Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Poustevníkem

Při prohrabávání trosek jsem našel spoustu věcí, všechny byly ale ohněm zničené. Byla tu skříň mého počítače. Žár roztavil i kostry disků a chladič procesoru, pak na to spadly hořící stropní trámy... Zajímavý nález mě čekal, když jsem vyhrabal z popela zbytky strejčkova pokladu. Naštěstí jsem moc nedůvěřoval Přemkovu tvrzení, že by zloděje ani nenapadlo něco v chalupě hledat, a hned zpočátku mě napadlo rozdělit poklad na více částí, aby neleželo všechno na jednom místě.

Směle investujte do zlata - koupíte draze olovo

Směle investujte do zlata - koupíte draze olovo

Jednu cívku zlatého drátu jsem ještě před Přemkovou nehodou zakopal v rohu zahrady strejčkovy chalupy. Ta je tam v bezpečí. Druhou jsem s částí bankovek odnesl do Aládínovy jeskyně, kam také požár nedosahoval. Ve skrýši zůstal zbytek bankovek a zlaté destičky s puncem švýcarské banky. Nemělo smysl pátrat po bankovkách, ale zlato by mohl oheň nanejvýš roztavit. Ukázalo se ale, že je všechno úplně jinak. Zlaté destičky nebyly totiž zlaté. Pod tenkým zlatým plíškem bylo zřejmě olovo. Žár hořícího dřeva nestačil zlato roztavit a ze zlatých destiček zůstaly jen tenké povrchové plíšky, kdežto lehce tavitelné olovo vyteklo a ztuhlo jako olověná kaluž na dlaždičkách pod popelem.

Prastrejček zřejmě nakoupil falešné zlato. Na destičkách byl sice punc švýcarských bank, ale uvnitř bylo jen olovo. Bylo to ale velice profesionálně zfalšované a nic bych za to nedal, že i banky mají ve svých trezorech tuny takto znehodnoceného zlata. Jen se mi tím ale potvrdilo přísloví »Není všechno zlato, co se třpytí«.

Kupodivu mě to ani moc nemrzelo. Staré dřevěné chalupy mi bylo líto víc.


Kdyby Dobryňa nepřijel, možná by se spousta věcí nestala. Možná bych pořád bydlel v Ivanově chalupě, poustevna by padla za oběť výtahu pana Nováčka a kdoví, jestli by byl ochotný mi pak prodat »vytěženou« holou skálu. Pan doktor práv Herrmann by si užíval lehce nabytých peněz a Ukrajinci pana Igora Artěmoviče by dál drsnými ukrajinskými metodami vymáhali peníze, i když už je prý policisté měli v merku. Známe to! Jejich mluvčí, nebo spíš mluvkové, se vždycky chlubí, jak celé dlouhé roky bandity »monitorují«, kolik zločinů je nechají spáchat bez trestu, než je nakonec vítězoslavně polapí.

Když lumpy polapí, tak to snad má být. Ale že je předtím nechávají dlouho řádit, tomu bych říkal spoluvina. Je ale pravda, že je to často dílo soudců. Stačí, aby některé důkazy pro směšnou záminku neuznali a pracné sledování začíná od začátku, lumpové jsou ale varovaní a dají si lepší pozor. Ale co chcete od naší české soudcovské mafie, pardon, komory! Když se i soudcové nadšeně zapojují do organizace zločinů... Italové tomu, tuším, říkají, že si také chtějí »smočit zobák«.

Dobryňa tím ale zamíchal jako kámen vhozený do smrduté lesní tůňky s hnijící vodou a bahnem. Já jsem přišel o chalupu po prastrejčkovi Ivanovi, ale mám v podílovém vlastnictví, bezpečném před rozkradením, chajdu po Přemkovi i se skálou pokladů. Naopak mnoha lidem asi prospěla zkáza firmy »Kerberos«. Řekl bych, že to už z toho pohledu stálo za ty nesnáze. A také není marné, že přestane lidem škodit pan JUDr Samuel Herrmann. I když se na jeho místo dostane nejspíš podobný vyžírka. Ukažte mi právníka, který vyžírka není! Snad někde za sedmerými horami v pohádce, ze kterých jsme již dávno vyrostli.

I za tu krátkou dobu mě však Dobryňa naučil spoustu věcí. Možná mě nestihl předělat, jak měl původně v úmyslu, ale na prodlužování věku mám zatím čas a že neumím telepatii? No tak musím požadavky na Manuscript vyslovovat nahlas a poslechne mě jen když mám na krku »magickou kamej«, podle mě se jedná o nějakou variantu bezdrátového mikrofonu. Dobryňa říkal, že se kamej dává pomocníkům v počáteční fázi a bylo od Přemka krajně nezodpovědné vzít mě na návštěvu cizího světa, míněn Ókišež, bez kameje na krku.

Ptal jsem se Dobryni krátce před jeho odjezdem, proč jezdí na motocyklu, když má létající botky samochodky huronky.

„Ale to je přece jasné, Vašku!“ odvětil. „Když jedeme na motorce, lidé si nás všimnou, ale jen mávnou rukou. Kdybychom létali pomocí botek samochodek, všímaly by si nás nejvíc světové špionážní agentury. Motorka možná vzbuzuje pozornost, ale do našeho světa patří, huronky ne. S nimi můžeš létat jen navečer a v noci a jen tam, kam lidská noha nevkročí jak je rok dlouhý.“

„Dobře, ale proč jezdíš na motorce i přes Ókišež?“ namítl jsem. „Tam tě přece žádné zvědavé oči nesledují!“

„Tak za prvé, huronky nevydrží létat tak dlouho,“ sdělil mi. „Po dvou hodinách jsou »unavené« a musí »odpočívat«, asi jako si musí elektromobily po nedlouhé jízdě dobít baterie. Motorka s plnou nádrží dojede na jeden zátah z Moskvy až k vám. Pravda, musím doplnit nádrž na zpáteční cestu, ale řeknu si Manuscriptu o plný kanystr a je to. Hlavní důvod je, že motorku protlačím skrz tunel a jezdím bez obav z nežádoucí pozornosti i v Čechách.“

„A co kdyby sis v Čechách poručil novou motorku?“ zkusil jsem ho ještě pošťuchovat.

„Ale kdež!“ zavrtěl hlavou. „Tuhle mám vysezenou, jsem na ni zvyklý a motorka na mě. Správný bohatýr zbytečně koně nestřídá!“

Dohodli jsme se, že mu zavolám, až tady v Čechách utichne poprask kolem spálené chalupy a především Ukrajinců. Dobryňa mi doporučil dvě možnosti spojení. První využívala pozemské telefony. Zavolat do Moskvy není problém, otázka je, jak dlouho ta možnost vydrží. Dobryňa i já můžeme přijít o mobil a když změníme číslo, nedovoláme se. Druhou možností je nalistovat v Manuscriptu stránku vzkazů a napsat do ní vzkaz. Manuscripty si to mezi sebou předají a příjemce upozorní. Manuscript je třeba alespoň občas v jeho sluji navštívit, ten se nedá tahat v kapse.

Byl jsem na tom ovšem maličko lépe než po Přemkově nehodě. Přinejmenším jsem toho víc věděl. Ty znalosti nebyly k zahození. Dokázal bych ve chvíli nějakého ohrožení protivníka přimrazit, je to lepší zbraň než ty pozemské. Umím zacházet s kýrsekem, to je také úžasný prostředek. A zejména si umím poručit libovolné potraviny a Manuscript mě obslouží jako číšník v nóbl restauraci. Dokonce mohu mít i exotická jídla, jaká si nemůže dovolit žádný miliardář. Například pečený mamutí chobot, neboť v našem světě mamuti vyhynuli před desetitisíciletími. Kdoví který neandertálec byl tenkrát strážce Manuscriptů a co všechno jedl. Nejsem už tak svázaný s naší lidskou civilizací, mohu být konečně nezávislý.

I když ani to není tak docela pravda.

Někteří strážci se od pozemské civilizace odpojili opravdu radikálně. Zalezli do jeskyně s Manuscriptem a setrvali v ní třeba celé století. Takové období měl krátce po Třicetileté válce i Přemek. To se v Čechách děly hrozné věci a on přemlouval Manuscript, že je čas otevřít brány a dát lidem šanci v »záložním světě«. Když to Manuscript odmítl, neboť se zle vedlo jen lidem v Evropě, Přemek přestal mezi lidi vycházet. Nebránil v tom jen svým učedníkům, jenže v té době se snadno stalo, že o ně přišel.

Lidé jsou někdy bestie...


Já jsem nehodlal zalézt do jeskyně, i když Aládínovy, plné pokladů a prakticky soběstačné. Když se uzavřou utěsněné dveře, stane se z ní prostor s uzavřeným koloběhem, o jakém se dnešním vědcům jen marně sní. Nechtěl jsem ale žít v takové ulitě. Mám přece rodiče a snad z dřívějška i pár známých. V okamžiku, kdy Manuscript oznámil, že jsem se stal nejmladším Mistrem, jsem dokonce uvažoval o tom, kterého ze svých známých bych mohl přemluvit, aby se stal mým učedníkem. Sám jsem pořádně nic neuměl a bylo by zajímavé, jak jeden Neználek mistruje druhého.

Dobryňa mi ale nasadil do hlavy pěkného brouka, švába či kůrovce s tím, že bych si mohl vzít jako učedníka ženu. Když to prošlo jemu, proč ne mně? Jenže mohu mít současně jen jediného učedníka, a nesměl bych to místo obsadit kamarádem. A co se ze školy pamatuji, až tak velké kamarády jsem tam neměl.

Táta mi říkal, že v dobách, kdy studoval on, byli studenti družnější, pomáhali si a více drželi pospolu. Pak nám po hadráku začali vnucovat jako ideál americké studenty. Bájili nám, jak jsou cílevědomí a hlavně čestní. Americký student zásadně nepodvádí a nenapovídá, jak se tomu smějeme ve starých českých filmech se školní tematikou. Americký student je čestný! Připomínalo mi to heslo »Pionýr nepodvádí«, vnucované dětem za komunistů, které se však v Čechách neujalo a stalo se spíš předmětem škodolibých vtipů. Pionýr nenapovídá, neboť je ještě pitomější než zkoušený žák a nemá co by napověděl...

Jenže se ukázalo, že americký student opravdu nenapovídá! V amerických filmech ze školního prostředí je vidět, že to nikoho ani nenapadne! Že by byli američtí studenti opravdu tak čestní? Není to jen lživé podání filmařů z Hollywoodu, kteří se snaží své studenty uvést v co nejlepším světle?

Bohužel je to jinak. Američtí studenti nejsou kamarádi jako bývali naši otcové. Jsou to konkurenti a pomáhat konkurenci je příznak mdlého rozumu, že? A naši studenti to poslední dobou od nich převzali. Podvádět se dá mnohem kvalitněji, jak předvedli »absolventi« Právnické fakulty v Plzni. Titul se dá prostě koupit. V Americe si koupíte titul libovolné prestižní americké univerzity i bez nervních zkoušek a úmorného studia. Americký student je čestný a basta! Ale prachy svedou všechno a nikomu nesmrdí.

Zkrátka konec fantazírování, nejprve se musím něco naučit a až potom mi zbude čas na vymýšlení, jak dál. Bude lépe nechat místo případného učedníka ještě nějakou dobu otevřené. A brouci v hlavě od Dobryni také něco znamenají!

Nemohu ale čekat příliš dlouho. Času mám, alespoň jestli je to pravda, i tisíc let! O tom už po návštěvě Dobryni nepochybuji.

Jenže ti druzí tolik času nemají!


Trochu mě udivilo pozvání, které mi pošťačka doručila až do poustevny. Měl jsem se ve svém zájmu dostavit k advokátovi Černému do města k jakémusi řízení.

Jsou dva způsoby, jak se s tak nenadálou událostí vyrovnat. První je jednodušší. Vykašlat se na to a pozvání ignorovat podle hesla »dejte mi všichni pokoj!«. Jenže pak se můžete dočkat také návštěvy exekutora, neboť se mělo projednávat něco finančního. Člověk dnes nemůže tušit, kdo na něho udělal jaký podraz a tomu se dá předejít jen tím, že včas něco proti tomu děláte. Vymyšlený dluh může mezitím narůst do závratné výše a pak už budete těžko prokazovat nevinu.

Druhý způsob je takové pozvání neignorovat a přijít se tam aspoň zeptat, oč jde. Může to být zbytečná cesta, ale s jistotou, že nic neprošvihnete. Sebral jsem se tedy a hajdy na autobus!

Pan doktor, alespoň podle vizitky na domě JUDr Emanuel Černý byl mnohem mladší než jsem čekal. Přivítal mě ve své strohé kanceláři a hned spustil, o čem máme jednat.

Šlo totiž o pozůstalost po firmě »Kerberos«, jejíž členové zahynuli při autohavárii. Za normálních okolností by se dědictví ujali právoplatní dědicové z Ukrajiny, jenže při shromažďování podkladů se zjistilo, že na kontech firmy je mnohem více peněz, než by se dalo legálně vysvětlit. Přihlásili se i poškození, kterým ta firma způsobila značné škody, takže je nutné nejprve uspokojit všechny pohledávky a dědicům vyplatit až zbytek. A o mně našli policejní zápis, že mi rukou společnou a nerozdílnou zapálili nepojištěnou chalupu, takže jsem také poškozeným s nárokem na úhradu škody.

Oddychl jsem si. Jde o peníze, ale není to dluh, který bych měl někomu platit, takže nic neprošvihnu.

„Už jsem se se ztrátou chalupy po strejčkovi smířil,“ řekl jsem. „Navíc jsem koupil domek po zemřelém kamarádovi, takže mám zase kde bydlet. Dejte ty peníze vdovám a sirotkům po těch grázlech, vdovy ani sirotci za nic nemohou.“

„To mě ovšem překvapujete,“ zalapal po dechu advokát. „To jsem ještě nezažil, aby poškozený odmítl odškodnění!“

„Ne?“ podivil jsem se. „Jestli jsem vážně váš první takový případ, pak mě to těší. Ale podívejte se, jaképak odškodnění? Ta chalupa neměla údajně žádnou cenu, beztak bych nic nedostal.“

„Mohl byste zadat některé firmě stavbu repliky,“ napovídal mi pan doktor. „Vím o prosperujících firmách, zabývajících se stavbou replik starých roubených chalup.“

„Pro mě mela ta chalupa cenu vzpomínek na prastrejčka Ivana, který mi ji odkázal,“ pokrčil jsem rameny. „To žádná firma nedokáže obnovit. Byla by to vždycky jen náhražka. A co bych dělal se dvěma chalupami? Stačí mi jedna. Vdovy a sirotci na tom budou jistě hůř. Přišli o živitele. Vím, ti živitelé byli grázlové, ale opakuji, vdovy ani sirotci za nic nemohou.“

„To by se ale měli příliš dobře,“ mínil advokát. „Zajištěný majetek má cenu mnoha desítek milionů a jak se zdá, většina peněz pochází z trestné činnosti.“

„Nejprve odškodněte ostatní poškozené tady v Čechách,“ navrhl jsem. „Ale mě z toho vynechte!“

Advokát jen nechápavě vrtěl hlavou. Nějak mu nešlo do hlavy, že by se někdo mohl zřeknout nabízených peněz, zejména když byl skutečně a prokazatelně mezi poškozenými.

To tihle lidé prostě nepochopí.


Upřímně řečeno, co bych dělal se dvěma chalupami? Stačí mi přece jedna! Druhou bych musel udržovat a stejně bych v ní nebydlel. Ať si kdo chce co chce říká, nejlepší bydlení bylo přímo v »Aládínově jeskyni«, i když navenek to vypadalo, že jsem se úplně zbláznil, když se spokojím s poustevnou.

Jenže ta poustevna byla jen kamufláž, zakrývající vchod do paláce, proti kterému byla jakákoliv barabizna ubohoučká. Dokud šlo o pravou roubenku po strejčkovi, měl jsem na ni vzpomínky. Ale nelákalo mě postavit na jejím místě moderní napodobeninu od prosperující firmy. Nová chalupa bude nutně jiná. Chalupy jsou co kus to originál. Lidé je nestavěli podle plánů architektů, na to nikdo neměl, stavěli je vždycky »od oka« a když najdete ve vsi dvě naprosto stejné roubenky, můžete si být jistí, že pocházejí z dnešní doby od některé renomované firmy, která je podle plánů dělá, jinak by je nemohla zkolaudovat. Už by to zkrátka nebyla originální chalupa po strejčkovi. Lépe když to spáleniště zaroste kopřivami a kdyby měl někdo zájem o parcelu, s klidem a levně mu ji prodám i když její umístění není tak atraktivní, aby budilo zájem. Konec, šmytec, putna.

A chtít na tom ještě vydělat, to by se mi teprve nelíbilo.

Mám snad toho zapotřebí?

I mezi poustevníky jsem měl dva úplně odlišné vzory.

Přemysl byl »čistě starodávný« poustevník. V chalupě neměl elektřinu, chodil rozdrbaný a přepychu si dopřával jen v jeskyni, i když »Aládínově«, jako kdyby vypadla z pohádek Tisíce a jedné noci. Ve vsi ho skoro neznali a cizí lidé, včetně dětských návštěv prastrejčka, o něm vůbec nevěděli. Ujišťoval mě, že poustevník žije asketicky jako řeholník a kdybych se, jako prastrýček Ivan, chtěl věnovat dětem, byť ne svým, ale třeba od příbuzných, byla by to nepřekročitelná překážka.

Dobryňa byl »moderní«. Měl motocykl Harley Davidson, chodil v koženém motocyklistickém obleku, doma měl počítač, s sebou vozil tablet s albem fotek i starších obrázků. V okolí ho znali jako člena motorkářského gangu »Noční Vlci«, měli z něho respekt i když patřil k umírněnějším členům a nikdo netušil, co se pod tou drsnější maskou skrývá. Dobryňa měl ženu, vychovali si dvanáct dětí, ovšem prozradit jim nic nesměli, takže se jim jejich potomci časem úplně odcizili. To ale rozhodně řehole nebyla.

Přiznám se, víc bych tíhl k Dobryňovi.

Že bych si také pořídil motorku, počítač, tablet a občas své okolí provokoval bohatýrskými jízdami? Nebylo by to marné! Nepůjde to ale hned. Nejprve se musím zabydlet, ustálit prostředí, vytvořit o sobě respektovaný obraz v okolí a teprve pak přijde čas na extravagance.

Ale nesmím se zahrabat v »Aládínově jeskyni« jako Přemysl.

Z toho bych se už nevyhrabal.

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 16:30