Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Solicitátorův pokoj u dr. Kolenatého. V pozadí dveře ven, vlevo do kanceláře. Při zadní stěně vysoká registratura s nesčetnými příhradami abecedně značenými; při ní žebříček. Vlevo stůl solicitátorův, uprostřed dvojitý stůl písařský, vpravo několik křesel pro čekající klienty. Na stěnách různé tarify, vyhlášky, kalendář atd. a telefon. Všude plno listin, knih, fasciklů a aktů.

 

VÍTEK (uklízí akta do registratury): Ach je! Ach bože! Jedna hodina... Starý už nepřijde.- Causa Gregor-Prus. G, GR, tady. (Vylézá po žebříčku.) Causa Gregor. Koukej, takys už dodělala. Ahi! Ach bože! (Listuje ve fasciklu.) Osmnáct set dvacet sedm. Osmnáct set dvaatřicet. Dvaatřicet. Osmnáct set čtyřicet. Čtyřicet. Čtyřicet. Čtyřicet sedm. Za pár let jsme mohli mít stoleté jubileum. Škoda tak krásného procesu! (Zastrkuje fascikl.) Zde... odpočívá... causa Gregor-Prus. Ahi, nic netrvá věčně. Vanitas... Prach a popel... (Usedne zamyšleně na nejvyšší příčli žebříčku.) To se ví, šlechta. Stará šlechta. Jak by ne, baron Prus. A soudí se to sto let, špinavci! - (Pauza.) »Citoyen! Občané! Což strpíte nadále, aby tito privilegovaní, tato stará šlechta hýčkaná králi Francie, tento stav, jenž za své výsady neděkuje přírodě ani rozumu, nýbrž tyranii, tento hlouček dvořanů a dědičných hodnostářů, tito držitelé půdy, moci i práv...« Ahi!

GREGOR (zůstane stát ve dveřích, sám nepozorován, chvilku poslouchá): Dobrý den, občane Marate!

VÍTEK: To není Marat, to je Danton. Řeč z 23. října 1792. Prosím tisíckrát za odpuštění, pane.

GREGOR: Doktor tu není?

VÍTEK (slézá ze žebříčku): Dosud se nevrátil, pane.

GREGOR: A rozsudek?

VÍTEK: Nevím nic, pane Gregore, ale -

GREGOR: Stojí to špatně?

VÍTEK: Nemohu sloužit; ale škoda tak krásného procesu, pane.

GREGOR: Je ztracen?

VÍTEK: Nevím; náš starý je od rána u soudu. Ale já bych -

GREGOR (vrhne se do klubovky): Zatelefonujte tam. Volejte doktora Kolenatého. Rychle, člověče!

VÍTEK (běží k aparátu): Prosím hned. Haló! - (Obrací se od aparátu.) Já bych to, pane, nebyl hnal k Nejvyššímu soudu.

GREGOR: Proč?

VÍTEK: Protože - Haló, dva dva třicet pět. Tři pět, ano. - (Obrací se.) Protože to znamená konec, pane.

GREGOR: Jaký konec?

VÍTEK: Konec procesu. Konec causy Gregor. To už nebyl proces, pane, to byla historická památka. Když už to trvá přes devadesát - (Do aparátu:) Haló, slečno, je u vás ještě advokát Kolenatý? Tady jeho kancelář. Že ho prosím k aparátu. - (Obrací se.) Fascikl Gregor, pane, to je kus dějin. Skoro sto let, pane - (Do aparátu:) Haló! Už odešel? Tak děkuju. (Pověsí sluchátko.) Už odešel. Je asi na cestě sem.

GREGOR: A rozsudek?

VÍTEK: Nemohu sloužit, pane. Já bych chtěl, aby nebyl žádný. Já - já si nemohu pomoct, pane Gregore; ale když si pomyslím, že dnes je poslední den causy Gregor - Už na ní píšu dvaatřicet let. Tehdy sem chodil váš nebožtík pan otec, dej mu bůh věčnou slávu; ale on a nebožtík doktor Kolenatý, otec tohohle, to byla velká generace, pane.

GREGOR: Děkuju.

VÍTEK: Náramní právníci, pane. Samá kasace a zmatečnost a takové ty kličky. Třicet let ten proces udrželi, pane. A vy, prásk! hned k Nejvyššímu soudu. Jen aby už byl konec! Škodatak krásného procesu pro vás. Takhle zabít stoletou causu!

GREGOR: Nežvaňte, Vítku. Já to chci konečně vyhrát.

VÍTEK: Nebo konečně prohrát, ne?

GREGOR: Raději prohrát než... než... Poslyšte, Vítku, vždyť by se z toho člověk zbláznil: mít pořád před nosem sto padesát miliónů... Mít je skoro v hrsti... Odmalička slyšet jen o nich... (Vstane.) Vy myslíte, že to prohraju?

VÍTEK: Já nevím, pane Gregore. Tuze sporný případ.

GREGOR: Nu dobře. Ale prohraju-li to, pak -

VÍTEK: - pak se zastřelíte, pane. Zrovna tak to říkal nebožtík pan otec.

GREGOR: Však se zastřelil.

VÍTEK: Ale ne pro naši causu. Pro dluhy. Když se tak žije... na konto dědictví...

GREGOR (zmučen, usedne): Mlčte, prosím vás!

VÍTEK: Ahi, nemáte nervy na velké procesy. Takový krásný materiál! (Vylézá na žebříček a vyndává fascikl Gregor.) Podívejte se, pane Gregore, na ta akta. Osmnáct set dvacet sedm, nejstarší číslo v naší kanceláři. Unikát, pane! Zrovna do muzea. A tohle krásné písmo z osmnáct set čtyřicet. Bože ten člověk měl ruku! Jen se koukněte, jaké to je písmo! Povídám, požitek.

GREGOR: Vy jste blázen.

VÍTEK (ukládá pobožně fascikl): Ach Jezus, snad to Nejvyšší soud ještě odročí.

KRISTINA (otevře potichu dveře): Tati, nepůjdeš domů?

VÍTEK (slézá): Počkej, hned - hned - Jen co se vrátí šéf.

GREGOR (vstane): To je slečna dcera?

VÍTEK: Ano. Jdi ven, Kristo. Počkej na chodbě.

GREGOR: Ale bůh uchovej, slečno. Snad totiž nepřekážím. Ze školy?

KRISTINA: Ze zkoušky.

VÍTEK: Má dcera zpívá v divadle. Tak jdi už! Tady nemáš co dělat.

KRISTINA: Tati, ta Marty je o-hrom-ná!

GREGOR: Kdo, slečno?

KRISTINA: No přece Marty! Emilia Marty!

GREGOR: Kdo je to?

KRISTINA: Vy nic nevíte! To je největší zpěvačka na světě. Dnes večer zpívá - Ráno s námi zkoušela - Tati!

VÍTFK: Nu copak?

KRISTINA: Tati, já - já - půjdu od divadla! Já tam nebudu! za nic! za nic! (Vzlyká a obrátí se zády.)

VÍTEK (běží k ní): Kristo, co ti udělali?

KRISTINA: Protože... nic... neumím! Tati, ta Marty - - - Já... Kdybys ji slyšel... Já už nikdy nechci zpívat!

VÍTEK: Tak se podívejte! A má hlásek - Ale jdi, ty hloupá! Prosím tě, dítě!

GREGOR: Kdo ví, slečno; třeba by vám ta slavná Marty teď zrovna záviděla.

KRISTINA: A co?

GREGOR: Vaše mládí.

VÍTEK: No právě! Tak vidíš, Kristo. To je pan Gregor, víš? Počkej, až budeš mít její léta... Jak je ta Marty stará?

KRISTINA: Nevím. To... nikdo... nepozná. Asi třicet.

VÍTEK: No tak vidíš, třicet! To už je věk, děvče!

KRISTINA: A krásná je! Bože ta je krásná!

VÍTEK: Prosím tě, v třiceti letech! To je toho! Počkej, až ty -

GREGOR: Slečno, dnes večer se půjdu podívat do divadla. Ale ne na Marty. Na vás.

KRISTINA: To byste musel být osel, kdybyste se nedíval na Marty. A k tomu slepý.

GREGOR: Děkuju. To stačí.

VÍTEK: Ahi, ta je hubatá.

KRISTINA: Nemá mluvit o Marty, když jí nezná. Každý je po ní blázen! Každý! (Vejde dr. Kolenatý.)

KOLENATÝ: I koukejme, Kristinka! Pozdrav bůh - Aha, pan klient je tady. Jak se vede?

GREGOR: Jak jsme dopadli?

KOLENATÝ: Ještě nijak. Nejvyšší soud se právě odebral -

GREGOR: - k poradě?

KOLENATÝ: Ne, k obědu.

GREGOR: A rozsudek?

KOLENATÝ: Až odpoledne, milý pane. Jen strpení. Obědval jste už?

VÍTEK: Ach bože bože!

KOLENATÝ: Co je?

VÍTEK: Škoda tak krásného procesu.

GREGOR (usedá): Zas čekat! To je strašné!

KRISTINA (k Vítkovi): Tak pojď, tati!

KOLENATÝ: Jak se má, Kristinko? Ale to mám radost, že ji zas jednou vidím!

GREGOR: Doktore, docela upřímně: jak si stojíme?

KOLENATÝ: Lala.

GREGOR: Špatně?

KOLENATÝ: Poslyšte, přítelíčku, dělal jsem vám někdy nějaké naděje?

GREGOR: Proč tedy... proč...

KOLENATÝ: Proč vám ten proces vedu? Inu protože jsem vás zdědil, kamaráde. Vás, Vítka, a tamhleten stůl. Co chcete? Causa Gregor, to se dědí v rodině jako nemoc. Však vás to nic nestojí.

GREGOR: Dostanete palmáre, až to vyhraju.

KOLENATÝ: A to se tuze těším.

GREGOR: Vy tedy myslíte -

KOLENATÝ: Když to chcete vědět, ano.

GREGOR: - že to prohrajeme?

KOLENATÝ: Ale to se rozumí.

GREGOR (zdrcen): Dobrá.

KOLENATÝ: No, zastřelit se ještě nemusíte.

KRISTINA: Tati, on se chce zastřelit?

GREGOR (přemáhá se): Kdepak, slečno. Máme přece ujednáno, že se dnes večer přijdu na vás podívat.

KRISTINA: Na mne ne. (Zazvonění.)

VÍTEK: Kdopak zas - Řeknu, že tu nejste. (Vychází ven.) Vyhodit! Vyhodit!

KOLENATÝ: Propánakrále, Kristinko, ona vyrostla! Pomalu z ní bude ženská.

KRISTINA: Ne, jen se podívejte!

KOLENATÝ: Copak?

KRISTINA: Ten pán... jak hrozně zbledl!

GREGOR: Já? Prosím za odpuštění, slečno. Poněkud nachlazen.

VÍTEK (za dveřmi): Tudy prosím. Ano prosím. Jen račte.

(Vejde Emilia Marty, za ní Vítek.)

KRISTINA: Ježíši, to je Marty!

EMILIA (na prahu): Doktor Kolenatý?

KOLENATÝ: Prosím. Mohu sloužit?

EMILIA: Já jsem Marty. Jdu k vám ve věci -

KOLENATÝ (s ohromnou poklonou ukazuje k své kanceláři): Račte prosím!

EMILIA: - ve věci procesu Gregorova.

GREGOR: Jakže? Milostivá paní -

EMILIA: Nejsem vdána.

KOLENATÝ: Slečno Martyová, to je pan Gregor, můj mandant.

EMILIA (prohlíží si Gregora): Tenhle? Ať tu třeba zůstane. (Usedne.)

VÍTEK (strká Kristinu ze dveří): Pojď, Kristo, pojď! (Po špičkách odejde, klaně se.)

EMILIA: To děvče jsem někde viděla.

KOLENATÝ (zavírá za nimi dveře): Slečno Martyová, je mi ohromnou ctí -

EMILIA: Ó prosím. Tedy vy jste ten advokát -

KOLENATÝ (usedá proti ní): K službám.

EMILIA: - co zastupuje toho Gregora -

GREGOR: Totiž mne.

EMILIA: - v procesu o dědictví Pepi Prusa?

KOLENATÝ: Totiž barona Josefa Ferdinanda Prusa, zesnulého 1827.

EMILIA: Jděte, on už umřel?

KOLENATÝ: Bohužel. Dokonce málem už před sto lety.

EMILIA: Á, chudáček. To jsem nevěděla.

KOLENATÝ: Ah tak. Mohu vám snad posloužit v něčem jiném?

EMILIA (vstane): Oh, já vás nechci zdržovat.

KOLENATÝ (vstane): Pardon, slečno. Myslím, že jste se neobtěžovala bez příčiny.

EMILIA: Ne. (Usedne opět.) Chtěla jsem vám něco říci.

KOLENATÝ (usedá): Ve věci Gregorově?

EMILIA: Snad.

KOLENATÝ: Ale vy jste cizinka, že?

EMILIA: Ovšem. Teprve dnes ráno jsem vůbec zvěděla o vašem... o procesu tohohle pána. Docela náhodou.

KOLENATÝ: Hleďme!

EMILIA: Jen z novin, víte? Hledám, co tam píšou o mně, a najednou čtu: »Poslední den procesu Gregor contra Prus.« Náhoda, co?

KOLENATÝ: Inu, bylo to ve všech novinách.

EMILIA: A protože... náhodou... protože jsem si na něco vzpomněla... Zkrátka, můžete mi něco říci o tom procesu?

KOLENATÝ: Tažte se, nač chcete. Prosím.

EMILIA: Já o tom nic nevím.

KOLENATÝ: Zhola nic? Ani slova?

EMILIA: Vždyť o tom slyším poprvé.

KOLENATÝ: Ale pak - promiňte - pak nechápu, jaký máte zájem -

GREGOR: Jen vypravujte, doktore.

KOLENATÝ: Inu slečno, je to takový shnilý proces.

EMILIA: Ale Gregor je v právu, že?

KOLENATÝ: Patrně. Ale s tím to nevyhraje.

GREGOR: Tak začněte.

EMILIA: Aspoň v hlavních rysech.

KOLENATÝ: Nu baví-li vás to... (Položí se v lenošce a rychle´odříkává:) Tak tedy kolem roku 1820 vládl na baronském panství Prusů, totiž na dvorech Semonice, Loukov, Nová Ves, Königsdorf a tak dále slabomyslný baron Josef Ferdinand Prus -

EMILIA: Pepi že byl slabomyslný? Ó ne!

KOLENATÝ: Snad tedy podivínský.

EMILIA: Řekněte nešťastný.

KOLENATÝ: Pardon, to snad nemůžete vědět.

EMILIA: Vy teprv ne.

KOLENATÝ: Nu bůh suď. Tedy Josef Ferdinand Prus, který zemřel neženat, bezdětek a bez závěti roku 1827.

EMILIA: Nač zemřel?

KOLENATÝ: Zápal mozku či co. V dědictví se uvázal jeho cousin, polský baron Emmerich Prus-Zabrze-Pinski. Proti němu vystoupil s žalobou o celé dědictví jistý hrabě Szepházy de Marosvár, synovec matky zesnulého, což se nás jinak netýká; a s nárokem na zboží Loukov jakýsi Ferdinand Karel Gregor, takto praděd mého klienta.

EMILIA: Kdy?

KOLENATÝ: Hned roku 1827.

EMILIA: Počkejte; tehdy musel být Ferdi ještě chlapec.

KOLENATÝ: Zcela správně. Tehdy chovanec Tereziánské akademie, zastoupený vídeňským advokátem. Jeho nárok na zboží Loukov se opíral o tato fakta: Předně že zesnulý rok před smrtí se dostavil osobně, hochpersönlich, k správci Tereziánské akademie a prohlásil, že odevzdává das obengenannte Gut samt Schloss, Höfen, Meierhöfen und Inventar, tedy celé svrchupsané zboží na vydržování des genannten Minderjährigen, tehdy řečeného nezletilého Gregora, kterýžto řečený má býti, falls und sobald er majorenn wird, čili v termínu plnoletí uveden in Besitz und Eigentum, tj. v plné vlastnictví svrchupsaného zboží. Item o fakt, pro secundo: že řečený nezletilý dostával na rozkaz a za živobytí zesnulého požitky a výkazy svrchupsaného zboží s titulem Besitzer und Eigentümer des Gutes Loukov, čímž tedy je podán důkaz takzvaného naturálního držení.

EMILIA: Tedy tím by bylo všecko v pořádku, ne?

KOLENATÝ: Pardon. Proti tomu baron Emmerich Prus namítal, že darování svrchupsaného zboží není provedeno knihovně, totiž zápisem v gruntovní knize, že zesnulý nezanechal psaného testamentu a naopak - hingegen - ve své poslední hodince učinil ústní pořízení ve prospěch osoby jiné -

EMILIA: To není možno! Které osoby?

KOLENATÝ: Tady je háček, slečno. Počkejte, hned vám to přečtu. (Vylézá po žebříčku k registratuře.) To vám je legrace, uvidíte. Aha, tady je to. (Vyndá fascikl »Gregor«, usedne na poslední příčli a rychle listuje.) Zvzvzvzv, aha. »Das während des Ablebens des hochwohlgebornen Majoratsherrn Freiherrn Prus Josef Ferdinand von Semonitz vorgenommene Protokoll usw.« Teda úmrtní protokol, slečno, který podepsal nějaký páter, doktor a notář u smrtelné postele Josefa Pruse. Tak tedy: ... »umírající... ve vysoké horečce... otázán podepsaným notářem, má-li ještě nějaké přání,... prohlásil několikrát - wiederholten Male -, že zboží Loukov - dass das Allodium Loukov... Herrn Mach Gregor zukommen soll...« (Zavírá akta.) Herrn Mach Gregor. (Zastrkuje fascikl.) Nějakému panu Machovi, slečno. Nějakému Gregoru Machovi, čili po česku Řehoři Machovi, osobě tehdy nepovědomé a ne zvěstné. (Zůstane sedět nahoře.)

EMILIA: Ale to je omyl! Pepi přec myslel určitě Gregora, Ferdi Gregora!

KOLENATÝ: Patrně, slečno; ale co je psáno, je psáno. Tehdy opravdu řečený Gregor namítal, že slovo »Mach« se ocitlo v ústní závěti jen nějakým přeslechnutím nebo přepsáním, že »Gregor« tam má být jménem vlastním a nikoliv křestním et cetera. Ale littera scripta valet - a Emmerich Prus podržel Loukov i celé dědictví.

EMILIA: A Gregor?

KOLENATÝ: Gregor nic. Zatím ten cousin Szepházy, podle všeho náramně zajímavý lotr, kdesi vyšťáral nějaké individuum, které se náhodou jmenovalo Řehoř Mach. Tak tenhleten Mach se vám přihlásil u soudu, že prý zesnulý měl k němu tajné závazky - patrně choulostivého rázu -

EMILIA: To je lež!

KOLENATÝ: Zajisté. A že se hlásí o loukovské dědictví; načež pan Řehoř Mach zmizel, nechávaje v rukou pana Szepháze notářský postup svých nároků na Loukov, - zač, to historie nepraví. A teď ten kavalír Szepházy procesoval jeho jménem o Loukov, a považte si, že to vyhrál. Nyčko byl Loukov zas jeho.

EMILIA: To je nesmysl!

KOLENATÝ: Švanda, co? A tehdy řečený Gregor začal proces proti Szepházovi: že dotyčný Řehoř Mach není de iure dědicem Loukova, že zesnulý činil ústní pořízení ve stavu vysoké horečky a kdesi cosi. Po dlouhém tahání to vyhrál, předešlý rozsudek zrušen, ale Loukov nebyl odevzdán Gregorovi, nýbrž zase Emmerichu Prusovi, rozumíte?

GREGOR: Víte, slečno, tomu se říká spravedlnost.

EMILIA: A proč to nedostal Gregor?

KOLENATÝ: Inu drahá slečno, z těch a oněch vysoce formálních důvodů, a pak, vzhledem k tomu, že ani Řehoř Mach, ani Ferdinand Karel Gregor nebyl k zesnulému v poměru příbuzenském -

EMILIA: Ale počkejte! Vždyť to byl jeho syn!

KOLENATÝ: Kdo? Čí syn?

EMILIA: Gregor! Ferdi byl přece Pepiho syn!

GREGOR (vyskočí): Jeho syn? Jak to víte?

KOLENATÝ (seběhne z žebříčku): Jeho syn? A kdo byla prosím matka?

EMILIA: Matka? To byla... jmenovala se Ellian Mac Gregor, zpěvačka z vídeňské Dvorní opery.

GREGOR: Jakže se jmenovala?

EMILIA: Mac Gregor. Víte, to je škotské jméno.

GREGOR: Slyšíte, doktore? Mac Gregor! Mac! Mac! Žádný Mach! Chápete už?

KOLENATÝ (usedá): Ovšem. A pročpak se, slečno, její syn nejmenoval taky Mac Gregor?

EMILIA: Inu, z ohledu k matce - Ferdi totiž vůbec nepoznal svou matku.

KOLENATÝ: Ah tak. A máte na to, slečno, nějaké doklady?

EMILIA: Nevím. Tak dál.

KOLFNATÝ: Tak dál. Nu, od té doby trvá proces o loukovské zboží s nějakými přestávkami až po naše dny, tedy skoro sto let successive mezi několika generacemi Prusů, Szepházů a Gregorů a za výtečné právní pomoci doktorů Kolenatých. Dík této pomoci to prohraje poslední Gregor definitivně, a sice náhodou zrovna dnes odpoledne. Tak, a to je všecko.

EMILIA: A stojí ten Loukov za tolik tahaček?

GREGOR: To si myslím.

KOLENATÝ: Víte, v šedesátých letech byl na loukovské půdě otevřen uhelný důl. Cena se nedá ani přibližně odhadnout. Řekněme sto padesát miliónů.

EMILIA: Nic víc?

GREGOR: Ne, nic víc. Mně by to stačilo.

KOLENATÝ: Drahá slečno, máte ještě nějaký dotaz?

EMILIA: Ano. Co potřebujete, abyste ten proces vyhrál?

KOLENATÝ: Inu, nejmilejší by mně byl pořádný psaný testament.

EMILIA: A víte o nějakém?

KOLENATÝ: Žádného není.

EMILIA: To je hloupé.

KOLENATÝ: Nepochybně. (Vstane.) Ještě nějaký dotaz?

EMILIA: Ano. Komu teď patří starý Prusův dům?

GREGOR: Právě mému odpůrci. Jaroslavu Prusovi.

EMILIA: A jak se říká těm skříním, co se do nich dávají staré spisy?

GREGOR: Archív.

KOLENATÝ: Registratura.

EMILIA: Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň. Každá zásuvka měla letopočet. A tam dával Pepi staré výkazy, účty a jiné krámy, rozumíte?

KOLENATÝ: Ano, to se dělává.

EMILIA: A na jedné zásuvce byl letopočet 1816. Víte, toho roku se Pepi seznámil s tou Ellian Mac Gregor. Na vídeňském kongresu nebo tak někdy.

KOLENATÝ: Aha!

EMILIA: A do té zásuvky schoval všechny dopisy, které od Elliany měl.

KOLENATÝ (usedá): Jak to víte?

EMILIA: Nemusíte se mne ptát.

KOLENATÝ: Promiňte. Jak je libo.

EMILIA: Jsou tam také dopisy od správců a takových lidí, víte? Zkrátka hrozně mnoho starých papírů.

KOLENATÝ: Ano.

EMILIA: Myslíte, že to už někdo spálil?

KOLENATÝ: Snad. Dost možná. Ostatně uvidíme.

EMILIA: Půjdete se tam podívat?

KOLENATÝ: Zajisté. Ovšem dovolí-li pan Prus.

EMILIA: A když nedovolí?

KOLENATÝ: Což dělat!

EMILIA: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?

KOLENATÝ: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!

EMILIA: Ale vy to musíte dostat do rukou!

KOLENATÝ: Nu uvidíme. A dál?

EMILIA: Jsou-li tam ty dopisy, - - pak je... mezi nimi... taková velká žlutá obálka -

KOLENATÝ: A v ní -

EMILIA: Prusův testament. Vlastnoruční a zapečetěný.

KOLENATÝ (vstane): Pro živého boha!

GREGOR (vyskočí): Víte to jistě?

KOLENATÝ: Prosím, co je v něm? jaký je?

EMILIA: Nu, v něm Pepi odkazuje... statek Loukov... svému nemanželskému synu Ferdinandovi... narozenému na Loukově... dne toho a toho. Datum jsem zapomněla.

KOLENATÝ: Výslovně?

EMILIA: Výslovně.

KOLENATÝ: A obálka je zapečetěna?

EMILIA: Ano.

KOLENATÝ: Původní pečetí Josefa Pruse?

EMILIA: Ano.

KOLENATÝ: Tak děkuju. (Sedne si.) A pročpak si z nás, slečno, vlastně děláte blázny?

EMILIA: Já? Ah tak, vy mi nevěříte.

KOLENATÝ: To se rozumí, že ne. Ani slova.

GREGOR: Ale já jí věřím! Jak se můžete opovážit -

KOLENATÝ: Mějte rozum. Je-li obálka zapečetěna, jak může někdo vědět, co v ní je? No řekněte!

GREGOR: Ale -

KOLENATÝ: V obálce sto let zapečetěné!

GREGOR: Přesto -

KOLENATÝ: A v cizím domě! Nebuďte dětina, Gregore.

GREGOR: Já věřím a dost!

KOLENATÝ: Nu, jak chcete. Drahá slečno Martyová, vy máte zvláštní, zvláštní schopnost povídat... pohádky. Zvláštní slabost, opravdu. Trpíte tím častěji?

GREGOR: Oh mlčte aspoň!

KOLENATÝ: Toť se ví, jako hrob. Naprostá diskrétnost, slečno.

GREGOR: A abyste věděl, doktore, já doslova věřím všemu, co nám slečna řekla -

EMILIA: Jste aspoň džentlmen.

GREGOR: - a proto, buď ihned pojedete do Prusova domu a požádáte o papíry z roku 1816 -

KOLENATÝ: To asi neudělám. Anebo -

GREGOR: - anebo požádám o tu službu prvního advokáta z telefonního adresáře a svěřím mu causu Gregor.

KOLENATÝ: Pro mne a za mne -

GREGOR: Dobrá. (Jde k telefonu a listuje v adresáři.)

KOLENATÝ (jde k němu): Poslyšte, Gregore, nechte těch hloupostí. Vždyť jsme přátelé, ne? Myslím dokonce, že jsem býval vaším poručníkem.

GREGOR: Dr. Abeles Alfred, dvacet sedm šedesát jeden.

KOLENATÝ: Člověče, aspoň tohohle si neberte! To je má poslední rada. Chcete-li se nadobro ruinovat -

GREGOR (do telefonu): Haló! Dvacet sedm šedesát jeden.

EMILIA: Dobře, Gregore!

KOLENATÝ: Nedělejte ostudu! Nedáte přece naši dědičnou causu takovému -

GREGOR (do telefonu): Doktor Abeles? Tady Gregor v kanceláři -

KOLENATÝ (vytrhne mu sluchátko): Počkejte. Pojedu.

GREGOR: K Prusovi?

KOLENATÝ: Třeba k čertu. Ale teď se mi odtud ani nehněte.

GREGOR: Doktore, nepřijdete-li za hodinu, zavolám -

KOLENATÝ: I kušte! - Pardon, slečno. A prosím vás, nepoblázněte mi ho nadobro. (Běží ven.)

GREGOR: Konečně!

EMILIA: Je opravdu tak hloupý?

GREGOR: Není. Je to jenom praktik. Neumí počítat se zázraky. Já jsem vždycky čekal na zázrak, a přišla jste vy. Dovolte, abych vám poděkoval.

EMILIA: Oh, nestojí za řeč.

GREGOR: Hleďte, mám skoro jistotu, že... že se ta závěť opravdu najde. Nevím, proč vám tak nesmírně věřím. Snad proto, že jste tak krásná.

EMILIA: Jak jste stár?

GREGOR: Třicet čtyři. Slečno Martyová, odmalička jsem žil jen tím, že musím dostat ty milióny. Nemůžete si představit, co to je. Žil jsem jako blázen, nedovedl jsem jinak - - - Kdybyste nebyla přišla -

EMILIA: Dluhy?

GREGOR: Ano. Dnes v noci bych se patrně musel zastřelit.

EMILIA: Nesmysl.

GREGOR: Nic vám neskrývám, slečno. Mně už nebylo pomoci. A najednou přijdete vy, přijdete bůhví odkud, slavná, úžasná, plná tajemství..., abyste mne zachránila! - Proč se smějete? Proč se mi smějete?

EMILIA: Hlouposti. Nic to není.

GREGOR: Budiž, nebudu mluvit o sobě. Drahá slečno, jsme sami. Zapřísahám vás, mluvte! Vysvětlete mi vše!

EMILIA: Co ještě? Řekla jsem až dost.

GREGOR: Jde tu o rodinné věci. Dokonce o jistá... rodinná tajemství. Vy jste do nich zasvěcena nějakým neobyčejným způsobem. Proboha řekněte mi vše!

(Emilia vrtí hlavou.)

GREGOR: Nemůžete?

EMILIA: Nechci.

GREGOR: Jak víte o těch dopisech? Jak víte o tom testamentu? Odkud? Jak dávno? Kdo vám to všecko řekl? S kým jste ve spojení? Pochopte, že... musím vědět, co za tím je. Kdo jste? Co to vše znamená?

EMILIA: Zázrak.

GREGOR: Ano, zázrak. Ale každý zázrak se musí vysvětlit. Jinak je - jinak je nesnesitelný. Proč jste přišla?

EMILIA: Jak vidíte. Abych vám pomohla.

GREGOR: Proč mi chcete pomáhat? Proč právě mně? Jaký na tom máte zájem?

EMILIA: To je má věc.

GREGOR: Má také. Slečno Martyová, budu-li vám zavázán za vše, za jmění, za život sám, povězte mi: co vám za to smím položit k nohoum?

EMILIA: Co tím myslíte?

GREGOR: Co vám za to mám nabídnout, slečno Martyová?

EMILIA: Ah tak, vy mi chcete dát... Říká se tomu provize, ne?

GREGOR: Proboha, jmenujte to jinak! Říkejte tomu jednoduše vděčnost; což vás může urazit, když -

EMILIA: Bah, mám sama dost.

GREGOR: Promiňte, jen chudák může mít dost. Bohatý nikdy ne.

EMILIA (překypí): Tak se podívejme! Ten ničema mně nabízí peníze!

GREGOR (dotčen): Odpusťte, nedovedu přijímat... dobrodiní. (Pauza.) Slečno, říká se vám božská Marty. Ale v našem lidském světě by i princ z pohádky požádal... o svůj podíl za takovou službu. Je to slušné a v pořádku. Rozumějte, já mluvím o miliónech.

EMILIA: Už by chtěl rozdávat, ten maličký! (Jde k oknu, dívá se ven.)

GREGOR: Proč se mnou mluvíte jako s chlapcem? Dal bych půl dědictví, kdybyste - Slečno Martyová!

EMILIA: Nu?

GREGOR: Je to až nesnesitelné, jak se vedle vás cítím maličký.

(Pauza.)

EMILIA (obrátí se): Jak se jmenuješ?

GREGOR: Cože?

EMILIA: Jak se jmenuješ?

GREGOR: Gregor.

EMILIA: Jak?

GREGOR: Mac Gregor.

EMILIA: Křestním jménem, hlupáku!

GREGOR: Albert.

EMILIA: Maminka ti říká Bertíku, viď?

GREGOR: Ano. Totiž moje matka už zemřela.

EMILIA: Bah, všechno to jenom umírá. (Pauza.)

GREGOR: Jaká... jaká byla... Ellian Mac Gregor?

EMILIA: Konečně! Že tě napadlo se na ni zeptat!

GREGOR: Víte o ní něco? Kdo byla?

EMILIA: Veliká zpěvačka.

GREGOR: Byla krásná?

EMILIA: Byla.

GREGOR: Milovala mého... prapraděda?

EMILIA: Ano. Snad. Svým způsobem.

GREGOR: Kde zemřela?

EMILIA: ...Nevím. Tak dost, Bertíku. Až zase jindy. (Pauza.)

GREGOR (přiblíží se k ní): Emilie!

EMILIA: Pro tebe nejsem Emilie.

GREGOR: A co jsem já pro vás? Proboha nedrážděte mne! Neponižujte mne! Myslete chvilku, že vám nejsem ničím zavázán; že jste jen krásná žena, která... někoho oslnila. Poslyšte, chtěl bych vám říci... Vidím vás poprvé... Ne, nesmějte se mi! Vy jste strašlivě extravagantní.

EMILIA: Já se nesměju, Bertíku. Nebuď blázen.

GREGOR: Já jsem blázen. Nikdy jsem nebyl takový blázen jako teď. Vy, vy jste úžasně rozčilující. Jako bitevní alarm. Viděla jste už téci krev? To člověka rozběsní, do nepříčetnosti. A vy, to se cítí na první pohled: ve vás je něco hrozně divého. Prožila jste mnoho? Poslyšte, já nechápu, že vás dosud nikdo nezabil.

EMILIA: Nezačínej!

GREGOR: Teď mne nechte mluvit! Byla jste na mne hrubá; to připraví o rozvahu. Jen jste sem vešla, a dýchlo to na mne... jako z výhně. Co je to? Člověk hned větří a vzepne se jako zvíře. Vy vzbouzíte já nevím co strašného. Řekl vám to už někdo? Emilie, vy přece víte, jak jste krásná!

EMILIA (unaveně): Krásná? Oh, neříkej to! Hleď!

GREGOR: Proboha co to děláte? Co to děláte s obličejem? (Couvá.) Emilie, nedělejte to! Teď... teď vypadáte staře! To je hrozné!

EMILIA (tiše): Tak vidíš. Jdi, jdi, Bertíku, nech mne! (Pauza.)

GREGOR: Odpusťte, byl jsem... Nevím, co dělám. (Usedá.) Jsem směšný, že?

EMILIA: Bertíku, vypadám velmi staře?

GREGOR (nedívá se na ni): Ne, jste krásná. K zbláznění krásná.

EMILIA: Víš, co bys mi mohl dát?

GREGOR (zvedne hlavu): Jak?

EMILIA: Tys mi sám nabízel... Víš, co bych od tebe chtěla?

GREGOR: Všechno je vaše.

EMILIA: Poslyš, Bertíku, umíš řecky?

GREGOR: Ne.

EMILIA: Nu vidíš, pak to nemá pro tebe ceny. Dej mi ty řecké listiny!

GREGOR: Jaké?

EMILIA: Ty, co dostal Ferdi, rozumíš, Gregor, tvůj pradědek. Od Pepi Pruse. Víš, je to... je to jen památka. Dáš mi to?

GREGOR: Já o žádných nevím.

EMILIA: Nesmysl, musíš je mít! Pepi přece slíbil, že mu je odevzdá! Proboha Alberte, řekni, že je máš!

GREGOR: Nemám.

EMILIA (prudce vstane): Cože? Nelži! Máš je, viď?

GREGOR (vstane): Nemám.

EMILIA: Hlupáku! Já je chci! Já je musím mít, slyšíš? Najdi je!

GREGOR: Kde jsou?

EMILIA: Copak já vím? Hledej! Přines je! Vždyť proto sem jedu - Bertíku!

GREGOR: Ano.

EMILIA: Kde jsou? Proboha přemýšlej trochu!

GREGOR: Nejsou u Pruse?

EMILIA: Vezmi mu je! Pomoz - pomoz mi - (Telefonní zvonek.)

GREGOR: Okamžik. (Běží k telefonu.)

EMILIA (klesá do lenošky): Proboha najdi, najdi je!

GREGOR (do telefonu): Haló! Zde kancelář doktora Kolenatého. - Není tu. - Mám něco vyřídit? Zde Gregor. - Právě ten. - Ano. - - Ano. - Dobrá. Děkuju zdvořile. - (Pověsí telefon.) Hotovo.

EMILIA: Co?

GREGOR: Proces Gregor-Prus. Nejvyšší soud právě vynesl rozsudek. Zatím jen důvěrná zpráva.

EMILIA: A?

GREGOR: Prohrál jsem. (Pauza.)

EMILIA: Copak ten tvůj osel advokát to nemohl chvilku zadržet?

(Gregor mlčky krčí rameny.)

EMILIA: Ale můžeš se ještě odvolat, ne?

GREGOR: Nevím. Myslím, že ne.

EMILIA: To je hloupé. (Pauza.)

EMILIA: Poslyš, Bertíku, já ti zaplatím dluhy, rozumíš?

GREGOR: Co je vám do mne? Nechci.

EMILIA: Ty mlč! Zaplatím je a dost. A teď mi pomůžeš hledat ten rukopis.

GREGOR: Emilie -

EMILIA: Zavolej mi auto -

(Vejde rychle dr. Kolenatý a za ním Prus.)

KOLENATÝ: Našli jsme! Našli! (Vrhá se před Emilií na kolena.) Milostivá, prosím miliónkrát za odpuštění. Jsem staré hloupé zvíře, a vy jste vševědoucí!

PRUS (podává Gregorovi ruku): Gratuluju k skvělému testamentu.

GREGOR: Není proč. Právě jste proces vyhrál vy.

PRUS: Ale vy snad zažádáte o restituci?

GREGOR: Cože?

KOLENATÝ (vstává): Ale to se rozumí, miláčku! Teď provedem restituci naší causy.

EMILIA: Bylo to tam?

KOLENATÝ: To se ví: testament, dopisy a ještě něco...

PRUS: Prosím představte mne.

KOLENATÝ: Ah pardon. Slečno Martyová, to je pan Prus, náš úhlavní nepřítel.

EMILIA: Těší mne. Kde jsou ty dopisy?

KOLENATÝ: Které?

EMILIA: Od Elliany.

PRUS: Dosud u mne. Pan Gregor se o ně nemusí bát.

EMILIA: Dostane je?

PRUS: Bude-li dědit, zajisté. Na památku po... slečně pramatce.

EMILIA: Poslyš, Bertíku -

PRUS: Aha, vy dva se dobře znáte. Myslil jsem si to.

GREGOR: Pardon, poznal jsem slečnu Martyovou teprve -

EMILIA: Mlč! Bertíku, ty dopisy mně pak vrátíš, viď?

PRUS: Vrátit? Copak byly někdy vaše?

EMILIA: Oh ne. Ale Bertík mi je dá.

PRUS: Slečno, jsem vám nesmírně zavázán za vaše odhalení. Člověk konečně ví, co má v domě. Za to bych vám rád nabídl pěknou kytici.

EMILIA: Nejste štědrý. Bertík mně nabídl víc.

PRUS: Plný vůz květin, ne?

EMILIA: Ne, ale já nevím kolik miliónů.

PRUS: A vy jste je přijala?

EMILIA: Bůh uchovej.

PRUS: Dobře jste udělala. Jen nic nebrat předem!

EMILIA: Copak nám něco schází?

PRUS: Nu, snad nějaká maličkost. Dejme tomu doklad, že ten syn Ferdinand je nesporně Ferdinand Gregor. Víte, tihle právníci jsou puntičkáři.

EMILIA: Nějaký... písemný doklad?

PRUS: Aspoň to.

EMILIA: Dobrá. Doktore, pošlu vám ráno něco takového.

KOLENATÝ: Jakže, vy to vozíte s sebou? Propánaboha!

EMILIA (příkře): Je to tak divné, co?

KOLENATÝ: I toto, já už se nedivím ničemu. Gregore, zavolejte si třeba dvacet sedm šedesát jeden.

GREGOR: Doktora Abelesa? Proč?

KOLENATÝ: Protože se mi, holenku, zdá, že - že - No uvidíme.

PRUS: Slečno Martyová, zvolte si raději mou kytici.

EMILIA: Proč?

PRUS: Máte to rozhodně jistější.

Opona

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 08:11