Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Krutá podmínka

Vypnul jsem počítač až pozdě v noci. Nedalo mi to a musel jsem dokoukat padesát let starý film, kde tetička Manča byla ještě desetileté děvčátko. Prakticky se na tom filmu odehrávalo něco, co jsem si pamatoval i já. Bylo tam i ranní vyvěšování vlajky, snídaně venku na čerstvém vzduchu, pak jedna stopařská hra, kdy všichni hledali po lese »stopy medvěda«, zkrátka vše, čemu včera Manča říkala »lotroviny« a co jistě zná každý, kdo byl někdy na nějakém dětském táboře, ať u skautů, nebo u pionýrů.

Manča bude mít radost, až dostane tuhle flešku. Videí na ní bylo víc, ale po dokoukání toho nejstaršího jsem usoudil, že mi ostatní neutečou, když je mám bezpečně v počítači, a teď bude lepší jít spát, abych byl ráno čerstvější.

Rukopis...

Rukopis...

»Manuscript« je podle encyklopedie »rukopis«. Představil jsem si starou těžkou knihu v okovaných deskách, ručně psanou na pergamenu. Co to ale bude doopravdy? Přemek to nazval »zdroj« nebo také »základní paměť«. Já, coby počítačový maniak, si pod pojmem »základní paměť« představuji spíš destičku s nalepenými šedivými placičkami integrovaných obvodů. Kdybych byl lékař, představoval bych si asi propletené kličky mozku. Každej jsme holt jinak ujetej...

Zvědavost mě ráno vyhnala z postele, přesněji z lehátka. To bylo druhé, co jsem tu změnil, rozebral jsem strejčkovu starou postel, uložil na půdu a dal jsem si z obchodu nábytkem ve městě dovézt normální lehátko s matračkou. Nevím proč, ale nějak mi nepřišlo vhodné lehat si do strejčkovy postele, kde před pár dny zemřel. První změnou byl ovšem počítač, ten jsem si přivezl hned zpočátku. Strejček měl k mému údivu počítač také, což je na vesnici méně obvyklé, ale měl starší a mnohem pomalejší model. Měl ale na něj celkem slušný pracovní stoleček, kam jsem umístil svůj. Strejčkův jsem přesunul do spodní poličky, zamýšlel jsem ponechat si ho jako datové skladiště. Při běžném nahlédnutí jsem totiž na jeho disku objevil plný adresář videí a napadlo mě, že by tam mohly být perly jako to video s Mančou.

Teď po ránu jsem nespěchal se zapnutím počítače, přednost dostala další novinka v této chalupě, elektrická varná konvice. Uvařila mi kafe, aby zahnalo ospalost po včerejším ponocování. I když pravda, zvědavost zaháněla ospalost účinněji.

A hurá za Přemkem!

Bylo to poprvé, co se mi zdálo, že se skála s přilepenou poustevnickou chajdou nějak vzdálila. Ale zvědavost mě hnala, až jsem chvílemi popobíhal.

Konečně Přemkova chalupa!

Nezdržoval jsem se klepadlem a otevřel jsem rovnou dveře. Za nimi byla známá předsíňka, zčásti postavená, zčásti vydlabaná do skály, jenže bez pancéřových dveří, uzavírajících chodbu do hloubi skály. Předsíňka končila skálou nabílenou vápnem, jenže bez dveří.

Zas nějaká Přemkova kulišárna!

Bylo mi jasné, že nemá smysl zkrvavit si nehty na kameni skály. Napadlo mě, že jsem neměl vynechat to obřadné zaklepání na dveře klepátkem. Vrátil jsem se tedy a zaklepal.

V té chvíli se dveře otevřely a za nimi mě vítal Přemek.

„Máš zajímavé dveře,“ oslovil jsem ho obdivně.

„To sis jen vyzkoušel, že se u mě klepat musí,“ usmíval se shovívavě. „Aspoň vidíš, co najdou ti, kdo přijdou neočekávaně, neřku-li s nepřátelskými úmysly.“

„U tebe mě to ani nepřekvapuje,“ přikývl jsem. „Pochopil jsem, že máš opravdu zajímavé prostředky.“

„Mám,“ přiznal. „Ale spolupracovníky vítám jinde a jinak.“

Otočil se a vešel napřed. Následoval jsem ho do předsíňky, kde v zadní stěně již zase byly známé kamenné veřeje s těžkými dveřmi. Prošli jsme jimi do lomené chodby, za kterou byla Přemkova pohádková jeskyně.

Viděl jsem, že se na můj příchod připravil, dokonce si ustlal postel. Pořád měl místo přikrývek kožešiny, ale tentokrát je měl aspoň urovnané, aby budily dojem spořádanosti. Jeho úchvatný pracovní stůl byl sice pořád pokrytý různými předměty, vévodila jim pořád skleněná koule »kýrseku«, ale byl v tom vidět mnohem lepší pořádek. Pracovní deska byla nějaká větší, ale všiml jsem si, že je zřejmě rozkládací. Ale to nebylo všechno!

Na stole byla připravená hostina!

Hostina na pracovním stole! U poustevníka jsem se nesměl divit ničemu, ale tohle bylo tak neobvyklé, až jsem se pousmál.

„Dnes budeme oslavovat!“ rozhodl Přemek.

„Co vlastně oslavujeme?“ chtěl jsem vědět.

„Počátek naší spolupráce,“ dostal jsem stručnou odpověď.

U stolu stály dvě židle, rozmístěné ze stran tak, že jsme po usednutí seděli proti sobě a mezi námi byla rozložená pracovní deska. Předměty, které jsem na ní viděl už minule, byly teď po mé pravé straně, většinu stolu pokrývaly různé mísy. Přímo přede mnou stál veliký pohár ze žlutého kovu, připomínajícího zlato, zdobený jemnými dekoracemi. Druhý pohár stál před Přemkem. Ten teď otevíral nezvyklou baňatou láhev a když ji otevřel, nalil mně i sobě plný pohár červeného vína.

„Tohle víno je hodně staré,“ podotkl, když položil na stůl láhev a zdvihl svůj pohár. „Na naši spolupráci!“

Víno mělo zajímavou chuť, ale nebylo špatné. Bohužel, na víno nejsem odborník. Chutnalo mi, ale nemohl jsem o něm tvrdit nic víc. Možná ještě to, že bylo v dosti neobvyklé baňaté láhvi.

„Co je to za ročník?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Myslíš rok, kdy réva vyrostla?“ usmál se, jako kdyby se to nerozumělo samo sebou. „Ale nejdřív si sedni!“

Usedli jsme oba, ale já už jsem tušil další čertovinu. Kdyby na mě rovnou vypálil letopočet, nemusel s tím dělat okolky.

„Tohle víno uzrálo léta Páně čtrnáct set patnáct,“ řekl skoro slavnostně. „Mám ho jen pro slavnostní příležitosti.“

Po pravdě, bylo dobře, že jsem seděl. Toho roku v Kostnici upálili Jana Husa! Aby se z té doby zachovalo něco víc než staré zrezivělé meče, to snad ani není možné!

„Kdy?“ nechtěl jsem věřit svým uším.

„Anno Domini jeden tisíc čtyři sta patnáct,“ opakoval, jako kdyby o nic nešlo. „Není z prvních sklizní vinné révy, dovezené naším králem Karlem, první ročníky se mezi lid vůbec nedostaly, ale je to jedno z prvních vín, které se daly koupit. Tenkrát jsem se vypravil do Prahy a tam jsem se rozhodl zkusit si tuhle novinku, když už ji trhovci tak vychvalovali. A měli pravdu, nebylo horší než tehdejší pivo i medovina.“

„Roku čtrnáct set patnáct?“ nechtěl jsem tomu uvěřit. „To snad ani není možné!“

„Jo, to jsem byl ještě jarý mladík,“ zavzpomínal si. „Táhlo mi teprve na páté století!“

„Vážně?“ vyhrkl jsem. Jedno číslo bylo neuvěřitelnější než druhé. Přemysl opravdu vypadal staře, ale až teď mi došlo, že hovoří o tom, jak on sám se tenkrát - v patnáctém století! - vypravil do Prahy, kde sám osobně zakoupil jedno z prvních vín z vinné révy, dovezené naším králem Karlem... snad ne Karlem Čtvrtým?

A to už mu táhlo »teprve« na páté století? Tak příšerný věk byl na mé chápání přece jen trochu moc.

„Nediv se tolik,“ napomenul mě s úsměvem. „Vypadnou ti oči z důlků a kdo je má tady hledat po zemi?“

„Já věděl, že nejste úplně normální!“ vyhrkl jsem.

„Tak za prvé, tykáme si, ne?“ napomenul mě. „Za další, když už jsi tady a svolil jsi ke spolupráci se mnou, dozvíš se věcí! Třeba můj věk. Samozřejmě si nepamatuji, kdy jsem se narodil, tenkrát to lidé tak nesledovali. Zaznamenávat jsem to začal až když mi bylo kolem stovky a dodnes to jen odhaduji. Muselo to být někdy kolem roku devět set dvacet, nebo tak nějak. Deset let sem, deset let tam, to nehraje roli. Takže jsem v minulém století oslavil tisícovku a i když vypadám jako starý skřet, pořád se cítím dost na to, abych na tomto světě ještě pár set let strašil.“

„To přece není normální!“ opakoval jsem.

„Není - a je,“ pokrčil rameny. „Takových, jako jsem já, po tomhle světě šlape víc. Vím přinejmenším o třech a to nemusí být ani zdaleka konečný počet. Při troše štěstí se můžeš s některými seznámit, mezi sebou s tím takové tajnosti neděláme. Na druhé straně je ti snad jasné, že o tom kdekomu nevykládáme. To by byl konec naší idylky, klidu a pohody.“

„Takových, jako jsi ty, je víc?“ nestačil jsem se divit.

Jistě, to byla další zajímavost. Znamená to, že mezi lidmi žije více takových podivných, extrémně dlouhověkých individuí? Napadla mě Čapkova Elina Makropulos. Ta přece žila mezi lidmi jako slavná zpěvačka a aby nemusela přiznat svou dlouhověkost, aspoň každých třicet let měnila svou totožnost a ponechávala si jen monogram »E.M.«. Elsa Müller, Ekatěrina Myškin...

„Co se divíš?“ ušklíbl se. „Lidem to prozradit nemůžeme, nedali by nám pokoj. Určitě by se chtěli o všechno rozdělit, jenže co máme, by pro celé lidstvo nestačilo a byl by to jen další zdroj násilí. Už jsem ti jednou říkal, že nemůžeme napravit všechno zlo mezi lidmi a proto napravujeme jen to, co nám samotným vadí.“

Byl to důvod k zamyšlení. Něco mi tu nehrálo. Na jedné straně dlouhověkost a prostředky, zjevně nepocházející z našeho světa, nebo přinejmenším z naší civilizace, na druhé straně si to všechno ponechává pro sebe nějaká velice úzká skupinka lidí.

„Připadá mi to tak trochu sobecké,“ řekl jsem.

„Sobecké?“ opáčil s úšklebkem Přemysl. „Sobecké by to bylo, kdyby bylo všeho dost, ale my bychom to odmítali lidem rozdělit. Tak to ale není. Naše prostředky vystačí opravdu jen pro pár lidí, možná jsou nás po světě desítky, ale na všechny lidi se tak jako tak nemůže dostat. Uznej, nemůže být každý člověk císařem.“

„Ale měli byste aspoň šířit mezi lidi pokrok,“ namítl jsem. „Odhadl bych, že vaše prostředky pochází z vyšší civilizace než je ta naše současná. Proč nedáte lidem aspoň něco?“

„A ty si vážně myslíš, že by to lidstvu pomohlo?“ podíval se mi do očí. „Blucheď kdysi obcházel tehdejší krále pozemské vědy a varoval je, aby se vyhýbali silám ukrytým ve hmotě. Jen jim trochu naznačil, co se v tom skrývá. Dva ho poslechli, zalekli se, zahodili své slibně se rozvíjející vědecké kariéry a věnovali se něčemu méně nebezpečnému. Ostatní jeho varování neuposlechli a pokračovali ve výzkumech. Dnes je najdeš na seznamu laureátů Nobelových cen, jsou slavní a jejich jména lidé vyslovují s úctou, ačkoliv by si při jejich vyslovení měli odplivnout. A co to bádání lidstvu přineslo? Možná už ti to došlo. Atomové zbraně, nevídané zamoření radioaktivitou a citelné zkrácení průměrného lidského věku. Něco se pokrokem lékařské vědy podařilo alespoň částečně vyrovnat, ale celkový přínos? Jak se říká, nula od nuly pojde.“

„Není snad všechno tak nebezpečné, jako atomové síly,“ namítl jsem.

„Zneužít se dá všeho,“ pokývl hlavou. „I ten nádherný obor lidského vědění, jakým jsou počítače. To je přece něco úžasného, ne? A k čemu se to využívá? Kdysi jsem slyšel nebo snad někde četl o základních zákonech robotiky, o těch krásných, idylických zákonech jako třeba že »robot nesmí ublížit člověku«, ale jaká je skutečnost? Nejvíce robotů dnes v sobě mají »inteligentní střely«, určené přímo k zabíjení lidí, nejvíc počítačů slouží válce a ničení. Miliony jiných řídí kamery ke špiclování, ovládání a zotročování lidí všemi dostupnými cestami. Jak úžasným prostředkem by byly naše »kýrseky«! Mít něco takového, nemuseli by se vládci našeho světa zdržovat předstíráním, že pokrok slouží lidem a že si lidé vlastně vládnou sami, jenže to pořádně neumí a proto potřebují na vládnutí odborníky... Lidstvo zažilo na své pouti vesmírem různé tyrany, ale žádnému se nepodařilo ovládnout myšlení lidí, jako to jde prostřednictvím »kýrseku«. Neumíš si představit, jaké peklo by se vylíhlo, kdybychom lidem nesobecky dali vše co máme!“

„Ale co až lidé sami na ta tajemství přijdou?“ napadlo mě.

„Současná lidská civilizace na to nestačí,“ uklidňoval mě Přemysl. „Úroveň lidské vědy je naštěstí tak o pět až šest řádů nižší, než aby se těmto možnostem přiblížila. Leonardo da Vinci ve své době nedokázal sestrojit ani letadlo, chybělo mu příliš mnoho, od primitivní aerodynamiky po motory. Nedokázal tenkrát vymyslet ani horkovzdušný balon, na který by úroveň tehdejší vědy stačila. Dnešní lidstvo udělalo od té doby pár skoků, ale potřebné úrovni se zatím, a říkám: naštěstí, dostatečně nepřiblížilo.“

„Ale vy to máte!“ namítl jsem.

„Máme - a nemáme,“ odvětil Přemek. „Používáme něco, nač lidstvo jako takové ještě pár tisíc let nepřijde. Sledujeme lidstvo a máme lepší přehled o tom, kam se pokrok řítí. Kdybychom byli důslednější, mohli jsme zabránit i Hirošimě. To se ví, pohádali jsme se o to. Tenkrát získal vrch Blucheďův názor, že postačí pár vědců varovat, aby od nebezpečných výzkumů ustoupili, jenže se ukázalo, že varování nestačí. Pro příště tedy dostane volnou ruku Kaščej, ten už tenkrát navrhoval zlikvidovat bez milosti každého, kdo po mírném varování přestoupí určitý práh nebezpečné vědy. Atomové síly už nezachráníme, těch se lidstvo jen tak nevzdá, ale síly »triši« nejenže lidem nedáme, ale zabráníme jim ovládnout je, i kdyby na ně sami přišli.“

„Takže jste se sami pasovali na strážce morální čistoty lidí na Zemi?“ řekl jsem jedovatě. „Ale sami to používáte. Jak to?“

„Nejsme strážci morální čistoty,“ odmítl prudce. „A sami jsme se neustanovili. Nikdo z lidí nedokázal vymyslet něco, co by se Manuscriptu jen vzdáleně podobalo! My jen strážíme na Zemi »malacho«, jsme jakási pojistka pro lidi, ale nic víc, rozumíš?“

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Nerozumím ti. Nemohl bys na mě mluvit česky? Neznám »malacho« ani proč jste jen pojistka.“

„To se dozvíš,“ ujistil mě. „Už ses jistě dovtípil, že všechno co máme ani nemůže pocházet od lidí. Ano, máme to od bytostí, které kdysi náš svět navštívily a zanechaly nám některé užitečné artefakty. Ovšem ne abychom je využili k vlastní zkáze! Proto tu zanechaly nás, poustevníky, strážce a také správce »manuscriptů«»malachů«. A bylo by zajisté nespravedlivé strážit je a nesmět je využívat. Jen je nesmíme odevzdat lidem, neboť úroveň artefaktů je příliš vysoká a za současného stavu lidstva by neomylně vedla k jeho zkáze. Stačilo, když lidé objevili atomové síly, už teď je lidstvo na hraně zkázy. S »trišem« by bylo teprve zle!“

„Takže jste jen strážci a správci?“ oddychl jsem si. Znělo to jistě lépe než usurpátoři.

„Také správci,“ souhlasil. „I nejdokonalejší věc, ponechaná osudu, podlehne časem zkáze. Právě tím, že je občas používáme, je také udržujeme. Za tisíc let mi dvakrát přestal ukazovat kýrsek. Kdyby nebyl používaný, ale jenom někde schovaný, už dávno by se rozpadl na prach.“

„Ty umíš tu skleněnou kouli opravit, když se rozbije?“

„Opravovat nic neumím,“ ušklíbl se. „Na kýrseku ani není co opravovat. Napadlo by tě vyměňovat jeden spálený tranzistor v procesoru počítače? Ani to přece nejde. Procesor prostě vyhodíš a nahradíš ho jiným. Totéž platí i pro artefakty návštěvníků. Když se mi něco poškodí, beze zbytku to zlikviduji a pořídím si nové. Jinak by tu už dávno nic nefungovalo!“

„Aha!“ došlo mi. „Takže bych měl s tebou dělat údržbáře artefaktů po návštěvnících. Ale proč zrovna já?“

„Jako se občas poškodí nějaký artefakt, tak ani my strážci nejsme nesmrtelní,“ ušklíbl se Přemek. „Musíme mít proto za sebe náhradu, kdyby se nám něco stalo. Také já jsem byl skoro dvě stě let učedníkem Chorše, který přišel do Čech z Indie, bylo mu dva tisíce let a zemřel za vlády tehdy ještě knížete Přemysla Otakara Prvního, pozdějšího českého krále.“

„To jsi neměl za sebe náhradu skoro tisíc let!“ napadlo mě.

„Měl, chlapče, měl,“ pokrčil rameny. „Ale jak říkám, my lidé nejsme nesmrtelní. Vratislava zabili Táboři. Považovali ho za katolíka a nenechali si to vymluvit. Pár bych jich přesvědčil i na dálku, ale dav... Vuka sťali lancknechti císaře Ferdinanda, ti ho zase nepovažovali za zbožného katolíka, zkrátka si nevybereš a kdo chce psa zbít, huól si vždycky najde. Rudolfa zapíchli lupiči kdesi u Turnova a Ješka zastřelili Prajzové během vpádu do Čech. Pak jsem měl ještě Albrechta, navzdory německému jménu Čecha. Popravili ho podle stanného práva za Heydrichiády, jen se jim připletl do rukou, Germáni byli vůbec bestie... Snažil jsem se získat i tvého prastrejčka Ivana, jenže ten nechtěl být mým učedníkem a moji nabídku odmítl. Kdyby si to včas rozmyslel, byl by naživu. Nerozmyslel si to ani na smrtelné posteli a poslal tě za mnou místo sebe, zkrátka máš díky němu životní příležitost stát se mým učedníkem a časem i zástupcem.“

„Ale říkal jsi, že to učení může trvat i celý život!“ namítl jsem. „Mám snad být celý život učedníkem?“

„Proč ne?“ ušklíbl se. „Já byl učedníkem dvě stě let, to jsou dva až tři lidské životy, než jsem se osamostatnil. Choršovi bylo přes dva tisíce, kdybych měl dosáhnout jeho věku, byl bys bratru dvě stě let učedníkem a více než půl tisíce let mým zástupcem, ale jsi o tisíc let mladší než já a já tady taky nebudu věčně!“

Chvilku jsem o tom uvažoval.

„A to budu bydlet v chalupě po strejčkovi?“

„Nejlépe tak,“ odpověděl poněkud vyhýbavě. „Asi by bylo lepší, kdybys ode mne bydlel ještě dál. Nebylo by dobré, aby nás nějaká přírodní nebo lidská katastrofa vyřídila oba naráz. Chalupa mezi nás vloží dva kilometry, to by za poslední války zabránilo náhodě v podobě zbloudilé letecké bomby. Já vím, dnešní zbraně jsou horší a náraz většího asteroidu by nás bezesporu zahubil oba, jenže v tom případě by bylo tak jako tak po Čechách veta.“

„Takže mi nabízíš dvě stě let učednictví a pak... to bys ale musel umět prodlužovat lidský věk!“

„Umím to,“ ujistil mě. „Počítej ale s tím, že začneme tak za dvacet let a to jen když se dohodneme. Když ne, můžeme se dál kamarádit ale... jako tvůj prastrejček... Vybral si ale sám, já jsem ho přemlouval dost a dost.“

„Taky nechápu, proč to odmítl,“ přitakal jsem. „Nemá to nakonec nějaký háček? Něco, proč to pro někoho není přijatelné? Něco vyloženě odstrašujícího?“

A muselo by to být pěkné čertovo kopýtko, uvažoval jsem.

„Nechci ti nic zatajovat,“ řekl Přemek. „Má to i odvrácenou stranu medaile. V životě nic nedostaneš úplně zadarmo, snad jen sluníčko svítí všem... ale jestli ses při opalování někdy spálil, pak jistě víš, že ani to nebylo zdarma... Upřímně řečeno, nepříjemné stránky jsem si schovával na později, ale zatajovat je nechci. Ano, i moje nabídka má háček. A ne jeden, hned několik.“

„Sem s nimi!“ poručil jsem si. „Ať je hned vidět, jestli to je přijatelné nebo ne!“

„Jak říkám, je jich víc,“ připustil. „Tak předně, nesmíš to žádným způsobem zveřejňovat, a to ani nejbližším příbuzným, to jestiť svým rodičům. Natož dávat to ve známost osobám, které by to nemělo zajímat vůbec, například sousedům. Neříkám, že mě za těch tisíc let nikdo neviděl v hospodě, ale nikdo mě tam neviděl žvanit o tom, co jsem a co mám doma. V hospodě si dám klidně oběd, k tomu něco k pití, ale hospodským diskusím se vyhýbám jako čert kříži a mohu směle tvrdit, že mě nikdo neviděl opilého, i když jsem občas míval hodně slabé chvilky...“

„Kdy třeba?“

„Třeba když mi Táboři upálili učně Vratislava,“ zamračil se při té vzpomínce. „Cháska jedna! Ovšem musím uznat, ti druzí nebyli lepší. Přitom si obě strany říkaly křesťané! Každá válka je ráj sadistických vrahů, ti nechybí v žádné armádě. Pro Vratislava jsem se žalem opil jako zvíře a všechno mi připadalo marnost nad marnost. Ale ne v nějaké putyce! Jednak mi bylo trapné, aby mě někdo viděl truchlit, a za druhé, člověk s opicí se hůř sebeovládá. Kdybys někdy také truchlil, a příležitost se jistě najde, truchli si doma, ale rozhodně ne na veřejnosti.“

„Dobře, ale to bych pochopil,“ přijal jsem to. „Pochopil to jistě i strejček, vždyť to dodržoval. Co v tom je jiného?“

„Veřejnost tě může mít za podivína, možná i tak trochu za blázna, ale nesmí vědět, co doopravdy jsi. Mě mají za poměrně neškodného poustevníka už skoro tisíc let. Někteří mě litují, jiní se mi posmívají. Budiž! Já to přece podporuji. Kdo zavítá do mé poustevny, dostane se jen do první sednice, to je ta s okny, kam se dá nahlédnout i zvenčí. A co tam najde? Jedno tvrdé lůžko s vypelichanou kožešinou k přikrytí, dřevěný stůl, jednu židli, na boční stěně dřevěný křížek s klekátkem, což se dá v poustevně očekávat. Bude-li se někdo zajímat, čím se živím, ukážu mu svůj hrnec starého medu, v létě nějaké lesní plody a postesknu si, jak lidé nejsou tak štědří jako bývali kdysi, což je nesmysl, už tisíc let od nikoho žádné dary neberu. Ale působí to.“

„To ale strejček jistě věděl a dodržoval,“ namítl jsem. „To by mu jistě nevadilo.“

„S veřejností souvisí i další mé podmínky,“ pokračoval tedy Přemek. „Byly doby, kdy zaháněly zájemce od mé poustevny jako mor a cholera. Podmínka nemít žádné náboženství vypadá možná pekelně, ale je logická a velice důležitá. Náboženství lidi vždycky ovládalo, ale strážci nesmí být ovladatelní. Strážce Manuscriptu se nezpovídá nikomu, ani kněžím, vlastně zejména těm ne!“

„To byla tvrdá podmínka ve středověku,“ souhlasil jsem. „Dnes je ale trochu jiná doba.“

„Další podmínkou je, že ani ty nesmíš nikomu vládnout,“ pokračoval Přemek. „Nesmíš se zaplést s kněžími ani s vrchností a pro jistotu si musíš udržovat odstup i od obyčejných lidí. Tvoji sousedé tě musí považovat za neškodného blázna, jen tak ti dají pokoj, i když ani to není jisté. Jedinou výjimkou jsou učedníci, ale výjimka se nesmí stát pravidlem, takže můžeš mít vždycky jen jednoho, ne víc.“

„Neovládal jsi ty sám nedávno pana advokáta Herrmanna?“ připomněl jsem mu.

„Výjimka se nesmí stát pravidlem,“ opáčil klidně. „Ano, smíš občas někomu vnutit svou vůli, když se nechová spravedlivě a tyranizuje někoho přespříliš. Ale protože se výjimka nesmí stát pravidlem, smíš to na kteréhokoliv člověka použít jen jednou za jeho život. Pan Herrmann si teď může být jistý, že už ho vícekrát psychicky ovlivňovat nebudu.“

„Takže může od tvého krátkého ovlivnění řádit jako banda lupičů?“ ušklíbl jsem se.

„V podstatě může,“ přikývl.

„A ty už ho nesmíš ovlivnit, i kdyby ti začal škodit ještě víc než předtím?“

„Nesmím,“ přikývl. „Jednou jsem mu směl dát příležitost zachovat se čestně, teď už bych ho směl jedině zabít. Ale i to jen jednou, ovšem bez možnosti jakékoliv nápravy.“

„Zabít...“ zamračil jsem se. „Předpokládám, že by to šlo na dálku pomocí té skleněné koule, nebo se pletu?“

„Nepleteš se,“ přikývl vážně Přemek. „Mám i tyto možnosti. Ale jedna z nejpřísnějších podmínek vyžaduje nezneužít toho.“

„Dejme tomu... je ale zneužití, kdybych se naopak rozhodl někomu pomoci?“

„Nejsme tu, abychom se stali dobrodinci svého okolí,“ řekl Přemek. „Smíš tu a tam někomu pomoci, ale nesmí to vypadat jako pomoc. V Čechách bývalo během Třicetileté války i posledních velkých válek mnohem hůř, ale pomáhat jsem lidem nesměl ani tenkrát. Natož dnes!“

„Že nesmíš škodit, to bych asi pochopil,“ zamračil jsem se. „Jestli byli mimozemští návštěvníci vyspělejší civilizace, mohlo by se jim to hnusit. Ale proč nesmíš pomáhat?“

„Výslovně to zakázané není,“ odvětil Přemek. „Jen se to kryje se zákazem zveřejňování. Myslíš, že bys mohl někomu pomáhat bez nebezpečí prozrazení? Těžko. Kdybys opravdu chtěl někomu pomoci, úplně vyloučené to není, ale nesmí si toho všimnout ani on, natož někdo další.“

„Takže v zásadě to zakázané není, jen se o tom nesmí nikdo dozvědět,“ zkusil jsem to trochu jinak.

„Brzy zjistíš, že pomáhat lidem je vlastně zbytečné,“ vrtěl hlavou Přemek. „Jak říkali již staří Řekové, koho zachráníš před Scyllou, toho spolkne Charybda a komu je souzena šibenice, ten se i bez tvé pomoci neutopí. A kdybys někoho nakrásně z bažiny vytáhl, zachráníš ho nejspíš pro šibenici. Naše dlouhověkost má i nevýhody. Nemáš přátele, dávno pomřeli. Nemáš ani nepřátele, i ti pomřou. Pomůžeš-li někomu, stejně zemře. Pamatuj, nejsme tu proto, abychom napravovali křivdy tohoto světa.“

„Dobře, ale co kdyby ses naopak rozhodl, že toho přece jen zneužiješ?“ provokoval jsem.

„To se ještě nestalo, co já vím,“ řekl Přemek vážně. „Ale je to v Manuscriptu popsané. Nejprve přijde malé varování, jen takové pokárání nebo důraznější výčitka. Když to nepomůže, přišlo by upozornění ostatním strážcům, aby tě varovali oni.“

„A kdyby ani to nepomohlo?“ stupňoval jsem provokaci.

„Manuscripty by zavolaly Zvozygury, své tvůrce,“ řekl už docela tiše Přemek, jako by se bál, že se něco nepříjemného stane.

„A ti by přišli na Zem?“ hádal jsem dál.

„Nejspíš ano,“ přikývl. „Ale ne v dobrém. Upřímně řečeno, o takové setkání nestojím. Kdyby sem přišli v dobrém, prosím, to by mohlo být zajímavé setkání. Docela rád bych s nimi promluvil a jistě by to bylo přínosné. Ale kdyby nepřišli v dobrém...“

„Aha!“ došlo mi. „No, ani já nestojím o to, aby mě někdo takový káral. Takže zneužití vynechme. Ale předpokládám, že by ani tohle prastrejčkovi nevadilo. Proč to tedy odmítl?“

„Protože...“ Přemek očividně zaváhal, „protože Ivan měl rád děti. Svoje mít nemohl, zval si tedy děti svých příbuzných. Znáš to přece sám... ale nejtvrdší podmínka říká, že se strážce nesmí starat o děti, nejen o cizí, ale dokonce ani o své.“

„Takže je s tím spojený celibát,“ shrnul jsem to.

„Tak nějak,“ přikývl. „Má to opodstatnění. Nesmíš lidem vládnout, protože vládce na Zemi téměř vždy své vlády zneužije, to platí od doby kamenné dodnes. Zvozygurové zkrátka vědí, že jsme takoví, proto nám to zakázali. Celibát zase zabraňuje vzniku dynastií. Lidé svým potomkům zpravidla pomáhají, na tom není nic špatného, jenže u strážců by to mohlo vést ke vzniku dědičné kasty a to je zřejmě nebezpečí. Takže žádné děti. Tuhle podmínku Ivan odmítl a naopak se na cizí děti upjal víc než na vlastní. Tím mi vlastně zakázal vzít ho za učedníka. Něco už se dozvěděl, slíbil mi, že nic neprozradí, proto jsme také zůstali kamarádi, ale všechno ostatní odmítl.“

„Aha,“ polkl jsem překvapeně. „Takže žádné prázdninové dětské »lotroviny«, jak tomu říkal strejda, kdybych přijal i tuhle podmínku...“

„Tak nějak,“ přikývl smutně Přemek.

„A ukážeš mi aspoň, o co bych přišel, kdybych se zachoval stejně jako Ivan?“

„Nech si to ještě projít hlavou,“ poradil mi rychle. „Ukáži ti všechno pod podmínkou, že nic nezveřejníš, tedy nikomu nic neprozradíš. Můžeme pak zůstat dál kamarádi, ale nic víc. Snad to chápeš, ne?“

„Obávám se, že ano,“ přikývl jsem vážně. „A jestli to dobře chápu, pak ten váš celibát je přísnější než u katolické církve...“

„To si tedy piš!“ ujistil mě. „Jistě víš, co se mezi lidmi říká o farských kuchařkách... a že katolický kněz je člověk, kterému všichni říkají »otče«, jen jeho vlastní děti mu říkají »strýčku«. Zejména v poslední době prosakují mezi lidi zvěsti o utajovaném, ale velmi rozšířeném zneužívání dětí... tohle u nás strážců nikdy nebylo, není a klidně se vsadím, že ani nebude.“

„Nebude, protože to nechtějí ti... Zvozygurové?“

„A ti k tomu mají přesvědčivé důvody,“ dodal.

„Mají opravdu těžkou podmínku,“ vzdychl jsem si.

„Mají,“ souhlasil. „Ale dobře zdůvodněnou, to snad chápeš, není to pro nic za nic. Jak se říká, dvěma pánům nelze sloužit, to stojí i někde v Bibli. Zkrátka chtějí, abys nezachraňoval českou populaci, to bys musel nechat na jiných. Dali by ti jiný smysl života. Ujišťuji tě, že to stojí i za ten celibát. Vím co říkám.“

„Dobře, ukaž mi tedy ještě něco, ať je na misce vah víc než jen kýrsek a možnost sledovat něco na dálku!“ přál jsem si.

„Dobrá, zvedni se a pojď se mnou!“ vybídl mě a vstal.

Ačkoliv jsem netušil, kam mě ještě může zavést, když jsem viděl v této místnosti či jeskyni všechno, vstal jsem také.

Nebylo to ani zdaleka všechno. 

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30