Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na štičí přikázání...

Před chalupou nás policejní auto neočekávalo. To bylo asi dobré znamení. Policie buď pana doktora nevzala vážně, nebo se ani nepokusil požádat o ochranu. Možná mu také došlo, jak říkal Dobryňa, že by ho mohli pozdržet v tom domě »s-uma-sšedšich«, neboli česky v blázinci. Když budete někomu tvrdit, že kvalitní kalenou ocel, ze které se dělají hlavně, někdo ohnul jen tak, holou rukou, bez zahřátí do bílého žáru a bez hydraulického lisu, také si koledujete o pobyt v těchto místech.

To tedy bylo plus. Ale Dobryňa opovrhl mou nabídkou, že nám oběma něco ukuchtím k večeři, a rozhodl se, že mi ukáže, co Manuscript dokáže. Takže jsme se ani nenamáhali vejít do mého příbytku po Ivanovi a rovnou jsme zamířili ke skále.

Dobryňa mě vedl, jako kdyby tam bydlel odjakživa. Když jsem vešel do předsíňky, už se otevírala skála a pak už to šlo jako po másle. Dobryňa se, na rozdíl od Přemka, nezdržoval zasouváním závor za sebou, nechával je mně, či lépe, byly mu lhostejné. Měl asi pravdu, nač závory, když vchod kryje skála?

Došli jsme do »Aládínovy jeskyně«, Dobryňa smetl věci na stole k jedné straně, aby uvolnil místo. Pak se ke mně otočil.

„Dáš si to co já, ne?“ zeptal se mě, ovšem byla to řečnická otázka, neboť na odpověď ani nečekal a pokračoval.

„Já bych to totiž sám ani nesnědl. Je toho strašně velký kus, dvanáct chlapů s tím má co dělat. A taky se sem na stůl nic jiného už nevejde.“

„Co to má být?“ zeptal jsem se nesměle, neuměl jsem si ani představit jídlo pro dvanáct chlapů najednou. Je snad jedno, kolik lidí sedí u stolu, každý si prostě dá, na kolik má chuť.

„To jsi ještě nikdy nejedl!“ ujišťoval mě. „Ono to také není zrovna časté jídlo, zvlášť v Jevropě!“

„Co to ale je?“ pořád jsem neuhodl, jak bych také mohl!

„Pečený mamutí chobot!“ řekl slavnostně Dobryňa.

V té chvíli se na stole objevila dlouhá vyřezávaná dřevěná mísa přes celou délku stolu, na níž byl opravdu chobot, stažený z kůže, politý omáčkou, upečený a voňavý, až se mi sliny sbíhaly.

„Vezmi si!“ pobídl mě Dobryňa. Do jedné ruky mi vrazil pořádný krajíc chleba a do druhé něco jako Neptunův trojzubec.

„Je nakrájený na porce, stačí jednu nabodnout a dát si ji na talíř. Pojídá se s chlebem... ta omáčka zastupuje muštardu... tedy hořčici. Sedni proti mně a jez!“

Talíře byly také dřevěné. Dobryňa šel příkladem, nabodl na trojzubec dvoukilový kus chobotu, vyválel v omáčce a položil si na menší dřevěný talíř. Pak se ozbrojil i menší vidličkou a nožem, usedl ke stolu a jakoby opatrně ochutnal.

„Dneska je s pepřem,“ prohlásil s plnou pusou. „Rozuměj, bylo by fádní dostat pokaždé stejné jídlo. Poručíš si tedy mamutí chobot, ale jednou je s pepřem, pak na paprice, i ostřejší čili se na něm objeví, i když čili se na Sibiři v těch dobách nevyskytovalo, vlastně ani pepř... je to zkrátka tak udělané. Dneska je s pepřem, to není moc ostré, ale kdoví, jak jsi zvyklý...“

Pečínka byla cítit ohněm, nevím sice, kdo ji pekl, ale bylo to tak nějak... přírodně ukuchtěné. Tím lépe!

Nadlábli jsme se opravdu královsky.

„Tohle si teď můžeš dopřát často!“ funěl Dobryňa. „Však byl nejvyšší čas, za chvíli bude tma, neviděli bychom na práci!“

„Moc času do rána není!“ souhlasil jsem.

„Do rána času dost, nač ten shon?“ prohlásil autoritativně. „Pracovat budu beztak já, ty neumíš chodit v »huronkách«, po ruski v botkách samochodkách.“

„Nevím ani, co to je,“ přiznal jsem.

„Skázki nečitál?“ podíval se na mě. „Jo počkej... podívám se... kde mám ten slovár... slovník... pohádky neznáš?“

„Něco jsem četl, ale nemám představu, jak je to opravdu,“ upřesnil jsem. „Nikdy jsem to doopravdy neviděl.“

„Nu tak uvidíš!“ řekl. „Jdeme ven!“

Vyšli jsme před chajdu, trochu dál od skály, abychom měli lepší přehled.

„Nu, smotri!“ upozornil mě Dobryňa, že to začne.

Boty, co se před ním znenadání objevily, vypadaly opravdu mohutně. Sahaly nad kolena, byly tlusté, nohy v nich připomínaly dva obrovské párky v rohlíku. Dobryňa do nich vklouzl, jako by nic jiného denně nedělal. Pak se ozvalo lehké syčení a Dobryňa se vznesl. Sakra, to nebyly špatné botky!

„Taky s nimi výučim!“ sliboval mi. „Ale nesmíš je používat před lidmi, moc by valili oči a každý by chtěl takové.“

Pak syčení zesílilo a Dobryňa vystoupal podél skály až na její temeno. A pak se tam nahoře začalo něco dít, blýskalo se tam jako od zábavní pyrotechniky, jenže... najednou jsem viděl, jak vzduchem majestátně pluje statná borovice. A druhá, třetí! Jedna po druhé se snášely dolů, ale ve dvaceti metrech zastavily klesání a dál pluly vodorovně směrem k vesnici.

„Jdi s nimi a ukaž jim cestu!“ volal na mě z výšky Dobryňa. „Neboj se a jdi, lidské chůzi budou stačit!“

Vystartoval jsem tedy po cestě do vsi. Za mnou se pomalu ve výšce vznášel zástup borovic. Ještě že je večer, napadlo mě. Být to ve dne, měl bych už teď zajištěné davy čumilů z celé vsi a kdoví, jestli ne až z města. Naštěstí bylo šero a v něm jsem vedl zástup vznášejících se borovic směrem k Nováčkově pile.

Ve vratech pily jsem se ale nerozhodně zastavil. Nikdo už tu pochopitelně nebyl a vrata byla zamčená. Abych mohl složit stromy až na dvůr, jak stálo v dohodě, musel bych vrata přelézt.

Ale co, nejsem přece zloděj, nejdu tam krást, naopak tam chci podle smlouvy přidat pořádnou hromadu dřeva. Kdyby nás pan Nováček vzal vážně, nechal by nám vrata dokořán, uvažoval jsem. Raz - dva - tři - a jsem na druhé straně! Borovice to měly snadnější, vznášely se vysoko nad vraty. Ukázal jsem jim volnou plochu, kam by se měly složit, a rukou naznačil přistání a opatrné položení kmenů. Pěkně jeden vedle druhého!

Tady se ovšem opět projevila moje nezkušenost. Přistání se ještě dařilo, ale opatrné položení ne. Jakmile se kmen dotkl půdy, začal se prostě kácet. První padaly ještě jakž takž rovně, ale další se vršily přes ně. Nejhorší bylo, že měly pořád nedotčené koruny a větve jim nedovolovaly naskládat se těsně vedle sebe, naopak se při pádu všelijak proplétaly a kmeny pak padaly, kde bylo zrovna volněji. Ozývalo se praštění lámaných větví a temné dunění, když kmen konečně dopadl.

Zpozoroval jsem i další záhadu. Od každého stromu se před jeho pádem odpojil velký pták. Rozepjal křídla, vzletěl, obrátil se a zmizel ve tmě. Co to bylo? Byli poměrně velcí, létali zcela bez hluku, podle tichého letu jsem je odhadoval na noční sovy, ale to by museli být výři, nic menšího. Ve tmě jsem žádné podrobnosti nerozeznal, ale každý strom opouštěl před jeho pádem velký pták. Že by kmeny přinesli na svých křídlech? Nesmysl, aby pták unesl borovici, musel by být aspoň stokrát větší, něco jako pták Noh.

Vypadalo to ale, že kmeny doprovázejí spíše jako lodivodi. Jakmile pták opustil korunu stromu, ten už padal volným pádem. Nějaká souvislost v tom jistě byla.

A mezitím přilétaly další a další stromy.

Stačil jsem si ještě všimnout, že kmeny nejsou uříznuté jak je obvyklé. Dobryňa stromy nekácel motorovou pilou, ale něčím jiným, vypadalo to skoro jako kdyby byly odříznuté rozžhaveným drátem, ale i pak by byl řez klikatější. Spodní část kmenů byla odříznuta tak hladce, až to vypadalo nepřirozeně. Jako kdyby to krájel laser či co. Vlastně se na skále blýskalo pěkně, třeba je to tak! Ale pan Nováček bude mít další záhadu k přemýšlení.

A pořád přilétaly další a další borovice, sem tam i nějaký smrk, stranou jsem nechal dopadnout i nějaké listnáče, mezi nimi i dva velké duby. Těm se teprve nechtělo padnout a spletly se při dopadu větvemi proti sobě.

Dřevaři budou mít fušku. Jednak rozplést všechny kmeny od sebe, ale na to jim postačí motorová pila a mechanická ruka na nákladním autě. Nedá jim to takovou práci, jako vysvětlit, jak se sem dostaly. Ale což, toho se naše smlouva netýká. Stromy tu jsou, Dobryňa dá jistě pozor, aby na skále nezůstala ani větvička, aby se pan Nováček nemohl chytit nedodržení smlouvy a dělat obstrukce. Bude tu mít všechno do poslední třísky.

A skála bude naše!


Vrátil jsem se, už byla opravdu tma. Nezdržoval jsem se svou chalupou a rovnou jsem zamířil do »Aládínovy jeskyně«. Dobryňa už tam seděl a dojídal další porci mamutího chobotu. Šmakovalo mu, to bylo znát. Ale bylo proč, mamutí chobot byla opravdová mňamka. Když mě Dobryňa viděl vcházet, pobídl mě ke stolu, ať si dám taky ještě porci.

„Není to už studené?“ ošíval jsem se.

„Studené ještě lepší,“ prohlásil Dobryňa. „Chočeš ťoploje? Minútočku!“

Nandal mi porci mamutího chobotu, přidal omáčku a pak nad tím chvilku držel ruce, dokud z masa nezačala stoupat pára.

„Jak to děláš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To je rezonáns,“ vysvětloval mi. „Lidi už něco podobnovo taky sdělali... mikrovolny... ale rezonáns lepší!“

Měl jsem tedy mamutí chobot opět horký a neměl jsem nač se vymlouvat. Ale musím přiznat, možná bych to ochutnal i za studena. Jak se říká, tchyně a uzený - nejlepší studený!

Po vydatné druhé večeři jsme se oba rozvalili. Dobryňa na pohovku, já do Přemkovy postele. Ale spát se nám nechtělo, takže se Dobryňa rozhodl dát mi první rychlokurs.

„Antigravitacija potrebujet němnožko fiziki, tu si schováme na potom. Začneme rezonáns. Tu bys měl znát, lidi ji znajut.“

Ano, lidé znají pojem rezonance a využívají ji. Kdyby nic jiného, laděné obvody jsou základem přenosu radiovými vlnami. Na tom je postavená spousta zařízení, nejen rádio a televize, ale mnohé další. Dobryňa mě z toho vyzkoušel jako školáčka, dokud nenarazil na obor, kde už jsem si znalostmi nebyl jistý.

Rezonance se totiž neomezuje jen na fyziku, ale má místo i v oborech zdánlivě nesouvisejících. Například v léčení nemocí, kde už dnes existují léky zvané »interferony«, bohužel zatím jen ve stadiu prvních nesmělých pokusů, v chemii jsou na ní založené například katalyzátory, ale existuje i podobor »psychorezonance« lidem skoro neznámý, kam patří mimo jiné fígle i »přimražení« nebo »psychoteror«.

»Primoroženije« je poleznoje... ehm... uži-teč-né,“ rychle slabikoval některá česká slova ze slovníku. „Často budeš u lidí potrebovat... Něktori lidé, jich óčeň mnogo, jsou to... jak se to po česky... nevychovaní. Takový dóktor German. Sóvesť... pardon... svědomí nemá žádné. Poctivost má za sprosté slovo a čest mu je dobrá jen aby se měl o co soudit, i když ji nemá. On prosto parazit. Rezonáns na něvo, ničevo drugóje. »Primoroženije«, dáže »psychoteror«, vsjo málo. Toliko zaglušenije serdce... něznaješ? ...kak éto česki... u-tlu-me-ní srdce. Infarkt. Što s takim svoločem drugoje? Da, ještě šancija napravit chybu... uvidíme, jestli ji využije.“

A hustil to do mě jako na přednášce, jenže hned to měnil na praktická cvičení. Musel jsem ho zkoušet přimrazit, ale hned řekl, že to na strážce Manuscriptů neúčinkuje, nicméně poznal, jestli to dělám dobře nebo špatně.

Pak najednou koukl do tabletu a prohlásil:

„Jak se to česki... ráno moudrejšije věčera. Pojděm spať, jest uže pozdno.“

Mrkl jsem na hodinky, čtyři ráno. Už toho moc nenaspíme, ale aspoň něco. Ráno jdeme za Nováčkem... postačí v deset...

Dobryňa sfoukl svíce. To jsem také ještě neuměl, ale zítra je den taky. Vlastně už dneska...

Dobrou noc, Dobryňo!


Klidně bych spal do oběda, ale Dobryňa mě v deset hodin přece jen vzbudil.

„Půjdeme se podívat za panem Nováčkem?“ optal se mě.

Byl jsem samozřejmě svolný. Nejprve jsme se na něho oba podívali »kýrsekem«, neboli skleněnou koulí. Ukázala nám, jak se spolu se dvěma zaměstnanci pokoušejí zvládnout motorovou pilou aspoň část té záplavy. V noci jsem sledoval jen aby všechny stromy byly v ohradě, ale nenapadlo mě ponechat volný průjezd automobilům. Pan Nováček se právě s pomocí dvou chlapů, jeden měl motorovou pilu a druhý seděl za páčkami mechanické ruky, namontované na stařičké dobré V3S, a snažil se odvětvené kmeny skládat na jednu hromadu a odřezané větve na druhou. Je zvykem větve ponechávat v lese na hromadách a ty časem zapálit, nejlépe až bude po dešti, jenže tady vyrostly obrovské hromady na dvoře pily a pochybuji, že se někdo odváží pálit je přímo tady.

Museli jsme tam ale jít vymáhat plnění smlouvy.

Myslel jsem, že ten kousek sjedeme autem, ale Dobryňa mě zarazil. Ten kousek podle něho nestál za to. Udělali jsme si tedy pěknou vycházku a dorazili jsme k pile právě když se Nováčkovi podařilo osvobodit a dokořán otevřít vrata.

„Nepůjdete se podívat na skálu?“ zeptal jsem se ho, když jsme oba slušně pozdravili. „Já jen, abyste viděl, že máte všechno dřevo tady na dvoře.“

„To vidím!“ opáčil zničeně pan Nováček. „Čoveče, vy jste upsal duši rohatému! Nemá ten váš kamarádíček náhodou aspoň takové malé růžky?“

Pravda, Dobryňovi by se v jeho čupřině nějaké menší růžky klidně schovaly, ale já i Dobryňa jsme se tomu od srdce zasmáli.

„Jdeme se zeptat, jestli dodržíte naši smlouvu,“ řekl jsem. „My jsme ji stihli ještě před půlnocí, teď je ale řada na vás.“

„Kdybych nesplnil slib, nebyl bych chlap,“ řekl Nováček. „Smlouvu už manželka v kanclu sepsala, chybí jen podpisy.“

To ovšem byla slova chlapa! Zavedl nás do kanceláře, kde ještě na stěně visela ošuntělá cedulka »Obsluhuje vás Brigáda socialistické práce«, což byla asi jediná památka na staré časy. Paní Nováčková nám nabídla nejprve kafe, které jsme oba odmítli se slovy, že už jsme dnes kafovali, a pak smlouvu, se kterou jsme měli jít na katastrální úřad.

„Mám nápad!“ řekl Dobryňa. „Můžete tuto smlouvu ještě maličko přepsat?“

„Mám ji pořád ještě v počítači, jakou změnu potřebujete?“ neprotestovala paní.

„Napiště tam za naši stranu i mě,“ navrhl Dobryňa. „Bude lepší, když budeme mít tu skálu v podílu. Aby se nestalo, že po ní zase chramstne nějaký birokrat. Čím víc jest podílníků, tím hůř se dá majetek rozkrádať.“

Měl pravdu, proto jsem ihned souhlasil.

„Koho tam mám ale doplnit?“ zeptala se.

„Dobryňa Nikitič Svjatogor, nazývají mě, Nikity Svatoviče Svjatogora syn,“ řekl Dobryňa. „Vám se to nezdá?“

„Mně je to jedno,“ pokrčila rameny.

Ta žena netušila, že právě slyšela jména dvou z největších postav historie Ruska - Dobryni Nikitiče a Svjatogora! 

„My jsme ale nic neukradli!“ ohradil se pan Nováček.

„Vy ne!“ obrátil se na něho Dobryňa. „Vy poctivý chlap, to mohu podpísat. Birokrat je advokát German. Ale ty peníze mu šťastije neprinosjat.“

„Ale vy jste zřejmě Rus!“ pochopil konečně Nováček.

„Nejsme s Čechami ve válečném stavu, tak to snad nevadí,“ odvětil Dobryňa. „Prodavajetě zemlju Arabam, prodajetě takže nam, my nejsme horší.“

Pan Nováček tedy umlkl a jeho paní, zřejmě mu dělala ve firmě účetní i sekretářku, dodala do smlouvy podílnictví, smlouva vyjela z tiskárny, připojili jsme všichni potřebné podpisy a skála s Aládínovou jeskyní teď byla naše.

Tak to bychom měli...


Cestou k Aládínově jeskyni jsem měl na Dobryňu několik otázek. Zajímalo mě, co to bylo za ptáky, doprovázející jako lodivodi létající stromy.

Slovanský pták štěstí Alkonost v představě malíře

Slovanský pták štěstí Alkonost v představě malíře

„To byly »alkonosty«,“ odpověděl ochotně Dobryňa. „Jsou to umělé bytosti, nejsou živí. Něco podobného už vymysleli i lidé a nazývají to »drony«. Jenže alkonosty mají inteligenci a unesou mnohem větší zátěž. V tom se jim drony rovnat nemohou.“

„Na těch křídlech že unesou celé staleté stromy?“ nechtěl jsem tomu uvěřit.

„Kdo mluví o křídlech?“ ušklíbl se Dobryňa. „Křídla mají jen jako kamufláž. Ovládajut antigravitaciju, ta jim dovolí unést i větší zátěž než třistaleté dubisko. Potíž je s lidmi, kteří je někdy viděli, třeba nést slona. Nikdo jim neuvěřil, že to unesou tak malá křídla, malíř tedy namaloval obrovského ptáka Noha, aby křídla odpovídala zátěži po zakónach aerodinamiki. Vtip je v tom, že to nosí antigravitacijou. A ta má zakóny sovsem drugije.“

Ukázal mi na tabletu malířovu představu alkonosta, ptáka s hlavou ženy, údajně zpívajícího krásné písně.

„Lidi pridumali mnogo takich ptic,“ řekl. Alkonosty pějí veselé pěsni, siriny smutné, gamajun věští buduščeje, žar-ptici... ehm, vy Čechi tu mátě... »Pták Ohnivák«. A Greki... jak se to čte... Ržekové... tomu korunu nasadili. Sirény lidi žerou a jedině Odysseus slušal jejich pěsně. Neni to tak. Alkonosty jsou umělé a lidské hlavy nemají. Zpívat umějí a lidskou řeč znají asi jako dnešnije mobil-tělefony. A mohou ti i sdělit svá pozorování, když si je někam pošleš. Rozumějí ti, poslouchaly tě přece!“

Ano, poslouchaly mě. Ani jsem si to neuvědomoval. A byly dost inteligentní, aby rozuměly i gestům.

A především přestěhovaly za pár desítek minut celý les na dvůr Nováčkovy pily. Sice trochu živelně, v nepořádku, ale však už si to pan Nováček přebere. Techniku má, lidi také. Hlavní je, že nám zůstala Přemkova poustevnická chajda a především skála za ní, jakou by nám mohl závidět i hrabě Monte Christo. Protože on měl jen poklady v podobě zlata, stříbra a drahokamů. Co je to ale všechno proti Manuscriptům?

Bohatýr Svjatogor, kterého ani země neunesla

Bohatýr Svjatogor, kterého ani země neunesla

„Ty, poslyš,“ měl jsem zase dotěrnou otázku. „Co jsi to ale říkal? Že je tvůj otěc sám Svjatogor? Není to ke všemu ten známý ruský bohatýr, kterého ani země neunesla?“

„Jo, lidi někdy nadělají fámy!“ přikývl Dobryňa. „Vlastně, když to vezmeš zvenčí, i já jsem tak trochu legenda. Naštěstí ani lidi sami všemu nevěří! I kdybych teď veřejně prohlásil, kdo jsem a co jsem prováděl před tisíci lety, měli by pro mě leda pokojíček v blázinci. Rozesmál mě nedávno, no, už je tomu pár desítek let nazad, velice známý herec Charlie Chaplin, když zkusil účastnit se soutěže o nejvěrnější napodobení Charlie Chaplina, pořádanou jeho fanoušky. Anonymně se do ní přihlásil a byl až šestý!“

„Máš teď ve mně ohromného zastánce!“ řekl jsem. „Vytrhl jsi mi trn z paty.“

„My strážci Manuscriptů musíme držet pohromadě!“ řekl prostě. „Ty jsi teprve ptáčátko holátko, ale taky se musíš stát tím, co jsme my. A teď si dáme ještě pár praktických cvičení, abys věděl, co můžeš používat a pak se vrátím domů, Nastasja, moje korolevna, už mě jistě netěrpělivno vyhlíží.“

„Vždyť tě má už přes pět set let!“ připomněl jsem mu.

„No a?“ opáčil. „Klape nám to stejně jako na počátku!“

„Ne že bych ti to záviděl, ale trošku ti ji závidím...“

„Nezaviduj!“ napomenul mě. „Najdi si svoju korolevnu! Pak ti bude lépe!“

„A víš, že jsem Přemkovi přikývl i na celibát?“

„Vy jevropejcy jste někdy až moc preciznyje,“ vzdychl si. „Zveličujete to. Z komára verbljuda děláte. Koukej se naučit co nejvíc, opatruj Manuscript v pořádku a modli se, ať jsi navždycky jen jeho strážce. Ať jsme tu jen jako pojistka.“

„Slyšel jsi o Hokýjích?“ nadhodil jsem.

„Jo, slyšel,“ přikývl vážně. „Tam strážci spasili jen málo obyvatel. Doufejme, že se to na Zemi nestane.“

„Stalo se už něco i před nimi?“ zajímalo mě.

„Učit se, učit se, učit se!“ poradil mi heslem, přičítaným kdysi Leninovi. „Dějiny vesmíru, kapitola »Katastrofy«. Je toho víc než dost, i když většina se stala hodně dávno. Hokýjové jsou výjimka posledního tisíciletí. Ale pozor! Jen třetina katastrof se stala dílem priródy. Dvojnásobek katastrof si zavinili obyvatelé sami. Horších než exploze hvězd! Explozím hvězd nezabráníš, ale k úplnému rozvrácení planety nikdy dojít nemuselo.“

A pak jsme pokračovali ve výuce...

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30