Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čest podle Mafie

Do sídla Ukrajinců jsme se vypravili hned po ránu, dřív než se rozhoupou, ale aby už bylo dost světla. Dobryňa tvrdil, že musí protivníkovi vidět do tváře, aby zachytil záblesk v jeho očích, až se rozhodne ukončit vyjednávání. Nevím. O skutečný záblesk asi nepůjde, ale o nějakém cuknutí by se asi dalo uvažovat.

Už cestou mě Dobryňa upozornil na billboard s reklamou na firmu „Kerberos - ostraha objektů a vymáhání dluhů“ vedenou Igorem Artěmovičem Sergijenkem. »Vysoký podíl vymožených pohledávek«, podtrhující na billboardu »úspěšnost firmy«, ovšem napovídal, že si »Kerbeři« při vymáhání neberou servítky. Tím už jsou totiž Ukrajinci v Čechách pověstní.

Parta Ukrajinců, oficiálně najatá k ostraze nepříliš rozsáhlé továrničky, byla k hlídání jednoho provozu dost předimenzovaná. Nicméně všichni byli zaměstnaní a všichni legálně. Ubytovali se ve třech unimo-buňkách na kraji města, jen jejich šéf už si za svůj pracně získaný výdělek stihl koupit rozlehlou přepychovou vilku, postavenou ve stylu »podnikatelského baroka« ve čtvrti bohatších obyvatel města. Kdyby ho chtěl finanční úřad zkontrolovat, měl by daně jistě v pořádku, jen by těžko vysvětloval, kde sebral těch dvacet milionů navíc, co asi vila stála. Igor Artěmovič Sergijenko zkrátka zapadl mezi české zbohatlíky. Vždyť byl mezi svými, oligarchové se na hranice zemí příliš neohlížejí.

Dobryňa ho měl obhlédnutého kýrsekem, takže jsme se za ním nevypravili do jeho vily, ale do kanceláře jeho bezpečnostní firmy Kerberos v malém domku vedle továrny, kterou oficiálně hlídal před různými nenechavci a bezdomovci.

Před kanceláří byla vrátnice, kde se nás zamračený chlap ve funkci vrátného pokusil zastavit.

„Tam zakázáno!“ oznámil nám suše.

„Pár minut nám postačí,“ odvětil Dobryňa.

Chlap na ta slova ztuhl. Nejspíš chtěl něco dodat, ale už to ze sebe nedostal. Zůstal stát jak byl. Vycítil jsem přimražení, část energie se vždycky rozptýlí. Na nás strážce to nemá vliv, ale lidé v blízkosti, pokud nejsou cílem, mají v takové chvíli nepříjemný pocit, »že na ně sáhla smrt«.

„Nenechávej přimražení déle než čtvrt hodiny,“ obrátil se Dobryňa ke mně. „Čtvrt hodiny to vydrží pohodlně každý, ale po půl hodině začínají někteří lidé modrat.“

Nezdálo se mi, že ten chlap ztuhl zrovna v pohodlné pozici. Člověk se může i přesedět. Věřil jsem ale, že mu dal Dobryňa jen takovou zátěž, jakou snese každý. Do půl hodiny ostatně budeme jistě pryč.

Kancelář Igora Artěmoviče Sergijenka byla zařízená velice přepychově. Největší snobové mají zálibu v barvě »mahagon«, to je asi nějaké pravidlo. Člověk nemusí být jasnovidcem, aby čekal velký mahagonový stůl i skříně.

Když jsme vešli do jeho brlohu, Igor Artěmovič ztuhl i bez přimražení. Mě by si nevšiml, ale Dobryňa byl nepřehlédnutelný a pan doktor Herrmann ho v telefonu vypodobnil tak věrně, že panu Sergijenkovi určitě ihned došlo, kdo je jeho návštěva.

„Tady byste nás čekal ze všeho nejméně, že?“ zašklebil se na něho Dobryňa. „Rozhodli jsme se ulehčit vám to. Nemusíte se za námi trmácet až k našemu lesu. Měl byste tu vstřícnost ocenit.“

„Jestli jste vy ten vyděrač, co vyhrožoval panu advokátovi Herrmannovi, pak hádám správně,“ zavrčel Igor Artěmovič.

„A vy jste od pana Herrmanna převzal zakázku, abyste nám dvěma, mně a mému mladšímu kolegovi, něco vytmavili. Bylo to tak nějak, ne?“ pokračoval Dobryňa ve vyjasňování vztahů.

„Pak jenom nechápu vaši odvahu vlézt do takové krokodýlí tlamy,“ otřepal se pan Igor z prvního šoku.

„Já bych naopak obdivoval vaši odvahu postavit se mi,“ opáčil klidně Dobryňa. „Jen si myslím, že vaše otvaga vyplývá z neznalosti poměrů. Ale prejděm k věci! Měl byste to vědět, pan Herrmann vám tu zakázku asi nezaplatí. Včera nečekaně zemřel. Říkám »asi«, ve skutečnosti bych měl říkat »jistě«, protože nic na tomto bělom světě není tak jisté jako smrt.“

„Jak to víte?“ zamračil se Igor.

„Potvrdili nám to v nemocnici,“ řekl Dobryňa, ani přitom okem nemrkl. „Normálně sice stav pacientů nikomu po telefonu nesdělují, jenže pan German už není klient jejich, ale Pohřební služby a to už zjevně lékařskému tajemství nepodléhá.“

„Jenže peníze pana Herrmanna už na naše konto dorazily,“ zašklebil se pan Igor. „Takže vaše ujištění, že nám nic nezaplatí, se nezakládá na pravdě. A jestli pan Herrmann skutečně zemřel, nic to na věci nemění. I když... nevyšetřuje to čirou náhodou také zdejší Policie? Pan Herrmann byl přece ještě včera zdravý!“

„V nemocnici nám řekli, že to byl těžký infarkt,“ blafoval Dobryňa. „To se těm přepracovaným stává i v mladším věku.“

„Poslyšte, nezdá se mi, že by v nemocnici byli tak sdílní ke kdejakým cizincům,“ došlo panu Igorovi. „Podle přízvuku jste přece nejspíš Rus!“

Místo původu nic neznamená. Důležitější jsou předkové.

Místo původu nic neznamená.
Důležitější jsou předkové.

„Vy také nejste Čech, Igore Artěmoviči,“ řekl dobrosrdečně Dobryňa. „Nemáte mi co vyčítat.“

„My Ukrajincy ale Rusy rádi nemáme!“ zavrčel pan Igor.

„Vy přece nejste Ukrajinec,“ pokračoval Dobryňa ve svém dobráckém tónu. „Na Ukrajině jste se možno narodil, ale to ještě neznamená, že jste pravý Ukrajinec. Praví Ukrajinci jsou vlastně Rusové s maleňko odlišným dialektem. Poslyšte, nebyl náhodou váš příbuzný velitelem gulagu Dubrav-lager u Javasu nedaleko od města Murom v republice Mordovii? Generál Vasilij Timofejevič Sergijenko, nic vám to neříká?“

„To byl můj děd,“ zavrčel Igor Artěmovič. „Už zemřel.“

„Ale dožil se vysokého věku,“ pokýval hlavou Dobryňa. „Znal jsem ho. Poznal jsem ho jako šéfa lihovaru Mariupol, pálil tam vodku, na to jste měli monopol už za carů, že?“

„Jak byste ho mohl znát?“ naježil se Sergijenko. „Mariupol nenavštívil od války! To byste musel být mnohem starší!“

Skutečná podoba generála Vasilije Timofejeviče Sergijenka

Skutečná podoba generála Vasilije Timofejeviče Sergijenka

„Vypadám mladě, což?“ pochválil si Dobryňa. „Jenže pak se dal Vaska s nadšením hodným lepší věci k NKVD. Za války se staral o Dubrav-lager u města Javasu a vyhnul se tak nasazení na frontě. Tam jsem ho poznal podruhé. Později mu generálskou hodnost odebrali, když se provalilo jeho zbabělé jednání za války. Utekl před Němci jako malý kluk, ačkoliv měl zajistit evakuaci svých kamarádů z NKVD. Opustil je a někteří se kvůli němu do německého zajetí dostali, jiní padli nebo zmizeli... Nebyla jich škoda, ale ten sadista byl z nich největším zbabělcem.“

„Co si to dovolujete?“ vyskočil Igor Artěmovič Sergijenko. „Nenechám takhle urážet svého děda!“

„Jaké urážky?“ pokrčil rameny Dobryňa. „Sebrali mu tu generálskou hodnost, nebo ne?“

„Ale neprávem!“ vykřikl Igor Artěmovič. „Sám Brežněv mu po rehabilitaci hodnost vrátil!“

„Brežněv!“ odfrkl si pohrdlivě Dobryňa. „Stejný darebák! To se ví, kamarádíčky rehabilitoval, i odškodné jim přiznal! Sám nebyl lepší. Brežněvovi uznám jedinou zásluhu. Otevřel oči všem kdo doufali, že se dá leninismus reformovat do lidštější podoby. Dokázal, že to nejde, protože bez svoloči se leninismus neobejde a s ní bude mít vždycky tvář vlčí!“

Igor Artěmovič Sergijenko se posadil a uklidnil.

„Pane, s agitkami na mě nechoďte!“ řekl. „Jako Rus nemáte co urážet dobré Ukrajince! My ruskou propagandu neuznáváme!“

„A víš, vnuku zbabělce, že jedině své zbabělosti vděčí tvůj děd za svůj poměrně dlouhý život?“ pokračoval Dobryňa.

„Ruskou propagandu neuznáváme!“ opakoval Igor.

„Nejprve utekl před Němci,“ pokračoval Dobryňa jako by se nechumelilo. „Ti by s ním jinak zatočili! Podruhé si zachoval život, když jsem mu nabídl šanci vyměnit dva vězně, na kterých mi záleželo, za vlastní krk. Tehdy včas pochopil, že má ustoupit.“

„Nedotýkejte se památky mého děda!“ opět vykřikl Igor. „Moj děd nositel sedmi vyznamenání! Řádu Lenina, Kutuzova a tří řádů Rudého Praporu!“

„Generálové se málokdy najdou tam, kde se vyznamenání zasluhují, ale nechybí tam, kde se udělují,“ poznamenal trochu sarkasticky Dobryňa. „Vašeho děda po válce vzal do ochrany jiný zloduch, sám Lavrentij Pavlovič Berja. Místo před vojenský soud mu nabídl místo šéfa gulagu pro politické vězně, jako stvořené pro sadisty. A ten slavný děd zbaběle couvl, když jsem mu nabídl uchovat jeho život, když pustí dva vězně. A vám, jeho vnukovi, dám také šanci. Zachováte si život, když přestanete lidi vydírat, rozpustíte firmu Kerberos a vrátíte se na Ukrajinu. Dám vám na to měsíc, i to je dost dlouhá doba. Váš děd dostal pouhé sutki, tedy den a noc.“

„...ste se zbláznil?“ rozesmál se Igor.

„Myslíte?“ podíval se na něho Dobryňa dobrácky. „Nikdy jste se nesetkal s něčím podivným, že? To si ale jen myslíte. Éto vaša ošibka! Kdybych vám ukázal to, co vašemu dědovi, pustil byste tady vodu. Ale tolik vás děsit nebudu, ani nechci. Vaš děd zbaběle couvl a zachránil si život. Slíbil jsem mu život a nesměl jsem slib porušit, my starinnyje ještě na čest dbáme. Jen proto se dožil skoro osmdesátky a umřel normální smrtí. Až jsem toho pak později litoval, on si zasloužil horší smrt. Ale je v pekle tak jako tak, nechme ho smažit. Vám to jen naznačím, musím dát šanci zbaběle ustoupit i vám. Dobře se dívejte, to je jen malá ukázka.“

Hovořit před chlapem, který si zakládá na tvrdosti, o jeho zbabělosti, to je poměrně jistá cesta, aby vypěnil jako mentolový bonbónek hozený do Coca-coly. Někdy si to zkuste, ale dělejte ten pokus venku a počítejte s tím, že se té Coly nenapijete. Vyletí z flašky jako pěna z hasičského přístroje a kdyby se vám podařilo PET-flašku uzavřít víčkem, utíkejte co nejdál, protože exploze tu flašku roztrhá. Jenže to, co v příštím okamžiku Igor Artěmovič Sergijenko spatřil, by otřáslo i většími hrdiny.

Před Dobryňou se na mahagonové desce stolu, kam předem ukázal prstem, náhle objevila ruská armádní pistole, ani nevím, jestli to byl Makarov nebo Tokarev. Igor Artěmovič Sergijenko ztuhl jako králíček při spatření kobry, neboť Dobryňa na pistoli snadno dosáhl a zdvihl ji ze stolu. To nejlepší mělo teprve přijít. Dobryňa nehodlal střílet. Pistoli vzal oběma rukama a přehnul ji v půlce, jako by nebyla z kvalitní oceli, ale z těsta.

„Prohlédněte si tuhle ukázku!“ vybídl Igora Artěmoviče.

Pistoli přeloženou napůl šoupl po stole, až se zastavila před zkoprnělým Ukrajincem.

„Prohlédněte si ji dobře!“ vyzval ho. „A jestli nepochopíte, co se tu před vámi odehrálo, nic si z toho nedělejte, to ještě žádný smrtelník nepochopil. Uvědomte si, mnoho Tajemna je před lidmi skryto, ale tady se obrátilo proti vám. Moje rada je jednoduchá. Když přestanete lidi vydírat, rozpustíte firmu Kerberos a vrátíte se na Ukrajinu, zachováte si život. Jinak dopadnete jako dóktor German a možno ještě chůže.“

Obrátili jsme se na odchod. Oba najednou, až to vypadalo jako secvičené. Pravda, Dobryňa mi nařídil odchod, ale pak se mi sám přizpůsobil.

Působilo to až děsivě.


Cestou domů mě ale Dobryňa už zase popoháněl.

„Je jasné, že Igor Artěmovič bude další jablko, co nespadlo daleko od stromu,“ poučoval mě. „Jeho otce ani neznám, ale děda jsem poznal víc než dost. Sadista a zbabělec, jenže nad ním příliš dlouho držel ruku všemocný Lavrentij Berja a i když Berju jeho kumpáni nakonec odstavili a zastřelili, tahle rodina vším proplula. Měl jsem jeho dědovi dát nepřijatelnou podmínku, aby ji zahodil a mohl jsem ho zlikvidovat, aspoň by už neškodil. Jenže on byl tak zbabělý, že by couvl i na mnohem menší ukázku Tajemna. Uvidíme, jestli je vnuk po dědkovi. Sadista nejspíš bude, jinak by nemohl mít vymahačskou firmu, otázkou je, zdali je statečnější. Jestli ne, prodá už zítra v Čechách všechno a zmizí na Ukrajině. Nevylučuji ale, že statečnější je. V tom případě máme na krku i jeho bandu a ručím ti za to, že u profese vymahačů dluhů jsou sadisti všichni.“

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se ho nerozhodně.

„Musíme počítat s tím, že jsou schopní všeho,“ rozmýšlel. „Tedy i pokusu o vraždu. Asi uděláme nejlépe, když mě dovezeš do Přemkovy skály a sám odjedeš vrátit auto rodičům, jinak riskuješ, že ti ho zapálí, to je jejich častý »argument«. Možná se ti pokusí zapálit i chalupu, u nich je možné všechno. Umíš telepatii?“

„Neumím,“ přiznal jsem.

„On tě Přemysl neupravil?“ podíval se na mě tázavě. „Úpravy dávají strážcům všechno, od dlouhověkosti po telepatické spojení s Manuscripty. On s tím u tebe ani nezačal?“

„Naznačoval mi, že nějaké úpravy bude muset udělat, ale ne dřív než tak za dvacet let...“

„To budu muset taky napravit,“ zavrčel. „Jenže v bojových podmínkách by to bylo další riziko. Dobrá, uděláme to jinak. Ty pojedeš vrátit auto rodičům. Já se připravím na úder od té party a dám ti vědět, co a jak. Když bude doba příznivá, vrátíš se ke mně a budeme pokračovat v rychlokursu, jenže s tím rozdílem, že tě nejprve upravím na plnohodnotného strážce.“

Mezitím jsme dojeli do vsi. Zavezl jsem Dobryňu před svou chalupu, kde jsem ho zanechal, otočil jsem auto a odjel za svými rodiči. Jak se zdá, setkání s Ukrajinci se neúčastním, to si vzal do kompetence Dobryňa. Jenže moje víra v jeho schopnosti mi nedovolovala pochybovat, že to zvládne.

Dobrá, uvidíme!

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30