Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Omluva

Nemít znalost přimražení, do nějakého vochlování bych se nehrnul. Uvědomoval jsem si, že jsem opilý, nejsem na to zvyklý. Abstinent sice nejsem, ale s alkoholem se nekamarádím a jak se říká, opilý abstinent je nejtrapnější.

Domů jsem však dorazil v pohodě a spal bych až do oběda, kdyby mi na klepadlo nezačal kdosi vytrvale bušit.

Koho to sem čerti nesou?

Mohl to být kdokoliv ze vsi, mohli to být i rodiče, možná i někdo známý, i když nevím, kdo by znal moji adresu. Být to ale někdo ouřední, namíchl by mě nejvíc.

Hodil jsem na sebe domácí oblečení a vyšel ze skály. Asi jsem se měl nejprve podívat kýrsekem, jenže po včerejším flámu v hospodě mě to prostě nenapadlo.

Přede dveřmi ale na mě čekala Nováčkova dcera Zdena. Tu bych tedy čekal ze všeho nejméně. Co mi k ní naopak pasovalo, byl její otrávený výraz v obličeji.

„Přejete si něco, slečno?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Jdu se vám omluvit za včerejšek!“ prohlásila dosti úsečně.

„Za co?“ nechápal jsem.

„Za ten včerejšek,“ opakovala. „Otecko usoudil, že bych se omluvit měla, takže musím. A protože mě varoval, že se vás na to zeptá, donutil mě dojít za vámi, abych se teda omluvila.“

„Proboha, ale za co?“ opakoval jsem.

„Za ten včerejšek přece!“ opakovala už trochu naštvaně, jako by ji mé nechápání dráždilo ke vzteku.

„Ale za co?“ nedal jsem se tím vytočit. „Už včera jsem přece vašemu panu otci řekl, že se nemáte za co omlouvat! Vůbec nechápu, proč vás k tomu nutí? Jednak jste očividně řekla pravdu a nic než pravdu, ta mě ale neuráží. Za druhé jste řekla jinými slovy totéž, co o sobě říkám já, čímž jsme se skoro shodli...“

„Řekla jsem vám »nýmand« a že bych to s vámi schytala!“

„To jste mi připomněla celkem zbytečně, to si pamatuji,“ odvětil jsem. „No a čím se to liší od mého vlastního hodnocení? Já jsem tvrdil, že moje životní zásluhy nejlépe popisuje přísloví o unaveném štěstí, které si sedne i na vola a dodal jsem, to byste to se mnou schytala! Čím se lišíme?“

„Ale já jsem to tak doslova nemyslela,“ řekla mírněji. Bylo znát, že ji naše shoda, jak jsem ji prezentoval, docela pobavila.

„Ale myslela,“ zavrtěl jsem hlavou. „To bylo tak upřímné, že už jsem dlouho takovou upřímnou kritiku neslyšel. Ale pořád nechápu, jaký by byl důvod k omlouvání? Upřímnost? To snad ne! Pravda? Někomu pravda vadí, mně ne!“

„Jenže já se omluvit musím, táta by zuřil,“ odsekla.

„Upřímnou soustrast!“ pokýval jsem hlavou. „Víte co? Teď vám slíbím, že kdyby se na to náhodou váš otec zeptal, budu před ním tvrdit, že jste se omluvila, tečka a puntík. Ale bude to vlastně jen taková kamufláž, protože se nemáte zač omlouvat. Jste pro?“

„Jsem pro,“ přikývla. „Ale nechápu to.“

„Ale chápete!“ ujistil jsem ji. „Omlouvat se mi nemusíte, já s vámi souhlasím. Ale kdyby se pan otec zeptal, potvrdím mu, že jsem omluvu přijal. Matematicky to bude v pořádku.“

„Proč matematicky?“ zeptala se zaraženě. V mezilidských vztazích nebývá přece matematika tak často upotřebitelná.

„Protože nulová omluva je vlastně také omluva, i když má hodnotu nula,“ objasnil jsem jí. „Poslyšte, kvůli takové hlouposti vás otec žene přes půl vesnice a ještě až sem?“

„Táta je někdy takovej,“ pokrčila rameny.

„To se musím pochlubit, že mám lepší rodiče,“ řekl jsem. „Ti mě už dlouho takhle nesekýrují.“

„Upřímně gratuluji,“ řekla kysele.

„Ale stejně,“ řekl jsem. „Za tu zbytečnou cestu si zasloužíte nějaký bonus. Nedáte si u mě aspoň kafe? Nebo něco jiného?“

„Jestli vám to nebude proti srsti, radši bych se otočila a šla domů,“ navrhla něco jiného. „Účelem cesty bylo odvrátit tátovy sankce a jestli mu potvrdíte, že jsem se přišla omluvit, mělo by to skončit. Po žádném bonusu netoužím, chci jen potvrzení, že si nic nedlužíme. Stačí ústně a když jste na to přistoupil, tím lépe.“

„Jenže teď se cítím dlužníkem já,“ přerušil jsem ji. „Musela jste si kvůli mně udělat pěknou zacházku a to bych cítil jako dluh. Dobře, nechcete kafe, chápu to. Tak si aspoň ode mne vezměte na cestu »poreot« a můžeme se oba cítit vyrovnáni.“

Otočil jsem se ve dveřích, aby nebylo vidět, jak mi veliký plod skočí přímo do dlaní. Když se to stalo, obrátil jsem se k ní a malý dáreček jí podal.

„To jistě sníte cestou, než dojdete domů,“ pobídl jsem ji.

„Co je to?“ zeptala se zaraženě, ale plod přijala.

„Vždyť říkám, »poreot«, tak trochu cizokrajné ovoce. Má tu výhodu, že nemá pecky a dá se sníst beze zbytku. Jmenujete se Zdena, že?“

„Jistě,“ zamračila se. „Nač to chcete vědět?“

„Já jen, jak vám mám říkat, kdyby se táta ptal,“ usmál jsem se. „Takže Zdena Nováčková?“

„Jo,“ přikývla.

„Tak tedy - sbohem, Zdeničko! A nenechte si organizovat život od rodičů! A mějte se hezky! “

„Sbohem!“ odvětila.


Uvědomil jsem si jedno. Když budu holky takhle od sebe odhánět, žádnou si nenajdu. Ale na druhou stranu žádnou nechci, tak co? Dobryňa mi ukázal, že bych si mohl nějakou najít a udělat z ní svou učednici, ale to vůbec nemusí být v tomhle století. Nač spěchat? Dobryňa si našel Nastasju, když mu bylo devět set let. To už byl »starý mazák«, něco v životě zažil, ledacos dokázal, i v Manuscriptu se vyznal, mohl ji tedy přijmout za »učednici«.

Kdybych přijal za učednici nějakou dnešní holku, měl bych proti ní opravdu miniaturní náskok a ještě by se mohlo stát, že mě předběhne. Aby pak učednice poučovala Mistra? Musel bych se hanbou propadnout! Ba ne, z toho mraku pršet nebude!

A jak to říkal Pišta? »Co můžeš čekat od blbé blondýny?« No, skoro to tak vypadalo. Pišta je ovšem hulvát s osmi třídami a velkého machra může dělat jen ve svém skladu. Proč ho ostatní respektují? Protože na podzim bude zemědělské družstvo prodávat brambory a on je může komukoliv svévolně odepřít a tvrdit, že »brambory došly«. Proto se kdekdo snaží vycházet s ním po dobrém. Brambory nepotřebuji a podkuřovat mu nebudu, ale tady na vsi jsem bílá vrána, většina dělá, jako by Pištovy vtípky byly kdovíjak chytré, nikdo mu do očí neřekne, že je hulvát a pitomec, i když vypadá a chová se jako »Blbec z Xeenemuende«. Kdo si ještě ten film pamatujete? Jenže tamten blbeček dokázal aspoň geniálně stavět a zaměřovat své rachejtle, Pišta umí jen tlachat v hospodě.

Ba ne, nejprve musím zvládnout Manuscript, ještě se mám hodně co učit. A když si za devět set let najdu nějakou učednici, musí to být holka na úrovni doby. Do té doby se ještě spousta věcí změní nejen ve světě, ale i mezi lidmi.

Už to vlastně začalo...


»Nulová natalita« je vážně příšerný zásah! I když se projeví jen na prázdných porodnicích a problém nevznikne hned. Zatím to vypadá jako maličkost, nikoho to netrápí, dokonce ani páry, které se marně snaží pořídit si dítě. Vidí ho jen statistici a lékaři. Ti ovšem bijí na poplach. Z porodnic se problém přenese do škol, později do armády a naplno to vypukne, když chybějící generace nedoroste do produktivního věku, nepřevezme na sebe břemeno hospodářství a jak se říká, »populace beznadějně zestárne«.

Jenže do té doby vidí problém jen ti potrefení. Jako první to postihne porodníky, ale šíří se to lavinovitě. Nepotřební porodníci a dětští lékaři se asi časem přeškolí, učitelé a vychovatelé nahradí chybějící dělníky ve výrobě, ale to všechno jsou jen dílčí záplaty, které nemohou postihnout jádro problému.

Až to pochopí všichni, bude na nápravu pozdě.

Naivní pokusy o dovoz »biologického materiálu« vystřídají stejně naivní pokusy o dovoz dětí k adopcím. Nebude odkud je brát. Problém bude mít většina světa a kde bude menší, nastane přísná ochrana dětí. Pirátské únosy mohou být úspěšné jen dokud jim »méně postižení« nebrání, ale dřív nebo později dojde všem, že děti jsou jejich největším bohatstvím, které nesmí vypočítavě prodávat.

I když to mimozemšťané uvolní, pro »postižené země« to bude tak velký výpadek, že se z toho budou vzpamatovávat aspoň pět generací. A kde to neuvolní, tam lidé vyhynou jako dinosauři.

Svět bude bez nich lepší.


Od televizního vystoupení Dobryni mi ale bylo jasné, že na mě nebudou mít ruští přátelé čas. Nastala jim tvrdá fuška přímo v Rusku. Vzali si za úkol vysvětlit lidem, v čem je mimozemský zásah spravedlivý. Ruské porodnice byly pořád stejně plné, plno dětí přibývalo i mimo ně, takže se zdálo, jako kdyby byli Rusové vyvoleným národem mimozemšťanů.

Bylo to však jen zdání. »Nulová natalita« tvrdě dopadla na dosavadní elitu Ruska. A tím hůř, že všude kolem se zdánlivě nic podezřelého neprojevilo, jen na rodinách oligarchů. Nepomohla jim žádná nadstandardní péče, ani nejlepší specialisté. Za jiných okolností by si jistě zaplatili dražší lékařskou péči na vytouženém Západě, ale právě tam si nikdo ze světových kapacit nevěděl rady o nic víc než v Rusku.

Oligarchové se konečně vzchopili k útoku. Smečka ruských právníků podala trestní oznámení na jediného viditelného viníka, Dobryňu s Nastasjou. Byla to podle nich přímo čítanková ukázka vlastizrady, neboť se proti své vlastní zemi spojili s nepřátelskou mocností. Podle té definice si byli naprosto jistí úspěchem, jenže s mimozemšťany nebyla žádná země ve válce a Rusko zachránili před atomovým útokem, jakápak »nepřátelská velmoc«? Ačkoliv celý soudní dvůr patřil k téže elitě, tuto námitku nepřekonal. Tím hůř, že se proces stal velice vděčnou mediální záležitostí, neboť oligarchové předem avizovali opačný rozsudek a médiamachři se na něj těšili jako dítě na novou hračku. Nedovedli skrýt zklamání nad neúspěchem »tak jasného případu«.

Obhajobu však vzal jakýsi Sergej Voronin, starší právník se šedivou hlavou. Však mu také byly čtyři tisíce let, o tom ovšem ze soudců nikdo nevěděl. Sergej se kdysi zaměřil na ruské právo, aby omezil zvůli elity v soudcovských talárech. A i protivníci mu museli přiznat, že ruské právo ovládal.

Vzápětí rozmetal i další žalobu, kdy někteří příslušníci elity žalovali Dobryňu s Nastasjou z ublížení na zdraví nedobrovolnou sterilizací. Celkem snadno dokázal, že jeho klienti na tom neměli podíl, žaloba je od základu absurdní, navíc zpochybnil i samotné ublížení na zdraví, které je podle něho těžké prokázat, neboť se ničím neliší od přírodní neplodnosti.

Buď jak buď, Dobryňa a Nastasja strávili pár nepříjemných hodin na výsleších a před soudem. Přes nepochybnou zaujatost je však vyšetřovatelé nedokázali usvědčit a Moskevský soudní dvůr pak odsoudit, i když se i zaujatí soudní znalci snažili seč mohli.

Tudy zkrátka cesta nevedla.


V Čechách zatím vládla neutrální nálada. Odpůrci Ruska se čertili, že mimozemšťané pomáhají právě Rusákům a Američany nespravedlivě trestají. Odpůrci Američanů tvrdili, že za atomovou válku měl být ještě tvrdší trest, jejich příznivci poukazovali na to, že mimozemšťané potlačili natalitu Američanů mnohem dřív, což bylo nespravedlivé. A za všechno beztak může Putin! Ten se jistě sčuchl ke škodě Amíků i s mimozemšťany!

V Čechách se nic podezřelého nedělo. »Nulová natalita« se ještě nemohla projevit, nikdo netroubil na poplach. Porodnice nebyly sice naplněné, ale děti se rodily a chyběl důvod k panice. Objevily se nějaké příznaky poruch, ale daly se zahrnout pod vliv špatného životního stylu, zejména chemicky ošetřených potravin. Dalo se proti tomu namítat, že sousedi v Německu mají potraviny kvalitnější, ale problémy mají větší.

Do toho přišla další zajímavá zpráva.

U sousedů v Polsku na tom byli podobně jako v Čechách. Dětí měli dost, vláda podporovala rodiny víc než u nás, jenže tam v jednom mimořádném televizním vysílání vystoupil jakýsi Jacek Polak s populárně naučným pořadem o mimozemšťanech. Při tom ohromeným divákům ukázal nejen několik obrázků vesmírných bytostí, ale na důkaz toho, že se zná s mimozemšťany a vystupuje v Polsku jako jejich vyslanec, přinesl do televize i »mimozemské ovoce poreot«. Jako důkaz to stačilo, neboť přivolaní odborníci na cizokrajné ovoce museli přiznat, že tohle ovoce neznají, takže pokud nejde o nějakou neznámou pozemskou odrůdu, dal by se připustit i jeho mimozemský původ.

Jacek Polak však začal divákům v Polsku objasňovat dosud neznámý pojem »genetického počitadla«. Zejména jak dopadnou všichni nevěrníci a nevěrnice.

„Kdo zhřešil proti přikázání »Nesesmilníš«, mohl si dojít ke zpovědi, získal odpuštění a hřešil vesele dál,“ hlásal. „Genetické počitadlo je přísnější. Pokrytecká zpověď na ně nemá očistný vliv a jakmile muž či žena dosáhne osmi změn, stane se kastrátem. Je proti tomu jediná obrana - věrnost.“

Nejspíš tím ušetřil mnoho Poláků kruté zkušenosti. Polsko je sice hodně bigotní katolická země, ale Jacek Polak měl pravdu, když mluvil o »veselém hřešení« hned po zpovědích. Poláci však nejsou jen bigotní, nejsou ani hloupí. Po jeho varování pochopili, že tohle neobejdou zpovědí.

Ruská televize několikrát záznam Jackovy řeči zopakovala. Dobryňa jen dodal, že nevěrníků není škoda a dodržovat věrnost by mělo být samozřejmé i bez varování. Nicméně jak Poláci, tak Rusové varováni byli. Záznam Jackova vystoupení si vyžádaly i další televizní stanice, bohužel jen na východ od Čech. Česká televize se opět zachovala po pštrosím způsobu.

Svět se však dozvěděl i další novinky. Mimozemšťané tedy nejsou jen v Rusku! I Poláci mají svého strážce!

Bude jich ještě víc?


Poslední dobou jsem si zvykl spát až do oběda. A spal bych až by se hory zelenaly, kdyby mi opět někdo nezačal bušit na klepadlo. Bylo to ale takové... jiné. Krátké zaklepání, pak ticho. Když jsem nereagoval, opět zaklepání a opět ticho.

Koho to sem čerti nesou?

Kdyby věděl, jak mi to v »Aládínově jeskyni« zvoní, mohl by prodloužit tu pauzu. Kdo je to? Může to být kdokoliv ze vsi. Rodiče to nebudou, ti sem za mnou nejezdí. A jen vesničané vědí, kde bydlím. Jo a ještě pošťačka, ale to by věštilo nějaký ouřední problém, od toho radši dál.

Podíval jsem se raději ven kýrsekem, ale stačilo to, abych trochu ztuhl.

Na klepadlo ve dveřích bušila Zdena Nováčková.

Tu bych opravdu čekal ze všech nejméně. Cožpak jsme si už jednou nedali sbohem? No, aspoň neměla ten otrávený výraz v obličeji jako minule. Vypadala skoro normálně, ale všiml jsem si, že je nějaká zmoklá. No jo, vždyť prší! Co to má znamenat? Že by jí tatík zase dělal problémy? To jsme snad vyřešili minule! Proč ji znovu žene za mnou přes půl vesnice, nota bene když leje, že by psa nevyhnal?

Hodil jsem na sebe domácí oblečení a vyšel ze své skály do předsíně domku. Mělo to vypadat, že jsem byl právě v obýváku.

„Přejete si něco, slečno?“ zeptal jsem se zdvořile, když jsem otevřel venkovní dveře. Snažil jsem se nevypadat rozmrzele, ale moc se mi to asi nedařilo.

„Jdu se vám omluvit!“ oznámila mi.

„To už jsme si snad vyjasnili, ne?“ nechápal jsem. „Od té doby jsem v hospodě ještě nebyl, takže jsem se s panem otcem neviděl, ale naše dohoda platí, řeknu mu, že...“

„Nejde o tátu,“ přerušila mě. „Já se vám jdu omluvit!“

„Ale proč?“ usmál jsem se trochu nechápavě.

„Protože jsem vám řekla »nýmand«,“ odvětila. „Nepozvete mě aspoň za dveře, když leje?“

Spolkl jsem, že mé pozvání minule odmítla. To ovšem bylo sucho, teď se změnily podmínky. A bylo nezdvořilé nechat ji dál moknout. Budu si muset aspoň přede dveřmi udělat stříšku, jinak tu každý zmokne, než se na mě dozvoní... vlastně doklepe...

„Pojďte dál!“ ustoupil jsem dozadu, aby mohla vejít. „Ale já to pořád nechápu... Nýmand sem, nýmand tam, ocenil jsem, že to aspoň bylo upřímné...“

„No právě!“ vzdychla si. „Upřímné, ale nespravedlivé. A za to se jdu stejně upřímně omluvit.“

„Dáte si aspoň kafe?“ nabídl jsem jí, když jsem od ní vzal mokrý pláštík a pověsil ho na věšák. „Pojďte si sednout, když už jste tady!“

„Kafe bych si dala,“ vzdychla si. „Jedno jaký, hlavně aby bylo horký!“

Pozval jsem ji do obýváku a nabídl jí posezení na pohovce u nízkého stolečku. Pak jsem odešel do kuchyně, aby neviděla, jak to kafe vznikne.

„Nemáte tu nějakou utěrku?“ zavolala za mnou.

Dva hrnky kafe se na tácku objevily ve vteřině, přidal jsem dvě misky nějakých koláčků, popadl jsem navíc utěrku a vrátil se do obýváku. Návštěva ode mne nejprve převzala utěrku a rázně utřela celý stolek. No jo, byl zaprášený, to mi hned nedošlo. Pak teprve mi dovolila položit tácek na stoleček, vzala si hrnek a hřála si o něj ruce. Přidal jsem jí ještě mističku koláčků.

„Takže k tej omluvě,“ začala aniž by čekala, až ji vybídnu. „Uznávám, že jsem husa, že mi to hned nedocvaklo, takže za toho »nýmanda« přijměte teď už stejně upřímnou omluvu.“

„Ale proč?“ usmál jsem se. „Bylo to upřímné a pravdivé, to jsem přece musel ocenit!“

„Nebylo to pravdivé!“ řekla trošku tišším hlasem. „Prostě jsem si neuvědomila, že nejste nýmand! Vy jste přece ten... ani nevím, jak se to správně řekne česky... stórož!“

„Myslíte?“ zvážněl jsem.

„Myslím si to,“ řekla. „Hrajete před lidma, že se s Rusáky kamarádíte jen náhodou, a zatím jste jeden z nich! Ne Rusák, ale »stórož«! Ono to asi nikomu nedošlo, ale mělo by!“

„Trochu mě udivujete, slečno,“ řekl jsem. „Jak jste na něco takového vlastně přišla?“

„Hrajte to klidně před lidma, ale ne přede mnou, prosím!“ požádala mě. „Jak jsem na to přišla? Uznávám, taky mi to hned nedošlo. Ale když včera ukazovali v televizi toho Poláka, on se tak i jmenuje, Jacek Polak, ukazoval jim obrázky mimozemšťanů, ale taky přinesl nějaké mimozemské ovoce... přesně to, co jste mi dal minule na cestu! V Polsku to nikdo neznal, až připustili, že je to mimozemské... a kdo jiný by mohl takovou vzácnost nabízet než ten, kdo se s mimozemšťany dobře zná?“

No jo, podcenil jsem ji. Ale došlo jí to dobře.

„Chutnalo vám aspoň?“ zeptal jsem se.

„Já husa to zbaštila cestou, jak to bylo mňam!“ přiznala. „Nezůstala mi ani pecka, ani ohryzek... Vědět, co to je...“

„Výhodou »poreotu« je mimo jiné i to, že se dá sníst úplně beze zbytku,“ řekl jsem.

„Táta říkal, že ten... stórož... znamená česky »strážce«,“ pokračovala. „Co ale můžete v takovém Zapadákově strážit?“

„Ledacos,“ vzdychl jsem si.

„Takže jste strážce?“ podívala se na mě snaživě. „Víte, asi bych řekla, že nejste strážcem dlouho. Hádala bych, že strážcem byl Přemysl. Jenže ten nedávno zemřel. Že vy jste tady místo něho?“

Došlo jí to správně. Hlavička! Inu, podcenil jsem ji.

„Chápu, že mi to nesmíte říci,“ pokračovala, když jsem se neměl k odpovědi. „Bude v tom asi nějaké tajemství, že? O Přemyslovi to taky nikdo netušil... a jestli jste tu místo něho, tak mi toho moc neřeknete, že? Já jen tak hádám...“

Jen tak hádala, ale dobře. Chlapi v hospodě toho slyšeli víc, její otec, pan Nováček, se setkal se záhadami, jaké se v našem světě jen tak nestávají. Aby mu stromy ze skály samy přilétly až na dvůr pily... jenže pan Nováček viděl především to dřevo. Jeho dcera to domýšlela dál. Hospoda plná chlapů jakž takž uznala, že se ve vsi děly věci nevídané, ale všichni přistoupili na to, že to byla věc návštěvníků z Ruska, kamarádů Přemka. No a já jsem byl jen »nýmand«, na kterého si sedlo unavené štěstí.

„Udivujete mě, slečno!“ řekl jsem, abych vůbec něco řekl.

„Nemůžete mi říkat jinak než »slečno«?“ požádala mě bez jasné spojitosti. „Jmenuji se Zdena.“

„To už bychom si mohli rovnou tykat,“ navrhl jsem.

„Beru!“ skočila po tom návrhu. „Jak ti mám říkat?“

„Mám přece jméno, Václav,“ usmál jsem se.

„To se mi zdá moc ouřední,“ zamítla to. „Co takhle Vašku!“

„Jo, na to taky slyším,“ uznal jsem. „A na co slyšíš ty?“

„Třeba na Zdenko!“ řekla. „Ale řekneš mi aspoň něco? Nebo je to všechno tajemství? Táta doma povídal, že jsi v hospodě říkal něco o Přemyslovi. Prý byl tisíc let starý! Je to pravda?“

„To jsem ani neměl říkat,“ přiznal jsem. „Chlapi mě trochu vytočili, že o Přemkovi hovořili jako o pošukovi a bláznovi... Přemek přece nebyl blázen! Přemek věděl víc než celá Karlova univerzita!“

„Já ti to věřím,“ řekla. „I když byl z předminulého tisíciletí a vypadal jako biblický prorok. Jenže chlapi jsou vždycky rychle se vším hotoví. Nechodil do hospody, takže byl blázen!“

„Já taky nesedím dennodenně v hospodě,“ připomněl jsem jí. „A už mám taky trochu punc podivína!“

„Kašli na Pištu Jarce!“ poradila mi. „To je zkrátka hulvát!“

„Já ho vážně neberu,“ přikývl jsem.

„Prý ses mě v hospodě zastal,“ nadhodila a dívala se na mě, co na to asi řeknu.

„Kašli na Pištu Jarce!“ vrátil jsem jí její vlastní radu. „Jestli si ten hulvát o sobě myslí, kdovíjak není chytrý, mám jiný názor! Řekl bych, že přímo opačný!“

„Já taky,“ řekla. „Oni chlapi v hospodě jsou tak trochu... namyšlení. Jak se říká, jako by spolkli všechnu moudrost světa. Se vůbec divím, proč tam chodíš!“

„Asi protože nechodím do práce a někdy člověk musí mezi lidi,“ vzdychl jsem si. „Sedět doma jako jezevec ve své noře není zrovna záviděníhodné. Občas zkrátka musím jít mezi lidi a jak se říká, v nouzi i Franta dobrej.“

„No, v naší hospodě to tak schytáš!“ přeměřila si mě.

„Je tu snad něco lepšího?“ usmál jsem se.

„No jo, máš pravdu,“ připustila. „Tady chcípl pes, zábava je ve vsi jako v márnici. Ještě že chodím do školy, tam se dostanu do zajímavější společnosti. Ty už jsi po škole, viď? Táta říkal, že jsi inženýr. Ale namyšlenej nejsi, že ne?“

„Jsem po škole i před školou,“ pokrčil jsem rameny. „Mám diplom inženýra, ale v nové škole jsem zajíc, bažant nebo holub, jak se dřívejc říkalo na vojně.“

„Co je to za školu?“ zajímala se.

„Ona to vlastně není škola,“ vzdychl jsem si. „Spíš takové samostudium. To jsem zažil už na vejšce, ale teď to je tvrdší.“

„Tvrdší než na vejšce?“ podivila se. „Co se vlastně učíš?“

„Hele, nechceš se radši bavit o něčem jiném?“ pokusil jsem se odvrátit téma od nebezpečného úskalí.

„Mě ale opravdu zajímá, co se učíš!“ odmítla změnu směru. „Musí to být něco úžasného! Rozdáváš mimozemské ovoce, kafe uvaříš za dvě vteřiny, to nedovede ani rychlovarná konvice, znáš se s tisíciletými strážci, Přemyslovi bylo taky už přes tisíc let... nač vlastně zemřel? A proč zemřel v »pouhých« tisíci, když jednomu Rusovi je tisíc pět set let a druhému dokonce pět tisíc?“

„Kousl ho jedovatý had ve světě Ókišež,“ řekl jsem. „Ale to bys taky neměla vědět, naštěstí na to nepřišli ani doktoři, proto mu napsali do úmrtního protokolu »infarkt«. Teď už se to nedá přezkoumat, Přemek je pohřbený.“

„Ve světě... Ókišež?“ zachytila to.

„Hele,“ zarazil jsem to, „víš už příliš mnoho!“

„Myslíš to jako američtí gangsteři? »Věděl příliš mnoho!« a prásk ho!“ parodovala to temnějším hlasem, ale s úsměvem.

„Jo,“ přikývl jsem. „Dobře, tvou omluvu beru. Máš pravdu, asi nejsem úplný nýmand. Ale není to tak jednoduché. Být strážce je řehole. Přemek byl tisíc let poustevníkem. Naštěstí je možností víc a Dobryňa Nikitič mi ukázal jiné. Nechci být poustevník jako Přemek, ale i tak opakuji, je to řehole. Rozumíš mi?“

„Řehole?“ zarazila se. „Myslíš tím něco jako celibát?“

„Skoro,“ přikývl jsem vážně. „Přemek to myslel doslova, žil tisíc let sám, ale jak asi víš, i v hospodě jsem to řekl, Dobryňa je ženatý. Už pět set let. Jenže - a teď to přijde - ta řehole znamená prakticky zákaz nejen rozvodů, ale i nevěry! Dobryňa s Nasťou jsou spolu pět set let bez možnosti rozejít se a o nevěře přestali i uvažovat. Představ si to, jestli to dokážeš.“

Teď se ukaž!, pomyslel jsem si. Možná to pro ni bude rána jako palicí do hlavy. Dnes jsou lidi zvyklí na úplnou volnost bez zodpovědnosti a najednou tohle! Tak přemýšlej!

„Aha,“ řekla pomalu. „A jak dlouho ta škola potrvá?“

„Přemek byl učedníkem dvě stě let,“ řekl jsem. „Já jsem skoro úplný začátečník, ale když Přemek zemřel, jsem nejmladší Mistr na světě. Teď mi pomohli Rusové, řekněme, že mě naučili víc než Přemek, ten mi stačil dát jen úplné základy. Ale nepočítám, že bych prvních sto let udělal nějakou díru do světa...“

„To je to tak těžké?“

„Teď už ti neřeknu nic nového,“ řekl jsem. „Setkali jsme se s mimozemskou civilizací, která je daleko před námi. Naši vědci mi ve srovnání s jejich vědou připadají jako dětičky na písečku poblíž atomové elektrárny, které důležitě řeší, kdo má větší bábovičku než ostatní. Co je to vlastně za školu, kam chodíš?“

„Střední zdravotnická...“ pípla nesměle.

„A kdy ji končíš?“

„Napřesrok...“

„Tak jo,“ přikývl jsem. „To využiješ. Teď mi však nezbývá nic jiného než dát ti čas na rozmyšlenou. Není to žádná legrace, přemýšlej o tom! Když se ti to v hlavě nerozleží jinak, přijď sem s maturitním vysvědčením a můžeme pokračovat v rozhovoru.“

„Cože? Až za rok? Nejsi tak trošku kruťas?“

„První, co se musíš naučit, je zodpovědnost,“ řekl jsem. „Hned za ní musí být trpělivost. Zodpovědnost mi velí upozornit tě nejprve na úskalí. Mimozemskou technologii dnes těžko odlišíš od černé magie. Ale není to jen nezodpovědné čarování, i když to tak někdy zdálky vypadá.“

Natáhl jsem ruku a poručil jsem si na dlaň »poreot«. Úplně vyjekla překvapením, když se mi objevil přímo na ruce.

„Vezmi si to na cestu, to sníš než dojdeš domů,“ poradil jsem jí. „Ale hlavně, přemýšlej při tom! Máš o čem.“

„Páni!“ vzdychla si, když si ode mne brala velký plod.

„Takže se uvidíme po tvé maturitě,“ usmál jsem se. „Pokud tě na škole neokouzlí někdo jiný. Kdyby se to stalo, pochopím to. Se mnou bys schytala jen tu řeholi, nezastírám to. Sama uvidíš!“

„Já jen... aby sis mezitím ty nenašel jinou!“ zaskočila mě.

„Zodpovědnost a trpělivost smím po tobě žádat jen když je mám i já,“ odvětil jsem. „Co je to rok? Rok je pro nás jako pro jiné lidi měsíc. A měsíc přemýšlení nikoho nezabije.“

„Ale přece...“ zkusila to s prosíkem.

„No dobře,“ nechal jsem se trochu obměkčit. „Nesmíme to prozrazovat kdekomu, ale čekateli na učedníka to ukázat smíme, i kdyby si to ještě rozmyslel. Ale teď už mi musíš slíbit, že nic neřekneš ani vlastní mámě a tátovi! Slibuješ?“

„Ano!“ řekla odhodlaně.

„Dobře, pojď se mnou!“

Zvedli jsme se a vyšli do předsíně. Byla tu trochu tma, ale skála proti dveřím byla obílená. Natáhl jsem k Zdeně ruku a když mi ji stiskla, obrátil jsem ji proti skále.

„Sezame, otevři se!“ řekl jsem.

Trhla sebou, to se ví. V našem světě není obvyklé, aby něco jen tak odspodu mizelo. Skála obnažila otevřené dveře, jak jsem prve spěchal. Naštěstí jsem si chodbu mezitím upravil podle sebe, takže byla vyšší než za Přemka. Protáhl jsem Zdenu za sebou až na kraj »Aládínovy jeskyně« a počkal, až se vzpamatuje z údivu.

„Tak tohle tady střežíš!“ řekla pomalu, když očima objela celou tu prostoru.

„To je můj mládenecký pokojíček,“ ujistil jsem ji. „Tady bydlím. Vím, všimla sis prachu v mém venkovním obýváku, tam opravdu chodím jen s návštěvami. Ale tím to teprve začíná. Pojď ještě dál! Sezame, otevři se!“

Další skalní dveře byly na pravé stěně. Za nimi byly těžké pancéřové dveře, které jsem musel otevřít ručně.

„Teď pozor, zajiskří kolem nás něco jako »Eliášův oheň«,“ varoval jsem Zdenu. „Spálí bakterie, ale lidem je neškodný.“

Skutečně se kolem nás krátce modře zajiskřilo, ale pak jsme chodbou a dalšími pancéřovými dveřmi v pohodě vyšli do trochu pochmurné kamenité krajiny světa »Figrozg«.

„Nadýchni se!“ poradil jsem Zdeně.

„Proč?“ nechápala.

„Kolem nás je mimozemský vzduch,“ ujistil jsem ji. „Jsme ve světě »Figrozg«, to je teprve pravé tajemství strážců! Strážíme vesmírné brány do cizích světů. Dnes na to není čas, ale jestli sem přijdeme příště, ukážu ti zdejší tvory, abys viděla, že do našeho světa opravdu nepatří. Dnes se musíš spokojit nadechnutím cizího vzduchu a pohledem do dálky, pak se vrátíme.“

„Proto táta pořád nechápe, co vidíš na té staré poustevnické chajdě! Kdyby to věděl!“

„Tak by mi ji tak levně neprodal?“ usmál jsem se. „Strážci se nesmí nechat omezovat byrokraty, kteří prohlásili, že majetek po strážci dědí stát! Kdyby to nešlo po dobrém, šlo by to po zlém, ale žádný pomíjivý stát nesmí získat vesmírnou bránu! Tvému tátovi šlo naštěstí jen o dřevo, dostal je a vydělal na tom, přejme mu to. Ale kdyby si usmyslil tu skálu ponechat, narazil by.“

„A byli byste na něho hodně zlí?“

„Jak se to vezme,“ řekl jsem s úsměvem. „Spíš by byl on na nás velice laskavý a věnoval by nám ji sám a rád. Proto sem přijel Dobryňa, já jsem ještě neuměl ovlivňovat lidi. Naštěstí to prošlo hladce, tvůj táta splnil slib a tvrdší metody nebyly nutné. Nechme toho, je to za námi, ani my to nemáme rádi. Pojď, vrátíme se!“

„Touhle bránou do našeho světa?“

„Do našeho světa a domů,“ upřesnil jsem to.

Obrátili jsme se do tunelu. Už při cestě tam jsem za sebou pečlivě zavíral všechny dveře, teď také tak. Chodba z Aládínovy jeskyně do našeho světa nepotřebuje takovou pečlivost jako brána do cizího světa, i když je umělý a drobné zamoření pozemským životem by mu nemělo vadit. Je ale setsakra rozdíl mezi nějakými neškodnými bakteriemi a nebezpečnými druhy, kvůli kterým se musí celý svět vypálit ohněm.

„Tak tedy - měj se krásně, Zdenko, a jestli neztratíš kuráž ani trpělivost, přijď!“ loučil jsem se ve dveřích, kterými vycházela na cestu do vsi. Déšť již ustal a vzduch byl plný pozemských vůní.

„Já přijdu!“ řekla pevně.

„Uvidíme oba!“ kývl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

29.11.2017 21:21