Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přehrada »Gledoint«

Rusové měli s muslimy podobný problém jako Češi.

Jejich odsun z velkých měst nebezpečí jen vzdálil, ale úplně neodstranil. Muslimové začali podnikat sebevražedné přepadové akce a byli při nich zpočátku značně úspěšní. Rusové se ovšem bránili a při stovkách přestřelek tekla krev.

Machjové navštívili Dobryňu a vytkli mu, že v Rusku počet násilně mrtvých nadmíru stoupl, ale Dobryňa jim pomocí kýrseku předvedl, že to není jednoznačná vina Rusů.

„Dobře, oddělíme vás,“ slíbili mu Machjové.

Pak mu předali »gledoint«, česky by se řeklo »neprostupná hranice«. Jednalo se o gravitační čárovou singularitu, kde se proti našim zvyklostem gravitace nechová, jak jsme zvyklí, ale vytváří neprostupnou oblast.

Podél této čáry se rozprostřou dvě pásma. První sahá asi do dvou set metrů a gravitační zrychlení v ní nejprve klesá až asi na šestinu, takže se tam člověk cítí neuvěřitelně lehce, skoro jako na Měsíci. S rozběhem přeskočí podél čáry i sto metrů. Jenže napříč se gravitační zrychlení po počátečním poklesu nelineárně zvyšuje a na čáře se chová téměř jako Diracova delta-funkce. Z dálky se vyšší gravitace vyrovnává s nižší a ze dvou kilometrů se již jeví »gledoint« neutrálně. Gradient gravitace odhazuje i malá letadla, neboť zpravidla způsobí jejich prudký náklon a zatáčku, aniž by tomu pilot chtěl. Když letadlo naletí na čáru kolmo, provede samo ukázkový půlpřemet a pilot má plné ruce práce, aby nespadl do vývrtky. Ale stačí letět výše než dva tisíce metrů a letadlem to jen trochu zacloumá.

Zkuste však přes tuto hranici vystřelit! Ve výšce dvou tisíc metrů nic nepoznáte, ale při zemi neprojde ani vystřelená kulka. Najdete ji přímo na čáře v podobě rozpláclého plíšku, jako kdyby prošla válcovací stolicí na zvlášť tenké plechy. A když neprojde ani rychle letící kulka, ostatní předměty se zarazí ještě před čárou, jako kdyby narazily do neviditelné zdi. To vlastně není ta správná představa. Zarazí se, jako kdyby je obrovské neviditelné kladivo přirazilo k zemi. Na hranici terénu čárou neprojde ani neproletí nic hmotného, jen světlo prochází nerušeně a nikoho nic nevaruje.

Zvířata před tou čárou chrání instinkty. Neznámo pro ně představuje nebezpečí a opatrnost jim nedovolí přijít blíž. Člověk před tou překážkou pociťuje odpor, jenže ho někdy dokáže ke své škodě překonat. Dva metry od čáry se však už neudrží na nohou a metr od čáry ho gravitace přišpendlí k zemi, takže může být rád, když se mu podaří vycouvat, či spíš odplazit se.

Pokud ale využije k překonání čáry nějaký nemyslící stroj, je to opět jen k jeho škodě. »Gledoint« nepřekoná ani lokomotiva, tank, ani závodní automobil. Přední část vozu se sice deformuje jiným způsobem než při nájezdu do betonové zdi, ale účinky na posádku jsou obdobné. Čára se dá přeletět v nejnižší výšce tisíc pět set metrů a i tam letadlem zacloumá. Dá se i podhrabat, jenže nejmenší hloubka tunelu je sedm set metrů. »Gledoint« je zkrátka na otevřeném terénu neprostupná hranice.

Dobryňa získal úžasný nástroj k ochraně před nájezdníky. Doufal jsem, že mě to brzy naučí také.

Kdoví, kdy to budu potřebovat.


Zavedení hranice »gledoint« není úplně snadné, ale dá se to snést. Důležité je, že ji není nutné zavádět úplně všude, ale jen tam, kde se dají očekávat pokusy o její překonávání. Dobryňa se musel dohodnout s představiteli Ruska, kudy ji povede. Někde, zejména s muslimskými republikami na jihu Ruska, kopírovala státní hranice, jinde oddělovala enklávy muslimů na území Ruska nad jeho jižní hranicí. Vznikala tak sice ghetta, jenže často šlo jen o potvrzení hranic no-go zón a »gledoint« zabraňovaly především výpadům bojůvek zevnitř. Rusové tyto no-go zóny dál zásobovali potravinami, vodou i energií, aniž by z nich přicházel sebemenší užitek, ale bezpečí obyvatel mimo zón za to stálo. Samozřejmě se ta praxe setkala s nenávistným pokřikem neziskových organizací v Rusku i v zahraničí, ale lepší řešení nikdo nenabídl. Otevřít tyto no-go zóny by pro okolní kraj bylo jako otevření pekla.

Uvnitř zón si obyvatelé zavedli vlastní právo »šaríja« a měli by být spokojení, že je to podle jejich vůle. Opak byl ale pravdou, spokojenost tam rozhodně nevládla. Vlády se rychle zmocnily gangy a život tam byl nebezpečnější i pro místní.

Na hranice s islámskými zeměmi disponujícími letectvem a dělostřelectvem musel dát Dobryňa i silnější verzi »gledointu«, zasahující do větší výše. Ta se pak dala přeletět teprve ve výšce nad šest kilometrů, aby to vyloučilo i dělostřelbu. Proti náletům zde museli Rusové nasadit baterie běžných protiletadlových střel.

Bezpečnost Ruska se natolik zvýšila, že státní Duma mohla poprvé v historii Ruského impéria zrušit povinné armádní odvody a svěřit obranu hranic menšímu počtu dobrovolných profesionálů.

Američanům se Rusové opět nezavděčili. Americká média spustila pokřik o dalším parcelování světa a zavádění nesvobody. Dobryňa to však Rusům v populárním televizním pořadu objasnil tak dobře, že Rusové nový typ hranic v referendu podpořili. Počet odpůrců hranic »gledoint« nápadně odpovídal počtu zaměstnanců neziskových organizací, financovaných stále ze zahraničí.

Bylo jich méně, ale byly.


Zatímco já jsem dokázal nepřetržitě vydržet v Aládínově jeskyni, Zdenka se občas vypravila za rodiči. Bylo to pochopitelné, moji rodiče byli na utajeném místě v Rusku, kde jim Dobryňa zařídil azyl, kdežto Zdenčini rodiče žili pořád postaru a nebyli ani v podezření ze spojitosti s námi. Zdenka vycházela ze skal tajně na opuštěném místě, ale neměla to daleko do nejbližší vesnice, kde využívala autobusovou zastávku.

Od jejího vystoupení na Hradě jsem se na její výlety díval se smíšenými pocity. Chápal jsem, že trčet v doupěti je pro mou mladou paní stresující, ale dnes už ji znala půlka národa, někdo by ji mohl poznat a byla by jen otázka času, kdy by se o ni začali zajímat škůdci. Zdenka se maskovala tmavými brýlemi, vlasy si na cestu svazovala do drdolu a nosila na hlavě šátek, ale v rodné vsi jí to nepomáhalo, tam ji znali všichni. Spolužáci a spolužačky ji zastavovali a snažili se s ní hovořit, což jim nechtěla odepřít, aby si o ní nemysleli, že se od nich odtahuje. I tak z mnoha bývalých spolužáků cítila obyčejnou závist. Byla přece na Hradě jako zástupkyně mimozemšťanů! Dřív s matkou občas navštěvovala hospodu, kde měly ženy debatní kroužky, ale to teď padlo. Kdyby se tam objevila dnes, všechny řeči by se nejspíš točily kolem ní.

Zdenka se však nechtěla vzdát návštěv domova a proto jsem jí v těchto cestách nebránil. Jen jsem trval na tom, aby nosila pod kalhotami nebo pod sukní »huronky«. S nimi se mohla cítit přece jen bezpečnější, kdyby se o ni zajímali neznámí lidé a kdyby byl jejich zájem příliš vtíravý.

Z jedné té cesty se však vrátila podivně rozrušená a hned za vchodem se na mě obrátila skoro nepřátelsky.

„Darebáku!“ řekla nečekaně a než jsem si to mohl v hlavě nějak přebrat, odešla do sousední jeskyně s Manuscriptem, abych ji nemohl položit otázku, jak to myslela.

Jenže v jeskyni s Manuscriptem nemohla vydržet dlouho. Nic tam nebylo, jen obrovská kniha a Zdenka tam nešla, aby si v ní četla nějaké vzkazy. Krátce po jejím vystoupení v Praze na Hradě se tam pro ni objevovaly gratulace od spřátelených strážců, ale ty nebyly trvalé. Za půl hodiny tedy vyšla ven do hlavní jeskyně, ale otočila se ke mně zády a hodila sebou na své lůžko.

„Co se děje?“ došel jsem až k ní a opovážil jsem se zeptat.

„Jsi darebák, víš to?“ odsekla a vytrhla se mi.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Proč?“

„Protože jsi to zvoral!“ odvětila.

„Ale co?“ dožadoval jsem se upřesnění.

„Víš, co jseš?“ zeptala se mě, ale hned si sama odpověděla. „Trouba, co neumí počítat.“

„Můžeš to nějak dokázat?“ zeptal jsem se jí s úsměvem, abych jí ukázal vstřícnost. „Já přece vím, že jsem podle většiny soudců darebák, to není nic nového. Ale počítat...?“

„Tak mi spočítej, co budeš za půl roku!“ podívala se na mě vražedným pohledem.

„Jo, to už by se snad mělo něco s našimi soudy pohnout,“ snažil jsem se rozpomenout, co všechno mám rozjeté.

„Se soudy to nemá naprosto nic společného,“ ujistila mě.

„Pak ale nic nevím,“ pokrčil jsem rameny.

„To vím, že nic nevíš!“ opáčila. „No tak ti to povím. Za půl roku budeš otcem!“

„Počkej...!“ zarazil jsem se. „Jak to?“

„Chceš snad tvrdit, že to nebude tvoje?“ vyjela na mě.

„Ale vždyť...“ Měl jsem pocit, že něco není v pořádku, ale na druhou stranu mohla mít pravdu. Jenže to snad není důvod ke smutku, naopak!

„Já vím,“ rozbrečela se a padla mi do náruče. „Na to musí být vždycky dva.“

Musel jsem uznat, mohlo to tak být. A bylo to logické.

„A teď jsem už ve třetím měsíci a za půl roku budeš otcem, abys věděl!“ podívala se na mě už zase skrz slzičky.

„No, víš...“ začal jsem co nejsmířlivěji. „Jestli je to vážně, jak říkáš, tak se nesmíme hádat, kdo za to může. Vždyť jsme dítě chtěli od začátku! Nepočítali jsme s ním tak brzy, Nastasja nás varovala, že to nemusí jít hned, ale když už je to tady, můžeme se jedině začít těšit, nemyslíš? “

„A ty se těšíš?“ podívala se mi zpříma do očí. „Vážně?“

„Co jiného?“ usmál jsem se na ni a opatrně jsem ji k sobě trochu přimáčkl. „To je přece pádný důvod k těšení, ne? Chlap, kterého při takové zprávě napadne jedině potrat, si zaslouží leda vykastrovat! Jak ses to vlastně dozvěděla?“

Schoulila se mi v náručí a zjevně jí už bylo dobře.

„Nevšiml sis, že poslední dobou sním všechno, co mi padne do ruky?“ zeptala se mě.

„Nevšiml jsem si toho,“ přiznal jsem.

Ale když mi to řekla, uvědomil jsem si, že je to asi pravda. Poslední dobou měla zvláštní záliby. Kyselé okurky pojídala ze sklenice jako cukroví, ale nepřipadalo mi to zvláštní. Mám přece také rád okurky. I když nejsem schopný sníst na posezení celou sklenici Znojemských, jako ona.

„Připadalo mi to divné,“ řekla. „Jenže vím, co by to mohlo znamenat. A doktor mi to potvrdil. A teď se něčeho podrž! Nejenže jsem ve třetím měsíci, nejenže budeš do půl roku otec, ale připrav se, budeš otec hned dvojctihodný. Čekáme spolu totiž dvojčata. A je to jisté, na ultrazvuku je to jasně vidět.“

„Dvojčata?“ zarazil jsem se. „To je přece ještě vítanější!“

„Vítanější?“ podívala se na mě trochu udiveně.

„Vítanější,“ opakoval jsem. „Dvojčata jsou možná trochu víc práce a starostí, ale na druhou stranu mají výhodu, mohou si spolu hrát. Ty jsi měla aspoň bratra, ale já jsem si jako jedináček často neměl s kým hrát.“

„Takže nejsi proti?“ podívala se na mě napjatě.

„To se ví, že ne!“ objal jsem ji. „Já to jen vítám!“

„Tak to je dobře,“ uklidnila se. „Hele, dáš si teď se mnou pár okurčiček? I když ty je asi nepotřebuješ...“

„Dáme si je, když máš na ně chuť,“ přikývl jsem. „I když jich asi většinu nechám tobě.“

„A víš, že jsi až pátý, kdo to ví?“ podívala se na mě trochu nesměle.

„Proč až pátý?“ podivil jsem se.

„První to nabeton věděl doktor Vaněk,“ řekla. „Druhá jsem byla já, třetí Nastasja, s tou jsem se šla na dálku poradit, čtvrtý Dobryňa, tomu to Nastasja hned za tepla vyslepičila, takže jsi až pátý. Ale jsi i před mou maminkou a tátou, ti si jistě také zaslouží vědět o tom co nejdřív.“

„Hlavně že nebudu poslední, kdo o tom ví!“ řekl jsem. „Na Nastasju s Dobryňou se zlobit nebudu.“

„Nemáš proč,“ řekla. To už zase vypadala šťastně.


Podnikli jsme zdvořilostní návštěvu k Zeirurbům ve světě Figrozg. Hlavním důvodem bylo několik dotazů na cavasšécha Punti, který mezitím vyrostl do velikosti statného vlčáka, jen byl o třetinu delší, takže z dálky připomínal spíš jezevčíka. Dotazy na tuhle rasu nám mohli zodpovědět jedině Zeirurbové. Zdenka měla obavy, jak se bude cizokrajná šelma chovat k malým dětem. Do nedávné doby nás to netrápilo, ale to se poslední dobou změnilo.

Punťa měl sice krásné české jméno, ale byl to mimozemský pes a nikdo o tom nemohl pochybovat. Už to, že měl šest nohou! Jinak byl ale přítulnost sama, spokojil se s psími konzervami, ale dávali jsme mu i banán, který slupl s velkou chutí. Měl krátkou, kudrnatou srst, nepelichal a byl velice čistotný. Loužičku udělal snad jen jednu hned na počátku, když ještě nevěděl co a jak, brzy se však naučil chodit na píseček v bedýnce, kde po sobě různé psí »kvítky« pečlivě zahrabával, jako to někdy dělají kočky. Neměli jsme s ním problémy a já jsem potají doufal, že ani nebudou.

Zeirurbové nás přijali srdečně. Jsou to trochu hromotlukové a nohy mají jako sloni, ale vyvažují to jemné, štíhlé ruce, každý má po čtyřech. Přijali nás srdečně a hned nám začali podstrojovat, abychom jim »nezkřížili pusu«. Dobře ale věděli, co rádi jíme, nesnažili se nám vnucovat smažené červy a hmyz, který si dávali sami, ale nabídli nám pozemskou svíčkovou a Zdence navíc přidali sklenici Znojemských okurek. Zřejmě se optali Manuscriptů, ale ujistili nás, že kdosi z nich okurky už v minulém století ochutnal a zjistil, že jsou vhodné i pro Zeirurby. Mezi nimi se to rozkřiklo a od té doby je jich snědí větší množství než lidé na Zemi.

Bude to asi zajímavá informace pro Moraváky!

Návštěva se vydařila a Zeirurbové nás upokojili, že se není čeho bát. Cavasšéchové jsou malým dětem ideální společníci, děti si s nimi rády hrají a nehrozí jim žádné nebezpečí. Naopak děti ochrání před některými nebezpečnými živočichy

Zeirurbové jsou velicí milovníci hudby, takže nám zahráli na své podivuhodné nástroje, na které lidé hrát nemohou, neboť máme sice na každé ruce více prstů, ale celkově máme pouze dvě ruce. K mému obrovskému údivu jsem již v první skladbě poznal Smetanovu Mou Vlast, i když přepsanou pro úplně jiné nástroje. Museli jsme uznat, že »purtégda« je opravdu královský nástroj.

„Líbí se vám pozemská hudba?“ zeptal jsem se jich.

„Je to jedno z mála, co je na Zemi dobré,“ řekli mi upřímně. „Nejvíc se nám líbí vážná hudba. Ta, kterou hrají malé kapely po menších sídlech, je už slabší. A když jsme si zkusili přeložit texty vašich písní, bylo to úplné zklamání. Ale hudba, jakou vytvářeli někteří lidé, jako Mozart, Bach, Smetana a Dvořák, nám stála za přepsání do našich záznamů.“

„Nějakou vám seženu,“ slíbil jsem jim.

„Nemusíte,“ ujistili mě. „Manuscripty u vás zaznamenaly všechno co stálo za zaznamenání a přenesly to i k nám.“

„Ještě bych se rád vrátil k cavasšéchům,“ obrátil jsem ještě směr hovoru. „Jsou to opravdu milá a přítulná zvížátka. Jenže Země není jejich domov. Uvažuji o tom, že si Punťu ponecháme jen dočasně a pak vám ho vrátíme. U vás si jistě najde samičku, aby byl úplně šťastný.“

„Nedělejte to,“ zvážněli. „Cavasšéch vás považuje za svou smečku. Raději vám k němu nabídneme samičku, ale kdybyste se ho chtěli zbavit, žalem by zemřel.“

„I když Země není jeho domov a Figrozg vlastně také ne?“

„Figrozg je jejich domovem,“ řekl Zeirurb. „Kdyby bylo nutné znenadání přestěhovat na Figrozg všechny obyvatele Země, nestihneme to asi se zvířaty. Byli byste pak rádi, když tu najdete nějaké ochočené tvory. Nebude jich mnoho, ale cavasšéchové mezi nimi budou.“

„A nemohli byste na Figrozgu chovat i pozemská zvířata?“ zeptal jsem se. „Ne všechna, ale některá by si to zasloužila, třeba takoví koně?“

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbili mi.

 


Zpět Obsah Dále

28.01.2018 11:51