Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pohovor

Ačkoliv jsem měl chuť na mnoho otázek, Evička mě trochu předběhla a sama požádala o rozhovor či poradu, co bude dál.

Doufal jsem, že se dostanu ke slovu, ale Evička přišla s tak závažným tématem, že to mé otázky zatlačilo do pozadí.

„Věnuješ se mi víc, než jsem čekala,“ začala, když jsem kývl na její požadavek popovídat si o vážných věcech. „Obávám se, že si tím škodíš.“

„To si nemyslím,“ namítl jsem. „Materiální škody žádné nevidím a jaké jiné bys měla na mysli?“

„Utíká ti čas,“ řekla. „Život máte krátký a nemohu po tobě chtít, abys mi věnoval celých padesát let, než přiletí naše výprava. Měl by sis najít ženu a pořídit si děti, jak je u vás zvykem. A já bych se už konečně měla osamostatnit. Nikde jinde ve vesmíru jsme se nesetkali s tak vstřícným přijetím.“

„Ale navenek to vypadá docela přirozeně,“ usmál jsem se. „Bydlíme spolu tady na vsi, já mám práci a ty studuješ... neříkám co a kde, ale je to všechno čistá pravda.“

„Se mnou děti nečekej,“ řekla rázně. „Je nám oběma spolu dobře, vím to, ale to je asi tak vrchol mých možností. Uvnitř jsem pořád já, vyslanec Liangé tady na Zemi. Dokáži žít druhý život jako Eva, ale třetí život - život případného dítěte - nezvládnu. Na to si musíš najít ženu ze svého rodu, rozumíš?“

„Na to je pořád dost času,“ namítl jsem. „Tobě přece taky život utíká a nestěžuješ si.“

„Jenže cestování do cizích světů byla moje svobodná volba, kdežto ty jsi do toho spadl bez vlastního rozhodnutí. A kromě toho rok je pro tebe setina celého tvého života, kdežto pro mě jen jedna pětitisícina.“

„Jak to, že to bylo bez vlastního rozhodnutí?“ namítl jsem. „Rozhodl jsem se pomáhat ti hned po tvém příchodu na Zem!“

„Hned po mé havarii, chceš říci,“ opravila mě. „Jenže to jsi viděl mou nouzi a tvé rozhodnutí pomoci mi bylo pro mě vítané, ale pro tebe to bylo bezesporu omezení. Dejme tomu, rozhodl ses pomáhat mi dobrovolně a ze své vlastní vůle, oceňuji to, ale bylo to a je to omezení. Nechci toho zneužívat.“

„Taky bych mohl tvrdit, že toho zneužívám,“ namítl jsem. „Mám vlastně pro sebe jedinečnou návštěvu z vesmíru, pomáháš mi, učíš mě, proč si z toho děláš hlavu? Vždyť víš, jak je náš svět i tak přeplněný...“

„Přeplněný lidmi, kteří své životy utrácejí fanatickou vírou v něco neexistujícího a ještě škodí těm, kteří se odmítají připojit k jejich hlouposti,“ zavrčela.

„Podle našich měřítek i muslimové věří v jednu nadlidskou bytost,“ namítl jsem. „Nazývají ji »Alláh«, křesťané jí zase říkají »Hospodin«, židé »JHV«, já ji nazývám »Vyšší spravedlnost«, ale je to - aspoň podle mého mínění - pořád jedna a ta samá bytost. Tibeťané tvrdí, že má miliardu jmen, takže na jméně nezáleží.“

„Na jméně nezáleží,“ připustila. „Telepati jí přirozeně říkají jinak než vodní tvorové. Zvuk není dorozumívací prostředek tam, kde pro něj nejsou podmínky. Ale bytosti všech světů, které jsme navštívili, my ostatně také, žádají, aby ta bytost byla především spravedlivá. Na tom se shodneme všichni v celém vesmíru!“

„Potíž je, jak si kdo představuje »spravedlnost«. Muslimové své modlitby začínají »Jménem Alláha milosrdného, slitovného, spravedlivého a já-nevím-jak-ještě«, ale to jim nebrání ve jménu toho »spravedlivého Alláha« vraždit.“

Sefrimíjové říkali, že spravedlnost znamená dokonalost,“ pokračovala. „A odvozovali z toho, že nedokonalí tvorové musí vyhynout. Podle jejich víry bylo správné vyvraždit je a napomoci tím ve vesmíru spravedlnosti. Muslimové jsou něco podobného. Vyvražďují ty, kdo jsou podle jejich víry méněcenní a nechtějí být jejich otroky a podle své víry tím pomáhají spravedlnosti. Jenže naše pojetí je jiné. U nás platí »nedělej jiným, co nechceš, aby jiní dělali tobě!«. Spíš to odpovídá křesťanství.“

„Až na to, že ani křesťané se tou zásadou vždycky neřídí,“ namítl jsem. „Všimni si, souhlasím s tvým zásahem namířeným proti muslimům, i když ani nám by nebylo lhostejné, kdyby nás někdo takhle omezoval.“

„To je přece něco jiného,“ ohradila se. „Odpovídá to chvíli, kdy přijdeš na dětské hřiště a uvidíš tam staršího kluka šikanovat mladší a slabší. Zasáhnout proti němu je přece spravedlivé.“

„Jen to nesmíš provést ještě brutálněji,“ dodal jsem.

„Toho jsem si už ve zprávách všimla,“ přikývla. „Jeden váš potentát - říkáte jim tak, ne? - se tam rozplýval soucitem nad malými dětmi, zabitými jiným potentátem. A aby mu »udělil lekci«, zabil při »výstražném bombardování« ještě víc dětí.“

„To odpovídá Američanům,“ doplnil jsem ji. „Při každém »zásahu ve prospěch míru« zabijí i tisíckrát víc lidí než ten, koho »umravňují«. Tolik lidí by ten »tyran« nezabil ani za pět lidských životů! Ale Američané jsou vždycky spokojení, že přece napravili odsouzeníhodné zlo - i když tisíckrát větším zlem.“

„Neudělali by lépe, kdyby nedělali nic?“ navrhla.

„Udělali,“ souhlasil jsem. „Ale oni přece »nemohou zůstat klidní«, když se ve světě »děje zlo«!“

„Spíš se mi zdá, že se nemohou dočkat, až zase budou moci »páchat další dobro«!“ vzdychla si. „Zvlášť tam, kde se nachází něco, čemu oni říkají »oil«.“

„Však se říká, že si to předem dobře připravují,“ souhlasil jsem. „Nejprve tajně - ale často i veřejně - podporují nějakého »potentáta«, pak na něho vytáhnou nějakou lumpárnu, mnohokrát už se stalo, že vylhanou, jen aby mohli zasáhnout a bombardovat. Bombardování je jejich národní vášeň.“

„A to jim nikdo neřekne, co je to za darebáctví?“

„Neřekne, všichni se jich bojí,“ odvětil jsem. „Nechtějí se dostat na seznam bombardovaných.“

„Nemáte to ve vašem světě jednoduché!“ vzdychla si. „Ale nějak jsme utekli od původního tématu... Řekla jsem už, že bys mi ještě mohl pomoci osamostatnit se.“

„Jak si to představuješ?“ zeptal jsem se.

„Chtěla bych ve vašem světě vystupovat jako zdejší. Co je k tomu potřeba? Doufám, že jsem vaše chování již odkoukala.“

„To nebude jednoduché,“ zarazil jsem se. „Předpokládám, že o klasické azylové řízení nestojíš. Získala bys - a to ještě není jisté - jen povolení k pobytu, jenže bys musela prokázat, odkud přicházíš... ne ne, tohle ne. Ke všemu bys zůstala cizincem. Jenže k získání občanského průkazu, což je v Čechách běžný doklad, ti chybí záznam v nějaké zdejší matrice.“

„Nechci být cizincem,“ odmítla tuto možnost. „Chci být někdo z vás. Jistě uznáš, že nemohu vystupovat pod svou pravou tváří. I kdyby mě uznali za vyslance Liangé, nechat se padesát let někde okukovat, to by bylo neúnosné. Chci, abys byl jediný, kdo zná mou pravou tvář. Ve světě Sefrimíja převzali naši vyslanci tváře místních i s jejich vědomostmi a mohli potom vystupovat místo nich. V nepřátelském světě je sonza ospravedlnitelná, ale na Zemi ne. Musí to jít jinak.“

„Museli bychom se dostat k některé matrice a podívat se, jestli by se tam nedal založit falešný záznam,“ uvažoval jsem. „To ale nevypadá dobře, padělání matrik nebude snadné. Možná by stačilo převzít totožnost některého zemřelého, to snad nikomu neuškodí. Bylo by vhodné, kdyby byl aspoň přibližně tvé podoby, nebo by ses naopak musela přeměnit podle jeho tváře.“

„Přeměním se na cokoli, získám-li aspoň nepatrný vzorek jeho dědičnosti,“ ujistila mě.

„Možná to nebude nutné,“ zavrtěl jsem hlavou. „Podoba je až poslední, co úředníci zkoumají. Ale nevypadá to beznadějně. Zkusili bychom se vloupat do některé nemocnice a vyhlédnout si nějakého mrtvého. Pak bys prostě pokračovala v jeho existenci.“

„Jak to ale chceš udělat?“ zajímala se.

„Vyhlédneme si pacienta, který právě zemřel,“ začal jsem splétat svou pletichu. „Vytáhneš si jeho stopu, neboli dědičnost, a přeměníš si podle ní tvář. Mrtvé tělo odnesu pod neviditelností a postarám se o pietní pohřeb - i kdybych mu měl hrob vykopat sám a ručně! Poslyš, nedá se to »sonze« udělat i na mrtvém těle?“

„Právě že to jde jedině na mrtvém mozku,“ odvětila. „Ale nesmí být mrtvý dlouho.“

„Mrtvému tedy neuškodí, když si vypůjčíš kromě jeho tváře i jeho osobnost a budeš prostě pokračovat v jeho životě, ne?“

„Až na to, že netoužím pokračovat v jeho životě, ale v jeho těle pokračovat ve svém zkoumání Země,“ namítla.

„To se nevylučuje,“ ujistil jsem ji. „Formálně budeš jenom pokračovat v jeho životě, využívat jeho doklady i znalosti, ale ve skutečnosti budeš v jeho těle zkoumat Zemi.“

„Tak by to šlo,“ přivolila po chvilce rozmýšlení.

„Poleťme se tedy podívat do nemocnice,“ navrhl jsem.

Ale cítil jsem cosi jako smutek. Evička se mi osamostatní, jenže tím přestane být Evičkou a stane se někým jiným. Nastane konec pohody v mé chalupě!

Ale co - změna je život!


V nemocnici jsme poměrně rychle objevili člověka, který by mohl Evičce posloužit. Byl to poměrně mladý muž, jenže dost značně zdevastovaný. Vypadal jako motocyklista po těžké havarii a skutečnost byla ještě horší. Našli ho v boční ulici neuvěřitelně brutálně zmláceného. Tak těžce, že mu lékaři nedávali naději a po hodině pokusy o resuscitaci vzdali.

My dva jsme se po nemocnici pohybovali jako neviditelné stíny, obalení každý svým gasulujem. Když nrtvého nešťastníka odváželi na patologii, viseli jsme nad pojízdným lůžkem a čekali jsme trpělivě, než ho uložili do chladicího boxu a odešli.

„Vezmeš si jeho »stopu«?“ zeptal jsem se.

„Tu už mám,“ řekla Evička. „Už skoro končím s přeměnou. Ale sonze je složitější proces. Pomoz mi otevřít skříň, kam ho zavřeli! Musím mít přístup i k jeho hlavě!“

Vystoupili jsme tedy z neviditelnosti gasulujů a spolu jsme otevřeli chladící box. Evička už nebyl žena, ale dvojník mrtvého.

„Nebylo by lepší odvézt si to tělo někam stranou?“ navrhl jsem. „Kdyby sem někdo přišel, zhrozil by se.“

„Nebude to nutné, potřebuji jen pár minut.“

Za chvilku se nad mrtvým tělem skláněl stejný mladý muž. Už to není Evička, teď je to Jarek. Tak ho aspoň nazývali doktoři, dokud ho oživovali.

„Už to skoro mám,“ řekl »nový Jarek«.

Ještě chvíli manipuloval s mrtvolou, která mezitím v ledové zimě chladicího boxu ztuhla.

„Hotovo!“ prohlásil po chvilce a přiklopil lebeční kost, až to slyšitelně kříslo. „Pohřbívat ho nemusíš, necháme ho tady.“

„Ale pak ho vyškrtnou z evidence obyvatel a nebudeš se za něho moci vydávat,“ varoval jsem ho.

„Potřebuji jeho podobu nanejvýš na pár dní,“ řekl. „Trvale by mi beztak nepomohla.“

Zasunuli jsme tedy mrtvolu zpátky do boxu a uzavřeli. Pak jsme se oba nechali obalit gasuluji a neviditelní jsme odlétli.

Zajímalo mě, co chce dělat dál a proč nechce pokračovat v životě toho nešťastníka.

„Všechno ti povím, není to příjemná historie,“ řekl.

No nazdar, pomyslel jsem si.


Cestou do chalupy jsme mlčeli. Ačkoliv jsem přímo hořel touhou něco se dozvědět, uznával jsem, že si mimozemšťan musí další postup pořádně promyslet. Mlčky jsme dorazili do chalupy a teprve tam začal sám od sebe povídat.

„Připletli jsme se k ošklivé historii,“ řekl, když jsme došli do sednice. „Ale dalo se to očekávat na první pohled. Člověka, jehož stopu teď nosím, zavraždili. I když se lékaři shodli, že jde o havarovaného motorkáře, nebyla to nehoda, i když to tak mohlo vypadat. Mám teď jeho vzpomínky i s tou vraždou, až do chvíle, kdy původní Jarek ztratil vědomí. Znám vrahy i jejich motiv, jen prozatím nevím, co s tím.“

„Kdo ho zabil?“ chtěl jsem vědět.

„Tři bodyguardi. Jarek je znal, patřili jednomu známému ostravskému podnikateli, který si tu vraždu objednal. Sám se v ní namáčet nechtěl - na špinavou právi měl přece lidi. Nařídil jim to, sami se tím Jarkovi chlubili. Očekávali najisto, že Jarek už to nikomu neřekne - a viděl jsi, už to opravdu nikomu říci nemohl.“

„Co s tím ale chceš dělat?“ chtěl jsem vědět.

„První možností je - nechat to být. Jarka tak jako tak zabili, tomu už nepomůžeme. Sám to nikomu neřekl a ani říci nemohl. Doktoři se snažili, ale bylo to nad jejich síly. Když to necháme být, Policie to rychle uzavře. Určitě nebude mít snahu vypátrat, co se vlastně stalo.“

„To znamená nechat vraždu nepotrestanou,“ mračil jsem se.

„Druhá možnost je postavit se proti vrahovi,“ pokračoval mimozemšťan. „Potíž je, že se mezi domorodce nesmím míchat, leda by mě o to přímo požádali. Jenže Jarek žil sám, neměl rodinu ani blízké příbuzné, jen pár přátel, ale ti teď budou otřesení jeho smrtí... takže ani tato možnost není reálná.“

„A nemohl bych tě požádat o pomoc já?“ napadlo mě.

„Nejsi s ním příbuzný a do této chvíle jsi ho neznal.“

„Ale byl to Čech jako já, člen mého národa,“ namítl jsem.

„No... to by možná postačilo,“ zvažoval mimozemšťan.

„Tak tě tedy o to žádám,“ řekl jsem. „Jen nevím, co můžeš proti tomu bossovi dělat.“

„Vypůjčit si jeho stopu i vědomí,“ řekl prostě.

Až jsem se otřásl, když mi došlo, co tím říkal.

Sonze se dá dělat jen na mrtvém. Znamenalo by to zabít ho. Ale na druhou stranu - je to stejný vrah, jako jeho gorily. I když jim to jen nařídil a sám si jistě obstarával betonové alibi. Ovšem - zamíchat se mezi bossy a nejspíš i do podsvětí, to už přestává veškerá legrace. Jít - či nejít?

Hamlet měl rozhodování také tak těžké.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34