Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

V pasti

Návštěva z Ruska se protáhla na celý týden a po celou tu dobu jsem hosty a Aládínovu jeskyni opouštěl jen v noci, abych si venku před chalupou zkontroloval, jestli se mě nechtěl dovolat někdo z lidí. Ale ani protokol o prošvihnutých voláních, ani stav SMS zpráv nevykazoval žádné změny. Nikdo mě nesháněl, což bylo jedině dobře.

Přemek s Ivanem měli v Aládínově jeskyni počítač, videokameru a další příslušenství. A také pro nabíjení baterií potřebovali zdroj elektřiny. To už ale kdosi vyřešil a stačilo převzít hotové řešení. Vedle počítače se nacházel malý, kompaktní zdroj elektrického proudu, který kromě počítače napájel i nabíječky. Neměl jsem tedy ani já problémy s vybitými bateriemi.

Většinu času teď zabralo učení. Ti tři si mě předávali jako horký brambor, jen já jsem si nemohl odpočinout. Ale nestěžoval jsem si, neměl jsem k tomu důvod. Naopak jsem byl rád, že se něco naučím. Přemek mě strašil, že budu učedníkem dvě stě let, ale měl jsem oprávněné obavy, že s učením nebude spěchat. Tohle ale bylo jiné kafe!

Kdysi, jako kluk, jsem měl oblíbenou pohádkovou knížku „Učedník kouzelníka Čáryfuka“. Při čtení jsem učedníka upřímně litoval. Učení mu trvalo strašně dlouho a postupovalo hlemýždím tempem. Za první rok se učedník naučil jen umývat čarodějné nádobí, všechny ty hrníčky, křivule, misky a hmoždíře, a k tomu krmit čarodějného kocoura a havrana. To bych zvládl za pár dní, kasal jsem se tenkrát jako kluk, nevím, proč tím ztratili celý rok.

Kdoví, jak by to bylo s učením u Přemka? Kdoví, jestli bych se prvním rokem také neučil jen umývat nádobí? Pod vedením mé »ruské trojky« to jinak odsýpalo!

Královna Nastasja si vzala na starost učení biologie, byl to její oblíbený obor. Zdá se, že Přemek naopak v biologii plaval, jinak by se jistě pokusil ošetřit si hadí uštknutí už na Ókišeži. Mohlo ho to nejspíš zachránit, ale Přemek se upnul na návrat a věřil, že mu na Zemi »jeho« Manuscript pomůže. Bohužel to nestihl.

Nastasja mě učila i vědomosti, které lidé na Zemi nemají. Třeba její genetické zásahy, které mi měly prodloužit život. Jistě je budu také potřebovat, nebudu přece věčně učedníkem! Nebyly přitom jednoduché a Nastasja tvrdila, že se chyby jen velice těžko napravují. Znáte film »Moucha«, kde se hrdinovi »podařilo« do své vlastní dědičnosti přimíchat kus DNA mouchy a brzy se začal měnit v cosi odporného mezi člověkem a mouchou? Nejhorší na tom filmu je, že se tváří jako fikce, ale nechtěně popisuje realitu.

Lidé si už dlouho hrají s ohněm a obor, »vědci« nazývaný »genetické inženýrství«, se může výstižněji jmenovat »genetická pyrotechnika«, pokud ne »genetická fušeřina«, protože ti »vědci« v honbě za ziskem nevidí a nechtějí vidět propast, která se před nimi rozevírá a do které se ženou.

Bohužel i s celým lidstvem.

Hynutí včel na jejich »genetických produktech« je zřejmě dostatečně nevarovalo? Pak tedy bude hůř!

Dobryňa mě učil zacházet spíš s důmyslnými technickými udělátky civilizace Zvozygurů. Začal »huronkami«, čili »botkami samochodkami«, učil mě zacházet s alkonosty, zasvěcoval mě do tajností skleněné koule kýrseku a Aládínových jeskyní a ukazoval mi, jak nejlépe komunikovat s Manuscriptem. Vesměs to byly jen samé užitečné vědomosti.

Zato Kaščej mě učil něco, co se z pohledu neznalého diváka řadilo do té nejčernější magie. Psychoteror, ovlivňování smýšlení lidí i jejich dálková likvidace. Setkal jsem se jen s nevinnějšími ukázkami, ale to byl vršek ledovce, na který jsem v jeho syrové obludnosti poprvé pohlédl až s Kaščejem.

„Lidstvo se svému stvořiteli nepovedlo,“ tvrdil. „Lidé patří mezi nejhorší myslící tvory, se kterými se Zvozygurové na všech světech setkali. Nebýt Vabluvínů, kteří jsou prý ještě horší, měli by lidé Země neslavné prvenství.“

Namítal jsem, že nejsou všichni lidé tak nečestní a krutí, jak se o nich zřejmě mezi Zvozygury traduje.

„Ano, nejsou všichni lidé darebáci,“ souhlasil Kaščej. „Ale těžko popřeš, že darebáci lidstvu k obrazu svému vládnou.“

Nebyl lidstvem nadšený. Ale měl proč.


Týden návštěvy uplynul v tvrdém školení, ale cítil jsem se po něm znalejší a silnější. Už bych se nenechal vláčet českými byrokraty, věděl bych, jak na ně. A ty nejhorší bych mohl přímo na místě ztrestat. Někdy tím, že by jednali proti své vůli tak, aby je to poškodilo, ale nejzatvrzelejší škůdce bych mohl sám vyřídit. Musel bych jim ovšem dát »poslední šanci«, což bývá podmínka, jakou málokterý darebák splní. Kdo by se však přece jen polekal a ucouvl, toho trestat nesmím. Manuscripty si to nepřejí. Ale i to se mi zdálo rozumné. Napravený hříšník je podle nich lepší než potrestaný, hlavně když přestane škodit. Který pozemský právní systém je lepší? Obávám se, že žádný.

Nakonec se ale se mnou všichni tři slavnostně rozloučili. Teď už si je mohu kdykoliv zavolat telepatií, znám přece jejich telepatickou rezonanci lavititju, umožňující telepatické spojení po celém našem světě. Uspořádali jsme si hostinu na rozloučenou, pak jsem je vyprovodil k tunelu »malacho«, kde jsme se všichni po ruském způsobu družně objali. Kupodivu mi to nepřipadalo nepatřičné, jako dříve teatrální objímání komunistických papalášů s Brežněvem v čele. Na rozdíl od nich jsme to mysleli přátelsky, bez postranních falší, zatímco Brežněv se objímal i ve chvíli, kdy už dávno připravoval nějaký podraz.

Jenže u tunelu nás čekalo překvapení.

Brána »malacho« se na příkaz neotevřela.

Nejprve ji chtěl otevřít Dobryňa a když se mu to nepovedlo, obrátil se s úsměvem na mě, neboť je to »moje brána«. Brána ale neposlechla ani mě a to už zvážněli všichni, i Kaščej.

„Štó takoje?“ zavrčel udiveně.

Dobryňa navrhl jít za Manuscriptem a zeptat se ho, co se to vlastně děje. Obrátili jsme se tedy a jako jeden muž se vrátili do místnosti s Manuscriptem.

Ani jsme se nemuseli dotazovat. Manuscript byl otevřený na stránce »Zprávy« a poslední zpráva vysvětlovala všechno.

Všechny brány světa zvaného Země jsme dnes museli odpojit, neboť došlo k zamoření světů ÓkišežSuvrudó nebezpečnými pozemskými živočichy. Vyčkejte rozhodnutí, problémem se zaobíráme.

 Rada Zvozygurů.

„Takže jsme zděs zkejsli,“ konstatoval Dobryňa.

„Nemusíme přece jezdit přes Ókišež, můžeme se vrátit normálně po zemi,“ zahučel nevrle Kaščej. „Po silnicích by se nám možná jelo i lépe.“

„Nač ten spěch?“ opáčil Dobryňa. „Chceš se zase zbytečně hádat s celníky? Mladej Vašek nám poskytne útočiště a počkáme si tu na výsledek, ne?“

„Ale co kdyby se zatím něco stalo?“ vrčel Kaščej. „Budeme tady odříznutí od vesmíru!“

„To budeme doma v Rusku taky,“ pokrčil rameny Dobryňa. „Všechny brány jsou přece odpojené, nejenom zdejší. A když už máme čekat na výsledek, nebude lepší čekat společně?“

„Ale to se rozumí, že nám to společně lépe uběhne,“ přidala se k debatě Nastasja. „Mohli bychom při této příležitosti Vaškovi vylepšit jeho chajdu. Jedna místnost na dům je trochu málo.“

„Když jedna místnost stačila Přemkovi, mně taky postačí,“ mávl jsem nad tím rukou.

„Tobě možná postačí, ale nám ne,“ usmála se Nastasja.

„Jak myslíte,“ pokrčil jsem rameny.

„Zajímalo by mě, co všechno Ben Urzir vpustil do ÓkišežeSuvrudó, že to i Zvozygurové řeší tímhle způsobem,“ mručel si Kaščej, aby to vypadalo, že si to bručí sám pro sebe, ale abychom to slyšeli všichni. „To svět ještě neviděl, aby nás úplně odpojili. Co kdyby právě teď vypukla nastala katastrofa? Jsme především strážci bran »malacho«, bez nich jsme na Zemi platní leda jako myšinec v obilí.“

„Doufejme, že právě teď žádná katastrofa nehrozí,“ těšila ho Nastasja. „Ale taky by mě zajímalo, jak dlouho to může trvat!“

Jenže na nás to zřejmě nezáleželo. Zvozygurové zamoření světů ÓkišežSuvrudó vyhodnotili jako nebezpečné, což se mi zdálo trochu přehnané. Co nebezpečného tam mohl jeden blázen natahat? Pár jedovatých hadů? Ale těch je přece na Zemi spousta, jsme na ně zvyklí... i když ne všichni... tady v Evropě jich máme jen pár druhů a v Čechách vlastně jen zmiji obecnou, máme proti jejímu jedu sérum... možná sem propašoval něco jedovatějšího, tomu se dá věřit, zmije obecná přece tak rychle nezabíjí... pak to možná problém je, ale ohrozit kvůli pár hadům záchranu lidstva je trochu zveličené řešení!

Jenže jak se zdá, na nás to vůbec nezáleželo. Zvozygurové zamoření dvou světů zhodnotili jako nebezpečné, rozhodnou oni a my do toho nemáme co mluvit. Musíme počkat, jak to dopadne. Nu což, v Aládínově jeskyni nám snad není tak zle!

„Tak tu tedy počkáme!“ řekl jsem nahlas.


Dobryňa s Nastasjou se rozhodli předělat Přemkovu chatrč na větší a pohodlnější, aby se v ní dalo bydlet slušnějším způsobem než jako ve středověku. Řekl jsem jim, že tak přece bydlí ve světě miliony lidí nejen v Africe, ale i v Čechách a v Rusku, ale tento argument mi neuznali.

„Ano, tak ve světě bydlí možná stamiliony lidí,“ souhlasila Nastasja. „Nejen v Čechách a v Rusku, ale i v nejrozvinutějších zemích světa, včetně Německa a Spojených států. Všude najdeš slumy, za jaké se stydí i Bangladéš. Slušné bydlení je mimo jiné i věcí těch, kdo tam bydlí. Není to jen otázka peněz, to se přece naplno ukázalo právě v Čechách. Nastěhovali nezodpovědné lidi do celkem slušných bytů a co se stalo? V rekordně krátké době je dokázali »vybydlet« a udělali ze spořádaných domů domy hrůzy. Trochu jsem to sledovala na internetu.“

„Někteří lidé si zkrátka nic jiného než chatrče nezaslouží,“ mínil Dobryňa. „Takoví budou žít v chatrči vždycky a když si je nastěhuješ do paláce, udělají z něj zakrátko chatrč a někdy rovnou zříceninu. Takových příkladů najdeš všude plno.“

„No, já v chatrči bydlím už pět tisíc let a nemám chuť jít do paláce,“ prohodil Kostěj. „Útulná chaloupka je mi milejší.“

„Jo, ale máš v ní čisto a pořádek,“ pokrčil rameny Dobryňa.

„Přece nebudu bydlet ve špíně!“ odvětil Kaščej.

„Nechceme přece stavět palác, ale průměrný domek, který by nepůsobil jako středověká poustevnická chatrč,“ pokračoval Dobryňa. „Ta už dneska ani pořádně nemaskuje, spíš by na tebe přitáhla pozornost těch... jak se tomu česky... aha, sociálka!“

„Já jen, že to bude i byrokratický problém,“ pokusil jsem se obrátit jejich pozornost k očekávaným nesnázím. „Nevím, jak je to v Rusku, ale v Čechách znamená každá přestavba neuvěřitelné papírování, povolování a ouřední šikanu.“

„Proč jsem tě učil ovlivňovat ty byrokraty?“ spráskl rukama Kaščej. „To nám přece Manuscripty právě pro takovéhle případy dovolují! Možná to nebude podle českých předpisů, ale snad i vy v Čechách znáte úsloví »Kde není žalobce, není ani soudce«?“

„No dobře, ale jak to chcete stavět? Bez schválených plánů vám takovou zakázku žádná stavební firma nepřijme!“

„Uvidíš!“ usmála se Nastasja. „Postavíme ti to sami, hlavně se nám do toho nepleť.“

Nechal jsem je tedy dělat co uznali za vhodné, ale párkrát jsem se za nimi vyšel podívat.

V první fázi rozebrali Přemkovu chatrč na prvočinitele a složili ze starých trámů velkou hranici neboli vatru.

„Tu zapálíme na oslavu ukončení stavby!“ ujišťovala mě Nastasja, ačkoliv to zatím na ukončování nevypadalo. Staré trámy byly zašlé a zaprášené a oba, Dobryňa i Nastasja, měli v obličeji špinavé šmouhy. Demoliční práce jsou zkrátka špinavé. Napadlo mě, proč jsme Přemkovu chajdu zachraňovali před Nováčkem, když ji teď sami ničíme, ale stejně marně teď vypadala má snaha získat dědictví po Ivanovi.

Ale pak jsem se nestačil divit. Manuscript jim začal dávat přímo pod ruce tvárnice podobné kostkám stavebnice »Lego«, ani mi nebylo jasné, kdo je od koho kopíroval. Od »Lego-kostek« se lišily tím, že nebyly z plastiku, ale z hmoty podobné pěnobetonu a pak také tím, že hrany neměly pravoúhlé, spáry mezi nimi byly klikaté jako čára na hřbetu zmije, prý kvůli teplu. Hmota tvárnic prý nehoří, odpuzuje vodu a Dobryňa s Nastasjou žijí v takovém domě už pět set let. Stavěli je stejně lehce jako staví dítě z kostek »Lego«. Okenní rámy přesně zapadly do klikatice spár, vsazovali je hned s první vrstvou tvárnic, střechu sestavili ze zešikmených tvárnic, napodobujících střešní tašky. Za odpoledne stál na místě Přemkovy poustevny domek jako ze škatulky. Opět přitisknutý ke skále, ale čistý jako sklíčko.

„Musíš bydlet jako člověk jednadvacátého století a ne jako mnich ze století dvanáctého,“ usmíval se Dobryňa.

No, divil jsem se, bylo čemu. Postavit za jediné odpoledne a jen ve dvou lidech prostorný domek se čtyřmi místnostmi, tomu říkám fofr. Večer na oslavu skutečně zapálili ze starých trámů vatru, rozestavili kolem křesílka, chyběly jen pruty se špekáčky. Nač ale špekáčky? Opečeme si pořádné kusy z mamutí kýty!

Sotva se ale vatra rozhořela, přiběhlo několik sousedů, aby zjistili, co tady hoří. Pozvali jsme je tedy k oslavě, Nastasja jim donesla z domku křesílka, aby nebylo vidět, že jí vznikají přímo pod rukama, Dobryňa přidal každému tác s porcemi mamutí kýty, ovšemže vydávané za hovězinu, Kaščej donesl pár lahví pravého šampaňského, prý přímo z Francie, zkrátka jsme do oslavy zatáhli nejbližší sousedy, hlavně aby někoho nenapadlo volat hasiče.

Očekával jsem, že budu bydlet i nadále v Aládínově jeskyni poblíž Manuscriptu, ale teď už by se dalo velice pohodlně bydlet i v novém domku. Je prý pevnější než bych podle tloušťky stěn očekával, dá se snadno v zimě vytápět i v létě chladit, jistě mi tam bude příjemně.

„Máte doma v Rusku také takový dům?“ zeptal jsem se.

„Máme,“ přikývli Dobryňa s Nastasjou. „Jen na povrchu máme omítku, tvářící se jako dřevěná prkna, aby se tolik nelišil od okolních domů.“

„Já mám pořád svou starou dobrou chalupu,“ řekl Kaščej. „Už pět tisíc let! Kolem ní je plot a na každém sloupu je naražená lidská hlava. Jsou to umělecká díla z keramiky, ale odhánějí od mé chalupy zvědavce, jako kdyby byly pravé. Upřímně řečeno, já o dotěrné návštěvy nestojím. Ale Dobryňa s královnou si potrpí na radovánky vpravdě královské!“

Pravdou je, že oslava byla vskutku bohatýrská. Ani na nás nebylo znát, že se všichni potají strachujeme.

Ben Urzir nám ale dal dárek!

 


Zpět Obsah Dále

17.11.2017 09:07