Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah

Apokalypsa

Marušce se nelíbilo kriterium nenávisti a mimozemšťanovi poradila jiné, podle ní lepší - pohrdání jinými lidmi. Jenže teď se nám zdálo, že je to ještě horší. Pohrdání jinými lidmi by se mělo nejvíc projevit v Americe, ti jsou takový »výjimečný« národ, že pohrdají celým zbytkem světa. Ale co Japonci?

„Japonci se za Druhé světové války chovali pohrdavě ke všem svým nepřátelům,“ vzpomněl jsem si. „Projevilo se to nejen v Číně, ale i týráním všech zajatců. Pak dostali příšerný výprask, zakončený Hirošimou a Nagasaki, a zkrotli. Ale je docela možné, že to v nich někde v koutku zůstalo. Milion obětí - to je méně než jedno procento ze všech Japonců. Mohlo by to odpovídat.“

„Kolik procent to bude u Američanů?“ otřásla se Maruška. „Tam to nebude milion, ale jistě víc.“

„Nevím, ale souhlasil bych, že víc,“ pokrčil jsem rameny. „Japonsko má, co já vím, něco přes sto milionů, Američanů je asi třikrát víc. Jenže zprávy ze Západního pobřeží Spojených států se opravdu zdají být horší.“

„Neměli bychom mimozemšťana požádat, aby to zastavil?“ napadlo ji.

„Kdyby to ze světa úplně odstranilo pohrdání jinými lidmi, bylo by to záslužné,“ namítl jsem. „Dejme tomu, že to odnese část Japonců a Američanů, ale na světě není tolik národů, které by se považovaly za tak výjimečné, aby začaly pohrdat jinými.“

„Naopak, Vyvolených bylo v historii lidstva vždycky dost,“ podotkla. „Dnes si pofidérní »výjimečnost« připisují Američané, ale pamatuji se na Římany, před nimi to byli Egypťané, i Číňané si o sobě kdysi mysleli, kdovíjak nejsou výjimeční... bála bych se i o Němce, ti ještě nedávno vyznávali árijskou übermensch rasu. Češi pro ně byli podlidé a Židé zvlášť...“

„Židé mají zato »vyvolenost« přímo v náboženství,“ dodal jsem. „Nezbavili se jí ani za dva tisíce let. Celá Bible se točí jen a jen kolem toho »Bohem vyvoleného« národa. Doufám, že se to projeví jen u náboženských fanatiků a těch snad je zanedbatelně.“

„Jen aby!“ pochybovala Maruška. „Vyvolených najdeš plno v každém národě. Nic bych za to nedala, že jsou i v Čechách.“

„Prosím tě, kdo z Čechů se ještě dneska může považovat za »vyvoleného«?“ nesouhlasil jsem.

„My nemáme rasisty?“ kontrovala Maruška.

„No jo...“ připustil jsem. „Pár skinheads mezi námi jistě je...“

„A ráno se neprobudíš!“ řekla náhle. „Právě ses projevil, že pohrdáš skinheady!“

„Já jimi nepohrdám,“ hájil jsem se. „Jen je lituji, to přece není totéž. Litujeme i handicapované, ale to vůbec neznamená, že bychom jimi pohrdali, ne?“

„Jen aby to stejně jako ty chápal i mimozemšťanův virus, či co-to-vlastně-je!“

„Dobře, zavolám ho,“ ustoupil jsem.

Mimozemšťan se samozřejmě ozval ihned a když jsem se ho zeptal, jak vlastně určuje ono pohrdání a nenávist, zamyslel se.

„To není ze tvé hlavy, viď?“ zeptal se mě.

Přiznal jsem, že to vymyslela Maruška.

„Škoda že tvá samička nemá »deryvitii«,“ vzdychl si. „Bylo by lepší, kdybychom si povídali všichni tři.“

„Ale Maruška telepatii má!“ namítl jsem. „Vyzkoušel jsem si přenos. A má i »jedresu« a učím ji »vařit« podle vzorníku.“

„No výborně!“ zajásal kdesi v dálce.

Naučil nás pak připojit se do telepatického rozhovoru, což vypadalo, jako bychom se bavili všichni v jedné místnosti, jen jsme na sebe neviděli. A Maruška hned přednesla obavy, aby jeho nemoc neničila nevinné.

„Nebylo by lepší zastavit to?“ navrhla nakonec.

„Dobrá, už je to zastavené,“ souhlasil. „Ale myslím si, že tvé obavy jsou zbytečné. Pohrdání se od jiných pocitů, jako lítosti nebo i štítivosti zřetelně odlišuje. Naše »vorgo« se liší od zdejších nemocí především kolektivní inteligencí. Vzájemně se propojují a pak se chovají jinak než primitivní organizmy.“

„Snad nechceš tvrdit, že ty vaše »vorgo« myslí jako my!“

„Tím stylem jistě ne,“ odvětil mimozemšťan. „Ale neumí se jen krmit a množit, jako většina mikrobů. Mohou například dostat úkol, který je pro ně důležitější než rozmnožování, i když se kvůli splnění toho úkolu někdy musí množit. Pak se ale množí jen tolik, kolik je nutné ke splnění úkolu. A jednou z jejich schopností je i schopnost číst některé vrstvy - vy jim říkáte podvědomí, ale to je i u některých zvířat. Prostě se ho zeptají na pár připravených otázek a podle odpovědí se zařídí. Jistěže to nemůže být dlouhý pohovor, ale povětšinou to stačí.“

„Mikroby znají tisíce světových jazyků?“ namítla Maruška.

„Otázky a odpovědi neprobíhají v žádném jazyce,“ ujistil ji mimozemšťan. „Je to řeč pojmů, navíc přes podvědomí. Je stejná nejen u všech lidí, ale i u zvířat.“

„A co když člověk na jejich otázky neodpoví?“ starala se Maruška. „Nebo úmyslně odpoví tak, aby se zalíbil?“

»Vorgo« se neptají vědomé vrstvy,“ vysvětloval jí. „Takže jim člověk jednak odpoví podvědomě, za druhé si otázky vědomá vrstva ani nevšimne a za třetí odpověď nekontroluje vědomím, takže ani nelže.“

„Jak to odliší ...třeba takovou štítivost od pohrdání?“ chtěla Maruška vědět.

„Štítivost je přirozená,“ odvětil mimozemšťan. „Lidé Země se běžně štítí nemocných s jasně viditelnou nemocí - třeba lidí s malomocenstvím. To je normální pokud něco víte o přenosných nemocech a nechcete sami onemocnět. Nebo je tu lítost s různými druhy poškození - těžko můžete nenávidět slepce, ti za svou vadu nemohou. To není pohrdání. Pohrdání má blíž k nenávisti.“

„Dobře, ale proč tolik mrtvých?“ zeptala se Maruška. „Prý jich bylo v Japonsku milion!“

„Mám asi přesnější zprávy,“ řekl mimozemšťan. „Japonsko nemá ztráty milion, ale patnáct milionů. Mezitím jsem se trochu seznámil s dějinami Japonska, takže bych si to troufl i vysvětlit. Japonsko je dnes mírumilovná země, ale nebylo to tak vždycky. Není to dávno, co se Japonci považovali za nadřazené...“

„To přece víme,“ přerušil jsem ho. „Ale že by tam takových zbylo ještě tolik?“

„Nějací potomci samurajů tam asi zbyli,“ pokračoval klidně mimozemšťan. „Ale také tam bylo poměrně dost gangů. To jsou lidé, kteří překračují zákony a páchají zločiny.“

„Takže když někdo z hladu ukradne kus chleba, tak ho tvůj mikrob zabije?“ otřásla se Maruška.

„To ne,“ odvětil mimozemšťan. „Když to udělá z hladu, je to omluvitelné nouzí. Nevadí ani sebeobrana z pudu sebezáchovy. Jen když loupí a vraždí, protože těmi ostatními - spořádanými - lidmi z hloubi duše - tedy už i podvědomě - pohrdá...“

„Aha!“ došlo mi. „Proto z Ameriky nepřišly žádné zprávy o rabování! Přitom je to u nich běžné při každé živelné pohromě, lidé tam rabují obchody i domy - a není to z hladu!“

„Rabování nebylo ani v Japonsku,“ řekl mimozemšťan. „Ti, kdo by rabovali, byli mezi oběťmi. Dokonce se zdá, že mezi nimi převládali. Chcete snad ty gangstery litovat?“

„Litovat, to ne...“ odvětila Maruška, „ale - i gangsteři mají rodiny, ženy a děti...“

„Japonsko má pro tyto případy solidní zabezpečení,“ opáčil mimozemšťan. „Těm rodinám hodně poklesne životní úroveň, ale co bude lepší? Aby vdovy a sirotci po zločincích třely bídu, nebo aby dál žily v přepychu, získaném z krve a neštěstí jiných?“

„Takže to v Japonsku vyhubilo zločince?“ došlo mi.

„Možná ne všechny,“ připustil mimozemšťan. „Někteří se teprve zločinci stanou. Třeba začnou krást z hladu, ale pak se jim to zalíbí - a začnou pohrdat těmi, kdo chleba získávají poctivě. Ale tvrdé jádro - říkali si prý Yakuza - tam již není.“

„Ale kolik jsi to říkal...?“ vrátil jsem se k číslu, které mi vzalo dech. „Patnáct milionů! Není to přece jen trochu mnoho?“

„Něco nad deset procent všech,“ upřesnil to mimozemšťan. „To není tak mnoho, aby se Japonsko rychle nevzpamatovalo.“

„Možná...“ připustil jsem. „V Americe to vypadalo hůř, tam se hovoří o větším vylidnění.“

„To bude tím, že se Američané považovali za nadřazené jiným národům,“ řekl vážně mimozemšťan. „První »vorgo« se projevily, když už byli Američané vzhůru, spali jen v posledním časovém pásmu na Západním pobřeží. Až Země dokončí celou obrátku, uvidíme konečný výsledek. Ale řekl bych, že procento obětí bude v Americe podstatně vyšší než v Japonsku.“

„Bůh ochraňuj Ameriku - a celý svět!“ vzdychl jsem si.

„A někde to nejspíš bude ještě horší,“ přidal mimozemšťan.

„Neměl bys to zastavit, dokud to jde?“ vyhrkla Maruška.

„Tolik se přimlouváš za další války?“ zeptal se jí trpce.

„Za války ne...“ zarazila se. „Ale za nevinné děti, které to podle mého mínění určitě poškodí.“

„Nevinné děti trpí vždycky,“ ujistil ji mimozemšťan. „Ve válkách vyvolaných Američany zahynuly už miliony dětí.“

„Jo, to jsem slyšel,“ mračil jsem se. „Když se americké ministryně ptali, jestli rozvrácená země a život půl milionu dětí za to stála, hrdě odpověděla, že to určitě za to stálo! Přitom nám vtloukali do hlav, jakou mají Američané obdivuhodnou úctu k lidskému životu!“

„Kolik dětí zahyne v Americe?“ zeptala se Maruška věcně.

„To záleží na zbylých lidech,“ odvětil mimozemšťan. „Jako všude - opuštěné děti mohou poměrně snadno zachránit, pokud je to napadne, což by mělo.“

„A pokud to zvládnou,“ dodal jsem.


Výsledkem naší debaty bylo, že jsme nic nerušili. A zkáza se zřejmě postupně přesouvala dál a dál.

Horší bylo nevědět, co se kde doopravdy stalo. Z Japonska přicházely málem každou hodinu horší a horší zprávy, ale i když byly drastické a hovořily o milionech, bylo znát, že zpravodajské kanály tam fungují a stoupající počty obětí znamenaly, že je teď postupně objevují. Z jiných oblastí světa však přestaly docházet zprávy úplně. Znamenalo to, že mimozemšťanova nemoc tamní zpravodajské kanály vyřadila. Přerušily se, nebo tam nebyl nikdo, kdo by do světa další zprávy poslal? Zpravodajci často úmyslně lidi obelhávají. Nepohrdají jimi příliš? Ztráta spojení s takovými zeměmi však nic nevypovídala o jejich stavu. Úplně se odmlčely nejen maličké a chudé zemičky, jako je Papua nebo Laos, ale i bohatší a lidnatější země. Indonésie se čtvrt miliardou obyvatel, Malajsie, Bangladéš... Napadlo mě, že islámské země dopadnou špatně, ať v nich nenávist je nebo ne. Muslimové přece pohrdají ženami i nevěřícími. Jak to mimozemšťanova nemoc ocení? Lidí vyznávajících islám je přitom obrovské množství, statistiky tvrdí něco o miliardě a čtvrt, to by byla strašlivá rána!

V Evropě mezitím nastala noc. Nic nenasvědčovalo tomu, že je to možná pro mnohé noc poslední. Koho to tady postihne? A hlavně - jak to dopadne v Čechách?

To se - snad - dozvíme ráno...

Možná by nás mělo napětí udržovat v bdělém stavu celou noc, ale u nás tomu tak nebylo. Byli jsme tak utahaní, že jsme krátce po půlnoci oba usnuli.

„Doufám, že ráno nebudeme oba studení!“ přála si.

„To uvidíme!“ věštil jsem. „Když se ráno probudíme a nic nás nebude bolet, tak jsme zkrátka mrtví!“

„Ještě si z toho dělej psinu!“ sprdla mě. „Kdoví, kolik lidí se ráno neprobudí - a ty si z toho děláš šoufky!“

„Jen klidně spi, snad máme svědomí čisté,“ chlácholil jsem ji, ale to už jsme oba zavřeli oči.

V chalupě bylo ticho, nic se tu neozývalo, nic nás nerušilo.

Ráno uvidíme...


Ráno jsme ale vstali jakoby nic.

„No vida, mrtví nejsme,“ pochválila si Maruška.

„Nejvyšší čas omrknout zprávy,“ odvětil jsem. „Zdaleka tomu není konec a nevíme, kolik lidí v Čechách to štěstí nemělo.“

Hned jsme se oba hrnuli ke svým počítačům, jenže ať jsme se připojili kam to šlo, nikde žádné novinky. Všude jen včerejší články, nepřibylo ani jedno video. Že by v redakcích ještě spali? Anebo - jen mě píchlo u srdce - nebo tam už nikdo není? Vždyť i naši presstituti, lidově řečeno, dělají z lidí voly. Ale snad to není tím, že by lidmi pohrdali, prostě píší jak mají nařízeno! Ačkoliv - možné je všechno. Někdy jsou lži tak okaté, že jim může věřit jen člověk mentálně handicapovaný. Zkrátka - zprávy pro pitomce...

„Pojď se projít po vsi!“ navrhl jsem Marušce.

„To nemá smysl,“ namítla. „Vesničané odjeli do práce a ve vsi nebude živá noha.“

„Tak se poletíme podívat do města!“ trval jsem na svém.

Telepaticky jsem přivolal gasuluj - před nímž Broček ihned zalezl pod lavici, kde se cítil bezpečnější, i když pořád vrčel - a pozval jsem Marušku na letecký výlet do města.

„Tak jo!“ svolila.

Gasuluj nás objal a když jsme si oba dali na oči cuchdysy, vyletěli jsme dveřmi přes předsíň ven. Broček za námi štěkal, asi se mu nelíbilo, že ho necháváme samotného, ale na druhou stranu byl rád, že zmizelo i to divné chlupaté...

Přistáli jsme ve městě v zapadlé boční uličce. Shora jsme na náměstí viděli farmářské trhy plné lidí a oddychli jsme si. Zřejmě se v našem městě nic mimořádného nestalo, lidé žijí jako dřív. Zkontrolovali jsme boční uličku, aby tam nikdo nezevloval, pak jsme rychle přistáli. Gasuluj se svinul, skočil mi na záda, vypadal tam jako batoh.

Obešli jsme trh, i když jsme nic nenakoupili. Farmářský trh přináší především potraviny, ty nás teď nelákaly. Pozornost jsme ale oba věnovali tomu, co si lidé povídali. Tak jsme se dozvěděli, že v noci nečekaně zemřeli starosta i se starostkou. Když je jejich malý pětiletý synek, v té chvíli vlastně sirotek, nemohl probudit, vyběhl zděšeně ven a volal o pomoc. Sousedé zavolali záchranku, ale mladá doktorka »už jen konstatovala smrt«. Sousedé to volali do sousední vesnice starostovu bratru, ale nedovolali se. Naštěstí se sirotka ujala Policie. Když starší bodrý policista roztřeseného pětiletého kluka uviděl, zželelo se mu ho a nabídl mu odvoz ke strýčkovi - i když to mohla být i jeho služební povinnost. Odjel pak s chlapcem služebním vozem... »a ještě se nevrátil, nejspíš to se starostovým bráchou zařizuje...«

Starostu kdekdo chválil a jeho náhlého úmrtí litoval, takže jsem usoudil, že o nenávist ani pohrdání nešlo a smrt obou byla víceméně přirozená. Mohlo jít i o otravu unikajícím plynem, ale očividně nešlo o mimozemskou nemoc. Víc novinek ve městečku nebylo, myslím takových, které by zajímaly i nás. Běžné drby nás nechávaly chladné.

Městečka se to tedy nedotklo.


Vrátili jsme se do chalupy. V Čechách se nic zlého nestalo, zajímavější to bude asi jinde. Patnáct milionů Japonců! Panebože, vždyť je to podstatně horší než holokaust!

Jenže se brzy ukázalo, že to ještě není nejhorší případ. Jak nám mimozemšťan tvrdil, zemřelo něco málo nad deset procent ze všech Japonců, což na druhou stranu znamenalo, že skoro devadesát procent zůstalo a ti už nedopustí, aby se Japonsko jako takové úplně zhroutilo.

Ještě horší zprávy přišly od mimozemšťana. V jeho okolí zůstalo naživu pár vyděšených cizinců, kteří měli jedinou starost - dostat se ihned co nejdál. Jakmile se ale k tomu houfu připojil, původně se chtěl jen dozvědět, co jsou zač, už se od nich nemohl odloučit. Podařilo se jim dostat na letiště, kde se již chystalo k odletu několik letadel. Naštěstí se opakovala situace z Ameriky, místní cestující se k odletu nedostavili a kapitán vzal na palubu místo nich houfec turistů, diplomatů a uprchlíků.

Mimozemšťan se nakonec dostal do Itálie. Letadlo s nimi doletělo do Říma, rovněž značně zkrušeného záhadnou nemocí. Většina Italů byla naživu, ale ze státní správy nefungovalo téměř nic a městem se nesly příšerné fámy. Lidé říkali, že přišel mor na byrokraty za jejich pýchu a šikanování obyčejných občanů. Mělo to cosi do sebe. Podle toho budou největší ztráty i mezi byrokraty v Čechách. Jenže na vesnicích a malých městech jich není tolik, tady bývají státní úředníci ještě lidští. Ačkoliv, co ta náhlá noční smrt starosty a jeho ženy? Starosta je byrokrat, mohl by pohrdat lidmi, ale proč i jeho žena?

Obyvatelé Říma, shlukující se v ulicích, teď řešili obrovský problém. Ve městě byl značný počet muslimů, jenže jejich čtvrť, kam se Italové báli vstoupit i ve dne, přes noc úplně vymřela. Co s nimi? Kdo zařídí pohřby? Obvykle si to vyřizovali muslimové mezi sebou, jenže teď tam očividně nikdo nezůstal. Nicméně hrůza z nebezpečné čtvrti bránila Italům přijít na pomoc - beztak bylo na všechnu pomoc pozdě. Úředníci, kteří se o to měli starat, nebyli na svých místech, celá radnice byla prázdná.

Mimozemšťan chvíli chodil po městě a odhadoval rozsah té zkázy, ale pak nám zavolal, že raději přiletí do Čech. Mezitím si začal měnit vzhled, aby v Čechách nepůsobil cizokrajně. V jakési úzké uličce vzletěl s gasulujem a teď byl někde nad mořem.

Brzy ho uvítáme.


Dvě hodinky, které mimozemšťanovi trvala cesta z Říma k nám, jsme využili k návštěvě nejbližšího většího města. Ale ani tam jsme nenarazili na známky chaosu. Policie fungovala, radnice byla v provozu, nikde žádné problémy. Čech se to tedy nedotklo a když, tak minimálně, ani to nebylo znát. Tím lépe!

Vrátili jsme se dřív než mimozemšťan přiletěl. Broček už si na gasuluj zvykl, sice se trochu naježil, ale neštěkal ani nevrčel. Věděl, že ten chlupatý vetřelec zaleze do truhly, nebude v sednici překážet a o jeho misky ani nezavadí, takže - pohoda i pro psa.

Stihli jsme ještě probrat internet - ale objevili jsme tu první problémy. Oficiální stránky pořád nikdo neaktualizoval, nic na nich nepřibylo, jenže pár alternativních webů už přineslo zmínky o výpadku televizních stanic. Česká televize údajně zobrazuje jen neměnící se zprávu o technických potížích, soukromé televize mimo program vysílají beze slova vysvětlení staré archivní české filmy. Zřejmě tam je pouze technický personál a s programem si neví rady. Rozjelo se policejní pátrání po příčině výpadku, jenže Policie nemá žádné konkrétní výsledky, které by mohla předložit veřejnosti a komentovat.

Já naštěstí televizor nemám, nevlastním a hlavně neplatím, na připomínky z České televize jsem odeslal čestné prohlášení, že žádné zařízení pro příjem pozemního, kabelového ani satelitního signálu nemám, takže se mě televizní poplatky netýkají. Jenže na druhou stranu jsem teď ani nezjistil, že žádná televize nevysílá. Takže se to Čech přece jen dotklo, i když minimálně. Těch kanálů mainstreamu taková škoda není a jistě se brzy najde někdo, kdo se jich ochotně ujme.

Znamená to ale, že mimozemšťanovy mikroby či-co-to-je, vyhodnotily činnost našich presstitutů, lidově nazývanou »dělání volů z lidí« jako pohrdání lidmi? Nebude to tedy tím, že by jen dělali, co dostali nařízeno! Zřejmě to dělali s gustem! Beztak jim nikdo nevěřil, ale nikdo proti nim ani nehnul prstem - což nemělo smysl, neboť za našimi médii stály v nerozborném šiku všelijaké Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a ty zase chrání politici. Jenže mimozemšťan jim ukázal, že se to nevyplácí.

Trest smrti za pohrdání lidmi je sice trochu silný tabák, ale na druhou stranu - je to spravedlivé. I naši presstituti podporovali kdejaké politické prasárny - od vysílání zabijáků do cizích zemí po války všeho druhu - od obchodních po horké. Na milionech mrtvol ve válkách určitý podíl mají. Nebylo by marné, kdyby to pomohlo, stejně jako likvidace profesionálních mafiánů, která se také v Praze nejspíš odehrála.

A kdyby jen v Praze!...

A protože měl mimozemšťan přiletět krátce po poledni, navrhl jsem Marušce, že oběd posuneme tak, abychom ho mohli pozvat k obědu. I když vím, že dokáže sníst i surovou biohmotu, udělám něco, co mu v podobě Evičky chutnalo nejvíc.

Maruška nebyla proti, takže jsme začali spolu.

I ona se to přece musí naučit!


Mimozemšťan přiletěl na čas. Gasuluj ho donesl až do naší sednice, kde opět vystrašil Bročka, ale ani ten pes už pod lavicí dlouho nevydržel - jakmile se gasuluj přesunul do truhly k tomu mému, Broček přišel mimozemšťanovi přátelsky olíznout ruku.

Trochu mi ztuhly rysy, když jsem ho spatřil. Vypůjčil si totiž opět podobu z mé dědičnosti, jenže tentokrát se nepodobal mé matce, ale dědečkovi - tak jak jsem si ho pamatoval, ještě než děda umřel. Musím mimozemšťana požádat, aby mě aspoň včas varoval, když něco takového použije, neboť podat ruku mrtvému dědovi může být pořád ještě šok, než si na to zvyknu.

Maruška naštěstí mého dědu neznala, takže ji to překvapilo příjemně. Děda byl štíhlý a místo pupkatého papaláše z minulé návštěvy i vlídnější. Nemohu si pomoci, ale někomu sálá zločin přímo z vizáže a když si jeho podobu vypůjčí někdo úplně jiný, přece jen je patrné, že šlo původně o darebáka. Kdežto vizáž dědy ukazovala spíš na poctivce, kterým děda byl.

Pozvání na oběd mimozemšťana překvapilo, ale jistě mu to přišlo vhod, zejména když už při vstupu do sednice natáhl nosem vzduch s vůní jeho - i naší - oblíbené svíčkové.

„Je už přece odpoledne!“ podivil se, ale jen trochu.

Ujistili jsme ho, že jsme na něho s obědem počkali a já jsem postavil na stůl mísy vytažené z mikrovlnky. Návštěvu jsme usadili na čestné místo v čele stolu mezi nás. U oběda se smí vést lehká konverzace a byli jsme oba zvědaví na zprávy, zejména co se týče »Černé smrti« - nebo spíš »ranního neprobuzení«.

„Rusové tomu říkají velice výstižně »Nočnaja směrť«,“ řekl mimozemšťan. „Až na to, že to Rusové spojují s vyšší sluneční aktivitou, takže pravou příčinu neodhalili. Že je zrovna období rozsáhlých slunečních skvrn, to je čistá náhoda.“

„A co Američané?“ zeptala se Maruška.

„Z Ameriky nepřicházejí zprávy,“ řekl mimozemšťan. „Ale vymřelo jich asi víc než Japonců a Rusů, na procenta i absolutně. Cítili se příliš výjimeční - a pohrdali ostatními.“

Jako bychom netušili, že se tohle téma k obědu nehodí...

Začal jsem ale o něčem úplně jiném.

„Poslyš, bude ti vadit, když ti budeme říkat Pavel?“ zeptal jsem se mimozemšťana. „Pavel byl můj děda, kterému se teď tak podobáš, proč bys neunesl kromě jeho podoby i jeho jméno?“

„Proč ne?“ usmál se. „Ale na úvod bych se zeptal, co jste zjistili tady? Z ptačího pohledu se nic zjistit nedá.“

„Na vsi a v maloměstě se to neprojevilo,“ začala Maruška. „Problém je spíš v Japonsku. Nebo ještě jinde?“

„Jinde to je ještě horší,“ odvětil náš nový Pavel. „Už víte o Japonsku - neprobudilo se skoro jedenáct procent obyvatel.“

„To je strašné!“ vydechla Maruška.

„Opakuji, Japonsko je na tom ještě poměrně dobře,“ řekl novopečený Pavel.

„Ani nechci vědět, jak je tomu v zemích, kde je to horší,“ vzdychla si Maruška.

„Mě to naopak zajímá nejvíc,“ nesouhlasil jsem.

„Úmrtnost Arabů a ostatních muslimů přesahuje devadesát procent,“ řekl Pavel. „Kde byli muslimové smíchaní s vyznavači jiných náboženství, tam mají jejich děti nevelkou šanci na soucit sousedů, ale jen tam, kde i u nich nebyly velké ztráty. A ty jsou větší, než jsme - vy i já - čekali.“

„Nakolik se dají ztráty odhadnout celosvětově?“ optal jsem se v předtuše obrovské světové Apokalypsy.

Výchova teroristů začíná odmalička!

Výchova teroristů začíná odmalička!

„Nevím,“ pokrčil rameny Pavel. „Ale jsou velké. Muslimů bylo přes jeden a půl miliardy - díky své zvrácené víře vyhynuli. Některé země jsou mrtvé stoprocentně. Emiráty, Kuvajt, Saudská Arabie - tam všude zůstala naživu hrstka cizinců, často diplomatů, a ti v hrůze prchají, nikdo z nich nemá ani snahu pomoci. Nesuďte je, to není pohrdání, ale čistě živočišná hrůza.“

„Příšerné!“ vzdychla si Maruška.

„S některými diplomaty jsem mluvil,“ pokračoval. „Do řeči jim nebylo, ale od některých jsem se přece něco dozvěděl. Třeba Rusové měli nějaké čerstvé zprávy z Moskvy. Ruská vláda je prý zdecimovaná, ale funguje. Milice, jejich Policie, má jen poloviční stavy, ale funguje. »Nočnaja směrť« se nejvíc přehnala Moskvou, jsou už hlášeny tisíce mrtvých, takže jich budou statisíce, ale zdá se, že to zasáhlo především muslimy - víme proč - a nejbohatší oligarchy - také víme proč. Muslimské oblasti, třeba Dagestán nebo Čečensko, jsou dokonale vylidněné, ale jsou tam i oblasti, kde se vůbec nic nedělo - a těch je většina. Rusové odhadují, že zemřelo deset procent obyvatel. To číslo zřejmě ještě naroste, už protože tam žilo dvanáct procent muslimů a ti nejspíš vyhynuli úplně. Ruská povaha je snášenlivá, bez nenávisti a marného naparování... divím se, proč Američané Rusko pořád obviňovali z agresivity.“

„Protože je soudili podle sebe,“ opáčil jsem. „A kromě toho agresivitou vynikali spíš ne-Rusové, když tam byli u moci. Stalin byl Gruzínec, Chruščev a Brežněv Ukrajinci... právě ti tři měli na svědomí útočné války, případně vojenské zásahy tam, kde se jim to »nezdálo« podle jejich. Chruščev vojensky zničil samostatnost Maďarů, Brežněv přepadl Čechy a generál Jaruzelski srovnal do latě Poláky, aby nedopadli také tak... Když si ale spočteme, kolik Rusů mělo v Rusku skutečnou moc, vyjde nám malá hrstka.“

„Slyšel jsi také o jiných zemích?“ zeptala se Maruška.

„Slyšel,“ přikývl Pavel. „Bylo jich tam víc. Ale ani všichni diplomaté nezůstali naživu. Velvyslanectví Německa bylo mrtvé, Francouzi byli v tíživé nejistotě, neboť nevěděli, co se děje u nich doma. Vyjednali si raději let ruským letadlem do Moskvy, chtějí počkat na svém velvyslanectví v Moskvě, zasaženém jen málo, a až se situace uklidní, odletět do Paříže. Řekl bych, že Rusko a Japonsko se vzpamatovaly ze všech nejdřív.“

„Takže jsou na Zemi oblasti, kterých se to vůbec nedotklo, ale také oblasti úplně vymřelé,“ shrnul jsem to. „To ale musí být příšerné - ta města plná mrtvol. Nejsou sice na ulicích, protože je smrt zastihla v postelích, ale přece... tam bude brzy příšerný puch, zejména v tropech, jako je Indonésie, Arabský poloostrov, Egypt a většina Afriky...“

„Puch tam nebude,“ ujistil mě Pavel. „Mrtvoly jsou přece plné »vorgů«! Hnilobné bakterie se nemohou množit, »vorgo« jim v tom zabrání. Ale na druhou stranu, i »vorgo« jsou do jisté míry živé. Když nebudou mít přísun čerstvých živin, vezmou si živiny z tkání, především kde se dají zkapalnit. Tkáně budou tedy vysychat, ale ne hnít, až zbude kostra pokrytá ztvrdlými zbytky. Tak někdy - přirozeně - vysychají i těla v suchém prostředí.“

„Něco jako mumie?“ zeptal jsem se.

„Tak nějak,“ přikývl. „Viděl jsem jejich obrázky - bylo to něco podobného. Jenže v přírodním prostředí to nastává zřídka, většinu těl rozloží hniloba, až zůstanou jen kosti.“

„Miliony mumií po celém světě!“ povzdychl jsem si.

„Spíš miliardy,“ opravil mě Pavel. „Ale když jsem studoval zdejší historii, narazil jsem na něco podobného. Taková velká vymírání nejsou na Zemi nic nového! Za Třicetileté války Evropu vylidnila epidemie moru. Nebylo to skoro totéž?“

„Možná,“ přijal bych to. „Až na to, že mor nebyl vytvořený uměle, ale vznikl na Zemi víceméně sám od sebe.“

„To je možné, ale se stejným výsledkem,“ řekl Pavel.

„Jenže tehdejší mor povahu lidí na Zemi prudce zhoršil, tvůj ji může naopak zlepšit,“ dodal jsem skoro spokojeně.

„Jak to mohl mor zhoršit?“ nechápal Pavel, ale ani Maruška nejevila pochopení.

„Možná je to jen fáma,“ řekl jsem. „Ale vypadá věrohodně. Když do nějakého města v Evropě vtrhl mor, rozdělili se měšťané na dvě skupiny. Banda sobců před morem ve zmatku uprchla co nejdál, aby měla větší naději na přežití, i když tím na druhé straně roznášela mor dál. Slitovnější část měšťanů zůstala, aby se starala o nemocné - a zemřela s nimi, protože proti moru nebyl lék a mor je značně nakažlivý. Proto prý zůstali v Evropě převážně sobci.“

„A jejich potomci byli podle přirozeného výběru ještě větší sobci,“ usmál se Pavel. „A kde nebyl mor, bylo malomocenství, které udělalo totéž, jenže pomaleji, zato vytrvaleji. Může to být fáma, ale nemusí!“

„I kdyby to byla pouhá fáma, lidstvo vypadá, jako kdyby to fáma nebyla,“ zhodnotil jsem to pesimisticky. „Vzory lidskosti, jako byl Gándí nebo Matka Tereza, spočítáš na prstech, zatímco diktátory a tyrany bys mohl dláždit ulice.“

„Pokud je jejich charakteristickým rysem pohrdání lidmi, je náš svět po »Noční smrti« lepší,“ připustila i Maruška. „Ale je otázka, jestli cena, kterou za to lidstvo zaplatilo, byla přiměřená, nebo příliš velká.“

„Byla velká, ale zabránilo to ještě větší katastrofě,“ mínil jsem. „Poslední dobou se beztak šuškalo, že z přelidnění zákonitě vznikne další světová válka, ve které zvítězí to největší zlo. A co se nestalo? Největší zla přes noc vyhynula - islám a nejsilnější válečnický národ v historii, který asi jako jediný válčil po celém světě a jeho války se táhly přes několik století.“

„Teď jde o to, jak rychle se svět vzpamatuje,“ vzdychla si.

„Toho bych se nebál,“ řekl jsem. „Za prvé - některé státy už se vzpamatovaly - viz Rusko a Japonsko. Za druhé - o jiných to nevíme, ale mohou na tom být podobně, jen to nevytrubují do světa. Co víme o Číně nebo Indii? Co víme o Latinské Americe? Uvítal bych, kdyby to po celém světě zlikvidovalo zbrojaře. No a pak zbývá obnovit, co se přece jen pokazilo. V Čechách to podle mého mínění budou média - ale těch lhářů, pohrdajících lidmi, není velká škoda.“

„Myslím, že bude správné věřit lidem, co zůstali,“ vložil se mezi nás Pavel. „V Americe vyhynula spousta lidí, ale ti zbylí si podle všeho vedou přímo skvěle. Nikdo nerabuje, už to je jakýsi příslib. Běžní Američané, kteří se dodneška poctivě snažili udržet v chodu obrovské hospodářství, jsou na svých místech. Neutekli jako měšťané v Evropě před morem - ostatně ani nemají kam. Ale o chod hospodářství se poctivě starají dál. Od nich to začne. Tady v Čechách můžete začít od míst, kterých se to nedotklo - většiny venkova a menších měst. Když se tohle podaří udržet, rozhýbe se všechno. A nejspíš lépe. Nebudou je dusit vyžírkové, zloději a násilníci, počínaje krysami maloměstského formátu po velkoměstské kmotry.“

„Takže myslíš, že se z toho Země vzpamatuje?“ Maruška na Pavlovi přímo visela očima.

„Jistě,“ přikývl. „A bude to lepší než předtím. Lidí bude na světě méně - i polovina je příliš mnoho a jestli zemřelo půl druhé miliardy muslimů, Zemi se od nich jen ulehčí. Myslím, že bude správné omezit porodnost tam, kde lidí přibývá nejvíc, ať se stav lidstva stabilizuje. Neustálý rozvoj vede do slepé uličky. Myslím, že je také nejvyšší čas začít řešit krizi paliv. Vaše civilizace jede na plný plyn proti zdi zvané vyčerpání fosilních paliv.“

„Vy to máte zvládnuté?“ zeptal jsem se. „A pomůžeš nám?“

„Máme to zvládnuté - a pomohu,“ slíbil.

© Václav Semerád Nová Ves 2017


Konec

Zpět Obsah

© 1967-2017 Václav Semerád, Nová Ves

Slovník


cuchdys = prostředek přenosu optických vjemů do oka (jako náš okulár)

deryvitia = myšlenky přenášené na dálku (telepatie) - »šestý smysl«

fytemor = biomanipulátor obyvatel Liangé, podobný rozeklanému hadímu jazyku

gasuluj = dopravní prostředek obyvatel Liangé

gizotin = stealth technologie Liangé

hablomóg = mateřská kosmická loď civilizace Liangé

jedresu = genetická citlivost - »sedmý smysl« bytostí z Liangé

lavititja = naladění na psychiku určité osoby (skrytá telepatie)

Liangé = kosmická civilizace, zaměřená na živou biologii místo na mrtvou techniku

pykija = Konec diskuse (Amen, Howgh).

renfach = poněkud živý batoh z Liangé

ruhogr = menší průzkumná a výsadková kosmická loď civilizace Liangé

Sefrimíja = velice roztahovačný vesmírný národ

sonze = drastické převzetí cizího vědomí

sovsér = paralelní vesmír, ve kterém panují jiné fyzikální zákony

STK  = Stanice technické kontroly - auto které neprojde kontrolou, se musí buď opravit aby prošlo, nebo (častěji) sešrotovat

Typsoroti = Vesmírné bytosti, které se vzájemně vyvraždily jedy

vorgo = programovatelné mikroorganizmy s trojitou DNA (z Liangé)

vuseryš = prostředek dálkové komunikace kosmonautů Liangé


Poznámky


1: Původně zde zmínka o nájemném nebyla. Tenkrát (1967) nebyli krkouni, požadující nepřiměřené nájemné!

2: V původní verzi možnost práce z domova nebyla, hrdina normálně jezdil do práce.

3: Tohle bylo za socialismu hodně kacířské!

4: Tenkrát (1967) počítače nebyly, okno do světa představovala jen televize.

5: Tenkrát (1967) se návštěvník musel z televize naučit mluvenou češtinu.

6: Tenkrát (1967) televize v noci nevysílala, napravily to knihy.

7: Tenkrát byla moje máma ještě naživu... takže by se s ní mohl setkat...

8: Film »Pane, vy jste vdova« tenkrát neexistoval, to je zde až dnes. Byl tam jen Huckleberry Finn.

9: Původně změnil podobu jen aby se nemohl potkat s mojí matkou, ale to snad neškodí.

10: Tady bych mohl tvrdě narazit na dnešní pokřivená autorská práva... Jenže - když já hrozně rád používám tyhle okřídlené citáty...

11: Barack Obama - podle jeho slov dává výjimečnost Američanům „právo“ »zkroutit ruce« zemím, které se nechovají tak, jak Američané potřebují

12: Dětská pojistka drastické obrázky zakazuje.

13: Tohle tam původně nebylo.

14: Kostelní zloději tenkrát nebyli, kostely loupili jen komunisté.

15: Tenkrát (1967) to byl legendární »spartak«...

16: Tenkrát (1967) jsem to ovšem takhle otevřeně nenapsal...

17: Tenkrát (1967) to byla »volha«, napovídající »mezi řádky«, že jde o nějakého papaláše...

18: Kdo tu ženskou zná, musí potvrdit, že je to žraločice!

19: Papaláši byli už tenkrát Policií nepostižitelní!

20: V těchto místech tenkrát v Čechách dálnice nevedly.

21: Metro v Praze roku 1967? Tenkrát se mluvilo jen o podpovrchové tramvaji...

22: Tenkrát (1967) se ale dalo v Praze parkovat skoro všude...

23: Na tehdejší dobu to byl opravdu nezvyklý scifi dopravní prostředek!

24: To byl tenkrát můj oblíbený a osvědčený fígl - viz »agisar«, použil jsem to i v »Zuznelai«.

25: Takové hranice byly tenkrát všude kolem nás a vysvětlování protizákonnosti překročení bylo mnohem choulostivější.

26: Dnes už v tomto místě odpadlo vysvětlování »zločinu nedovoleného opuštění republiky«...

27: Tenkrát (1967) tu byla »podpora národně-osvobozovacích vlastenců« (prakticky totéž, jen je to dnes ve větším).

28: Modlitba rakouských feldkurátů zapsaná na paměť potomkům...

29: Tohle v původní verzi z roku 1967 nebylo... tehdy zde byl jakýsi »národně osvobozovací boj«. Taky lumpárna, dnes ještě horší.

30: Tenkrát (1967) byla válka až ve Vietnamu...

31: Kde byla tenkrát (1967) dvouletá Rowlingová..? V jeslích?

32: Tenkrát (1967) to nebylo míněno na známého ostravského podnikatele, ale na partajníka Mamulu... taky pěkné zvíře!

33: Tenkrát (1967) to ovšem bez televizoru a rádia nešlo. Jen si to představte! Počítače, tablety a dokonce ani mobily nebyly...

34: Od roku 1951 jsem pravdu hledal mezi stanicemi Praha, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dnes je to ještě těžší.

35: Tady se to začíná od verze »1967« lišit úplně. Tehdejší mafie měla vlastně proti té dnešní jednoduchou strukturu. V Čechách šlo o jednu partaj. Měla sice »tvrdé jádro« a »užitečné idioty«, ale nepovažoval jsem to za tak složité...

36: Dříve vedly nitky jednoznačně do Moskvy... dnes vedou jinam, ale jsou - podobně jako pavoučí - pevnější, než se zdají.

37: Tenkrát (1967) se to místo v bance odehrávalo na ÚV KSČ a jistě si domyslíte, kam pavoučí nitky vedly... Akorát jsem podcenil Brežněva. Věřil jsem, že si invazi rozmyslí...

38: Tohle (až sem) je podle skutečnosti (2017)...!

39: Doufám, že mě Prima nezažaluje za neoprávněné použití názvu jejich pořadu!

40: Madlenka Albrightová - balkánská řeznice: hrdě přisvědčila na dotaz, zda půl milionu mrtvých dětí v Iráku stálo za to...

41: Okřídlené heslo sexuologa doktora Plzáka...

14.08.2017 09:34


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od werenys: 17/11 v 19:38 na téma: §Sedm : Děkuji za tuhle FANTASTICKOU sérii. Ovšem u téhle knihy jsem si zabulela jako u žádné předchozí... (7s10)

Domů
Statistiky

"Liangé" (komentáře)

Téma=§Lian Hlasovalo 6, celkem 29 hvězd, průměr=4.83.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

18.11.2017 v 01:58 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

  Smazat!?

18.11.2017  id: 1288399

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 302 e-mailu 18.11.2017 00:00 :

Změna v "Manuscript" 17.11.2017 0908-----2244

Změna v "Impérium-2" 17.11.2017 1807

Kapitola 26 dodána k "Manuscript". 17.11.2017 2244   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: Q-norbert

 

Info: dědek

 

15.07.2017 v 16:54 id: 1287092

Václave zakladateli, ať Ti to píše ještě hodně let!


4. Jméno: vgj

 

Info: Václav Jansa

 

10.07.2017 v 18:59 id: 1287074

Doufám, že mimozemšťan vložil do genetiky nemoci i cosi jako septický rozklad. Představa stavu světa jako po moru se mi vůbec nelíbí (a přeci jen hromadné hroby umí spíše vojáci, kteří si často neváží ani svého životu.. natož pak životu druhých).


SW: Já si ještě pamatuji svět, ve kterém žily 2 miliardy lidí... A nebyl (snad!!) tak špatný jako dnes... (10.07.2017 19:30)


vgj: Souhlasím s tím, že je lidu mnoho, i za polovinu Vašeho věku to moc narostlo. Spíš mám hrůzu z hnijících mrtvol. Tj nějaká antiseptická, třeba mumifikační funkce viru by se hodila. (10.07.2017 21:04)


SW: ...a možná je to dobrý nápad... (10.07.2017 21:43)


SW: ...a už to tam je... (14.07.2017 15:16)


5. Jméno: lara

 

 

 

23.06.2017 v 00:00 id: 1286878

To jsem rada ze uz to vypada lip, cetla jsem o tom ze jste odvezl pani do nemocnice ale nechtela jsem se ptat jak to vypada. Takze moc dekuji za zpravu tady :) (omlouvam se ze nemam hacky a carky ale nemam je na klavesnici)


6. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

22.06.2017 v 16:24 id: 1286875

Omlouvám se, ale na psaní mi chyběla nálada. Pokusím se to časem nějak dohnat. Teď, co moji choť přeřadili z ARO na normální pokoj, už to snad nevypadá tak černě. Ale vypadalo. A když člověk žije 45 let s někým, koho by za tu dobu nejraději stokrát uškrtil, ale neudělá to, protože by mu strašně chyběl, ale když něco opravdu hrozí, chybí nálada na cokoliv jiného než nemocnice - domů - nemocnice - domů...


vgj: Díky za dobré zprávy. Ať se Vám život v průměru vrátí zpět do oné fotografické 18% šedi. (22.06.2017 19:15)


VlastimilČech: Držím palce Semerádům! Všem!

ovšem přeju uzdravení... (13.07.2017 12:53)


7. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 

14.06.2017 v 08:11 id: 1286840

"Kam noha ekológa šlápne, sedum roků ani tráva neroste!"


8. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 

07.06.2017 v 07:43 id: 1286795

Vídeňský řízek je telecí... to by obřezancům nepomohlo.... Ovšem teď mi z textu není jasné, zda byli muži neplodní, nebo pouze impotentní... Židi považují za pravého Žida jen toho, kdo se narodil z židovské matky. Drží se hesla "pater incertus"...Takže žíďata by mohli s židovkami plodit i takoví ti "šábesgojím" Jak to mají mohamedáni nevím...


SW: Ptá se jedna Židovka druhé: "Považuje ten tvůj sex za zábavu nebo za práci?"

"Určitě za zábavu," odpoví druhá. "Bejt to práce, už dávno by si na ni někoho najal!" (07.06.2017 09:50)


9. Jméno: jirkacbx

 

Info: cestář z°vesnice

 

04.06.2017 v 21:11 id: 1283536

Žádný průšvih,jen realita


10. Jméno: jirkacbx

 

Info: cestář z°vesnice

 

26.05.2017 v 20:45 id: 1262711

Jen ho nechte,at si píše Trošilinku parodie.

S mafiánama je docela sranda,jejich napravení se diví každý,lumpárnám málokdo.A ještě se to dobře čte.

Navíc většinou pak chybí jen rodině a podřízeným a úplatným politikům,obyčejnýmu člověku ne.



Komentáře

Začátek