Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

První krůčky

Ráno Hanka cítila, že se jí dobila magie. Vyspala se dobře a na snídani vyrazila za Zachariášem.

„Měl jsi štěstí?“

„Architekt by byl, ale práci na Jižním kontinentu si bude mastně účtovat.“

„A je opravdu dobrý?“

„Lepšího neznám.“

„A kdy může začít?“

„Pozítří.“

„Tak ho objednej, já si pro něj pozítří ráno přijdu.“

Hanka se přemístila do Silmurova hradu. Diana už ji očekávala. Oblékla si prosté bavlněné šaty, jaké viděla u ošetřovatelek, a zástěru. S sebou měla malý kufřík a pro Hanku potvrzení o bankovním účtu.

„Silmur a maminka se jeli podívat do hřebčína. Nemáme na ně čekat.“

Hanka vzala Dianu za ruku a přemístily se branou do Útulného domova. Zavedla ji do pokoje, kde bydlela dříve Agáta.

„Budeš si to tady muset uklidit a přizpůsobit, jak potřebuješ. Agáta už se nevrátí.“

Pak zavedla Dianu za Kornélií a seznámila je. Vypadalo to, že si padly do oka.

„Kornélie ti všechno vysvětlí. Kuchyň zatím mají na starosti děti z výběrových baráků. Neříkal Silmur, jestli bude nějaký kuchař?“

„Zatím se poptává. Nerad by to někomu nařídil proti jeho vůli. To bychom to tady s ním měli těžké.“

„A kde je Sváťa?“ zeptala se Hanka Kornélie.

„Chtěl se podívat na Ostrov volby. Vrátí se po obědě.“

Od vrat zazněl zvonec.

„Kdopak to k nám přišel?“ rozeběhla se Hanka k vratům, aby hosta pustila dovnitř přes magickou závoru.

„Ahoj, Jitko, kde se tu bereš?“

Jitka měla na kraji pláč.

„Purkmistr se dozvěděl, že tu byl včera sám král a bude to tady všechno platit. Hrozně se rozčílil a vynadal mi, že jsem to měla vědět. Město mohlo za pozemky útulku získat od krále dost peněz, takhle je prý získáš ty. Rozčiloval se tak dlouho, až se úplně rozzuřil a dal mi okamžitou výpověď. Při tom jsem si vzpomněla, že jsi říkala, že se to stane, a že bys mi mohla opatřit nějakou práci. Tenkrát jsem to brala na lehkou váhu, ale teď nevím, kam bych jinam šla. Ve městě je o práci dost nouze.“

„A co vlastně umíš?“

„K purkmistrovi jsem šla rovnou ze školy. Tam jsme se učili hlavně psát, jak má vypadat který dokument, archivování a účetnictví. Ale to víš, kdybych něco z toho měla dělat, musím si vzít knížky a zopakovat si to.“

„Potřebovala bych hospodářku. To je o účetnictví, nakupování, zajišťování služeb, pronájmů a tak. Brala bys to?“

„To bych asi dovedla. Mám jenom nevýhodu, že asi nemám sedmý smysl a někdo by mě mohl lehko podvést.“

„To se teda mýlíš, auru máš, i když ne moc silnou. Problém asi je, že si tady nemáš kde magii dobít. Ale když jsme byli v Santareně, tak jsi docela zářila. Velká kouzla sice používat nemůžeš, když na to nemáš školy, ale magické vidění by ses naučit mohla. Při jednání ale spíš potřebuješ šestý smysl, abys poznala, kdo na tebe šije boudu. Jaký jsi vlastně měla u Purkmistra plat?“

„Osmdesát zlatých měsíčně.“

„Tolik bys mohla dostat taky. Když se osvědčíš, dostaneš přidáno. Tady budeš mít navíc stravu a ubytování.“

„Tak to beru. To bych si mohla i něco našetřit.“

„Na všechna vydání ale musí být doklady. Každý měsíc zpracuješ pro krále zprávu a doložíš všechny účtenky. Rychle musíš získat přehled o cenách a nebrat předražené zboží. Kromě toho bych potřebovala, abys prohlédla doklady o dětech. Podvody už asi nedohoníme, ale alespoň formálně by měly být doklady v pořádku.“

„Budu se snažit. Když, tak se přijdu poradit.“

„Když to bude nějaký špek, poprosíme Zachariáše. Vždyť já se v tom nevyznám.“

Najednou Hance něco blesklo hlavou.

„Nejvyšší čas podívat se v archivu Bachové po dokladech o mzdách!“

Zašla do kanceláře a po chvíli našla, co hledala. Bylo hned patrné, kdo se účastnil nekalých obchodů. Vychovatelky z výběrových baráků a Kornélie dostávaly po šedesáti zlatých měsíčně, kdežto Agáta a Fanina tři sta. Ještě, že Agáta odešla sama, tolik bych jí určitě nedala, pomyslela si Hanka.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla Diana.

„Dostala jsem nápad!“ hlásila hned ode dveří. „Do města je to odtud daleko a nikdo jiný než ty a Kornélie neumí udělat bránu. Pronájem povozu je drahý a musí se objednat dlouho dopředu. Měli bychom tady mít dva poníky a vozík. Jitku bych s ním naučila jezdit a na nákupy by mohla jezdit sama. Také dětem by se poníci určitě líbili a užily by si s nimi spoustu legrace. Některé by se mohly naučit na ponících jezdit!“

Princezně zářilo z očí nadšení. Hanka se zamyslela a nápad se jí nezdál špatný.

„Vím, Diano, že koním opravdu rozumíš. Kde by se tady dali sehnat?“

„Vím, kde by byli u nás. Tady to ale neznám. Musela bych se zeptat Silmura.“

„Zkusíme to!“ a Hanka v duchu oslovila krále. Ozval se jí hned. „Co máš na srdci?“

„Diana dostala nápad a chtěla by se tě na něco zeptat. Počkej chvilku!“

Pak vyvolala krystal Diany a spojila ho se Silmurovým. Diana oslovila Silmura a vysvětlila mu plán s poníky. Silmur jí dal adresu nejbližšího chovatele.

„Tak sestřičko, hezky si to užij a mimochodem, našel jsem toho kuchaře, zítra si ho může Hanka odvést!“ ukončil hovor.

„Díky Hanko, ani jsem nevěděla, že to takhle jde. Mohla bych tě někdy poprosit i o kontakt s maminkou? Trochu se nám bude stýskat.“

„Přijď, když bude vhodná chvíle, ráda to dělám.“

Odpoledne Hanka nejprve zašla do banky vyzvednout peníze na poníky a drobná vydání. Pak vzala supervolonové prkno a odlétla s Dianou na místo, které jim popsal Silmur. Bránu si ještě otevřít netroufla, protože tam nikdy nebyla.

Poníci pobíhali v ohradě a Diana vybrala párek mladých poníků od různých klisen.

„Je vidět slečno, že tomu rozumíte.“ řekl drsně vypadající hospodář. „Takže vám snad ani nemusím říkat, jak se o ně máte starat. Neměli by na nich jezdit žádní tlouštíci, tak do 60 kilo. To víte, velcí koně to nejsou.“

„Já vím,“ odpověděla Diana. „Máme je hlavně pro děti a také budou tahat vozík s nákupem.“

„Místní kolář nějaké vozíky dělá a mám je tady. Nechcete se podívat?“

Vybraly vozík, Hanka trochu smlouvala o cenu a pak ještě v místní kovárně koupily sekačku na trávu.

Poníci nebyli na tahání vozíku zvyklí a trochu se vzpouzeli. Dianě ale stačilo jedno pohlazení a pár konejšivých slov a poníci poslechli jako hodinky. Cesta zpátky se trochu protáhla, přijeli do domova až za soumraku. Menší děti už se v ložnici těšily na pohádku. Větší děti ale uviděly poníky a hned se k nim seběhly. Sváťa se na Hanku usmíval.

„Říkal jsem si, že poníci budou chtít spát pod střechou a nařezal jsem v bukovém houští pár kmínků,“ nabídl Hance. „Pár prkýnek se našlo a se staršími dětmi jsme támhle stloukli pro poníky přístřešek. Kornélie zatím pohlídala mladší děti.“

Diana poníky odstrojila a dala každému malé jablíčko.

„Jablka mají nejradši a jsou pro ně zdravá. Cukr jim moc nedávejte.“

Hanka šla vyprávět pohádku a ošetřovatelky zahnaly starší děti na kutě. Večer se sešli v jídelně výběrových baráků a Hanka sdělovala novinky.

„Zítra přijde architekt. Buďte připravené, že se vás může na něco ptát. Přivedu také kuchaře, o jídlo se bude starat on. Větší děti mu ale budou pomáhat a já s ním domluvím, aby je také učil vařit. A ještě něco. Zítra nakoupíme knížky a sešity a větší děti by se měly začít učit číst a psát.“

Pak se obrátila na Kláru, Šárku a Amandu: „Nevím, jak jste na tom, ale myslím, že není na co čekat. Rozdělte děti na dvě skupiny dětech. Jedna skupina bude vždy pomáhat v kuchyni a dělat pomocné práce, druhá skupina se bude učit. Odpoledne se vystřídají. Učit se mohou tady v jídelně. Chci, aby se všechny větší děti naučily do konce roku číst, psát a počítat. Obstarám vám příručku pro učitele. Troufnete si na to?“

Vychovatelky daly hlavy dohromady. „Vlastně jsme už slíbily, že to budeme dělat. Ještě si rozmyslíme, jak si rozdělíme funkce, ale můžeš s námi počítat.“

„Výborně. U menších dětí ještě chvíli počkáme. Jednak se nemají kde učit, jednak nám chybí ještě vychovatelky.“

Diana vstala: „Já bych nečekala. Děti jsou docela nažhavené a mě ani Kornelii to dělat potíže nebude. V jídelně jsou sice jen dlouhé lavice, ale děti to vydrží. Budeme se ale učit jen dopoledne, po dvou hodinách. Odpoledne si děti budou hrát.“

Kornélie přikyvovala: „S dvaadvaceti dětmi ve skupině se to dá zvládnout.“

„Výborně, když si na to troufáte, spusťte to hned. Myslím, že Diana s Jitkou by mohly zítra koupit všechno, co bude potřeba. Vezměte si poníky. Sváťa Kornélii pomůže s dětmi. Já ráno přivedu nejdříve kuchaře, pak architekta. Souhlasíte?“

Všichni kývali hlavou. Pak Hanka ještě dodala: „Vám vychovatelkám teď přibude práce. Proto všechny dostanete od příští výplaty přidáno deset zlatých měsíčně. Prosím vás ale, abyste se připravily, že někdy bude nutno improvizovat.“

Tváře se vyjasnily. Deset zlatých jsou slušné peníze! Vypadá to, že Hanka bude dobrá šéfová!

Když se rozešli, zastavila se ještě Hanka s Dianou: „Nevím, jak je to u vás v rodině s penězi. V době, kdy tady budeš pracovat, zasloužíš si i mzdu jako každá jiná. Mám ti ji vyplácet, nebo o penězích vůbec nepřemýšlíš?“

„Doma mám všechno, na co si vzpomenu. Vlastnoručně vydělané peníze bych si ale uložila na zvláštní hromádku.“

„Dobře. Budeš dostávat sedmdesát zlatých měsíčně jako každá jiná. Souhlasíš?“

Dianě zasvítily veselé ohníčky v očích. „Ano.“

Hanka se spojila se Silmurem. „V kolik hodin bude kuchař připraven?“

„Jestli chceš, můžeš si ho odvést už v osm ráno.“

„Dobře, přijdu. Musím ti říct, Diana si vede opravdu dobře. Dám jí plat jako všem ostatním.“

Silmur se zasmál: „To je dobré!“

„Slíbila jsem jí, že ji někdy propojím rozhovor s maminkou.“

„To bude královna ráda. Tak se drž!“

Se Zachariášem dohodla, že pro architekta přijde v deset. Pak zavolala Plama.

„Jak se máš draku?“

„Celkem dobře, ty dračice. Chystám se do školy, za týden to vypukne.“

„A jak jsi strávil prázdniny? Máš už nějaké kamarády v hnízdě?“

„Ne, že bych se se všemi hádal, ale nijak zvlášť se s nikým nekamarádím,“ posteskl si. „Jen občas zalétnu za Kornjefou. Pozoroval jsem ale, že se při plachtění výborně relaxuje. Vylétnu vždycky co nejrychleji hodně vysoko, a pak třeba čtvrt hodiny plachtím bez použití magie. Po takové relaxaci mi všechna kouzla, co jsem se ve škole naučil, jdou mnohem líp, a myslím, že jsem se v kouzlení hodně zlepšil. Už se vyrovnám stejně starým drakům. Musím se snažit, až složím zkoušku dospělosti, chtěl bych se vrátit k Horovi.“

„To ráda slyším, pořád mám výčitky, že ti ten kus mé osobnosti vadí.“

„Už jsem se naučil skrýt ho a být zuřivým drakem, když je potřeba. Ale ve chvílích pohody tě pořád cítím.“

„Mám tě ráda, Plame, a myslím, že ten kousek tvé osobnosti mi nedávno zachránil život. Ale to ani tobě nesmím vyprávět.“

„Tak se drž, paní manažerko!“

„Nápodobně, velký mágu.“

Ráno se Hanka setkala na Silmurově hradě s kuchařem. Byl to veselý a docela pohledný mladý muž, těšil se na nová dobrodružství.

„Štěpáne, jdeš tam mezi samé ženské, ne abys tam způsobil dívčí válku!“ dobíral si ho Silmur.

„Bez starosti pane králi. Každou potěším dvakrát denně a ony zkrotnou.“

„Ty se nějak cejtíš!“ řekla se smíchem Hanka. Pak prošli branou, zavedla kuchaře do kuchyně, kde se připravovala pod dohledem Amandy snídaně.

„Vidím, že permoníčci se snaží. Docela jim to jde!“ divil se kuchař.

„Náhodou někteří dokázali, že už tu něco u bývalé kuchařky okoukali. Tak se snaž, abys jim stačil.“ žertovala Hanka.

Pak ale zvážněla: „Měli bychom jim dát co nejlepší základ pro život a byla bych ráda, kdybys je toho naučil co nejvíc. Neboj se, o místo tě žádný z nich nepřipraví.“

Kuchař přikývl a dal se do průzkumu kuchyně a pekárny. Hanka vyšla ven a viděla Dianu, jak přidržuje na poníkovi jedno z menších dětí. Ostatní běhaly okolo a čekaly, až na ně přijde řada. Když se všichni vystřídali, zapřáhla Diana do vozíku a rozjela se za Jitkou. Hanka na Jitku zavolala a dala jí nějaké peníze.

„Na všechno přivezte účtenky, ať je pořádek! Jitko, měla by ses naučit jezdit s vozíkem, Diana tu věčně nebude!“

„Však já ji to naučím, neboj!“ zavolala přes rameno Diana.

 

line  

Zpět Obsah Dále

10.08.2016 22:12

Komentáře: