Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Duel velvyslanců

Rozhovor s prezidentem byl má v pořadí už kolikátá drzost. Využil jsem navíc příležitosti, kdy prezident přijal na Hradě ke konzultacím velvyslance Spojených států. Znenadání jsem se jim zjevil u zavřených dveří a oba pány jsem vyrušil.

Za normálních okolností bývá u takových rozhovorů ještě tlumočník. Tady nebyl, ale přičítal jsem to sebevědomí na straně našeho prezidenta, který natolik věřil svým znalostem americké angličtiny, že tlumočníka odmítl. U některých druhů rozhovorů platí, čím méně lidí ví oč jde, tím lépe. A tím lépe i pro mě.

„What does it mean?“ podivil se velvyslanec 17

Jenže ani český prezident neměl tušení, co to má znamenat. Došlo mu to, až když jsem oba oslovil. Formálně jsem se omluvil americkému velvyslanci za vyrušení a pak jsem tutéž omluvu řekl ještě jednou česky.

„Tady nemáte co dělat! Zmizte!“ osopil se na mě prezident. „Kde je Hradní stráž? Jak to, že se tu může kdekdo toulat?“

„Hradní stráž za nic nemůže,“ ujistil jsem ho. „Zjevím se kdekoliv chci, třeba i na palubě letadla. Jsem tady jako oficiální velvyslanec mimozemšťanů. Dobře, že je tu kolega Američan, mám nějaké zprávy i pro něho.“

„Velvyslanec mimozemšťanů?“ opáčil prezident. „Nemáme žádné diplomatické styky s mimozemšťany!“

„A to je ta chyba, kterou chci napravit,“ řekl jsem klidně. „Česká republika ještě s mimozemšťany nenavázala vztahy. Při té příležitosti předám vzkaz od mimozemšťanů i Spojeným státům, neboť ani tam nemají diplomatické zastoupení. Největší rozdíl mezi Českou republikou a Spojenými státy je v tom, že s Čechy jednat chceme. Spojené státy nás nezajímají.“

„Nemělo by to být naopak?“ řekl prezident jízlivě. „Nemělo by mimozemšťanům víc záležet na první světové velmoci, než na malinkaté zemičce, která navíc o tyhle styky nemá zájem?“

„Vidíte to příliš krátkozrace,“ usmál jsem se. „Podívejte se na to perspektivou dalšího století. V Čechách se poměry nezmění, zato Spojené státy, zasažené »deficitem natality«, budou víc a víc vymírat. Pro mimozemšťany má cenu jednat jen se zeměmi, které se v horizontu nejbližšího století udrží životaschopné.“

„Vy si snad myslíte, že Spojené státy budou vymírat?“ dal náš prezident najevo hodně okázalý údiv.

„Zeptejte se jejich člověka, co sedí vedle vás,“ poradil jsem mu. „Jistě je obeznámený se stavem vlastní země.“

„Poslyšte,“ začal Američan k mému údivu česky, i když trochu lámaně. „U nás se najisto spekuluje, že »deficit natality« způsobili mimozemšťané. Jestli máte na ně opravdu spojení, pak byste mohl vědět, co to má znamenat. Co tom všechno víte?“

Znalost místního jazyka je pro diplomata nezanedbatelnou výhodou. Američané bývají sice proslulí svou neochotou učit se cizím jazykům a pevně věří, že se anglicky dorozumí i v dalekém vesmíru, pravděpodobné to tedy moc nebylo, ale nebylo to ani nemožné. Ale pro mě opět platilo, tím lépe!

„Ano, je to jejich dílo,“ přikývl jsem. „Není to omezené jen na vás, ve větší či menší míře je to celosvětové. Co to znamená? Mimozemšťané se snaží člověka druhu Homo Sapiens zachránit před vyhynutím, ke kterému jinak směřuje. Země je katastrofálně přelidněná a je bezpodmínečně nutné počet lidí omezit. Lidé to sami nedokázali. Mimozemšťané nepovažují za rozumné řešení přelidnění válku, takže to udělají za nás a třeba i proti naší vůli.“

„Ale u nás to nevypadá jako regulace, u nás to vypadá jako totální genocida,“ namítl.

„Počty lidí je nutné omezit, ale nemusí to být rovnoměrné,“ řekl jsem klidně. „Slušné národy, které svět nepřeplňují, by byly v nevýhodě. Mimozemšťané proto nejvíc omezí ty bezohledné. Jste mezi nimi na předním místě, takže máte smůlu.“

„I když vrhnete celé lidstvo až o několik století nazpět?“

„Vaše bomby uvrhly celé národy do doby kamenné, ještě se tím chlubíte,“ odvětil jsem mu. „Mimozemšťané mají důkazy, že jste zahájili atomový útok proti Rusku, to také nemůžete popřít. Nejbezohlednější národ na světě jste tedy vy a proto se nedivte.“

„Ale my ještě máme zbraně Posledního soudu!“ vytasil se Američan s trumfem. „Při odpálení zamoří svět radioaktivitou a nepřežije to nikdo! Nemusíme je ani dopravovat na nepřítele! Stačí odpálit je u nás a výsledek bude v každém případě stejný!“

„Odpalte je!“ vybídl jsem ho. „Ušetříte mimozemšťanům spoustu práce. »Deficit natality« je příliš pomalá metoda. Nikomu se při ní nesmí ublížit a mimozemšťané se musí v závěrečné fázi starat o miliony bezmocných starců. Když spácháte sebevraždu, bude to rychlejší a pro ně by to bylo bez práce.“

„Jenže zemřou úplně všichni lidé!“ namítl Američan.

„Ani zdaleka ne!“ opáčil jsem. „Jednak mimozemšťané umí radioaktivitu omezit na vaše území a navíc mohou evakuovat do záložního světa dostatečný počet jedinců Homo Sapiens, aby náš druh udrželi. Rozumí se, že z vašeho území nebudou zachraňovat nikoho, v sebevraždě vám bránit nebudou.“

Upřímně řečeno, nebyl jsem si jistý, že mimozemšťané umí omezit rozlézající se radioaktivitu, kdyby Američané svou hrozbu světu přece jen splnili. Manuscript nezachránil Přemka po uštknutí hadem a tím přece prokázal, že nejsou všemocní. Ani záložní svět Figrozg nebyl bez vady, pořád ještě byl v příliš syrovém stavu. Arogance Američanů ale zasluhovala pořádnou studenou sprchu.

„A nedalo by se s tím ještě něco udělat?“ zkusil Američan otočit do prosíku. Studená sprcha tedy zabrala!

„Dalo,“ přikývl jsem. „Vždyť vám to ten mimozemšťan na CNN nedávno naznačil, jen si vzpomeňte! Nazval vás odpadem lidstva, ale slíbil vám, že s vámi budou jednat, když se vzchopíte a začnete se chovat podle křesťanských zásad.“

„Ale my jsme přece křesťané!“ namítl Američan hrdě.

„Jo, křesťané...“ opakoval jsem to po něm bez jeho hrdosti. „Jste křesťané, kteří po křesťanské bohoslužbě vyjdou před kostel a rozvinou veliký transparent »BOMBARDOVAT!« To je ta vaše křesťanská morálka! Necítíte v tom tu farizejskou faleš? Asi ne, vaši pastoři žehnají i zbraním. »Chvalte Hospodina a podávejte munici!« To je přece stejné rouhání, jako když měli Němci nápis »Gott mit uns!« 18 na opascích vojenských uniforem.“

„Vždyť i katolíci šířili víru ohněm a mečem!“ namítl.

„Vždyť i katolíky postihl »deficit natality«,“ vrátil jsem mu tu skvělou nahrávku na smeč. „Zkuste se zamyslet, možná si sami uvědomíte, co tím mimozemšťané mysleli.“

„A kdyby se nám podařilo dokázat, že žijeme podle těch křesťanských zásad?“

„Pro vás Američany to bude obzvlášť těžké,“ varoval jsem ho. „Vaše vojenské základny po celém světě, zásoby atomových bomb a střel a nakonec i sama existence zbraní Posledního soudu ve vašem vlastnictví to dokonale popírají. Kdo na světě vyrábí a prodává nejvíce zbraní? No přece vy!“

„Nemůžeme se toho všeho zbavit,“ namítl Američan. „Naši protivníci by toho ihned využili!“

„To říkáte vy,“ pokrčil jsem rameny. „Přitom Rusové vůbec nevyužili vašeho oslabení, když vás mimozemšťané zbavili vaší atomové převahy. Všichni na světě dnes zbrojí jen kvůli vám!“

„A kdybychom se toho všeho zbavili?“ nadhodil.

„Pak se někdo prohlásí za velvyslance mimozemšťanů pro vaši zem a začne s vámi jednat,“ řekl jsem. „To by byl první krok a začaly by se vám opět rodit děti. Asi ne všem, ale těm, kdo to s křesťanskou pokoru myslí vážně a nechce s ní jen kšeftovat.“

„Mimozemšťané sami nepřijdou? Za jejich velvyslance se přece může prohlásit kdejaký podvodník!“ namítl Američan.

Chápal jsem ho. Amerika je zaslíbenou zemí podvodníků, barnumské reklamy, bankrotů a bankovních bublin. A uměl bych si docela dobře představit podvodníky, žádostivé na tom vydělat. Těch mají mnohem více než jiné národy.

„Prohlásit se může každý,“ souhlasil jsem. „Podvodníky ale rozeznáte poměrně snadno. Nemají dary mimozemšťanů. Podejte mi ruku!“

Napřáhl jsem k němu ruku, ale když mi ji poněkud váhavě podal, jeho a moje ruka skrz sebe prolnuly. Pochopitelně jsem na Hrad nešel osobně, jen v podobě holografického obrazu. Mělo to však účinek. Američan nejprve zalapal po dechu, ale pak se stáhl a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.

„Nejhorší by bylo, kdybyste s mimozemšťany sami odmítli jednat,“ pokračoval jsem, ale i když jsem mluvil s Američanem, bylo to určené i pro našeho prezidenta, jen jsem doufal, že si toho všimne. „Pak by se to zhoršovalo. Dám vám za příklad Čechy. Na vyslance mimozemšťanů poštvali Policii a bláhově se pokoušejí zatknout mě a odsoudit. Zasmál bych se tomu, kdyby to nemělo účinky. Jenže účinky to má a ne malé. Zpočátku na tom byli Češi lépe, děti se v Čechách rodily neomezeně. Teď začínají pociťovat problémy. A místo jednání si to pořád jen zhoršují.“

„Moment!“ vskočil mi do řeči prezident. „Znamená to, že mimozemšťané způsobují »deficit natality« i v Čechách?“

„Jistě, kdo jiný?“ obrátil jsem se na něho. „Jejich základem je »genetické počitadlo«, nevelká vsuvka do lidského genetického kódu. Na celém světě je jeho základní funkcí počítání změn partnerů a vyřazení funkce rozmnožovacích orgánů po překročení limitu. Počitadlo se ale dá plnit i jinak. Třeba jako trest za nelidskost, chamtivost, za snahu urvat pro sebe co se dá, za známé americké heslo »my můžeme všechno« a hlavně za snahy »kroutit ruce zemím, které nedělají, co si Američané přejí«. Výsledkem je neplodnost jako po úplné kastraci. Američané mají dnes ve světě statisíce vojáků, ale všichni jsou eunuši.“

„A nedá se to nějak napravit?“ zeptal se mě prezident.

„Pozemská věda na to nestačí,“ ujistil jsem ho.

„Takže to mohou napravit jen mimozemšťané?“ zeptal se mě i Američan.

„Zatím mohou,“ přikývl jsem. „Jenže s ubývajícím časem se naděje zmenšuje. Kromě genetického počitadla se tu projevuje i stárnutí. Kdyby se Američané polepšili, až jim bude všem přes šedesát let, bylo by pro ně pozdě. I pak by se to dalo napravit, ale pochybuji, že by po tak dlouhé zatvrzelosti byli mimozemšťané ochotní ještě něco napravovat.“

„A co Češi?“ zeptal se mě prezident.

„Opakuji, zpočátku na tom byli Češi lépe, děti se v Čechách rodily. Pak začaly místo jednání problémy a je to čím dál horší.“

„A je ještě naděje na nápravu?“

„Zatím je naděje větší než u Američanů,“ řekl jsem. „Ale s ubývajícím časem se snižuje, to je přece přirozené.“

„Já to ale napravit nemohu, není to v mé pravomoci,“ začal se náš prezident vymlouvat. „Zahraniční politika České republiky je v zodpovědnosti vlády!“

„Kdo ale vládu přesvědčí o potřebě jednat, když vláda sama nemá o jednání zájem?“ pokrčil jsem rameny. „Dnešní stav je, že se přestaly rodit děti politikům, soudcům, policistům, právníkům, novinářům, reportérům a všem jejich potomkům.“

„I všem jejich potomkům?“ pozastavil se nad tím prezident. „Nezlobte se, ale příliš mi to připomíná trestání nevinných dětí za hříchy jejich otců!“

„Máte pravdu, je to tak,“ přikývl jsem. „Mimozemšťané ale nevědí, jak jinak trestat starší generaci, než přes jejich potomky. »Elita národa« je ve věku, kdy má děti odrostlé. Na Zemi přitom platí, že jablko nepadá daleko od stromu, takže to má i jakousi logiku. Horší je, že si toho »elita« nevšimla a nevšimne, dokud nebude pozdě. Pak jim ani mimozemšťané nepomohou.“

„Prč jste nás ale nějak nevarovali?“ vyčetl mi prezident.

„A co dělám?“ opáčil jsem. „Několikrát jsem se vnutil do médií, vkládal jsem do televizí vlastní videa, vstupoval jsem do pořadů a co se stalo? Vaší pokročilou cenzurou proniklo k lidem jen pár mých varování a i to jste znehodnotili pitomými řečičkami o »konspiračních teoriích«»podvodech hackerů«. Úspěchem je, že si aspoň někteří lidé vzali k srdci mé varování před naplněním »genetického počitadla« a přestali střídat partnery, tedy aspoň ti, kdo už měli nebezpečně nakročeno ke kastraci. Ale mnoho jiných řečičky o »konspiračních teoriích« uchlácholily, že se vlastně nic neděje. Jsou jich dnes už tisíce a zbytečně a marně zaměstnávají lékaře sexuology, kteří jim nepomohou.“

„A nemohl jste být trochu důraznější, když už máte ty dary od mimozemšťanů?“ rýpl si prezident.

„Byl jsem málo důrazný?“ odfrkl jsem si. „Je pravda, že mi mimozemšťané svěřili moc nad lidmi. Ale nesmím ji zneužívat! Pro pouhou cenzuru jsem nikoho nezabíjel. Ale oslepil jsem už tři kompletní Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v televizi už osm cenzorů! Marně jsem po nich žádal konec cenzury, všichni si raději dobrovolně zvolili slepotu! Nejen ti první, ale i ti, kteří už najisto věděli, do čeho jdou! A pochopitelně se všechny ty zásahy obrátily proti mně.“

„Ale jste tady a nic se vám snad neděje!“ namítl prezident.

„Neděje, protože mě mimozemšťané chrání,“ odpálil jsem ho. „Jenže soudci mě v mé nepřítomnosti odsoudili na sto padesát let nepodmíněného vězení, i když je mé oslepení dočasné a všem postiženým se do roka zrak vrátí. Zabavili mi majetek na úhradu odškodnění a pokut, naštěstí jsem měl pozemského majetku málo a mimozemšťané mě zajišťují dostatečně. Nejhorší je, že přenesli sankce i na mé nevinné rodiče. Musel jsem je vysvobodit z vazby a najít jim bezpečné útočiště, kam moc našich soudů nesahá. Až budou soudci hořce naříkat, že trestáme jejich děti za hříchy otců, bude to, zejména od nich, hodně pokrytecký pláč!“

„Mimozemšťané vaše zásahy schvalují?“ optal se prezident.

„Mimozemšťané mi je umožňují,“ řekl jsem. „Jsou místa, kde strážci jako jsem já dary od mimozemšťanů zneužili. Ti jim je odebrali a spravují ta území sami. Poznáte je podle toho, že se tam děti nerodí vůbec. Američané jsou jedni z nich.“

„Ale podle zpráv Světové zdravotnické organizace se jedná o většinu zemí světa!“ namítl Američan.

„Máte pravdu,“ přikývl jsem. „Podle mimozemšťanů je půl miliardy snesitelná hranice zalidnění našeho světa, takže je přímo katastrofálně přelidněný. Snížení na tento počet bude bolet, ale mimozemšťané to dokáží bez zabíjení, jen omezením porodnosti. Rozumným národům děti neberou. Přemnoženým je uvolní, až jejich počty klesnou do rozumných mezí a starají se i o vymírající národy, aby to nebylo příliš kruté. Počítají však i s odporem a pro krajní případy kosmických katastrof, jako jsou například exploze hvězd, mají připravený celý záložní svět.“

„Myslíte, že by stihli evakuovat tolik lidí?“ pochyboval.

„Podle mých znalostí jejich vesmírných bran tomu věřím,“ kývl jsem. „Jejich vesmírné brány mají neuvěřitelnou přepravní schopnost a je jich na Zemi dostatek. Mimozemšťané ale některé lidi považují za nepřijatelné a jejich zachraňování za nežádoucí. Není to neměnný ortel, ale je poměrně malá pravděpodobnost, že názor na ně změní. Ale bude to nejvíc záležet na těch lidech.“

„Myslíte, že je změna možná?“

„Není to neměnný ortel,“ opakoval jsem. „Může se to měnit a snažím se, aby se to v Čechách aspoň neměnilo k horšímu. To nevidím rád.“

„Pořád ještě máme naději?“ zeptal se prezident.

„Naději ano, jistotu ne.“


Zdenka mezitím pokročila v zaučování, takže už mohla nejen protivníka poměrně snadno přimrazit, ale troufla by si na jemnější druh ovlivňování. V jedné chvilce se mi ale přiznala, že by se mi chtěla co nejdřív vyrovnat.

„Náš vztah bude vždycky nesymetrický,“ utěšoval jsem ji. „Mistr strážce může být jen jeden, s tím nic nenaděláme. Můžeš mě sice zastupovat, ale kdyby přišli inspektoři Machjové, budou se shánět po mně. Jako moje učednice se můžeš stát Mistryní jen jedním způsobem. Kdybych zemřel, nastoupíš na moje místo. Asi by sis měla udělat výlet za Nastasjou do Moskvy. Ta je učednicí Dobryni už pět set let a jistě by si s tebou o tom ráda popovídala.“

„Ale mohl bys mi občas svěřit zastupování, ne?“

„Mohl,“ připustil jsem. „Ostatně, sledovala jsi všechno, co jsem dosud dělal, jistě bys to zvládla také.“

Domluvili jsme se tedy, že na některé další jednání půjde se mnou. Ne osobně, ale tak jako já, prostřednictvím holografického obrazu. Doporučil jsem jí, aby si na to mezitím vymyslela nějaké vhodné oblečení. Nastasja se sice některých společných jednání s Dobryňou účastnila v kyrysu a kroužkové zbroji, ale jednala prý párkrát i v královských šatech, aby udělala na protistranu dojem.

Zdenka se mi v jedněch královských šatech předvedla a uznal jsem, že jí velice sluší, takže se těšila, že je při nejbližší vhodné příležitosti využije.

„Až tě uvidí, zůstanou překvapeně stát s otevřenou pusou,“ ujišťoval jsem ji.

„To doufám,“ řekla.

Navrhl jsem jí ale popovídat si s Nastasjou a předal jsem jí Nastasjinu lavititju, vlastně něco jako telepatické telefonní číslo. Zdenka se tedy uklidila stranou, abych ji nerušil, a zkusila dálkové telepatické spojení kamsi do Moskvy. A podle toho, že setrvala delší dobu v transu, bylo jasné, že ji Nastasja neodmítla.

Žena ženě nejlépe porozumí...


Prezident České republiky nemá příliš výrazné pravomoci, ale není ani nýmand. Ačkoliv mě v první chvíli ironicky odmítal, byl natolik inteligentní, aby nesetrval v pohrdavém odporu, když se dozvěděl několik klíčových skutečností.

V první chvíli no napadlo, že mě ze všech rozsudků prostě amnestuje. Bylo to přece jednoduché a bylo to v jeho kompetenci. Tak mi to navrhl před americkým velvyslancem, ale odmítl jsem, stejně jako Američanův nápad využít diplomatické imunity. Mělo by to nepříjemné souvislosti. Milost v Čechách vypadá před lidmi jako potvrzení viny a prezident by se tím jenom připojil ke svým předchůdcům, kteří omilostňovali kamarádíčky a jiné »spřízněné duše«. Ti, kdo mě žalovali za ublížení na zdraví, by měli nárok na odškodnění spočítaný z doživotní újmy a ti, kdo mě žalovali za »pomluvy, očerňování a ohrožení dobré pověsti«, by byli v očích národa dál jako morální vítězové. Ba ne, jen ať se pěkně všechny procesy znovu otevřou, ale ať se při nich zkoumá, zda »pomluvy« nebyly vlastně pravdou a zda by soudy neměly odsoudit odhalené zlodějny a korupci. Požadoval jsem, aby byly všechny ty případy odebrány těm, kdo je již jednou soudili a tím prokázali, že jim vůbec nešlo o spravedlnost. Bude to zdlouhavější, ale účinnější.

S prezidentem jsem dohodl ještě jedno. Kdykoliv mě bude chtít zavolat, přišpendlí na chodbu před svou pracovnu na listu papíru stručnou výzvu.

Ještě téhož dne, kdy jsem ho na Hradě navštívil, zavolal si k »velice důležitému hovoru« předsedu vlády, ministry zahraničí, vnitra a spravedlnosti a seznámil je s nebezpečím, jaké Čechám hrozí ignorováním mimozemšťanů. Všichni přitom trochu ztuhli. O problémech v Čechách věděli, ale zatím to málokoho skutečně trápilo. Nicméně oba už věděli o několika postižených a když jim prezident vysvětlil podstatu problémů, došlo jim se vší syrovostí, že to nemohou lehkomyslně házet za hlavy.

Tak jsem na chodbě před pracovnou prezidenta našel první žádost o veřejné vystoupení před televizními kamerami. Mělo by se konat přímo na Hradě a kromě prezidenta se měli zúčastnit též někteří ministři. Takové setkání se prostě nedalo odmítnout.

Dodatečně přibyla poznámka, že se toho vystoupení chtějí účastnit i někteří velvyslanci akreditovaní v Praze, neboť je také zajímají názory mimozemšťanů.

Podle mého by to bylo přehnané, ale neprotestoval jsem.

„Vezmi mě s sebou!“ napadlo Zdenku, když jsme se o tom v našem doupěti radili.

„Ale já jsem tam chtěl jít osobně, ne jen jako holografický obraz,“ namítl jsem. „A bylo by asi lepší, kdybys mě přece jen na dálku jistila.“

„A co kdybych tam šla jednat já a jistil bys mě na dálku ty?“ napadl ji poněkud šílený nápad.

„Tebe bych tam nerad pouštěl,“ řekl jsem. „Už to snad není tak nebezpečné, abych se musel pořád schovávat za hologram, ale stoprocentní jistota to ještě není.“

„To nebude nikdy,“ opáčila. „Ale uvažuj! Já bych tam byla ve větším bezpečí než ty. I kdyby někdo chystal atentát na tebe, na mě ho nepodnikne, ničeho by nedosáhl. I pitomcům dojde, že všechno sleduješ a včas si to rozmyslí.“

„Vzal bych tě tam jako hologram,“ ustoupil jsem. „Kdyby tam přece jen k něčemu došlo, uniknu jim na »huronkách«.“

„A proč na nich poslední měsíc každý večer trénuji?“ optala se mě. „Kdo říkal, že bych to měla umět?“

Zkrátka trvala na svém, až jsem jí nakonec ustoupil. Jednat tedy půjde ona. Oblékne si nejkrásnější královské šaty a pod ně si obuje »huronky«, aby se v případě nouze nezdržovala. Já ji budu jistit a kdyby účastníci jednání trvali na mé přítomnosti, pošlu za sebe hologram. Jsem sám zvědav, jak to všichni přijmou.

Ale jako nápad to snad nebylo špatné.


Jednání se konalo v přeplněném Vladislavském sále. Krátce předtím jsem jako hologram navštívil prezidenta a vymohl jsem na něm vstup pro »mého zástupce«, což bude ten, kdo se prokáže u vchodu do sálu dohodnutým heslem. Hologram nemůže převzít žádnou kartičku, vstupenku ani nic jiného hmotného, ale očekával jsem, že to prezident nějak zařídí.

Prezident před shromážděnou honoraci a novináře nastoupil za zvuků tradiční prezidentské fanfáry, pozdravil přítomné a pak ohlásil příchod »zástupce mimozemšťanů v Čechách«. Do sálu ke všeobecnému překvapení vplula Zdenka v šatech hodných ruské carevny. Nikdo to ovšem nečekal a sálem prolétlo zašumění, jak si přítomní vzájemně sdělovali své dojmy. Zdenka kráčela pomalu, důstojně a viditelně si to užívala. Hudebníci ani nedokázali hrát, takže došla v naprostém tichu až k prezidentovi.

„Jsem zástupce mimozemšťanů v Čechách,“ ohlásila nahlas a šum v sále okamžitě ztichl. Prezident byl očividně překvapený, ale vzpamatoval se a nabídl Zdence křeslo původně určené pro mě, kam se graciézně posadila.

„To přece nemůže být zástupce mimozemšťanů!“ ozvalo se v té chvíli ze sálu. „Zástupce má být chlap!“

„Zástupce mimozemšťanů se prokáže jejich dary,“ opravila ho Zdenka. „Zřejmě chcete důkaz. Tady je!“

Pokynula rukou a na stole před ní se objevila podivná láhev baňatých tvarů. Jen tak, jak se objevovala i nám.

„To víno je ročník léta Páně čtrnáct set patnáct,“ řekla opět do naprostého ticha. „Pochází z vinohradů císaře Karla IV, krále českého a je šest set let staré. Přijměte je jako dar. A můžeme teď zahájit jednání?“

Vzadu se ale strhl ještě větší šum.

„Nebudeme jednat se ženou!“ ozval se odtud rozhněvaný hlas. „Takové jednání je pro nás těžká urážka!“

To už si skupinka deseti chlapů v arabských hábitech razila cestu ven ze sálu. Zřejmě šlo o velvyslance některých arabských zemí. Jednání s nezahalenou ženou by pro ně bylo těžká urážka? Tak ať si jdou, pomyslel jsem si.

„Tady jsme v Čechách,“ podotkla nahlas Zdenka. „Zdejší lidé si žen váží a ani mimozemšťané proti nám nemají námitky!“

„Kdo nesnese jako vyjednavače a zástupce mimozemšťanů ženu, ať v pokoji odejde,“ doplnil ji prezident.

„Ale ať se potom nediví!“ dodala Zdenka.

Arabové nahněvaně a uraženě odešli, ale ostatní byli tím víc zvědaví, jak Zdenka zvládne úlohu mimozemské vyjednavačky. Ale Zdenka nikoho nezklamala. Vysvětlovala srozumitelně a věcně, nic ji nezaskočilo, jen na přímý dotaz, kde v Čechách zástupci mimozemšťanů žijí, odpověděla, že toto tajemství nemá právo nikomu sdělovat a musí je tedy dodržet.

Kdosi z houfu reportérů ji trochu zaskočil dotazem, zda toto sídlo neleží ve vesnici, kde se nedávno Policie snažila rozstřílet skálu s údajným úkrytem teroristů. Zdenku ani to nevyvedlo z míry.

„Máte skutečně správnou informaci,“ přikývla. „Tam jsme žili. Naše sídlo tam bylo nikým neobjevené déle než tisíc let. Pak se tam ale začala dobývat Policie, nasadila trhaviny a chtěla nás vyhodit do povětří. Mimozemšťané proto naše sídlo přemístili jinam a skálu uvedli do původního neporušeného stavu, jak byla před tisíci lety. Proto tam Policie nic nenašla. Současnou polohu našeho obydlí vám ale neřeknu. Nechci být opět terčem našich skvělých policejních střelmistrů.“

„Mimozemšťané dokáží uvést skálu do neporušeného stavu, v jakém byla před tisíci lety?“

„Je to jednodušší než klást odpor Policii,“ řekla. „Policie by použitou sílu stupňovala, až by byla nebezpečná okolním lidem. Jednodušší bylo tiše odejít a nechat policejní střelmistry udeřit do neporušené skály.“

Dotazy pršely ze všech stran, ale Zdenka na ně odpovídala jen s úsměvem. Tisková konference trvala skoro šest hodin. Konečně se zvědavost novinářů vyčerpala a prezident zasedání uzavřel.

„Jak pojedete domů?“ zeptal se ještě jeden z novinářů.

„Doprovoďte mě na nádvoří a uvidíte!“ usmála se na něho Zdenka. Což mělo pochopitelně za následek, že se všichni vyrojili ven na nádvoří. Zdenku tam slavnostně doprovodil sám prezident.

Tam ale všichni strnuli údivem.

Zdenka se i ve svých královských šatech pojednou zvedla do výšky, přeletěla přes budovy Hradu směrem na Malou Stranu a za pár vteřin všem zmizela.

Měla opravdu efektní závěr.

 


Zpět Obsah Dále

11.12.2017 17:59