Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Bruncvíkův meč

Ráno jsme vyletěli gasulujem za šéfem. Překvapilo ho, že jsme přišli oba, ale nebrblal. Oťukal Maruščiny znalosti, zřejmě byl s nimi spokojený a hned ji přijal. Nezmínili jsme se, že dělala pokladní v supermarketu, protože ve svém oboru nesehnala práci. To se právě změnilo, jen praxi v oboru vykázat nemohla. Nevadí, to se dá dohnat.

„Doufám, že budete, slečno Šnajdrová, u nás dělat s chutí!“ popřál jí. Takže vše prošlo v pohodě.

Před návratem domů jsme se prošli po několika obchodech. Maruška si potřebovala něco koupit, platil jsem já. Od té doby, co se stravuji mimozemsky, mi konto spíš přibývá než ubývá, ale to je pochopitelné, výdaje na stravu jsou limitujícím prvkem mnoha rodinných rozpočtů. Já tyhle problémy nemám.

Zastavili jsme se na obecním úřadě pozeptat se na nejbližší volný termín, kdy bychom se mohli vzít. Kupodivu už měli tento týden obsazený, ale do pondělka jistě vydržíme.

Pro odlet jsme si museli najít odlehlé místečko, stejně jako pro přílet. Náhodný svědek by byl z gasuluje jistě konsternovaný - a což kdyby viděl přechod do neviditelnosti! Odlet však proběhl stejně klidně jako přílet a zakrátko jsme byli doma.

„Tak - a zeptám se tě,“ obrátil jsem se na Marušku, když jsme se vrátili do sednice k veliké psí radosti - Broček nás vítal bouřlivě, až to bylo skoro dotěrné, ale psisku všechno prošlo.

„Mimozemšťan mě mimo jiné naučil, jak předat jeho dary jiným lidem. Ještě jsem to nezkoušel, byla bys první, ale věřím si. Chceš jako já umět telepatii?“

Neočekával jsem, že by odmítla - a taky že ne. Musel jsem připravit zárodek telepatie, naštěstí jsem měl od mimozemšťana »fytemor«, kterým to šlo. Vypadal ovšem trochu nezvykle, když se mi vysunoval jako rozeklaný hadí jazyk z nosu, ale na to jsem si už dávno zvykl - a Maruška si jistě také zvykne.

Telepatií to začíná, fytemor přijde na řadu jako druhý.

Fytemor má kromě jiných předností i zásluhu na tom, že už nikdy nedostanu rýmu. Vlastně jsem si ani neuměl představit, jak bych s ním pracoval, kdybych měl plný nos. Fytemor má naštěstí účinky nejen navenek, ale podobně důležité je i vnitřní působení. Nedopustí nejen rýmu, ale ani jiné běžné nemoci. Takže jsem pro oba udělal v rychlosti oběd a - jde se na to!

Je pravda, mimozemšťanovi to šlo rychleji. Ne že bych to nezvládl, ale byl jsem proti němu znatelně pomalejší. Telepatii mi implantoval, když jsem byl bez sebe po výbuchu létající velryby ruhogru, kdy jsem vůbec nevěděl o čase. Když jsem se pokusil vytvořit a implantovat fytemor Marušce, strávil jsem tím několik hodin a skončil jsem až pozdě večer.

To už jsme se spolu bavili telepatií, což se jí docela líbilo. Konečně bychom se mohli domlouvat i na dálku! Dokud jsem ji měl jen já, mohl jsem Marušku oslovit až do městečka, ale ona mi nemohla odpovědět. Když to bylo oboustranné, bylo to konečně k něčemu užitečné.

„To ani nebudeme potřebovat mobily,“ napadlo ji.

„Budeme je potřebovat k rozhovorům s lidmi, kteří telepatii nemají,“ opravil jsem ji.

„Chceš to jistě rozšířit mezi lidi?“ zeptala se mě.

„Zpočátku jsem si to myslel,“ přikývl jsem. „Pak mi došlo, že to nebude možné.“

„Proč ne?“ zamračila se. „Chceš to jen pro nás dva?“

„To jistě ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale rozšířit to mezi lidi všeobecně, to asi nepůjde, brzy by to narazilo.“

Musel jsem jí pak zopakovat své úvahy, jak by se lidé stali příliš nezávislí a jak by to náš svět rozvrátilo. Nejmocnější část lidstva se proti tomu určitě postaví. Čím by byli lidé nezávislejší, tím by byli ti nahoře zbytečnější. Nasadili by jistě proti tomu všechno, co dnes mají při ruce, od prodejných médií po armádu. Přidaly by se k nim špičky všech náboženství světa, neboť to jistě »odporuje Božímu pořádku, Alláhovu učení, pochází to od ďábla a naruší to lidem karmu«. Mohlo by to vyvolat náboženské války. A nejhorší by bylo přechodové období, kdy by většina lidstva závisela na postupně se hroutící starší technické civilizaci.

„Podle mého mínění by bylo příliš mnoho obětí,“ zakončil jsem své úvahy.

„Ale to bude i tak,“ namítla. „Mimozemšťanova nemoc bez obětí nebude, nepočítej s tím, že to projde v klidu.“

„V klidu to neprojde,“ připustil jsem. „Kouká z toho jistě obludná reforma celé lidské civilizace. Ale evoluce je klidnější než revoluce. Předpokládám, že to budeme rozšiřovat pozvolna, aby se to zbytku světa moc nedotklo.“

„Jednou ke střetu dojde,“ věštila.

„Ano, ale čím později, tím bude nová biologická civilizace silnější a nedá se zadusit, jako kdyby k tomu došlo na počátku.“

„Uvidíme!“ pokrčila rameny.

A protože jsem skončil s implantacemi až večer, šli jsme rovnou spát.

Trochu to komplikovalo, že Maruška s žádným klukem nic neměla, poprvé je to přece ošemetnější a hrubý přístup to může snadno a natrvalo pokazit. Ale nejsem Rambo ani barbar Conan, ode mne nemohla takovou hloupost čekat. Doufám jen, že se jí to příště bude líbit ještě víc...


Ráno jsme si vyjeli na výlet autem. Gasulujem by to bylo jistě rychlejší, ale potřebovali jsme převážet nějaké věci. Maruška si chtěla přivézt svůj počítač, aby si nemusela půjčovat můj, také chtěla přivézt nějaké oblečení a v neposlední řadě psí granule pro Bročka i s jeho miskami. U mě sice dostával lepší pochoutky než granule, ale jistě uvítá misky, na které byl zvyklý.

Bylo toho dost, ale do auta se to vešlo. Maruška se zastavila u sousedky z bytu a dohodla s ní, aby jí dala zprávu, kdyby přišla nějaká pošta - přinejmenším sem přijdou pravidelné složenky za mobil - a dala jí číslo svého mobilu. Pak zamkla prázdný byt, šla za mnou do auta a vyrazili jsme.

„Co budeš dělat s bytem?“ napadlo mě.

„Budu ho platit dál,“ řekla. „Chceš upřímnost - tak tedy ani já, ani ty nevíme, jestli nám to bude klapat. Potřebuji jistotu, že se mám kam vrátit, kdyby bylo nejhůř.“

„Jistotu najdeš u mě,“ slíbil jsem jí.

„Príma,“ přikývla. „Ale taky bych se nerada rozloučila se všemi věcmi po rodičích a dva byty se do jednoho nevejdou.“

„V tom máš taky pravdu,“ přijal jsem to. Bylo v tom méně nedůvěry než v předešlém důvodu.

Domů jsme dojeli v pořádku a hned jsem začal Maruščin počítač zapojovat do mé sítě, aby měla přístup na internet. Starý televizor po rodičích tam ještě nechala a já jsem zprávy vytahoval zásadně z internetu. Porovnával jsem oficiální s neoficiálními, jen tak jsem se mohl dostat blíž k pravdě. Táta vždycky říkal: „Lžou jedni i druzí, pravda je někde mezi nimi. Těžko se pozná, kdo je k ní blíž, ale dá se v tom získat cvik...“

Konečně se i Maruška dostala ve svém počítači do internetu a hned šla omrknout zprávy, já jsem zatím chystal mimozemský oběd, abychom stihli něco udělat na zadaných úkolech od šéfa. Mě kontroloval jen občas, věděl, že co nestihnu přes den, doženu v noci, ale na Marušku se teď jistě podívá častěji. Začneme hned po obědě, ať je vidět, že jsem ji do toho už začal zacvičovat.

„Pavle...“ ozvala se po chvíli. „Můžeš na chvilku přijít na něco se podívat?“

„Počkej až po obědě,“ navrhl jsem jí. „Nic nám neuteče, jen oběd může vystydnout. Pojď raději ke stolu, je prostřeno.“

Tentokrát jsem se chtěl vytáhnout, biomasu jsem zformoval do tvaru kachny. Měla tak chutnat, i když v ní nejsou kosti. Tvar bramborových knedlíků mi vyšel skvěle, i zelíčko se mi povedlo. Navrch jsem vytvořil litr nealko piva, to ke kachně patří. Zkrátka to měl být slavnostní oběd. Jenže Maruška byla duchem u zpráv, jako kdyby ani nevnímala, co jíme.

„Co jsi tam objevila?“ zeptal jsem se jí.

„Něco... něco divného,“ řekla nějak stísněně. „Něco se stalo na západním pobřeží Spojených států. Přišly odtud děsivé zprávy. Prý tam hoří mrakodrapy a je tam nějaký velký zmatek.“

„Nevypadá to spíš na ničivé zemětřesení?“ zeptal jsem se jí. „Kalifornie leží u Zlomu svatého Ondřeje, zemětřesení tam bývají poměrně často...“

„O zemětřesení tam není ani zmínka,“ odvětila.

„Podíváme se na to spolu po obědě,“ slíbil jsem jí. „Ale teď jez, víš vůbec, co jíš?“

„Jo, kachnu,“ přikývla. „Na mě je moc mastná.“

Jedli jsme dál, ale když jsem viděl, jak očividně nemyslí na jídlo, nechutnalo pořádně ani mně. A to jsem tu kachnu vytvořil podle známého šéfkuchaře! No - bylo to jedno z mnoha fiasek, které mě potkaly. Ale co, takových ještě bude!

Tak nějak jsme dojedli, uklidil jsem nádobí a šli jsme spolu sledovat, co se ve světě děje, přesněji řečeno, jaké zprávy k nám dorazily od našich drahých až předražených médií.

Přitom to ani moc zle nevypadalo...


Přelet letadlem přes Spojené státy od východu k západu je přelet přes čtyři časová pásma, což znamená čtyři hodiny rozdílu. Východ byl naprosto normální, ale západní časové pásmo postihl podivný zmatek. Nebylo za tím zemětřesení, ale přesto... Nejhorší bylo, že ze západního pobřeží téměř přestaly docházet zprávy, jen posádky letadel hlásily rádiem o dojmech, viděných ze vzduchu.

Posádky i cestující udivila již zkraje neobvyklá vylidněnost letiště. Letištní haly, obvykle plné života, zely prázdnotou. Nebyl tu ani letištní personál, přinejmenším ne v potřebném počtu. Pár zaměstnanců sice v prázdné hale bylo, někteří byli i na letištních manipulačních plochách, ale bylo jich tu neobyčejně málo. Našli se sice pracovníci, kteří letadlu doplnili palivo, ale ve věži prý byl jediný dispečer, který by situaci ve vzduchu sám těžko zvládal, kdyby byl ve vzduchu obvyklý počet letadel. Jenže to byla další záhada - nad západním pobřežím byla ve vzduchu jen letadla, která sem přiletěla od východu.

Zatímco pasažéři vystoupili, z cestujících se na zpáteční let dostavilo jen osm. Kapitán letadla zavolal věž, aby se domluvil, co s tím má dělat?

„Když nepřišli, je to jejich chyba,“ nevěděl si jiné rady ani jediný dispečer ve věži. „Poslyšte, tady se něco děje... leťte radši, dokud můžete!“

Kapitán se ale rozhodl na opozdilce počkat, jenže skoro po půl hodině ztratil nervy dispečer.

„Vypadněte! Říkám vám, že se tu děje něco pekelného! Už máte půl hodiny zpoždění! Máte volnou ranvej, ať už jste pryč!“

„A co se vlastně děje?“ zeptal se kapitán.

„Nikdo neví!“ ujistil ho dispečer. „Prostě nám tři čtvrtiny zaměstnanců bez omluvy nepřišlo na šichtu! A jestli jste byli také v hale, museli jste vidět, že je skoro prázdná! Říkám vám potřetí, děje se tu něco záhadného a buďte rád, že můžete odletět!“

„Volal jste aspoň na Policii?“ zeptal se kapitán.

„Neberou telefony!“ ujistil ho dispečer. „Právě ve městě je to znát nejvíc! Město je jak po vymření! V životě jsem neviděl tak prázdné ulice! Jel jsem na šichtu snad sám, kam oko dohlédlo, žádné auto! Na nikoho a na nic už nečekejte, máte volnou ranvej - pozdravujte u vás a když to nahlásíte na Policii, uděláte asi vše co můžete. Šťastný let!“

„Tak tedy - Bůh s vámi!“ řekl kapitán a zapnul turbíny.

„Bůh i s vámi!“ provázel ho dispečer.

Letoun udělal proti předpisům po startu neplánovaný okruh nad mlčícím městem, ale pohled shora potvrdil dispečerova slova. Město bylo pusté, široké ulice, jindy plné aut, byly téměř prázdné a jen několik sirotků pospíchalo po asfaltu. Z nevelké výšky bylo vidět na městských bulvárech jen pár osamělých chodců.

Jenže v té chvíli spatřil něco horšího.

Z oken jednoho mrakodrapu šlehaly plameny. A nebylo jich málo, oheň zachvátil již tři, možná i čtyři patra a šířil se vzhůru, kam šlehaly mohutnějící plameny.

„Kapitán věži, ve městě hoří!“ ohlásil stručně.

„Také to vidím!“ odpověděl dispečer. „Jenže ani hasiči, ani Policie neberou telefony! Snad tam spí, či co!“

Kapitán se bezděky pokřižoval a raději nabral směr k cíli a až teď začal prudce stoupat do letové hladiny.

Tam dole - tam se opravdu dělo něco záhadného...

Něco, co ještě nezažil.

Něco - pekelného...


Svědectví pilotů, kteří se vrátili ze západního pobřeží, byla podobná jako vejce vejci. V mnoha městech hořelo, ale požáry nikdo nehasil. Nikdo se nemohl nikam dovolat, neboť ve státních organizacích nikdo nebral telefony. Vylidněnými ulicemi bloudili ojedinělí, nic nechápající lidé, naštěstí byl všude vzorný pořádek i bez policie. Řidiči, pokud vůbec jezdili, jezdili pomalu, opatrně, zjevně se báli. Velké supermarkety měly otevřeno, ale bylo v nich nezvykle málo prodavačů i kupujících. Všude panovalo zaražené ticho, lidé hovořili tlumeně, nikdo nezvyšoval hlas. Hromadná doprava se ráno nerozjela, z nádraží neodjížděly vlaky, vzlétala jen letadla, která krátce předtím přilétla z vnitrozemí.

A všude bylo nepřirozeně málo lidí.

Federální vyšetřovací služba FBI přijala desítky oznámení od posádek letadel a několika cestujících ze západního pobřeží. Vyšetřovatelé výpovědi obzvlášť pečlivě zaznamenali. Působily na ně nezvykle, i když se podivuhodně shodovaly i v drobných detailech. Nebylo je však možné ověřit. Zdálo se, že na celém západním pobřeží telefony buď nefungují, nebo je nikdo nebere. Od běžných mobilů po přednostní policejní a vojenské linky.

Satelitní snímky, vyžádané FBI, ukazovaly množství dýmu z požárů. Pozdější z nich říkaly, že požáry se rychle šíří, neboť dým pokrývá větší a větší plochu, ale nic to neříkalo o příčinách. Pravda, bylo horké a suché léto, ale proč z postižených oblastí nikdo nevolá o posily, techniku, nebo prostě o pomoc? Tak to má být při každé živelné pohromě, na kterou síly místních nestačí!

Federální orgány nakonec na tu záhadu uvalily informační embargo. Bylo to poměrně snadné, z postižených oblastí novináře ani reportéry nikdo neupozornil, že se něco děje, svědectví byla jen od posádek letadel a těch pár cestujících, které vyšetřovatelé požádali o zachování diskrétnosti. Jen někteří televizní pracovníci si všimli, že z oblasti přestal docházet televizní signál. Přesněji řečeno, signál přicházel, ale nic v něm nebylo. Monoskopy, noční loga vypnutých stanic, nebo prostě jen zrnění. Na sólokapra toho bylo po čertech málo.

Prakticky nikdo se do postižené oblasti nikomu nedovolal. Ale i když takových byly tisíce, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Každý věřil, že se prostě dovolá později, když ne dnes, pak zítra.

Mýlili se všichni.


Zprávy ze Spojených států byly více než skoupé. Vlastně nebyly žádné, ale to mnoho neznamenalo, jsme přece uprostřed »okurkové sezóny«. Vrátili jsme se tedy k zaučování Marušky do tajů práce pro firmu, jen jsme si umínili vrátit se ke zprávám hned zítra. Očekávali jsme, že se to navrátí k normálu a dozvíme se, jak zbytečné naše obavy byly.

Do večera však přišly úplně jiné zprávy.

Výkřik plný děsu přišel z Japonska. Zpravodajské agentury jeho obsah zveřejňovaly jen váhavě. Byl příliš drastický než aby to byla pravda, ale natolik potvrzený, že si nic nedovolily zatajit. Na Japonských ostrovech došlo údajně k neočekávané katastrofě. Mělo jít o nevysvětlitelné úmrtí milionu lidí, kteří se prostě ráno neprobudili. První zprávy děsily počtem obětí, ale i když vypadal příšerně, místo snižování se časem ještě zvyšoval.

Pohlédli jsme s Maruškou na sebe a oba naráz jsme vyhrkli:

„Mimozemšťan!“

 


Zpět Obsah Dále

14.08.2017 09:34