Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výlet do vesmíru

Na výlet do vesmíru jsme se dlouho nepřipravovali. Přemysl mi tvrdil, že to není potřeba, svět Ókišež je nám lidem příjemný, takže se tam můžeme vypravit tak jak jsme. Přemysl ve své odrbané šedohnědé košili a šedých kalhotách, jinak naboso bez bot, já jen ve strakaté košili a také již notně sepraných džínách, na nohou s hrubými křuskami. Žádný skafandr ani speciální kombinéza. Jako kdybychom šli do lesa na houby.

Přemek zavřel pozvolna shora se objevující skálu přes dveře ke knize a naopak otevřel stejné tajné dveře na opačné straně. Za nimi a za masivními těžkými oplechovanými dveřmi byla krátká chodba s dalšími dveřmi. Přemysl je za námi pečlivě zavíral. Všiml jsem si, že tyhle dveře jsou nejen masivnější, ale na okrajích mají cosi jako gumové těsnění. Pochopil jsem to jako snahu oddělit svět za branou od našeho. A nemýlil jsem se.

„Tyhle dveře musíme pečlivě zavírat!“ upozornil mě Přemek. „Nesmíme do našeho světa pustit nic ze světa Ókišež a naopak.“

„To by přece při zachraňování lidí při katastrofě neúnosně zdržovalo!“ namítl jsem.

„V případě osudové katastrofy jdou ohledy stranou,“ řekl Přemek. „Pak bychom otevřeli všechno, brány i dveře. Ale dokud se nic zlého neděje, musíme dodržovat opatrnost. A tady si ještě vezmeme pohotovostní batohy.“

Ve skalním výklenku byla řada silných kovových věšáků a na každém visel velký tmavomodrý batoh. Přemek sňal z věšáku dva, jeden si hodil na záda a druhý mi podal.

„Co v nich je?“ zeptal jsem se.

„Uvidíš!“ neprozradil mi to.

Hodili jsme si tedy batohy bez zkoumání na záda a dveřmi prošli do skalní chodby. Stěny tvořil pískovec jako všude, jenže tady byl pokrytý lakem nebo nějakou glazurou. Další dveře se ale lišily. Až sem byly všechny dveře dřevěné, jen pobité železným, nejspíš ručně kovaným plechem. Následovala však profesionálně vyrobená hladká kovová pancéřová vrata, nejspíš z nerezu, nebo z podobného materiálu. Otevřela se sama směrem k nám a přesně zapadla do výklenku ve stěně.

„Na to pozor!“ varoval mě. „Tyhle dveře mají sílu slona. Nebylo by příjemné nechat se jimi přiskřípnout!“

Za nimi byla skála. Chodba zde končila. Tedy většinou. Protože skála náhle zmizela a následovala další, jen půlmetrová chodba s dalšími pancéřovými vraty. I ty se samočinně otevřely, pro změnu ve směru od nás, ale za nimi už žádné dveře nebyly. Po rozšiřujícím se portálu byla - poušť.

„Vítej na Ókišeži!“ ukázal mi Přemek rukou a když jsem dál stál jako dřevěný, sám srdnatě vykročil jako první.

Jdeme tedy do cizího světa...


Šustění písku pod našima nohama dokazovalo, jak je suchý, ale ten první dojem lhal jako když tiskne. Přemek se po několika krocích obrátil, aby si prohlédl vrata, z nichž jsme vyšli. Masivní kovová vrata zůstávala otevřená, ale zajímavější bylo to ostatní. Vrata vedla do skály, vysoké jako dvoupatrový dům, na níž rostly stromy. Pokud to ovšem stromy byly, protože se známým druhům ani vzdáleně nepodobaly. Při zemi byly baňaté jako třímetrové okrově žluté dýně, nahoře z nich vyrážel vějíř světlezeleného listí. Aspoň že to listí mělo důvěrně známou barvu! Jenže to je dané vlnovou délkou světla, které je nejúčinnější pro fotosyntézu a pokud je zdejší slunce podobného typu jako naše, bude barva zdejších rostlin velice podobná zeleni na Zemi.

Skála se oběma směry, vlevo i vpravo, pozvolna snižovala, ale les divných rostlin se táhl vlevo i vpravo až k obzoru. Bylo mi hned jasné, že tím lesem neprojdeme. Baňaté kmeny se navzájem o sebe opíraly a nenechávaly mezi sebou volný průchod. Často jsem četl cestopisy popisující, jak se cestovatelé tropickým lesem museli pracně prosekávat mačetami hustou spletí lián. Tohle ale vypadalo ještě hůř, tady mezi kmeny nebyly liány ani jiná hustá vegetace, kmeny se tiskly k sobě úplně bez mezer. Mezi nimi se přece řádné zvíře neprotáhne! A člověk? Tím méně! Napadlo mě vzít mačetu a těmi dýněmi se prorubat, jenže hned jsem si všiml, proč to asi nepůjde. Dýňovité kmeny pokrýval tvrdý pancíř jako kůži krokodýla.

„Kam teď?“ obrátil jsem se na Přemka.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Když jsem tu byl naposledy, je to už dobrých čtyři sta let, rostla tu všude hustá, vysoká tráva, ale nebyl tu ani les, ani poušť. To víš, za čtyři sta let se krajina příliš nezmění, ale vegetace může být úplně jiná.“

„Čtyři sta let jsi tu nebyl?“ podíval jsem se na něho tázavě. „To jsi sem nevzal žádného svého učedníka? Měl jsi jich přece za posledních čtyři sta let víc, nebo se pletu?“

„Nepleteš,“ vzdychl si Přemek. „Jenže ani vesmír není stálý a neměnný. Byl jsem tu naposledy s Rudolfem. Pak se asi něco stalo, protože nám Manuscript sdělil, že místo světa Ókišež bude pro záchranu lidí Země sloužit vhodnější svět Suvrudó. Trvalo to těch čtyři sta let. Naposledy jsem cizí svět, to byl ještě Suvrudó, ukazoval tvému prastrýci Ivanovi. Před čtyřiceti lety ale Manuscript oznámil, že svět Suvrudó obsadili obyvatelé světa Hokýje, který spolkla vybuchující hvězda. Zpozorovali nebezpečí pozdě, takže odstěhovali sotva třetinu obyvatel, bouchlo to a pak nebylo koho zachraňovat. Svět Suvrudó tím pádem volný není a Zvozygurové pro nás opět vyčlenili svět Ókišež. Je prý horší, ale lidem Země by stačil. Řekl jsem si, fajn, darovanému koni na zuby nekoukej a v nouzi každé útočiště dobré. Ale Ókišež už znám, kromě trávy tu nic pořádného není. Jenže jak sám vidíš, trochu se to tu proti mé poslední návštěvě změnilo.“

„Moc toho tedy neuvidíme,“ povzdychl jsem si. „Je to tu na můj vkus trochu jednotvárné.“

„To bylo dřív ještě víc,“ podotkl Přemek. „Teď tu jsou aspoň dvě odlišná prostředí, les a poušť, předtím tu byla jenom tráva.“

„Jenže obojí snadno přehlédneme a můžeme se vrátit, když tu víc není,“ remcal jsem.

„Celá Ókišež není stejná,“ utěšoval mě. „Když půjdeme podél toho lesa vlevo, dojdeme asi po deseti kilometrech k moři, to se snad za těch pár let nezměnilo. Je to sice jen nějaký záliv, ale voda je v něm slaná. Půjdeme-li vpravo, objeví se před námi hory. U moře už jsem tady byl, ale hory jsou na mou lenost příliš daleko. Ale kdyby tě zajímaly, půjdeme se na ně podívat, tam až snad tenhle les nesahá.“

„Jak může být poušť tak blízko moře?“ divil jsem se.

„Je tu trochu tepleji než u nás v Čechách,“ pokoušel se to nějak logicky vysvětlit. „Ale nefouká tady tak vítr, takže se voda v moři tolik nevypařuje a nedostává se do mraků. Ostatně i Egypt leží na břehu dvou moří a nebýt Nilu, byla by to taky jen poušť.“

„Jsem tedy pro moře,“ rozhodl jsem otázku, kam půjdeme. „Moře v Čechách, jakou radost by měl starý Shakespeare!“

„Tady nejsou Čechy,“ upozornil mě jemně Přemek. „Byly by, kdyby nastala ta katastrofa a museli bychom sem obyvatele Čech přestěhovat. Jenže to nebude hned. Kolik já jsem zažil proroctví o blížícím se konci světa! Lidi mají někdy velké oči. I když jsem už také uvažoval o otevření vesmírných bran, za Třicetileté války to v Evropě vážně vypadalo zle, ale za to mohl jen můj omezený rozhled, Manuscripty to viděly lépe. Takže vzhůru dolů k moři!“

Byl to zajímavý slovní obrat, jenže moře jsme mohli čekat jen když trochu sestoupíme, moře bude jistě níž. Takže jsme se obrátili vlevo. Jestli mě můj orientační smysl neklamal, měli jsme jít přibližně na sever, pokud vesmírný tunel neobrátil světové strany naopak. Moře by pak sahalo skoro do třetiny Čech, či spíše do území, které tady v Ókišeži odpovídá Čechám.

Napadlo mě, že bychom si měli zakreslit něco jako mapu. Jenže na mapě by teď byla jen jedna rovná čára od severu k jihu, na jedné straně les, na druhé poušť. Takovou mapu si snad kreslit nemusíme. Až se k tomu přidá tvar pobřeží, bude to zajímavější.

Kráčeli jsme tedy odhodlaně nejprve podél skály, pak podél lesa. Dál od těchto dvou hradeb byl písek příliš sypký a špatně se v něm šlo, kdežto u lesa se v písku tu a tam objevovaly trsy trávy, které písek zpevňovaly, takže se po něm šlapalo jako po asfaltu.

Rázovali jsme skoro hodinu, ale zdejší svět byl pořád stejně jednotvárný. Pak jsem ale najednou vpředu cosi zpozoroval.

„Tamhle něco vidím!“ upozornil jsem Přemka. „Co je to?“

„Ty tam něco vidíš?“ nedůvěřoval mi Přemek. Pak se ale tím směrem zadíval pozorněji a připustil, že tam »něco může být, ale čerti vědí, co to je«. Šli jsme tedy dál a k té věci, v jednotvárnosti zdejšího světa výjimečné, jsme se blížili.

Jenže čím jsme byli blíž, tím víc nás svíralo neblahé tušení. Už zdálky bylo zřejmé, že jde o hromádku kostí a i když jsme se zprvu mohli utěšovat, že tu snad pošlo nějaké zdejší zvíře, čím jsme byli blíž, tím nám bylo jasnější, že je to kostra člověka.

Jak se sem ale dostala?

„Nebyl to některý z tvých učedníků?“ zeptal jsem se Přemka.

„To bych snad o tom musel něco vědět!“ řekl. „Jednak bych ho sem musel pustit bez doprovodu! To opravdu nedělám! Nebo bych ho tu musel ponechat osudu a to už teprve ne! I kdyby se cokoliv stalo, není přece možné nechat ve štychu kamaráda!“

„Ale tyhle kosti vypadají jako lidské!“ namítl jsem. „Jak by se sem mohly dostat jinak než vesmírnou bránou?“

„Moje vesmírná brána není jediná, která sem vede,“ snažil se Přemek najít jiné, přijatelnější vysvětlení. „Na Zemi je těch bran víc. I když pochybuji, že by sem kdokoliv ze strážců pouštěl lidi a nechával je tady. To se prostě nedělá! Mám ale podezření...“

Neřekl jaké, ale opět trochu zrychlil chůzi. Už jsme byli tak blízko, že jsme o lidském původu té kostry nemohli pochybovat. Opice mají jiný tvar lebky a tohle byla nepochybně lidská kostra! Proporce těla nasvědčovaly, že to byl dospělý člověk. Ještě aby to bylo dítě! V každém případě se tu musela odehrát nějaká tragedie. Proč tu ten nešťastník zahynul?

Došli jsme až k hromádce kostí. Kostra ležela natažená jako podle pravítka, obě natažené ruce ukazovaly směrem k vesmírné bráně, odkud jsme přišli. Chtěl tam snad dotyčný dojít? Pátral jsem mezi kostmi očima po čemkoliv, aspoň nějaké zbytky oděvu nebo nástroje, ale nic jsem neviděl. Přišel sem nahý a s holýma rukama? A na co zemřel? Na tyto hloupé otázky nebyla odpověď. Prostě tu ležely kosti člověka a nic víc. Jen zaváté stopy, nikdo se nic nedozví, jak tvrdila jedna píseň. I když v ní zůstal na kraji pouště aspoň starý klobouk ve křoví...

Kdo tu v poušti zmizel,

odkud šel a kam?

Jaký to měl svízel,

že byl v poušti sám?

Chvíli jsme jen stáli a mlčeli. Ticho porušil až Přemek.

„Zeptáme se Manuscriptu, jestli o tom něco neví,“ zabručel.

„Těžko, když o tom nic nevíš ani ty!“ namítl jsem.

„Manuscripty mají mezi sebou spojení,“ řekl mi. „Všechny, co jsou na Zemi. Kdyby sem toho nešťastníka ze Země propustil někdo jiný, Manuscripty by to věděly.“

„Ještě nám chybí vědět, nač zemřel,“ podotkl jsem. „K naší vesmírné bráně už není daleko. Co kdyby se dostal až k ní? Ležel by pak u brány a kosti by na ni ve větru marně klepaly...“

„Máš moc bujné představy,“ zpražil mě. „Všechny brány se dají snadno otevřít z obou stran. Když k některé přijdeš a vyslovíš nahlas otevírací formulku »Ehslegij, otevře se ti. Pochopitelně jen když víš, že tam nějaká brána je, ale maskované jsou obvykle jen z naší pozemské strany. Zvozygurové nepotřebují, aby se jim kdekdo toulal po záložních světech.“

„A proč ne?“ šťouchl jsem si. „Proč by se tam nemohli naši průzkumníci podívat? Stejně ten svět chystají pro lidi ze Země!“

„Za posledních čtyři sta let to dvakrát měnili,“ připomněl mi. „Kdoví, kolikrát se to ještě změní?“

„A co by vadilo, kdybychom některý svět kolonizovali?“

„Kdo by kolonizoval?“ obrátil se na mě Přemek nevrle. „Snad ne ta banda barbarů, která už mockrát prokázala, že kolonizace se rovná neuvěřitelnému zotročování a vybíjení?“

„Myslíš nás lidi?“ zarazil jsem se.

„A koho jiného?“ opáčil. „To by to zase dopadlo!“

„Ale lidí je už na Zemi trochu moc a nebylo by špatné jich pár miliard usídlit jinde. Bylo by snad lepší stěhovat se v klidu, ne až za probíhající katastrofy. A Zemi by se ulevilo!“

„A protože nemáme rozum a přeplnili jsme si svět, máme snad tím větší právo roznášet naši morovou ránu i do vesmíru?“ zavrčel. „Pro nás by to možná lepší bylo, ale pro vesmír jsme jen nesnesitelnou přítěží a věřím, že si i Zvozygurové oddychnou, až na Zemi propukne katastrofa a na Ókišež se nám podaří zachránit z těch mnoha miliard jen pár milionů jako genetický »vzorek bez ceny«. Odškrtnou si další zachráněný druh a myslím si, že už nás nikam dál nepustí. Jsme příliš pitomí a krvaví.“

„A proč by nás potom zachraňovali?“ namítl jsem.

„I my na Zemi chráníme ohrožené druhy,“ pokrčil rameny. „I když jde o škůdce, jako je třeba kůrovec. Někteří lidé podnikají i estrádní výstupy na ochranu těch protivných brouků! Přivazují se ke stromům a tak...“

„Takže jsme pro Zvozygury něco jako pro nás kůrovec?“

„Možná ne tak úplně, ale v globálu asi ano,“ trval na svém.

„Tos mi zase nasadil kůrovce do hlavy...“ řekl jsem.

„Z toho si nic nedělej, na to si zvykneš,“ ujistil mě.

Přemýšleli jsme chvíli nad bělostnou kostrou, nejspíš každý o něčem jiném. Umřít se dá i ve vesmíru... Nevím o čem dumal Přemek, ale ty kosti mi připomněly pomíjivost lidského života.

„Dobře, kolonizaci už vynecháme a na tu kostru se zeptáme Manuscriptu,“ přijal jsem Přemkův nápad. „Ale co teď? Vrátíme se, nebo půjdeme dál?“

„Řekli jsme si, že dojdeme k moři, nenecháme se od toho přece odradit,“ rozhodl Přemek. „Nejsme snad bázliví zajíci!“

„Já jen, aby tady nebyli nějací dravci, kteří by na nás mohli dostat chuť!“ sýčkoval jsem. „Třeba lvi nebo tygři... Co když něco takového zardousilo i tady toho nešťastníka?“

„Žádní dravci tu nejsou!“ tvrdil Přemek. Zvozygurové nám slíbili, že svět Ókišež je pro lidi naprosto bezpečný. Museli by při průzkumu udělat hodně velkou botu, aby přehlédli tygra. Největší zdejší masožravé zvíře je »chaige«, velké asi jako kočka a živí se zásadně mršinami. Takovým se na Zemi říká »zdravotní policie«, jsou všude ve vesmíru a starají se, aby mršiny neležely na místě kde padnou, nezahnívaly tam a nešířily nemoci. Druhým takovým zvířetem je tu supovitý pták »pomšér«. Ti bývají vždycky blíž, mají shora lepší přehled, ale kočkám »chaige« obvykle ustupují. Jedni i druzí dokáží obrat kostru pěkně doběla a tady už jistě byli. Na člověka by si ale netroufli. Za rvačku by jim to nestálo, jen by si trochu počkali.“

Nechali jsme tedy kosti na místě a vykročili dál. Moře jsme ještě nespatřili, ale podle Přemka nebylo daleko. Naštěstí se k němu nešlo do kopce, ale dolů. Po svahu se lépe jde, i když jsem si byl vědom, že zpátky půjdeme do kopce.

Netušil jsem, že to nebude vítězný návrat... 

Les opancéřovaných dýňovitých stromů nalevo byl pořád stejně hustý a poušť napravo stejně suchá.

Už aby bylo to moře!

Nebo nějaká změna!

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30