Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Promoce

Zpět Obsah Dále

„A tímto jsi prohlášen za ogšigada!“

S těmi slovy mi gyrrot technické školy v Ziouiiru podával obrovský, stříbřitě se lesknoucí odznak se zlatými, či spíše lehce pozlacenými paprsky.

„Nezapomeň vyjádřit úctu a obdiv velkému Šimarovi, vládci a pánu celého světa, za možnost vystudovat na nejskvělejší, největší a nejmoudřejší škole císařství.“

Bylo to v podstatě vybídnutí, abych složil poslední dar. Dlouhá tyč s pokladničkou na konci v rukou starého asistenta Guwya se neomylně nasměrovala ke mně. Otevřel jsem váček. Do kovové schránky jedna po druhé jasně zazvonilo šest velikých zlatých tisícovek. Takovou sumu nezaplatil dosud nikdo ze spolužáků a málokdo vůbec kdy viděl pohromadě tolik peněz.

„Výše posledního daru císaři je snad dobrovolná,“ zdráhal jsem se, když mi otec peníze nutil.

„Poslouchej Fo-ru, císařští výběrčí naprosto přesně vědí, kolik majetku máme. Jistě víš, že se považuje za smrtelný zločin zaplatit císaři méně než polovinou částky, jakou činí rodinné daně za poslední kalendářní rok.“

Jeho slova byla upřímná a bohužel pravdivá.

„Já přece nemám žádné příjmy, platím jen základní sazbu.“

„Příjmy nemáš,“ přikývl otec. „Ale jako syn nejbohatšího muže ve městě Mofidii musíš zaplatit nejvíce ze všech. Ty to ostatně platit nebudeš, jen vhodíš mince do pokladnice.“

„Raději bych nějakou částkou přispěl kamarádům. Někteří nemají na poslední dar a bojí se kvůli tomu ukončit studia,“ namítal jsem.

„Kolik takových kamarádů máš?“ podíval se na mě tázavě.

Vyjmenoval jsem mu šest nejpotřebnějších. Otec jenom sáhl do měšce u opasku a přidal mi šest stovek.

„To bude více než je potřeba,“ zachmuřil se, ale nijak se na mě nezlobil. „Pomoz kamarádům, třeba někdy naopak pomohou oni tobě. A možná, že některé hned zaměstnám. Ne všech šest, to bych před císařskou hospodářskou radou těžko zdůvodňoval, ale dva až tři, samozřejmě budou-li chtít.“

„Všichni ti budou vděčni!“ vyhrkl jsem.

„Ať se chrání dát to veřejně najevo,“ ještě víc se zamračil otec. „Víš dobře, že vděčnost patří císaři. Ostatně poslední dar má být placen z vlastních zdrojů, snad vám to neopomněli zdůraznit.“

„Pak bych na tom byl stejně jako oni,“ vyhrkl jsem.

„Víš přece dobře, jak to chodí,“ připomněl mi trochu kysele.

Výše očekávaného daru samozřejmě rozhodla, proč mě zařadili na posledním místě za všemi. Neslušelo se, aby kdokoliv zaplatil méně než ten před ním, proto nás před závěrečnou ceremonií seřadili podle majetku, či lépe, podle mohovitosti svých rodičů.

Závěrečný průvod městem s čerstvými odznaky připnutými na předpisové čepici, líbání císařské vlajky na každém náměstí, kudy průvod procházel, opakované díkůplné proslovy k oslavě císaře a konečně i věnování „drahocenných“ čerstvě získaných odznaků „k větší slávě císaře“ bylo už jen obvyklou komedií.

Rozhodující nebylo, zda je tato ceremonie slavnostní nebo ponižující, důležité bylo, že jsme ukončili studia. Ke všemu všichni společně.

Studiem na technické škole v Ziouiiru jsem získal titul ogšigada. Potřeboval jsem jej, abych mohl pracovat v továrně svého otce a případně ji coby jeho jediný syn časem převzít. Všeobecně se neočekávalo, že bych měl mít ve studiu vážnější problémy. Jedinou překážkou k získání titulu by se mi mohla stát zkouška z historie císařství a císařského rodu. To byl na všech školách nejdůležitější předmět, ať se zabývaly technickými vědami nebo medicínou. Kdo v této hlavní zkoušce neuspěl, nebyl ani připuštěn k ostatním. Musel jsem se na ni dobře připravit, ačkoliv šlo o jediný předmět, který jsem se učil s netajeným odporem.

Ostatní předměty byly pro mě snadné a v některých, například v teorii antigravitace, bych mohl naopak vyučovat odborné profesory já sám.

Ti to pochopitelně věděli a snažili se neklást mi překážky. Chytřejší se pokoušeli získat ode mě nějaké znalosti navíc; věděl jsem však dobře, co jim smím prozradit a co patřilo k tajemstvím našeho rodu. Nesměl jsem jim prozradit nic, co už nebylo známé. Snad bych jim to i rád řekl, ale vázal mě slib daný otci.

„Pamatuj si, rod Ligaidů žije jen díky své výjimečnosti!“ vtloukal mi otec do hlavy od mala. „Prozraď naše tajemství a jakmile nás někdo dokáže nahradit, Ligaidové zmizí ve vězeních.“

Měl asi pravdu. Nemělo by smysl pomoci někomu za cenu vlastní zkázy. Majetek Ligaidů byl jistě velikým lákadlem a drželi jsme se jen díky naší výjimečnosti. Jen blázen by se jí zbavil!

Poslední závěrečné zkoušky jsem zdolával hladce. Dokonce i obávaný doktor císařské historie Tezoron mi místo obvyklého zkoušení málem přátelsky potřásal oběma rukama. Tušil jsem, že za tím něco vězí. Nejpravděpodobnější příčinou byl tučný úplatek, který nemohl zaplatit nikdo jiný než můj otec, ale jistotu jsem v tom pochopitelně neměl.

Posbíral jsem si své věci v ubytovně. S kamarády jsem se upřímně rozloučil a ujistil je, že se nerozcházíme nadlouho.


A opět doma!

Málo platné, už jsem se strašně dlouho netoulal výrobními halami mofidijské továrny. Ani za denního světla, tím míň za úsporného nočního osvětlení. Proč to nepřiznat, chybělo mi to. Vsednout do jedné právě dokončené stratopevnosti, pomalu ji vyvážit a jemně, krok po kroku vyvézt z haly na nádvoří.

Strážný chvíli zaváhal. Byl to už trochu starší policista naší soukromé strážní služby pan Aark Moganar, který mě znal od malička a věděl, že jsem v továrně. Neřekl jsem mu předem, že si chci vyletět - a tím méně, že si jako dopravní prostředek zvolím nejmodernější stratopevnost, která by sama dokázala za půlhodinku vymazat ze světa jakékoliv město. Kdyby některá ze stratopevností padla do rukou třebas povstalcům z pralesů Igughlii, odnesl by to on. Věděl sice, že jsem v továrně, ale přece... Abych ho upokojil, seběhl jsem do dolního bombometného můstku, zapnul naplno vnitřní osvětlení a nechal se mu poznat.

„Opatrně s tím, Fo-ru, ať tu obludu nepoškodíš!“ vykřikl na mě a jistě si oddychl. Pak mi na dálku otevřel těžká vrata hangáru. Zhasl jsem na dolním můstku a vyběhl opět nahoru do kapitánské kajuty. Zde jsem byl doma, zde jsem byl pánem. Pomyšlení, že bych mohl poškodit pevnost, mě ale rozesmálo. Od svých tří let jsem samostatně létal - a nejen s lehkými dvoumístnými yodiny. Poprvé jsem se vznášel sám a sám ve stratosféře, když mi bylo osm let. Nemohlo se nic stát, stratopevnosti se pilotují stejně jako yodiny, jen tu chybí bezprostřednější kontakt s okolím. Kapitánský můstek je přetlaková kabina, vybavená klimatizací a obložená tunami pancířů, sledování okolí je možné jen díky obrazovkám vyráběným v Moniiru. Za tu dobu, co jsem studoval, se trochu změnily. Stínítka již nejsou kruhová, ale obdélníková, obraz je ostřejší a plochu stínítka lépe vyplňuje. Slyšel jsem, že nové obrazovky nevybuchují jako starší typy, takže nad nimi nemusí být krycí skla a tím je obraz jasnější a bez rušivých odrazů. Řízení pevností se však nezměnilo a v tom směru jsem byl bez obav.

Jakmile jsem opustil halu, nasadil jsem příkré stoupání, ale neměl jsem v úmyslu vzletět až do stratosféry. Stačilo mi vyšplhat se do dvou tisíc sáhů. Město Mofidie z té výše vypadá jako shluk dárkových balíčků ve výkladech obchodů, ale přitom jsem ještě nemusel hermetizovat kabinu.

Vzduch tady nahoře byl chladnější než dole. Bylo tu ticho jako v chrámu bohyně Zadar. Neslyšel jsem ani sršení desítek motorů, pracujících sotva na desetinu výkonu. U menších osobních a hlavně nákladních letadel, které nemají motory tak pečlivě obloženy tlumícím materiálem, to bývá za letu trochu znát, ale jednou z největších předností našich bombardovacích stratopevností byla nehlučnost. Letěly nočním tichem jako přízračné stíny a zakrývaly hvězdy stejně nenápadně jako vampíři muzbarové. Noční ticho nad napadenými městy bývalo přerváno ohlušujícími výbuchy naprosto nečekaně a spousta lidí nestačila ani otevřít oči, než se na ně zhroutily stropy jejich domů a pohřbily je zaživa. Vypůjčená stratopevnost ovšem nebyla ozbrojena, to bych se nemohl jen tak proletět. Stratopevnosti na základnách Ziouiiru nebo v Huugrunu, tak jako muniční sklady ve městě Buyoodu, byly jinak stráženy! Nechtěl jsem ale bombardovat, jen se trochu proletět. To jen když jsem byl mladší, představoval jsem si sám sebe na místě kapitána bojové stratopevnosti, vládce nebes a pána nad životy těch ubohých mravenců v hloubce, kteří sotva tušili, že nad nimi visí tichá smrt, zakovaná ve stovkách trhavých a tříštivých bomb.

„Nikdy tě nenapadlo, že by jedné noci mohly tyto smrtící obludy viset i nad naším domem?“ zeptal se mě přísně otec, když jsem se mu jednoho večera svěřil se svými sny.

„Naštěstí to není možné,“ namítl jsem. „Stratopevnosti má jen náš císař.“

„Stačil by jediný menší bombardér,“ pokrčil rameny otec. „Nezapomeň, že armády Velikého Jaipera měly ty nehlučné létající pevnosti také.“

„...ale nebyly jim nic platné, protože nedosahovaly ani třetinu operační výšky našich...“

„A co kdyby si někteří příznivci Velikého Jaipera takovou obludu na vhodném chráněném místě schovali, tajně s ní jedné noci vzlétli a nasypali na nás jeden jediný náklad pum?“

„Zadržely by je strážní hlídky.“

„Nemáme dost letadel, aby dokázaly hlídat nepřetržitě nad celou říší. A pak, víš sám, jak je v noci nemožné spatřit ve vzduchu něco tak tichého. Slyšel jsem, že Jaiperovy pevnosti byly černé, aby nebyly vidět vůbec.“

„Takovou drzost bychom jim oplatili tisícinásobně!“

„Možná,“ přikývl otec. „Jenže my už bychom to nebyli. Letecké síly císařství jsou nezměrné, ale to by nám nebylo nic platné, kdybychom byli roztrháni a zasypáni troskami našeho domu.“

„Ve válce mívají ztráty obě strany,“ opáčil jsem.

„Ano,“ souhlasil otec. „Tak se to oficiálně říká. Ale ti, kdo ve válce přišli o své blízké, se s nimi už nikdy nesetkají. Na to jsi nepomyslel, vid?“

„A proč mi to říkáš?“ zaútočil jsem. „Tvoje vynálezy snad vyhrály poslední válku v historii.“

„Pokud to opravdu byla poslední válka,“ povzdychl si otec ustaraně. „Slyšel jsem, že divoké kmeny ve městě Kanaví na sousední pevnině před rokem veřejně přísahaly císaři pomstu. Kdoví, kolik generací může taková přísaha trvat - a hlavně, kolik lidí to odnese.“

„Hlavní snad je, že už nehrozí žádné dobývání,“ řekl jsem tenkrát smířlivě.

„V to doufám snad víc než ty,“ zamyslel se otec.

„Nebo si snad myslíš, že se bude ještě někdy zabíjet?“

Otec chvíli neodpovídal.

„Dostal jsem zajímavou zprávu od svého přítele Chanira go-Mara,“ řekl po chvíli. „Zkoumá nepředstavitelně daleká slunce. Víš přece, že všechny hvězdy na noční obloze jsou ve skutečnosti stejnými slunci jako naše.“

„To je neověřená a neověřitelná hypotéza některých potrhlých hvězdářů,“ namítl jsem. „To by pak mohlo znamenat, že u těch vzdálených hvězd budou i jiné světy, podobné naší Aiguře. A to se mi zdá trochu nepravděpodobné. Na císařské univerzitě přece...“

„Já vím,“ přerušil mě otec. „Na císařské univerzitě přece vydali dobrozdání, podle kterého je existence takových světů krajně nepravděpodobná a tedy nemožná. Ale není tomu tak dávno, co na císařské univerzitě právě tak vehementně zavrhovali teorii torzních polí. Jenže antigravitační letadla nám létají navzdory císařské univerzitě, která tvrdila, že je to absurdní a nesmyslné.“

„Vydali to tenkrát proto, aby oklamali nepřítele,“ opáčil jsem ihned.

„Jsem zvědavý, koho chtějí oklamat dnes,“ zabručel otec a podrbal si v zamyšlení svůj veliký plochý nos. „Dnes se už na tuhle výmluvu odvolávat nemohou. Až se zjistí, že u hvězd jsou světy jako je náš, budou se muset císařští akademici vymlouvat na něco jiného.“

„A ty věříš, tati, takové ztřeštěné teorii?“

„Věřím,“ přikývl. „Aby sis nemyslel, že věřím všemu co mi kdo pověsí na nos, povím ti ještě něco. Chanir go-Mara si dal u své hvězdárny postavit radiové antény. Tvrdí, že hvězdy mimo světla vyzařují i zvláštní radiový šum, který může být pro jednotlivé druhy hvězd značně typický. Na to mu císařští neodpověděli vůbec nic, ostatně se to dá zachytávat i na menších anténách, takže si to může ověřit kdokoliv.“

„Ale jaký to má význam?“ vybuchl jsem. „Co má společného radiové záření nesmírně vzdálených hvězd s naším světem?“

„Možná víc, než si myslíš,“ odtušil zamyšleně otec. Potom se na mě chvíli zkoumavě díval.

„Poslouchej mě tedy dobře, Fo-ru,“ ztišil pak hlas, jako když mi vysvětloval teorie, které nikdo jiný nesměl slyšet, protože byly naším rodinným tajemstvím.

„Chanir go-Mara mi svěřil, že ve hvězdném šumu zachytil cosi, co už není pouhým šumem. Z daleké hvězdy se k nám přes ty nepředstavitelné propasti nese něco, co může vyhlášení Císařské náboženské rady o jedinečnosti života ve vesmíru smést jedním rázem.“

„Co to je?“ zatajil se ve mně dech.

„Jak říkám, Chanir je můj přítel,“ pokračoval otec tiše. „Byl jsem v jeho hvězdárně a slyšel jsem to na vlastní uši. Při tak mohutném zesílení, jaké je nutné pro tuto práci, se šum hvězd podobá řevu motorové pily. V tomhle řevu je však jasně znát artikulovaná řeč - a dokonce zpěv.“

„Hvězdy zpívají?“ usmál jsem se.

„Hvězdy určitě ne,“ usmál se v odpověd otec. „Tam kdesi ve hvězdných dálavách je svět jako náš. Na něm žijí bytosti, o kterých nevíme nic než že mají jako my dar řeči a libozvučnosti zpěvu. Prosím tě, zachovej to tajemství jako své vlastní. Nepatří přece nám, je to tajemství mého přítele Chanira a jen on sám rozhodne, kdy a jakým způsobem je zveřejní. Uvědom si, jak nadšeně nejspíš přivítá Císařská náboženská rada vyvrácení jedné ze svých základních tezí, na nichž stojí i mnoho dalších. Kdyby se to prozradilo příliš brzy, Císařská náboženská rada by neváhala požádat o pomoc oddělení Historické pravdy ministerstva Ochrany trůnu - a víš, jak by to dopadlo!“

„To budou moci udělat kdykoliv,“ zamrazilo mě.

„Možná ano, možná ne,“ pokrčil rameny otec. „Snad ti postačí, když o tom víš. Budeš-li mít zájem, umožním ti také si poslechnout tu řeč.“

„Ano, chci ji slyšet!“ vyhrkl jsem.

„Uslyšíš ji,“ ujistil mě. „Ale ne hned.“

„Proč ne hned?“ podivil jsem se.

„To bych tě musel seznámit s dalším vynálezem, který prozatím držím v tajnosti,“ vzdychl si otec. „Nebudeme ale raději pokoušet osud. Nejprve musíš vystudovat a teprve pak si povíme další.“

Pak jsem odcestoval do Ziouiiru. Měl jsem tam pronajatý pokojík a také rezervované místo na nejskvělejší, největší a nejmoudřejší škole císařství. Pak následovaly tři roky studií. Zpočátku jsem je odmítal, považoval jsem ten čas za zbytečně ztracený. Naše rodina už byla ve výzkumech daleko vpředu. Poslechl jsem otce jen proto, že to bylo jeho přání. Jistě v tom hrála roli i podmínka, že majitel letecké továrny v Mofidii musí mít oficiální titul, ale to by jistě pro otce nepředstavovalo problém. Vycítil jsem však, že moje studia jsou i jeho přání.

Ve víru studentského života jsem na tajemné hlasy ve hvězdách zapomněl. Připomněl jsem si je až teď, ve výšce dva tisíce sáhů nad rodným městem. A rázem byl můj klid ten tam. Obrátil jsem stratopevnost dolů. Nevypnul jsem sice motory, ale i tak bylo klesání podobné pádu. Za chvíli poté jsem už reflektorem blikal na Aarka Moganara, aby mi otevřel velká vrata hangáru.


„Co že tak krátce?“ podivil se, když jsem ho po přistání a uložení pevnosti přišel navštívit.

„Jen jsem si trochu vyletěl,“ stočil jsem omluvně nos do kornoutku. „Tohle mi tam už dlouho chybělo.“

„Však si to dovedu představit,“ usmíval se Aark. „Také se mi občas po létání stýská.“

Aark Moganar byl jedním z kapitánů. Jeho stratopevnost ale na konci poslední války sestřelili a on sám přitom přišel o ruku. Mohl se stát prodavačem v kiosku, jakých Císař po válce zřídil pro podobné invalidy tisíce. Císařští heroldi se předháněli v oslavných bájích, jak se císař postaral o ty, kdo mu věrně sloužili, ale otec nad tím krčil nos a tvrdil, že každý majitel kiosku zaplatí na daních tuto budku za půl roku, pak už na císaře vydělává a nemá proto důvod každého výročí posílat císaři vděčnostní poplatek. Zaměstnal Aarka Moganara raději jako strážného. Strážná služba nebyla těžká a mohl ji vykonávat i jednoruký. Vysloužilý voják Aark složil předepsané zkoušky ve střelbě - a mohl zůstat i nadále nablízku letcům. Věděl jsem, že ho tátovi zkušební piloti mimo službu rádi s sebou berou do letadel, dokonce ho nechávají pilotovat - k tomu přece i jedna ruka stačí. Také já jsem si s Aarkem rád povídal, když jsem byl menší. Pro mě to byl hrdina, jakému se nikdo z mých známých nevyrovnal.

„Nechceš si vyletět také? Vezmu službu za tebe,“ nabízel jsem mu ochotně.

„Sám?“ podivil se. „To by bylo proti předpisům.“

„Já to nikomu nepovím,“ kasal jsem se. „Létat přece umíš líp než já, tak o co jde?“

„Ale ty nemáš zkoušky ve střelbě,“ usmál se Aark. „Kdyby sem znenadání přišla císařská kontrola, byl by tanec.“

„To je to tak těžké?“ zamračil jsem se. „Střílet z nových iégů je přece maličkost.“

Iégy byly zbraně armády Velikého Jaipera. Za poslední války způsobovaly císařské armádě strašlivé ztráty. Nemít drtící převahu ve vzduchu, mohla by se situace na bojišti snadno otočit. Ruční iégy střílí téměř bezhlučně, ale jejich skleněné náboje obsahují obrovskou koncentrovanou energii. Znal jsem jejich princip. Byl to vlastně miniaturní kulový blesk, uzavřený v izolační skleněné kapce, opatřené vlasovým supravodivým vinutím. I při slabém nárazu se křehká skleněná perlička rozbila, energie se uvolnila a následoval výbuch, který trhal i ocel. Obsah střely udržovalo pohromadě magneticky vytvářené torzní pole; potřebnou energii si bralo zevnitř, využívalo ztrát, které by jinak prosakovaly ven. Po ročním skladování se sice náboj snížil na polovinu, ale i to postačilo k pořádnému výbuchu. Samotná zbraň bývala pouhá vzduchová pistole nebo puška s hlavní vyloženou měkkou hmotou a s dostřelem kolem dvou set sáhů. Dalekonosná iégová děla měla náboje kovové, někdy s pohyblivým pístem, jindy s menší náložkou, určenou k rozdrcení skleněné perličky při dopadu. Náboje vybuchovaly jen při nárazu na dostatečně pevný předmět. V měkkých částech lidského těla se náboje často zachytily, aniž explodovaly, ale většinou měly vinutí poškozené natolik, že unikající ztráty energie v krátkosti náboj rozežhavily doběla a zasažený uhořel zaživa zevnitř. Pro oběti bylo lépe, když náboj v těle narazil na kost a vybuchl. Modravé výboje v jediném okamžiku sežehovaly obrněná vozidla i menší typy pevností tak, že uvnitř nikdo nepřežil. Velké stratopevnosti sice jeden nebo dva takové zásahy vydržely, ale když kapitáni zjistili, že jsou v palbě dalekonosných iégů, dávali ihned plný tah motorů, aby unikli směrem vzhůru. Na běžné výškové hladiny stratosférických pevností naštěstí dostřel protiletadlových iégů armád Velikého Jaipera nestačil. Nahoře vysoko ve stratosféře byly bezpečné, jen se nesměly spouštět níž. Soustředěná palba iégů mohla i tyto obří kolosy přivést k pádu, ačkoliv se honosily propagačním přízviskem nesestřelitelné.

Už na počátku války císař otci vyčítal, že jsme na toto skvělé využití torzních polí objevených naším dědem nepřišli my, ale nepřátelská strana. Otec opáčil, že se nemůže zabývat okrajovými aspekty torzních polí, zejména když letectví vypadalo důležitější a mělo přednost.

„Ať se torzními poli zabývá Císařská akademie!“ prohlásil nakonec - a císař mu dal opět za pravdu, ačkoliv to byla od otce další provokace, protože se říkalo, že Císařská akademie za celou dobu svého trvání nikdy nic nového neobjevila.

Výsledky války naštěstí potvrdily důležitost letadel. Po porážce armád Velikého Jaipera padla do rukou císařských vojsk i nepoškozená tajná muniční továrna v horách severní části Jaiperovy říše a císař nařídil vyzbrojit novými zbraněmi nejprve vybrané jednotky své armády, později větší část armády a nakonec používání nové munice obecně uvolnil pro veškeré použití v ozbrojených i strážních silách.

„Bud jak bud, já dnes ani nemám chuť,“ mávl rukou Aark a pokrčil odmítavě nos. Tušil jsem, že to nebude tak docela pravda, ale nemělo by smyslu se s ním přít, zejména když mě to samotného táhlo jinam.


Rozloučil jsem se s Aarkem a obrátil se domů.

Dům rodu Ligaidů se odjakživa nacházel na pokraji areálu naší největší letecké továrny v Mofidii. Od hangárů to byla krátká cesta napříč velkým parkem mezi rozložitými stromy, kolem bílých laviček a malého vodotrysku na vrcholku kamenné kašny. Utíkal jsem klusem, jen letmo jsem pozdravil starého zahradníka Ilchyše, který tam velkými nůžkami přistřihoval živý plot.

„Á, mladý pán zase doma?“

„A už natrvalo!“ opáčil jsem vesele.

„Vždyť už se nám taky stýskalo!“

„A mně ještě víc!“

Otevřel jsem těžké vstupní dveře a aniž bych je za sebou zavíral, vyběhl jsem po schodech nahoru. Ostatně se za mnou dveře pomalu zavřely samy, měly v sobě samočinný stroj, který je po předem nastavené době zavíral. Zakrátko jsem již lehce klepal na dveře tátovy pracovny. To bylo místo, kde se dal nejspíš zastihnout, pokud nebyl někde ve výrobní hale či na cestách.

Přivítal mě s trochu starostlivým úsměvem.

„Posad se, Fo-ru,“ pokynul mi k pohodlnému křesílku pro hosty. Právě s někým telefonoval, ale smysl jeho hovoru jsem nechápal.

„Ano, domnívám se, že to už dozrálo,“ přesvědčoval kohosi u opačného aparátu. „Jestli ti to vyjde, právě v této chvíli bys mi mohl hodně pomoci.“

Odpověď jsem neslyšel, protože otec tiskl sluchátko pevně k uchu.

„Budu ti zavázán,“ řekl po chvilce a vypnul hlavní páčkou telefonní přístroj.

„To je dobře, že jsi konečně tady,“ obrátil se teprve teď ke mně. „Je na čase, abys mi začal pomáhat. Začalo toho být na jednoho trochu moc.“

„Co máš pro mě za práci?“ otázal jsem se dychtivě.

„Především převezmeš oddělení aktivace girrigů,“ opáčil. „Vezmeš si k ruce svého nejlepšího přítele ze studií, vyber si ho sám, snad tě nezklame. Naučíš ho aktivovat motory.“

„Ty chceš dát z ruky naše největší rodinné tajemství?“ podivil jsem se.

„Uvědom si, že to není zas tak velké tajemství, když se v Ziouiiru montují motory také a nejdou přes naše oddělení. Neboj se, mám tam spolehlivého přítele.“

„Pokud vím, aktivace girrigů zaujme jednoho člověka naplno, ale dva se při ní budou nudit.“

„Ty tam nebudeš,“ ujistil mě. „Budu tě potřebovat tady. Mám pro tebe zajímavější práci.“

„Co to bude?“ vyskočil jsem.

„Výzkum,“ odtušil otec. „Ale nejprve tě musím obeznámit, jak si na tom stojíme.“

Zazvonil na komorníka. Přišel starý Poyer, který v našem domě zastával tuto službu ještě než jsem se narodil.

„Vyřid Sigojovi, ať nám sem pošle oběd. Přineseš také nějaké slavnostnější zákusky a velikou láhev pridu.“

Poyer přikývl a mlčky odešel. Byl to velice dobrosrdečný pán, měl mě rád a když jsem byl mladší, občas mi podstrkoval pamlsky. Sloužil prý dřív na veliké dopravní stratolodi, kde se staral o milionáře a podobnou smetánku a naučil se zachovávat za všech okolností dokonalou diskrétnost. Často by mohl získat i nemalé peníze, kdyby novinářům prozradil drobná tajemství, která se během své služby dozvěděl, jako například, kdo v noci navštívil kabinu známé herečky, nebo jaké byly nejnovější pletky syna známého továrníka. Bohužel, jednoho dne i takový vzor diskrétnosti, jakým byl Poyer, narazil. Nikdy o tom nemluvil, ale já jsem věděl, že hlavním aktérem aféry byl syn tehdejšího císaře a současný nejmocnější muž planety, samotný Šimar Veliký. Byly to jen milostné pletky, které ani neměly dlouhého trvání, nicméně všechno se odehrávalo za zády Šimarova otce, panujícího císaře, což účastněné osoby stavělo před strašlivé a osudové dilema: jak si nerozhněvat současného císaře - otce ani budoucího císaře - syna.

Pro Poyera bylo důležitější zachovat diskrétnost, ačkoliv ho to stálo místo u stratoloďstva. Udělal jistě lépe, že mlčel, jinak by již dávno skončil jako většina nepohodlných svědků. Buďto by ho zabili na rozkaz samotného císaře, který by se sice dozvěděl, co potřeboval, ale nemohl by již z principu ponechat naživu někoho, kdo věděl něco kompromitujícího na člena císařské rodiny. A pokud by se tak nestalo, určitě by nejpozději o tři roky později neušel pomstě nově nastupujícího mladého císaře. Bylo lépe, když oběma zmizel s očí do poklidného ticha Ligaidova domu.

„Pojď se mnou,“ vstal otec. „Vrátíme se včas, ještě dřív než oběd přinesou.“


Vstoupili jsme do výtahu a sjeli do nejnižší stanice, hluboké nejméně třicet sáhů pod zemí. Tady se nacházely tajné laboratoře rodu Ligaidů. Zdánlivě obyčejný sklep, dokonce plný láhví starodávných vzácných odrůd pridu, lahodného a trochu opojného nápoje, byl jen maskou. Sem prý ještě pronikli příslušníci Ochrany trůnu během domovních prohlídek, když Gau-mal Ligaid upadl do podezření z velezrady císaře Vilmy. Vypili tu prý jen několik láhví, nedovolili si způsobit větší škody. než které se daly snadno zakrýt. Zabavený majetek zrádce by samozřejmě připadl císaři a při přebírání by byli přítomni neúplatní účetní, což by pro provinilce znamenalo nemilosrdnou smrt. Ne pro výši způsobené škody, ale pro fakt, že se opovážili snížit hodnotu, která měla připadnout císaři.

Otec otočil skrytou páčkou a jeden regál s vyrovnanými láhvemi pridu zvolna zajel do stěny. Objevil se tajný vchod, kam kromě otce, matky a mě živá duše nevstoupila. Stavitelé tohoto úkrytu byli již několik set let mrtví. Toto tajemství dokonale zachovávali všichni Ligaidové skoro tak důkladně, jako tajemství antigravitačních motorů girrigů, které nám dávaly důležité výsady a bez nadsázky pomáhaly našemu rodu přežít, zatímco jiné rody vznikaly a zanikaly, velice často na veřejných popravištích či v tajných sklepeních v podzemní části ministerstva Ochrany trůnu.

Sešli jsme po úzkých schodech dolů. Do podzemních prostor vedly i další tajné chodby, některé z nich byly prostornější a pohodlnější, kudy se sem stěhovaly rozměrnější stroje, ale vedly z jiných budov. Z obytné budovy stačil tento úzký vchod.

Vstoupili jsme do středního sálu. Strop se temněl ve výši pěti sáhů, ale otec rozsvítil jasné elektrické světlo a sál se rozjasnil, jako by ani nebyl hluboko pod zemí.

Podél protější stěny stál podlouhlý stroj, větší než bych očekával od motorů, jaký jsem dosud nikdy nespatřil.

„Co to tu máš?“ zajímal jsem se.

„S touhle obludou se budeš muset v nejbližších letech na vlastní oči seznámit,“ pokynul mi hrdě otec.

„Dobře, ale co to má dělat?“

„Pokouším se nasměrovat pravotočivé torzní pole proti levotočivému,“ řekl otec tajemně.

„To nedává žádný smysl,“ zarazil jsem se. „Podle teorie by se měly navzájem vyrušit - a co z toho?“

„Teorie torzního pole, tak jak jsme ji my Ligaidové před vědeckým světem prezentovali, není úplná. Připomenu ti jeden aspekt, na který jsi zřejmě zapomněl. Není myslitelné vložit nenulovou energii do jednoho nebo do druhého pole, aby se navzájem zrušily. I ten prostý zákon zachování energie by tě měl varovat, že nepůjde všechno tak hladce, jak se ti v první chvíli zdálo.“

„Máš pravdu,“ přiznal jsem zahanbeně. „Ale co se stane, když torzní pole pustíš proti sobě? Vyrušit by se měly, to nepopřeš.“

„Energie se neztratí, to jistě dobře víš,“ trval na svém otec. „Znamená to, že se jen přemění.“

„Ale na co se může přeměnit?“

„Když budeš chvíli přemýšlet, jistě na to přijdeš sám,“ usmál se otec. „Prozradím ti to, abys nad tím nestrávil tak dlouhou dobu, jako já. Energie se změní v cosi odlišného. Mám dojem, že se s ní stane něco, co dosud příliš neznáme.“

Pak spustil stroj a chvíli cosi nastavoval. Kolem stroje náhle vyvstala slabá modravá záře a ozvalo se jemné sršení, podobné sršení kolem antigravitačních girrigů, jenže jemnější. Pak se ale ozvala veliká rána, jako když práskne bičem do mikrofonu, připojeného k silnému zesilovači. Modravá záře zmizela a ve vzduchu byl cítit ozón.

„Počkej, chvilku,“ požádal mě otec. Pak na dálku otevřel stroj a po chvilce mi podával velikou kouli, vyňatou z jeho kovových útrob.

Koule se leskla, jako kdyby byla ze stříbra. Vzal jsem ji do rukou. Ačkoliv vypadala kovově, byla lehká. Jistěže byla dutá, ale když jsem na ji zaťukal, jasně zazvonila. Pocítil jsem v rukou slabé teplo, vycházející z koule, ale nezdálo se mi, že se ohřívá. Možná jsem ji ohříval já teplem dlaní.

„Co je tohle?“ optal jsem se nerozhodně.

„Před chvílí to byla nevelká hromádka stříbrného prášku,“ ujistil mě otec. Se stříbrem to je nejkrásnější, ale podobný efekt se děje se všemi práškovitými materiály, které se dají tavit. Pěkný pohled je na sklo, protože pak je vidět skrz naskrz.

„Jak to vznikne?“

„Všimni si ještě jednoho,“ upozornil mě, aniž by mi dal odpověď na mou otázku. „Je to čistá koule. Jen tak se může zachovat. Kdybys ji nakřápl, okamžitě se rozpadne na drobné střepy. Uvnitř je totiž vakuum. Drží to pohromadě jen proto, že je to naprosto čistá, dokonalá koule.“

„Předpokládám, že to není stroj na výrobu přesných dutých koulí, ale že to má jiný smysl.“

„Ovšemže,“ ujistil mě. „Povím ti svoji domněnku, nesmělý pokus o vysvětlení. Při setkání torzních polí vznikne v prostoru kulová oblast se zajímavými vlastnostmi. Zdá se, že všechno, co se nachází uvnitř, se kamsi přesune - prozatím nevím kam. V prvním okamžiku po zapnutí se veškerá hmota uvnitř stroje ztratí, nepatrný okamžik je uvnitř vakuum, aby se tam pak téměř naráz objevila do běla rozežhavená koule.“

„To není obvyklé,“ podotkl jsem. „Tvrdil jsi mi, že žádná energie zmizet nemůže, ale tady byť nakrátko zmizí i hmota, což je mnohem závažnější.“

„Já myslím, že ani ta hmota nikam nezmizí,“ pokrčil otec nerozhodně nos. „Spíše se nám někam schová, nevím ovšem kam. Možná se dostává úplně mimo náš vesmír, nevím? Zatím jsem to pochopitelně nikomu neukazoval, jsi první, kdo to na vlastní oči viděl.“

„Myslíš, že by mohla zmizet - někam, kam nevidíme? To je přece ještě podivnější.“

„Tak mě to napadlo,“ přikývl otec. „Mám pro tuto domněnku jistá potvrzení.“

Tisíce otázek mi vířily hlavou.

„Proč se třeba udělá taková přesná koule?“ napadlo mě.

„Na to je jednoduché vysvětlení,“ usmál se otec. „Torzní pole prohodí všechno uvnitř do jakéhosi jiného vesmíru, ale tam se práškový materiál sám od sebe neudrží pohromadě, snad je tam vakuum, co já vím... Prášek se ihned rozletí do všech stran, neboť tady byl mezi jeho jednotlivými zrníčky vzduch, který se okamžitě rozpíná. Každé zrnko tedy letí jinam, až se dostane na okraj oblasti. Jakmile se ocitne mimo oblast, vrátí se do našeho vesmíru. Oblast je kulová, proto vznikne přesná koule. A protože je návrat do našeho vesmíru prudký a vynucený, materiál se do sebe pevně zalisuje, přitom se ohřeje a roztaví.“

„To by tak mohlo být. Zkoušel jsi to také s pevnějšími předměty, než s práškem?“

„Samozřejmě,“ ujistil mě. „Pojď se podívat.“

Na vedlejším stole stála podivná kovová mísa, nepodobná ničemu, co jsem dosud viděl. Ukázal mi ji.

„Co je tohle?“

„To byla ocelová koule,“ ujistil mě. „Tady se materiál okamžitě nerozletěl do všech stran, ale koule se pohybovala pomalu, jako kdyby tam někde byla v beztížném prostoru. Když se dostala až k okrajům, začal se její materiál vracet zpět do našeho vesmíru. To však bylo možné pouze na kulové obálce pozměněného prostoru. Protože se materiál roztavil, roztekl se po imaginární kouli a teprve pak ztuhl. Ta mísa má proto vnitřek přesně kulový, ale vnější plocha je od koule poněkud odlišná. Proto má ta mísa tenounký okraj a silnější střed. Pozor, neřízni se, je to dost ostré.“

„A ještě jiné předměty jsi nezkoušel?“

„To víš, že ano,“ ujistil mě. „Vzduch se prudce otřásá jako při výbuchu, voda se mění v páru, dřevěná tyč se změní v dřevěný prášek, který na okraji kulové plochy shoří. Ale podívej se sem!“

V papírové kartonové krabici leželo několik střípků, tak trochu podobných úlomkům cihly.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se.

„Žába,“ odtušil. „První živý tvor mimo náš vesmír položil život na oltář vědy.“

„Chudák žabka,“ politoval jsem ji.

„Tušil jsem, že to s ní špatně dopadne, ale nenapadlo mě hledat k pokusům jiné zvíře. Ještě by ses mohl podívat tady, to bylo vajíčko, jenže vajíčko je kapalina, kdežto žába je živý tvor. Udělal jsem jen jediný pokus tohoto druhu.“

„Chudák žabka,“ opakoval jsem.

„Půjdeme nahoru,“ rozhodl náhle otec. „Jednak je tam pro nás už jistě prostřeno k obědu, ale především, tohle co jsi viděl, byly teprve počátky celého velkého výzkumu.“

„Ty v tom chceš pokračovat?“ skrčil jsem nesouhlasně nos. „Navzdory tomu, jak to dopadlo s tím nedobrovolným pokusným tvorem?“

Otec neodpověděl a obrátil se k odchodu. Teprve když jsme spolu ujížděli výtahem vzhůru do otcovy pracovny, teprve pak se ke mně obrátil.

„Víš,“ řekl tiše, jako by se bál, že ho někdo nepovolaný poslouchá, „tohle už jsou výsledky dlouhé práce, závěr několika let výzkumů. Teorii ti vysvětlím, něco mám už ověřené, něco teprve ověřuji. Povím ti zatím jen to, že vlastnosti onoho opačného vesmíru jsou přinejmenším podivné. Zdá se, že je mnohem menší, než náš obyčejný.“

„Menší?“ podivil jsem se. „Náš vesmír je přece nekonečný, znamená to snad, že je tamten - konečný?“

Neodpověděl, jen se záhadně usmál.

Při obědě jsme prohodili jen pár slov. Komorník Poyer se debaty neúčastnil a obsluhoval nás podle svého zvyku mlčky.

„Byl jsem minulý týden na audienci,“ řekl otec, když už jsme dojedli a na závěr jsme pili z pohárů ovocnou šťávu.

„Co ti chtěl?“ vyhrkl jsem zachmuřeně.

„Samé nezávazné řeči,“ udělal otec nerozhodný nos. „Jak jde výroba letadel, něco o cenách, výdělcích.“

„To se mi nezdá,“ podotkl jsem.

„Máš asi pravdu,“ ztišil hlas otec. „Nelíbí se mi to. Jak znám císaře a jeho rodinu, smrdí to hřbitovem. Zdá se mi, že by císař rád převzal vládu nad našimi továrnami.“

„Nemá nikoho, kdo by seřizoval motory,“ připomněl jsem.

„To už umí tři lidé,“ zachmuřil se otec. „Musel jsem do tajemství zasvětit pět svých přátel, aby v každé továrně byl aspoň jeden člověk. Jsou to ovšem moji nejlepší přátelé, tak jako ty máš svoje, ale kdoví... Kdyby mě jeden jediný zradil a naučil tajemství podle císařova přání další lidi, císař by už náš rod nepotřeboval.“

„Něco snad ještě víme, co neví nikdo na světě,“ zbledl jsem trochu. „Jistě budeme pro císaře užiteční. Nikdo třeba neví, že stratopevnosti...“

„Císař už nepotřebuje stratopevnosti,“ udělal otec nosem znamení nesouhlasu. „Prohlásil, že armáda z poslední série odebere a zaplatí jen pět kusů. Ostatní prý musíme rozebrat. Ještě že aspoň materiál použijeme na výrobu osobních letounků.“

„Není to škoda?“ vyhrkl jsem. „Výroba stratopevností je nesmírně drahá, to máme všechno pro nic za nic zničit?“

„Ano, zničit,“ přikývl nosem otec. „Pokoušel jsem se naznačit protinávrh, že pevnosti zatím necháme v hangárech na dobu, až bude třeba obnovit některé opotřebované kusy, jenže císař si výslovně přeje nepotřebné pevnosti zničit, aby někoho ze vzbouřenců, zejména z pralesů Bouiiru, nenapadlo některé se zmocnit. To by prý byla katastrofa.“

„Vždyť pevnosti v naší továrně nejsou vyzbrojené,“ namítl jsem. „Bez bomb a bez munice nikomu k ničemu nebudou.“

„Tak jsem to navrhoval také, ale císař mě ihned sjel tak nepříznivou grimasou, že jsem mu okamžitě slíbil jeho přání vyhovět. Usmlouval jsem s ním jednu jedinou stratopevnost na výzkum ionosféry a nejbližšího kosmického prostoru. Výzkum vesmíru císaři nevoní. Navrhoval mi, ať raději vynaleznu nějaký přístroj, který spolehlivě objeví člověka, ukrytého v hustém pralese. To by potřeboval víc, aby armáda mohla konečně skoncovat se vzbouřenci, prý se poslední dobou nějak rozmnožili. Vojenské posádky v sousedství pralesů Bouiiru se necítí jisté, každou chvilku nahlásí přepadení, vždy s několika mrtvými, někdy na obou stranách, ale častěji jen na straně císařských.“

„Co nám je do toho?“ ušklíbl jsem se.

„Nic, pravda,“ přikývl otec nosem. „My přece dodáváme pro armádu obrněná letadla, která mohou prolétávat korunami stromů. Lepší vojenská letadla si nikdo nemůže přát. Jenomže proti nim vzbouřenci našli protizbraň a dokonce pár těchto letadel prý už sestřelili. Já jsem to ovšem tvrdil od samého počátku. Hlavní výhodou stratopevností byla výška, druhou se ukázal moment překvapení. Ani jedno, ani druhé v pralesích neplatí. Naopak, mezi stromy mají výhodu spíše vzbouřenci.“

„Nás se to přece netýká.“

„Snad,“ pokrčil nosem otec. „Jakmile se náš rod stane pro císaře zbytečný, rozhodne o našem osudu výše našeho majetku. Byl by to pěkný přínos do císařské pokladny, kdyby měl císař jistotu, že se letecké továrny jeho lidem bez našeho odborného dozoru nerozpadnou pod rukama.“

„Co budeme dělat?“ podíval jsem se na otce tázavě.

„Především budeme pokračovat ve výzkumech,“ odtušil otec. „Když si císař usmyslí, že nás popraví, nikdo na světě mu v tom nezabrání.“

„Máme snad čekat jako ovce na jatkách?“ vybuchl jsem, až se na mě otec udiveně podíval.

„No, máme ještě naději,“ podotkl po chvíli, když jsem se pod jeho pohledem trochu uklidnil. „Naše naděje se jmenuje hudba z hvězd.“

„Jak to myslíš?“

„Hudba z hvězd znamená, že někde ve hvězdách žijí bytosti schopné hovořit a dokonce zpívat,“ odtušil otec. „Kdyby se časem ukázalo, že bychom se k nim mohli vypravit, nebo kdyby tyto bytosti podnikly obdobnou výpravu k nám, všechno by se změnilo.“

„To si dovedu představit,“ podotkl jsem kysele. „Až se o tom císař dozví, začne uvažovat, jak svět těch bytostí připojí k císařství.“

„Uvažovat o tom může,“ přikývl otec. „Ještě lepší by bylo vnuknout mu, že by se naopak měl bát o svůj trůn. Co když ony bytosti přiletí k nám a budou lépe vyzbrojené než naše armády?“

„Vzdálenost k nejbližší hvězdě je příliš velká,“ podotkl jsem už opět klidně. „Sám jsi mi nedávno tvrdil, že je to za hranicemi našich možností.“

„Za hranicemi našich možností...“ opakoval otec. „Co jsou hranice našich možností? A jaké hranice mají tamty neznámé, mluvící a zpívající bytosti? Možná žijí delší dobu než my, co my dva o nich víme? Třeba by jim cesta k nám nepřipadala tak dlouhá.“

„No dobrá,“ uklidnil jsem se. „Co získáme, kdyby se císař o těchto bytostech dozvěděl? Možná bychom se pro něho opět stali nepostradatelní. Co když nás pověří, abychom pro něho začali stavět další stratopevnosti, či teď už spíše, hvězdné pevnosti?“

„Na něco takového víceméně spoléhám,“ pokrčil šelmovsky nosem. „Těžko ho přesvědčíme, že taková výprava za hranici naší hvězdné oblasti je mimo naše možnosti. Právě naopak, já chci rozvinout výzkum vesmíru mimo naši Aiguru. Kdo z nás by přesvědčoval císaře, že je to nesmysl a výsledků se dočkají sotva vnuci našich vnuků?“

Oddychl jsem si. Otec měl, jako vždycky, pravdu. Znamená to, že nejspíš najdeme dobrý tah proti císařské hrabivosti. Strach o trůn vlastně nemusí být škodlivý, pokud se obrátí směrem, odkud žádné nebezpečí nehrozí.


Té noci jsem měl zvláštní sen. Zdálo se mi, že k mému spacímu vaku přišly dvě bytosti, zřejmě pocházející z hvězd, a chtěly se mnou hovořit. Podobaly se nám lidem, ale přitom byly jiné. Měly hlavu gekkra, nebezpečné kočkovité šelmy, místo velikého plochého nosu měly srstí pokrytý čumák, takže domluva nosní mimikou nepřipadala vůbec v úvahu. Jistě byly rozumné, ale jejich řeč se příliš podobala vrčení gekkrů, než abych jim mohl porozumět. Snažily se mi sdělit něco důležitého, to jediné jsem chápal, ale nerozuměl jsem jim.

Probudil jsem se v noci, oddychl jsem si, že to byl jen sen a ulehčeně jsem se obrátil na druhý bok. Nikdo tu nebyl a o nic důležitého jsem tedy nepřišel...

Kdo by si pomyslel, že těm kočkovitým, ale rozumným bytostem budu jednou stát tváří v tvář! A že ten sen, krásný, ale pošetilý, dostane jednoho dne příchuť snu věšteckého...!

Dnes už jsou pro nás Nontové, ty černé pardálovité bytosti, něčím všedním.

Tenkrát byly pro nás ještě nepředstavitelně vzdálené. Šestadvacet Aigurských roků musí letět světlo, než se k nim dostane. A jiné rozumné bytosti jsou ještě vzdálenější...

Tenkrát byla ta dálka naprosto nedostupná...

 


Zpět Obsah Dále


26.8.2015 13:30

Komentáře: