Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bez těla

Bez těla si Hanka připadala volná. Necítila žádnou únavu, ani stres z posledních dnů. Napadlo ji ale, že kromě odtržených harpyjí na ní mohou číhat běsi, kteří se ji mohou snažit zahnat za pomezí, když její tělo teď zářící zakryl, jako by už neexistovalo. Vzpomněla si, jaký stres asi prožíval Plam, když ji najednou úplně ztratil.

„Jestlipak i draci mohou vidět duchy?“ napadlo ji. Co kdyby zkusila ho vyhledat a vloudit se mu do snu? Už bude určitě spát.

Zjistila, že jako duch se může pohybovat stejně, jako by se přesouvala bránou. Vlastně to šlo samo. Stačilo jen pomyslet na místo, kde chtěla být, a už tam byla.

Představila si Plamovu jeskyni. Plam spal na svém místě a neklidně se zmítal. Hančin duch mu prošel hlavou. „Plame, jsem u tebe. Neboj se o mě. Přeji ti hezký spánek.“ Pak ho políbila na čumák. Slyšel to?

Dívala se na Plama, který si slastně oddechl a začal pravidelně dýchat. „Tak se to asi povedlo“ řekla si Hanka. Zalétla do Santareny a podívala se na Zachariáše. Spal klidně a Hanka ho nechtěla rušit. Pak ještě zaletěla do Útulného domova. Děti spaly a Hanka je s potěšením pozorovala.

Náhle ucítila přítomnost jiného ducha. Zůstala nehybně stát a čekala, až se duch objeví. Zpozorovala ho v pracovně Bachové. Duch stál u postele, kde minulou noc spala, a bylo vidět, že je hodně rozrušený. Hančin duch se prosmýkl vedle něj a hleděl na něj. Duch Bachové na něj nevěřícně zíral: „Kde máš tělo?“

„Vidíš, tělo je pryč. I já jsem poznala, co je zrada.“

„Kdo tě zradil?“

„Král Silmur. Dal mě zabít, protože se mu nelíbilo, co tady dělám. Takže jsme na tom stejně.“

„Mě zradil ten mizera purkmistr. Přišel za mnou se dvěma strážnými a řekl, že ráno přijdou ochránci zatknout mě a Faninu a že nás vezme do bezpečí. Odvedli nás na loď, a když jsme usnuly, rozbili nám hlavy a hodili nás žralokům. Fanina už odešla za pomezí, ale já jsem se rozhodla, že to tak nenechám.“

Duch Bachové na ducha Hanky zíral: „Které harpyji sloužíš?“

„Jaké harpyji? Zůstala jsem tady, abych strašila svého vraha!“

„Copak tě žádná harpyje ještě neoslovila?“

„Ne, duchem jsem jen krátký čas. A jak to vlastně chodí?“

„No, já jsem původně měla smlouvu s Husairou. Ale tu Kelaina zabila v Díře, teď sloužím Aypeře.“

„A co na tobě Aypera chce?“

„Abych si našla tělo a pak svou pomstu dokonala.“

„Ayperu sis vybrala sama?“

„Blázníš? Duchy harpyjím přiděluje představená Nového řádu.“

„A kdo to je? Asi bych ji měla vyhledat?“

„Však ona o tobě už určitě ví a pošle za tebou některou harpyji, která přísahala.“

„Přísahala? Na co?“

„Symbolem je kámen ve tvaru upířích zubů. Na ten členky Nového řádu přísahaly.“

„A kolik jich je?“

„To nevím, to ví jen představená. Ony se nikdy nescházejí. A vůbec, už mě přestaň zpovídat. Teď, když tvoje tělo zmizelo, musíme se postarat každá o nějaké jiné. Kdyby ses bývala včera tak nebránila, už jsem mohla mít tvoje tělo. Jsem na tebe naštvaná. Mám ale nápad.“

„Jaký nápad?“ Hančin duch očekával nějakou podlost.

„Vloudíš se někomu do snu a vystrašíš ho. On pak nebude klidně spát a přemůže ho až mrákotný sen k ránu. To bude příležitost pro mě.“

Hančin duch se zatřásl obavou. Koho si duch Bachové vybere? Pak ale dostal nápad:

„Co kdybychom to zkusily na purkmistra?“

„Skvělá myšlenka! Toho hajzla bych chtěla přivést na mučidla.“

Hanka si pomyslela, že Bachová si asi neuvědomuje, že když vstoupí do jeho těla, mučili by vlastně ji. Ale proč ne, taky by si to zasloužila. Nejlíp by bylo, kdyby purkmistr měl strašidelné sny, ale Bachová by do něj nakonec nevstoupila, protože by mohla v jeho těle napáchat strašné škody. Postraší ho, ale ne zas tak moc.

Rozletěla se na radnici, duch Bachové za ní.

„Ale ne,“ řekla Bachová „tady ho v noci nenajdeme. Pojď za mnou!“

Zavedla ho do purkmistrovy ložnice. Spokojeně tam spal vedle manželky.

Hanka se mu vkradla do snu: „Že jsem vás ale podfoukla s tím Útulným domovem! Víš, co peněz teď za něj dostanu od krále? To všechno mohlo mít město, a jako obvykle bys to mohl z větší části ukrást.“

Hanka zřejmě udeřila na správnou strunu. Purkmistr se začal zmítat, pak se probudil a začal chodit po ložnici. Vztek jím lomcoval. Pak vyšel na chodbu a mumlal si.

„Jak jsme jí na to mohli skočit? Ale já jí ukážu. Ta se dlouho radovat nebude!“

A začal vymýšlet plán pomsty. Nakonec si šel znovu lehnout, ale nemohl usnout vzteky. Teprve k ránu ho přemohl mrákotný spánek. To byla chvíle pro ducha Bachové! Vyskočila na jeho tělo a začala z něj vyrážet purkmistrova ducha. Bylo ale příliš pozdě. V dáli zakokrhal kohout a duch Bachové toho musel nechat.

„Měli jsme začít dřív!“ řekl duch Bachové Hančinu duchu.

„Zítra ho ale už tak neroztočíš. Budu si ho muset vystrašit sama! Byl to ale opojný zážitek, mnohem lepší než s tebou! Přímo jsem cítila tu pomstu, kterou jsem prožívala lépe než nejlepší chvíle svého života. Už se těším na zítřek.“ Pak se duch ztratil.

Hanka ještě chvíli sledovala, jak se vysílený purkmistr zvedá z postele a celý roztřesený bloudí po bytě. Probudil manželku a ta mu začala spílat, že ji nenechá spát.

„Nebudeš to mít lehké, ale zasloužíš si to!“ pomyslela si Hanka. Nevěřila ale, že by se Bachové podařilo do těla purkmistra vstoupit. Má už zkušenost a bude se lépe bránit.

Pak její duch vzlétl vysoko nad hory a rozjímal.

Už první noc zjistila, jak to bylo s Bachovou a má jméno jedné harpyje Nového řádu. Co ji čeká dál? Musí se hlavně vyhýbat běsům, kteří se ji budou snažit zahnat za pomezí. Jako živý člověk by se s nimi dokázala vyrovnat, ale jako duch z nich pociťovala bytostný strach. Protože nebyla ovládaná, neměla ochranu před běsy, kterou v sobě mělo kouzlo ovládnutí harpyjí.

Úplně se už rozednilo. Napadlo ji, že už dlouho neviděla Terezku a  Lukáše. Chtěla se za nimi rozletět, ale Ostrov volby měl asi proti duchům magickou ochranu, nepodařilo se jí to. Ani do školicího centra Ochránců se za Rafanem nedostala.

Sváťa seděl nad knihou v zahradním domečku a snažil se soustředit. Moc mu to ale nešlo. Sedla si k němu a bylo jí do pláče. Padla na ní samota. I když byla u své lásky, nedokázala mu sdělit, jak moc ho má ráda. Stoupla si za něho a foukala mu do vlasů. Vložila do toho celou svou duši a vlasy se pohnuly.

Sváťa sebou trhl: „Hanko, cítím tě.“ A zmateně se rozhlížel.

Hanka si vzpomněla, jak ze začátku Plam škubal jejím amuletem. Soustředila se jako při dračí komunikaci a obrátila list knihy. Sváťa vyskočil radostí. „Jsi tady duchem. Nemůžeš mluvit, ale přesto jsem rád, že tě cítím. Tenhle víkend pomáhám Zachovi. Ale ještě je dost času, v neděli se spí dlouho.“

Sedl si na židli a meditoval, ale za chvíli ho obestřel spánek. A to byla chvíle pro Hančina ducha. Ve snu se mohl Sváťovi zjevit a dokonce k němu mluvit!

Vtom byla ze Sváťova snu vytržena hlasem harpyje: „No vida, skoro už si našla tělo sama. Tak pomalu, holčičko! Nejdřív si popovídáme spolu.“

Sváťa se při tom ze sna probudil.

Nezdálo se ale, že by si harpyje přišla popovídat. Otočila Hančina ducha k sobě a seslala na ní kouzlo ovládání. Duch Hanky se tvářil omámeně:

„Jak ti mám říkat má paní?“

„Ty jsi ta dívka s duší draka? Hm... je to divné. Nemám od tebe správnou odezvu.“

Hanka si uvědomila, že pokud s ní nebude moci harpyje mentálně komunikovat, bude to podezřelé. Řekla: „Nemohu s tebou mluvit, když neznám tvé jméno.“

„Jmenuji se Vizxena, jestli ti to pomůže.“

Teď s ní Hanka navázala dračí komunikaci. Její krystal nebyl tak bílý, jako krystal Kelainy a měl v sobě malé skvrnky. Dávala si pozor, aby se k němu moc nepřiblížila.

„Tak jo, asi je to s tebou trochu jinak,“ spokojila se s tím Vizxena.

„Tvým prvním úkolem bude najít živého člověka, uvést ho do mrákotného spánku, vyhnat z jeho těla jeho ducha a vstoupit do těla namísto něj. Možná, že se ti to s tímhle člověkem snadno podaří.“

Sváťa najednou pocítil chlad, ale harpyji neviděl.

„Hanko, proboha Hanko, neopouštěj mě,“ šeptal. Když pak cítil, že Hanka už s ním není, odešel k Zachariášovi sdělit mu, co právě zažil.

Hanka zatím přemýšlela, s kým by mohla sehrát bez velkého rizika nezdařený pokus o odcizení těla. Rafan by se určitě ubránil, ale pokus s ním by nevypadal přesvědčivě. Sváťa by jí ze samé lásky mohl odevzdat tělo i proti její vůli. Z Domova snů by to nikdo nepochopil, děti samozřejmě hned vyloučila.

Pak ji napadla zajímavá myšlenka: Tom Mojerana. O duších ledacos ví, studoval je v Airbovanu, nebude těžké mu v prvním snu vysvětlit, co má dělat, aby zápas duchů vypadal opravdově. A pak, napadlo ji, že možná bude potřebovat průvodce. Vstoupit do těla po několika dnech nebude tak snadné, jako tam vskočit po několika minutách. Hanka z toho začínala mít strach. Až skončí své poslání, snad by se na Toma mohla spolehnout. Taky by mu ve snu mohla sdělit co zatím zjistila a požádat ho, aby to Sam sdělil Kelaině. Doufala, že nikdo nebude kontrolovat, co vlastně Tomovi ve snu prováděla.

Zbytek dne se rozhodla strávit létáním nad horami. Ten pocit lehkosti se jí strašně líbil a nemohla se ho nabažit.

„Baf!“ ozvalo se náhle za ní. Duch Hanky rychle zavřel oči.

„Hlavně se nedívat!“ zařekla se. Začal ji ale prostupovat divný chlad. Bůh ví, co ti běsi všechno dovedou! Hanka cítila, že už to dlouho nevydrží. Nedoufala, že by to pomohlo, ale zašeptala „Zene!“

Ledové sevření povolilo. „Odkudd mě znáššš, duchchu?“

„Jsem kamarádka Sama a Toma a mám tady tajné poslání.“ sdělil duch Hanky.

„A řekneššš mi, jaké jje to possslání?“

„Řeknu, až to poslání skončí.“

„A jak ti mám vvěřřit?“

„A jak mohu důvěřovat tobě? Prosím nestraš mě, budu tady poletovat jenom pár dnů a pak se buď vrátím mezi lidi, nebo sama odejdu za pomezí.“

„Ttak dobře, ppár dnů ti budu důůvěřřovat.“

„A můžeš to taky říct svým kamarádům?“

„Nno ttak dobře.“

„Zene, já se tě hrozně bojím, ale jsem zvědavá ženská. Kdybych se na tebe mrkla, asi se celá rozklepu. Jako člověk bych se tolik nebála. Slib mi, že i když se budu strašně bát, nebudeš mě honit za pomezí.“

„Ttak dobřře, já ssse pak hned ztratím“ řekl Zen.

Hanka otevřela oči a zažila opravdový pocit hrůzy. Zen ale držel slovo a ve vteřině se ztratil. Hančin duch si vydechl. Ztratil se ale pocit z neznáma a Hanka si pomyslela, že by možná příští setkání s Běsem přetrpěla.

Hančin duch zamířil do Poluty. Sama a Toma našel ve zkušební hale. Chvíli se bavil tím, že s nimi létal vedle prkna, ale pak si spíš prohlížel prvky jejich nové sestavy a obdivoval se novým typům supervolonových prken.

Po setmění odlétl duch Hanky za Samem a Tomem do jejich pokojíku, kde bydleli po čas studií. Pak kluci večeřeli, povídali si o škole i o supervolonu, až se konečně uložili ke spaní.

Hanka čekala na Tomův hluboký spánek a pak se mu vkradla do snu.

„Ahoj, Tome!“

„Hanko, proboha, co se ti stalo?“

„Nemám tělo. Ale neboj, to se srovná, jsem na tom pořád líp než na tom byl Sam.“

Tom se leknutím málem probudil.

„Ne, Tome, nebuď se! Nechtěla jsem tě vylekat. Něco od tebe potřebuji.“

„Potřebuješ průvodce?“

„Ne, teď ne, a snad ani potom. Potřebuji ale předstírat, že chci vstoupit do tvého těla a prát se o to s tvým duchem.“

„Proč by se naši duchové měli prát? Duch si přece nemůže osvojit tělo, ve kterém je jiný duch!“

„Když člověk omdlí, nebo upadne do mrákotného spánku či meditace, může jiný duch toho pravého z těla vypudit a zaujmout jeho místo.“

„A to mi chceš udělat?“

„Musíš s mým duchem tvrdě bojovat, aby to vypadalo opravdově. Ale v žádném případě z těla nevystupuj! Asi bych se zbláznila, kdybych tě opravdu z těla vystrnadila. V tvém těle bych ani nemohla udělat, co potřebuji.“

„A co mám tedy udělat?“

„Já ti teď ukážu vidění, že škrtím Sama. Ty se hrůzou probudíš a dlouho nebudeš moct spát. Musíš to vydržet až skoro do rána, abychom se nemuseli dlouho prát. Pak si lehneš a usneš. Nebo aspoň budeš meditovat tak dlouho, až mě uvidíš. Já tě pak napadnu a ty se budeš bránit. Až kohout poprvé zakokrhá, musím toho naštěstí nechat. Budeš asi dost unavený a připrav se, že zítra budeš k ničemu. Ale nemusíš se bát, víc už nepřijdu.“

Pak ho probudila.

Tom vstal a chodil po pokoji skoro až do rána. Pak ulehl a ponořil se do meditace.

Hanka pocítila přítomnost Vizxeny a její duch zaútočil. Zpočátku se bála, aby Tom nezazmatkoval, ale bránil se urputně a Hanka mohla přitlačit, aby to vypadalo opravdově.

Oběma duchům už začaly ubývat síly. Naštěstí zakokrhal kohout a Hančin duch musel zápas vzdát.

„Napoprvé sis nevedla špatně,“ řekla Vizxena. Škoda, že už ho příště nevystrašíš tak, aby zase noc probděl a ráno upadl do mrákot. Zítra musíš zkusit někoho jiného.

Hančin duch byl unavený, ale ne tak vyčerpaný, jako po souboji s Bachovou. Vznesl se vysoko nad hory a relaxoval. Hanka přemítala: „Mám už jména dvou členek Nového řádu. Dozvěděla jsem se mimochodem také, jak zemřela Bachová. Co můžu ještě získat, když se budu tvářit, že se snažím ovládnout nějaké tělo?“

Dospěla k názoru, že tímto způsobem od Vizxeny už žádné užitečné informace nezíská. Potřebovala by vědět, kdo je představená Nového řádu a kde je kámen, na který členky řádu přísahaly. Ale jak to zjistit?

Zen dodržel slib. Zdálo se jí, že několikrát v dáli zahlédla běsa, ale když běs zjistil, že je to ona, zase zmizel. Mohla proto v klidu přemýšlet. Jak se dostat k představené?

Najednou ji napadlo, jak by asi Vizxena řešila situaci, kdyby odmítla poslušnost. Kouzlo poslušnosti nebylo pravděpodobně její. Tím asi vládla jen představená Nového řádu. Kdyby kouzlo selhalo, je pravděpodobné, že Vizxena požádá o radu představenou.

Vizxena neví, že dračí komunikace, kterou Hanka nahradila komunikaci kouzla poslušnosti, funguje na rozdíl od kouzla poslušnosti obousměrně. Jestliže Vizxena bude kontaktovat představenou, Hanka jejich rozhovor vyslechne. Snad se tak dozví, jak se představená jmenuje, nebo kde je kultovní kámen.

Hančin duch se vznášel a užíval si pocitu volnosti. Až se dozví, kdo je představená, nemá cenu v té komedii pokračovat. Pak bude muset co nejrychleji do svého těla. Hance pocit, že bude mít zase tělo, nebyl vůbec příjemný. Ale bez těla by ji za krátký čas Zen nebo jeho kamarádi zahnali za pomezí. Hance se ještě umírat nechtělo.

Při těchto úvahách se Hančin duch vznášel prostorem a pomalu sbíral odvahu pro odmítnutí poslušnosti harpyji. Kdo ví, co může udělat? Může ji také poslat rovnou za pomezí. Určitě by to udělala, kdyby zjistila, jak ji podvádí. Kouzlo Kelainy ale zavíralo tu část vědomí, kde by se Vizxena o Hančině zradě mohla dozvědět.

Když se večer objevila Vizxena, hned se ptala: „Jaké tělo sis vybrala dnes?“

„Žádné,“ odpověděl Hančin duch. „Nechci už žádné tělo.“

Vizxena to nemohla pochopit.

„Nařizuji ti, abys našla tělo a dnes v noci do něj vstoupila!“

„Odmítám to.“

„Odmítáš poslušnost?“ rozběsnila se Vizxena a ihned volala představenou.

„Xafiro, to kouzlo na mého ducha přestalo fungovat!“

„Okamžitě ji přiveď ke kultovnímu kameni.“

Harpyje se zmocnila Hančina ducha a přemístila se s ním hluboko do skal. Hanka ale v té chvíli přerušila spojení s Vizxenou a vybavila si krystal Kelainy.

„Ctihodná avelleto, ochraňuj mě!“

Hančin duch se vytrhl Vizxeně a to už zapůsobilo kouzlo Kelainy, duch byl najednou v síni kouzel.

„Tady se ti nemůže nic stát. Podařilo se ti něco zjistit?“

„Mám jména představené Nového řádu a dalších dvou členek. V místě, odkud jsi mne přemístila sem, by měl být jejich kultovní kámen ve tvaru upířích zubů.“

„Kdo je představenou?“ zeptala se vzrušeně Kelaina.

„Vizxena ji nazvala Xafirou.“

„Tak Xafira ... taková dobrá žákyně to byla. Dobrá, ale už tehdy nevyzpytatelná. A kdo je ta třetí, kterou jsi potkala?“

„Nepotkala jsem ji, ale ovládá ducha Bachové. Jmenuje se Aypera. Další členky Nového řádu neznám.“

„Ale víme, kde je jejich kultovní kámen, na který přísahaly. Tam můžeme vizualizovat minulost a zjistit, kdo přísahal.“

„Takže vlastně dokážeš najít všechny?“

„Myslím, že ano. Ale nejdřív musím zničit představenou, než se pokusí zahladit stopy. Ostatní členky Nového řádu toho snad nebudou schopny. Ty zůstaň tady. Zakryji tě zesíleným štítem. Nepokoušej se nikoho kontaktovat.“ řekla Kelaina a zmizela.

Xafira s Vizxenou byly stále ještě u kultovního kamene.

„Kde máš ducha, Vizxeno?“ obořila se na ni Xafira.

„Ještě před malým okamžikem jsem ho držela v pařátech. Najednou se ale vyškubl a byl pryč.“

„Ty huso hloupá! Jak ti mohl utéct?“

„Nečekala jsem, že se najednou vzepře takovou silou. Jak je ale možné, že kouzlo přestalo působit?“

„A jak to mám vědět, když je duch pryč? Jdi a najdi ho, než něco donese Kelaině. To by byl náš konec!“

„Máš pravdu, Xafiro, je to váš konec!“ řekla Kelaina, která se zde náhle objevila. Vztáhla rychle pařát a na místě Xafiry zůstala jen hromádka peří.

„A teď ty, Vizxeno, proč jsi udělala takovou hloupost? Nevíš, že harpyje nesmí zasahovat do světa mimo pomezí?“

„Nenič mě, prosím, ctihodná Kelaino, Xafira nám vsugerovala, že musí pozvednout vliv harpyjí na řád světa. Slibuji, že se bezvýhradně podřídím kodexu.“

„Nevím, jakou cenu tvoje sliby mají. Před časem jsi přísahala na kultovní kámen Nového řádu. Znáš ostatní členky řádu?“

„Nikdy jsem se s žádnou nesetkala. Nevím, zda nějakou znám, představená nikdy nejednala s více členkami řádu najednou.“

„Chceš-li být znovu řádnou harpyjí, vymažu ti teď paměť posledních dvou let. Pak ti sdělím, že jsi spáchala velký hřích a že tvoje chování bude přísně posuzováno.“

„Souhlasím“ řekla pokorně Vizxena.

Kelaina ji přemístila do auly v Airbovanu, vymazala jí paměť a poučila ji, aby se řádně chovala a přísně dodržovala kodex. Vizxena byla zmatená, ale slíbila.

Kelaina se přemístila ke kultovnímu kameni a vyvolala vidění minulosti, kdy harpyje přísahaly věrnost Novému řádu. Zjistila, že členek bylo dohromady pět. Husairu a Xafiru zničila, Vizxeně vzala paměť. Znamenalo to, že ještě dvě je potřeba zničit, nebo napravit. Protože ale zničila představenou řádu, přestalo účinkovat její kouzlo poslušnosti a duchové zemřelých mohli přejít pomezí.

„Však je tam běsi zaženou,“ pomyslela si Kelaina a přeskočila do jeskyně kouzel.

„Co ale jestli už je nějaký duch v cizím těle? Duch živého těla se také toulá a běsi by ho mohli zahnat za pomezí!“ zeptal se duch Hanky Kelainy.

„Jestli už k tomu došlo, nemůžeme duchovi, který patří žijícímu tělu, nijak pomoci. Jeho jedinou nadějí je, že duch dříve ovládaný ztratí svoji zuřivost a částečně i sílu. Původní duch by ho mohl ze svého těla vypudit a vlézt tam sám. Víš ale, že duch, který není ovládán, nebude mít možná odvahu se do svého těla vrátit. Jestli to neudělá do deseti dnů, jeho tělo přestane druhého ducha poslouchat a zemře. S tím už nic neudělám. Budeš mít dost síly se do svého těla vrátit ty sama?“

„Nevím, snad ano.“

„Musíme to udělat co nejdřív. Čím déle budeš mimo své tělo, tím to bude pro tebe těžší. Víš, že na to máš jen jeden pokus? Kdyby se ti to nepovedlo, tvé tělo se rozpadne a ty budeš muset odejít za pomezí. Nemáš tu žádného průvodce, tak si připrav argumenty sama pro sebe. Musíš být sama přesvědčena, že to stojí za to.“

„Můžu se spojit s Plamem?“

„Abych ti to umožnila, musela bych zrušit štít kolem jeskyně kouzel. Některý ze mstivých duchů by na tebe mohl zaútočit a vstoupit do tvého těla místo tebe. Rozmysli si, jestli to stojí za riziko.“

„Nestojí. Musím najít dost síly v sobě.“

Kelaina pokývala hlavou: „Myslím, že ses rozhodla správně. Tenhle boj bys měla vybojovat sama. Sílu by ti měly dodat myšlenky na tvé blízké, ne jejich magie.“

Hančin duch se ponořil do meditace. Pak řekl Kelaině: „Jsem připravena.“

Kelaina zmizela a za chvíli přinesla Hančino tělo. Položila ho na stůl uprostřed jeskyně a s nadějí se podívala na ducha Hanky: „Buď statečná.“

Duch se přiblížil k tělu. Zdálo se tak cizí! Opatrně se dotkl hlavy, ale ucukl, jako by se spálil.

Musím to překonat, vybavila si chvíle, kdy si hráli s Plamem, kdy jí foukl do vlasů a říkal jí sestřičko. Jeji duch se rozeběhl k tělu, ale při dotyku s ním se otřásl a zastavil.

„Nedokážu to!“ napadlo Hanku. „Už nikdy se s Plamem nesetkám! Už nikdy se nebudu milovat se Sváťou!“

Při myšlence na Sváťu jí proběhl myslí ten nesmírně krásný pocit milování a tělo se jí na ten krátký okamžik zdálo skvělé. Duch do něj vklouzl a ještě chvíli si užíval myšlenku na Sváťu. Prchavý okamžik ale pominul a duch se najednou v těle cítil svázaný a nesvobodný. Kelaina ale vyslala vázací kouzlo, takže už nemohl zpět.

„Promiň, Hanko, ale nemůžu to riskovat,“ řekla Kelaina.

Duch ji v tu chvíli nenáviděl. Vzpínal se a sténal. Pak ho ale Hanka ovládla vůlí. Tělo se ještě chvíli třáslo, ale pak se uklidnilo. Ale to už nebylo tělo, to už byla zase Hanka. Tělo a duch byli už zase v pevné jednotě.

„Děkuji ti Kelaino. Jsem ráda, že jsi kouzlo použila. Zatím ho neruš, člověk neví, co se může přihodit. Však ono samo za týden nebo dva zmizí, že?“

„Nikdo jiný mi to tak brzo po vázacím kouzlu ještě neřekl! Jsi opravdu výjimečná. Zruším teď štít, aby ses mohla spojit se svými přáteli.“

Se zmizením štítu naskočil hned první kontakt: „Dcero, ty ses vrátila! Stádo už tě málem oželelo. Jsi v pořádku? Máš na sobě temné kouzlo!“

„To je ale dobré kouzlo, vím o něm a zatím se ho nechci zbavit. Jsem v pořádku a myslím, že už mi nic nehrozí. Zastavím se u vás, jakmile to bude možné.“

„Těšíme se na tebe, přijď!“

Pak Hanka zavolala Plama: „Ahoj brácho, už jsem zase tady.“

„Ačkoliv jsi mi říkala, že se mi ztratíš, měl jsem strašný pocit. Kde jsi, prosím tě, tak dlouho byla?“

„Za devaterými moři a devaterými řekami,“ nasadila Hanka lehký tón.

„Děláš si legraci, ale já myslel, že kvůli tobě ani nenastoupím do školy. Zasloužila bys potrestat!“

„Až se setkáme, můžeš mi naplácat. Asi ti moc vyprávět nebudu. Je to tajemství, které trvá, a nikdy ho nesmím vyzradit.“

„Hlavně už přijď, moc se na tebe těším.“

Nakonec zavolala Sváťu.

„Hanko, to je dost že voláš. Schnu tady já i všechny kytky, o které se starám. Přežila jsi to v pořádku?“

„Budeš se divit, ale přežila jsem to jen díky tobě. Nemám v sobě nic hezčího než naši lásku. A tady jsem teprve poznala, jak je hluboká.“

Oba dlouho nic neříkali. Pak Hanka ukončila hovor.

„Přijdu, jak jen to bude možné“.

Kelaina stála již chvíli za Hankou. „Nechtěla jsem tě rušit.“

„Jsem šťastná. Nějak to ze mě všechno spadlo. Kdy budu moct odejít?“

„Odejít můžeš, kdy chceš. Nic tě tu už nedrží. Mám u tebe ale velký dluh.“

„Avelleto, nechci mezi námi žádné dluhy. Vykonali jsme spolu to, co bylo potřeba a udělali jsme to tak, jak nejlépe jsme to uměli. Žádný dluh neexistuje.“

„Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Nehovořme tedy o nějakém dluhu. Přesto, myslíš, že by sis přála něco, co by bylo v mé moci udělat?“

Hanka se zamyslila.

„Možná by bylo v tvé moci udělat něco s jedním velkým problémem. Ten problém trápí nejen lidi, ale i draky. Je to Martisova krev.“

„A jaké vidíš řešení toho problému?“

„Lidé s Martisovou krví nejsou v průměru o nic horší než ostatní lidé. Mají ale větší schopnosti, takže když někdo z nich chce prosadit svoji vůli, kterou ostatní neschvalují, stává se pro ně nebezpečný. Útočná kouzla některých z nich jsou smrtelným nebezpečím pro lidi i pro draky. Proto jim draci dovolí žít jen pokud nevyjdou z uzavřeného tábora, kde žijí jako trestanci. Za těch několik, kteří žijí mimo tento tábor, se museli zaručit vždy čtyři draci. Jeden z nich ale musí položit život, když se takový člověk s Martisovou krví stane nebezpečný a draci ho chtějí odstranit.“

Hanka se zajíkla, ale pak pokračovala.

„Když tvoji družku omylem vyvolali při seanci v Pasteku, poznala jsem, že dovede přikázat člověku, aby mluvil jen pravdu. Nevím, jestli je ve tvé moci zabránit všem lidem s Martisovou krví, aby používali útočná kouzla. Ještě lepší by bylo, kdyby existovalo pro každého člověka s Martisovou krví jakési magické zrcadlo, které by jeho útočné kouzlo obrátilo vždy zpět proti němu. Aby však takový člověk nebyl úplně bezbranný, mělo by to zrcadlo působit na obě strany. Kdyby ho chtěl někdo napadnout, otočilo by se útočné kouzlo zpět proti napadajícímu.“

Harpyje Hanku pozorovala a nic neříkala. Hanka se obávala, že překročila meze její trpělivosti a zašeptala: „Odpusť mi tu troufalost, vím, že něco takového žádat nesmím.“

Harpyje konečně promluvila: „Uvažuji nad tím, proč si nikdy nepřeješ nic pro sebe. To, co si přeješ, je opravdu náročné kouzlo, zvlášť, aby to mělo platit i pro všechny dále narozené děti. Ale já to zkusím. Jestli se to povede, dám ti vědět.“

„Nemohu ani uvěřit, že by všichni ti lidé mohli díky tobě žít jako normální lidé.“

„Hanko, pamatuj, že jsi vázaná přísahou mlčenlivosti pod hrozným trestem. Ve tvé paměti jsou vzpomínky na naše problémy spolehlivě zakryty před těmi, kterým svoji paměť otevřeš. Zahyne ale každý, kdo by se k nim chtěl dostat násilím. I ty bys zahynula, kdybys chtěla prozradit, jaký problém jsme spolu řešili.“

„Budu to mít na paměti, ctihodná avelleto. Nyní odejdu, ale prosila bych tě, abys vyřídila moje poděkování Zenovi a ostatním běsům, kteří mě ušetřili svého strašení.“

Harpyje se skoro usmála. „Vyřídím.“

Hanka se uklonila a harpyje ji přemístila na poradní louku jednorožců. Odtud došla ke své rodině.

 


 

Zpět Obsah Dále

21.05.2017 09:35