Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Díra

„Nejdříve provedeme vizualizaci minulosti,“ řekl Bdělý. „Abychom se přesvědčili, že tam Bachová děti skutečně zavřela. Rafaeli, zaveď nás na místo, které si pamatuješ.“

Vstoupili do pracovny Bachové a Rafan ukázal na protější dveře. Byly zamčené, ale ani patentní zámek neodolal šikovným prstům Helary. Dveře se otevřely a uviděli holou místnost bez oken a nábytku. Nikdo nechtěl použít magické světlo. Specialista vstoupil do dveří a soustředil se.

„Abychom nešli zbytečně daleko do minulosti, budu zobrazovat děje pozpátku. Nevadí?“

Bdělý souhlasil a začal se rozvíjet obraz. Bachová vždy dítě dovedla do místnosti, začarovala, dítě se nadzvedlo, chvíli viselo v prostoru a zmizelo. Rafan na to zíral, jenže pak mu došlo, co je špatně.

„Ty děti nemají náramky. Ona už je nemůže zavolat zpátky!“ zvolal.

Bdělý se přesvědčil, že má Rafan pravdu. Pro záchranu dětí nemělo smysl hledat Bachovou. Museli díru najít a k dětem se prokopat, nebo pro ně dojít divokou branou. Snad bude stopař úspěšný.

Odborník na vizualizaci se stáhl z místnosti a udělal místo svému kolegovi.

„Nejedná se o bránu běžného typu. Tělo se přesouvá s kouskem okolního prostoru. Neprochází hranicí mezi prostory, ale jakoby se vypaří v jednom prostoru a zkondenzuje ve druhém. Dráha přesunu se nedá sledovat. Pokusím se ale simulovat přesun a zaměřit místo, kam přesun směřuje.“

Specialista se soustředil, bylo vidět, že ho to stojí hodně sil.

„Dochází mi energie!“ zašeptal.

Rafan si vzpomněl na magické kamínky a vtiskl mu jeden do dlaně.

„Dík, teď už to snad mám.“

Helara mu podala mapu a on zapíchl špendlík na místo vzdálené asi padesát mil.

„No nazdar!“ uklouzlo Helaře. „Zná to tam někdo?“

Všichni pokrčili rameny, jen Rafan se zamyslel:

„Snad některá vychovatelka, někdo to tam přece musel upravovat a možná tam přemisťovali materiál nebo dělníky?“

Ale pořádnou auru měla přece kromě Bachové jenom Kornelie!

Rafan vyběhl s mapou ven. Za chvíli se vrátil s Kornelií.

„Kornelie tam někam otevírala bránu, když tam přemisťovali dělníky na opravy!“

Vyšli ven, a branou, kterou otevřela Kornelie, se Rafan a Helara dostali na plošinku mezi skalami.

„Něco dělali támhle!“ ukázala Kornélie na vrcholek skalní stěny. „Můžu už dovést děti na večeři?“

Rafan přikývl a Kornelie se vrátila k dětem.

„Kdyby tady tak byla Silasienta, ta by to viděla hned!“ zalitoval Rafan.

Stáli a prohlíželi si skálu. Náhle Rafan uviděl Hančin krystal.

„Nik už si holky odvedl, teď s nimi už komunikuje nějaký psycholog u ochránců,“ hlásila mu.

„Hanko, stojíme teď pod skálou, kde je někde díra. Je to dost daleko od Útulného domova, ale Kornelie si vzpomněla na bránu, kterou sem jednou otevírala. Potíž ale je, že nevíme, kde by ta jeskyně mohla být. Skála je obrovská. Vzpomněl jsem si na Silasientu. Kdyby to tak někdo uměl jako ona!“

„Silasienta tu není, ale znám někoho, kdo zkoušku z podzemních zdrojů udělal na jednadevadesát bodů. Pro toho nebude problém najít otvor, kterým dýchá šest dětí.“

„Jsem trouba, že jsem si to neuvědomil. Můžeš Andělu dopravit do Útulného domova? Vezměte si ale prkna, pokud možno i pro mě. Těžko bychom tam lezli.“

Rychle se ještě obrátil na Helaru.

„Máš dost magie? Došly mi kamínky a chceme otvírat bránu a létat na prknech.“

„Jasně, Demitův náramek je nevyčerpatelný,“ ubezpečila ho. „Ve volných chvílích ho doplňuji. Doplň si.“

Slunce už zalézalo za hory a snášel se soumrak.

„Sakra ať už jsou tady!“ otřásl se Rafan, když mu Hančin krystal zakmital.

Otevřel bránu a dvě holky se třemi prkny byly tady.

„Že sis taky na mě jednou vzpomněl!“ hlásila Andy a podala nejprve ruku Helaře. „Tak se tam podíváme ne?“

Tři supervolonová prkna vylétla na skálu. Její povrch byl členitější, než se zdálo zdola. Andy se soustředila a za chvíli povídá: „Támhle za tím šutrem se vzduch nějak chvěje. Nebude to ohřáté od sluníčka.“

Ostatní tam z dálky neviděli, ale když tam nakoukli, byl tam mříží zakrytý otvor.

„Ventilace bude dlouhá a hodně členitá, když tam nepronikne žádné světlo,“ řekla Andy a zaječela do otvoru: „Je tam někdo?“

Dlouho naslouchali, nic se neozvalo.

„Ha-looo!“ zavolala Hanka. Za chvilku velmi slabě uslyšeli: „Halóó!“

„Jsou tam! Ale jak je dostat ven?“

„Je to zoufalý pokus, ale zkusím otevřít vždycky po dvou metrech divokou bránu. Když narazím, zase dva metry přidám. Bude to ale stát hodně magie. Hanko, zaleť prosím k Helaře pro magický náramek.“

Když Hanka odlétla, Rafan Andy prudce objal a políbil. Oba se šťastně usmáli a Rafan začal s bránou na pět metrů.

„Hloupé je, že jeskyně nemusí být přímo pod námi. Možná by bylo lepší prohmatat stěnu, najít větrací otvor a podle jeho polohy bránu trochu posunout,“ řekla Andy.

„Snad ten otvor najdu po čuchu, abychom se tam neplácali jako slepci!“

Andy se soustředila, pak povídá: „Kousek dozadu!“

Rafan udělal bránu do hloubky sedmi metrů.

„Sakra, ta větračka se fakt strašně kroutí. Teď je až na kraji brány,“ ukázala Andy.

V devítimetrové bráně na daném místě otvor vůbec nebyl. Hanka přilétla na prkně a podala Rafanovi náramek.

„Uděláme osm metrů,“ povídá Rafan.

Andy zapátrala a řekla: „Tady kanálek běží skoro vodorovně. Další zkus až tady.“

V devíti metrech byl kanálek téměř uprostřed. Už se posunuli na šikmou část skály.

„Myslím, že vidím otvor, kudy se vzduch nasává!“ řekla náhle Andy a ukázala na místo o dobrých dvacet metrů níž, v šikmém svahu. Hanka tam zaletěla na prkně a zdvihla palec.

„Zdá se, že máme směr!“ řekla Andy. „Udělej dvanáct metrů tímhle směrem!“

Rafan bránu vytvořil, a Andy zajásala: „Šachta se rozšiřuje, ale jde kousek dozadu. Takže čtrnáct metrů tudy!“

Brána se otevřela téměř v celé šíři.

„Víte někdo, jak je ta díra hluboká?“ ptala se Andy.

„Nevím. Zkusím šestnáct metrů.“

„Tak tady už je skála, zkus patnáct!“

„Jó, to je ono, tady je zase skoro celá šířka. Jen abychom na nějaké dítě nešlápli! Víš co, Rafe, podej mi ruku, pomalu se tam spustím a nohou zašátrám, jestli tam někdo neleží. Tady je něco měkkého, vedle to jde a už stojím na skále! Ještě mě drž, postavím se druhou nohou. Rafane, udržuj bránu, kousek couvnu, abych tu byla celá. Hanko, pojď sem, musíš mi posvítit.“

„Helaro, nemáš baterku? To je škoda. Nedá se nic dělat, musím svítit magicky. Děti, nebojte se, vytáhneme vás ven!“

Po jednodenním pobytu v díře nebyly děti ani příliš zesláblé. Stavěly se na nohy, Andy s Hankou je obalily magií a zdvíhaly do brány, odkud je Rafan vytahoval. Zbývalo jim už poslední dítě, když se najednou protější stěna jeskyně rozjasnila popelavým svitem a zjevila se harpyje.

„Co tady děláte?“ zvolala, až se skála zatřásla.

Andy, která harpyji nikdy neviděla, okamžitě omdlela. Hanka sevřela oči, vybavila si krystal Kelainy a v duchu zašeptala:

„Ctihodná avelleto, prosím, ozvi se mi, nebo zemřeme!“

Spojení naskočilo okamžitě. Hanka nic neřekla a i když to nikdy nezkoušela, pustila krystal Kelainy k sobě.

V tu chvíli stála místo ní proti nepřátelské harpyji avelleta Kelaina. Vztáhla ruku a zvolala: „Huisaro, zbavuji tě kouzelné moci. Tvé tělo ať se rozpadne v prach!“

Mávla drápem a na místě nepřátelské harpyje zbyla jen hromádka peří. Hančino tělo leželo ale bez vlády na místě, kde před chvílí ještě byly děti.

„Holka nešťastná, co jsi to udělala?“ zabědovala harpyje. „Tím, že jsi mne vzala do svého krystalu, jsi vyhnala svého ducha z těla! Budeš se umět vrátit?“

„Sam to dokázal?“ píplo to slabě.

„Ano, ale s pomocí bratra!“

„Tak to dokážu taky,“ řekl Hančin duch. Kelaina narovnala zkroucené tělo. Hančin duch se postavil za hlavu a rozhodným skokem skočil do těla. Tělo se pohnulo a Hanka zasténala. Pak zavolala: „Nepotřebuji vázací kouzlo, vydržím to!“

Chvíli sebou škubala, pak se zvolna posadila.

„Ctihodná avelleto, nevím, jak ti poděkovat.“

„Vlastně bych měla poděkovat já tobě,“ odvětila harpyje. „Tím, že jsi bez váhání vložila můj krystal do svého, jsi mi umožnila zneškodnit nebezpečnou odtrženou harpyji. Byla tak překvapená, že se nezmohla na odpor. Tvá dračí povaha vás opět zachránila. Je s podivem, do jakých akcí se pouštíš, když nevíš, jak to dopadne. Co kdyby se tvůj duch ocitl rovnou za pomezím? Odtud už není návratu!“

„Neuvažovala jsem o tom, ale cítila jsem, že tím ohrozím jen sebe, kdežto kdybych to neudělala, doplatili bychom na to všichni.“

„Máš pravdu,“ přiznala harpyje. Pak zkontrolovala, zda je Andy ještě v mdlobách, jinak by jí musela vymazat paměť.

„Tobě věřím, Hanko, kdybych vymazala tvé vzpomínky, vymažu i svůj krystal. Já však cítím, že ho ještě budeš potřebovat. Nezklam mě!“ A Kelaina zmizela.

Hanka se sehnula nad posledním, dosud spícím dítětem. Obalila ho magií a podala do brány. Rafan si ho odebral.

„Co to proboha bylo, Hanko?“ probrala se Andy.

„Viděla jsi přízrak, ale už je pryč. Musíme se vrátit, nebo nám Rafan vyčerpáním omdlí a my tady zůstaneme navždy.“

Andy se rychle sebrala a prošla branou. Rafan ji uchopil za ruku a pomohl jí nahoru. Pak pomohl také Hance a zavřel bránu. Sedl si a nebyl únavou schopen slova.

„Otče!“ kontakt s jednorožcem Hance naskočil hned.

„Dcero, co se stalo? Můj šestý smysl mě málem roztrhl!“

„Právě jsem zažila jeden z nejhorších okamžiků ve svém životě. Ale nesmím o tom vyprávět. Jsem už v pořádku.“

„Jsi hodná, že si mi to sdělila. Trápilo by mě to.“

Jednorožec jí poslal mentální pohlazení a odpojil se.

„Co tam s vámi je?“ volala zdola Helara. „Už tady skoro mrznu.“

Hanka sebrala poslední sílu a vytvořila pro ni bránu nahoru. Na prknech už by asi létat nedokázali.

„No nazdar!“ řekla, když uviděla napůl omámené děti a zcela zmožené kolegy. Pak dala Rafanovi a Hance cucnout magie z náramku a spojila se s kolegou v Útulném domově.

„Udělám za chvíli bránu na nástupiště. Jsme tady ale ve tmě na dost členitém místě. Sežeňte někde aspoň dvě pochodně a připravte se, že nám pomůžete nosit děti.“

Za svitu pochodní Helara otevřela bránu, protáhla jí zbědované děti a vychovatelky je odnesly do baráku. Pak prošli ostatní a Helara bránu zavřela.

Hanka oslovila trpaslíka: „Můžeš připravit várnici čaje a všechno pečivo, co máš? Já ti to nějak odvedu.“

Zachariáš to připravil zázračnou rychlostí.

Hanka otevřela bránu a spolu s ním, Andy a Rafanem jídlo pronesli. Každý si sám vzal hrnek čaje a sladkou housku, Hanka a Andy donesly čaj a pečivo dětem vytaženým z díry. Pak Zachariáš ukázal na koše s pečivem a zavolal na ošetřovatelky: „Zavolejte děti, kdo má hlad, ať si vezme!“

Děti se nenechaly pobízet a housky rychle zmizely.

„Já jsem se tak lekla, že jsem hned omdlela. Co to prosím tě bylo?“ vzpomínala Andy. Harpyje? Jak jsme to vůbec přežily?“

„Víš, Andy, jsou věci, které nesmím nikomu říct. Mysli si, že to byla iluze a že se vlastně nic nestalo. A hlavně nic nikomu neříkej, ani Rafanovi - on je Ochránce a musel by to napsat do hlášení. Teď už jsou děti v bezpečí a tobě nic nehrozí.“

Andy na Hanku zamyšleně hleděla.

„Sbíhá se k tobě příliš mnoho osudových nitek. Máš hodně zajímavých i děsivých přátel, a přece jsi fajn holka. Díky, že jsi mi pomohla. Nebýt tebe, nepřežila bych to.“

Vrhla se jí na rameno a rozplakala se.

 

line  

Zpět Obsah Dále

10.08.2016 22:12

Komentáře: