Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah

PROMĚNA

Týž pokoj, ale upravený za soudní síň. Stoly, pohovka, židle atd. potaženy černým suknem. Na větším stole vlevo krucifix, bible, hořící svíce a lebka; za stolem Kolenatý jako předseda soudu a Vítek jako zapisovatel, Gregor u menšího stolku ve středu jako veřejný žalobce. Na pohovce Prus, Hauk a Kristina jako votanti. Vpravo prázdná židle.

 

KOLENATÝ: Marty by už mohla přijít.

VÍTEK: Proboha, snad nevypila... nějaký jed?

GREGOR: Nesmysl. Ta se má příliš ráda.

KOLENATÝ: Přiveďte obžalovanou.

(Vítek zaklepe u ložnice a vejde.)

PRUS: Nemohli byste mne ušetřit téhle frašky?

KOLENATÝ: Ne, musíte být votantem.

KRISTINA (vzlyká): Je to... jako... pohřeb!

KOLENATÝ: Neplakala, Tinkotinko. Pokoj mrtvým.

(Vítek přivádí Emilii ve velké toaletě, s lahví a sklenicí v ruce.)

KOLENATÝ: Doveďte žalovanou na její místo.

VÍTEK: Prosím žalovaná pila whisky.

KOLENATÝ: Je opilá?

VÍTEK: Prosím velmi.

EMILIA (opírá se o stěnu): Nechte mne! To jen... pro kuráž. Já mám žízeň.

KOLENATÝ: Odejměte jí láhev!

EMILIA (tiskne láhev k prsoum): Ne! Nedám! Nebo nebudu mluvit! Hahaha, vy - vy vypadáte jako funebráci! To je švanda! Hahahaha, koukejte, Bertík! Theotokos, já prasknu!

KOLENATÝ (přísně): Žalovaná, chovejte se slušně!

EMILIA (zaražena): Vy mně chcete nahnat hrůzu, že? Bertíku, viď, to je jenom žert?

KOLENATÝ: Mluvte, až se soud otáže. Vaše místo je tady. Můžete sedět. - Prosím veřejného žalobce, aby přednesl žalobu.

EMILIA (neklidně): Mám přísahat?

KOLENATÝ: Žalovaný nepřísahá.

GREGOR: Žalovaná, řečená Emilia Marty, zpěvačka; je obviněna před bohem a námi, že se dopustila podvodu a padělání listin za účelem zištným; čím se jinak provinila proti veškeré důvěře a slušnosti, proti životu samotnému, nenáleží řádu lidskému; nechť si to vyřídí před soudem strašnějším.

KOLENATÝ: Má někdo poznámku k žalobě? Nikdo. - Přikročme k výslechu. Vstaňte, žalovaná. Jak se jmenujete?

EMILIA (vstane): Já?

KOLENATÝ: Nu ovšem, vy, vy, vy! Jak se jmenujete?

EMILIA: Elina Makropulos.

KOLENATÝ (hvízdne): Jakže?

EMILIA: Elina Makropulos.

KOLENATÝ: Rozená kde?

EMILIA: Na Krétě.

KOLENATÝ: Kdy?

EMILIA: Kdy?

KOLENATÝ: Jak jste stará?

EMILIA: Nu, kolik byste řekli?

KOLENATÝ: Řekněme třicet, ne?

VÍTEK: Prosím přes třicet.

KRISTINA: Přes čtyřicet.

EMILIA (vyplázne na ni jazyk): Žábo!

KOLENATÝ: Chovejte se slušně k soudcům.

EMILIA: Copak vypadám tak staře?

KOLENATÝ: Bůj uchovej! Tedy rozená kdy?

EMILIA: Patnáct set osmdesát pět.

KOLENATÝ (vyskočí): Kdyže?

EMILIA: Tisíc pět set osmdesát pět.

KOLENATÝ (usedá): Roku osmdesát pět. Tedy stará třicet sedm let, že ano?

EMILIA: Tři sta třicet sedm let prosím.

KOLENATÝ: Vyzývám vás důtklivě, abyste mluvila vážně. Jak jste stará?

EMILIA: Tři sta třicet sedm let.

KOLENATÝ: To přestává všecko! A kdo byl váš otec?

EMILIA: Hieronymus Makropulos, osobní lékař císaře Rudolfa II.

KOLENATÝ: Hrom do toho! Lidi, já s ní nemluvím!

PRUS: Jak se opravdu jmenujete?

EMILIA: Elina Makropulos.

PRUS: Byla Elina Makropulos, souložnice Josefa Pruse, z vašeho rodu?

EMILIA: To jsem přece já.

PRUS: Jak to?

EMILIA: No, já sama jsem byla souložnice Pepi Pruse. Vždyť jsem s ním měla toho Gregora.

GREGOR: A Ellian Mac Gregor?

EMILIA: To jsem já.

GREGOR: Blázníte?

EMILIA: Já jsem tvá praprababička nebo co. Ferdi byl můj kluk, rozumíš?

GREGOR: Který Ferdi?

EMILIA: No přece Ferdinand Gregor. Ale on je v matrice jako Ferdinand Makropulos, protože... tam jsem musela říci své pravé jméno. To se musí.

KOLENATÝ: Zajisté. A kdy jste rozena?

EMILIA: Patnáct set osmdesát pět. Christos Sótér, dejte mi s tím už pokoj!

HAUK: A... a... račte dovolit, vždyť vy jste přece Eugenia Montez?

EMILIA: Byla jsem, Maxi, byla; ale tehdy mi bylo teprve dvě stě devadesát let. A já jsem taky byla Jekatěrina Myškina a Elsa Müller a všecko možné. Mezi vámi nemůže člověk zůstat naživu tři sta let.

KOLENATÝ: Zejména zpěvačka ne.

EMILIA: To si myslím. (Pauza.)

VÍTEK: A vy jste prosím žila taky v osmnáctém století?

EMILIA: To se rozumí.

VÍTEK: Znala jste snad... osobně... Dantona?

EMILIA: Znala. Degutantní člověk.

PRUS: A jak jste mohla znát obsah zapečetěné závěti?

EMILIA: Protože mi ji Pepi ukázal, dřív než ji tam uložil. Abych to jednou řekla tomu hloupému Ferdi Gregorovi.

GREGOR: Proč jste mu to neřekla?

EMILIA: Já jsem se čerta starala o své mladé.

HAUK: Ah jej, jak to mluvíte?

EMILIA: Holenku, já už dávno nejsem dáma.

VÍTEK: Prosím měla jste vícero dětí?

EMILIA: Asi dvacet či kolik. Člověk si někdy nedá pozor. Nechce se někdo napít? Bohorodičko, to sucho v ústech! Já shořím! (Klesne na židli.)

PRUS: Tedy ty dopisy podepsané E. M. jste psala vy?

EMILIA: Psala. Víš, vrať mi je. Já to někdy ráda čtu. Svinstvo, že?

PRUS: Psala jste je jako Elina Makropulos, nebo jako Ellian Mac Gregor?

EMILIA: To je jedno. Pepi věděl, kdo jsem. Pepimu jsem řekla všecko. Jeho jsem měla ráda -

HAUK (vstane rozčilený): Eugenie!

EMILIA: Mlč, Maxi, tebe taky. S tebou se hezky žilo, ty korouhevníku! Ale Pepi... (Rozpláče se.) Toho jsem měla nejradši ze všech! Proto jsem mu půjčila... věc Makropulos,... když tak hrozně chtěl...

PRUS: Co jste mu půjčila?

EMILIA: Věc Makropulos.

PRUS: Co je to?

EMILIA: Ten list, cos mi dnes vrátil. Ta zapečetěná obálka. Pepi to chtěl zkusit, slíbil, že mi to vrátí,... a zatím to schoval k té závěti! Snad abych si musela pro to přijít - A já jsem přišla až teď! Jak zemřel Pepi?

PRUS: V horečce... a hrozných křečích.

EMILIA: To bylo od toho! To bylo od toho! Aia Maria, já mu to říkala!

GREGOR: A vy jste sem přišla jen pro tu řeckou věc?

EMILIA: Haha, já vám ji nedám! Teď je má! Jen si nemysli, Bertíku, že mně šlo o ten tvůj hloupý proces. Já kašlu na to, že jsi můj. Já nevím, kolik tisíc mých harantů běhá po světě. Já chtěla dostat tu věc. Já ji musela dostat, nebo - nebo -

GREGOR: Proč?

EMILIA: Protože stárnu. Protože jsem na konci. Já to chci zkusit znova. Sáhni, Bertíku, jak ledovatím. (Vstane.) Sáhněte, sáhněte na mé ruce! Ó bože, mé ruce!

HAUK: Prosím, co je to věc Makropulos?

EMILIA: Tam je napsáno, jak se to dělá.

HAUK: Co jak se dělá?

EMILIA: Aby byl člověk tři sta let živ. Aby byl tři sta let mlád. To napsal můj otec pro toho císaře Rudolfa... ale toho vy neznáte, že?

VÍTEK: Prosím jen z dějin.

EMILIA: Z dějin nevíte nic. To je hloupost. Panaia, co jsem chtěla říci? (Šňupne si z krabičky.) Nechce někdo?

GREGOR: Co to je?

EMILIA: Nic. Kokain nebo co. O čem jsem mluvila?

VÍTEK: O císaři Rudolfu.

EMILIA: Aha. Lidi, to byl nemrava! Počkejte, já vím o něm věci -

KOLENATÝ: Prosím neodbočovat.

EMILIA: No, a když začal stárnout, tak... hledal pořád elixír života či co. Aby zase omládl, víte? A tehdy k němu přišel můj otec a napsal pro něj tu... věc, to kouzlo, aby zůstal tři sta let mlád. Ale císař Rudolf se bál, že by ho to kouzlo otrávilo, a poručil: Zkus to nejdříve na své dceři. To jsem byla já; tehdy mně bylo šestnáct let. Tak tedy to otec na mně zkusil. Tehdy tomu říkali »kouzlo«, ale byla to docela jiná věc.

HAUK: Co to bylo?

EMILIA (zachvěje se): To neřeknu! To se nemůže říci! Pak jsem ležela týden či jak dlouho bez sebe a v horečce, ale uzdravila jsem se.

VÍTEK: A co císař?

EMILIA: Nic, dopálil se. Jakpak se mohl přesvědčit, že budu tři sta let živa? Tak dal mého otce do věže jako podvodníka, a já jsem utekla se vším, co měl napsáno. Do Uher nebo do Turecka, už ani nevím.

KOLENATÝ: Ukázala jste někdy někomu... věc Makropulos?

EMILIA: Ukázala. Zkusil to jeden tyrolský páter, to bylo roku 1660 nebo tak někdy; snad je ještě živ, ani nevím, ale jeden čas byl papežem a říkal si Alexandr nebo Pius nebo nějak podobně. Pak jeden důstojník, Ital, ale toho zabili. Ugo se jmenoval. Bože to byl krásný člověk! Počkejte, pak ještě Nägeli, to byl Ondřej, a darebák Bombita, a Pepi Prus, který od toho umřel. Pepi byl poslední, u něho to zůstalo ležet - A já už nic nevím. Zeptejte se Bombity. Bombita je živ, ale nevím, jak se teď jmenuje. Víte, on je - jak se tomu říká? Sňatkový podvodník, že?

KOLENATÝ: Pardon. Vám je tedy dvě stě čtyřicet sedm let, že ano?

EMILIA: Ne, tři sta třicet sedm.

KOLENATÝ: Jste opilá. Od roku 1585 dodnes, to dělá dvě stě čtyřicet sedm let, rozumíte?

EMILIA: Bože nepleťte mne! Tři sta třicet sedm.

KOLENATÝ: Proč jste padělala rukopis Elliany Mac Gregor?

EMILIA: Vždyť já sama jsem Ellian Mac Gregor!

KOLENATÝ: Nelžete! Vy jste Emilia Marty, rozumíte?

EMILIA: Ano, ale teprve dvanáct let.

KOLENATÝ: Tedy vy se přiznáváte, že jste ukradla medailón Eugenie Montez, že ano?

EMILIA: Svatá panno, to není pravda! Eugenia Montez -

KOLENATÝ: Je to v protokolu. Vy jste se přiznala.

EMILIA: To není pravda!

KOLENATÝ: Jak se jmenuje váš spoluviník?

EMILIA: Není žádný!

KOLENATÝ: Nezapírejte! My víme všechno. Kdy jste se narodila?

EMILIA (chvěje se): Patnáct set osmdesát pět.

KOLENATÝ: A teď vypijte plnou sklenici!

EMILIA: Ne - nechci! Nechte mne!

KOLENATÝ: Musíte! Plnou sklenici. Rychle!

EMILIA (v úzkosti): Co mně uděláte? Bertíku! (Pije.) Mě se... točí... tohle.

KOLENATÝ (vstane a jde k ní): Jak se jmenujete?

EMILIA: Mně je zle. (Kácí se ze židle.)

KOLENATÝ (zachytí ji a klade volně na zem): Jak se jmenujete?

EMILIA: Elina... Makro...

KOLENATÝ: Nelžete! Víte, kdo jsem? Já jsem kněz. Vy se mně zpovídáte!

EMILIA: Patér - hémón - hos - eis - en úranois -

KOLENATÝ: Jak se jmenujete?

EMILIA: Elina - - pulos.

KOLENATÝ: Lebku! - Bože, přijmi duši své nehodné služebnice Emilie Marty hvhvmmmm in... saeculorum amen... Dokonáno. (Otočí lebku černým suknem a nastaví ji Emilii). Vstaň! Kdo jsi?

EMILIA: Elina. (Bezvědomí.)

KOLENATÝ (pustí ji na zem, až to bouchne): Proklatě! (Vstane a odkládá lebku.)

GREGOR: Co je?

KOLENATÝ: Nelže! Sundejte ty hadry, honem! (Zvoní.) Gregore, doktora!

KRISTINA: Vy jste ji otrávil?

KOLENATÝ: Jen trochu.

GREGOR (dveřmi do předsíně): Prosím je tu lékař?

LÉKAŘ (vejde): Pane Hauku, čekáme na vás už hodinu. Račte domů!

KOLENATÝ: Počkat. Nejdřív tohle, doktore.

LÉKAŘ (stane nad Emilií): Mdloby?

KOLENATÝ: Otrava.

LÉKAŘ: Čím? (Klekne k Emilii, čichne jí k ústům.) Aha. (Vstane.) Uložte ji někde.

KOLENATÝ: Gregore, odneste ji do ložnice! Jakožto nejbližší příbuzný -

LÉKAŘ: Je tam teplá voda?

PRUS: Je.

LÉKAŘ: Pěkné, co? Dovolte. (Píše recept.) Černou kávu, ano? A s tímhle do lékárny. (Jde do ložnice.)

KOLENATÝ: Tak tedy, pánové -

KOMORNÁ (vejde): Slečna zvonila?

KOLENATÝ: To se rozumí. Chtěla by černou kávu, Lojzičko. Ohromně silnou černou kávu, ví, Lojzi?

KOMORNÁ: Hihi, jak pán ví -

KOLENATÝ: To se pozná. A s tímhle skočila do lékárny, ano? Tak hopla!

(Komorná odejde.)

KOLENATÝ (sedne si uprostřed): Ať jsem ztracený. Něco na tom je.

PRUS: To vím. Proto jste ji nemusel opít.

HAUK: Já - já - neračte se smát; ale já jí docela věřím.

KOLENATÝ: Vy také, Pruse?

PRUS: Úplně.

KOLENATÝ: Já také. Víte, co to znamená?

PRUS: Že Gregor dostane Loukov.

KOLENATÝ: Hm, je vám to tuze nemilé?

PRUS: Nemám už dědice.

(Gregor se vrací, s rukou obtočenou šátkem.)

HAUK: Prosím jak jí je?

GREGOR: Trochu líp. Ale pokousala mne přitom, zvíře! Víte, že já jí věřím?

KOLENATÝ: Bohužel my také. (Pauza.)

HAUK: Panebože tři sta let! Tři - sta let!

KOLENATÝ: Pánové, naprostou diskrétnost, víme? Kristinko!

KRISTINA (zachvěje se): Tři sta let! To je hrozné!

(Komorná vejde s kávou.)

KOLENATÝ: Kristipisti, vzala to! Donesla to slečně. Dělala milosrdnou sestru, ano?

(Kristina s kávou do ložnice, Komorná ven.)

KOLENATÝ (přesvědčí se, jsou-li oboje dveře zavřeny): Tak. A teď, pánové, rozum do hrsti: Co s tím uděláme?

GREGOR: S čím?

KOLENATÝ: S věcí Makropulos. Je tu někde recept na třistaletý život. Můžeme jej dostat do rukou.

PRUS: Má jej za ňadry.

KOLENATÝ: I odtamtud to můžeme dostat. Pánové, je to věc... nedomyslitelného dosahu. Co s tím uděláme?

GREGOR: Docela nic. Recept patří mně. Já jsem její dědic.

KOLENATÝ: I kušte. Dokud je živa, nejste žádný dědic; a může být živa ještě tři sta let, bude-li chtít. Ale my to můžeme dostat, rozumíte?

GREGOR: Podvodem.

KOLENATÝ: Dejme tomu. Ale je to něco tak důležitého... pro nás i pro veškerenstvo, že - hm. Pánové, vy mně rozumíte. Máme jí to nechat? Copak má z toho mít prospěch jen ona a nanejvýš ještě nějaký takový darebák Bombita? Kdo to dostane?

GREGOR: Především její potomci.

KOLENATÝ: Holenku, takových by se našlo! S tím se moc neohánějte. Dejme tomu vy, Pruse; kdybyste tu věc měl v rukou vy, půjčil byste mi ji? Víte, abych já byl živ tři sta let.

PRUS: Ne.

KOLENATÝ: Tak vidíte, pánové. Musíme se nějak dohodnout mezi sebou. Co s tím uděláme?

VÍTEK (vstane): Zveřejníme věc Makropulos!

KOLENATÝ: Nono, to snad ne!

VÍTEK: Dáme ji všem! Dáme ji lidstvu! Všichni, všichni mají stejný nárok na život! Ah bože, žijeme tak krátce! Jak je to málo, bože jak je to málo být člověkem!

KOLENATÝ: Co je to platno!

VÍTEK: Vždyť je to k pláči, pánové! považte jen - celá ta lidská duše, ta žízeň poznávat, mozek, práce, láska, tvořivost, všecko, všecko - Můj bože, co udělá člověk za těch šedesát let života? Čeho užije? Čemu se naučí? Nedočkáš se ovoce stromu, který jsi zasadil; nedoučíš se všemu, co lidstvo už znalo před tebou; nedokončíš své dílo a nedáš svůj příklad; umíráš, a ani jsi nežil! Ježíši Kriste, žijeme tak maličko!

KOLENATÝ: Propánakrále Vítku -

VÍTEK: A neměl jsi pokdy pro radost, a neměl jsi pokdy pro myšlenku, a neměl jsi pokdy pro nic, pro nic než pro tu sháňku za kusem chleba! A nic jsi neviděl, nic nepoznal, nic nedokončil, ani sebe ne, ani sebe sama ne, ty zlomku! Proč jsi žil? Stálo to vůbec za to?

KOLENATÝ: Člověče, chcete mne rozplakat?

VÍTEK: Umíráme jako zvířata. Kristepane co jiného je posmrtný život, co je nesmrtelnost duše jiného než strašný protest proti krátkosti života? Nikdy a nikdy se lidstvo nesmířilo s tou zvířecí porcí života; nemůže to připustit; je to příliš nespravedlivé. Je děsně nespravedlivé žít tak krátce. Člověk je něco víc než želva nebo havran; člověk potřebuje víc času, aby žil. Šedesát let, to je nevolnictví. To je slabost a zvířectví a nevědomost.

HAUK: Ach jeje, mně už je sedmdesát šest!

VÍTEK: Dejme všem tři sta let života! Bude to největší událost od stvoření člověka; bude to osvobození, bude to nové a definitivní stvoření člověka! Bože co se dá z člověka udělat za tři sta let! Padesát let být dítětem a žákem; padesát let poznávat svět a vidět vše, co je; sto let užitečně pracovat pro všechny; a pak sto let, když vše jsme poznali, žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad! Oh jak cenný by byl lidský život, kdyby trval tři sta let! Nebylo by válek. Nebylo by té ohavné sháňky. Nebylo by strachu a sobectví. Vědoucí a důstojný byl by každý člověk, (spíná ruce) svrchovaný, dokonalý by byl, pravý syn a ne už potrat boží. Dejte lidem život! Dejte jim plný lidský život!

KOLENATÝ: Inu to je moc krásné. Moc krásné, ale -

GREGOR: Děkuju pěkně. Tři sta let být oficiálem nebo plést punčochy!

VÍTEK: Ale -

GREGOR: Nebo být svrchovaný a vševědoucí, a přitom - Člověče, většina užitečných lidských povolání je možna jen z nevědomosti!

KOLENATÝ: Nechte si sloužit, Vítku; právnicky a hospodářsky je to absurdní. Náš společenský systém je prostě založen na krátkověkosti. Vemte si například... smlouvy, penze, pojistky, platy, dědické právo a já nevím co všechno. A manželství - holenku, nikdo se nebude ženit na tři sta let. Nikdo neudělá smlouvu na tři sta let. Člověče, vy jste anarchista! Vy chcete rozvrátit celý společenský řád!

HAUK: A... račte dovolit; pak by se po třech stech letech každý mohl omladit znova...

KOLENATÝ: - a žil by fakticky věčně. To prostě nejde.

VÍTEK: Prosím to by se mohlo zakázat! Po třech stech letech by už každý musel umřít!

KOLENATÝ: Tak ho vidíte! Ze samé humanity by zakazoval lidem žít!

HAUK: Račte odpustit, já... já myslím, že by se ten recept dal rozdělit na dávky.

KOLENATÝ: Jak to?

HAUK: Račte rozumět, na léta. Jedna dávka - deset let života. Tři sta let, to je trochu mnoho, to by někdo... snad ani nechtěl. Ale deset let by si koupil každý člověk, ne?

KOLENATÝ: A my bychom si založili velkoobchod s léty. Lidi, to je nápad! Já už vidím ty zakázky: »Pošlete nám obratem tisíc dvě stě let života, v lidové úpravě. Kohn a spol.« »Expres dva milióny let, ff prima A, luxusní balení. Filiálka Vídeň.« Hauku, to není špatné.

HAUK: Prosím já... já nejsem obchodník, víte? Ale když už je člověk stár, koupil by si rád... trochu života... Ale tři sta let je příliš moc, že ano?

VÍTEK: Pro poznání ne.

HAUK: Prosím poznání si nikdo nekoupí. Ale deset let rozkoše, to rád, sss jeje, tuze rád.

KOMORNÁ (vejde): Prosím tady je to z lékárny.

KOLENATÝ: Děkuju, Lojzičko. Jak dlouho by chtěla být živa?

KOMORNÁ: Hihi, ještě třicet let.

KOLENATÝ: Víc ne?

KOMORNÁ: Ne. Co bych s tím dělala?

KOLENATÝ: Tak vidíte, Vítku.

(Komorná odejde. Kolenatý klepe u ložnice.)

DOKTOR (ve dveřích): Co je? Aha, dobrá. (Bere lék.)

HAUK: Prosím jak je slečně?

DOKTOR: Nanic. (Odejde do ložnice.)

HAUK: Ah jeje, chudinka!

PRUS (vstane): Pánové, zvláštní... náhoda nám dala do rukou jisté tajemství. Jde tu patrně o prodloužení života. Řekněme, že je to možné. Nikdo z nás, doufám, toho nemíní zneužít pro sebe.

VÍTEK: To právě říkám! Musíme prodloužit život všech!

PRUS: Ne. Jenom život silných. Život nejschopnějších. Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí život příliš dobrý.

VÍTEK: Oho, dovolte!

PRUS: Prosím já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v našich rukou ji udržet. Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti.

VÍTEK: Aristokracii! Slyšíte to? Privilej na život!

PRUS: Tak jest. Jen ti nejlepší jsou důležiti pro život. Jen vůdčí, plemenní, výkonní muži. Nemluvím vůbec o ženách. Ale je na světě deset nebo dvacet nebo tisíc mužů, kteří jsou nenahraditelni. Můžeme je udržet. Můžeme je přivést k nadlidskému rozumu a nadpřirozené moci. Můžeme vypěstit deset nebo sto nebo tisíc nadlidských vládců a tvůrců.

VÍTEK: Chov magnátů života!

PRUS: Tak jest. Výběr těch, kteří mají právo na neomezený život.

KOLENATÝ: A prosím vás, kdo by ty vyvolené jmenoval? Vlády? Plebiscit? Švédská akademie?

PRUS: Žádné blbé hlasování! Z ruky do ruky by odevzdávali život nejsilnější nejsilnějším. Vládcové hmoty vládcům ducha. Vynálezci vojákům. Podnikatelé despotům. Byla by to dynastie pánů života. Dynastie nezávislá na jakékoliv civilizované luze.

VÍTEK: Jen až by si ta luza přišla pro své právo na život!

PRUS: Ne, ale pro jejich právo na život. Čas od času by jich pár zabila. Co na tom? Revoluce je právo otroků. Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty. Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených. To je... vláda rozumu. Nadlidská autorita vědění a výkonnosti. Vláda nad lidmi. Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva. Máte to v rukou, pánové. Můžete toho zneužít. Řekl jsem vše. (Usedne.)

KOLENATÝ: Hm. Patřím k těm nejlepším vyvoleným dejme tomu já nebo Gregor?

PRUS: Ne.

GREGOR: Ale vy jistě, že?

PRUS: ... Dnes už ne.

GREGOR: Pánové, nechme zbytečných řečí. Tajemství dlouhověkosti je majetek rodiny Makropulos. Nechte, aby si s ním rodina Makropulos dělala, co jí libo.

VÍTEK: Jak to, prosím?

GREGOR: Toho receptu užijí jen členové rodiny. Jen ten, kdo je potomek Eliny Makropulos, ať je to kdo je.

KOLENATÝ: A bude žít navěky jen proto, že se vylíhnul z nějakého pobudy nebo barona a z bláznivé, perverzní, hysterické ženské? Panečku, to stojí za to, tahle rodinná zvláštnost.

GREGOR: Vše jedno.

KOLENATÝ: Máme čest znát jednoho pána z rodiny. Je to - odpusťte, miláčku, ale čert ho vem; zkrátka degenerovaný subjekt. Čistá familie, co?

GREGOR: Jak libo. Ať jsou to třeba blázni nebo paviáni. Ať jsou zvrhlí, zatížení nebo mrzáci nebo idioti nebo co chcete. A ať jsou třeba zlo samo! Na ničem nesejde. Bude to jejich.

KOLENATÝ: A tohle je pěkné!

DOKTOR (vejde z ložnice): Je v pořádku. Nechte ji ležet.

HAUK: Tak tak, ležet. To je dobře.

DOKTOR: Pojďte domů, pane Hauku; dovedu vás.

HAUK: Ah jej, my tu máme takovou vážnou poradu, že ano? Račte mne ještě nechat! Já - já jistě -

DOKTOR: Nu, někdo na vás tady za dveřmi čeká. Žádné hlouposti, staroušku, nebo -

HAUK: Ano, ano - já - já - já hned půjdu.

DOKTOR: Služebník, pánové. (Odejde.)

KOLENATÝ: Gregore, mluvil jste vážně?

GREGOR: Úplně vážně.

KRISTINA (vyjde z ložnice): Mluvte tiše. Chtěla by spát.

KOLENATÝ: Kristinko, šla sem. Chtěla by být živa tři sta let?

KRISTINA: Ne.

KOLENATÝ: A kdyby měla recept na tak dlouhatánský život, co by s ním dělala?

KRISTINA: Nevím.

VÍTEK: Že bys to dala všem lidem?

KRISTINA: Já nevím. Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?

KOLENATÝ: Tinkotinko, co naplat, život je přece jen zatracené štěstí.

KRISTINA: Ne - nevím. Mne se neptejte.

HAUK: Ah jej, slečno, člověk tak hrozně rád žije!

KRISTINA (zakryje si oči): Někdy... někdo... ne.

(Pauza.)

PRUS (přistoupí k ní): Děkuju za Janka.

KRISTINA: Proč?

PRUS: Že jste si teď na něho vzpomněla.

KRISTINA: Vzpomněla? Jako bych vůbec mohla myslet... na něco jiného.

KOLENATÝ: A my se tu hádáme o věčný život!

EMILIA (vejde jako stín, s hlavou ovázanou obklady. Všichni vstanou): Odpusťte, že jsem... na chvíli odešla...

GREGOR: Jak je vám?

EMILIA: Hlava bolí - pusto - ohavně -

HAUK: Nunu, to přejde.

EMILIA: Nepřejde. Nikdy nepřejde. Já už to mám dvě stě let.

KOLENATÝ: Co totiž?

EMILIA: Nudu. Ne, ani nuda to není. Je to - je to - oh vy lidé na to nemáte jména. V žádném jazyce pro to není slova. Bombita o tom také mluvil... Je to odporné.

GREGOR: A co to je?

EMILIA: Nevím. Všecko je tak pitomé, prázdné, zbytečné - Vy jste tu všichni? - Jako byste ani nebyli. Jako byste byli věci nebo stíny... Co mám s vámi dělat?

KOLENATÝ: Máme snad odejít?

EMILIA: Ne, to je jedno. Umřít nebo odejít za dveře, to je stejné - Vždyť je to jedno, jestli něco je nebo není - A vy se tolik naděláte s každou pitomou smrtí! Vy jste divní - ah!

VÍTEK: Co je vám?

EMILIA: Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!

VÍTEK: Proč?

EMILIA: Člověk to nesnese. Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak... pak to pozná... pozná, že... A pak v něm umře duše.

VÍTEK: Co pozná?

EMILIA: Bože, na to nejsou slova. A pak už člověk nemůže na nic věřit. Na nic. A z toho je ta nuda. Víš, Bertíku, tys povídal, že zpívám, jako by mne při tom záblo. Vidíš, umění má smysl, pokud to člověk neumí. Teprve když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné. Je to stejně marné, Kristinko, stejně marné jako chrápat. Zpívat je to samé jako mlčet. Všecko je stejné. V ničem není žádný rozdíl.

VÍTEK: To není pravda! Když vy zpíváte,... tak jsou lidé o něco lepší a větší.

EMILIA: Lidé nejsou nikdy lepší. Nic se nemůže nikdy změnit. Nic, nic, nic se neděje. Kdyby se teď střílelo, kdyby bylo zemětřesení, kdyby byl konec světa či co, nic se neděje. Ani já se neděju. Vy jste tady, a já jsem nesmírně daleko - ode všeho - tři sta let - Ah bože, kdybyste věděli, jak vám se lehko žije!

KOLENATÝ: Proč?

EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete... Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy... blázni!

VÍTEK (rozčilen): Ale dovolte, vždyť přece jsou... vyšší hodnoty... ideály... úkoly...

EMILIA: Jsou, ale jen pro vás. Jak vám to mám říci? Je snad láska, ale je jenom ve vás. Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska... nikde ve vesmíru... Člověk nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic. Jen to je, co má nějakou cenu. A pro vás má všecko cenu. Ó bože, já byla jako vy! Já byla děvce, já byla dáma, já byla šťastná, já já byla člověk! Bože na nebi!

HAUK: Proboha copak? Co se vám stalo?

EMILIA: Kdybyste věděli, co mně řekl Bombita! My - my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál - Bože, ta hrozná samota!

PRUS: Proč tedy jste si přišla... pro věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?

EMILIA: - - Protože se strašně bojím smrti.

PRUS: Bože, ani to není ušetřeno nesmrtelným?

EMILIA: Není.

(Pauza.)

PRUS: Slečno Makropulos, byli jsme k vám kruti.

EMILIA: To necítím. A měli jste pravdu. Je to nedůstojné být tak stár. Víte, že se mne děti bojí? Kristinko, že si mě ošklivíš?

KRISTINA: Ne! Je mi - je mi vás hrozně líto!

EMILIA: Líto? Tedy tak to je se mnou? Ty ani nezávidíš? (Pauza. Zachvěje se a vyjme ze záňadří složenou listinu.) Tady je to psáno. »Egó Hierónymos Makropúlos, iatros kaisaros Rodolfú...« A dál, slovo za slovem, co se má dělat - (Vstane.) Vezmi si to, Bertíku. Já to už nechci.

GREGOR: Děkuju vám. Ani já to nechci.

EMILIA: Ne? Tedy ty, Maxi. Ty tak rád žiješ. Budeš moci milovat, víš? Vem si to.

HAUK: Prosím... může se od toho umřít? A bolí to, když... se to udělá?

EMILIA: Bolí. Ty se toho bojíš?

HAUK: Ano.

EMILIA: Ale pak budeš tři sta let žít!

HAUK: Kdyby... kdyby to nebolelo... Hihi, já nechci.

EMILIA: Doktore, vy jste chytrý muž. Vy uvážíte,... k čemu se to hodí nebo ne. Chcete to?

KOLENATÝ: Jste velmi laskava. Já s tím nechci mít co dělat.

EMILIA: Vy jste takový směšný, Vítku. Já vám to dám. Kdož ví? Třeba s tím obšťastníte celé lidstvo.

VÍTEK (couvá): Ne prosím. Já myslím, že - že - raději ne.

EMILIA: Pruse, vy jste tak silný člověk. I vy se bojíte žít tři sta let?

PRUS: Ano.

EMILIA: Bože, nikdo to tedy nechce? Nikdo o to nestojí? - Ty jsi tu, Kristinko? Ani ses neozvala. Hleď, děvče, vzala jsem ti hocha; vem si to. Jsi krásná, budeš žít tři sta let. Budeš zpívat jako Emilia Marty. Budeš slavná. Považ si, za pár let začneš stárnout; pak budeš litovat... Ber, děvče!

KRISTINA (vezme listinu): Děkuju.

VÍTEK: Co s tím uděláš, Kristo?

KRISTINA (rozevírá listinu): Já nevím.

GREGOR: Vy to zkusíte?

KOLENATÝ: Propána, ona se nebojí? Dala to zpátky!

VÍTEK: Vrať jí to!

EMILIA: Nechte ji! (Pauza.)

(Kristina mlčky dá listinu nad hořící svíčku.)

VÍTEK: Nepal to! Je to památka!

KOLENATÝ: Pozor! Nechala!

HAUK: Kristepane!

GREGOR: Vemte jí to!

PRUS (zadrží je): Nechte ji jednat! (Zdrcené mlčení.)

HAUK: Ah jeje, koukejte, nechce to hořet.

GREGOR: Je to pergamen.

KOLENATÝ: Jak pomalu to uhelnatí. Kristinečko, nespálila se!

HAUK: Račte mi nechat aspoň kousíček! Aspoň kousíček!

(Mlčení.)

VÍTEK: Prodloužení života! Věčně to bude lidstvo hledat, a tady, tady to snad bylo...

KOLENATÝ: A my jsme mohli žít věčně. Pěkně děkuju!

PRUS: Prodloužení života... Máte děti?

KOLENATÝ: Mám.

PRUS: Tak vidíte, věčný život! Kdybychom mysleli na rození... místo na smrt... Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života...

GREGOR: Dohořívá. Byla to přece jen... divoká myšlenka, věčně žít. Bože, je mně i teskno, i jaksi lehčeji, že už to není možno...

KOLENATÝ: Nejsme už mladí. Jen mládí může tak nádherně spálit... náš strach před smrtí. Dobře to provedla, Tinkotinko.

HAUK: Račte dovolit... tady to... tak divně páchne -

VÍTEK (otvírá okno): - spáleninou.

EMILIA: Hahaha, konec nesmrtelnosti!

Opona

 


Zpět Obsah

05.06.2018 08:11