Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Manuscript

Překvapilo mě to stejně jako když jsem vtrhl do předsíňky Přemkova domku a místo dveří jsem narazil na masivní skálu bez jediné prasklinky, ale už by mě to překvapovat ani nemělo. Spíš bych se měl divit, že se všechno má odehrávat v jedné, byť přímo pohádkové jeskyni. Dál jsem si připadal jako Alenka v říši divů, když Přemek došel ke skalnímu závěsu na opačné straně jeskyně proti vchodu a nahlas pronesl:

Ehslegij!“

Co následovalo, mi připomínalo pohádku o Alibabovi, když se po vyslovení »sezamového zaklínadla« před ním rozestoupila skála. Pohádka hovoří o hřmotu a rachotu, ale tohle proběhlo tiše, že by byl slyšet i pád špendlíku na dlaždičky.

Skála se ale odspodu začala náhle vypařovat. Nahoře se ani nepohnula, ale dole prostě mizela. Odkrývala další silné kamenné veřeje se stejně železem pobitými dveřmi, ale když mizení skály dospělo až k hornímu okraji veřejí, okované dveře se otevřely dál do skály. Byla tam krátká, asi dvoumetrová chodba, zakončená dalšími dveřmi. Tvůrce jeskynního komplexu se zřejmě vyžíval ve dřevěných, okovaných dveřích, bylo jich tu přímo nadbytek.

Měly ale své opodstatnění, což jsem ještě netušil.

Prošli jsme nejprve do chodbičky a Přemek za námi dveře nejprve puntičkářsky pečlivě uzavřel, pak teprve přešel dopředu, aby otevřel okované dveře před námi.

Místnost za nimi byla podstatně menší než jeho pohádková jeskyně, i když měla některé její rysy. Také zde byl zrcadlový strop, odrážející svit desítek svící. Také zde byly stěny pokryté kamennými draperiemi, napodobujícími látkové, ale v této jizbě byl jen jediný kus nábytku - velký stůl s obrovskou rozloženou knihou s okovanými deskami a zřetelně pergamenovými listy.

„Manuscript!“ ukázal mi Přemek.

Rukopis???

Rukopis???

Na to, jak slavnostně to řekl, mě ta kniha zklamala. Tohle má být dar návštěvníků z vesmíru? Vždyť vypadá jako - možná hodně starý, nicméně lidský - výrobek! A ke všemu ani nevypadá ošoupaná! Jako kdyby ji někdo dopsal právě tento měsíc.

„To je ten zázrak?“ zeptal jsem se. Nejspíš jsem to ale řekl příliš zklamaně, protože Přemek vyskočil, jako kdybych ho píchl.

„Co se ti nezdá?“ vyjel na mě. „Já vím, zdá se ti, že není tak stará jak jsem ti ji líčil, ale můžeš mi věřit, je starší než se ti zdá. Ta kniha se sama obnovuje a někdy i mění. Když jsem ji viděl poprvé, měla desky pobité stříbrem a reliéf na ní vypodobňoval nějaký staroindický chrám. Tak ji Chorš přivezl s sebou z Indie. Ale ještě za jeho života se změnila. Místo stříbrného kování se na ní objevilo měděné a reliéf zobrazoval gladiátorské hry v Římě. Dnes je na ní stále měď, ale reliéf zobrazuje rytíře a dominuje jim kříž z doby rytířských křížových výprav. Zdá se, že zobrazuje to charakteristické z lidských dějin v posledním tisíciletí. Kdo může tušit, co to bude za sto let? Třeba banda vojáků v neprůstřelných vestách, vraždících malé děti, nebo vím já co?“

S těmi slovy knihu zavřel, abych si mohl prohlédnout obraz rytířů na reliéfu.

„To vypadá věrohodně,“ připustil jsem. „Ale proč jí říkáš »zdroj« nebo »základní paměť«?“

„Protože si ta kniha všechno pamatuje,“ odvětil. „Podíváme se spolu, chceš?“

Opět rozevřel těžké desky s měděnými rytíři. Několik listů pergamenu se přitom samo obrátilo.

„Tady si můžeš sám přečíst...“ ukazoval mi, bohužel bylo to psané jakýmisi neznámými klikyháky, které mi nic neříkaly.

„Tohle písmo neznám,“ namítl jsem.

„Aha...“ podíval se na mě omluvně. „To je »gesívpo«, řečí návštěvníků. Ale když Manuscript slušně požádáme, zobrazí nám to v některé lidské řeči. Manuscript, bofrabno česky!“

Písmo se na pergamenu pohnulo, zavlnilo - a bylo čitelné.

»Uchazeč Ivan zemřel, poslal za sebe mladšího, ale stejně neochotného příbuzného,« četl jsem. »Neochota lidí k přinášení obětí za ostatní příslušníky svého národa, klanu či rodiny je až přehnaná. Většina lidí se spoléhá, že jejich společné problémy vyřeší a napraví někdo jiný než oni sami...«

A sakra! pomyslel jsem si. Ta kniha nemá o mé maličkosti zrovna lichotivé mínění! Pravda, zatím jsem k obětem »pro národ a lidstvo« přílišnou ochotu neprojevil. A byla by to vůbec oběť? Vždyť bych tím mohl i ledacos získat! Chorš z Indie žil dva tisíce let, Přemek už má na krku tisícovku. Je to oběť nebo spíš dar?

Nejspíš oboje. Na jednu stranu mi nabízí úžasné možnosti, prodloužení věku, jaké neznal ani Metuzalém, na druhou stranu vyžaduje omezení použití těch možností na nepodstatné výjimky, zákaz založení vlastní rodiny srovnatelný s katolickým celibátem - a vlastně vynucený odchod do poustevnického ústraní, jen aby se nic neprozradilo... Má to ale smysl? Od vyspělé mimozemské civilizace bych očekával nějaké logické vysvětlení, proč to či ono vyžaduje. A ne se pouze posmívat »neochotě nás lidí k přinášení obětí«. Lidé přece často přinášeli a přinášejí oběti, ale musí to mít smysl! Nesmyslné oběti, vyžadované náboženskými ideologiemi, chápou lidé jako zbytečné a škodlivé, i když je jiní lidé přinášeli a přinášejí. Přinejmenším ti, kdo se obětují, musí mít dojem, že je jejich oběť správná a nezbytná a proto ji musí přinést bez ohledu na protesty šedé kůry mozkové a pudu sebezáchovy.

Co je tedy hlavním motivem poustevníka Přemka?

„Poslyš,“ obrátil jsem se na něho, „ta kniha mě tady zřejmě hodnotí dosti záporně. Přitom sama vyžaduje oběti bez logického zdůvodnění. Považuji to za příliš laciné. Jaký důvod má vyvážit zápory té vyžadované oběti?“

„Dá ti - pokud se nestane něco nepředvídatelného - dlouhý věk, o jakém by se ti jinak nesnilo, žádné starosti se živobytím,“ začal mě přesvědčovat.

„Neptám se, co mi dá,“ zarazil jsem ho. „Ptám se, čím mám já být užitečný té knize.“

Zarazil se a trochu se zamyslel.

„To jsi můj první učedník, který se ptá takhle,“ řekl potom pomalu, rozvážně. „Tebe nezajímá, co ti Manuscript dá?“

„To jsi mi přece už řekl,“ upozornil jsem ho. „Něco mi dá, něco naopak odepře a zakáže, ale mě zajímá hlavní důvod, proč se to má stát. Ta kniha to jistě nedělá jen tak!“

Přemek se opět zamyslel.

„To se rozumí, že to nedělá jen tak,“ řekl opět rozvážně, asi si to musel teprve teď pořádně v hlavě sesumírovat.

„Co od nás potřebuje?“ pokoušel jsem se to upřesnit.

„Co od nás potřebuje...“ opakoval po mně. „Potřebuje nás, aby měla v tomto světě spolehlivé místo, úkryt před lidmi, kteří by jí mohli nebo spíš jen chtěli škodit. Potřebuje, aby o ní většina lidí nevěděla, neboť to je nejjistější cesta, jak požadovaného klidu dosáhnout.“

„Toho by snad dosáhla snadněji, kdyby se sama před lidmi ukryla,“ napadlo mě. „Mohla by k tomu někoho využít, ale spíš by se ho snad rychle zbavila než aby si ho vydržovala, ne?“

„Vlastně je ještě jeden úkol, který tu máme,“ vzpomněl si konečně. „My tady přece strážíme vesmírnou bránu. Ale to jsem ti snad už říkal, ne?“

„Jo, říkal,“ připustil jsem. „Ale zapomněl jsem na to. Asi by to chtělo bližší vysvětlení. Vesmírná brána - podle názvu vede někam do vesmíru, nebo jak je to s ní?“

„Vede do vesmíru,“ přikývl. „Ostatně by ses tam mohl se mnou zajít podívat, budeš-li mít zájem. Na druhé straně brány je svět, který Zvozygurové nazývají Ókišež. Není obydlený, žijí tam jen zvířata, ale nám lidem je docela příjemný.“

„Jaký smysl má ale ta brána, když se nesmí používat?“ ptal jsem se ho vytrvale.

„Je to pro lidi Země něco jako záchrana,“ řekl.

„Záchrana? Před čím?“ dorážel jsem na něho.

„Tak... povšechně...“ pokrčil rameny. „Kdyby se na Zemi stala nějaká obrovská katastrofa, ohrožující samotnou existenci lidstva, otevřeme brány do Ókišeže a pokusíme se přestěhovat tam tolik lidí, kolik stihneme. Zvozygurové tím chtěli zajistit, aby člověk jako druh při nějaké obrovské katastrofě nevyhynul. Jenže se to týká jen těch nejhorších katastrof, jaké si umíme představit. Například dopad některé větší planetky, který by vyhubil život na Zemi - Zvozygurové tvrdí, že už se to na Zemi nejméně jednou stalo a vyhubilo to život skoro úplně. Ale muselo by jít skutečně o všeobecnou katastrofu. Menší pohromy, zemětřesení, záplavy a války nejsou důvodem k otevření bran.“

„Války nejsou důvodem?“ zapochyboval jsem.

„Nejsou,“ odmítl Přemek. „Ve Třicetileté válce vypadala celá Evropa jako obrovský hřbitov. Přidal se ke všemu ještě mor, lidé umírali po tisících. Tenkrát jsem měl dojem, že nastal čas otevřít brány. Jenže pak jsem se přišel zeptat Manuscriptu na jeho názor a dostal jsem odpověď, že v Evropě je sice hodně zle, ale jedná se o omezenou místní pohromu, zatímco jinde ve světě je klid a mír, takže lidstvo jako celek vyhynout nemůže. Nanejvýš Evropa, ale ta si to zasluhuje sama. Když se lidé zbláznili, ať si to vypijí!“

„Moc soucitu ta kniha opravdu nemá,“ řekl jsem.

„Nesuď ji, ať nesoudí ona tebe,“ poradil mi. „Prober si to v hlavě nezaujatě. Tenkrát měla pravdu. Jinde na světě se lidem vedlo dobře, jen v Evropě vytvářeli vojáci lidem peklo na zemi a mor to pak korunoval. Vesmírné brány »malacho« jsou určené teprve pro největší myslitelné katastrofy. Například srážku Země s planetkou, jako když vyhynuli dinosauři.“

„Dnešní válka by mohla být také zničující,“ podotkl jsem. „Jakmile by začaly létat rachejtle s atomovými hlavicemi, byl by to nejspíš také konec života na Zemi.“

„To by si ale lidstvo udělalo samo,“ mínil Přemek.

„To se tedy podle mě krutě pleteš,“ řekl jsem.

„Myslíš?“ vyjel na mě. „Kdo by ty atomové hlavice střílel? Lidi nebo dinosauři?“

„Většina lidstva by to odnesla kvůli pár lidským bestiím,“ ujistil jsem ho. „Kdo má zájem na něčem podobném? Pár vládců, kterým moc příliš stoupla do hlavy, a pár šílenců, kterým je fuk, že při takové katastrofě zahynou. Ty největší bestie mají pro sebe připravené úkryty, kde doufají přežít i atomovou válku. A zbytek lidstva ať chcípne, těm v krytech to bude jedno.“

„Nemohu si ale pomoci, ti v krytech jsou také lidé, patří do lidstva a Zvozygurové je budou považovat za lidi,“ trval na svém Přemek. „Ano, je to jen pár špatně vychovaných bestií, ale vykládej to mimozemšťanům!“

„Takže Zvozygurové mají vesmírné brány i s námi jen jako pojistku, aby lidstvo nevyhynulo při nějaké přírodní katastrofě, ale když se vyhubí atomovou válkou, může si za to samo. Když se lidé zblázní, ať si to zkrátka vypijí!“

„Tak nějak,“ přikývl Přemek.

Jenže v té chvíli se písmo na rozevřené stránce knihy opět trochu zavlnilo. Ukázal jsem na to Přemkovi a oba jsme udiveně četli:

»Kdyby došlo ke všeobecné katastrofě vinou některého kmene lidí, mají strážci lidstvo zachraňovat jako při přírodním neštěstí, s výjimkou kmene, který to způsobil.«

„Hele!“ ukazoval jsem pořád na nově objevený text. „Kniha je rozumnější a hlavně spravedlivější, než jsme si mysleli.“

„Děkujeme za radu, Zvozygurové!“ dodal nábožně Přemek.

„Myslíš, že se ta kniha s nimi o nás radila?“ obrátil jsem se na něho nerozhodně.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Vypadá to tak, ale nemusí to tak být. Manuscript má myšlení Zvozygurů v sobě, mohl rozhodnout i bez nich. Ale je to myšlení Zvozygurů, proto jim děkuji.“

„Ať je to jak chce, vypadá to rozumněji,“ shrnul jsem to. „To už je důvod i k obětem.“

„Jenže Ivan to i pak odmítl,“ posteskl si Přemek. „A mně pak nezbývalo než ho nepřijmout.“

„Každý člověk je jiný,“ pokrčil jsem rameny. „Říkal jsem, že potřebuji rozumný důvod a tenhle to podle mě splňuje. Jen by mě ještě zajímalo, jak vypadá svět za vesmírnou bránou, kam by měli lidé prchat před katastrofou. Řekl jsi mi, že bychom se tam mohli spolu podívat. Mohl bys mi ten... Ókišež... ukázat? Říkáš, že je nám lidem příjemný...“

„Ale to se ví!“ ožil Přemek, neboť pochopil, že jsem na dobré cestě k přijetí té řehole. „Pojď se mnou, podíváme se tam!“

A obrátil se k východu z místnosti s Manuscriptem...

 


Zpět Obsah Dále

23.09.2017 18:33