Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Genetická past

Značky na mapě světa ukazovaly, že naše tři Manuscripty jsou v pořádku. Kromě mého se po odchodu inspektorů zbarvily na zeleno i dosud červené značky Dobryni a Kaščeje. Všechno se zdálo v pořádku, až na to, že řady Manuscriptů ve světě značně prořídly. A to Machjové ještě neskončili!

Věděli jsme už, že návštěva Machjů bude časově mnohem delší a neomezí se na návštěvu strážců. Šlo o to vydržet, než sami poznáme, jak to mysleli s »omezováním rozmnožování«.

Zatím pokračovalo mizení Manuscriptů v Americe, Africe i v Evropě. Kudy Machjové prošli, tam zůstalo jen málo zelených teček. Státy s převládajícím islámem zůstaly bez Manuscriptů, ale nesouviselo to jen s islámem. V Africe je vedle islámských zemí i pár křesťanských, ale nezůstala tam ani jedna zelená tečka. Bez Manuscriptů byla najednou spousta zemí i v Evropě.

„Nevypadá to zrovna povzbudivě,“ vzdychl si Dobryňa. „Mohlo by nás těšit, že je nás v Rusku poměrně dost. Ale netěší mě, jak málo nás zůstalo jinde.“

Napadlo mě, že některé strážce slíbili vrátit na svět tam, kde budou potřebnější. Naznačil jsem to ostatním, povzbuzení jsme potřebovali všichni. Ale nemohli jsme se tím utěšovat tam, kde předtím strážci byli. Tam se zcela jistě nevrátí. A bylo jich příliš mnoho zejména tam, kde bychom spíš očekávali jejich zachování.

Souviselo zmizení Manuscriptů v celé Británii s dřívějším koloniálním chováním Britů? Moc se o tom nemluví, ale Britové vynalezli koncentrační tábory a jejich chování v koloniích nebylo právě džentlmenské. Nebo to souviselo s rozmachem anglických muslimů v poslední době? Jen dva strážci zůstali v Rakousku a tři v Maďarsku, ale žádný v celé Francii, Německu, Skandinávii... Nejzápadnější výspou strážců zůstaly podle toho dvě zelené tečky v Rakousku a tři v Čechách.

Evropské hodnoty se Machjům zřejmě nezamlouvaly.

Nemusíme se tomu ale hloupě divit. Evropa má na hlavě pořádný škopek másla! Stačí si připomenout, že v Evropě začaly dvě světové války a z novější doby »humanitární bombardování«»mírové mise« na mnoha místech světa. Evropa se nemůže ani vymlouvat, že dělala jen poskoka Američanům. Dělala ho velice ochotně a s nadšením.

Amerika ale na tom byla ještě hůř. Proč se v celé Severní Americe nezachoval ani jeden strážce? Není to tím, že Američané byli vždycky na své války, armádu a zbraně pyšní?

„Jak sedláci u Chlumce!“ komentoval jsem to chmurně.

Musel jsem to ovšem svým návštěvníkům vysvětlit, nemohl jsem předpokládat, že budou znát i dějiny Čech. Ale když slyšeli příběh selské vzpoury nedaleko Chlumce, shodli se na tom, že je to příznačné.

„Také se říká vítězství krále Pyrrha,“ řekl Dobryňa.

Bohužel jen my strážci jsme věděli, že se chystá něco, co změní tvář světa. Lidé kolem nás nic netušili. A ještě dlouho si ničeho nevšimnou, než pochopí, že se něco děje.

Budou tomu pak říkat katastrofa.


Zvozygurové, nebo možná jejich inspektoři Machjové nám brány na Ókišež neodblokovali. Místo Ókišeže nám přidělili jiný svět, už třetí v pořadí, pojmenovaný »Figrozg«. Byl vlastně z těch tří nejhorší. Nebyl dokončený, pořád ještě na něm probíhal proces zvaný »valzóch«, obdoba toho, o čem pozemští odborníci zatím jen teoretizují jako o »terraformování«. Zvozygurové už to dávno zvládli i prakticky a Figrozg není ani zdaleka první svět upravený k obývání.

Bude to tedy záložní svět pro lidi Země, i když na něm není úplně bezpečno. Při vytváření půdy a moří se na mnoha místech pevnin vytvořily zrádné bažiny, jaké bývaly ve středověku i na Zemi, než je lidé trochu zkultivovali, a které jsou doposud tam, kde lidé na jejich kultivaci neměli čas a prostředky.

Rusové mají dodnes na svém území spousty bažin, takže to moji návštěvu neodradilo. Jakmile jsme se dozvěděli, že brány na »Figrozg« jsou volné, už se nezdržovali. Rozloučili se, nasedli na motorky a odjeli. Obdivoval jsem jejich odvahu, ale té měli dost odjakživa. Ve dvojici se navzájem jistili a ve světě »Figrozg« už bylo několik Manuscriptů, na které se mohli obrátit s telepatickou žádostí o pomoc. Současnými strážci na Figrozgu jsou dvounozí, ale čtyřrucí Zeirurbové. Dohlížejí tam na proces »valzóch«, po jeho skončení Figrozg opustí a vrátí se na svůj domovský svět Pewran. Zeirurbové nedělají úpravu světa poprvé a mají dostatek zkušeností, aby nedělali zbytečné chyby. S našimi strážci údajně chtějí vycházet přátelsky.

Zeirurbové museli začít v oceánech, ale tuhle etapu měli už za sebou. Oceánské řasy stvořily na Figrozgu dýchatelné ovzduší. Nedávno zde vyseli trávu, aby důkladně zpevnila povrch. Později začnou sázet stromky a až na závěr sem vypustí vybraná zvířata, některá snad převezmou i ze Země. V této chvíli však byly na Figrozgu pouze umělé geneticky vytvořené rostliny s vlastnostmi usnadňujícími proces valzóch.

První živočichové nebudou pocházet ze Země. Zeirurbové počítají s osvědčenými vlastními druhy, s nimiž se dá dosáhnout ve zdejší přírodě rychleji rovnováha. Když si vzpomeneme na pozemské experimenty, vyvstane nám zajisté před očima blamáž s vysazením králíků v Austrálii. Lidem se dosáhnout rovnováhu nepodařilo a výsledkem bylo nejprve značné přemnožení králíků a pak hromadné vyhynutí, když spásli všechnu dostupnou trávu. Příroda takové omyly řeší většinou katastrofami.

Inspektoři Machjové nám tentokrát znovu kladli na srdce, že na Figrozg nesmíme bez porady se Zeirurby propašovat žádné pozemské rostliny ani živočichy. Varovali nás zejména před těmi malými, jako jsou například hraboši. Právě hraboši se rozmnožili na Suvrudó, kde páchají škody, přenášejí nemoci a Hokýjové se jich nemohou zbavit.

„Nejsou myši i na Ókišeži?“ zeptal jsem se Manuscriptu po přečtení tohoto varování.

Svět Ókišež jsme ošetřili ohněm, nezůstalo na něm nic živého.

V současné době chladne a »valzóch« na něm začne od začátku.

U obydleného Suvrudó by tento způsob nebyl vhodný.

No, paráda! Svět »ošetřený« ohněm, kde nezůstalo vůbec nic živého! Padnout tohle do pracek našim khakimozkům, to by byl parádní horror! To se rozumí, že to u obydleného světa nejde! Je to ale opravdu radikální procedura! Ale i varování, že ji mohou vyvolat pouhé myši.

Musíme si dávat větší pozor.


Figrozg nebyl vlídný svět. Místy se už sice zelenala tráva, ale nikde nerostl žádný les a stromy tu opravdu citelně chyběly. Vlastně tu kromě trávy nic nerostlo. Přemek mi také říkal, že před čtyřmi sty lety rostla hustá tráva i na Ókišeži, ale když jsem tam byl s ním, byly tam místo trávy jakési sudovité stromy. Časem je Zeirurbové vysází i tady, ale teď tu prostě nic než tráva nerostlo.

Vzpomněl jsem si na román »Dobrý voják Švejk«. Rakouští vojáci tam dostali od vojenského soudu rozkaz oběsit odsouzence »na nejbližším stromě«, jenže se to stalo v maďarské pustě, kde široko daleko žádný strom nerostl. Rozkaz je rozkaz, vydali se tedy hledat strom. Večer se vrátili i s odsouzencem. I když jezdili celý den, žádný strom nenašli. Na Figrozgu by se mohli ujezdit, tady nerostly stromy nikde. Ještě nepřišel jejich čas.

Našel jsem si tam ale pěknou zábavu. Právě protože bylo na Figrozgu tak pusto, mohl jsem se tam prohánět vzduchem na huronkách, neboli podle Rusů na botkách samochodkách. Byla to zábava, jen ta krajina na Figrozgu byla příliš strohá. V místech, kde byly na Zemi Čechy, byla na Figrozgu planina. Chyběly tu řeky, nejvyšší kopečky měly sotva dvacet metrů výšky a většinu planiny pokrývaly bažiny. Jednotvárnější krajinu v Evropě těžko najdete. Možná v evropské části Ruska, ale spíš až dál na Sibiři.

Napadlo mě zaletět si za Dobryňou do Ruska, ale včas jsem si to rozmyslel. Botky samochodky byly vynikající nanejvýš pro krátkodobé létání, ale Dobryňa měl pravdu, na delší cestování se nehodily. Chybělo jim zařízení, kterému u letadel říkají autopilot. Člověk v nich musel neustále udržovat rovnováhu a vyrovnávat kdejakou odchylku. Ve výsledku to bylo namáhavější než jízda na kole a na lyžích. Obletět na nich okruh kolem Čech, to by ještě šlo, někteří lidé vydrží i Tour de France. Ale rozmyslel jsem si riskovat na nich cestu do Moskvy. Vyřeším to asi jinak, nejlépe indickou metodou.

Nechám to na Indy.


Bylo zajímavé seznamovat se s proměnami nového světa, ale změny se daly očekávat i na Zemi.

Dlouho se zdánlivě nic nedělo, ale to byl jen mylný dojem. U většiny opravdu závažných problémů se též dlouho nic neděje. I když někteří lidé rozpoznají neklamné známky blížících se problémů, nechávají si je spíš pro sebe, aby nesklidili výsměch za planý poplach. Pak se to obvykle dostane k politickým špičkám, které na problém »uvalí informační embargo«, prý aby nevnášeli mezi lidi paniku. Nakonec to tak jako tak propukne, až utajování problému nebude prostě možné.

Tomuto problému se začalo vědecky říkat »pokles natality« i když by bylo výstižnější nazývat to v některých oblastech ještě hůř, například »nulová natalita«.

Přestaly se tam totiž rodit děti.

V některých zemích to nebylo příliš zřetelné, ale v jiných to začal být děsivý problém. Skoro celá Afrika, donedávna pověstná raketovým přírůstkem obyvatel, byla najednou bez novorozenců. Prostě se přestali rodit. Porodnice, stavěné v rámci humanitárních pomocí, byly najednou prázdné. Tam to bylo vidět nejlépe. Mezi lidmi bylo pořád dětí víc než dost, ale jen od jednoho roku výš. Nebýt prázdných porodnic, možná by si toho nikdo ani nevšiml.

Panika vypukla zprvu jen mezi lékaři. Pak se do hry vložili »informačním embargem« politici, jenže jak se říká, šídlo v pytli neutajíš a brzy o tom štěbetali i vrabci na střeše. Ale také se říká, dokud člověk nestojí na pokraji propasti, nechce si její existenci před sebou připustit a až když vidí, že další krok bude znamenat smrtelný pád, zmocní se ho závrať a panika.

Paniku zmírňovaly zprávy z oblastí, kde tento jev nenastal, nebo nastal v tak nepatrné míře, že se dal zahrnout do statistické odchylky nebo jako periodické kolísání. V těchto krajích to jako problém necítil nikdo. V Čechách nenastaly žádné zádrhele, vše bylo zdánlivě v naprostém pořádku. Problémy nehlásily ani další země Evropy na východ od Čech. Mírný pokles porodnosti nastal všude, ale v Čechách se to krylo s mezidobím po jednom kratším baby-boomu, takže nikdo netušil, že se to vlastně nevyhnulo ani nám. Stejná situace nastala v zemích Visegrádské skupiny a dál v Bělorusku a Rusku. Dalšími zeměmi zdánlivě bez problémů byly Indie a zčásti Čína, kde se problém »nulové natality« objevil jen na malé části území.

Byly to ale jen ojedinělé ostrovy. Západní Evropu zaskočily prázdné porodnice ještě víc než Afriku. Celosvětově to vypadalo jako katastrofa a vlády postižených zemí požadovaly okamžitě svolat jednání na půdě OSN, jak se k tomu mají postavit.

Jako kdyby se tam někdy něco vyřešilo...


Asi jen my strážci jsme věděli, že je to dílo Zvozygurů, nebo jejich inspektorů Machjů. Neměli jsme nejmenší tušení, čím toho docílili, ale fungovalo to. Na mnoha místech Afriky se začali srocovat muslimové, kteří to považovali za výsledek zlovolného působení křesťanů a nepřestali s tím ani když se dozvěděli, že se to nevyhnulo ani jim. Někteří to zase přičítali Američanům, jenže i Američané byli mezi postiženými.

Polární záře z ISS

Polární záře z ISS

Na internetu se objevilo »vědecké vysvětlení«, které záhadu zdánlivě objasňovalo. Podle vědců to měl zavinit nezvykle silný »sluneční vítr«, proud částic ze slunce, který v kritickém období Zemi nepříznivě »olízl«. Toho roku byla sluneční aktivita silnější než jindy, na mnoha místech vznikaly různé elektrické poruchy a v polárních oblastech vzplály silné polární záře. »Nezasažené ostrovy« prý vznikly vlivem interference měsíce s částicemi, což mělo údajně na Zemi za následek dva nezasažené pruhy, první od Sibiře přes Bělorusko až k Čechám, druhý od Číny přes Indii a Indický oceán skoro až k Africe. Stačí tedy počkat, až odezní následky tohoto ozáření.

Bylo to velice zajímavé vysvětlení, ale potvrzovalo známou větu z Murphyho zákonů »Ke každému problému existuje aspoň jedno jasné, srozumitelné a obvykle jednoduché vysvětlení, které je však úplně vedle«.

Je sice pravda, že sluneční vítr tvoří energetické částice, ale Zemi před nimi chrání magnetismus, takže částice sklouznou po magnetických silokřivkách. Ale kromě toho se ozáření částicemi projevuje jinak. Ne že by se po ozáření přestaly rodit děti, ale rodí se poznamenané různými malformacemi. Tohle bylo něco jiného!

Nicméně »vědecké vysvětlení« většinu lidstva uklidnilo. Dobrá, počkáme si, až odezní následky!

Kromě strážců nikdo netušil, že tohle jen tak neodezní a že sluneční vítr za nic nemůže. I když byl opravdu silnější.

Byla to čistě náhodná shoda okolností.


Místo návštěvy Rusů jsem navštívil rodiče. Nebyl jsem se za nimi podívat už dlouho a už mě kvůli tomu hryzalo svědomí.

Vzal jsem si ale s sebou trochu zlata po prastrejčkovi Ivanovi. Má se u mě válet, nebo ho mám účelně použít? Rozhodl jsem se koupit rodičům novější auťák, ti ho ještě využijí. Doteď si museli vystačit s levnými rezavými ojetinami, ať si teď pořídí novější.

Zvážil jsem metr zlatého drátu, přepočítal a odstřihl z cívky zlata za půl milionu, to se mi vešlo i do kapsy. Pro jistotu jsem to rozdělil na pět dílů, abych nešokoval jen jednoho zlatníka.

Autobusem cesta ubíhá pomaleji než vlastním autem, zato se může člověk rozhlížet po krajině a nesledovat pořád jen asfalt před sebou. Zaujal mě ale hovor spolucestujících na sedadle za mnou. Bavili se tak hlasitě, že jsem je prostě slyšel ať jsem chtěl nebo nechtěl. Předmětem hovoru byla navíc světová populační krize, takže jsem nastražil uši, aby mi nic neuteklo. Ti dva byli podle všeho manželé a oba lékaři, bavili se totiž odborně a zdálo se mi, že o tématu vědí víc než co zatím proniklo mezi lidi. Čím déle jsem je poslouchal, tím to bylo i pro mne zajímavější.

Svět dnes řídí starci. Ani století miliardáři ještě neuvažují o předání pomyslného žezla mladším. Nepociťují soucit se svými potomky, soucit je pro miliardáře protimluv. Miliardáře může oslovit jen strohý kalkul.

Jenže i ten kalkul je může účinně varovat před nebezpečím. Ne že by jim záleželo na milionech jejich otroků, ale přece jen by se přílišný úbytek pracovní síly brzy dotkl i vládců. Vládce bez poddaných může být ostatním jen pro smích.

Světovládci velice rychle pochopili, že to, co se děje, není důsledek ozáření slunečním větrem. Prozíravý vládce si vydržuje dvojí druh vědců. Jedni slouží k běžnému balamucení veřejnosti, tito »vědci« jsou schopní »dokazovat«»blahodárný vliv kouření na lidské zdraví«, umí podpořit i jakkoliv škodlivou výrobu, jen když přináší jejich vládcům zisk a byli by ochotní obětavě i na sobě dokazovat neškodnost radioaktivity.

Druhá, méně početná skupina vědců, nemá s veřejností nic společného. Slouží přímo vládcům a na rozdíl od první skupiny svým chlebodárcům nelže. Zatímco první skupina podporuje vše, co přináší zisky, i když to poškodí miliony lidí, druhá skupina se stará o skutečné blaho svých pánů. Proto nejsou žádnou výjimkou ani století miliardáři, vždyť o jejich zdraví pečují špičkoví lékaři, placení za pravdu a ne za zisky farmaceutických koncernů.

Výzkumy těchto vědců se však na veřejnost nedostanou. Slouží výhradně vládcům, aby se mohli uvědoměle rozhodovat. Aby jim rostly zisky, ale aby nedošlo ke zhroucení hospodářství. Aby dokázali posoudit i katastrofy.

Tentokrát zřejmě vyhodnotili, že »pokles natality« ohrožuje jejich světové panství. Ačkoliv to tak zatím nevypadalo a »vědci« se to snažili zlehčovat, »pokles natality« hrozil vyhynutím velké části lidstva. Statistiky již ukázaly nezadržitelné stárnutí populace s nebezpečím zhroucení životní úrovně právě v nejrozvinutějších zemích. Vzniklý chaos by už byl proti zájmům světovládců.

Zprávy ze světa jsou rovněž dvojí. Jedny řídí specialisté na »tvorbu veřejného mínění«, druhé bývají pravdivé, ale veřejnosti nedostupné. A právě ty varovaly, že země nezasažené »poklesem natality« mají jako jediné naději přežít.

Co to ale bylo za země? Vždyť to byly právě ty, které zatím vzdorovaly snahám o přivtělení do globálního panství současných světovládců! Ty jediné že by přežily hrozící chaos? Nikdy!

Světovládci pochopili, že mají poslední možnost, jak tyto vzpurné země dostat pod svou vládu. Musely však využít veškeré své technologické i početní převahy. Dokud ji mají. S přestárlou armádou už toho mnoho nesvedou. A kdyby je přece nedokázali porazit a ovládnout, pak je aspoň vezmou s sebou do pekla.

Země »Euroatlantické civilizace« prudce zvýšily nábor do armád Severoatlantické vojenské aliance.


Rodiče jsem pochopitelně potěšil. Jak jinak, když jim přijde na návštěvu úspěšný syn, dnes už dokonce »samostatný odborný správce historických artefaktů«. Nejprve jsem si usmyslel, že je ohromím platem, jaký mi mohl táta leda závidět, ale došlo mi, že by to byla příliš libová frajeřinka. Vždyť jsem žádný zdanitelný plat nepobíral, i když jsem stát neobtěžoval ani žádostí o podporu v nezaměstnanosti ani o dávky v hmotné nouzi. Peníze jsem sice měl, dokonce na klasickém kontě, kde postupně podléhaly inflaci, ale to mi vůbec nevadilo. Udavte se jimi, finančníci!

Tento týden tam ale přibylo pět plateb v celkové sumě přes půl milionu - cena zlata mezitím opět mírně rostla. Zakoupil jsem tedy rodičům nejnovější škodovku, aby si poprvé v životě užili nového auta, když celý život jezdili jen v rozhašených ojetinách.

Nejprve nechtěli tak drahý dar přijmout, ale ukecal jsem je. Mají na to přece právo! Naznačil jsem jim, že jako »samostatný« odborný správce dostanu brzy přidáno, ale že peníze nejsou pro mě ani problémem, ani fetišem. Žiju si dobře, plat mám slušný, výdaje malé, neflámuji a do hospody chodím jednou za půl roku, takže se mi už podařilo ušetřit na pořádné auto. Ale protože já ani pořádné auto nepotřebuji, věnuji ho jim.

„Máš vůbec čím jezdit?“ ptal se mě táta. „Nechceš aspoň naši starou škodovku?“

Přijal jsem tedy jejich starou škodovku, jistě mi bude stačit. Většinou ji ale nepotřebuji, mám »služební vozidlo«, sdělil jsem jim. Vždyť to byla pravda, měl jsem přece »botky samochodky«.

Strávil jsem doma nádherný víkend, ale pak jsem prohlásil, že musím jít v pondělí do práce a rozloučil jsem se s nimi. Viděl jsem ale, jak jsou na mě oba pyšní.

Ještě se sem budu rád občas vracet!

 


Zpět Obsah Dále

13.11.2017 16:38