Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

„Lovecká výprava“

Rozhodl jsem se udělat si výlet do městečka, v restauraci si dát oběd a rozhlédnout se po lidech. A jet pěkně postaru, autem. Vytáhl jsem svoji postarší škodovku, zkontroloval zběžně vodu v chladiči a olej v motoru, nastartoval a vyjel ze stodoly. Auta se mají aspoň občas provětrat, nebo se jim vybije baterka, vyschne chladič a zreziví motor.

Do města je to od nás kousek, dalo by se to chodit i pěšky. Zaparkoval jsem na náměstíčku. Naše městečko není dost velké, aby radní napadlo namalovat všude modré zóny. Snad by vybrali nějaké to výpalné, ale prohráli by nejbližší volby proti každému, kdo by občanům slíbil modré čáry zrušit. Demokracie na venkově jakž takž funguje, není to anonymní a hlavně, nevedou to partaje.

Do téhle restaurace jsem předtím příliš často nechodil, víc se mi líbil osamělý motorest, ale i tady bylo poměrně rušno. Sedl jsem si ke zdi a vzpomněl si na zásadu pistolníků sedět zásadně s tváří u zrcadla, aby jediným pohledem přehlédli všechny hosty, a hlavně, aby měli před očima vchod a včas zpozorovali příchozí. Pistolník, který se posadil zády ke dveřím, byl totiž na divokém Západě napůl mrtvola. Pohádky o čestných soubojích pistolníků jsou stejné nesmysly jako o čestných mariňácích dnešní doby, ale oboje se lidem pořád stejně houževnatě předkládají. A co horšího, Američané jim skálopevně věří...

Ale což, nepřišel jsem opít se, vyprovokovat souboj a navíc zastřelit pár desperátů, přišel jsem vyzkoušet si test pravdy.

Zaměřil jsem se na dva chlápky u vedlejšího stolu. Mladší byl oblečený do samých značkových věcí, starší byl ošuntělejší, ale ani jeho oblečení nepocházelo z bazaru ani od Vietnamců. Na první pohled jsem si je zařadil jako podnikatele a i když mi bylo šumafuk, o čem jednají, zajímala mě jen pravda nebo lež.

K uplatnění adresně směrované telepatie potřebuji znát klíč, nebo jak se to má jmenovat česky. Liangané to nazývají lavititja. Získat lavititju je poměrně snadné, stačí aby člověk promluvil. U němých je to obtížnější, ale dá se to zjistit také, potíž je v tom, že si telepatického ťuknutí všimnou. Naštěstí ti dva hovořili sice tlumeně, neměli zájem, aby jejich hovor znala celá restaurace, ale sousední stůl byl dost blízko, aby ke mně útržky jejich rozhovoru dolehly. Pak už jsem si mohl otestovat, jak na tom jsou.

Vyšlo mi, že mladší lže každým druhým slovem, zatímco starší to myslí upřímně. Nezbylo mi, než si názor na ně poopravit. Starší mohl být podnikatel, ale mladší byl podnikavec - a mezi podnikatelem a podnikavcem je sakra rozdíl! Ačkoliv byl v mém věku, lhal až se mu od úst prášilo!

Než domluvili, přesunul jsem svůj zájem jinam. U stolu na opačné straně seděla rodinka - trochu starší manželé, syn a dcera. Rodiče byli starší než já, i když mladší než by byli ti moji, kdyby byli naživu, děti měli mladší než já, asi ve věku středoškoláků. Zaujalo mě, že z těch čtyř lhala jen dcera, zato lhala soustavně.

Nedalo mi to a když ze sebe vysypala další lež, naladil jsem se na ni a začal jsem chytat její myšlenky. Čert vzal předsevzetí vyvarovat se toho, ta holka mě zajímala! To se dělá, bezostyšně lhát vlastním rodičům?

Jenže tady jsem narazil - jako auto do sloupu. Stačilo mi pár vteřin, abych se dozvěděl podstatu věci. Dcera měla zkrátka přísné rodiče a snažila se před nimi utajit, že už má chlapce. Byla to zřejmě docela běžná studentská láska, některé snad vydrží déle, ale u téhle si dcera nebyla jistá natolik, aby ji rodičům odvážně přiznala, takže se držela osvědčeného pravidla, doporučovaného známými psychology: »Zatloukat, zatloukat a zatloukat!«. Jenže to byl trochu jiný druh lhaní než předtím mezi podnikateli, kde šlo nejspíš o podvodné jednání. Dcera přece nechtěla rodiče podvádět, jen trochu utajit své soukromí. Jakmile jsem to zjistil, zastyděl jsem se a stáhl jsem se. Na tohle jsem to přece nechtěl!

Ale tím víc se mi v hlavě rozležel případ těch dvou chlapů. Neměl bych staršího podnikatele varovat? Když to neudělám, ten mladší ho chce očividně podvést! Vědět o nějaké lumpárně a nic proti ní nedělat mi připadalo jako spoluvina.

Mladší podnikatel nakonec přivolal číšníka, zaplatil a zvedl se, k odchodu, zatímco starší si, teď už v klidu, objednal normální oběd. Takže sem přišel pouze na oběd a jednání vyšlo z iniciativy toho mladšího...

Mám toho chlapa varovat? Napadlo mě to, ale hned jsem si řekl, že je to nesmysl. Co mi asi odpoví? Abych si hleděl svého. Co je mi do jejich problémů? A že to myslím pro jeho dobro? To bych musel dokázat! To se ale dokázat nedá, zatím se mezi nimi nic nestalo. Ba ne, budu se asi muset naučit nechávat si takové věci pro sebe. Vždyť ani nevím, co jsou ti dva zač! Co kdyby to byl otec se synem? Pravda, se synem trochu nezdárným, ale proč by se ho milující otec nezastal, když to o synovi nejspíš ví...

Ale popadlo mě nad tím takové rozmrzení, že jsem dál v té hospodě nevydržel. Zaplatil jsem a zvedl se k odchodu.

Číst lidem myšlenky může být dar, ale někdy i přítěž.

Budu si to muset lépe promyslet.


Klasický vepřový řízek

Klasický vepřový řízek

Ve světě se mezitím pomaličku provaloval největší průšvih století a možná tisíciletí. Muslimové konečně pochopili, že jejich neplodnost není přirozená. Kdyby nad tím začali vědecky bádat, asi by přišli na příčinu, nebo aspoň na vepřový klíč, který to mohl velmi rychle zastavit. Problém je, že vědecký přístup není vhodný pro muslimy. Z historie víme, že v dávných dobách byly arabské země proti temné středověké Evropě útočištěm vědy. Pravda je ale trošičku jiná. Středověká Evropa opravdu vědě nepřála, ale ani muslimové vědu nemilovali. Bohatí kalifové před dávnými lety ponechávali volnou ruku svým řeckým, římským a perským otrokům, neboť si uvědomili, že je to výhodné. Ale aby se vědou zabývali i oni? Vážně si myslíte, že Avicenna byl muslim? Podle jména snad... Použil by ale muslim k sešívání ran vstřebatelné nitě z vepřových střev? Takové rouhání pravověrného muslima zaručeně nenapadne a kdyby muslimští pacienti Avicenny věděli, s čím to ten vážený lékař pracuje, místo poděkování a odměny by mu nejspíš přišli uříznout hlavu - tak to přece Alláh chce!

Na muslimskou víru tvrdě naráží více vědeckých poznatků. Dodnes proto někteří muslimští »vědci« tvrdí, že je Země placatá, slunce obíhá kolem ní a měsíc se vešel proroku Mohamedovi do dlaně, když ho sundaval z oblohy a pak ho tam zase vracel. Tak to přece stojí ve svatých knihách, tak to musí být a kdo tvrdí, že po měsíci chodili lidé, je zkrátka rouhač a jediným spravedlivým trestem může být pro něho uříznutí hlavy zaživa.

Když už v muslimských zemích vědci přišli na významné objevy a vynálezy, nebylo to díky islámu, ale navzdory islámu. Tak tomu ostatně bylo i v komunismu a v ostatních společnostech svázaných ortodoxní ideologií.

Tahle prostoduchost (nazývejme ji tak, je to lepší než pěkně natvrdo říci pitomost) prakticky znemožňovala muslimům objevit příčinu své neplodnosti. Neměla by překážet Židům, jenže ty zase mátlo, že nejvíce postižených se nacházelo v Izraeli v sousedství Arabů. Vysvětlení pomocí epidemie se nabízelo samo a vlastně to byla pravda, šířila to zdánlivě neškodná kýchavka, na kterou se mezitím velkoryse zapomnělo, zejména když ta epidemie obletěla doslova celý svět, ale nijak se neprojevovala.

A přitom stačilo tak málo!

Odhalení této záhady bylo pro světový islám důležité. Alláh je přece veliký! Nemůže trestat pravověrné a ponechat bez trestu nevěřící! Leda... ledaže by se pravověrní provinili proti Alláhovi! Tak to přece chodí - rouhači jsou nebezpečnější než nevěřící! Je třeba je najít a exemplárně zlikvidovat!

Ve většině muslimských zemí započaly hony na rouhače a počty vykonaných poprav šly do tisíců. Bylo to ale málo platné, porodnost zůstala na zanedbatelných hodnotách. Hon jen přispěl k rychleji klesajícímu počtu obyvatel.

Totalitní systémy jsou skoro vždy paranoidní a když zrovna nemají vhodného nepřítele, hledají - a nacházejí ho - uvnitř. Pak se není čemu divit, že ztráty způsobené skutečným nepřítelem bývají často nižší než ztráty způsobené vlastními fanatiky. Bylo tomu tak v Rusku - ztráty ve válce s Německem dosáhly úděsné výše čtyřiceti dvou milionů, ale ztráty v koncentračních táborech zvaných »gulag« přesáhly šedesát milionů. Předtím zažili represe na druhé straně Evropy Francouzi za Velké revoluce, proslulé masovým používáním gilotiny a v dalším století za mccarthismu Američané, kde se »výbory pro neamerickou činnost« snažily vyrovnat smutně proslulým francouzským »výborům na obranu republiky« i ruským »národním výborům vnitřních věcí NKVD«.

Byla ale jen otázka času, kdy začnou postižení hledat vinu jinde než u sebe. Pak z toho koukaly světové hony na čarodějnice anebo rovnou - náboženské války.

Uvidíme, kam se to vyvrbí.


Obrazil jsem snad všechny hospody v blízkém okolí, než mi došlo, že to dělám špatně. Nejlepších výsledků jsem se dočkal v lesním motorestu, který byl poměrně daleko od města i vesnic. Tam neseděli štamgasti u piva a karet, protože všichni měli jinou hospodu blíž od bydliště. Do motorestu lidé chodili - vlastně spíš jezdili - za dobrým jídlem, neboť to bylo největší i jediné lákadlo tohoto osamělého podniku. Nikdo tam dlouho nevysedával, hosté přicházeli jen na oběd nebo na večeři. Kuchyně tam ovšem byla vyhlášená, o tom svědčila i řada aut na parkovišti.

Chyběli jen štamgasti. Někteří hosté sem chodili pravidelně den co den, jenže ani oni se tu nezdrželi déle než bylo třeba. Této hospodě chybělo to »tvrdé jádro«, oživující jiné takové podniky.

Nápojový lístek sice obsahoval několik druhů piva, ale měli i slušný výběr nealkoholických nápojů. Ovšem - v motorestu se převaha alkoholu nedala čekat, v každém přijíždějícím autě byl přinejmenším jeden řidič, který si rum před jízdou dát nemůže.

Proto jsem se nedivil, že jedině v motorestu byla převaha lidí srdečných a upřímných.

A právě tam jsem si vzpomněl, kde jsem se nejvíce setkával s čistou upřímností. Přece doma u rodičů, dokud byli ještě naživu. Nechodili do hospod jak je rok dlouhý, nanejvýš na nějaký ples hasičů nebo Sokolů... na denní vysedávání neměli čas a zřejmě je ani nebavily hospodské plky. Ano, tam jsem vyrůstal v upřímném ovzduší. A nic takového proto neobjevím v hospodě, kam nejvíc chodí právě ten druh lidí, kterému se radši vyhýbám. V motorestu to bylo nejlepší, i když ani tam nebyli všichni ryzího charakteru. Jenže do motorestu chodilo hodně rodin i s dětmi. Byli dobří, ale těm bych mohl leda závidět, zejména když jsem viděl tu spoustu predátorů jinde. Potíž byla, že v motorestu jsem nejčastěji viděl až hotové rodiny a to nebylo nic pro mě.

Musím se podívat jinam. Kde ještě najdu upřímné lidi?

Na zkoušku jsem se v neděli přišel podívat do kostela. Lidí tu bylo středně, obsadili jen přední polovinu lavic. Ale s jejich upřímností to valné nebylo. A největší zklamání mi přinesl kněz. Kázal o skromnosti a křesťanských ctnostech, ale nešlo mu to od srdce, měl to jen dobře nacvičené. Několikrát na mě z jeho slov dýchla lež jako věž. Když tenhle káže o ctnostech, jak to dopadne s ostatními? Nevydržel jsem ani do konce, zvedl jsem se a tiše jsem odešel, abych nerušil. Vyprovázely mě pohrdavé pohledy věřících, nejvíc od těch, ze kterých čišela faleš.

Jak je to vůbec možné? Kde jinde bych měl najít křesťanské ctnosti, víru, lásku a pokoru, než mezi křesťany? Oproti mému očekávání tu byla většina pokrytců, farářem počínaje.

Vzpomněl jsem si přitom na Komenského knížku Labyrint světa a ráj srdce. Zřejmě to správně pochopil. V oficiální církvi panuje faleš dodnes. Kněží lidem káží o chudobě a prostotě, sami myslí na majetky a sepisují další restituční požadavky.

Svět se zkrátka čím dál tím víc v ruiny obrací! Nemít před očima obraz svých rodičů, propadl bych beznaději. Jen díky jejich příkladu jsem věděl, že nejsou všichni lidé banda vzájemně se požírajících žraloků a nevzdával jsem to.

Někde slušné lidi určitě najdu!


Cest mezi lidi jsem hodlal využít i jinak. Můj »vzorník« byl sice už dost pestrý, ale zanést do něho něco nového mi nebylo ani teď proti mysli. Novinky jsem získával nejraději v restauracích, přímo podle hotových jídel, ale nebylo občas od věci zajít si i do obchodu »Potravin« zakoupit nějakou kulinářskou specialitku.

Například jsem dostal chuť na plísňový sýr Niva. Jako kluk jsem ho rád mlsal a dnes jsem na něj dostal bůhvíproč nezřízenou chuť. Prostě takové malé pokušení, které nejlépe vyřešíte, když mu podlehnete. Nivu jsem ve »vzorníku« neměl, nejvyšší čas ji tam vložit. Na to jsem musel koupit aspoň nepatrný kousek jako vzor - pak už si ho budu dělat doma sám. A protože není obvyklé kupovat »jeden gram Nivy«, musím toho koupit víc. Nemusí to být celý bochník, ale... řekněme deset deka, jednou na chleba jako mls. A když už půjdu do »Potravin«, poohlédnu se i po jiných pochoutkách.

Snadné rozhodnutí, lehké vykonání. Zamračená prodavačka mi vzadu u pultu sýr z již načatého bochníku odkrojila, neměla ale chuť na konverzaci se zákazníky. Kupodivu to nebylo tím, že by z ní čišela faleš, zřejmě měla jiné problémy, do kterých mi nic nebylo. Poděkoval jsem za ochotu, hodil zabalený sýr do vozíku a pokračoval v prohlížení potravin, co by se mi ještě mohlo hodit.

Byl zrovna čas, kdy v obchodě bylo více prodavaček než zákazníků. Většina se nudila, jen u jediné otevřené pokladny bylo trochu živěji. Pokladní přede mnou s úsměvem obsloužila starší paní, takže jsem přišel na řadu, sotva jsem se za ni zařadil.

„Tak copak máme, mladý pane?“ oslovila mě s úsměvem. Byla takový přirozený smíšek, jakoby měla úsměv vrozený. Hned jsem ji telepaticky oťukl, ale žádnou faleš jsem nezachytil.

„Jen dvě věci? To jste výjimka, většina lidí tlačí vozíky po okraj plné,“ zašvitořila, ale všechno myslela upřímně.

„Jo, mladá paní, nenakupuji pro velkou rodinu, jen pro sebe a vystačím si s málem,“ odpověděl jsem jí také s úsměvem.

Její úsměv byl zřejmě nakažlivý, tím lépe.

„No, mladá paní ještě nejsem,“ opravila mne. „Ale vy také nevypadáte na otce početné rodiny!“

Mezitím všechno namarkovala, převzala bankovku a vrátila mi drobné, pořád s tím odzbrojujícím úsměvem.

„Vždyť nezapírám, že jsem sám,“ odvětil jsem. „A co byste mi řekla, kdybych vás pozval vedle do kavárny? Pijete kafe, ne?“

„To vypadá skoro jako balení,“ zhodnotila to. „Myslíte asi o něčem si popovídat? A máte o čem?“

„Něco by se jistě našlo,“ usmál jsem se.

„A o čem? O pivu se bavit neumím, fotbal nezbožňuji a na televizi se nedívám,“ namítla.

„Rozdíl mezi Prazdrojem a Gambáčem nepoznám, pravidla fotbalu znám jen z klukovských let - a kdoví jestli jsou dnes ještě platná a televizi v domě nemám,“ opáčil jsem. „Museli bychom si najít jiné téma, ale vynalézavosti se snad meze klást nebudou...“

„Takže vynálezce!“ usmála se. „Jenže já tady musím sedět a obsluhovat zákazníky, víte? Volno budu mít... za dvě hodiny,“ podívala se na hodinky.

„Tak dlouho jsem ještě na nikoho nečekal,“ opáčil jsem. „Ale mohu to zkusit. Máte čas za dvě hodiny naproti v kavárně?“

„Podívat se tam mohu,“ přislíbila. „Ale to tam chcete ty dvě hodiny čekat?“

„Jistěže ne,“ ujistil jsem ji. „Mám tu ještě něco... ale když se tam za dvě hodiny podíváte, pokusím se tam už sedět.“

„Tak to zkuste!“ vybídla mě, jenže to už se obrátila k paní, která právě přišla k pokladně.

„Takže - za dvě hodiny v kavárně!“ rozloučil jsem se.

„Uvidíme, jak kdo umí držet slovo!“ rýpla si.

Byla to tak trochu výzva, ale s úsměvem. Nedalo se tomu říkat rozkaz ani vydírání. Šmarjá, sbalit holku vlastně není těžké! Proč jsem s tím dodneška ani nezačal? I když - mohla to být jen kromobyčejně příznivá konstelace hvězd, jaká se na noční obloze objeví pouze »pětkrát za deset tisíc let«...

Zašel jsem ještě do obchodů soustředěných na náměstíčku, aby mě nakupování moc nezdrželo. V »elektrospotřebičích« jsem koupil několik takzvaně úsporných žárovek. Reklama o nich bájí, jakou mají vysokou životnost, ale skutečností je, že se spálí stejně brzy jako klasické žárovky. Jsou jistě účinnější a spotřebují méně elektřiny, ale když si na ně po chvilce svícení sáhnete, jsou tak horké, že na nich neudržíte ruku, takže to s tou účinností není až tak reklamně žhavé. Koupil jsem si nedávno ještě úspornější LED-svítidla, ale moc mě nenadchly. Hřejí skoro stejně jako ty starší, což svědčí o mrhání energií, navíc nepříjemně blikají, až od nich bolí oči a v neposlední řadě obsahují příliš mnoho modré složky světla, což také působí nepříjemně. Namontoval jsem si je na záchod, aby mě to nutilo nepobývat tam zbytečně dlouho.

Jak je to ale možné? Samotné svítící diody přece nehřejí! Hřeje ale patice, kde je jakési přizpůsobení napětí. Měl by to být střídač, transformátor a usměrňovač, ale ty by přece hřát neměly! Takže je tam přidaná ona umělá »řízená spolehlivost«, či spíše »úmyslná nespolehlivost«.

Buď jak buď, zdařilo se nahradit klasické levné a neškodné žárovky mnohem dražšími svítícími prvky, které navíc obsahují rtuť a jsou tedy ekologicky podstatně více znečišťující. Spálené se mají odevzdávat k »ekologické likvidaci«, jenže každá pátá při spálení exploduje a zamoří příbytek rtutí... neboli je to opět jedno zařízení sloužící k otravě lidstva... o řehtání byrokratických šimlů nemluvě... Spotřebu domácností přitom netvoří převážně svítidla, ale tepelné spotřebiče, především trvale zapnuté ledničky. U těch zase ekologové dosáhli zákazu účinného chladiva freonu, takže dnešní ledničky - navzdory inzerovaným energetickým úsporám - jsou větší žrouti elektřiny než prastaré freonové calexky. Kdo je má, ať si jich váží, nebudou!

Freon je podle ekologů příčinou ozonových děr, hlavně nad Antarktidou, i když nikdo nedokázal, kde se tam vzal, když právě tam žádné zdroje freonu nejsou. Přijali však jakž takž možné, byť nepodložené tvrzení, že je tam donesly vzdušné proudy. Budiž. Od osmdesátých let dvacátého století freony v ledničkách nejsou, za tu dobu se měly dávno rozložit nejen freony, ale i radioaktivita z atomových pokusů, nicméně ozonové díry nejenže nezmizely, ale ani se nezmenšily - pokud nebereme v úvahu jejich přirozené roční kolísání. Tím se prakticky dokázalo, že freony nemají žádný vliv na ozonové díry, ovšem tento ekologický experiment přišel nás lidstvo hodně draho.

Ekologické experimenty vůbec přišly lidstvo strašně draho, přitom většinou bez výsledku. Já ekologům nevěřím ani pozdrav. Ale žárovky z trhu zmizely, takže musím kupovat ty předražené nové »úsporné světelné zdroje«, i když nejsou výhodnější.

Musím se zeptat mimozemšťana, jak to dělají. Pochybuji, že používají ledničky s freonem, i o žárovkách se dá pochybovat, ale něčím jistě svítí a jestli mohu soudit podle toho, co znám, je to asi pokročilejší než naše nejnovější atomové reaktory.

Ledaže by se mimozemšťané usnesli, že jim přírodní zdroje světla postačí a žádná svítidla nepotřebují - ale když vidím, jak to mají vyřešené u gasuluje, nemyslím si, že by byli pozadu.

Uvidíme!


Za dvě hodiny jsem podle slibu seděl v kavárně a vyhlížel svou novou známou. Dvě hodiny byly fuč a slečna prodavačka nikde. Zamrzelo mě to, vždyť se v telepatickém testu jevila jako upřímná holka bez falše. Že by mimozemský test selhal? Nezdálo se mi, že by si teď ze mne dělala někde za rohem kašpárky.

Nu což, počkám. Jak se říká, počkám ještě hodinku a když za dvě hodinky nepřijde, tak se za tři hodiny zvednu a odejdu.

Naštěstí jsem čekal sotva tu omluvitelnou »akademickou čtvrthodinku«. Tu jsme občas čekali i na vysoké škole, kde jsme si ji upravili na zásadu: pět minut čekat je povinnost, deset minut slušnost a patnáct minut blbost. Nutno přiznat, že větší zpoždění učitelé nemívali, museli by pak přednášku zkracovat - leda by ji měli zrovna ten den poslední - a už by se jim tam látka nevešla.

»Blbost« ještě neuplynula a očekávaná vstoupila do dveří. Zamával jsem na ni, aby věděla, kam si má přisednout. Jenže jen mrknutím oka obhlédla místnost a místo aby šla ke mně, zastavila se u pultu s obsluhou. Jak se zdálo, s cukrářkou se znaly, což by nebylo divné, byly zaměstnané v sousedních krámech, ale obě se smály jako kdyby si povídaly nějaké dobré vtipy - jenže se při tom občas podívaly ke mně. Holky mají ze mě legraci... není všechno zlato, co se třpytí!

Pak přece jen zamířila ke mně, jenže oběma rukama nesla tác, na kterém stály dvě sklenice kávy se šlehačkou a dva talířky s nějakými zákusky. Čímž mě parádně převezla. Pozval jsem ji přece já a já jsem měl objednávat! Jak teď budu vypadat?

„Překvapujete mě, slečno!“ přivítal jsem ji a vyskočil, není zdvořilé sedět, když dáma stojí. „Pozval jsem přece já vás!“

„Jen seďte!“ pokynula mi. „To je možné, ale takhle to bude rychlejší. Přinejmenším odpadá klasická otázka, co si dáme. Tak nějak předpokládám, že v kavárně to bude káva - no a něco k ní se vždycky hodí.“

„Berete to hodně netradičně,“ vzdychl jsem si.

Jenže to už položila tác mezi nás a bez váhání se posadila, aby mi nezbylo než se také usadit.

„Doufám, že nemáte vysoký tlak a káva nepatří mezi vaše zakázané nápoje,“ švitořila. „Oslaďte si, nemáte-li cukrovku - naštěstí je cukr balený mimo kávu, takže se dá vynechat.“

Fakticky mě postavila před hotovou věc, takže mi nezbylo než si kávu osladit jako vždycky.

„Tak povídejte, vynálezče!“ pobídla mě, když labužnicky ochutnala první lžičku kávy a hlavně šlehačku nahoře. „O čem se budeme bavit? Povídejte, přehánějte, vynalézejte!“

„Když na mě budete tak hrrr, dočkáte se třeba nečekaného překvapení,“ začal jsem. „Nemusím si totiž ani vymýšlet a mohu vyprávět neuvěřitelné věci.“

„Co třeba?“ visela mi očima na rtech. „Nějaký horror, nebo něco tajemného, neuvěřitelného...“

„Horror radši ne,“ couvl jsem. „Horrory nejsou vhodné pro ženy, ještě by se vám o tom v noci zdálo, nechci vám přivodit noční můry. Radši něco tajemného a neuvěřitelného... co řeknete na mou příhodu, kdy nedávno pouhých pár metrů ode mne spadla z nebe velryba?“

„Fí ha!“ podotkla uznale. „Taková pohotovost se cení!“

„Vidíte! A největší neuvěřitelnost na tom je, že se mi to doopravdy stalo.“

„To snad ani nemůžete myslet vážně,“ namítla.

„Potíž je, že to vážně myslím,“ trval jsem na svém. „Chtěla jste něco tajemného a neuvěřitelného... a teď tomu snad ani uvěřit nechcete... a což teprve, kdybych pokračoval...?“

„Umíte si velice sugestivně vymýšlet,“ usmála se opět tím svým šibalským úsměvem. „A přitom život často přináší drobné, i když skutečné neuvěřitelnosti...“

„Taky je umíte vyprávět?“ usmál jsem se jako odpověď.

„Snad,“ pokrčila rameny. „Jen si neumím vymýšlet. Když už něco vyprávím, pak se to skutečně stalo. Většinou ne mně, ale vždycky někomu, koho jsem znala.“

„Povězte mi tedy něco,“ vyzval jsem ji. „Přidám vám pak k mému příběhu pokračování.“

Podívala se na mě opět lišácky.

„Záleží na tom, jestli můj horrorový příběh snesete,“ řekla. „Možná si potom opravíte názor, že horrory nejsou pro ženy!“

Nedala si pokoj, musela provokovat. Ale při jejím úsměvu mi to ani nepřišlo jako provokace.

„Nedávno jsem byl svědkem hromadné popravy,“ řekl jsem vážně. „Pochybuji, že jste tolik mrtvých viděla za celý život. Bylo to na území ovládaném islámem, tam se to děje denně...“

„Vy jste tam byl?“ zvážněla jako mávnutím kouzelného proutku. „Ale jak vidím, jste živý! Nebo jste duch?“

„Vrátil jsem se,“ přikývl jsem. „Vrátil jsem se a nejsem ani duch, ani zombie. Takový horror ale, doufám, pro mě nemáte.“

„To tedy nemám,“ připustila. „Ten můj je... jemnější... Ale myslím, že to pochopíte. Mám ale předem jednu malou otázku, doufám, že vás neurazí. Máte ještě rodiče? Já jen, že žijete sám...“

„Strefila jste se,“ přikývl jsem. „Žiju sám, neboť mi rodiče zemřeli při autonehodě. Odstěhoval jsem se z města do vsi, když jsem zdědil domek po tetě. Naštěstí mám práci, která se dá dělat na dálku i z vesnice.“

„Ne že bych vám takovou práci záviděla, ale... závidím vám ji,“ přiznala. „Já jako pokladní v supermarketu to štěstí nemám.“

„Jenže já dělám na dálku odbornou práci,“ dodal jsem.

„Asi mi nebudete věřit, že jsem inženýrka, že?“ opáčila.

„Inženýrka - a děláte pokladní?“

„Jo,“ přikývla trochu kysele. „Zrovna můj obor tady nikdo nepotřeboval. Nakonec mi nezbylo než vzít co bylo.“

„Nevím to jistě, ale možná bych vám mohl pomoci,“ chopil jsem se toho. „Náš šéf totiž shání inženýry.“

„Ale já jsem spíš přes matematiku než přes stroje,“ namítla.

„To bude u šéfa přednost a ne vada,“ ujistil jsem ji. „Na to se podívám hned jak skončíme, komunikuji totiž se šéfem pomocí počítače. Skype, víte?“

„Kdybyste mi pomohl...“

„Neříkám, že je to jisté, ale zkusím to,“ slíbil jsem jí. „Ale teď jsem opravdu zvědavý na váš horror...“

„A já na vaše pokračování o té velrybě...“

„Všechno může být,“ ujistil jsem ji.

„No dobře, povím vám jednu příhodu,“ uvolila se. „Stalo se to v nemocnici, kde na jednotce intenzivní péče ležela starší paní. Chodil za ní její manžel, taky už starší pán, těšil ji a povzbuzoval. Skoro každý den jí četl z knížky básně jako za studentských dob, kdy se poznali. Připomínalo to oběma mládí a básně jim zněly vzpomínkami... Až jednoho dne, kdy muž dočetl, ho sestřičky od lůžka jeho ženy vyprovodily - pane, už je dávno konec návštěvní doby, nechte ji už na pokoji... Vstal, sklapl knížku básní, ještě se se ženou rozloučil a odešel, že zítra zase přijde. Jenže sestřičky pak zavolaly zřízence, ti paní vložili do plastikového vaku, zatáhli zip a odnesli do márnice. On ty krásné básně četl své mrtvé ženě - jenže mu to nikdo nedokázal říci do očí.“

„A to si nevšiml obrazovky, co na intenzivní péči ukazuje srdeční činnost a tak?“

„Nevšiml,“ řekla smutně. „Asi ji vypnuli... Druhého dne, když zase přišel číst verše, se dozvěděl pravdu... a žalem mu prý puklo srdce... dnes tomu neosobně říkají »náhlá srdeční příhoda«. Tenkrát jsem skládala státnici a těšila jsem se, jak rodiče potěším titulem... ale když jsem přišla domů, byli po smrti oba...“

„To byli tvoji rodiče?“ došlo mi.

„Jo,“ přikývla. „Už jsem je zkrátka nepotěšila... Měli mě pozdě, těšili se až vystuduji, někoho si najdu a nejvíc se chystali na vnoučata... a nic z toho nestihli...“

To už jsem si i já všiml, že má oči plné slz...

„Koukám, budu muset u šéfa přitlačit, aby vás určitě vzal,“ řekl jsem. „Už je načase, abyste tu smůlu protrhla...“

„A to zas nemusíte,“ odvětila a popotáhla, jak se jí slzičky dostaly až do nosu. „U pokladny věčně sedět nebudu. Ale teď je řada na vás, ne? Jak to pokračovalo s tou velrybou? Neodpískáte radši to vymýšlení?“

„Odpískal bych to, kdyby to bylo jen vymýšlení,“ řekl jsem vážně. „Váš příběh je opravdu těžký kalibr, ale můj... asi také...“

„I s tou velrybou?“ podívala se na mě opravdu překvapeně, jako kdybych s tím nezačal od počátku. Pravda, až teď, když jsem na tom trval i po jejím vyprávění, jí mohlo dojít, že to nemusí být pouhý výmysl.

„Žuchla nedaleko ode mne,“ pokračoval jsem tedy. „Když jsem přišel blíž, všiml jsem si něčeho děsného. Z tlamy té velrybě vyčuhovala lidská noha. Napadlo mě tomu uvnitř pomoci a vytáhl jsem ho z tlamy ven. Pak velryba vybuchla...“

„To snad není možné!“ vydechla překvapením.

„Nebudu vás už napínat,“ pokračoval jsem. „Zachránil jsem člověka s holou hlavou, zelenou šupinatou kůží a žraločími zuby. Potkal jsem zkrátka vyslance mimozemské civilizace, který u nás na Zemi nedávno havaroval. Ta velryba byla jeho kosmická loď.“

„To... myslíte vážně?“ podívala se na mě ohromeně. „To by tam ale... někde musela zůstat kostra té... velryby...“

„Nezůstala, ta velryba neměla kosti,“ řekl jsem. „Jako naše pozemské chobotnice, ty také nemají kostru. Ale mohu to dokázat jiným způsobem. S tím mimozemšťanem jsem se totiž skamarádil a naučil mě pár věcí. Dobře se na mě dívejte. Mluvím a nehýbu ústy, neslyšíte ani pípnutí a rozumíte mi. Mohl bych tak s vámi mluvit i kdybych byl v Austrálii, tomu se totiž říká telepatie. Stačí vám to jako malý důkaz, že nelžu?“

Přejít uprostřed věty na telepatii může být hodně působivé. Dívala se na mě pořád vytřeštěně, ale už bez dosavadního trochu posměšného a trochu provokativního úsměvu.

„Takže... se znáte s mimozemšťanem?“

„Tak nějak,“ přikývl jsem vážně. „Mimochodem, islámské popravy jsem mu ukazoval, když chtěl vidět, co je to »válka«.“

„A on je někde tady? Nebo už ze Země utekl?“

„Je někde ve světě,“ ujistil jsem ji. „Je to naše tajemství.“

„Tajemství?“ nechápala to. „Proč mi je tedy říkáte?“

„Protože hledám někoho, komu bych to mohl svěřit,“ řekl jsem. „Není dobré, abych byl jediný na světě, kdo to zná.“

„Ale... proč zrovna mě?“

„Protože jste první a zatím jediná, kdo je opravdu upřímný a nesnaží se mi lhát,“ usmál jsem se na ni.

„Vy to snad poznáte?“ namítla.

„Je to jedna z věcí, které mě mimozemšťan naučil,“ ujistil jsem ji. „Lež i přetvářku poznám pomocí telepatie. Naučil jsem se to nedávno, ale za tu dobu, co to zkouším, jste první, kdo přede mnou nelhal. Proto věřím, že snesete i mé tajemství. Neměl bych být jediný na světě, kdo to zná.“

„A ukážete mi toho... mimozemšťana?“

„Až se zase u mě objeví,“ přikývl jsem. „On teď žije tajně mezi lidmi a pozoruje je.“

„To se asi pěkně zhrozí!“

„Už se stalo...“ vzdychl jsem si. „Ale objevil prý i pár lidí, kteří ho nezklamali. Proto mě to také naučil.“

„Ale to by byla úžasná věc!“ vzdychla si. „Nemůžete mě to také naučit?“

„To právě chci,“ odvětil jsem.

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34