Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nová majitelka

Konečně se zase sešli! Za těch deset dní, co se Hanka se Sváťou neviděli, toho oba prožili tolik, že se to ani za jeden den nedalo vyprávět. Celé dopoledne byli všichni spolu. Děti si hrály a výskaly, až nebylo slyšet vlastního slova, takže z vyprávění stejně moc nebylo. Vron se vžil do role Lukova otce a bylo vidět, že Luke ho uznává. Stále v něm bylo něco, co připomínalo magickou moc džina a vzbuzovalo to respekt.

Když se Vron a Sváťa dozvěděli, že Hanka je teď majitelkou Útulného domova se vším všudy, začali si z ní trochu utahovat. Hanku to ale rozesmutnilo, raději toho nechali a poslouchali, co Hanka se Zachariášem a Dianou Renou vymysleli.

„Bylo by to krásné,“ zamyslil se Vron. „Takový dětský domov jsem ještě neviděl. Jestli tomu ale dobře rozumím, potřebuješ nějakou dobu udržet chod domova v podstatě tak, jak byl. Někdo musí naplánovat umístění jednotlivých objektů v areálu a začít stavět. Všechny děti začnou chodit do první třídy, postupně pak budou přecházet do vyšších tříd. Jedna učitelka ale nemůže vyučovat sedmdesát dětí!“

„To je pravda,“ souhlasila Hanka. „Takže ze začátku bychom nechali děti spát tam, kde jsou. Ty menší bychom rozdělili do dvou skupin, starší by se mohly učit najednou. Jsou zvyklé na železnou kázeň, jistě to půjde. Potřebujeme tedy nutně kuchaře a další dvě vychovatelky pro menší děti.“

„V Santareně nikoho neseženeš. Pokusil bych se hledat v místě. Taky nezapomínej, že skutečným vládcem domova bude král a královna matka. Tak proč by se na hledání vhodných lidí nepodíleli i oni?“ řekl Sváťa.

„No vidíš, na to jsem nepomyslela. Třeba už nějaké vhodné lidi mají. V mém plánu přece hned nemusí být všichni lidé jmenovitě!“

Hedva jen tiše seděla a její oči těkaly z jednoho na druhého. Když se na chvíli odmlčeli, tiše, skoro pro sebe, pronesla: „Nemyslela jsem si, že svět je takhle složitý. Asi bych měla jít do první třídy.“

Všichni se zasmáli a otočili se k ní: „Jak se vám tady líbí? Přála byste si něco?“

„Ne, je toho na mě nějak moc. Poslední noc jsem toho moc nenaspala, raději bych si šla na chvíli lehnout, když dovolíte.“ Vzdychla si a odešla.

„Jsem taky unavený,“ řekl Sváťa, „ale rád bych viděl, jak to v Útulném domově vypadá. Vezmeš mě tam, Hanko?“

„Jasně. Beztak bych se tam měla podívat, jak to tam zvládají.“

Prošli branami a na nástupišti potkali Rafana.

„Dobře že jdeš, ségra. Moji šéfové usoudili, že nový majitel už by si měl udělat pořádek sám a já se vracím do výcviku. Jitka už se taky sbalila. Šla napsat ten protokol, máš se stavit k podpisu. Tak ahoj.“

Hance připadalo, že ji všichni opouštějí.

„Ještě že tu mám tebe, Sváťo!“ stulila se mu na rameno.

Sváťa ji pohladil. Pak šli za Kornélií. Vypadala naprosto vyčerpaně.

„Agáta odešla, prý už tu dělat nebude,“ hlásila jim novinku. „Teď jsem na všechno sama. Ještě že tu jsou tu šikovné větší děti.“

„Takhle to dál nejde.“ řekla Hanka. „Musíme najít nějaké nové ošetřovatelky. Kornélie, nevíte o někom důvěryhodném, kdo by tu chtěl pracovat?“

„Já? Vždyť já tady nikoho neznám. Za celý rok jsem paty z domova nevytáhla.“

Sváťa pokýval hlavou: „Pár dní tady zůstanu a budu dělat vychovatele. Máme ještě dva týdny do začátku školy, tak snad se to do té doby podaří vylepšit.“

„Hleďme, i Sváťa se nám vrátil,“ usmála se Kornélie.

„Vy jste mě poznala?“

„Taková aura se nedá zapomenout. Jsem ráda, že jste to přežili a máte se dobře.“

„Dobrá, jděte se vyspat, já děti zatím pohlídám.“

Hanka se obrátila: „Jdu se podívat na výběrové baráky.“

Děti ve výběrových barácích byly v jídelně i s vychovatelkami. Živě se bavily a občas i smály.

Hanka se posadila ke známé vychovatelce: „Dnes s nimi nic nenacvičujete?“

„Proč bychom nacvičovaly, když výběrový den stejně nebude?“

Další dvě vychovatelky netečně sledovaly rozhovor.

„Tak prý už to tady má nového majitele. Co teď s námi bude?“

„Přece jsme už o tom mluvily, ne?“

„No jo, ale kdo je novým majitelem a jaké má úmysly?“

„Jestli to chcete vědět, poslouchejte mě všichni, zajímá mě váš názor.“

„Proč?“

„Už jsem vám přece říkala, že nový majitel bude hledat zkušené a spolehlivé síly, které to tady dále povedou. Ale jestli máte zájem tady dál pracovat, mělo by se vám tady líbit, a proto byste se měly vyjádřit k tomu, co se navrhuje.“

„Kdo to navrhuje?“

„Nový majitel.“

„A kdo je nový majitel?“

„Já.“

Vychovatelky se rozesmály, ale pak jim mrzl úsměv na rtech. Viděly, že to Hanka myslí vážně.

„Chcete vidět smlouvu?“

Vychovatelky natáhly krky a Hanka vytáhla z brašny papír. Koukaly nejdřív na papír, pak na Hanku a zase naopak a pak vstaly: „Omlouváme se vám, co nám uložíte?“

„Klidně se zase posaďte a poslouchejte.“

Hanka jim v klidu vysvětlila navrhovanou koncepci rozvoje Útulného domova.

„A kdo to bude platit?“

„Král Silmur, když se mu to bude takhle líbit,“ odpověděla Hanka. On to asi celé ode mne převezme.

„Cože? Takže Útulný domov se má stát královským dětským zařízením?“

„Ano, tak mi to král slíbil. A patronát by měla převzít královna matka.“

„To ale bude přepychové sídlo?“

„Právě naopak. Král mi uložil vymyslet plán na zařízení, které by sloužilo chudým dětem. Zařízení má být účelné, ale střízlivé. Žádný luxus, na ten si král ani jeho rodina nepotrpí. Předpokládá, že já, jako bývalá chovankyně Útulného domova, mám dobré předpoklady vymyslet praktické řešení.“

„Už tomu začínám rozumět. Král nechce zbytečně utrácet, tak pověřil tebe, abys domov získala pro něj. Jinak by musel těm podvodníkům na radnici zaplatit nekřesťanské peníze. Ale řekni, jak to, že má sám král o tenhle domov zájem?“

„Je to trochu naopak. O pomoc jsem krále požádala až ve chvíli, kdy se provalilo to obchodování s dětmi a bylo jasné, že to tady spěje ke smutnému konci. Takže král to vlastně udělá pro ty děti a ne pro nějaký svůj prospěch.“

„A to ti tolik věří?“

„Už se na mne a mé kamarády musel spolehnout v daleko nebezpečnější situaci. Takže mi asi věří.“

„Tak už nám ukaž, co jsi vymyslela.“

„Nevymyslela jsem to sama, radila jsem se se zkušeným hoteliérem a zkušenou manažerkou školy i zkušeným krizovým manažerem, kteří mi hodně pomohli. Teď se ještě chci poradit s vámi.“

Pak Hanka vysvětlila, jaká je představa o budoucnosti domova i postupu, jak se toho dosáhne. To už ji ale poslouchaly i všechny děti. Když skončila, chvíli bylo ticho. Ptát se kupodivu začaly děti:

„A to bychom se všichni naučili číst, psát a počítat?“

„Ano, a taky něco ze zeměpisu, matematiky, přírodovědy, jinodruhových jazyků a další vědomosti podle svých zájmů a nadání.“

„Tak kde jsou cihly, já jdu rovnou stavět,“ prohlásil jeden z nejstarších chlapců.

Děti začaly mluvit jeden přes druhého, pak se začaly radostí pošťuchovat a honit, až je musely vychovatelky vyhnat ven.

„Snad se tam nepřizabijí!“ koukala jedna z vychovatelek z okna.

„Tak a co vy?“ zeptala se Hanka.

„Znamenalo by to, že každá vychovatelka by byla zároveň i učitelkou?“

„No, ne úplně všechny, někdo se musí starat o ty nejmenší děti. Ale většinou ano. Nakoupili bychom vám ale pomůcky a knihy, a kdybyste něčemu nerozuměly, poradil by vám někdo zkušenější. Navíc, stejně by vás muselo být dvakrát tolik, a ty nové musíme vybrat, aby mohly učit odborné předměty ve vyšších třídách.“

„Určitě by to byla náročnější práce, ale zase ne tak jednotvárná, jako dosud. Pan král by také mohl lépe platit?“

„O mzdách jsme zatím nemluvili, ale dá se to očekávat.“

„Tak já bych to asi brala,“ řekla jedna z ošetřovatelek.

„Já taky!“ přihlásila se druhá.

„Já bych si to musela ještě rozmyslet,“ řekla třetí.

Hanka vstala. „Samozřejmě vás nikdo nemůže nutit. V nejbližší době bych ale moc potřebovala, kdybyste tu vydržely. Víte, že Bachová a Fanina utíkají před trestem, Agáta také odešla a Kornélie zůstala na malé děti sama. Velké děti se v kuchyni opravdu snaží, ale i na ně musí někdo dohlédnout. Já musím ještě hodně věcí zařídit a čeká mě poslední rok školy v Santareně, stejně jako mého přítele Sváťu, který zatím Kornélii pomáhá. Takže kdybyste s dětmi zajistili alespoň kuchyň, pekárnu a úklid, byla bych moc ráda. Jinak pokračujte v zaměstnání, jinak vám děti zvlčí. Děti v kuchyni každý den střídejte. Plat samozřejmě dostanete.“

Vychovatelky slíbily vydržet.

„A kdybyste věděly o někom důvěryhodném, kdo by tu chtěl pracovat s vámi, přiveďte mi ho.“

Hanka odešla do kuchyně. „Ještě jste vydrželi?“

Odpověděli ano, ale bylo vidět, že už jsou unaveni.

„Dám se do toho s vámi. Na jídelníčku je večer krupičná kaše. Kdo ji má rád?“

Přihlásili se všichni. „Tak dáme rovnou vařit mléko, sluníčko je už dost nízko.“

Po večeři nová směna umyla nádobí a děti běhaly na louce.

„Úplně tu chybí hračky!“ napadlo Hanku. „Bude to dlouhá cesta.“

Zkusila proto kontaktovat Silmura.

„Zavolej za hodinu, Hanko!“ odpověděl. „Teď zrovna jednám!“

Šeřilo se a Sváťa svolával děti k mytí. Hanku napadlo, že by jim mohla vyprávět pohádku jako dráčatům. Počkala, až se děti umyjí. Nenašla místo, které by bylo vidět ze všech postýlek. Proto dětem řekla, aby se sesedly tak, aby na ní viděly a začala vyprávět pohádku o perníkové chaloupce. Děti seděly, ani nedutaly, až když za ježibabou vylétly jiskry z pece, radostně zavýskaly. Pohádka skončila a Hanka obešla všechny postýlky. Každé dítě pohladila a popřála mu dobrou noc.

Kontakt na Silmura naskočil úspěšně.

„Jak jsi na tom, Hanko? Už jsi něco vymyslela?“

„Něco jsme dali dohromady. Mohla bych se zítra zastavit?“

„Víš co? Přijď na oběd. Pak se pobavíme.“

„Díky, přijdu.“

Hance se nechtělo nikam cestovat. Otevřela pracovnu Bachové. Jitka si už svoje věci odnesla a postel byla prázdná. Už se chtěla uložit, když ji napadlo, kde vlastně spí Sváťa. Vyšla do chladivé noci. Nic se nehýbalo. Pak zašla do ložnice dětí. Sváťa tam seděl na lavici a podřimoval. Vzala ho za ruku. Probudil se a vyskočil. „Brrr to je zima“.

Vzala jeho ruce do svých a zahřívala je. „Pojď do tepla“. Odvedla ho do kanceláře Bachové a položila na pohovku. Pak si lehla k němu.

Milovali se něžně a pak usnuli.

 


 

Zpět Obsah Dále

21.05.2017 09:35