Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Intifada

Světová medicína se soustředila na problém »genetického počitadla« nejprve nesměle, pak přímo zarputile, ale nakonec se vyčerpala a rezignovala. Dokud to lékaři nerozpoznali jako vážný problém, nikdo se o to nezajímal. Problém prázdných porodnic lékaře jen nepatrně nastražil. Zprávy z Ruska samozřejmě lékaři, zejména západní, nebrali vážně, až vystoupení Jacka Polaka se do světa rozlétlo jako blesk a problém »genetického počitadla« byl najednou na světě.

Objevit, kde se v lidském genetickém kódu nachází změna, nebylo tak těžké. Nezávisle na sobě to objevili vědci v Japonsku a ve Spojených státech a oba týmy se svorně podělily o Nobelovu cenu za lékařství. Jenže něco jiného je objevit, kde se problém nachází, něco jiného je nad ním zvítězit. Co bylo platné, že měla ta porucha vědecké jméno »Japanese octopus« neboli »Japonská chobotnice«, když se nedala zrušit a držela jako helvetská víra?

Pro genetiky to byla ovšem hozená rukavice a ve světě se na »Japonskou chobotnici« vrhly stovky lékařských týmů.

Marně.

Jediný pokrok byl, že se prokletá chobotnice dala pozorovat elektronovým mikroskopem. Změna partnera se projevila jako prodloužení jednoho z osmi chapadel. Tím se dalo určit, kolik chapadel je ještě krátkých a tím i počet zbývajících změn.

Potíž byla i v tom, že mimozemšťané v některých zemích tuto mutaci přednastavili jako po osmé změně. Tato území se od začátku stala »oblastmi prázdných porodnic«, ale muže v nich nic nevarovalo.

A tak, i když test byl drahý a mohli si ho dovolit jen bohatí klienti, navíc bylo výsledkem jen zjištění stavu a ne řešení, byli lékaři zavalení žádostmi o testy na »Japonskou bestii«.

Na postižené muže nejhůř působily zprávy, že jinde tento problém nemají. Dokud byli obklopeni stejně postiženými, dalo se to jakž takž snést, neměli si co vyčítat. Jenže vědomí, že jinde jsou chlapi normální, na ně působilo jako červený hadr na býka. Své k tomu přidali ajatolláhové, kteří vyhlásili džihád proti všem nevěřícím, neboť »ve spolčení samého Satana zákeřně zaútočili na pravé následníky proroka Mohameda«.

V Moskvě došlo k velkému hromadnému útoku, kdy do lidí sebevražedně najely současně tři kamiony naplněné výbušninami. Ruská milice na to reagovala preventivními kontrolami, při nichž podezřelé deportovala mimo velká města. Milicionáři je snadno rozeznávali podle hlasů, mutujících k vyšším polohám.

Brněnský muslim Větrovec v arzenálu mešity

Brněnský muslim Větrovec v arzenálu mešity

Další hromadný útok, počtem obětí převyšující i počet obětí v Moskvě, se odehrál v Čechách. Podnikla jej v Brně muslimská komunita soustředěná v nejstarší zdejší mešitě. Muslimové byli nečekaně dobře vyzbrojeni a po explozi nálože v automobilu před nádražím začali ze všech stran do lidí střílet. Přijíždějící sanitky a policejní automobily rozstříleli dokonce bezzákluzovým dělem, zakoupeným již dřív z přebytkových zásob České lidové armády. Muslimové zaskočili i přivolanou armádu, když protitankovými pancéřovkami zapálili oba armádní obrněné transportéry. Snadno pak postříleli i jejich posádky, zachraňující se z hořících strojů.

Pár českých vojáků, kteří masakr přežili, se krčilo po všech možných úkrytech a volalo vysílačkami o posily. Velitelům podle popisu situace došlo, že tady nejde o pár neškodných vandalů, ale o protivníky s tuhými kořínky. Věděli, že jsou v Brně rozmístění veteráni z Afghánistánu a Iráku, kteří dřív pomáhali Američanům proti Talibanu, takže je museli odvézt s sebou, aby jim Talibanci neuřezali hlavy. Američané je do Spojených států nepustili, proto jim museli poskytnout azyl spojenci, mimo jiné Češi. Skutečnost se ale ukázala, když Alláh velel, že je třeba řezat hlavy kafirům.

Veteráni z ostrých bojů mají však často schopnosti Ramba, takže narychlo svolaným zálohám trvalo dva dny a dvě noci, než muslimy zatlačili do mešity. Tím to neskončilo, neboť bojovníci zabarikádovaní v mešitě měli teď výhody na své straně. Znali prostředí a mešita byla beztak stavěná jako pevnost. Odolávala by dlouho, kdyby jednoho českého generála nenapadlo rozstřílet ji raketami z bojového vrtulníku. Až když se po zásahu raket zřítily stropy mešity, vystrčili muslimové bílou vlajku.

Všichni si oddychli, jenže předčasně.

V civilizovaných zemích nastává po vyvěšení bílé vlajky klid, ošetřování raněných a zajišťování zajatců. Z trosek mešity vycházely s rukama nad hlavami nejprve zahalené ženy, na které čekali humanitární pracovníci, dychtiví poskytnout jim ubytování a ochranu. Jenže pak se za ženami objevili chlapi s kalašnikovy a s výkřiky »Alláhu Akbár« opět zahájili palbu po všem, co se hýbalo. Ani zahalené ženy neměly ruce nad hlavami, ale držely v nich granáty, které začaly zblízka házet na úplně zkoprnělé pracovníky humanitární pomoci. Rozpoutala se strašlivá jatka.

Válečná lest proti nevěřícím je přece muslimskou hrdostí!

Naštěstí muslimům bezmezně důvěřovali jen humanitární pracovníci, ale vojáci se drželi v úkrytech a na muslimskou palbu odpověděli takovým deštěm »včeliček«, že v několika vteřinách leželi před mešitou všichni, muži i ženy.

Až potom se z mešity opět vysunul bílý prapor a tentokrát vycházeli jen muži a skutečně beze zbraní. Očividně to byli ti »umírněnější«, kteří pochopili marnost sebevražedného odporu.

Jenže ti před nimi jim to zkazili.

„Nevěřte jim!“ ozvalo se z české strany.

„Alláhu Akbár!“ vykřikl kdosi.

To stačilo. Nervy, vybičované bojem a ještě více předchozí »válečnou lstí«, už víc neunesly. Opět se ozvalo štěkání útočných pušek a poslední hlouček umírněných muslimů se zhroutil v krvi.

Brno si mohlo oddechnout.


Brněnské »Náboženské bouře« však měly ještě dohru.

Mezi humanitárními pracovníky všechno pozoroval Franz Apfelbaum, zpravodaj několika západních televizí, a průběh boje si natáčel na video. To pak patřičně sestříhal a doplněné vlastními komentáři odeslal do televizních stanic v Německu, Francii a také do Spojených států. Výsledkem bylo, že mezinárodní soudní dvůr ve Štrasburku požadoval od České republiky vydání válečného zločince velitele zásahu, neboť »nerespektoval práva vzdávajících se obránců a zajatce nechal postřílet přímo pod bílou vlajkou«.

Zpravodaj Franz Apfelbaum totiž ze svého záznamu chytře vypustil úsek, kdy »vzdávající se« muslimové, krytí ženami, pod tímtéž bílým praporem do Čechů stříleli. Výsledný dojem ovšem vyvolal ve světě spravedlivé pohrdání »bestiálními Čechy«, kteří nerespektují ani základní Ženevské konvence. A ještě horší bylo, že zkrácený záznam přejala i Česká televize, jejíž komentátor se přimlouval za vydání českého velitele jako válečného zločince se slovy, že »pro takové bestie opravdu není v Čechách místo«.

Co s tím?

Franze Apfelbauma jsem svěřil Zdence. Vypátrala ho pomocí kýrseku a navštívila ho v podobě holografického obrazu přímo v jeho hotelovém apartmánu. A dobře udělala! Franz Apfelbaum si byl dobře vědomý svého darebáctví a když se ho pořád ještě vlídně zeptala, co tím sledoval, vytáhl na ni revolver s tlumičem. Kdyby tam byla osobně, asi by se více lekla a přimrazila by ho, ale takhle její holografický obraz prostřílel šesti ranami, aniž by jí ovšem uškodil. Jen při tom prostřílel dveře, nacházející se za ní.

Zdenku oheň šlehající proti ní na okamžik oslnil, ale hned se vzpamatovala. Zato zpravodaj zůstal zaražený.

„Poslyšte, pane Apfelbaum, to jste opravdu přehnal,“ řekla trochu smutně. „Vám nestačí, že jste prolhaný darebák a škůdce, vy chcete i vraždit? Nebýt pod ochranou mimozemšťanů, už bych byla mrtvá, že? Co mám s vámi dělat? Dát vás k soudu? To nemá smysl, ještě by vás nějaký darebák v taláru osvobodil. Potrestám vás raději sama, jako vaše oběť mám na to právo. Zabít vás sice nesmím, to nemají mimozemšťané rádi, ale oslepení mi uznají.“

Poslední, co Franz Apfelbaum ještě viděl, bylo jak se Zdenka v dešti jiskřiček před ním rozplynula. Pak měl dojem, že někdo pozvolna otáčí knoflíkem stmívání.

Svět kolem něho zčernal.


Já jsem zatím navštívil soudce ve Štrasburku. Přerušil jsem jiné přelíčení, objevil jsem se u stolku obžalovaných a požadoval jsem, aby soudci co nejpozorněji shlédli mimozemský dokument o událostech v Brně. Nevšímaje si jejich protestů, pustil jsem jim holografický záznam jakoby pořízený z okna prvního patra domu, kdyby v těch místech nějaký stál. Vypadalo to, jako kdyby jedna strana soudní síně zmizela a objevila se v dýmu brněnská mešita, ze které vychází průvod zahalených muslimských žen s rukama nad hlavou a s bílým praporem v čele. Vyběhli jim vstříc ochotní humanitární pracovníci s taškami první pomoci, jenže muslimky najednou stáhly ruce, vyňaly z oděvu ukryté granáty a současně se za nimi vyrojili chlapi s kalašnikovy.

Další část záběru byla drastická, neboť jak muslimky, tak muslimové způsobili úděsnou krvavou lázeň mezi těmi, kdo se ze všech sil snažili jim pomoci.

Pak následovala přestřelka a situace se otočila, neboť vojáci byli připravení a lépe se kryli, zatímco muslimové tu stáli jako terče na střelnici. A až po chvilce se z mešity opět vystrčil bílý prapor, jenže to už vzdávajícím se muslimům nikdo nevěřil, že nejsou ozbrojeni jako ti před nimi. Zejména když někdo zakřičel bojové heslo muslimů »Alláhu Akbár!«, které skutečně vypadalo jako počátek dalšího podrazu.

Obraz zhasl a zakryla ho opět stěna soudní síně.

„Vážení soudci!“ oslovil jsem soudní tribunál.

„Ženevské konvence upravují zacházení se zajatci, ale také dovolují bez soudu zastřelit každého, kdo toho zneužije. Není asi vaše vina, že jste viděli jen zlovolně sestříhané záběry, ze kterých lživý zpravodaj vystříhal okamžik, kdy došlo ke zneužití příměří. Teď jste tedy viděli úplný záběr. Doufám, že ten důkaz postačí, abyste okamžitě stáhli svou žádost o vydání válečných zločinců, už z toho důvodu, že válečný zločin se stal na opačné straně a byl - přesně podle Ženevských konvencí - rovnou na místě potrestán. I mimozemšťané dali vojákům České republiky zapravdu. Mezi námi, mimozemská spravedlnost je podstatně spravedlivější než pozemská. Váš soud příliš často soudí podle polopravd, což jsou vlastně lži, maskované jako pravda. Proto nechci slyšet o dalším vměšování vašeho soudu do událostí, o kterých nemáte žádné jiné důkazy než zlovolně sestříhané video.“

„Ale i na vaší ukázce zastřelili vzdávající se muslimy přímo pod bílou vlajkou!“ namítl jeden přísedící.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Ale bylo tam také vidět, jak předtím muslimové zneužili bílé vlajky k útoku, při němž povraždili členy humanitární organizace. Můžete tvrdit, že je každého života škoda, dokonce včetně životů teroristů, já si to ale nemyslím.“

„Teď je otázka, jestli naopak váš záznam nebyl falšovaný mimozemšťany!“ navrhl soudní papaláš ze středu stolu, snad sám předseda soudu.

Mě tím ale nevyvedl z míry.

„Mimozemské záznamy se nedají zfalšovat,“ odpálil jsem ho. „Vycházejí totiž ze skutečnosti. Nemusí být pořizovány přímo ve chvíli, kdy se děj odehrává, ale vytahují obraz z minulosti. Má to zajímavou vlastnost. Mohu vám tutéž událost vyvolat znovu. Přejete si zobrazení z úplně jiného pohledu, třeba jak se jevila očima muslimů? Snad konečně uznáte, že není možné tak rychle zfalšovat dva zcela odlišné záznamy!“

„Ukažte nám to tedy při pohledu od rozvalin mešity!“ přál si předseda soudu.

Nebyl to problém. Kýrsek dokáže z minulosti vytáhnout, co vás napadne, pokud se daná událost skutečně stala. Další záběry vypadaly jako od vchodu do mešity. Tím hůř! První dokument ukazoval postřílení muslimů, druhý byl soustředěný na jatky mezi humanitárními pracovníky a pracovnicemi. Byl drastičtější, neboť byl vedený těžkými granáty, které devastují těla podstatně víc než kulky. Pohled na roztrhaná těla způsobil, že někteří soudci jen stěží potlačovali nutkání k vrhnutí.

„Stačilo to, nebo chcete i pohled ze strany humanitárních pracovníků?“ zeptal jsem se.

„A to bylo opravdu totéž?“ nedůvěřoval ještě další soudce.

„Chcete to všechno vidět ještě ze strany?“ zeptal jsem se.

„Raději ne,“ odmítl předseda soudu. Byl přece jen trochu zelenější než obvykle a bylo znát, že tak drastické záběry nevídá příliš často. Snad proto mu to stačilo a další pohled na ta jatka už nevyžadoval. Považoval jsem to tedy za dostatečně prokázané a nechal jsem svůj obraz rozplynout.

I když trochu předčasně... 


Přece jen jsem nebyl tak naivní, abych uvěřil sebeklamu, že jsem ty náfuky přesvědčil. Vidět pravdu je sice hodně velká páka, ale jsou lidé, kteří věří více své ideologii než vlastním očím. Ty pak prostě nepřesvědčíte, budou si pořád mlít svoje bludy jako tibetské modlitební mlýnky.

I když jsem tedy nechal svůj holografický obraz rozplynout, nezrušil jsem své »oko« kýrsek. A dostal jsem přímo učebnicové poučení o tom, že hlupák zůstane hlupákem a fanatik fanatikem, i když je oblečený v soudcovském taláru s pravomocí rozhodovat o lidských osudech. Soudci se po mém odchodu k rozjednanému soudnímu případu nevrátili, ale odebrali se k poradě, jak naloží se žádostí do Čech o vydání »válečného zločince«, který »postřílel nevinné, vzdávající se oběti«. Stáhnou ji - anebo ještě přitvrdí?

Závěrem porady bylo hlasování, kdy poměrem osm ku třem rozhodli zvýšit hrozby v případě nevydání »zločince«.

Bylo to poslední rozhodnutí tohoto tribunálu v současném složení. Vzápětí jsem se mezi ně vrátil a přečetl jsem jim z papíru rozsudek »stvrzený mimozemšťany«, kterým se osm hlasujících pro pokračování v chybě i proti mimozemským důkazům zbavuje práva soudit, neboť prokázali, že jim vůbec nejde o spravedlnost.

Odsuzují se proto k »žaláři nejtemnějšímu« - slepotě.

Rozsudek nabývá účinnosti vynesením a vykonán bude do jedné minuty. Pro zbývající - předsedu a dva soudce - to má být varování před dalšími justičními zločiny.

Ani oni nejsou všemocní!


Druhé hnízdo radikální odnože muslimů bylo v Čechách ve městě Teplice. Tamní muslimové však nebyli tak vyzbrojení, jako jejich souvěrci v Brně. Pro všeho všudy dvacet československých samopalů měli málo munice. Její nedostatek obešli tím, že na neozbrojené civilisty zaútočili nasazenými bodáky a náboje šetřili na ozbrojené policisty a vojáky. Podařilo se jim obsadit centrum města, pobít na radnici úředníky, vyhlásili si »Teplické islámské město« a do příjezdu armádních posil obléhali policejní stanici. Když do města přijela na dvou obrněných transportérech armáda, stáhli se do muslimské čtvrti a zabarikádovali se zapálenými kradenými automobily. Z nedaleké benzínové pumpy měli přísun benzínu na přiživování ohně (tělo majitele pumpy později našli bez hlavy v nedalekém potoce) a zatímco jich část na sebe vázala české vojáky, kteří se neodvážili přes oheň útočit a tak »složitá« operace jako obchvat je kupodivu ani nenapadla, ostatní podnikali vražedné výpady do okolních vesnic na opačné straně. Vesničany před nebezpečím nikdo nevaroval a muslimové si na ně vystačili s pouhými bodáky. A opět se potvrdilo staré heslo »Poturčenec horší Turka«. Nejnebezpečnější byli Češi, kteří se k muslimům dali nedávno. Znali prostředí a později měli největší šanci vmísit se mezi spoluobčany a uniknout trestu, když naše statečná armáda muslimy nakonec přemohla.

Spoustu svých sousedů zachránil hajný Podroužek, který se muslimské přesile postavil na okraji vesnice s výhodou krytu za krajními dřevěnými ploty. Naštěstí měl dostatek patron a dokázal svou pušku rychle nabíjet, až v útočnících vzbudil dojem, že mají proti sobě několik ozbrojených chlapů. Muslimové proti němu bez účinku vystříleli zbytek své munice, načež se dali na útěk a zanechali na místě čtyři mrtvé, které hajný Podroužek složil hned na začátku. Měl sice jen brokovnici, ale při plném zásahu zblízka zabíjejí i pouhé broky.

Později do televize řekl, že už měl poslední čtyři patrony, takže mohl vystřelit jen třikrát. Poslední si schovával pro sebe, aby těm lidským bestiím nepadl do rukou živý. Dobře věděl, co říká. V sousední vsi útočníci lidskost neprojevili.

Radní v Teplicích doplatili za svou důvěru k »muslimským spoluobčanům« životy, ale radní v Brně nedopadli lépe. Když se armádě podařilo opět ovládnout střed města, vtrhlo na radnici pár desítek rozvášněných občanů a všechny zastupitele, kteří se právě radili, jak občany uchlácholit, rozvěšeli po okolních lucernách, na nohou s cedulemi »Vlastizrádci«. Když se předseda městského soudu snažil rozvášněný dav uklidňovat, pověsili na další lucernu i jeho. Při pohledu na krev ztrácí dav zábrany a u nádraží bylo té krve příliš mnoho.

Ačkoliv je v Čechách mešit mnohem více než v Teplicích a v Brně, ostatní muslimové se k »České intifádě« nepřipojili. Přece jen se projevil jejich převážně český původ. Ideály islámu je zajímaly, dokud byly spojené s obrovskými dotacemi ze strany Saúdské Arábie, ale nebyla v nich ještě potřebná ochota obětovat se pro Alláhovu slávu. V Čechách tím muslimské bouře skončily. Výměna zajatců nemohla proběhnout, neboť zajatci nebyli ani na jedné straně. Muslimové je nebrali a Češi při pohledu na ta jatka také neměli chuť brát je do zajetí. Po potlačení Islámu v Teplicích a v Brně se zbývající mešity v Čechách záhadně vyprázdnily.

V Praze se muslimové uchýlili na velvyslanectví Saudského království. Na diplomatické půdě zadržovali padesátku náhodně pobraných rukojmí a podařilo se jim vyjednat jejich propuštění výměnou za volný odchod, autobusy na odvoz na letiště a plné nádrže paliva do letadla. Pražský magistrát jim všemožně vyšel vstříc a poskytl jim i autobusy na odvoz na letiště. Saudové slíbili propustit zadržovaná rukojmí i řidiče autobusů, až se jejich letoun vznese. Když se však letadlo vzneslo, vybuchla mezi rukojmími v zapomenutém kufru obrovská nálož, kterou přežili jen dva těžce ranění. Saudskoarabské letadlo nerušeně opustilo vzdušný prostor České republiky aniž by někoho napadlo poslat za ním gripeny. Saudský velvyslanec z jeho paluby odeslal Čechům výsměšný vzkaz, že je Alláh beztak určil k vyhubení.

Když exploze utichla a dým se rozplynul, Policie sečetla mrtvé a vyčíslila škody. Prezident vyjádřil hořké politování nad ztracenými lidskými životy a přál si, aby se tyto krvavé události již neopakovaly. Byl to kupodivu reálný pohled. Počet muslimů v Čechách, otevřeně se hlásících k Alláhovi, klesl limitně k nule. Fanatici padli a umírnění se tvářili jako nejvěrnější křesťané.

Jen letadla do Dubaje, poslední dobou prázdná, byla naopak nějakou dobu přeplněná. Pro nemuslimské turisty se muslimské země poslední dobou změnily v pasti bez návratu, všem tedy bylo jasné, že do Dubaje prchají na vlastní pěst ti, kdo nevyužili nabídky Saudského velvyslanectví. Jenže ti už nebyli nebezpeční a bylo jistě lepší, když odejdou. A nikdo jim v tom nebránil...

 


Zpět Obsah Dále

14.01.2018 21:36