Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nabídka

Stihl jsem i cestu na katastrální úřad. Zkontrolovali přípis od advokáta o vyřízení dědictví a zapsali si moje nacionále, aby je vtělili do zápisu. Od této chvíle mi tedy prastrejčkova chalupa říká »pane«, pokud zaplatím náklady pohřbu. Doufám, že mi naši na to půjčí, až začnu vydělávat, splatím jim to. Jen je otázka, zda nebudu pořád bydlet u rodičů. Bydlet ve vlastním domku by bylo jistě nezávislejší, jenže tady na vsi těžko najdu zaměstnání. Chalupa po prastrejčkovi se nám nejspíš bude hodit jako rekreační objekt, pokud nám nespadne na hlavu, jak se o ní vyjádřil pan advokát Herrmann, i když ji neviděl a kdo ví, podle čeho tak soudil. Mohla to být i součást psychického nátlaku, aby mávl rukou nad případným ziskem.

Rozhodl jsem se tedy vrátit se do chalupy a prohlédnout si ji. Prodávat jsem ji nemínil. Jednak to byla opravdu starší chalupa a těžko bych hledal kupce, jednak jsem ji přijal jako památku na prastrejčka, aby mě nechodil strašit. A také jsem to chtěl sdělit Přemkovi. Měl bych mu poděkovat, že mě zbavil vyžírky Herrmanna.

Otočil jsem se zpět do vsi. Dnes už sem vlastně přijíždím potřetí, to si toho ještě nikdo nevšiml? I když nejvíc rozruchu tu mohli vyvolat jiní, sanitka, policajti a pohřebák. Asi bych měl také zavolat domů našim, ještě nemají tušení, co se stalo... jenže za řízením netelefonuji, na to času dost u strejčka.

Opět jsem zastavil a zaparkoval před chalupou. Ale ještě než jsem vystoupil z auta, překvapením jsem ztuhl. Hlavní dveře byly navzdory policejním pečetím otevřené a vítal mě v nich můj nový známý, poustevník Přemysl.

„Vítej domů!“ hrnul se ke mně.

„Cože ty tady?“ divil jsem se.

„Přišel jsem tě uvítat do nového domova!“ usmíval se.

„Tady to přece bylo zapečetěné!“ neustával jsem se divit.

„Zapečetěné, ale nezamčené!“ pokrčil rameny.

„Ale co na to řekne naše Policie?“ napadlo mě.

„Myslíš si, že se tu někdo od Policie objeví?“ zkoušel mě zviklat. „Měli by se sem asi občas podívat, aby tu nikdo nekradl, zvlášť když po sobě ani nezamkli, ale hádal bych, že na chalupu dávno zapomněli. A nejspíš už ve chvíli, kdy od ní odjížděli.“

No, mohlo to tak být, uznal jsem to. Že chalupu nezamkli, to bylo asi tím, že se strejda nezamykal a kdoví, jestli měl vůbec klíč. A i kdyby klíč měl, takové starodávné zámky se dají otevřít kdejakým kusem zahnutého drátu. Na druhé straně, mohli by sem přijít zkontrolovat pečetě. Správně by je měli přede mnou úředně strhat, ale to záleželo i na tom, jak hodně berou službu vážně. Kdyby ji »žrali se vším všudy«, mohl bych se tu dočkat i tahanice o to, kdo smí jejich pečetě porušit, zda Policie, nebo oprávněný dědic. Přemek to vyřešil za mě, prostě je strhl a zahodil a kdyby to neudělal on, udělal bych to asi já.

„Tak dobře!“ pokrčil jsem rameny. „Pojď tedy ke mně na návštěvu!“

Uvnitř domku ale nic veselého nebylo. Prastrejček je v péči Pohřební služby, nám tu ale chyběl. Naštěstí jsem se z dřívějších návštěv v jeho domku vyznal. Starší lidé obvykle nemění ustálené zvyky ani umístění často používaných předmětů. S jistotou jsem tedy hrábl do skříně pro skleničky a pak došel do sklepa pro láhev červeného. Strejček jich tu měl dokonce pět, tak to jedné na jeho památku hned »utrhneme drápky«. Postavil jsem skleničky na stůl a nalil vínka.

„Na strejčkovu památku!“ navrhl jsem.

Přemek si se mnou přiťukl, ale na rozdíl ode mne víno hned nevypil, jen si trochu svlažil rty.

„Ivan ti asi nestačil sdělit všechno, že?“ promluvil pak.

„Co bylo nutné, to mi řekl,“ odvětil jsem. „Ukázal mi, kde je jeho závěť, ta to dost uspíšila. Ale nevěděl jsem, co je v ní a už vůbec ne, že budu vlastně jediným dědicem. Ani nevím, co ho k tomu vedlo.“

„To ti snadno vysvětlím,“ ušklíbl se Přemek. „Kdo byl u Ivana letos nejčastěji na návštěvě? Napovím ti. Kdo tady byl letos jako jediný z příbuzenstva na návštěvě?“

„Letos jsem tu byl jen dvakrát,“ vzpomínal jsem. „Ale že bych tu byl jediný?“

„Jo, už je to tak,“ pokýval Přemek hlavou. „Nejenže jsi tu byl letos jediný, ale byl jsi tu jediný za poslední tři roky. Ostatní na starého Ivana prostě zapomněli, tak je to. Ještě se budeš divit, že na tebe pamatoval jako na jediného, kdo ho tu občas potěšil?“

„Ale já jsem ho chtěl opravdu jenom potěšit,“ namítal jsem. „Ani by mě nenapadlo, že mi všechno odkáže! Co teď budu s tou chalupou dělat? Prodat ji? To nemá smysl, kdo by koupil starou chajdu, kde lišky dávají dobrou noc? A kromě toho by bylo lepší, aby zůstala v rodině jako památka na strejčka. Abych tady bydlel sám? Nejbližší město daleko, zdejší hromadná doprava veškerá žádná... není to spíš pomsta?“

„Není!“ ujistil mě. „Jestli ji prodávat nechceš, dobře uděláš. Ale s tím zaměstnáním... opravdu musíš za prací jezdit do města? Nedala by se sehnat práce, která by se dala dělat i na dálku?“

„Možná,“ připustil jsem. „Některé vývojové práce se dají dělat prakticky kdekoliv, kde je počítač. A počítač se dá postavit prakticky kamkoliv, viděl jsem už i instalaci na záchodě. Horší je to se zájmem zaměstnavatelů. Ono je totiž dobrým zvykem, když někdo nastoupí hned po škole, nechat ho pod dohledem někoho zkušenějšího. A to je u práce na dálku problém. Ta vyžaduje jistý rozhled a samostatnost, což se u nováčka málokdy podaří.“

„Ale zkusit bys to mohl, ne?“ popichoval mě.

„Bez praxe to bude těžké,“ vrtěl jsem hlavou.

„Já vím,“ přikývl odevzdaně. „Mám ale pro tebe ještě něco. Jenže nejprve se musíš rozhlédnout tady po chalupě. Pamatuješ si ještě, kde míval Ivan chleba?“

„Jo, pamatuji,“ přikývl jsem. „Tamhle ve skříni má dřevěné pouzdro na chleba.“

„Tak ho vyndej a podívej se za něj,“ pobídl mě Přemek.

„Koukám, že se tu nějak vyznáš!“ pozastavil jsem se nad tím trochu.

„Vyznám,“ přikývl. „Ivan přede mnou neměl tajemství. Byl jsem u něho častěji než jeho vlastní příbuzní, i když vím, že jste sem měli dál než já a chápal jsem, že tě škola dost vytěžuje.“

„To by měl tu chalupu odkázat tobě, ne?“ napadlo mě.

„Já ji nepotřebuji,“ uzemnil mě. „Darovat chalupu někomu, kdo bydlí v paláci, není žádný dar. Je lépe věnovat ji někomu, kdo nutně potřebuje střechu nad hlavou. Proto jsem mu schválil, když se zaměřil na tebe.“

Říkat jeskyni palác je trochu nadnesené, ale ne zas tak moc, Přemkova jeskyně byla jako z pohádky a chalupu jistě nepotřeboval. Takže spadla na krk mně.

Mezitím jsem otevřel skříň a opatrně vysunul ven dřevěný chlebník. Rozměrově byl přesně na míru skříně, musel jsem proto odklopit víko a vyndat půl bochníku, co tu ještě zbyl. Pak teprve jsem mohl chlebník opatrně vysunout, abych se podíval do police za něj. Byla tam přes celou šířku police dřevěná dvířka. A když jsem je otevřel, spatřil jsem za nimi starou krabici od bot, ještě s nápisem »Svit Gottwaldov«.

„Vyndej i tu krabici,“ pobízel mě Přemek, ačkoliv z místa, kde seděl, do skříně nemohl vidět. Zřejmě to tu ale opravdu znal.

Krabice byla nečekaně těžká, jako by byla z olova. Ztěžka jsem ji posunul na kraj poličky, abych ji mohl otevřít. Nahoře byl list papíru popsaný strejcovým písmem.

„To je na můj pohřeb a zbytek použij rozumně!“

Jenže pod tím listem bylo několik balíčků peněz, až jsem se bál vzít je do ruky. A pod penězi bylo ještě něco. Další list papíru, na kterém bylo strýčkovou rukou napsáno:

„Tohle použij až kdyby byla opravdu nouze! Peníze se kazí, tohle je trvanlivější!“

Leželo tam několik zlatě se lesknoucích destiček s nějakými značkami a pak něco, co vypadalo jako cívky z mosazného drátu.

„Nemusíš to převažovat,“ řekl Přemek, ani nevstal ze židle. „Je toho dvanáct kilo čistého zlata. Jestli znáš kurs, můžeš si to přepočítat na koruny, eura nebo pro mě za mě třeba na dolary, ale doporučoval bych ti vzít si zatím jen na Ivanův pohřeb a zbytek vrátit zpátky. Nemusí o tom kdekdo vědět.“

„A tohle tady leželo jen tak, nezamčené?“ zděsil jsem se.

„Některé poklady nejlépe chrání, když o nich lidé nevědí,“ zašklebil se Přemek.

„Ale tys o tom věděl!“ obrátil jsem se na něho. „Věděl jsi o tom, ale nenapadlo tě odnést si to?“

„A potřebuji to?“ zasmál se. „V mém paláci je pokladů víc než tady! I když není všechno ve zlatě ani v penězích, nepotřebuji to stejně jako to nepotřeboval Ivan. Ale tobě se i peníze mohou pro začátek hodit, proto ti je tu Ivan nechal.“

„Ježkovy voči!“ zaúpěl jsem. „Prastrejček byl milionářem a my jsme o tom neměli ani tušení?“

„Byl milionář...“ zaškaredil se trochu Přemek. „Jenže největší radost měl, když mu v chalupě pobíhalo pět až osm děcek!“

„To jsme ale nevěděli...“ řekl jsem tiše.

„A je dobře, že jste to nevěděli,“ odvětil Přemek. „Kdybyste to věděli, jezdili byste sem možná všichni, ale jen tobě Ivan věřil, že sem jezdíš opravdu jen abys ho potěšil a ne za jeho penězi.“

„To máš asi pravdu,“ uvažoval jsem. „A kdyby sem všichni jezdili kvůli penězům, právě z toho důvodu bych sem nejezdil já. Ale naši, myslím tátu a mámu, mě učili, že si na živobytí mám vydělávat poctivě.“

„Když poctivě, tak poctivě,“ souhlasil Přemek. „Ale tady ti Ivan dává peníze na svůj pohřeb, ty bys měl použít přesně tak, jak ti je dává, nemyslíš? Když už si to přál...“

„Jo, to je pravda,“ řekl jsem. „Ale co s tím zbytkem? Mám to snad nechat tady ve skříni za chlebem?“

„Když to nerozkecáš, proč ne?“ pokrčil rameny Přemek. „Bylo to tu doteďka, může to tady být i dál.“

„Některé poklady nejlépe chrání, když o nich lidé nevědí,“ zašklebil jsem se po Přemkovi.

„Chápeš rychle, to se mi líbí,“ pochválil mě. „Ale mám pro tebe ještě něco. Nechceš ke mně do učení?“

Zůstal jsem asi chvilku s otevřenou pusou. Takovou otázku jsem rozhodně nečekal.

„Do učení na poustevníka?“ vrtěl jsem hlavou.

„Do učení na odborného správce historických artefaktů,“ opravil mě. „To právě Ivan myslel, když tě za mnou posílal. Tak to přece řekl, poslal tě místo sebe.“

„Tím chceš říci, že toho... odborného správce historických artefaktů... dělal dřív prastrejda a já mám přijít na jeho místo?“

„Ne tak docela,“ řekl Přemek vážně. „Ivan totiž moji nabídku odmítl. Ne že bychom se proto rozešli ve zlém, naopak jsme se kamarádili dál, jen toho odborného správce historických artefaktů odmítl dělat. Jeho chyba! Jenže tebe poslal místo sebe. Nejspíš očekával, že to vezmeš. Tak co? Co mi odpovíš?“

„Že bych měl v takovém případě vystudovat spíš humanitní směr, archeologii, historii, nebo tak nějak...“ uvažoval jsem.

„Naopak, Vašku, naopak!“ ujistil mě. „Správce historických artefaktů je technická záležitost! Něco už jsi přece viděl. Třeba můj kýrsek. Podobá se skleněné kouli a spousta šarlatánů má jeho napodobeniny, které ovšem žádnou jeho funkci nemají. U mě se můžeš seznámit s více takovými hračičkami. Historické artefakty nejsou jen staré střepy, zrezivělé meče a šperky. Některé mohou být ještě docela zachovalé a fungující. Nezajímaly by tě?“

Chvilku jsem o tom uvažoval.

„A ty myslíš, že se mám k tobě dát na studium historických artefaktů a bydlet tady v chalupě? Jak dlouho trvá to studium?“

„Tak... různě...“ odpověděl poněkud vyhýbavě. „Někomu celý život... Ale když máš základy technického vzdělání, zvládl bys to rychleji. Jak říkám, odborný správce historických artefaktů je víc technická než humanitní záležitost, i když všechny školy by měly být směs všeho. Aby se nakonec nestávalo, že technický obor vystuduje někdo, kdo nemá nejmenší ponětí o humanismu... takoví vědci bez zábran projektují atomové zbraně a s nadšením asistují u »vědeckého mučení«, které se ve světě až neuvěřitelně rozmohlo...“

„Fungující historické artefakty by mě docela zajímaly,“ řekl jsem. „Kdyby byly jako tvoje skleněná koule...“

„Některé jsou ještě zajímavější,“ ujistil mě.

„Ale... jak bych to vysvětlil našim?“ napadlo mě. „Moje studium bylo dost náročné i pro ně. Vydržovat studenta jistě není snadné, naši si kvůli mně museli dlouho »utahovat opasky«. Ani pořádné auto si nemohli dovolit, nemluvě o dražší dovolené.“

„Tahle krabice,“ ukázal na krabici od bot, plnou peněz, „by ti mohla pomoci, abys rodiče nezatěžoval. Když budeš tvrdit, že máš práci, která se dá dělat na dálku i z osamělé chalupy, nikomu to nepřijde nápadné.“

„Jenže místo poctivé práce bych žil za strejčkovy peníze,“ nelíbilo se mi to.

„Nemusíš, když nechceš,“ pokrčil rameny. „Můžeš si dobře žít z příspěvku na studium. Moc peněz snad potřebovat nebudeš.“

„Na příspěvek na studium nemám nárok,“ namítl jsem.

„Ale máš,“ ujistil mě. „Nebudeš ho ovšem dostávat ouřední cestou od ouřadů, ale rovnou od školy. Tedy ode mne. Ale byl by to stejně legální příspěvek jako od ouřadů.“

„Máš na to, abys mohl vydržovat studenta?“ opáčil jsem, ale v té chvíli mi došlo, že by mi to nenabízel, kdyby na to neměl. Tvrdil přece, že má ve své jeskyni, pardon, paláci, větší poklady než prastrejček za chlebníkem.

I když ne ve zlatě...

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30