Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dozvuky

Dobryňa ovšem nechtěl odejít, dokud nedokončí započaté. Zejména tím mínil konflikt s panem advokátem JUDr Samuelem Herrmannem. A také se zajímal o další záhady, které se nedařilo uspokojivě vysvětlit. Šlo o kostru člověka a výskyt rohaté zmije na Ókišeži. Já bych si s tím podle Dobryni neporadil.

A měl naprostou pravdu.

Večer podle Dobryni uplynula šance pro pana Herrmanna. Kdyby poslal obci peníze stržené při dražbě, skončilo by to nejen pro něho, ale i pro Dobryňu. Využitím šance na nápravu musí skončit pronásledování dotyčné osoby, to je princip. Manuscripty to počítají jako tlustou čáru a pokud nehodná osoba neprovede nic dalšího, je zachráněna.

Dobryňa se kýrsekem podíval Herrmannovi do kanceláře, zda už nějak reagoval. Mě by to ani nenapadlo, já bych to dávno pustil z hlavy, což by byla hrubá chyba.

„Tak se na něho podívejme!“ ukazoval mi výsledek. Byl to telefonní hovor, který nám kýrsek pěkně nahlas reprodukoval.

Odposlechy jsem neměl rád, ale teď jsem zjistil, že nemusí být vždycky jen zavrženíhodné. Je ovšem nutné reagovat na ně jako strážci Manuscriptů, všímat si výhradně příznaků hrozícího nebezpečí, ničeho jiného. I kdyby si pan Herrmann domlouval nevěru své ženy, nás se to nesmělo týkat. Jenže pan Herrmann se domlouval o nás s někým, kdo s ukrajinským přízvukem ochotně převzal jeho objednávku, aby nám »to parta pořádně vytmavila«.

Ach jo! Tihle hoši jsou svérázní, ale přitom jednodušší než kdo jiný. Takhle otevřeně se domlouvat! Co kdyby je poslouchala naše Policie? A nejspíš by měla, protože tyto »party« se jen těžko živí tvrdou prací. I když oni své »zaměstnání« často považují za »dobrou práci«, za kterou si nechávají dobře zaplatit. Jenže pan Hermann si snadno spočítal, že ho tato »přátelská pomoc« vyjde levněji než ustoupit nám. Takhle mu pořád ještě hodně zbude.

Ukrajinci zase nečekali, že varovaný strážce Manuscriptu vydá za dva pluky policejních těžkooděnců. Jinak by se nemohli tak bezstarostně domlouvat s panem doktorem Herrmannem.

„Vytmavit nám to máte, holoubci?“ řekl Dobryňa. „Tak se na vás taky podíváme. Ale nejprve se pojď, Vašku, podívat, jak se dělá utlumení srdce, neboli infarkt. Tak to nazvou doktoři, i když to s pravým infarktem má společný jen výsledek. A snaž se, abys to potřeboval co nejméně! V právnickém jazyce se to nazývájet »úkladná vražda«. V našem chápání to je »zneškodnění škůdce«, ruští vojáci by to nazvali »splněný úkol«, američtí »dobrá práce« a obyčejní lidé tomu říkají »Boží mlýny«. Vyber si co chceš, ale je to spíš důvod ke smutku než k oslavě.“

Jó, psychorezonance může být krutá! Kýrsek to zařídí i na dálku, i kdyby byl pan doktor uprostřed sebevíce rozjařené party na nějaké oslavě, natož když byl v kanceláři sám. Najednou se zkrátka chytil za prsa, chvíli se sám bušil do hrudi, ale pak dopadl obličejem na desku svého mahagonového psacího stolu a ztuhl.

„Dostal jsi šanci? Dostal,“ komentoval to Dobryňa vážně. „Peníze ti byly nad život. Takže ani život, ani peníze!“

„A to je všechno?“ zeptal jsem se.

„Všechno,“ přikývl Dobryňa vážně. „A teď se podíváme na tu »partu, co nám to má vytmavit«... Dáme jim taky »poslední šanci«, na tomhle principu Manuscripty bohužel trvají.“

„To by ale mohlo být dost nebezpečné, ti chlapi budou jistě od rány,“ varoval jsem ho.

„S tím počítám,“ řekl Dobryňa. „Já taky nejsem džentlmen, když musím jednat se svoločí! S nimi se totiž jinak jednat nedá. Víš, jak Rusové jednali s Araby v Libanonu? Ti hoši si privykli unášet diplomaty. Západní státy jim za každého zaplatily těžké peníze, což hochy Arabské jen povzbuzovalo. Pak unesli ruského konzula. Naši ot specnaza našli tu partu, na jednoho z nich došli do jeho domu a donesli v tašce jeho hlavu imámovi, co jim kázal v mešitě. Podívej, řekli mu, tak budě s vámi všemi, jestli vlásek konzulovi zkřivíte! Ještě toho dňa byl russkij konzul na svobodě a nikogda... nikdy to neopakovali! A v Somálii? Piráti tam lodě napadali. Pak omylem napadli ruskou. Zakrátko byli vsje svazani na jejich člunu, raněnyje bez ošetrenija, u kýla bedynka tritola, naši odplavali a bum! Piráty šli ke dnu i s člunom. Pak naši dali video na jutub a to byl koněc napadanija russkich karabljov.“

Chvíli mu trvalo, než zjistil, kde má toho chlapa hledat. Měl jsem příležitost naučit se hledání »podle rezonáns«, kdy jediným vodítkem je hlas hledané osoby. Vypadalo to neuvěřitelně, ale »kýrsek« to dokázal. Dobryňa předpokládal, že Ukrajinci bydlí ve městě jako pan Herrmann, což dovolilo omezit hledání na deset tisíc lidí, vynechal totiž i ženy a děti. A to už kýrsek zvládl.

„Výhodou je, že si »kýrsek« kdykoliv sáhne do minulosti,“ vysvětloval mi to. „Porovnat deset tisíc zvukových frekvencí je potom snadné. Nejprve vyloučí ty úplně odlišné a když mu pořád ještě zbude dvacet chlapů, vytáhne si z minulosti další slova co kdy řekli a upřesní to. Málokdy ti dodá dva stejné chlapy. Je to možné u dvojurodnych... moment... »dvojčata jednovaječná«... ale to už se dá snést i jinak...“

„To kdyby měli policejní detektivové!“ pochválil jsem si.

„Z toho by byl taký policejní teror, jaký si ani nepomyslet!“ zchladil mě Dobryňa. „Jistě by to bylo užitečné, ale pamatuj si, co se dá zneužít, to někdo zneužije! My nesmíme, ale jiní chlapi mají hroší kožu, vzpomeň si na gestapo, NKVD anebo... co jste tu měli vy Čechi? Aha, »estébé«, dneska »bis«. To vsje ljudi bez sovesti... bez svědomí. Takim dať kýrsek, to by byly gulagy!“

Něco na tom bylo. Proto Manuscripty nesnášejí, aby někdo použil kýrseky ve prospěch politické moci, proto zakazují nám strážcům účast na vládách a jejich podporu. A mají pravdu.

Byla vůbec někdy na tomto světě vláda, která by jednala ve prospěch obyčejných lidí a nestarala se jen o svá břicha? Možná staří Slované a jejich »občščiny«, jenže ty byly příliš slabé než aby odolaly nájezdům organizované armády cizáků. Takže i Slované museli utvořit království a to zákonitě tak dobře nedopadlo. I lidmi zvolení králové se zvrhli v tyrany.

„Poslyš, ty jsi přece pomáhal Svjatoslavu Igoreviči udržet vládu v Rusi, ne?“

„Jo, pomáhal,“ souhlasil. „Jenže i Manuscripty uznaly, že se jedná o obranu, když jeho otce, knížete Igora, zabili Drevljaně. Tenkrát to bylo s Rusí dost nahnuté. Ze severu Vikingové, z jihu Pečenězi, Slované se tradičně bili mezi sebou... Manuscripty mi tedy povolily chránit mladěnce. Později začal dobývat jiné země a vrátil se k pohanství, ale už bez meňa. Zůstala jen moje pověst, časem ještě rozkošatěná.“

„A znal jsi Ilju Muromce?“ zeptal jsem se dychtivěji.

„Znal a znám,“ přikývl. „Seznámím vás, chceš-li. To víš, my strážci nemůžeme přiznat dlouhověkost, takže jsme si museli o sobě rozšířit pověst o vlastní směrti, to jistě uznáš. Stačí se na tridcať let ve svém berlohu schovat, pak už zase můžeš mezi lidi. Nikdo tě nepozná a neuvěří ti, kdyby ses sám za sebe prohlašoval. Není to tak složité, jak to popisuje váš Čapek u Makropulos...“

„Ty znáš Čapka?“ podivil jsem se.

„Počemu nět?“ pokrčil rameny. „Vozmi internet, daj hledat »dlouhověkost« a Elina Makropulos na tebe vypadne nejspíš už v první desítce. V ruské mutaci ovšem, jak je u Čechů, nevím.“

No jo, zapomněl jsem, že strážci nemusí být věčně zalezlí v jeskyni jako Přemek. Dobryňa si jezdí po Rusku na motorce, má v kapse moderní tablet, vozil v něm mimo slovníků i sbírku fotek, proč ne? Ale ještě jeden dotaz jsem neopomenul.

„A ještě mi řekni, ty a Nastasja, děti jste neměli?“

Podíval se na mě nejprve zle, ale pak trochu povolil.

„Měli,“ řekl. „Inu, jesli sobě najdeš svoju korolevnu, taky na to narazíš. Někdy si myslím, že ten celibát není nejhorší. Měli jsme dětí dvanáct. To ještě Manuscripty strpí. Nejstaršímu bylo sedmdesát, když dostal nejmladší sestru. Ani o ní nevěděl. Jedině to Manuscriptům vyčítám. Ano, mají dobré důvody... nechtějí kasty ani dynastie. Možno pravdu mají. Ale je to dost těžké. Děti nesmí vědět, co jejich rodiče jsou, nesmí se stát strážci. Žijí si pak po svojom a rýchlo se odcizí. Tady, ukázal mi opět portrét své ženy Nastasji jako královny v rytířské zbroji, tady měla Nasťa uže stovku vnukov. Molodaja prababka, što?“

Královna Nastasja ve zbroji (asi roku 1400) (to už byla praprababka se stovkou pravnuků)

Královna Nastasja ve zbroji (asi roku 1400)
(to už byla praprababka se stovkou pravnuků)

„A víc dětí jste neměli?“

„Víš, dvanáct chvatilo... tedy stačilo,“ řekl Dobryňa. „Ale ono to ani nejde. Ženština může mít děti jen do první stovky let, pak už ne. Chlap možná ano, ale to by je musel mít s mladšími a to... nezájem, chápeš? Moja Nasťa - moja korolevna. A ona to ví, že je pro meňa jen jedna a tak nám to klape. Našich prapra... už jest menšij gorod... městečko, ale žijí po celé Rusi... ani sami nevědí, kdo je jich praprababka i prapraděduška. Dynastie tedy nehrozí, ale je to takoj naš nalog... česky daň.“

Nojo, došlo mi. Bude to daň.

Ale v každém případě.


Na Ukrajince jsme se rozhodli došlápnout až ráno, večer na to nebyla správná nálada. Kromě toho Dobryňa tvrdil, že v těchto případech je dobré mít denní světlo. V něm se lépe pozná, kdy se soupeř chystá k úderu a dá se tomu předejít buď silou, jako bylo zvykem u Dobryni, nebo přimražením, což protivníka zneškodní spolehlivěji a u palných zbraní je to i jistější, ovšem s nevýhodou »doby hájení«, »sutki«, kdy se fakticky nedá nic dělat.

Místo napravování Ukrajinců mě Dobryňa začal učit chodit v »huronkách« neboli »botkách samochodkách«. Zprvu měl sice řeči, že by to chtělo teoretickou průpravu, ale teorie antigravitace vydá na dva semestry, ne-li déle, »samochodki« mohu umět hned.

„Je to jako s avtomobili,“ povzdychl si. „Často mašiny vodí chlapi, co ani číst a psát neumějí a kdoví jestli si nemyslí, že je v motoru sám Šajtan. A přece mohou jezdit a vozit lidi i zboží. Tak se tedy naučíš »samochodki« a nejlépe v praxi. Pojďom na skálu les sázet, ať holá skála ekologisty neprovokuje!“

„Kde ale sebereme sazeničky?“ zeptal jsem se ho.

„V lesu mnoho děreva vítr sází,“ mávl rukou. „Často je tam starší stromy udusí, a nám lépe pomohou.“

Bylo dobré začít se to učit večer a Dobryňa dobře věděl, proč mi vnucuje nafukovací oblek, až jsem v něm vypadal málem jako sněhulák. »Huronky« neboli »botky samochodky« jsou něco jako brusle, až na to, že u bruslí má bruslař zajištěnou aspoň pod sebou rovinu ledu nebo silnici a nepadá nahoru. »Huronky« mají všechny stupně volnosti, takže mě protáhly korunami pěti stromů, jezírkem i bažinou. Na nohou Dobryni se zdály poslušné, u mě hned poznaly, že to s nimi neumím. Někde jsem slyšel, že existují »raketové boty«, ale ty se jistě zvládnou snadněji. Antigravitace je zkrátka mrška zlomyslná a jen díky velké přilbě a kostýmu nafouknutého sněhuláka jsem nebyl brzy naklepaný jako řízek.

Po hodině tréninku jsem toho měl opravdu plné zuby, ale už jsem byl schopný zvolit si kudy poletím a přistát, kde jsem si umanul já a ne boty. A začal jsem být trochu platný i Dobryňovi, který během mého tréninku nanosil na skálu pár desítek nových stromků. Pochopitelně to nebyly sazeničky jako z lesní školky, ale ty, kterým lesáci říkají »náletové«, malé a neduživé, rostoucí spontánně ve stínu vyšších stromů, kterým se nikdy nevyrovnají. Dáme jim tedy lepší příležitost. Dobryňa je vytrhával i s kořeny a s balíky hlíny, většinou na jedno trhnutí, lamželezo si leccos může dovolit, ale ani mně to nedalo takovou fušku. S použitím síly botek samochodek jsem docela pěkný vánoční stromek vytrhl i s kořeny také. Usazovat je na skálu bylo nejlehčí, když máte na nohou huronky, které vás nahoru vynesou samy a dolů s jejich pomocí také měkce přistanete.

I divokého vepře na vás lesáci poštvou!

I divokého vepře na vás lesáci poštvou!

Skončili jsme až za tmy. Měli jsme štěstí, že nás při řádění v lese nenačapal nějaký hajný. Lesáci nesnášejí obohacování lidí nezaplacenými vánočními stromečky. Slyšel jsem fámy, že na pytláky občas i divoké vepře poštvou! I v televizi tím lidi strašili! Za námi zůstalo po okolních lesích plno jam, které se jistě brzy srovnají s okolím, zato před námi byl vršek skály bez vysokých stromů, ale alespoň zelenající se již novými stromky. Dobryňa mi tvrdil, za sto let už nepoznáš, že se tu těžilo.

A pro nás sto let - žádná míra!

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30