Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Garley Dejvydson

Rusové si motocykly Harley Davidson oblíbili, takže jich, zejména po Moskvě, jezdí tisíce.

Zas tak moc to ale není, protože Moskva sama má obyvatel víc než celá Česká republika. A dá se říci, že se jedná o zálibu, ty motocykly jsou na běžné používání příliš drahé a kromě toho jsou za ruské zimy obtížně použitelné, i když na nich skalní nadšenci jezdí i v zimě. To už se ale jedná spíše o výstřelek než co jiného.

Nicméně motorkáři mají už vlastní organizaci, nazývají se »Noční vlci«, rádi jezdí při různých příležitostech společně a mají i vlastní základnu »Bike center«. Jedna fáma o nich tvrdí, že se inspirovali u amerických »Hells Angels« neboli »Andělů pekla«, jiná fáma naopak říká, že se dali dohromady, aby zabránili vzniku ruské filiálky té organizace. Obě fámy přece mohou být pravdivé. Předchůdcem Nočních Vlků byla organizace »Moto Gang«, což by nasvědčovalo vlivu Západu, sami Vlci měli zprvu logo »Night Wolves Russia«, jenže pak se dali na vlastence, zavrhli anglický název, převedli ho do ruštiny i do azbuky a dnes vyznávají hlavně pravoslavnou církev a »ruské hodnoty«.

Kromě toho podporují rockové hudebníky a občas zajišťují ochranku na rockových koncertech. Přitom si ovšem také neberou servítky a mají tak pověst chuligánů, podtrženou i tím, že někteří na »spanilých jízdách« provokují jízdou bez přileb. Celkově se dá říci, že vztahy s ruskou policií mají napjaté od samého začátku, kdy je »milicionáři« nazývali »chuligány«.

Dobryňa nebyl u Nočních Vlků od jejich počátků, ale brzy pochopil, že mu příslušnost k této organizaci zajistí mezi lidmi dostatečné krytí. Noční Vlci neověřovali totožnost zájemců o své členství, stačilo jim, že má motorku Harley Davidson a souhlasí se stanovami klubu. Dobryňa by za člena rád přihlásil i svou ženu Nastasju, kdyby jedna z podmínek nevylučovala z členství ženy. Nu což, jedná se o pánský klub, což Nasťu nevylučovalo aspoň jako spolujezdkyni. Účastnili se tedy většiny organizovaných akcí a v mezidobí si užívali motorkářské volnosti na silnicích Ruska.

Jak Dobryňa říkal, motocykl je lepší než kůň. Už protože se na motorce mohou dva k sobě tisknout, kdežto na koních se dva vezou jen z nouze, například když jeden z koní padne.

Motocykly budí ovšem po Rusi respekt, zejména když jezdí o »spanilých jízdách« s vykuchanými tlumiči výfuků, aby motory pořádně řvaly. Jsou pak nepřehlédnutelní, ale i nepřeslechnutelní. Někteří provokatéři tak jezdí i v soukromí a riskují přitom potíže s »milicí«, ke které necítí respekt. A když »Noční Vlky« podpořil i prezident Putin, mnozí dopravní policisté úplně rezignovali.

Dobryňa však měl tlumiče výfuku v pořádku a naopak měl tlumení zvýšené, aby jeho stroj jezdil pokud možno potichu. Bylo to pro něho výhodnější. Stroj mu zajišťoval respekt, ale jeho tichý chod podporoval dojem spořádaného občana. Bohužel jen doma v Rusku. V Čechách byl nelegálně. Měl sice ruský pas, ale v něm razítko »zákaz vstupu do Schengenského prostoru« od Poláků, kteří jízdu »Nočních Vlků« na počest sedmdesátého výročí konce války »Na Berlín« označili za »Putinovu provokaci«.

Poláci jsou vůbec divní Slované...


Dobryňův příjezd proběhl úplně bez povšimnutí. Přijel na svém Harleyi potichu až pod dům mých rodičů a když zazvonil, otevřel mu můj otec v domnění, že přišel někdo z jeho známých.

„Dobrý den, co si přejete?“ oslovil ve dveřích neznámého vousatého hromotluka.

„Ja prišol za Vaškem,“ odvětil Dobryňa.

„Neznám vás a jak vidím, vy mě také ne!“ zavrtěl hlavou táta. „Za kým tedy jdete?“

„Za Vaškem mladším,“ upřesnil Dobryňa.

Až teď to tátovi došlo.

„Vašku! Máš tu nějakého známého!“ zavolal na mě.

Na rozdíl od něho mi došlo, kdo to asi může být. Vyskočil jsem a běžel jsem Dobryňu přivítat. Když táta viděl, že se známe, odešel zase k mámě a nechal nás na chodbě o samotě.

„Nemusí jít vždycky všechno podle plánu,“ začal Dobryňa omluvným tónem už ve dveřích.

„Co Ukrajinci?“ zajímalo mě. Tušil jsem ale, že Dobryňa hovoří právě o nich a když »všechno nevyšlo«, znamená to, že se stal nějaký kardinální průšvih.

„Ukrajinci jsou mrtví,“ odvětil. „Všech šest, narazili plnou rychlostí do protijedoucího kamionu, ještě teď je hasiči vystřihují po kouskách z vraku mikrobusu. Ale překvapili mě.“

„Hlavně že jsi naživu!“ odvětil jsem. „Mohlo to dopadnout i hůř. Co se vlastně přihodilo?“

„Zapálili ti chalupu po Ivanovi,“ řekl. „Ještě teď ji hasiči hasí, ale byla dřevěná a vyschlá, zůstane ti jen hromádka popela.“

„Čert vzal chalupu, hlavně že tobě nic neudělali!“

Ale přece jen mi trochu zatrnulo. Chalupa po prastrejčkovi byla pro mě památkou, ale víc jsem se bál o Dobryňu i když jsem věřil, že mu Ukrajinci neublíží. Horší je, že s chalupou shořelo i všechno uvnitř. Z památky mi zbylo jen spáleniště. Popelem lehl i můj počítač s podivuhodnými Přemkovými videi, i strejčkův poklad v tajné zásuvce. Zlato snad neshořelo, ale z ostatního byl popel. Kdybych si část pokladu a externí disk se zálohami neodnesl do Aládínovy jeskyně, neměl bych teď nic. Videa jsou snad i na tom záložním disku a kdyby ne, obnovím si je z kýrseku...

Ukrajinci dopadli hůř, ale zjevně si to zavinili sami. Proč by po zapálení chalupy čekali na hasiče a policii? Hnali se od místa činu ozlomvaz, až nezvládli řízení a...

„Nevyužili šance,“ pokračoval Dobryňa. „Mohli klidně žít, kdyby to zabalili a odjeli na Ukrajinu. Igor Artěmovič Sergijenko dobře věděl, že se postavil proti Tajemnu. Myslím, že si patřičně užili aspoň okamžik hrůzy před nárazem. Litovat je nebudeme.“

„Nezvládli řízení?“ očekával jsem.

„Stalo se to na rovině,“ popisoval to Dobryňa. „Z pohledu řidiče kamionu to muselo vypadat neuvěřitelně, když to vykládal policii. Mikrobus jedoucí na plný plyn přejel do protisměru a hnal se přímo proti jeho kolosu. Kamioňák dupl na brzdy a zastavil, ale ani tím srážce nezabránil. Ten mikrobus se napasoval do jeho čelní traverzy nejméně stovkou. Kamion je poškozený, ale podle brzdných drah a jiných stop zajištěných na místě policisté uznali, že dělal co mohl, aby srážce zabránil. Dál už je to věc pojišťovny. Naštěstí řidiči kamionů sedí ve výšce, to je při srážce s nižšími auty chrání. Prý ještě viděl tu paniku v kabině mikrobusu, když ti uvnitř viděli, do čeho se řítí!“

„A to nedokázal řidič mikrobusu ani pohnout volantem?“

„Dokázal,“ řekl Dobryňa temně. „K jeho smůle jsem proti němu předtím nepoužil nic než ukázku se zlomenou pistolí. Mohl jsem teď použít i psychoteror, který překoná i pud sebezáchovy. A použil jsem jej. Napálil to do kamionu úmyslně.“

„Takže to nebyla nehoda...“ došlo mi.

„Jak říkám, v řeči právníků se to nazývá »úkladná vražda«, v našem chápání je to »zneškodnění škůdce«, američtí vojáci by to nazvali »dobrá práce« a obyčejní lidé »Boží mlýny«,“ dodal. „Chtěli zabít nás, ale dopadlo to naopak. Proč myslíš, že čekali se zbraněmi, až vyběhneš z hořící chalupy? Dali se na útěk až když prohořel strop a zevnitř nikdo nevyběhl. Zbraně hovoří proti nim. Až tě budou policajti vyslýchat, klidně jim přiznej, že po tobě šli a zapálili ti chalupu. Živili se tím. Měl jsi ji vůbec pojištěnou?“

„Mám dojem, že ne,“ přiznal jsem. „Já jsem ji nepojišťoval a strejda Ivan asi také ne.“

„V tom případě tě policajti jen upřímně politují,“ potvrdil mi, co mě také hned napadlo. „My strážci občas využíváme, že si lidé naše prostředky nedovedou ani představit. Nesmíme toho ale zneužívat, to Manuscripty nesnášejí. Ale nejsou tak pitomé, aby neuznaly i trošku útočnější sebeobranu. Ukrajinci nás šli vraždit, máme tedy právo zneškodnit je i když prchali z místa činu, což by právníci označili za »nevyprovokovaný útok«. Přiměřená obrana je podle nich možná jen v okamžiku, kdy tě někdo s vražedným úmyslem napadne, ale i ten úmysl abys mu podle nich dokazoval. V té chvíli má ale útočník všechny výhody na své straně a když se mu přesto útok nezdaří a on začne utíkat, už ho právníci chrání před odplatou. Manuscript to přijme na základě předchozích činů Igora Artěmoviče, to je asi největší rozdíl v chápání spravedlnosti mezi dnešními právníky a Manuscripty.“

„Oni čekali u chalupy, až vyběhneme ven?“ zeptal jsem se.

„Ano, byli rozestavení kolem, abychom ani zadem nemohli utéci,“ ujistil mě Dobryňa. „Naštěstí neměli ani potuchy o Přemkově poustevně, ale ani tam by neměli úspěch, nedostali by se za skálu v předsíňce. Když pochopili, že byla chalupa prázdná, dali se na ústup s hřejivým vědomím »dobře vykonané práce«, ale to by jim nebránilo vyčíhnout si vhodnou chvíli a »dokončit« to.“

„Mohli přece vejít do chalupy a postřílet nás uvnitř!“

„Mohli by,“ přikývl Dobryňa. „Jenže to by museli mít více odvahy. Igor Artěmovič věděl, že zbraň pro mě není problém. Jít dovnitř s vědomím, že můžeme být ozbrojeni, to by bylo pro ně příliš hrdinské. Jejich stylu vyhovovalo zapálit chalupu a postřílet nás ze zálohy. Když jde opravdu do tuhého, bývají největší sadisti obvykle největšími zbabělci!“

„Co ale budeme dělat teď?“ obrátil jsem pozornost opět do budoucnosti. „Kolem Ukrajinců a spálené chalupy teď bude velký rozruch. Ještě by si mohl přisadit i pan Nováček s nevysvětlenou noční těžbou na skále...“

„Pan Nováček si to zčerstva rozmyslí!“ věštil Dobryňa. „Už ví, že tady i on narazil na Neznámo v čisté podobě. Až se dozví o osudu Ukrajinců, jistě mu dojde, že bude lepší zbytečně na sebe neupozorňovat, jako zajíc v době honu.“

„Nějakým výslechům ale neujdeme,“ povzdychl jsem si.

„Proto jsem přijel za tebou,“ řekl Dobryňa. „Naložím tě teď na Harleye, odvezu do skály a pak zmizím tunelem na Ókišež. Ty si holt vytrpíš všechny výslechy, budeš srdceryvně lamentovat nad spálenou, ale nepojištěnou chalupou, směle se nech litovat od policajtů. Až všechno utichne, dáš mi vědět a budeme pokračovat v rychlokursu. Do té doby... jak říkám, nejde vždy všechno podle sebelepšího plánu.“

„To bude asi nejrozumnější,“ přikývl jsem odevzdaně.

Pak jsem se šel rozloučit s rodiči. Když jsem jim sdělil, že shořela chalupa po strejčkovi a musím tam jít, byli nakonec rádi, že jsem v době požáru nebyl uvnitř, ale doma s nimi. Uznali ale, že to teď budu mít těžší, i když jsem je ujistil, že na vsi mám kde bydlet, zmínil jsem se o strejčkově známém Přemyslovi. O advokátovi Herrmannovi, Igoru Sergijenkovi a hlavně o Ukrajincích nepadlo ani slovo, aby byli klidnější. Někdy je lépe nevědět a neříkat všechno.

Rodičům jsem lhát nechtěl...


K poustevně jsme přijeli druhou stranou skrz les. Dobryňa se lesních cest nelekal, jeho stroj byl na ně zvyklý už z Ruska. Kýrsekem si předem zjistil, kudy je nejvýhodnější cesta, aby pak zbytečně nebloudil. České lesy jsou proti ruským jako zámecké parky, ale i v Čechách se dá zapadnout do bažiny.

Dobryňa při cestě za mnou ani zpátky neriskoval jet kolem požářiště. Razítko v jeho pasu »zákaz vstupu do Schengenského prostoru« by mu mohlo přinést zbytečné šikanování od Policie, i podezření se spolupráce s Ukrajinci. Byl to sice nesmysl, ale tvrdí se, že žádná pitomost není natolik obludná, aby nemohla napadnout policajty! U kriminálních lumpáren přece ze zásady nerozlišují národnost a všechny házejí do jednoho pytle, nanejvýš se zmíní o »rusky mluvících osobách«.

Lépe se přece nadává na Rusy než na Ukrajince!

Příznaky, jako »snědá kůže«, jsou pro ně úplně zakázané!

Myslel jsem si, že mu s Harleyem pomohu, ale ukázalo se, že bych mu spíš překážel. Protlačit rozměrnější motocykl úzkými chodbami nebylo snadné, ale Dobryňa si věděl rady. Šlo to přece od Ókišeže na Zem, musí to jít i zpátky. Přiznám se, obdivoval jsem jeho sílu. Lomenými chodbami to nešlo jinak než motorku vztyčit na zadní kolo. Ale zvládl to a když se se mnou na pokraji Ókišežské pouště loučil, bylo mi jako kdyby odjížděl můj dávný přítel. Snad se zase brzy uvidíme!

Mě teď čekaly nepříjemné výslechy.


První výslech mě čekal, když jsem se objevil u spáleniště. Byli tam ještě hasiči a policajti si mě samozřejmě ihned všimli. Roli zdrceného majitele jsem ani moc hrát nemusel. Chalupa po strejčkovi byla skutečně mou »srdcovou záležitostí«, při obhlídce té hromady kouřících trosek jsem si představoval, jaké to bývalo ještě za jeho života. Před tolika lidmi jsem se ovšem neodvážil pátrat po zbytku pokladu ze strejčkovy skříně, pod vrstvou popela je jistě dobře ukrytý, ale zmínil jsem se vyšetřovateli o vydírání ze strany pana Igora Artěmoviče Sergijenka a firmy »Kerberos«, kteří mi vyhrožovali zapálením chalupy nad hlavou a podle všeho své vyhrůžky právě splnili. Dokázat to ovšem nemohu, byl jsem zrovna dneska na návštěvě u rodičů.

„Teď teprv nedostanou zaplaceno!“ řekl jsem vyšetřovateli.

„Jo, Kerberos a Sergijenko!“ vzdychl si policista. „Tak ti už vám dají pokoj. Dnes ráno havarovali a všichni jsou po smrti.“

To se rozumí, že jsem hned vyzvídal podrobnosti. Kdy se to stalo a jak, kdo všechno zemřel... vzhledem k tomu, že jsem měl na tom opravdu eminentní zájem, to ani nevypadalo moc vlezle.

„Vyšetřování ještě neskončilo a podrobnosti nesdělujeme,“ odbyl mě ale policista klasickým policejním klišé.

„Beztak bych jim zaplatit nemohl, když mi zapálili chalupu i se všemi penězi,“ uzavřel jsem to.

Vypadalo to věrohodně a jak říkal Dobryňa, policajti mě po straně litovali. Což bylo ale všechno. Předvolali mě na služebnu, ale hned jsem je požádal, aby mě tam odvezli, že nemám ani na autobus. Viděli aspoň, že se výslechu nevyhýbám a vzali mě tam. Již při ohledávání požářiště objevili zbytky plastových kanystrů, což bylo potvrzením úmyslného založení požáru. Firmu Kerberos už beztak sledovali v jiné policejní složce, ale všichni zahynuli na útěku od místa činu a nebylo vlastně o čem diskutovat. Protokol o výslechu jsem tedy podepsal s klidným svědomím.

Jak říkají Američané, »dobrá práce«.

S policajty to prošlo, dá se říci, v pohodě. Odmítl jsem pak skromně jejich nabídku, že mě odvezou zpátky.

„Vrátím se pěšky,“ řekl jsem hrdě. „Nemám důvod spěchat, musím se trochu uklidnit a procházka mi jenom prospěje.“

Spálená chalupa ale znamenala konec mého »zaměstnání«. Byla to beztak kamufláž, habaďůra i na rodiče. Zaměstnaný jsem přece nebyl a »platil« mě Přemek. Všechno se změnilo ve spáleniště spolu s chalupou. V poustevně jsem nemohl tvrdit, že pro někoho pracuji na počítači. Nejenže jsem tam oficiálně žádný neměl, ale do poustevny nevedlo ani elektrické vedení.

Krátce jsem uvažoval koupit benzínový generátor a Přemkovu chajdu elektrifikovat. Pak bych si mohl koupit i nový počítač. Ze starého mi zbyl externí záložní disk s daty, uložený v Aládínově jeskyni, data si mohu obnovit. Jenže už mě nebavilo předstírat, že na dálku pracuji pro nějakou cizí firmu. »Odborným správcem historických artefaktů« budu už asi jen pro rodiče. Otázkou je, jak to zařídím s penězi. Těžko mohu finančákům tvrdit, že žiju jako bezdomovec a nikdo mě neplatí, to mi nikdo neuvěří. Budu muset něco vymyslet, ať se vlk nažere, hlavně když koza zůstane celá.

Požár vlastně za mě vyřešil i další problémy. Ofotil jsem si tu hromadu kouřících trosek, ve městě jsem dal udělat fotografie jako pohlednice a rozeslal všem příbuzným, které jsem předtím zval na strejčkův pohřeb. Všem až na tetu Manču jsem s lehkou výčitkou psal, že Ivanův pohřeb byl, bohužel, poslední příležitostí, kdy se mohli setkat v jeho chalupě. Teď je z ní to, co uvidí, když pohlednici otočí. Jen Manče jsem nepsal výčitky, ta jediná přece přijela. Jenže jsem jí napsal, že s »prázdninovými lotrovinami« u strejčka je definitivní konec. Není už, kam by na prázdniny děti jezdily. Chalupa, kde se pod taktovkou prastrejčka vyřádily celé generace, lehla popelem. Může jí věnovat už jen vzpomínku.

A já se stěhuji do poustevny...

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30