Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nezávislost

Dříve se dalo žít úplně nezávisle na společnosti celkem bez problémů. Páni se sice starali, aby se jejich poddaní z roboty na panském neulejvali, ale i z toho se dalo vyklouznout. Šlechticům totiž chyběla pořádná evidence, například poustevníky nechávali na pokoji. Dnešní doba je bohužel proslulá dokonalejší evidencí, i když existence bezdomovců ukazuje, že se i dnes dá mocipánům uniknout. Jen to není tak snadné jako dřív.

Lidské potřeby mají celou širokou stupnici důležitosti. Bez těch nejdůležitějších prostě nemůžeme žít, bez jiných se nakrátko obejdeme a některé jsou vyloženě nadbytečné.

Bez vzduchu k dýchání se žít nedá, to je vyzkoušené. Také vodu k životu nutně potřebujeme, stejně jako základní potraviny, i když tam už se naše potřeby liší. Člověk také dlouho nevydrží bez spánku a potřebuje proto i nějaký bezpečný úkryt. V nouzi se spokojí i se stanem, ale trvale se dá žít ve stanech jen tam, kde to klimatické podmínky dovolují. Eskymákům stačí jako úkryt iglú, dům ze sněhu.

Vzduchu je naštěstí kolem nás dostatek a chválabohu ještě nikoho nenapadlo dýchání zpoplatnit. Přírodních zdrojů vody je však nedostatek a tak i za vodu dnes lidé platí nekřesťanské ceny. Přírodní studánka je dnes vzácností, z potoků a řek se kvůli jejich znečištění nenapijete a pokud to přece risknete, obvykle to špatně dopadne. Můžete mluvit o štěstí, když to odnesete jen průjmem.

Potraviny se ale v našich krajích již odedávna nedají prostě najít, sebrat či utrhnout. To bývá možné jen tam, kde plody rostou i bez lidského přičinění a kde není tak velká koncentrace lidí, aby se uživili sběrem plodů, případně lovem. I dnes v tropech rostou husté pralesy, ale neustále jich ubývá, jak i tam lidí přibývá.

Bydlení je dnes v Čechách tak drahé, že na ně mnozí lidé už nemají a počty bezdomovců nezadržitelně rostou. Bezdomovci se dnes stali vizitkou i obžalobou společnosti. Jakmile její vyspělost posuzujeme podle toho, jak se žije nejslabším, s hrůzou zjistíme, jak v poslední době kvapem klesáme. A panují oprávněné obavy, že se to bude ještě zhoršovat.

Říkalo se kdysi, že jsme tak dlouho »rozvíjeli socialismus«, až jsme se stali rozvojovou zemí. Od socialismu jsme se odtrhli, ale v řadě rozvojových zemí klesáme dál a už se to ani nesnažíme zakrývat. Zničili jsme, co nás ještě drželo mezi vyspělými státy, zdevastovali jsme si průmysl i zemědělství a bez reptání jsme se spokojili postavením kolonie, charakterizované především levnou pracovní silou. O to se stará Česká národní banka, která nedopustí posilování koruny, aby se nám dařilo lépe. Dobře nám tak, neměli jsme ji svěřovat cizáckým »odborníkům«.

Poustevníka jako byl Přemysl a dnes jím mám být já se to však netýká. Žijeme dvojím životem. Na jednu stranu se zdá, že žijeme neuvěřitelně skromně. Poustevníci žili i dříve v jeskyních, někdy v dutých stromech a ti nejsnaživější si pořídili aspoň karikaturu domku. Ti v lesích se mohli ivit lesními plody, méně šťastní byli odkázaní na almužny od bohatších lidí, což byli prakticky všichni ostatní až na stejné žebráky.

Strážci Manuscriptů se vydávají za nenáročné poustevníky, ale ve skutečnosti si žijí podstatně lépe. Přemysl se dokázal na celé století uzavřít do jeskyně, kde na něho lidé úplně zapomněli, ale nejsem si jistý, zda bych to dokázal také. Zřejmě to možné je, dá se to snést, ale chce to hroší kůži. Člověk je tvor společenský a samota je pro něho trest. Připadal bych si jako odsouzenec na doživotí, navíc na samotku. Vždycky jsem litoval strážce majáků i jiná povolání vyžadující samotu. Takovou oběť může vyvážit snad jen vědomí její obecné prospěšnosti a dokonce nutnosti. Tak jsem to přece i já přijal ještě pod Přemkem.

Jenže Dobryňa mi ukázal, že to vlastně není tak přísné, jak mě Přemek strašil. Dokázal přežít i období vlády tyranů, cara Ivana Hrozného i Stalina a jeho příznivců. Moderní poustevník může žít i mezi lidmi, když si mezi nimi najde své místo.

Přemek s Ivanem měli v Aládínově jeskyni počítač, videokameru a další příslušenství. Proto, a také pro nabíjení baterií, potřebovali zdroj elektřiny. To už ale kdosi vyřešil a stačilo převzít hotové řešení. Nedaleko počítače jsem proto měl malý, kompaktní zdroj elektrického proudu, který kromě počítače napájel i nabíječky. Neměl jsem tedy problémy ani s vybitými bateriemi a mohl jsem si čas od času zavolat domů rodičům.

Byl jsem na pozemské civilizaci nezávislý, ale jen částečně. Klíčová otázka je, jak si uchovat nezávislost na společnosti, která praktikuje nevolnictví? Dobryňa zažil za carů i pravé nevolnictví. Dnes »obyčejné lidi« svazuje skoro stejně finanční vztahy. Hlasy, volající po »mobilitě pracovní síly«, jsou farizejské, když lidi na jedno místo přišpendlí hypotéka. Finanční nevolnictví má i znaky finančního otroctví, kdy člověk už ani nepatří sám sobě.

Strážci Manuscriptů však mohou být a vlastně už z principu musí být na společnosti nezávislí. A to i když odjakživa naráželi na otrokáře a později na vrchnost, které je nezávislost poddaných trnem v oku. Despotové v oblasti, na kterou si dělají nárok, nejvíc nesnášejí nezávislé lidi. Proto Manuscripty v těchto případech nejen neodsuzují, ale přímo podporují praktiky, které by za jiných okolností odsoudily, jako psychoteror a zabíjení lidských škůdců. Manuscripty neodsuzují strážce, když se dostanou do konfliktu se zákony lidské (a až nelidské) vrchnosti. Sebesilnější vrchnost ať je ráda, když situaci včas pochopí a se ctí ustoupí!

I Manuscripty mají sílu.


Druhá Dobryňova návštěva přišla stejně nečekaně jako ta první, ale dost se od ní lišila. Především tím, že Dobryňa nepřijel na své motorce sám. Jednak za ním seděla Nastasja, svého času ruská královna. Po pravdě řečeno, poznal jsem ji podle obrázků, ale asi bych jí neuvěřil její věk. Sedm set let je už za horizontem lidských představ i když Přemysl přesáhl tisícovku. Druhá návštěva přijela na druhé motorce, na první pohled to byl vážný bělovlasý stařec, i když motocykl zvládl i v písku Ókišežské pouště. Když mi toho bělovlasého motocyklistu představili, překvapením jsem málem padl naznak. Pravda, vypadal jako stařec, ale jeho věk byl ještě úctyhodnější, než jeho zjev. Přemek pamatoval období základů českého státu něco kolem roku devět set, Dobryňa byl už tenkrát legendárním bohatýrem, ale Kaščej Nesmrtelný, legenda ruských bylin, byl mnohem starší než Rusko.

Vkročili ze světa Ókišeže neohlášeni rovnou do »Aládínovy jeskyně«. Uměli si otevřít vesmírný tunel a předem se neohlásili, aby mě překvapili, což se jim podařilo dokonale.

Přivítal jsem je radostně jako jediné, před kým nemusím skrývat Aládínovu jeskyni a také jediné, kdo mi mohl ledacos osvětlit a pomoci mi. Uspořádali jsme si na přivítanou hostinu a při ní jsem musel vyprávět, co se mi v poslední době povedlo a co jsem naopak pokazil.

Odmítnutí náhrady za spálenou chalupu přijal Dobryňa tak trochu se smíšenými pocity. Líbilo se mu, že jsem nešel tvrdě po penězích, ale na druhé straně řekl, že se nemá banditům nechávat výtěžek zlodějské a loupežné činnosti. Až když jsem namítl, že ti skuteční bandité jsou po smrti, což zařídil ještě on sám, a teď už jde jen o jejich vdovy a sirotky, uznal mi to jako přijatelný motiv odřeknutí peněz.

„Strážci nejsou na penězích závislí a proto je nehromadí,“ dodal Kaščej. „Něco jiného je potrestání banditů, ale když říkáte, že už na ně trest dopadl, je to v pořádku. Chránit vdovy a sirotky je také správné. Otázkou je, zda už nejsou i oni zkažení a zvyklí žít z utrpení jiných. Podívám se po nich po návratu do Ruska. Zatím to považujme za uzavřené a už v tom nerýpejme.“

Pak ale následoval »rychlokurs nezbytných znalostí strážce Manuscriptů«, ve kterém se v roli lektorů střídali všichni tři, zato roli žáka jsem trvale měl jen já. Pochopitelně, já jsem jim neměl z vědomostí co nabídnout, kdežto ti tři byli chodící encyklopedie, na které ještě dlouho mít nebudu.

Krátkou pauzu v »rychlokursu« si vynutila Nastasja. Chtěla »napravit Přemkovo selhání« co do genetických úprav, umožňujících dlouhověkost a ovládnutí telepatie. Uznávala sice Přemkův názor, že dlouhověkost může klidně pár let počkat, ale telepatii jsem podle jejího mínění měl využívat již dávno. Mohl jsem se na dálku radit se zkušenějšími a v nouzi si je i přivolat na pomoc, nemusely by to za mě zařizovat Manuscripty.

„Je vidět, že tě Manuscript považoval za oprávněného, ale zatím nesvéprávného,“ řekla mi. „To se musí změnit!“

Jen nevím, jak to dělala. Dostal jsem od ní velkou modrou lentilku, pocházející spíš z lékárny než z cukrárny a když jsem ji spolkl, Nastasja mi nařídila uložit se na lůžko, kde jsem velice rychle usnul. Očividně to bylo nějaké uspávadlo. Když jsem se pak probudil, Nastasja hodovala s ostatními u stolu, kam mě hned všichni tři pozvali na »mamutí kýtu na paprice a česneku«. To se rozumí, že jsem pozvání neodmítl.

Byl to teď přece můj stůl...


Konečně jsem se dozvěděl záhadu kostry na Ókišeži i další záhadu spojenou s tamním výskytem jedovaté rohaté zmije. Obojí patřilo do aféry, kterou právě řešili strážci v Africe.

Kostra podle všeho patřila strážci Ben Urzirovi. Ten jediný ze všech strážců chyběl, nevrátil se z výletu v Ókišeži.

Ben Urzir pocházel ještě z původních Koptských obyvatel Egypta a donedávna byl strážcem Manuscriptu na dolním Nilu. Bydlel ve své pohádkové jeskyni v horách poblíž dnešního města Qasr Lamlun jižně od Káhiry. Koncem sedmého století tam přežil řádění Arabů, kteří většinu jeho národa krutě vyvraždili a sami se v bohatém a úrodném Egyptě usadili.

Koptů, vlastně původních Egypťanů, zůstaly jen nepatrné zbytky, které si obtížně uchovávaly vědomí národní příslušnosti. Ben Urzir se dlouho hlásil ke koptskému původu. Manuscripty strážcům náboženství zakazují, což mu pomáhalo oddělovat se od dobyvatelů. Oddělilo ho to však i od jeho národa a dlouho žil v úplné izolaci. Bylo cosi hrdinského žít osaměle ve své jeskyni, i když přepychové. Koptům pomáhala přežít těžké období jejich křesťanská víra, nadvládu Arabů chápali jako vládu Satana, která jednou nutně skončí. Ben Urzir jejich víru neměl, Manuscript ji zakazoval. Vlastně byl zázrak žít jeden a půl tisíciletí s okupanty a zůstat věrný národu.

Ben Urzir však nakonec nevydržel. Zdálo se mu, že Islám je osudem celého lidstva. Koptská menšina žila ve vlastní zemi tisíc let utlačovaná a okupanti triumfovali po celé severní Africe. V jeho okolí to vypadalo, že jim už patří celý svět. Ben Urzir po tisíci letech odporu přijal islám a začal tajně navštěvovat mešitu v Qasr Lamlunu. Neodvážil se před svým Manuscriptem jednat otevřeně a prozradit lidem jeho tajemství, měl před ním pořád respekt, ale jakmile uvěřil v Alláha a jeho proroka, opustil i svou pohádkovou jeskyni, odstěhoval se do domku poblíž mešity a stal se z něho zapřísáhlý muslim. K Manuscriptu se obracel jen když něco potřeboval a i když Manuscript o jeho proměně věděl, zatím mu nic neodepřel.

My Češi Ben Urzira odsuzovat nemůžeme. Víme, kolik se nás přidalo k Němcům a zejména, jak rychle. Ben Urzir se sklonil pod Alláhem až po tisíciletém odporu a až poté, co z jeho okolí zmizeli při jednom z pogromů poslední křesťané. Neomlouvá ho to, jiní to vydrželi dodnes, ale mnohé to vysvětluje.

Dvojí život se však podepsal na jeho psychice. Potlačované svědomí se mu přetavilo v nenávist ke všemu, co mu připomínalo jeho původ. Ben Urzir začal vlastní národ nenávidět a křesťany zvlášť. Když se pak do jeho okolí dostali jiní křesťané, projevoval jim svou nenávist už otevřeně.

Paradoxem bylo, že disponoval znalostmi od Manuscriptů. Věděl, že ho Manuscript pořád uznává za strážce brány, ale věděl také, že brány stráží i jiní strážci, aby lidstvu dali v nebezpečí naději na záchranu. Proč mají Manuscripty zachraňovat i nevěřící ďaury? Ben Urzir se zkrátka rozhodl, že bude ďaurům škodit i na tom druhém světě, ať jim ta naděje patřičně zhořkne.

A založil si velkochov jedovatých zmijí...


„Takže zmije na Ókišež propašoval Ben Urzir?“ zeptal jsem se Dobryni, aby mi to potvrdil.

„Zdá se, že ano,“ přikývl Dobryňa.

„A to si toho nikdo nevšiml? Ani jeho Manuscript?“

„Potíž je, že je pašoval mazaně, takže si toho nevšiml. Řekl bych, že nepašoval dospělé hady, ale jejich vejce. Ty se v oděvu snadno ukryjí a tak se stalo, že je i Manuscript přehlédl. Pak je stačilo prostě roztrousit v písku. Hadi se bez přirozených nepřátel značně rozmnožili. A bude to problém nejen na Ókišeži, ale i na Suvrudó, kde s tím nejspíš začal. Ben Urzir vysazoval jedovaté hady z našeho pohledu na sever od Egypta, kde měli v případě katastrofy hledat útočiště nevěřící, jenže na Suvrudó jsou tam obyvatelé Hokýje, takže už je to konflikt přímo mezihvězdný. A protože používal stejně jako my pozemské dopravní prostředky a nevyužíval Manuscriptů, není o tom vůbec žádný přehled.“

„Další motocyklista?“ nadhodil jsem.

„Ne, provedl si s vědomím Manuscriptu tunelem na Ókišež velblouda,“ krčil rameny Dobryňa. „Jízdu na velbloudu vydával za svou zálibu, celkem přesvědčivě sehrál strach z lupičů na Zemi a skutečně se proháněl tamními pouštěmi, ale až teď se ukázalo, že to nebyla nevinná zábava. Manuscript to zaznamenal, ale když Ben Urzir velblouda pokaždé v pořádku vrátil, pustil to ze zřetele. Podle záznamů jezdil na Ókišeži na velbloudu v posledním století tři sta osmadvacetkrát, pokaždé na několik týdnů, což odpovídá cestě z Egypta do Evropy, neboť na Ókišeži i na Suvrudó je na místě Středozemního moře rovina. Není jasné, co všechno a kam propašoval, jestli jen hady, nebo i něco jiného. Zřejmě chtěl nový svět ďaurům patřičně znechutit, takže to mohli být nejen jedovatí hadi, ale i škorpioni a kdovíco ještě. Manuscripty si teď nevědí rady a volají na pomoc Zvozygury. Můžeme očekávat, že nám tu bude ještě horko!“

„To by měli Zvozygurové Ben Urzirovi pěkně vytmavit!“ řekl jsem. „Vždyť se projevil jako škůdce společné věci a navíc škodil i Hokýjům!“

„Nikdo mu nic nevytmaví,“ odfrkl si Dobryňa. „Ben Urzir je zřejmě ta kostra, kterou jste s Přemkem našli. Poslední záznam jeho Manuscriptu je měsíc před vaší nehodou. Ben Urzir vyjel na svou pravidelnou vyjížďku na velbloudu, ze které se tentokrát nevrátil. Co se stalo, se zatím můžeme jen dohadovat. Buď právě pašoval hadí vejce a špatně odhadl den líhnutí, takže se mu hadi vylíhli už před vysazením, nebo špatně odhadl šíření minulých »dárečků«. Podle všeho uštkli nejen Ben Urzira, ale i jeho velblouda, kterého živého ani mrtvého také ještě nikdo nenašel.“

„Našli jsme jeho kostru, jak natahuje ruce směrem k Přemkově bráně, už k ní neměl daleko,“ podotkl jsem.

„Manuscript mu kdysi na jeho požádání zakreslil do map brány v širokém okolí,“ přikývl Dobryňa. „Zřejmě to s ním bylo zoufalé, když hledal záchranu u Přemka, vzhledem k zamoření kraje jedovatými hady. Ale mohlo se stát ještě něco horšího.“

„Horšího?“ zamračil jsem se. „Co ještě může být horšího?“

„Například afričtí mravenci,“ řekl Dobryňa. „Našli jste tu kostru přece dokonale obranou od masa, ne? Jenže v poušti je víc pravděpodobné, že tělo jen vyschne na mumii. Jestli ale tu kostru dokonale očistili afričtí mravenci, mohou být v okolí rozlezlí. Na Ókišeži ani na Suvrudó nemají hadi, štíři ani mravenci přirozené nepřátele. Až se rozmnoží, udělají z obou útočišť pořádné peklo.“

„Jak to všechno víte?“ zeptal jsem se.

„Dostali jsme od Manuscriptů varování, abychom zbytečně na Ókišeži neriskovali,“ řekl Dobryňa. „Nechtěli jsme tě nechat v rejži, proto jsme tady. I Manuscripty uznaly pomoc kamarádovi za dostatečný důvod riskovat. Ty totiž do dneška nemáš telepatii, takže jsi varování nedostal. Musíme to co nejdřív napravit.“

„No dobře, ale proč jste tu hned tři?“ namítl jsem.

„Nastasja se z nás nejlépe vyzná v bioúpravách,“ pohladil Dobryňa svou ženu láskyplně po vlasech. „A Kaščej jel s námi jako pojistka. Kdyby se porouchala motorka, vzal by nás do vleku a dvě motorky se snad současně nerozsypou.“

„Na Ókišeži i na Suvrudó teď létají tisíce Alkonostů,“ řekl Kaščej. „Pátrají po hadech a po všem, co tam nepatří. Ale to už není v naší kompetenci, to si řídí Zvozygurové.“

„Kvůli jednomu pitomci máme obrovskou mezihvězdnou ostudu,“ dodala Nastasja. „Mám takové nepříjemné tušení, že to lidem Země jen tak neprojde...“

Nastasja měla věštecké sklony už dřív. I teď měla pravdu. 

„Co kdybychom Zvozygurům nabídli pomoc?“ napadlo mě.

„Už jsme ji nabídli, ale zdvořile nás odmítli,“ povzdychl si Dobryňa. „Jako když děti neopatrností zapálí stoh slámy a pak se nabízejí hasičům s kyblíčkem vody. Taky se dočkají odmítnutí.“

„Copak nás Zvozygurové považují za malé děti?“ zamračil jsem se.

„Považují,“ přikývl Dobryňa.

„A právem,“ dodal Kaščej.

 


Zpět Obsah Dále

29.10.2017 16:22