstvím, kde ji zajímalo prakticky všechno. Od obdělávání půdy a pěstování rostlin až po chov hospodářských zvířat. Problém byl, že v naší vesnici je ze všeho hospodářství jen upadající kravín. Byli jsme se tam podívat, ale moc nám to nepřineslo.

Začal jsem se zajímat o zemědělskou velkovýrobu a brzy se mi podařilo zjistit, kde je nejbližší velkokapacitní vepřín. Pak jsme si tam s Evičkou uspořádali výlet, aby na vlastní oči viděla ta zvířata, která dosud znala jen v podobě šunky a jitrnic.

Měli jsme štěstí na ošetřovatele prasat, který měl svou práci jako koníček a neměnil by ji za žádnou jinou. Franta Vostrý nás prováděl po vepřínu a nejvíc mě překvapil tím, že znal každého vepříka jménem. A co víc, vepříci na svá jména slyšeli!

„A není vám smutno, když je pak odvážejí na jatka?“ zeptal jsem se ho.

„To se ví, je!“ přiznal. „Pokaždý se pořádně vožeru.“

„A jíte vepřové?“ zeptala se ho Evička.

„To se ví, jím,“ usmál se. „Divíte se? Jenže ve vepřové kýtě už se nepozná, jestli byla z prasete Dalimil nebo Rudolf Druhý. Na jitrnici už tuplem nic nepoznáte.“

„A co kdyby někdo vymyslel, jak to udělat, aby lidé přestali jíst prasata?“ nadhodil jsem.

„Já muslimáky nesnáším!“ řekl Franta. „Nevadilo by mi, kdyby jich mezi námi pár žilo, ale nesmělo by jim vadit, že Češi prostě holdují vepřo-knedlo-zelu a pivu. Jenže kam se nahrnou, tam by chtěli, aby toho jejich pošahanýho Alláha uctívali všichni po jejich. To ať si raději zůstanou kde jsou!“

„Ale co kdyby se - někdy v dalekém budoucnu - podařilo vyrábět jídlo uměle?“ zkusil jsem to jinak. „Představte si továrnu, ze které vychází balíčky krásné šunky, jitrnice a jelita, ale vyrábí je třeba z uhlí. Vím, je to divná představa, ale co kdyby se takový vynález někomu přece jen povedl?“

„Pevně doufám, že se té daleké budoucnosti nedožiju,“ řekl procítěně. „Já vím, někteří lidi by se už dnes vykašlali na maso, takoví ti vegani, nebo jak si říkají. A že se ta zvířata mordují a kdesi cosi. Oni zvířata nejedí a tím je milují. Jo, ale co s nimi udělají? Můj táta pamatuje, jak se na vsi zaváděly traktory místo koní. Taky pár blouznivců hlásalo, jak jsou ti chudáci koně udření a jak jim traktory seberou těžkou námahu... jo, přivezli traktory a koně poslali na jatka. Dřív byli koně v každém statku, dneska je to kuriozita jen pro bohaté. Kdyby někdo dokázal nahradit prasata nějakou umělotinou, co by s prasaty bylo? Lidi by je přestali mít, nikdo by se s nimi nebabral, vyprodali by je na jatka a šmytec!“

„Třeba by je lidi chovali ze záliby, jako dnes máme pejsky a kočičky,“ namítl jsem.

„Dovolte mi o tom pochybovat,“ řekl Franta. „Já jsem rád, že jsou ještě potřební tak jak jsou, i když je na jatkách podřežou, ale do té doby se mají... jak prasata v žitě, že jo, Dalimile?“

A podrbal chrochtajícího čuníka za ušima.


Další výlet jsme podnikli do Prahy. Naším cílem tentokrát bylo největší české letiště, kde se sbíhají a rozbíhají letecké linky do celého světa.

Ne že by Evičce imponovala letadla. Obrovské airbusy jsou možná vrcholem pozemské techniky, ale ve srovnání s gasuluji neobstojí. Ta šílená neohrabanost, nutnost kilometrových ranvejí, náročnost ve všech směrech, to všechno hovořilo pro nenáročné, obratné a pohyblivé gasuluje. Vyšší rychlost airbusů, vyšší letová výška a kapacita zdánlivě hovoří pro letadla. Ve skutečnosti jsou tyto zdánlivé přednosti jen dalšími nevýhodami.

Vyšší letová rychlost není až tak rozhodující. Letadla létají rychlostí kolem devíti set kilometrů v hodině, gasuluje dosáhnou »jen« šesti set. Jenže co letadla získají ve výšce, to ztratí dole na zemi. Gasuluje vás nedopraví na letiště daleko od měst, ale přímo před dům. Ve výšce se sice díky řídkému vzduchu létá rychleji, ale tam nahoře jsou cestující vystaveni kosmickému záření a to ne zrovna zanedbatelnému. Vysoká kapacita letadel způsobuje další problémy, zejména když dlouho předem objednaný pasažér cestu na poslední chvíli odřekne. Ty trapné scény, kdy ochranka rve ze sedadel cestující, kteří mají svá místa zaplacená, jenže letecká společnost úmyslně prodala víc letenek než se vejde do letadla, aby omezila ztráty z odřeknutých míst - a jako na potvoru nikdo neodřekne a někdo tedy musí z letadla ven!

gasulujů tohle nehrozí. Jsou jako osobní auta - pohotově pro každého. Pohotovější než osobní auta, odkázaná na silnice, dálnice, parkovací místa a hlavně - na docházející fosilní paliva.

Během našeho výletu na Střední východ potřeboval gasuluj potravu o váze třiceti kilogramů. Při překonané vzdálenosti šesti tisíc kilometrů a dvě osoby to dělá čtvrt kilogramu trávy na sto kilometrů a osobu. Airbus má v ekonomické třídě poměrně malou spotřebu - asi dvacet litrů na kilometr. Po rozpočítání na pasažéry připadá jeden litr paliva na pětaosmdesát kilometrů a osobu. To je ještě podobné co do váhy, ale už ne co do ceny. A kolik paliva by spotřebovalo na šest tisíc kilometrů auto? I při úsporné jízdě pět litrů na sto kilometrů by spolykalo tři sta litrů.

Odmyslete si, že jsme letěli silnice nesilnice, moře nemoře, vletěli jsme neviditelní i do tajných popravišť - který pozemský prostředek by se mohl rovnat gasuluji?

Přistáli jsme na odlehlém konci parkoviště před odbavovací budovou letiště. Gasuluj v podobě nenápadného batohu jsem vzal na záda a šli jsme do haly. Evička chvíli studovala tabulku odletů, než se rozhodla. Pak jsme chvíli počkali, než se začali houfovat pasažéři vybrané linky. Evička se k nim přiblížila a zblízka si je prohlížela, pak se spokojeně obrátila k východu.

„To ti stačilo?“ zeptal jsem se jí, když zamířila k východu na parkoviště před budovou.

„Stačilo,“ přikývla.

„Co to ale mělo znamenat?“ dožadoval jsem se vysvětlení. „Jen ses na ně chtěla podívat?“

„Nejen podívat,“ řekla. „Nakazila jsem je.“

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34