Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Supermafie

K přímému dotazu jsem se pořád ne a ne odhodlat, i když to neměl být problém. Podle - teď už Michala - má telepatie dosah kolem celého světa a šíří se rychlostí světla, důležité je jen přesné »naladění na psychiku požadované osoby«. Na Liangé to nazývají »lavititja« a každému, kdo má telepatii, stačí jediný telepatický kontakt, aby si tu osobu zapamatoval, podobně jako si většina lidí během několika pronesených slov zapamatuje nadosmrti hlas.

Tím spíš, když na celém světě jsou jen dva telepaté.

Nevím proč, ale vyvolat kontakt s mimozemšťanem jsem se neodvážil. On se také neozýval. Kdyby se mi pochlubil se svými úspěchy nebo problémy, jistě bychom se bavili denně, ale nechtěl jsem ho zbytečně rušit a on také v této době sdílností neoplýval. Ze zpráv jsem věděl, že velkou část svého obrovského majetku prakticky rozdal těm, koho jeho vzor bezostyšně okradl, ale nic víc na internet neproniklo.

Když se jednoho večera znenadání ozvalo skřípění dveří a do sednice vstoupil »Michal«, bylo to jedno z těch příjemných překvapení, kterých bývá v životě jako šafránu.

„Ahoj!“ pozdravil mě stručně. „Dej mi něco tekutého, mám žízeň! Sledoval jsi, co jsem mezitím stihl udělat?“

Doběhl jsem rychle do sklípku pro láhev vychlazeného piva a naplnil mu sklenici. Michal se napil a odfoukl si ze rtů pěnu.

„Na internetu bylo, jak jsi vrátil okradeným lidem byty,“ řekl jsem uznale.

„To bylo na internetu?“ podivil se. „Nesledoval jsem to, neměl jsem na to čas.“

„Ani v noci?“ divil jsem se pro změnu i já.

„Byl to... jak tomu říkáte... kolotoč,“ odvětil. „Musím ti ale sdělit, ten Michal měl příšerné vazby! Říkáte tomu snad »mafie«, ne? Já vím, pravá Mafie je jedině na Sicílii, ale v Čechách se tak říká organizovaným bandám, i když nemusí jít o klasické zločiny, ale třeba jen o politické zlodějny. Pár dní mi trvalo, než jsem se tím prokousal.“

„A co jsi zjistil?“ nedokázal jsem potlačit zvědavost.

„Je to zkrátka horší než to dosud vypadalo,“ řekl.

„A co budeš dělat dál?“ chtěl jsem vědět. „Budeš žít jako známý podnikatel Michal, starat se o své podniky...?“

„Připadal bych si jako spolupachatel,“ otřásl se. „Přitom tu mám pověření k akcím, i když pod podmínkou, že aspoň někdo z vaší civilizace souhlasí s tím, co podnikám. Ještě tě neomrzelo pomáhat mi? Chtěl bych se v té bandě dostat výš, i když to bude znamenat další mrtvolu.“

„Počkej, to nejde tak hopem,“ varoval jsem ho. „Řekněme, že se dokážeš přeměnit v dalšího darebáka - a také si myslím, že to jsou gauneři a nebude jich škoda. V Čechách máme pořekadlo: »Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem«. Budu ti tedy dál pomáhat, nebudeš-li zabíjet nevinné. Ale když v Čechách někdo jen tak beze stopy zmizí, je to vždy problém. Nastane pátrání a tak...“

„Já přece toho zmizelého nahradím,“ namítl.

„Však také zatím poprask nevznikl,“ souhlasil jsem. „Jenže zatím nikde žádná mrtvola nechyběla. Připomenu ti: nejprve ses změnil v moji matku - ta je ale dávno po smrti. Pak v Evičku, ale to byla jakási kopie ženských, které žijí dál a nikomu nechybí. Pak ses změnil v »Jarka«, jenže jeho tělo jsme nechali v lednici, takže také nikomu nechybí. Jenže když se teď změníš v někoho dalšího, bude chybět tělo podnikatele Michala. A bude poprask!“

„Nebude,“ ujistil mě. „Tělo dalšího darebáka proměním v mrtvolu Michala a tu ponecháme v jeho vile. Bude to vypadat, jako kdyby prostě náhle zemřel. Při úrovni vašich lékařů to nikdo z nich neodhalí. Bude jen třeba nenápadně to tělo převézt. V tom se chci spolehnout na tebe.“

„To myslíš, abych zase letěl s mrtvolou?“ zeptal jsem se ne příliš nadšeně při té představě. Nebude to poprvé, ale...

„Do této chvíle jsi se vším souhlasil,“ řekl.

„Souhlasil,“ přikývl jsem. „Já jen, že to není psychicky nic příjemného. Ale spolehni se... S kým dalším začneš?“

„Toho neznáš...“ zamračil se trochu. „Musíš mi jen věřit, že je to přinejmenším stejný padouch jako Michal. Dokonce myslím, že je mnohem horší a nebezpečnější, i když na to nevypadá.“

„A ty ho chceš změnit v imitaci Michala... dobře, přenesu ho do Michalovy vily, snad to projde bez skandálu...“

„Takže jdeme na to? Jsi připravený?“ zeptal se mě.

„Jedem,“ přikývl jsem.


Mimozemšťan se nepatrně mýlil. Padoucha, ke kterému mě zavedl, jsem znal. Měl pravdu, nešlo o klasického zločince. Tento vážený pán seděl v současné době v křesle bankovní rady, jednu dobu byl dokonce ministrem a kdyby se rozhodl kandidovat na prezidenta, nebyl by bez šancí. Kandidovat na prezidenta ho však nikdy ani nenapadlo - jeho postavení bylo v Čechách důležitější než pozice prezidenta, i když zdánlivě tomu bylo naopak.

„Tohle že je mafián?“ podivil jsem se, když jsem ho poznal. „Tenhle přece nikoho nezabil!“

„Myslím, že se mýlíš,“ řekl klidně Michal. „Ostravak, jehož tělo nosím, okradl pár desítek tisíc lidí a jeho ochranka zabila tři nepohodlné - dva svědky a Jarka. Tenhle prostřednictvím banky okradl deset milionů lidí, sice každého méně, ale dohromady mu to vyneslo zisk řádově větší. Přitom nepotřebuje ochranku, neboť je to přece »jenom« vážený bankéř.“

„Ale nikoho nezabil!“ namítl jsem.

„Až na pár stovek lidí, kteří buď spáchali sebevraždu, nebo zmrzli jako bezdomovci,“ dodal. „Zkrachovance mu přece nikdo nevyčítá, spadli na dno vlastní vinou, že? Přitom jich bylo víc.“

Zamyslel jsem se nad tím. Michal měl pravdu. Zločinec není jen mafián s pistolí v ruce. Vraždit se dá i tím, že někoho zbavíme prostředků k životu a on zemře hladem.

„Asi máš pravdu,“ ustoupil jsem. „Jdu s tebou.“

Bylo to těžší, neboť ctnostný bankéř měl vybrané chování a rodinu, kterou zřejmě velice miloval. Dělal jsem si výčitky, že se jim chystáme ublížit. Museli jsme vletět do jeho bytu společně s někým z rodiny, jinak bychom se tam nepozorovaně nedostali. Vila bankéře měla na oknech pevné mříže a pancéřové dveře, ani ve střeše neměla slabé místo v podobě střešních oken. Určitě by nějakou dobu odolala i ozbrojenému komandu, i když na druhé straně by jí v případě požáru chyběly únikové cesty. Jak jinak, byl to kompromis mezi bezpečností proti zlodějům a lupičům a ohni, ale řekl bych, že toho prvního si majitel zřejmě cenil víc.

Vlastní akce proběhla víc než hladce.

Pan bankéř měl ve vile vlastní ložnici, Michal ani nemusel uspávat nikoho dalšího, jako v Ostravě. Asistoval jsem mu a ani jsem už nezavíral oči a neodvracel jsem se. Člověk si zvykne na ledacos. Napadlo mě sice, že se to příliš neliší od řezání hlav za živa lidem v těch jatkách, ale nějaké rozdíly tu přece jen byly.

Tohle se více podobalo lékařskému zákroku, jakési operaci, při které je pacient v narkóze, necítí bolest a pochopitelně z toho nemá tu hrůzu, jako když kati lidi podřezávali při plném vědomí a ti přitom viděli, co se stalo s předchozími a co je tedy čeká. Pan bankéř prostě spal, nebyl to přirozený spánek, ale u narkózy jsme si na podobné stavy zvykli. A také netekla krev, jako když kati lidem podřezávají hrdla. Bylo to ale »destruktivní«, to ano. Když mimozemšťan skončil a přiklopil odklopenou lebeční kost, byl mozek očividně na kaši.

Pak se ale začalo tělo bankéře měnit. Bylo to pozvolné, ale po čtvrthodině ležela před Michalem mrtvola jeho dvojníka. Pak se teprve začal měnit on sám. Za hodinu bude vypadat jako mrtvý bankéř a začne vystupovat jeho jménem - i s jeho vědomostmi. Ty už vlastně má - to může být docela zajímavé.

„Dozvěděl ses něco?“ zeptal jsem se ho plaše.

„Čím dál, tím hůř,“ zamračil se.

„Potvrdilo se ti, co jsi o něm očekával?“ zeptal jsem se.

„Musím se v jeho těle trochu rozhlédnout,“ řekl. „Něco se mi potvrdilo, ale... všichni tihle lidé znají jen malou část pravdy. Nejdůležitější bossové jsou jinde...“

„To se mezi lidmi říká,“ přikývl jsem. „Říká se, že papaláši v Čechách jsou pořád jen loutky těch vyšších, kteří v Čechách ani nežijí. Všichni tady jen poslouchají někoho vyššího.“

„To není pouhá fáma,“ přikývl. „Teď už to vím najisto. Ale ten vršek, ti vyšší... no, vím o nich víc než jsem jako podnikatel jen tušil... ale tento bankéř, i když je v Čechách nejvyšším šéfem, je pořád jen... jak se říká, pouhým převodovým kolečkem většího stroje... jenže teď mám o tom aspoň lepší představu...“

„Takže se teď budeš chvíli rozhlížet?“

„Přinejmenším pár dní,“ přikývl. „Můžeš zatím dopravit do Ostravy tohle tělo?“

Chlap, ležící na posteli, byl už k nerozeznání podobný tomu původnímu ostravskému podnikateli Michalovi, zatímco nad ním stál nový bankéř. Rozprostřel jsem na podlaze gasuluj a překulil na něj mrtvolu. Byla bez jediné kapičky krve, i když vypadala tak mrtvě, až mě zamrazilo, když jsem si vedle ní lehal.

„Tak ti aspoň přeji úspěch,“ rozloučil jsem se s bankéřem.

Ten už dnes spát nebude, došlo mi. Bude se »rozhlížet«. Při tom se asi dozví věcí... ale na druhou stranu, je nejvyšší čas, aby se někdo »porozhlédl« po svinčíku, který vede náš svět od jedné války do druhé, pokaždé s hroznými jatkami.

Gasuluj mě i s mrtvolou obalil, vznesl se a zneviditelnil. Nový bankéř mě vyprovodil a »vypustil« hlavními dveřmi ven. Neviděl mě, ale aspoň mi zamával.

Vyrazil jsem rychlostí stíhačky do Ostravy...


Nekrolog »známého a oblíbeného« ostravského podnikatele se objevil v televizi a ve většině novin. Pisálci se předháněli, kdo o něm napíše větší chválu, jen některé alternativní weby opatrně připomínaly, že mimo bezpochyby lidumilných skutků z poslední doby se za ním táhnou i podezření z úplně jiných činů - ne zcela čistý způsob, jakým shromáždil obrovský majetek a šuškandu, že jemu nepohodlní lidé mizeli »v sudech na Lipně«.

Buď jak buď, jeho dvojník stihl mnohé napravit, takže ho plno lidí, včetně těch, které nejprve okradl a v poslední chvíli to aspoň částečně napravil, velebilo jako dobrodince. Partaj, jejímž byl členem, z toho obratu pohotově těžila naprosto nezaslouženou popularitu. Byla poslední, kdo na tom měl zásluhu, tvrdit to ale mohla a také toho jaksepatří využívala.

Ačkoliv jsem věděl podstatně víc než jiní, zdržoval jsem se komentářů, stačilo mi, že znám pravdu. Byl to gauner k pohledání a lidumilné činy nebyly jeho, ale jeho dvojníka.

Podstatně víc mě zajímaly činy bankovní rady naší největší banky, kde v důležitém křesle seděl mimozemšťan. Ten se však zpočátku jen »rozhlížel« a navíc jako jediný člen rady neměl dostatečnou váhu. Cíle ani metody banky se tedy nezměnily.

Trochu jsem zpozorněl, když dva členové bankovní rady ze dne na den onemocněli, takže je museli odvézt do nemocnice, ale ani tam si s nimi nevěděli rady a zdálo se, že to bude dlouhodobá hospitalizace. Další člen bankovní rady pak nečekaně zahynul na dálnici při autonehodě, kdy jeho auto nabralo rychlost a úplně beze stop brzdění narazilo zezadu do kamionu. Odborníci se to snažili vysvětlit nenadálou srdeční příhodou, doprovázenou buď úplným bezvědomím, nebo přinejmenším dočasnou indispozicí, tak zvaným »zatměním«. A protože hrozilo, že bankovní rada nebude usnášeníschopná, musel prezident urychleně jmenovat tři nové členy. Jmenoval je šalamounsky »jen na dobu nepřítomnosti nemocných členů«, ale měl jsem dojem, že tím vlastně přispěl jen k rychlému zhoršování jejich zdravotního stavu. Samozřejmě jen pokud byla jejich nemoc mimozemského původu, to jsem ale bez potvrzení předpokládal.

To už jsem nevydržel. Večer, když měl být mimozemšťan sám, jsem ho zkusil telepaticky oslovit a po krátkém volání se mi to opravdu na tu dálku podařilo.

„Skoro se divím, že voláš až teď,“ odpověděl mi na výzvu.

„Chtěl jsem se zeptat...“ začal jsem, ale nenechal mě otázku ani dokončit.

„Asi tě zajímá čistka, kterou jsem začal v bankovní radě,“ předešel mě. „Neptám jsem se tě na souhlas s jednotlivými kroky, ale jen globálně. A doufám, že mi to zpětně potvrdíš. Situace je taková, že bankovní radu tvoří samí gauneři, rozumíš? Proto se je pokouším postupně nahradit mladými finančníky a doufám, že na ně uplatním svůj vliv dříve než je ti staří zkazí.“

„Pokud nejsou zkažení už ze školy,“ podotkl jsem.

„Jedno je jisté - ti staří mají na svědomí tolik podrazů, že je litovat nemusíš,“ podotkl. „Všichni kradou jako straky - jenže je to podle zákonů, takže jim nikdo nemůže nic vytknout. Jenom to, že se české peníze postupně stěhují na zahraniční konta.“

„A ta jim patří?“ dodal jsem.

„Některá,“ souhlasil. „Ale většina jich patří vyšším bestiím. Člověk by řekl, že tihle jsou úplně na vrcholu, ale není tomu tak. Svět řídí jiní a i tihle, ačkoliv jsou v Čechách nejvyššími zloději, pracují pro ještě vyšší šéfstvo.“

„Pak bych byl skeptický, že se ti podaří něco změnit,“ řekl jsem. „Ti nahoře si vždycky hlídají, aby jim nižší nepřerostli přes hlavu.“

„To právě chci,“ ujistil mě. „Když tady v Čechách změním situaci, očekávám reakci těch nahoře. Ze vzpomínek váženého bankstera vím, že to někdo řídí, ale ani on všechno nevěděl. Chci se přesvědčit, jak to je doopravdy.“

„A kdybys to zjistil?“

„Pak se asi objeví nekrology i na mě,“ usmál se i v telepatii. „Jenže to už bych musel jednat bez tebe, protože to bude pro lidi Země příliš nebezpečné. Ale dám ti vědět, jak jsem dopadl.“

„Jen aby potom nebyl ten nekrolog pravý!“ obával jsem se.

„Nech to na mě,“ ujistil mě.


Teprve teď, když jsem měl větší klid na práci, mi to začalo pořádně vrtat hlavou. Pomáhat mimozemšťanovi proti vlastním lidem Země, to je přece podle všech dosavadních pravidel zrada na lidstvu. Zrada, která se už začala projevovat.

Země severní Afriky přestaly vykazovat extrémní populační přírůstky. Naopak, propadly se rychle do populační recese. Skoro žádné přírůstky znamenaly, že tyto země začaly rychle vymírat. Dětí se rodilo mizivě a kdo by se zabýval podrobnější statistikou, brzy by si všiml, že všechny děti se rodí křesťanské menšině. Naštěstí to nikoho nenapadlo sledovat, jinak by to bylo ještě horší a náboženští fanatici by z toho mohli udělat hony na čarodějnice. Samozřejmě by nic nezachránili, ale pronásledováním křesťanů by to jen zhoršili. Naštěstí se v postižených zemích rozšířil názor, že jde o bezvýznamný a hlavně dočasný pokles. Lidé si přestali dělat starosti a nechali to být. Alláh to tak chce - a basta!

Rovněž v Indii a v Číně si toho jevu všimli, ale protože ani tam nikoho nenapadlo dávat si to do souvislosti s náboženstvím, nikdo nepřišel na správné souvislosti. Tam, kde bylo náboženství obyvatelstva rozložené rovnoměrně, to prozatím ani katastroficky nevypadalo. Zejména v Číně bylo muslimů poměrně málo, pokles porodnosti náboženskému rozložení neodpovídal a souvislost nenapadla ani odborníky na statistiku.

Člověk by je snad i litoval... Ale kdo chce kam...

Člověk by je snad i litoval... Ale kdo chce kam...

Největší pozdvižení vypuklo v Izraeli. I tam zákonitě vznikl stejně katastrofální pokles natality. Zatím však nikoho nenapadla pravá příčina ani tam. Izrael je obklopený Araby, kde se tento jev vyskytl ve stejné intenzitě a nejjednodušší vysvětlení bylo, že se jedná o epidemii, šířící se především mezi semitským etnikem. V Evropě a v Americe mezi Židy bezdětných párů nepřibývalo. Souviselo to s náboženskou vlažností. Rozumní Židé nemusí mít všechno košer a jak říkal mimozemšťan, postačí vepřová paštika, lančmít nebo jitrnice a problém sám zmizí. Přísné náboženské předpisy a zákazy v Evropě dodržují jen ortodoxní fanatici, jenže ti staří už vlastní rodiny mají a mladých fanatiků není škoda. Bylo by tedy příliš odvážné uvažovat tyto souvislosti.

Možná jsem byl jediný, kdo znal skutečnou příčinu, ale ani mě nenapadlo pustit pravdu na veřejnost. Evropy se to dotýkalo poměrně málo. Usedlých muslimů s rodinami zde není tolik, aby vypukl poplach. Tureckou menšinu v Německu i menšiny Francie a Španělska tvoří hlavně muži, mezi nimi se to neprojeví. Ostatně to vypadalo příliš divoce a nikdo by mi to neuvěřil.

Ale kdo chce kam, pomozme mu tam!

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34