Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Invaze

Ruský delegát odletěl z New Yorku na »další konzultace do Moskvy«, ale s jeho návratem do Spojených států už komentátoři ani nepočítali. Rusové měli už delší dobu ve Spojených státech jen minimální počty diplomatů, nebyl pro ně problém odvolat je do Ruska. Očekávalo se přerušení diplomatických vztahů mezi oběma velmocemi, což by se v podstatě rovnalo vyhlášení války. Je všem známo, že Spojené státy zásadně války nevyhlašují, ale útočí bez vyhlašování válek, aby neztratily výhodu překvapení.

Samy dodnes Japonsku srdceryvně vyčítají přepadení Pearl Harboru, kdy Japonci válku vyhlásili, ale až současně s útokem. Podle Američanů tím pošlapali veškeré civilizované zásady.

Které sami nedodržují.

Jak vyhlásil jejich prezident Obama: »Yes, we can!« neboli »Ano, my můžeme všechno!«

Staří Římané tomu říkali: »Quod licet Iovi, non licet bovi.«

Česky: »Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.«

Není ale dobré považovat se za bohy...


Kvůli sledování jednání Organizace spojených národů jsem přerušil sledování amerického prezidenta. Hodlal jsem to ale brzy nahradit. Kýrsek umožňoval návraty v čase, něco jako přehrávání televizních pořadů ze záznamu.

K mému překvapení v té době navštívili prezidenta v Bílém domě tři vysocí generálové a zatímco americký delegát sehrál na zasedání rozhořčení nad výroky ruského delegáta, prezident vydal pokyny k zahájení »překvapivého« útoku. Záminka byla dávno známá: »Rusové odmítli ukončit zákeřné napadení Západu«, šlo už jen o to, využít překvapení.

Nezbylo mi než varovat Dobryňu. Naštěstí máme telepatii, kterou nikdo na světě nedokáže odposlouchávat a Dobryňa se mi ozval ihned, bez dlouhého čekání.

„Co máš na srdci, malyš?“ zeptal se mě a jako kdybych za tím viděl jeho úsměv.

„Američané zaútočí na Rusko!“ vysypal jsem na něho svou novinku. „Jako první poslali neviditelný bombardér, aby se kryl v radarovém stínu letadla s vaším ministrem zahraničí. Kdyby se jim to podařilo, vymažou Moskvu z mapy!“

„O tom víme,“ řekl Dobryňa klidně. „Lepší zpráva je, že o tom vědí i Machjové. Právě oni nás varovali, ať proti tomu nic nepodnikáme. To letadlo máme nechat jim.“

„Hned po něm mají odpálit všechny své atomové rakety,“ pokračoval jsem. „Americký prezident už podepsal rozkazy a má připravený projev k národu!“

Machjové o tom vědí,“ ujistil mě Dobryňa. „Nemusíš se bát, ruské rakety nevzletí.“

„Toho se právě bojím!“ opáčil jsem. „Jestli je Američané zničí ještě na zemi...“

„Napadlo tě už někdy, kolik energie je potřeba ke stvoření dvaceti kilogramů mamutího chobotu?“ zeptal se mě Dobryňa. „Zkus si to spočítat! Vyjde ti, že je to obludná porce. A bojíš se, že civilizaci s takovými zdroji energie ohrozí pár tisíc nepatrných hlavic, i když obsahují plutonium?“

„Kdyby to vzali za svou věc Machjové, byl bych klidnější,“ přiznal jsem trochu ulehčeně.

„Už se stalo,“ řekl Dobryňa. „Ten neviditelný letoun právě překračuje hranice našeho vzdušného prostoru. Podle všeho tím začala třetí světová, ale zkus ho sledovat, uvidíš!“

Dobrý nápad, ale měl přijít dřív. Kde je teď budu hledat?

Požádal jsem kýrsek, aby zobrazil vzlet letadla s ruským ministrem a zrychleně ho sledoval na jeho cestě do Moskvy.

Dlouho se nic nedělo, ale zhruba po polovině jeho cesty se za ruské letadlo skutečně zavěsil neviditelný bombardér. Přilepil se za ním jako vlk, sledující jelena. Přistihl jsem se, jak na kýrsek mlaskám jako na koně, abych ho popohnal v čase vpřed, pokud možno do současnosti. Tak rychle to ale nešlo, kýrsek skákal po pěti minutách za každou vteřinu a pokaždé jsem musel opravovat směr, aby mi oba letouny nezmizely ze zorného pole. Nestačil jsem sledovat, co je dole, věděl jsem jen, že už je nad Ruskem.

Bombardér se náhle vzepjal a zamířil strmě vzhůru. Raději jsem se odpoutal od ruského letadla, klidně pokračujícího v letu, abych mohl sledovat let »neviditelného« monstra. Viděl jsem je jasně a zřetelně, neviditelné mělo být jen pro radary. Letoun letěl stále výš a výš a už bylo vidět, že to není v úmyslu jeho posádky. Motory začaly místo ohně plivat oblak nespáleného paliva, kolem letadla už nebylo dost vzduchu, aby turbíny nějaký nabraly, ale letoun ještě víc zrychloval a Země se vzdalovala.

„A je po válce!“ prohlásil spokojeně Dobryňa. Pořád ještě jsme se v telepatii neroztrhli, ale on zřejmě sledoval něco jiného.

„Co je s tím letadlem?“ zeptal jsem se ho zvědavě.

Dobryňa jistě věděl víc než já a nebyl skoupý na odpověď.

„Míří do vesmíru,“ odpověděl. „Nejen letadla, ale všechna svoloč, co nese atomové hlavice. Změnily směr a nabírají druhou kosmickou rychlost. Ještě že jsem Vovku varoval, aby nepodnikl protiútok! Dopadli bychom stejně jako Amíci, jen bychom přišli o sympatie MachjůZvozygurů.“

„To budou ty potvory létat vesmírem?“ zeptal jsem se. „Co kdyby se některá raketa po obletu slunce zase srazila se Zemí?“

„To nehrozí,“ ujistil mě Dobryňa. „Dlouho nebudou slunce obíhat, Machjové je nasměrovali proti směru obíhání Země. Tím jim daly eliptickou dráhu protínající sluneční koronu, kde shoří. I kdyby některé hlavice vybuchly, proti slunečním protuberancím to jsou jen prskavky.“

„Ale co posádka toho letadla?“

„Není jediné, jsou jich stovky,“ ujistil mě Dobryňa. „Ale kdo bombarduje jiné atomem, musí počítat i se smrtí. A ne tak rychlou, jako by byla při sestřelení letadla. Nejprve ať si všichni uvědomí, co se s nimi děje! Letadla se zvolna otáčejí, ať posádky vidí, jak se nezadržitelně vzdalují od Země. Také shoří na slunci, ale mnohem dříve jim dojde vzduch. Smrt udušením tolik nebolí, ale hrůzy si užijí dost. Lituješ je?“

„Zasluhují si to a přeju jim to,“ řekl jsem.

„My také,“ přidal Dobryňa.


Vrátil jsem se do Bílého domu právě včas, abych zastihl projev amerického prezidenta k národu a světu.

Byl hodně nervózní a dalo se to pochopit. Zatímco všechny radary kolem Ruska prohledávaly oblohu, jestli neobjeví atomové rakety letící na Ameriku, musel rychle odvysílat projev, který nažene miliony Američanů do protiatomových krytů v očekávání odvetného úderu. Kolem Ruska netrpělivě číhaly tisíce protiraket, aby ruské střely sundaly ještě na vzestupné dráze, aby síla jejich výbuchů ještě víc přispěla k úplné devastaci Ruska.

Zatím ale nic nenasvědčovalo, že by Rusové raketové střely odpálili a prezident nemusel příliš spěchat. Nervózní by byl asi na jeho místě každý, ale jak se říká, kostky jsou vrženy a uvidíme, kolik padne. Zatím se zdálo, že překvapující útok Američanům vyšel. Z podzemních sil už zřejmě atomový pozdrav nepřijde, ty byly všechny dávno předem zaměřené. Zbývají atomové ponorky a mobilní odpalovací rampy, kdoví, kde všude to ti strejcové v ušankách mají schované. Některé by mohly ještě překvapit.

Prezident se před kamerami nadechl a začal číst.

Dámy a pánové, spoluobčané!

Ruský medvěd vystrčil už zase drápy a začal celému lidstvu škodit! Nesmíme trpně čekat, až svou vražednou práci dokončí! Musíme přerušit působení sil, kterými nás Rusko chce úplně vygumovat z mapy světa! Když to sami Rusové odmítli přerušit, máme svaté právo donutit je k tomu i silou!

Vědom si obrovské zodpovědnosti, vloženou mi na bedra občany, vydal jsem příkaz zahájit letecké útoky na vojenské cíle Ruska. Musíme najít a zničit zdroj zákeřných sil, hrozících nám genocidou! Máme právo na sebeobranu i za cenu mnoha obětí na obou stranách.

Naše letectvo již v této chvíli ničí vojenské cíle na celém území Ruské říše, jeho obávaná letadla i rakety.

Všemocný Bůh nám dává oprávnění...

V té chvíli ale vtrhl do Oválné pracovny jeden z tajemníků a bez ohledu na zděšené pohledy všech začal křičet.

„Zastavte to! Vypněte to! Přerušte to! Ani slovo do éteru!“

„Co je?“ podíval se na něho bezradně a zděšeně prezident.

„Katastrofální debakl v Rusku!“ vykřikl tajemník.

Na dvou ze tří televizních kamer poslušně zhaslo červené světélko, signalizující přenos signálu.

„Chcete říci, že naše operace selhala?“ vyhrkl prezident.

„Ani jedna z našich atomových hlavic nezničila cíl!“ rychle vysvětloval tajemník. „Ani jedna exploze a všechny jsou fuč!“

„Jak - fuč?“ zeptal se nechápavě prezident.

„Když jste vydal rozkaz zahájit útok proti Rusku,“ obrátil se na něho tajemník přímo, „vzlétla letadla i strategické a taktické rakety. Jenže po přeletu hranic Ruska všechno nečekaně zmizelo z radarů! Žádná družice nezaznamenala jediný atomový výbuch! Poslali jsme na Rusko všechno co máme, nebo nám ještě nějaké hlavice zůstaly?“

„Jistěže zůstaly,“ odvětil prezident. „Nemůžeme si dovolit nemít stejnou hrozbu i proti Číně a Indii!“

„Ještěže aspoň tak!“ oddychl si tajemník. „Představa, že teď stojíme proti Rusku úplně bezbranní, je příliš děsivá!“

„Jestli jsme ale ruská raketová sila nezničili, mohou z nich rachejtle každým okamžikem vyletět!“ úpěl prezident. „Musíme před ruským útokem včas varovat národ!“

„Ale co když ten útok nepřijde?“ varoval ho tajemník. „Na ruské straně je naprostý klid, na radarech nic není. Ani satelity nic podezřelého nezaznamenaly.“

„To nic neznamená!“ řekl prezident. „Jestli nás Rusové na samém počátku války záhadně odzbrojili, je to pro ně mimořádně příznivá situace. Znáte jediný důvod, proč by se jí teď nepokusili využít k drtivému protiútoku?“

„Nemusí toho využít vojensky,“ naznačil tajemník. „Mohou toho využít jinak! Když své nukleární převahy nevyužijí, nemusí to být slabost. Mohou tvrdit, že nás nepovažují za nebezpečné a nestojíme jim ani za ránu! To by mohlo mít demoralizující vliv na naše spojence i na naši vlastní armádu! I před světem se tím dá krásně argumentovat! Oznámil jste světu zahájení války, to nejde jen tak zaretušovat! Bylo by krajně trapné, aby nám to Rusové po nejbližších sto let předhazovali!“

„Můžeme prohlásit, že jde o podvržené vysílání!“ napadlo prezidenta. „A je to bezpochyby dílo Rusů, ti vlezou všude!“

„To by bylo ještě trapnější,“ namítl tajemník. „Všechno na Rusy svádět nemůžeme a před naší armádou se to dá těžko zatajit, všichni už vědí totéž co my!“

„Armáda dostane rozkaz mlčet!“

„Armáda bude mlčet... až na pár tisíc pacifistů...“

„Co tedy chcete dělat?“

„Nezbývá prakticky nic jiného než odvolat tu operaci,“ řekl tajemník. „Nevrátilo se jediné naše letadlo, podle všeho tam naše letecké síly přišly o elitu. Dovedete si představit debakl pozemní operace pod ruskou vzdušnou nadvládou? To by byly jatky, jenže na naší straně! Musíme se teď připravit na drtivý protiúder. Ne vojenský, jen diplomatický, ale dodali jsme jim k němu úžasnou munici, pánové!“

„Oni nás napadli tou... tou »nulovou natalitou«!“ umíněně opakoval prezident. „My se jen bráníme a na to máme právo!“

„Vážně věříte, že jsou vždycky a za vším Rusové?“ ušklíbl se tajemník. „Ono je to pohodlnější než zjistit skutečnou příčinu a vypátrat skutečného viníka. Jenže ať už je to dílo přírody nebo nějakého nepřítele lidstva, když udeříme na nepravého, nic tím nedokážeme a může se to se vší pravděpodobností opakovat.“

„Co byste teď udělal vy na mém místě?“ podíval se na něho prezident nerozhodně.

„Na vašem místě bych se zastřelil,“ řekl tajemník. „To vám ale radit nemohu. Odvolejte aspoň vojenské operace, nebo to pro nás dopadne ještě hůř!“

„Co myslíte tím »ještě hůř«?“

„Třeba ruskou vlajku nad Bílým domem,“ řekl tajemník. „A šibenice pro všechny, kdo se sami včas nezastřelí. Jako dopadl Hitler se svými nejbližšími! To je riziko každé prohrané války.“

„Myslíte, že by to mohlo dopadnout až tak zle?“

„Vyloučit se to nedá...“

 


Zpět Obsah Dále

17.11.2017 22:43