Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Katastrofa

Zpět Obsah Dále

Přijetí mého přítele zajišťoval otec. Privilegium, které na něho přešlo s ostatními výhodami, jakmile převzal továrnu od dědečka, mu to dovolovalo. Já jsem jen ubytoval Uilli Sygyta v našem domě. Místností tam bylo dost a neviděl jsem důvod, proč by měl kamarád dojíždět do práce až z města jako ostatní lidé, když mohl bydlet se mnou jako za blahých časů studentských. Otec se mnou souhlasil, ačkoliv měl zpočátku obavy, aby při nějaké nepředvídatelné reakci císaře kamarád na své přátelství se mnou nedoplatil životem.

Otevřeně jsem tu možnost Uillimu sdělil, ale přísahal, že by mi to nikdy nevyčítal, ani kdyby se to opravdu stalo.

„Raději chci dnes zemřít s přítelem, než celý věk živořit bez přátel,“ zarecitoval mi pateticky báseň velikého básníka Kylara Gutaha.

Přinesl si jen pár knih. Jeho rodiče neměli prostředky ani na závěrečný dar císaři, takže mému otci vděčil, že mohl dostudovat. Hned poté, co se zabydlel, jsem ho zavedl do továrny a v tajné laboratoři, kam neměl nikdo přístup bez trojího klíče, jsem mu ukázal postup aktivace motorů.

„Nikomu, ani svému otci, toto tajemství nesmíš prozradit. Je to naše rodové tajemství a dosud od nás zadržovalo zvůli a hněv císaře,“ řekl jsem mu vážně. „Kdybys někomu sdělil, co znáš, staneš se předmětem zájmu Ochránců trůnu, a jak jistě dobře víš, není oč stát.“

„Proč mi to tedy prozrazuješ?“ podivil se.

„Protože jsi můj přítel,“ řekl jsem vážně. „Jednak se tu budeš mít lépe než kdekoliv jinde na světě, a za druhé, jsem opravdu rád, že mám někoho, komu mohu sdělit všechno. Ani já nechci celý život živořit bez přátel.“

„Budeme tu tedy spolu?“

„Časem snad ano, ale teď mě otec potřebuje ve výzkumu,“ řekl jsem trochu smutněji. „Jistě se budeme aspoň setkávat každý den.“

Jak jsme se dohodli, tak se stalo. Já jsem se začal spolu s otcem zavírat do podzemí našeho domu a v tátově laboratoři jsme pilně bádali nad paralelním vesmírem. Uilli Sygyt zatím v továrně aktivoval motory a ve volných chvílích si četl ve svých oblíbených knihách básní. Večer jsme se setkávali doma pod jednou střechou. Přijali jsme Uilliho do rodiny tak, že s námi i večeřel a snídal. Starý komorník Poyer nebyl novým přírůstkem nijak vyveden z rovnováhy, ačkoliv teď místo mého otce obsluhoval najednou tři náročné strávníky. Také ostatní lidé z našeho blízkého okolí, počínaje zahradníkem Ilchyšem a konče nákupčím Sluikebem, si na Uilliho brzy zvykli.

Postupně jsem si osvojoval tátovy výzkumy a mohl bych už snad pokračovat sám, kdyby táta nebyl neustále o trochu dál. Měl přede mnou náskok celoživotních zkušeností, který by se mi těžko podařilo dohonit. Tuhle možnost jsem si proto nijak nepřipouštěl. Mou ctižádostí bylo dosáhnout co nejvíc, avšak ne ve smyslu předhonit vlastního otce. Žil jsem převážně pro naše společné výzkumy. V izolovaném prostředí továrního areálu jsem neměl čas na to, abych zašel do města. Nijak se mě nedotkla vlna imeolu, zázračného prostředku, vymyšleného konečně v Císařské akademii. Byla to jakási droga, navozující spánek s překrásnými sny. Reklama o ní tvrdila, že je to dobrodiní lidstva. Pokud se užívala přesně podle návodu, byla naprosto neškodná, naopak, v mnoha případech měla zcela nepopiratelné léčebné výsledky. K jejímu používání bylo nutné jediné. Klid - a pokud možno měkké lůžko.

Kdo spolkl jedinou pilulku, upadl do podivné strnulosti, ze které se zhruba po šesti hodinách opět probudil, dokonale vyspalý, osvěžený a v plné síle. Každý, kdo imeol jen okusil, se doslova rozplýval nadšením nad nádhernými živými a barevnými sny, které se mu v té době zdály. A co bylo nejlepší, vidiny vyvolané imeolem se daly ovlivňovat vlastním přáním. Stačilo přát si nějaké téma, spolknout pilulku - a přání se ještě té noci vyplnilo. Chcete být boháčem? Přejte si to - a po celou noc si můžete užívat snu o vlastní vile, služebnictvu, moři peněz, drahých jídlech a obdivu vzácných dam na přepychových banketech. Toužíte raději po pomstě? Nechte si tedy zdát, že jste náčelníkem neohrožených lupičů, kteří uloupené šperky plnými hrstmi házejí mezi ustrašené, ale obdivuplné lidi. Bojíte se nebezpečných zvířat, uzavřených za mohutnou kamennou zdí, oddělující na jižní straně od pevniny pralesní poloostrov Atitláa? Skončete každodenní shon o něco dříve, ulehněte již odpoledne, vezměte si dvojitou dávku a pak se s ostrým mečem v jedné ruce a s iégem v druhé nechte vysadit na vyhlédnuté mýtince, abyste odtud celou noc šířili hrůzu mezi divokými krokodýly, pardálovitými gekkry, zanechávali za sebou krvavé zbytky obrovitých hadů škrtičů a páchnoucí zbytky létajících suchozemských chobotnic. To všechno umožňoval imeol, konečně aspoň jeden zdařilý výplod Císařské akademie.

Imeol přinášel nepatrné nebezpečí v tom, že nebylo v lidských silách spícího probudit. Bylo nutné ulehnout pokud možno do měkkého lůžka, aby nedošlo k nepříjemným proleženinám. Požár v obytném domě by znamenal pro všechny spáče zkázu. Kdo byl pod vlivem drogy, neprobudil ho ani žár plamenů.

Císař vydal nové zákony, tvrdě postihující požívání drogy imeolu ve službě. Pohotovosti lékařů, hasičů, policie, Ochrany trůnu a vojenských jednotek měly přísně zakázáno pod vysokými tresty narušovat bezpečí císařství nezodpovědnými výlety do říše snů.

Mimo službu měli ale i příslušníci těchto profesí konzumaci imeolu povolenou a dokonce doporučenou. Imeol pomohl prudce snížit počet sebevražd, pomáhal léčit psychiatrické problémy a dá se říci, že rychle ovládl celý náš svět. Jako kouzlem, doslova přes noc prudce klesla spotřeba alkoholu, známého prostředku pro povzbuzení i zapomnění. Imeol byl jednoznačně lepší. Jeho sny byly lepší než alkoholické opojení a navíc po nich po probuzení nezůstávala nepříjemná kocovina.

Zatímco alkoholu dříve holdovalo nevelké procento obyvatel, imeol lidé brzy používali i jako prostředek k utišení malých dětí. Sáček imeolu ležel u každého lůžka nemocných a pro všechny příležitosti to byl vítaný dárek.

Neškodný, nenávykový, levný.

Vlastní výrobu imeolu ale zahalovalo tajemství, zaručující císařský monopol mnohem lépe, než zákony spojené s přísnými tresty. Alkohol se dal pálit na černo, imeol se nepodařilo vyrobit ani zdatným chemikům. Cena alkoholu postupně klesala, ale cena imeolu se naopak zvyšovala, takže císařská pokladna ztrátu na příjmech z lihu více než bohatě vyrovnala příjmy z imeolu.

Dlouhé sny však měly ještě jednu nevýhodu.

Bylo totiž možné strávit ve snu celou dovolenou, dokonce v jednom kuse. Stačilo vzít si těch pilulek víc. Spojením účinků se nádherné sny prodloužily, ale na druhé straně se prodloužilo období naprosté bezvládnosti. Někdy to nevadilo, naopak. Jak snadné bylo během dovolené zhubnout až na polovinu, neboť lidské tělo spotřebovává živiny i ve spánku a tady se jejich přísun zcela dobrovolně odmítl. Nicméně, bylo možné vzít si naráz i dávku, po které se člověk už nikdy neprobudí...

Smrtící dávka byl brzy všem dobře známý pojem. Byla u každého jiná, ale odpovídala zhruba o polovinu větší dávce, než bylo potřeba k vyvolání čtrnáctidenních snů. Každý brzy věděl, co si ještě může dovolit a co už ne. Nebylo přece nutné snít nad rozumnou míru a pokoušet osud. Smrt předávkováním imeolu nebyla tak častá, jako smrt otravou alkoholem v dobách před vynalezením imeolu. Pravda, pomohlo to i sem tam některým sebevrahům. Tahle smrt byla příjemnější než jiné, ale ti by se beztak rozhodli pro jinou možnost...

Chemikům Císařské akademie se podařil husarský kousek, který císaři kromě příjmů zajistil i klid a pořádek v říši, o jakém se dřív nikomu nesnilo. Zločinnost klesala rychleji než sebevraždy. Být náčelníkem banditů bylo přece ve snu bez nebezpečí - co na tom, že uloupené miliony se při probuzení ztratily, stačilo vzít si další pilulku a se svými penězi se opět setkat, například na vlastní přepychové jachtě, plující ve vlnách jižních moří.

Imeol prý zpacifikoval přes polovinu banditů, kteří z pralesů Bodiiru znepokojovali císařské posádky. Na to prý stačilo několik nenápadných agentů v roli podomních obchodníků, nabízejících dům od domu drogu v odlehlých oblastech. Od skutečných obchodníků byli k nerozeznání a když se ukázalo, že bandité obchodníky s drogou nenapadají, pohybovali se v dosavadních nebezpečných oblastech distributoři bezstarostně i bez císařského pověření. Nikdo rozumný ovšem u sebe nenosil levné drogy ani peněz tolik, aby ho přepadení ožebračilo. A pokud k přepadení došlo, šlo banditům především o získání další drogy - a v takovém případě jim přepadený dal své zásoby s úsměvem a rád. Když poté nahlásil svou příhodu na nejbližší stanici Ochrany trůnu, obvykle mu tam škodu zaplatili - i s prémií za úspěšnou reklamní akci.

Také do naší továrny v Mofidii se tato droga dostala. Jak by ne, vždyť ji prodávali v každém malém kiosku. Starý komorník Poyer ji zřejmě vyzkoušel jako první a nám ji pochopitelně zdvořile doporučoval. My jsme se ale zabrali do výzkumů, často jsme pracovali až dlouho do noci. Kdo by měl za těchto okolností čas na sny, byť barevné a přesně podle přání.

Nikomu z personálu jsme však pochopitelně nebránili, aby tuto neškodnou drogu používal.

Noční život v Mofidii zcela ustal. Město ztratilo večerní a zejména noční tvář. Kina, divadla, ale také noční podniky, bary i erotické salóny mizely jeden po druhém.

Nebyl o ně zájem.

Kdo by platil za vstupenku do kina, když ho kouzelná noc pod imeolem přijde na desetinu - a navíc, každý si může všechno prožít a vychutnat jako hlavní hrdina či hrdinka? Nač by měl někdo utrácet za pobyt ve společnosti, klubu, stačí si přece před usnutím s pilulkou v ústech přát a vzápětí se stát lvem nejpřepychovějších salónů.


Díky výzkumům táta zanedbával ostatní letecké továrny a nechával jejich řízení na ředitelích. Produkce se dávno stabilizovala a nejevila sebemenší výkyvy, nicméně nás po několika týdnech zamračený císařský dohližitel Firš Fulid upozornil na nepřípustné zanedbávání dohledu, které prý musí ohlásit císařské radě.

„Zajedeš se podívat do ostatních továren, Fo-ru,“ obrátil se na mě zamračeně táta. „Ono by to sice fungovalo i bez nás a jistě to všude funguje, jinak bych už dávno dostal poplašné zprávy, ale neuškodí, když se trochu blíže seznámíš s ostatními továrnami. Jistě se rád seznámíš s mými přáteli, kteří za mě dělají tu nevděčnou aktivaci motorů.“

Ráno jsem nasedl do sportovního letadélka, zamával z kabiny na starostlivého komorníka Poyera, který za mnou ještě vyběhl s taškou občerstvení, vzletěl nad Mofidii a zamířil k Zouiiru, naší nejbližší filiálce.

Nebyl jsem tu poprvé. Jako malého chlapce mě táta často brával s sebou, abych si prý zvykal. Nemohl jsem zabloudit. V Zouiiru mě ostatně čekali, táta jim zatelefonoval a oni mi tam připravili uvítání málem jako pro císaře.

Nejprve jsem si dal ukázat účetní knihy. O účtech jsem se moc neučil, ale na první pohled laika byly v pořádku a blíže jsem se jimi nemínil zabývat. Moje cesta nebyla hospodářskou inspekcí, spíše úlitba bohům a císaři.

Pak jsem se prošel halami, prohodil pár slov s dělníky na lince sportovních letadel, spíš aby se říkalo, že jsem tady byl, než abych kontroloval pracovní morálku, jak by určitě vyžadoval císařský dohližitel. Nakonec jsem se vydal také do tajné místnosti, kde se aktivují antigravitační motory. Jak už jsem řekl, v tom spočívalo největší tajemství Ligaidů. Na jednu stranu to bylo opravdu trochu rizikové, protože stačil by okamžik nepozornosti a motor vám vzplanul pod rukama, ale na druhé straně šlo jen o rutinu, náročnou jako vyvolávání filmů, kde v okamžiku vybalování filmu z kazety musíte dbát, aby na citlivou emulzi nedopadlo světlo, které by ji mohlo znehodnotit.

Tady to bylo trochu podobné. Jakmile byl motor aktivován, nesměl být už nikdy více otevřen, jinak by vnitřek vzplanul. O to se přičinil čistý kovový sodík, přidávaný do generátoru torzních polí především pro výtečné rezonanční vlastnosti, ale částečně právě proto, aby znemožnil zkoumání motorů nepovolanými lidmi od konkurence. Kdysi, dávno před studiem, jsem se otce ptal, proč do rezonátoru nevyzkouší méně nebezpečný materiál. Vysmál se mi, že ví nejméně o dalších čtyřech výhodných materiálech, které by však tak dobře neuchovaly naše tajemství. Sodík se dá kromě toho snadno získávat, je obsažen v soli a té je plné každé moře.

Tátova přítele Gowo Velyira jsem samozřejmě dobře znal. Potřásli jsme si rukama, Gowo se podivil, jak jsem vyrostl, posteskl si, že jeho děti už také končí školy a neví, pro co se rozhodnou. Pak jsme se opět srdečně rozloučili.

Pozvali mě na oběd do nejlepšího podniku ve městě, ale odmítl jsem, že se raději naobědvám přímo v tovární jídelně. Nikdo se tomu nepodivoval, každý si pomyslel, že je to součástí inspekce. Ligaidové bývali známí i tím, že se o své zaměstnance starali o poznání lépe než v jiných továrnách. Ve všech továrních jídelnách se proto vařilo dobře, takže se nemuseli obávat hostit syna majitele.

Loučil jsem se s dělníky, když ke mně přiběhla jedna ze sekretářek z ředitelství, mladičká a trochu ustrašená Yl. Na okamžik jsem ji prve spatřil, když jsem kontroloval továrnu, ale pak zase zmizela, nejspíš do své kanceláře. Teď mě nutně sháněla a bylo vidět, že se celá třese, aby mi mohla předat nějaký vzkaz.

„Pane Ligaid, právě pro vás volali z Mofidie. Máte se tam okamžitě vrátit. Ve vašem domě v Mofidijské továrně prý před chvílí vybuchla nějaká bomba. Dům hoří... a pohřešují vašeho otce. Vzkazuje vám to nějaký Sygyt - prý ho dobře znáte.“

Bomba? Jaká bomba? Strnul jsem jako socha. Že by císařská Ochrana trůnu? Kdo jiný by dokázal spáchat nějaký atentát na mého otce, než Ochránci trůnu, pověření střežit naše bezpečí - ale především, nás samotné?

Bez chystaného rozloučení jsem skočil do letadla, sevřel pevně řízení a vyrazil na plný výkon směrem do stratosféry. Let vysoko nad hustými vrstvami mohl být podstatně rychlejší. Proto jsem použil tento režim letu, bez ohledu na zoufale přetížené akumulátory. Kabinka mého letounu na to pochopitelně rovněž nebyla stavěná. Byla sice hermetická a měla trochu zesílená skla, ale ne proto, abych s letounem denně létal vysoko nad světem, kde si to mohou dovolit jen stratopevnosti. Avšak letoun hermetický byl a kdysi jsem s tímto typem pořádal i výpravy do podvodní říše, mezi ryby a vodní chaluhy. Měl by vydržet i krátký pobyt ve vakuu.

Tentokrát šlo ale všechno stranou.

Náš dům v Mofidii hoří - a tátu pohřešují!

Bylo to přece nelogické. Poslední dobou se atentátům příliš nedařilo. Odstranit nepohodlného člověka bylo mnohem snadnější bez hluku a zdánlivě bez násilí. Stačilo mu přece nasypat do jídla smrtící dávku imeolu, hrubší povahy ji svým obětem vpravily pro jistotu přímo do krku. Nezůstaly při tom žádné stopy po nějakém zápasu a nikdo nepátral po původcích. Šlo přece o běžnou smrt předávkováním. Ochránci trůnu to pochopili dřív než ostatní a kdo se jim znelíbil, toho nedávali do vězení, kde by ho museli živit. Pokud někomu přece chyběl, buď se nedostavil do zaměstnání, nebo na smluvenou schůzku, býval nalezen ve své posteli bezvládný a přivolaný lékař vyjádřil jen svou upřímnou soustrast.

Cesta, která mi po ránu trvala skoro čtvrt dne, se rázem scvrkla na dobu srovnatelnou s tím, než člověk spořádá oběd. Spustil jsem se na město Mofidii z výšky, až jsem cítil, jak se letoun vřízl do hustší atmosféry. S maximální přesností jsem se snesl přímo do parku před naším domem.

Stálo tam několik pozemních kolových vozidel s typickými červenožlutými pruhy. Hasiči. Ve vzduchu se rovněž vznášela jedna jejich létající cisterna, ale nikde nebyly vidět žádné plameny, dokonce ani kouř, který by stál za to. Z ventilace se vinul dým, ale nebylo ho tolik, aby to opravňovalo k tak velkému poplachu. Uklidnil jsem se, přistál jsem s letadlem na první volné ploše před domem, odehnal jednoho příslušníka Ochrany trůnu, který mě hned nepoznal a snažil se mi bránit v přistání. Náčelník Ochrany trůnu naštěstí stál v hlavních dveřích do domu. Poznal mě a pokynem ruky svého podřízeného odvolal.

„Bouchlo to někde ve sklepeních,“ informoval mě věcně. „Dole je několik hasičů a také pár mých lidí, ale je tam moc dýmu a není ani na krok vidět. Dva hasiče právě před chvílí vynesli přiotrávené kouřem.“

„Díky za varování,“ obrátil jsem se ke svému letadlu. Jen jsem hrábl do přihrádky za zadním sedadlem - a vytáhl výškový dýchací přístroj z povinné výbavy pro případ nenadálé ztráty těsnosti kabiny při stratosférickém letu.

„S tímhle vás tam přece nemohu pustit,“ namítal náčelník Ochránců. „Neříkejte, že tohle je speciální oblek proti ohni a že máte hasičský výcvik!“

„Zato je to náš dům a já se v něm vyznám i poslepu,“ řekl jsem nakvašeně. „Náš majetek snad chránit smím a nevím, kdo by mi v tom chtěl bránit.“

Myslím, že neměl nejmenší chuť ustoupit, ale vystupoval jsem natolik sebejistě, že se na odpor ani nezmohl. Vzápětí jsem byl uvnitř a zamířil k zadnímu schodišti.

Kdyby hořelo, nikdy nepoužívej výtah, nabádal mě táta ještě když jsem byl malý kluk. Ať už výtahy fungují nebo ne, je lépe použít schodiště, protože jen tak má člověk šanci se vrátit, když narazí na nepřekonatelnou hradbu plamenů. Výtah vás proveze i ohnivým peklem jako kuře grilem, schody vám v takovém případě dovolují obrátit se a vycouvat.

Seběhl jsem o několik pater dolů. Tady byly netknuté nádrže na topné oleje - oheň zřejmě nevznikl v těchto místech. Tady bych očekával požár spíš než jinde, ale olejové nádrže byly dobře stavěné a kdyby v nich přece jen jejich obsah vzplál, například od elektrické jiskry, plameny by jen prošlehly šikmými šachtami stranou a neškodně by plápolaly vzadu za domem.

Sestoupil jsem ještě níž, na dolní konec schodiště. Hustý dým byl vskutku nepříjemný. S nasazeným dýchacím přístrojem jsem se nebál přiotrávení, ale musel jsem postupovat pomalu. Byla tu tma a ticho, žádné praskání plamenů, žádné blýskání ohnivých jazyků. Postupoval jsem až do sklepa, kde vyústila tajná chodba z laboratoří. Nikdo tu nebyl, ani hasiči, ani příslušníci Ochrany trůnu.

Byla tu tma jako všude. Podlaha byla všude pokryta střepy z lahví starých vzácných nápojů, ale na to jsem se neohlížel o nic víc než na střepy na smetišti.

Regál, zakrývající vchod do tajné chodby, byl odhozen na stranu, láhve v podobě střepů se válely všude, sklo skřípělo pod nohama. O rozbitý regál jsem v hustém dýmu zakopl, málem jsem se přes něj převalil. Rozbil jsem si přitom hodinky, to jsem ovšem zjistil až později. Po hmatu jsem našel vchod do chodby a začal sestupovat po úzkých schodech dolů, což bylo tím těžší, že na schodech byla spousta cizích předmětů které sem zjevně nepatřily. Byla tu tma, opatrně jsem šlapal schod po schodu, ale dostal jsem se až do chodby dolů.

Teprve tam jsem zahlédl slabé světélko. Vypinač nouzového osvětlení. Stiskl jsem páčku a lampičky se rozsvítily. O moc lepší to však nebylo, neboť chodbička byla plná dýmu. Snad jen to, že jsem viděl, po čem šlapu. Na zemi ležely podivné střepy, připomínající výsledky tátových pokusů s konvertorem vesmírů, či jak jsme mu říkali, s igidhigem. Byly to střepy kovu i čehosi, co připomínalo keramiku. Konečně jsem dorazil ke dveřím do sálu. Byly otevřené, či spíše - vyražené. Podle všeho byly zamčené, ale jakýsi silný náraz je zevnitř prudce vyrazil, tak prudce, že se klika na jejich vnější straně při nárazu zabořila do betonové stěny.

Uvnitř sálu svítilo nouzové světlo, ale dým tu byl hustý, takže nebylo vidět na pár kroků. Nicméně mě okamžitě udeřila do očí jedna veliká změna.

Tátův stroj, igidhig, do kterého jsme ještě včera večer namontovali další sadu akumulátorů, aby bylo možné vyzkoušet větší sílu torzních polí, nebyl na svém místě. Polekal jsem se, že prostě zmizel, ale pak jsem spatřil něco, co mi přímo zastavilo krev v srdci.

Igidhig nestál na svém místě - byl na opačném konci sálu, vklíněný do pancéřové stěny, chránící ovládací pracoviště. Netušil jsem, jak se tam mohl dostat. Kolem stroje se válely kovové, obludně velké skořápky, rozbité na malé kousky. Byly všude, na podlaze, zasekané do stěn a stropu, jako by je tam zabodala ruka jakéhosi obra.

Velká část ovládacího pultu zmizela i s ochrannou stěnou, jako by ji někdo ukrojil. Prostě chyběla. Veškeré materiály, kov, sklo, dřevěné součástky i kožené sedačky, byly pečlivě odkrojeny - a bylo zřejmé, že všechny části řezu jsou tvaru obrovské kulové plochy.

Igidhig se během tátova pokusu pohnul ze svého místa. Odlétl na pět sáhů stranou a pak... pak vtáhl do kulového prostoru, do druhého vesmíru část našeho vybavení. Proto ty kovové střepy, to obrovské zdevastování okolí. Dým pocházel ze všeho, co se dostalo do kulové oblasti zkázy a mohlo shořet, ostatní se přeměnilo v nespočetné střepy. Asi jako obrovské skleněné ozdoby - jenomže člověka jímala hrůza nad jejich velikostí. Kulová plocha mohla mít průměr dvou sáhů. Jaká obrovská energie se při tom musela uvolnit! Naráz, nebo v nepatrném okamžiku?

A snad až teprve v té chvíli me zamrazilo náhlým poznáním kruté pravdy.

Tady na těch zbytcích křesla - tady přece musel sedět můj otec. Kde je? Nikdo ho neviděl, tady také není...

Shýbl jsem se - ale to už jsem skoro tušil, co spatřím na podlaze pod troskami ovládacího pultu.

Byly tam dvě boty - ještě se zbytky nohou uvnitř...

To bylo všechno, co zůstalo z táty. A pak - ty malé kusy střepů, podobné červené keramické hmotě... Před očima se mi mihla nešťastná žába, první oběť tátova igidhigu...

„Tati!“ vykřikl jsem a padl k zemi, k těm botám.

Muselo se to odehrát velice rychle. Jistě se nestačil pohnout, uskočit nebo něco podniknout na svoji záchranu. Ostatně kdoví, co tu panovalo za prostředí ve chvíli, kdy se igidhig pohnul ze svého místa. Vakuum, nebo rozpálená vodní pára, žhavý kov nebo hořící dřevěný prach, pancéřová stěna, chránící ovládací stanoviště, které neochránila a naopak se sama přeměnila ve vytavené kovové bubliny, které cosi prudce roztříštilo... vyvrácené těžké dveře do chodby... střepiny až nahoře ve sklepě... kdoví, jestli se to vůbec dalo přežít, i kdyby člověk v prvním okamžiku uskočil od ohnivé koule, řítící se přímo k němu...

Tati, proč jsi mě poslal na inspekci do Zouiiru, proč jsi tam neletěl sám?

Nikdy v životě jsem tak dlouho nebrečel.

Každý člověk prý několikrát v životě prožije okamžik, kdy se mu zřítí celý svět. A každý se s tím různě vyrovnává.

Můj svět se zřítil na velice dlouhou dobu.

Vyšel jsem z podzemní laboratoře jako bez duše. Na dotaz náčelníka Ochránců trůnu jsem odpověděl, že se otci nepovedl jeden nebezpečný pokus a otec při něm zahynul.

„Ať nikoho nenapadne zapínat přístroje, které najdete v podzemní laboratoři,“ varoval jsem ho. „Mohl by dopadnout stejně!“

Pak jsem opět nasedl do svého letadla a odletěl. Zatímco Ochránci trůnu obraceli náš dům v Mofidii naruby, ubytoval jsem se dočasně v naší filiálce, letecké továrně v Zouiiru.

Uilli Sygyt tam se mnou neodejel. Zůstal v Mofidii, jen se přestěhoval do podnájmu ve městě. To byla pro mě další nepříjemná skutečnost. V Zouiiru jsem neměl přátele. Tátův přítel Gowo Velyir mě sice hned po katastrofě podpořil jak to bylo možné, ale byl to přítel mého otce, ne můj.

Pečlivě vedené vyšetřování trvalo skoro celý aigurský rok. Ochráncům trůnu pomáhali i vědci z Císařské akademie, zřejmě dychtiví na nejnovější znalosti z rodu Ligaidů.

Najít však nic nemohli.

Ne proto, že bychom si nepořizovali zápisky a nekreslili žádné výkresy. To byla naše zastírací verze, uplatňovaná při oficiálních příležitostech. Plánky, nákresy i výpočty jsme měli, ale dokonale ukryté, takže na ně nikdo nemohl přijít.

Tohle období bylo pro mě nejtěžší v životě. Nezáleželo mi skoro na ničem. Letecké továrny naštěstí pracovaly i nadále na plné obrátky, dokonce ani továrna v Mofidii nezaznamenala výkyvy ve výrobě, ačkoliv náš dům, centrum našeho rodinného impéria, císařští vyšetřovatelé obsadili a tím pádem je vyřadili z činnosti.

Ukázalo se, že dům sám o sobě nic neznamená. Mnohem větší podíl na bezvadném chodu továren měla vynikající organizace jednotlivých ředitelství. Ani po katastrofě nemohli císařští dohližitelé dokázat, že by smrt otce znamenala konec výroby, nebo aspoň podstatné zmatky. Natolik jsem byl obeznámený se stavem věcí, že jsem i navzdory velikému útlumu nerezignoval a neopustil továrny úplně.


Po bezmála půlročním vyšetřování dospěla císařská komise k závěru stejně absurdnímu, jako nesmyslnému. Podle ní jsem otce zabil časovanou bombou, abych se stal pánem rodinného majetku. Dozvěděl jsem se to také dost kuriózním způsobem. Přiletěli si pro mne do Zouiiru, v noci mě vytáhli z postele a aniž by mě nechali obléci, vyvlekli mě ven a naložili do letadla.

Hodinu poté jsem už seděl ve vězení. Věděl jsem jen to, že jsem „pod ochranou trůnu“, což mohlo znamenat cokoliv.

Ne že bych nepociťoval strach.

Měl jsem oprávněné obavy o svůj osud, ale na možnost, že císař zatouží po našem rodinném majetku a dá nás odstranit, jsme byli s otcem neustále připraveni, takže mi to ani nepřišlo divné.

Proto mě také ani nenapadlo protestovat, dokazovat, že jde o politováníhodný omyl, nebo se Ochránců trůnu na cokoli vyptávat. Celou dobu letu jsem seděl v zadní kabině letadla bez oken, takže jsem ani ven neviděl. Jen podle délky letu jsem odhadoval, že jsme přistáli v Mofidii nebo v Rumoogu, ale ani o to bych se nechtěl sázet. Také jsme mohli letět na opačnou stranu.

Ochránce trůnu v černé lesklé uniformě po celou dobu letu seděl naproti mě a mířil na mě iégem, ačkoliv jsem ani během zatýkání, ani později nekladl žádný odpor.

Bylo by to přece zbytečné.

V duchu jsem se usmál když mě napadlo, že si Ochránce ani neuvědomuje, že by výstřelem zabil i sám sebe. I kdyby byl náboj staršího data a neměl by plnou sílu, výbuch bychom ve stísněné prostoře kabinky nepřežili oba.

O účincích těch zbraní jsem měl lepší představu než řadový Ochránce. Kromě stratopevností se ve válce používala i menší letadla vyzbrojená kulomety. Díky vysoké obratnosti mohla operovat v ulicích měst i v tunelech pod zemí a přitom měla dostatečnou palebnou sílu. Naneštěstí byla příliš lehce zranitelná. Vraky těch letadel se v odlehlém koutě továrního dvora v Mofidii kupily brzy po zahájení války. Vozili nám je sběrači šrotu, abychom z nich brali, co se dá upotřebit. Šlo většinou o přístroje, motory bývaly vyhořelé a k nepotřebě, ale zpočátku jsme měli dostatek originálních a snad proto se nikomu nechtělo rozebírat vraky plné bláta a krve, kde se na podlaze občas našly ruce, nohy i hlavy posádek.

Vytáhli mě z letadla v průchodu jakési budovy a zavlekli mě dolů, hluboko do podzemních prostor. Zapadly za mnou okované dveře tmavé cely bez oken. Hmatem jsem našel jedinou tvrdou lavici, posadil se na ni a chvíli jsem uvažoval.

Nevypadalo to se mnou dobře, ale s tím už jsem tak nějak počítal. Spíš mě zajímalo, co bude dál. Zmizení kteréhokoliv Ligaida určitě nebude totéž, jako zmizení stovky politických reptalů. Podle naší tajné dohody s těmi, kdo nám oživovali motory, by se do tří týdnů měly zastavit všechny letecké továrny. Císařským dohližitelům měli všichni v tomto případě tvrdit, že po spotřebování zásob předem připravených tajných součástek se už další motory kompletovat nedají.

Ukázalo by se, zdali bude císař riskovat ztrátu leteckých továren a s nimi části své reputace.

Jižní kmeny se neustále nedařilo podrobit ani za vydatné pomocí imeolu. Opačná pevnina, bývalý Jaiperát, trvale zůstávala slabým místem říše, takže nejdokonalejší ochranu císařského trůnu nepředstavovaly oddíly Ochránců, ale spíš hangáry leteckých základen v Huugrunu a Zouiiru.

Mohl jsem jistě očekávat všemožné pokusy o vypátrání našeho rodinného tajemství. Ochránci trůnu jistě převrátili náš dům v Mofidii naruby a nejspíš už objevili všechny tajné vchody, chodby a místnosti, jichž bylo podzemí plné.

To nejdůležitější, plány motorů girrig, ale nemohli objevit z prosté příčiny - nebyly tam.

Byli jsme připraveni i na to, že Ochránci použijí mučení, aby se dozvěděli, co potřebují.

Proti tomu jsme měli velice dobře promyšlený obranný tah. Přišel na něj během mnoha desítek pokusů dědeček. Stačilo by mučitelům prozradit některý z postupů, při nichž místo naladění motoru dojde k prudké explozi.

Vždycky jsme pak mohli tvrdit, že výbuch způsobila nezkušenost toho, kdo experimentoval s motory bez dostatečných teoretických znalostí.

Jediným slabým místem toho plánu mohli být přátelé, kteří dokázali motory inicializovat i bez našeho dohledu. Dokud by všichni svorně jako jeden muž tvrdili, že tajemství Ligaidů neznají, že jen kompletují součástky připravené jinde, byli by před výslechy bezpeční a nás by také udrželi nad vodou. Kdyby jediný z nich selhal a prozradil císařským všechno, zahubil by nejen nás, ale všechny kamarády a nakonec i sebe, protože by nemohl udržet tajemství jen pro sebe. Až by se tajemství motorů Girrig dostalo k císařským, zbavili by se všech, kdo byť náznakem patřili k rodu Ligaidů.

Všichni, koho jsme zasvětili, tohle věděli. Jediná naděje jak přežít byla pro všechny shodná. Vydržet, před císařskými vytrvale předstírat nevědomost, ochotně jim ukazovat všechno včetně prázdných krabic od fiktivních tajných součástek a neustále ujišťovat o naprosté oddanosti císaři.

O přátelích jsem nepochyboval, ačkoliv to také byli jen lidé a mohli podlehnout svodům.

Nejhorší by bylo, kdyby někde v bývalém Jaiperátu objevili vědce, kteří znali tajemství, ukradené krátce před poslední válkou Kao Manširem.

Podle oficiálních i soukromě sdělených zpráv byli všichni vědci Jaiperátu během obsazování továren pobiti, ale náhoda by mohla sehrát velice špatnou roli právě se strany, odkud bychom žádný úder neočekávali.

Především šlo o to neztratit hlavu a vydržet první období věznění, než císaři dojde, že se bez Ligaidů přece jen neobejde. Pak se všechno vrátí do vyjetých kolejí a před tímto císařem budeme všichni bezpečnější než dosud.

Šlo tedy o to vydržet.

Když jsem se nad svým postavením zamyslel, měla pro mě ta událost svou pozitivní stránku. Vytrhla mě z apatie, do níž jsem upadl po otcově smrti. Nezbytnost vzchopit se očividně způsobila, že jsem přestal přemítat o bezvýchodnosti života a soustředil jsem se na překonání nejbližšího období. Jestli mě Ochránci nepředali katům hned na počátku, začala tím mezi námi válka nervů. Byl jsem na ni dostatečně připraven? Nebo jsme něco přehlédli - a rod Ligaidů skončí, podobně jako už skončily desítky bohatých rodů v říši?


Ve tmě cely jsem nemohl dělat prakticky nic jiného než přemýšlet. Mohl jsem přemýšlet nad bezvýchodným postavením, v němž jsem se nacházel, mohl jsem ale přemýšlet i o jiných tématech. Soustředil jsem se raději na to, jakou chybu jsme udělali při výzkumu onoho podivného druhého vesmíru. Obával jsem se, že otec o nebezpečí těch výzkumů přinejmenším něco tušil. Proto mě poslal do Zouiiru. Mohl bych všechno vyřídit za pomocí poslů a neopouštět náš dům, jenže pak bych se při oné katastrofě nacházel po boku otce a zahynuli bychom oba ve stejný okamžik.

Co se vlastně událo v okamžiku, kdy otec zapnul vypínač, kterým se aktivovalo srdce jeho nového přístroje?

Vyvstaly mi před očima střepy, které se v naší podzemní laboratoři válely prakticky všude, i na nejbližší chodbě.

Proti předchozím byly - nezvykle ploché.

Jako kdyby nebyly součástí koule. To by však odporovalo teorii - zbývalo jen jediné. Poloměr koule musel být mnohem větší než dosud. Přinejmenším dva metry - ale to byla přece velikost celého přístroje. Znamenalo to, že se táta pokusil odeslat do onoho paralelního vesmíru celý přístroj, ne jenom vnitřek pokusného prostoru? Mohl by přístroj převrátit části dvou vesmírů navzájem - kolem sebe?

Předpokládejme, že tomu tak bylo. Co se však stalo? Otec tvrdil, že dojde k záměně obsahu těchto dvou vesmírů a že se v onom opačném vesmíru nachází vakuum.

V prvním okamžiku tedy z laboratoře naráz zmizel přístroj včetně nejbližšího okolí. Dvoumetrová koule byla rázem zcela prázdná, nebyl v ní dokonce ani vzduch. Nedalo se čekat nic jiného, než že se do tohoto prostoru okamžitě nahrne okolní vzduch. Musel to být obrovský třesk, než se vyrovnaly tlaky ve všech koutech laboratoře, ale za pancéřovou stěnou by to bylo možné pozorovat bez vzrušení.

Proč se však těžký přístroj pohnul ze svého místa? Jestli se opravdu dostal do druhého vesmíru, měl by v něm nějakou dobu setrvat a pak se spořádaně vrátit zpátky. Jeho návrat by rovněž provázely jevy připomínající katastrofu, ale ty by neměly být tak ničivé. Otec předpokládal, že také zpětná konverze znamená vzájemnou výměnu hmoty mezi oběma vesmíry, na naší straně by však šlo o pouhý vzduch, který se během první konverze nahrnul do uprázdněného místa. Ten by se měl v onom druhém prostoru zákonitě rozepnout do okolního vakua a na okraji oblasti měl samovolně sklouznout zpátky, stejně jako všechny ostatní předměty. Vrátil by se možná rozžhavený doběla, svým tlakem by způsobil další explozi, větší než imploze bubliny vakua, ale to by bylo všechno. Možná by to vyrazilo dveře do chodby, ale snad by to neohrozilo tátu za pancéřovou stěnou.

Klíčové bylo, že se přístroj pohnul ze svého místa a sám vletěl přímo do pancéřové stěny.

On tam vlastně nevletěl tady, blesklo mi hlavou jako když se v tmavé místnosti naráz rozsvítí.

Přístroj se musel přemístit - v onom druhém vesmíru.

Jak jsme mohli zapomenout na to, že ani obyčejné ocelové koule, poslané do druhého vesmíru, nevydržely stát na místě a samy pozvolna odpluly mimo konvertovanou oblast, což je po nepatrných vrstvičkách vrátilo zpátky do našeho vesmíru. Tak přece vznikly mísy s ostrými okraji! Předměty, odeslané do paralelního vesmíru, se možná samovolně pohybují. Příčinu bych se ani neopovážil odhadovat - kdo může vědět, jaké síly se nacházejí v druhém vesmíru? Může se tam nacházet silné pole, podobné magnetickému, gravitačnímu, nebo - co já vím, třeba torznímu v podobě, v jaké se přirozeně v našem vesmíru nikdy nenachází. Důležité je, že dokáže pohnout těžkým předmětem, jaký představuje hmota přístroje včetně akumulátorů.

Přístroj nejprve konvertoval sám sebe. To zřejmě vyvolalo implozi vakuové bubliny, ale nic víc. Potom se však v druhém vesmíru samovolně přemístil o šest metrů a když následovala zpětná konverze, vynořil se - přímo uprostřed ovládacího pultu.

Při zpětné konverzi se kromě vzduchu do druhého vesmíru dostal i materiál pancéřové stěny, ovládacího pultu - a také táta, či spíše to, co se z něho nacházelo v pásmu konverze. Tomu by pak odpovídalo množství kovových střepin, devastace laboratoře a všechny ostatní průvodní jevy.

Konverze mezi dvěma paralelními vesmíry nesmíme napříště zkoušet lehkovážně přímo na tomto světě. Musíme si postavit létající laboratoř, vznést se s ní někam mimo náš svět a teprve daleko v kosmickém prostoru opatrně zkoušet jednotlivé experimenty. Budeme...

Okamžitě jsem se zarazil.

Nebudeme...

Jestli vůbec dojde k dalším pokusům, budu je už provádět sám. Táta - táta se žádných dalších výzkumů se mnou nezúčastní...


Zamračený vyšetřovatel, ke kterému mě následujícího rána přivedli, na mě konečně vybafl obvinění z otcovraždy.

K jeho přihlouplému údivu jsem se na to hlasitě rozesmál. Pokoušel se sice blekotat cosi v tom smyslu, abych se raději přiznal, protože si zapíráním mohu jen uškodit, ale nepustil jsem ho už ke slovu.

Prohlásil jsem, že je mi jasné, proč císařští nechápou, co se v naší podzemní laboratoři stalo. Podle mě se tam stalo něco hrozného, co není v jejich schopnostech vůbec pochopit. Nebetyčné problémy bych měl, kdybych to měl vysvětlit členům nejvyšší císařské akademie, natož někomu, kdo žádné vysoké školy nevystudoval a nemá potřebné teoretické znalosti. Samozřejmě, podezření z otcovraždy je napadnout mohlo, právě tak jako jakákoliv jiná pitomost. Skutečnost je ale odlišná a udělali by lépe, kdyby se v tomto směru spoléhali na posudky odborníků.

Vyšetřovatel mě zamračeně ujistil, že právě odborníci, přizvaní z Císařské akademie, usoudili, že jsem sám úmyslně zabil svého otce.

„Smím se dovědět, který z císařských odborníků předsedal vyšetřovací komisi?“ otázal jsem se vyšetřovatele.

„Takové údaje nesmíme žádnému obžalovanému poskytnout,“ odsekl vyšetřovatel. „Mohl by nepřípustně ovlivňovat svědky.“

„Jestli to byl Ater Vulkodyg,“ pokračoval jsem klidně, „vyřiďte mu, že se trapně zmýlil.“

Jmenoval jsem jednoho ze svých učitelů, který se mnou asi jako jeden z mála vycházel v dobrém, nesnažil se lákat ze mě rodinná tajemství a přednášel nám svou látku bez obvyklého pečlivě připravovaného nádechu tajemna a jiných emocí.

„Ten v komisi nebyl,“ uřekl se vyšetřovatel.

„Škoda,“ podotkl jsem a pokrčil přezíravě nos. „Všichni ostatní v takové komisi neměli co dělat. Troufám si na tomto místě tvrdit, že Ater Vulkodyg by to - snad - pochopil. Toho by ale sotva napadl ten nesmysl s otcovraždou.“

„Říkáte - nesmysl? Uvědomujete si, že se pod tento závěr podepsala celá komise dvanácti nejmoudřejších mužů Císařské akademie věd?“

„Byl tam aspoň jeden odborník na torzní pole?“ zaútočil jsem na vyšetřovatele.

„Byli tam odborníci na chemii, výbušniny...“

„Torzní pole neovládal nikdo z nich, že?“

„Neznám odbornost jednotlivých členů komise,“ stáhl se do obrany vyšetřovatel. Samozřejmě nemluvil pravdu, vždyť před okamžikem sám začal zastoupené odbornosti vypočítávat.

„Katastrofu v našem domě v Mofidii může pochopit odborník na torzní pole, nikdo jiný. Musí znát o torzních polích více než většina přednášejících katedry torzních polí na Císařské univerzitě. Pokud tam nepozvali nikoho z nich, pak nevím, co tam vlastně dělali.“

„Vy, obžalovaný, nemáte právo posuzovat vhodnost či nevhodnost složení odborné komise.“

„Právo nemám,“ souhlasil jsem. „Ale mohu si myslet o každé komisi své. Pokud opravdu máte za úkol zjistit co se stalo, měl byste se více starat o složení odborné komise. Ti, co byli v téhle, vám pravdu nepomohou objasnit, protože je nad jejich schopnosti - stejně jako nad vaše.“

„Neurážejte mě!“ vybuchl vyšetřovatel. „A je také ne!“

„To přece není urážka, když usoudím, že nerozumíte torzním polím, stejně jako ti z komise! Torzním polím na celém světě rozumí pět, nanejvýše deset lidí. Nemusíte se za nic stydět, že o nich nic neznáte, právě tak jako já nevím naprosto nic o kriminologii, právech a podobných oborech, kde mě zaručeně předčíte na celé čáře. Ale to je přece normální, ne? Mě to také nevadí.“

„A proč si myslíte, že odborníci z vyšetřovací komise nic nepochopili? Ve spisech je napsáno, že všude objevili zbytky po spálené výbušnině. Nemám důvod jim nevěřit.“

„Objevili nejspíš jakési spálené zbytky. Byly to nesmírně jemné částečky, spíš jen nepatrný povlak, proto usoudili, že šlo o zbytky nějaké výbušniny,“ uvažoval jsem. „Neuvědomili si, že tady šlo o úplně jiné síly.“

„O jaké síly?“ vybafl vyšetřovatel.

Pravou podstatu jsem mu prozradit nechtěl. Jednak proto, že by stejně ničemu nerozuměl, ale především proto, že tento rozhovor se jistě zaznamenává a bude bedlivě zkoumán velice dychtivými vědátory z Císařské akademie.

„Pokoušeli jsme se otočit část prostoru,“ prohlásil jsem.

Byla to zčásti pravda, zčásti nadsázka. Především se z mých slov nedala zjistit podstata věci.

„Jak tomu mám rozumět?“

„Tomu nemůžete rozumět,“ odrazil jsem ho. „To by pochopil Ater Vulkodyg, možná dva - tři další. Neočekávám, že vy tomu porozumíte, nesnažte se chápat, co prostě pochopit nemůžete. Řeknu vám jen něco. Spálené zbytky, odborníky považované za zbytky výbušniny, pocházely podle mě z dřevěných částí vybavení naší laboratoře - ze židlí a tak podobně. Dřevěné předměty torzní pole semlelo na prach, rozprášilo po celé laboratoři a navíc zapálilo.“

„Jak to můžete tvrdit?“

„Protože jsem na celém světě jediný, kdo si něco takového dokáže domyslet. Rozumíte?“

„To se ještě uvidí!“ vybuchl - a odešel.


Zavřeli mě opět do cely, tentokrát jinam. Moje nová cela měla okno, i když zamřížované a navíc vedlo do dvora, kde se neustále procházely stráže vyzbrojené iégy.

V poledne jsem dokonce dostal první vězeňské jídlo. Bylo odporné a zatuchlé, nechal jsem je proto být. Nebylo to však rozumné. Táta kdysi tajně vyzpovídal několik bývalých vězňů, kteří se vrátili z císařského vězení. Nevím, zač se vlastně dostali za mříže, ale to bylo vedlejší a jistě to nebylo za nic vážného, když přežili. Pro většinu bylo vězení prvním krokem k popravišti - veřejné popravy byly, zejména v hlavním městě Rumoogu, na denním pořádku. Rady od těch, kdo přežili, nebylo dobré brát na lehkou váhu. Jedna zněla - nedávat se odradit kvalitou jídla a sníst všechno, jinak člověk brzy zeslábne.

Dostalo se mi ale zřejmě jakési milosti. Kromě ztuchlého jídla jsem dostal - sáček s imeolem. Jak snadno bych mohl zapomenout, že jsem ve vězení, stačilo spolknout jedinou pastilku.

Já jsem se naopak zatvrdil. Nemám přece zapotřebí žádné milosti, nejsem vinen tím, co se mi klade za vinu a věznění mi nemohou vynahradit ani sebekrásnější sny. Imeol jsem nechal netknutý a raději jsem začal uvažovat. Jakých dalších chyb jsme se s tátou dopustili? Pořád jsem uvažoval společně s tátou, protože - kdybych si té chyby všiml dřív, nedopadlo by to tak jak to dopadlo.

Neměl jsem u sebe nic, čím bych si mohl psát jakékoliv poznámky, ale u Ligaidů to nevadilo. Dokázali jsme si představit všechno i bez nákresů a zapamatovat si sebevíce složité vzorce. V cele byla zima, v oknech byla jen mříž, dovnitř foukal ledový vítr a já jsem byl pořád oblečen pouze do lehkého nočního oděvu. Ale ani to mi nevadilo. Když jsem se zahloubal do vlastních myšlenek, nevnímal jsem příliš, co se děje kolem.

Večer dozorce vyměnil misku s jídlem. Byla to opět jakási zatuchlá rýže, ale tentokrát jsem ji, byť bezmyšlenkovitě, snědl. Nevnímal jsem pořádně, co jím, bylo to tak lepší.

Tátovi se podařilo konvertovat do jiného vesmíru stroj o průměru dvou metrů. Což takhle namontovat igidhig do středu stratopevnosti a pokusit se celou ji konvertovat mimo náš vesmír? Nebylo by to zajímavé?

Zbývalo spočítat, jak to bude energeticky náročné. Ani na tyto výpočty jsem nepotřeboval papír a tužku. Závislost mezi energií a průměrem zkonvertované oblasti jsme měli proměřenou již z dřívějška. Ukazovalo se, že tato závislost je nelineární a strmější než kubická, takže spotřeba energie poroste rychleji než s třetí mocninou průměru, ale to nebylo takové neštěstí. Horší bylo, že nikdo zatím nevěděl, jak to v onom druhém vesmíru vypadá.

Pozdě k večeru jsem na chodbě před celou slyšel neobvyklý hluk. Pak se otevřely dveře cely a vstoupil dozorce.

„Oblékněte si tohle - a půjdete s námi,“ vyštěkl na mě.

A hodil mi pod nohy složený plášť a kožené boty.

Jestli mě něco zarazilo, pak to, že boty byly pohodlné a měkké a vyšívaný plášť byl z dobré látky. Nějak se mi to neshodovalo s kostkovaným vězeňským oděvem, který bych spíše očekával.

Nemínil jsem ale zbytečně protestovat. Obul jsem si boty jen tak na holé nohy, plášť přehodil přes ramena a byl jsem v podstatě připraven - na cokoliv.

Vyvedli mě z budovy a posadili do letadla. Tentokrát jsem neseděl v zadním uzavřeném prostoru bez oken, ale v docela obyčejném šestimístném letadle. Jakmile jsme se vznesli nad dvůr a mohl jsem se rozhlédnout přes vysoké zdi, poznal jsem že jsem byl vězněn v největší ústřední věznici Ochrany trůnu v hlavním městě Rumoogu. Byla to pevnost na kopci za městem, kam pro jistotu nikdo raději nezabloudil ani pohledem.

Vznesli jsme se do výšky osmého až desátého patra, tedy nepříliš vysoko a zamířili jsme do samého centra města. Tady směla létat jen letadla Ochrany trůnu. Přenesli jsme se nad hlavními ulicemi a zamířili dál - přímo k císařskému paláci, který stál rovněž na nevysokém kopci na opačném konci města, než byla věznice.

Došlo mi, že mě vezou - k císaři.

Na jednu stranu to bylo dobré znamení. Pokud by se o mě zajímal císař, ani Ochránci trůnu by si nedovolili proti mě vyvíjet žádné aktivity z vlastní vůle. Na druhou stranu, zájem císaře mohl být vyvolán různými příčinami. Mimo jiné majetkem rodu Ligaidů, což bylo totéž co rozsudek smrti.

Přistáli jsme na třetím nádvoří paláce. Tady jsem nikdy nebyl, neznal jsem to ani z letadla. Oblasti Rumoogu jsme se museli i při zalétávání stratopevností pečlivě vyhýbat.

Jakmile letadlo dosedlo na nádvoří na lyžiny, vytáhli mě ven, ale ne tak hrubě jako ve věznici. Vedli mě po širokých schodech do prostorné haly, kde mě předali císařským strážím a sami se vrátili na nádvoří.

Strážní mě vedli po schodech do druhého patra. Tam jsme se na chvíli zastavili, ale po chvilce přišel muž v livreji, ozdobnou holí pokynul strážným a ti mě vedli za ním. Dveře, dvojnásobně vysoké proti obvyklým, se tu před námi zdánlivě samy otvíraly a opět se za námi tiše zavíraly. Kromě šestice strážných, kteří mě vedli mezi sebou, jsem všude kolem cítil přítomnost dalších, tentokrát dobře ukrytých lidí - zřejmě hlídačů. Otec říkal, že není snadné dostat se k císaři a měl jako vždycky pravdu.

Za posledními dveřmi muž v livreji udeřil holí o podlahu a silným hlasem vykřikl mé jméno.

„Ogšigad Fo-ru Ligaid, majitel leteckých továren, přišel na pozvání císaře!“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Místnost byla veliká, měla vysoký klenutý strop a přímo proti vchodu, kterým mě přivedli, stálo cosi jako pódium, vysoké nejméně sáh. Stálo na něm veliké pohodlné křeslo a v něm seděl - císař. Poprvé jsem ho viděl na vlastní oči jinak než na obrázku, ale musel to být on, vždyť jeho portréty byly na každém kroku.

„Ať přistoupí!“ pokynul císař.

Musel jsem po schůdcích vystoupit nahoru. Tam mi císař velkoryse pokynul do pohodlného křesla. Mezi mnou a ním bylo zábradlí a kolem císaře stáli ozbrojení gardisté, ale stráže, které mě přivedly, musely okamžitě odejít.

„Zaslechl jsem, že jsi obvinění vznesená proti tvé osobě odmítl slovy, která vyvedla z míry i známého a zkušeného vyšetřovatele Otouge Sutríba,“ pousmál se císař. „Jaká obvinění to byla?“

„V našich výzkumných laboratořích došlo nedávno k neštěstí,“ zamračil jsem se. „Zahynul při něm můj otec, ogšigad Evse-io Ligaid. Vyšetřovací komise došla k absurdnímu závěru, že jsem smrt otce zavinil s úmyslem zmocnit se majetku rodu Ligaidů, což jsem označil za pitomost.“

„To že by je napadlo?“ podivil se císař. „To přece nedává smysl. Majetek rodu Ligaidů máš přece jakožto jediný potomek rodu tak jako tak jistý.“

„Komise zkrátka absolutně nepochopila, co se tam vlastně stalo,“ přisvědčil jsem. „Proto si našla vysvětlení v hranicích jejího chápání. Vlastně se jim nedivím. Samotnému mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, co se tam vlastně odehrálo.“

„Záhady rodu Ligaidů...“ podotkl zamyšleně císař.

„Nejsou žádné záhady rodu Ligaidů,“ troufl jsem si poopravit samotného císaře. „Všechno je v tom, že známe více než kdo jiný a dovedeme svých vědomostí využívat. Tentokrát se stalo něco, co jsme nečekali. Torzní pole jsou mocné síly přírody a zacházení s nimi není bez nebezpečí.“

„Samozřejmě,“ souhlasil císař. „Bez rizika není skoro nic na tom světě. Ale vy jste vždycky dokázali svých předností obratně využívat ke svému prospěchu.“

„Nejen ke svému,“ připomněl jsem. „Z našeho prospěchu mělo vždycky prospěch císařství.“

Na poslední chvíli jsem zadržel na jazyku jistě pravdivou připomínku: „Kde by bylo císařství bez rodu Ligaidů?“ Pravda by jistě byla poslední, co by císař v této situaci ocenil.

„No - máš pravdu, určité zásluhy máte. Ale teď mi pověz, co víš o hudbě z hvězd?“

Trochu mě tím zarazil. Rychle jsem uvažoval, na čem jsem. Přiznání, že o hudbě z hvězd vím dávno, by mohlo vést k císařově nelibosti a ta by mohla dopadnout nejen na mě, ale i na Chanira go-Maru, který ten objev utajil. Ale na druhé straně, nebylo by moudré do krve zapírat, když bylo zřejmé, že toto tajemství není pro císaře tajemstvím. Kdoví co všechno už císař ví. Pokud se v této souvislosti objevilo jméno Ligaid, pak by moje zapírání vedlo k dalšímu podezření a to by bylo dalším kamínkem na špatné misce vah.

Nicméně - mohl jsem zapírat. Já sám jsem přece s Chanirou go-Marem nemluvil a vím o tom jen od otce, kterého už nebude nikdy nikdo vyslýchat. Čím méně toho řeknu, tím méně chyb se dopustím, zejména ve vztahu k otcovu příteli.

„Tohle podivné spojení slov jsem slyšel,“ předstíral jsem usilovné vzpomínání. „Otec ta slova nedávno použil, nebo velice podobná. Říkal, že by bylo krásné, kdyby ve hvězdách žili lidé jako my - ale víc o tom nevím.“

„Že by Ligaidové dělali tajemství i mezi sebou?“ podivil se císař. Zachytil jsem v jeho hlase výsměšný tón.

„V technických otázkách ne,“ odmítl jsem. „Naopak, otec mě po celou dobu od mého návratu ze škol podrobně seznamoval se situací kolem našich výzkumů a troufám si tvrdit, nebude mnoho, co mi uniklo. Jsou však i témata, kde jakákoliv sdílnost není na místě. Otec se mě například nikdy nezeptal, s kým se přátelím a které dívky se mi líbí. Bylo to čistě na mě, co sám uznám za vhodné sdělit mu.“

„Nevedl tě k přílišné synovské pokoře,“ ohrnul trochu nos císař. „Jak vidím, jste pořád příliš volnomyšlenkářská rodina.“

„To byli Ligaidové odjakživa,“ podotkl jsem. „Možná i tohle byla příčina, proč jsme to ve vědě dotáhli tak daleko.“

„Do vědy bych vám nemluvil,“ ujistil mě. „Víš ale, kdo je to Chanira go-Mara?“

„Přítel mého otce,“ odtušil jsem klidně.

„Co o něm víš?“ nestačilo císaři.

„Zabývá se hvězdami,“ uvažoval jsem rychle, co smím a co nesmím prozradit. Něco jsem o něm vědět mohl a musel. Nemohl jsem hrát naprostého prosťáčka, ale nemínil jsem sdělit ani císaři víc, než co už bylo známo:

„Asi před pěti lety uveřejnil zajímavé práce o vrchních vrstvách stratosféry. V té době zřejmě spolupracoval s otcem - přinejmenším potřeboval k výzkumům stratosférické letadlo; na druhé straně jeho objev vesmírné energie přispěl k vylepšení stratopevností. Ale to už jsou výzkumy staršího data. Pokud vím, zůstali s otcem přáteli. Ale právě proto mi do jejich vztahu nic nebylo.“

„Nejde o vrchní vrstvy atmosféry,“ zachmuřil císař nos, až jsem se ulekl. „Chanira go-Mara objevil, že kdesi daleko ve hvězdách skutečně nějaké hvězdné bytosti žijí. Budiž, nemám nic proti vědeckým úspěchům. Mě zajímá jen to, zda by se bytosti z hvězd mohly dostat až do našeho světa. Mohly by například let mezi hvězdami vykonat naše stratopevnosti?“

„Jak je to daleko?“ uvažoval jsem nahlas.

„Takže přiznáváš, že by to bylo možné!“

„Nevím. Let mezi hvězdami je poněkud obtížný problém, nad tím jsme dosud nepřemýšleli. Teoreticky nic nebrání, aby se naše stratopevnosti vydaly i mimo Aiguru, ale prakticky tady bude příliš mnoho problémů, které by mohly takovou cestu bud znemožnit, nebo ztížit k nepřekonání.“

„Nicméně to nevylučuješ.“

„Nelze to vyloučit. Tedy o tom uvažuji jako o možném. Ale s mými současnými vědomostmi bych si na něco takového netroufl.“

„A tamty bytosti z hvězd by měly stejné problémy?“

„To opravdu nevím,“ pokrčil jsem nerozhodně nos. „Nemám potuchy o jejich možnostech. Musíme vycházet z faktů, ale tady jich je tak málo, že se neodvážím soudit o ničem.“

„Jeden fakt přece víš. Ty bytosti dokázaly poslat od své hvězdy radiové vlny až k nám. To musí svědčit o dost vyspělé vědě, nebo ne? Mohla by jejich věda převyšovat naši úroveň?“

„Ani to nemohu vyloučit,“ připustil jsem.

„Pak by tamty bytosti mohly vyslat vlastní stratopevnosti směrem k nám, není-liž pravda?“

„Teoreticky ano,“ souhlasil jsem. „Prakticky je to nepravděpodobné. I kdyby o nás věděly, například kdybychom jim naším radiovým vysíláním poskytli informaci, že existujeme, mohly by zatoužit setkat se s námi. Pak by to záleželo na úrovni jejich kosmické techniky. Jestli o nás nevědí nic, je pro ně holý nesmysl vysílat hvězdná letadla nazdařbůh kolem své hvězdy. Z kosmického hlediska je Aigura nepatrným zrnkem písku v moři.“

„Sám Chanira go-Mara ale tvrdí něco jiného,“ namítl císař. „Podle něho je vesmír prázdný a jen v blízkosti hvězd lze očekávat existenci obydlených světů. Hvězd je sice na obloze dost, ale spočítat se dají. Pak je to jen otázka množství. Může být pro vyspělou kosmickou civilizaci problém postavit tolik hvězdných stratopevností, kolik hvězd je na obloze? Nemohla by poslat takovou létající pevnost ke každé hvězdě? V této chvíli může některá z nich mířit k nám. Je tomu tak?“

„Samozřejmě se o tom dá uvažovat.“

„Kolik bomb může unést taková hvězdná pevnost?“

„To nemohu vědět ani náhodou,“ pokrčil jsem nos. „Záleží to jistě na velikosti a my přece ani nevíme, zda vůbec někdo dokáže vesmírná letadla stavět. Co víme o jejich velikosti? Nic. Taková otázka je logicky nezodpověditelná.“

Chvíli na to neodpověděl. Bylo vidět, že také přemýšlí.

„Dobrá,“ rozhodl se po chvilce. „Pokud vím, vám Ligaidům do vašich výzkumů nikdy nikdo nemluvil, ani císařové. Mohli jste si sami určovat, kterým směrem se zaměříte. Ale bezpečí našeho světa vyžaduje, aby ses pro tentokrát zaměřil určitým směrem. Dávám ti za úkol, jako první císař prvnímu Ligaidovi vůbec, aby ses pokusil zjistit co nejvíce o vesmíru, zejména abys vyzkoumal možnost stavby letadel, schopných letu mezi hvězdami. Chci taková letadla, i kdybych je nemusel nikdy do vesmíru poslat.“

„Pokud to bude možné, pokusím se o to,“ přijal jsem úkol, aniž bych jakkoliv naznačil, zda je mi to milé či nikoliv.

„Císařské banky ti tentokrát neposkytnou obyčejný úvěr,“ pokračoval císař. „Každému je jasné, že výzkumy tohoto druhu se nikdy nezaplatí. Pokud chci mít letadla, schopná cestovat mezi hvězdami, musím je zaplatit předem a ne až po dodání. Jakkoliv je váš rod bohatší než desítky jiných, zadarmo to od vás nemohu požadovat. Císařské banky budou pravidelně platit všechno, co budeš potřebovat. Nejen výzkum základních vlastností vesmíru, ale i stavbu letadel. Nedokážeš teď hned odhadnout, co to bude stát?“

„Nevím,“ ujistil jsem ho. „Zpočátku to snad nebude mnoho, jistě to bude záležet, jak se výzkumy vyvinou.“

„Dozor nad hospodárností ve vztahu k mým císařským prostředkům budou mít jiní,“ přikývl císař. „Požaduji od tebe jen abys neztrácel čas výzkumy ve směrech, které nemají přímou souvislost s vesmírem. To je všechno.“

„Vynasnažím se,“ ujistil jsem ho. „Ostatně, naše poslední výzkumy byly i tak zaměřené do vesmíru.“

„Tím lépe. Tak v tom pokračuj.“

Císař pokynul svým gardistům.

„Měl bych jednu prosbu,“ rychle jsem vyhrkl. „Chtěl bych se setkat s Chanirou go-Marem.“

„A co ti v tom brání?“ podíval se udiveně císař.

„Vězení,“ podotkl jsem. Pro jistotu jsem nedodal, zda tím myslím své vlastní uvěznění, nebo možnost, že by Chanira go-Mara byl dalším vězněm Ochránců trůnu.

„Ále, to je už zařízené,“ mávl rukou císař. „Samozřejmě máš od této chvíle svobodu. Můžeš se s ním sejít kdykoliv se ti zachce a dokonce - čím dříve, tím lépe.“

Mé první slyšení u císaře tím skončilo a gardisté mě hned vyprovodili z paláce. Dokonce pro mě připravili letadlo, byl to jeden z luxusních typů, dodávaných výhradně pro potřeby císařského dvora. Všechno klapalo jako po másle a za chvíli jsem byl doma, v Mofidii.

Dům byl nezvykle tichý, ale na zazvonění přišel komorník Poyer a přivítal mě, jako když jsem se vrátil z dlouholetého studia. Hned mi vnucoval jídlo, sám je narychlo ohříval, pak odběhl pro něco k pití a já se do ohřívaných flepfulů pustil jako hladová šelma. Hlad jsem měl jaksepatří.

„To jsem rád, že jste se vrátil domů, mladý pane,“ jásal Poyer. „Už tu začínalo být strašně smutno.“

„Zítra začneme s opravami,“ ujišťoval jsem ho. „Jistě víš o nějaké dobré stavební firmě, která by nám mohla laboratoře opravit, vid?“

„Ovšemže vím,“ horlivě souhlasil Poyer. „Stavební firma bratří Dalfedů je dobře známá a váš otec s nimi byl vždycky spokojen. Pracují rychle, ale diskrétně. Dovolíte-li, zařídím to sám.“

„Dovolím,“ souhlasil jsem. „Po pravdě řečeno, laboratoř nebudu nějakou dobu potřebovat, ale odkládat opravy by nebylo rozumné.“

„Vy nebudete pracovat?“ podivil se Poyer.

„Budu, jistěže budu,“ ujistil jsem ho. „Jenže budu asi potřebovat laboratoř jiného druhu.“

„Ta dole už patří k tradici vašeho rodu, pane,“ upozornil mě jemně.

„To, co chci zkoušet, se nedá provozovat pod zemí,“ řekl jsem mírně. „Laboratoř vestavím do stratopevnosti, aby se dalo vzlétnout co nejvýš nad náš svět.“

„Létající laboratoř?“ podivil se trochu Poyer.

„Přesně tak,“ usmál jsem se. „Musím se porozhlédnout po okolí Aigury. Ale nečekej, že to bude letos...“

 


Zpět Obsah Dále


26.08.2015 18:07

Komentáře: