Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Evropské hodnoty

Nově ustavená Evropská Komise pro populaci již na svém prvním zasedání vytvořila a odsouhlasila Plán záchrany Evropské unie před »deficitem natality«.

Plán počítal se zvýšenou solidaritou národů Evropy na poli demografie. Stručně řečeno, mělo jít o řízené odebírání dětí tam, kde jich byl dostatek, a adopce těchto dětí tam, kde se již projevil jejich nedostatek. Všechny členské státy Evropské unie dostaly za úkol zřídit Úřady pro přerozdělování dětí, zodpovědné za řádné fungování Plánu záchrany. Vzorem měla být soukromá Norská »organizace pro blaho dětí« Barnevernet, která má s touto praxí mnohaleté zkušenosti a podle Komise umí nestranně posuzovat problémy na obou stranách, jak u dárců, tak u příjemců. V zemích s deficitem natality půjde o nestranné posuzování rodin vhodných pro přijímání adoptivních dětí, v zemích bez deficitu měly úřady naopak vyhledávat děti vhodné pro přerozdělení.

Země Visegradu proti tomuto plánu samozřejmě okamžitě protestovaly. Komise jim vyčetla hanebný nedostatek solidarity a vyvolala hlasování Evropského Parlamentu, kde kvalifikovanou většinou rebelující země Visegradu hladce přehlasovala.

Česká, Polská a Maďarská vláda podaly společnou žalobu k Evropskému soudu proti Plánu záchrany Evropské unie, neboť podle expertů porušuje Listinu základních lidských práv a svobod v části Rodinná práva.

Evropský soud si vyžádal odbornou expertízu a Evropská unie mezitím vyvolala jednání na Organizaci spojených národů ohledně změny Listiny základních lidských práv a svobod. Měla se upravit především rodinná práva, »aby vyhovovala změněným podmínkám jednadvacátého století«. Předběžná mediální kampaň ukázala, že Listina základních lidských práv a svobod otevřeně diskriminuje islámské země, neboť neuznává právo na polygamii, zakotvené v základním kameni jejich víry Koránu. Široce pojatá anketa na sociálních sítích ukázala, že na starém znění trvají jen obyvatelé Visegradu, Indie a Ruska, zbytek světa se změnami nadšeně souhlasí. Evropský soudní dvůr proto žalobu odložil do doby, než se ta otázka vyřeší.

Jenže mezitím se v Německu, Rakousku a Itálii ustanovily první Úřady pro přerozdělování dětí, které volaly po neprodleném zahájení činností Plánu záchrany Evropské unie. Poukazovaly na to, že ve většině zemí Evropské unie je Plán připraven do detailů a brzdou jsou jedině země Visegradu. Německo, Francie a Italie proto navrhly zavést proti nim přísné sankce a likvidační pokuty, aby Unie v těchto zemích »zlomila odpor zpátečnických sil«.

Země Visegradu ihned po podání tohoto návrhu aktivovaly článek 50 Maastrichtské smlouvy o vystoupení všech čtyř zemí Visegradu z Evropské unie pod heslem »Naše děti neprodáme!«

Evropský soudní dvůr však rozhodl, že do dvou let, kdy má vystoupení nabýt účinnosti, musí ještě všechny země Visegradu smlouvy dodržovat, včetně těch, se kterými nesouhlasí. Zejména jde o požadavek okamžitě podle vzoru Norského Barnevernetu zřídit Úřady pro přerozdělování dětí jako garanty Plánu záchrany. Úředníci těchto úřadů mají požívat diplomatické ochrany a jejich rozhodnutí jsou nadřazená právním řádům všech členských zemí Evropské unie, včetně těch vystupujících.

Česká ministryně sociálních věcí nabídla Evropské unii děti z dětských domovů, ke kterým se jejich rodiče nehlásí. Veřejnost v Čechách by snad tento ústupek přijala jako menší zlo, Evropská unie to však odmítla.

»Handicapované děti a děti z cikánských rodin požadavky na adopci nesplňují a v Německu o ně není zájem. Přednost mají děti blonďaté a modrooké, které mohou být snadněji vydávány za rodilé Němce. O Cikány nestojíme!« stálo v rozhodnutí.

Vzápětí Němci rozhořčeně odmítli nařčení z rasismu, neboť jim jde »pouze o blaho dětí a o jejich bezproblémové zařazení do vyspělé německé společnosti«.

Ústavní soud České republiky mezitím vydal jednomyslný ústavní nález, aby vláda České republiky Plán záchrany Evropské unie respektovala, neboť neodporuje České ústavě.

Ještě téhož večera všech patnáct soudců Ústavního soudu osleplo. Na Policii pak všichni shodně vypověděli, že je v jejich bytech navštívila mladá těhotná dívka, nestoudně je označila za otrokáře a obchodníky s lidmi a ujistila je, že své děti bude bránit. Pak řekla, že opět uvidí jen když ten ohavný rozsudek revidují - a v tom okamžiku jim zčernal svět a od té doby nevidí.

„Jednak to revidovat není možné a za druhé, nesmíme přece ustupovat tak nehoráznému vydírání!“ hrdinně prohlásil oslepený předseda. Česká republika tak byla ochuzená o Ústavní soud. Zlé jazyky klevetily, že to je tak lepší, beztak jen škodil. Vzpomeňte si na zákaz předčasných voleb, »zdůvodněný« tím, že »poslanci mají ústavní nárok na celé čtyřleté funkční období!«. 19

V Polsku byla společnost téměř jednotná až na zaměstnance neziskových organizací. Přišel jim ze zahraničí pokyn všemožně podporovat Plán záchrany Evropské unie, proto začali poslušně organizovat demonstrace »Za solidarnošč!« Jenže jich bylo málo a v závěru je musela chránit Policie, aby je občané nezlynčovali.

Také v Čechách podporovaly Plán záchrany Evropské unie neziskové organizace a také je musela před davem rozezlených občanů chránit Policie. V Brně bylo od »Náboženských bouří« policistů pořád málo, dav protrhl kordony a několik demonstrantů utrpělo drobná zranění, od modřin po vyškubané vlasy. Několik demonstrantek lidé ostříhali dohola, jak se stalo po Druhé světové válce kolaborantkám. S násilím ale většina partají nesouhlasila.

Samozřejmě to byl materiál pro západní média! Obrázky ostříhaných demonstrantek doprovázely titulky »Oběti barbarství Čechů trpí za lidskost« nebo »Chuligáni v Čechách se nezastaví před ničím!« a také »Češi se chovají jako hulváti k ženám!«, i když na jiných záběrech bylo vidět, že stříhání hlav dohola se chopily hlavně ženy, rozzuřené tím, jak by některé jiné ženy nabízely jejich děti někam jinam. To by se jim to rozdávalo, z cizího! A násilím odebírat děti rodinám, aby se uspokojily jiné rodiny v cizině, to snad má být lidskost?

Ústavní soud vynesl už více skandálních rozhodnutí, tohle ale bylo hodně za hranou nelidskosti. Souhlasil jsem se Zdenkou, když soudce oslepila. Podle mě si takový trest zasloužili.

Možná i natrvalo.


Evropské hodnoty mohou být různého druhu.

Vezměme si jako příklad solidaritu. Ta může mít spousty podob, od chvályhodné nezištné výpomoci při přírodní pohromě po stav, kdy někdo provede darebáctví a pak vyžaduje solidaritu, aby mu někdo jiný pomohl z průšvihu.

Solidarita je pomoc sousedovi, kterému blesk zapálil dům. Na tomto principu vznikly přece i pojišťovny. Když si ale soused chce pořídit nový, lepší dům, proto si starý dům sám zapálí a pak se dovolává solidarity, označí to pojišťovny vždy za pojišťovací podvod a lidé za nehoráznou drzost.

Přesně do té kategorie patří jednání představitelů Německa. Pozvali si do země hordy vetřelců, nabídli jim bohaté bezpracné hody, ale od té doby žádají od rozumnějších sousedů solidaritu, aby jim od té katastrofické nadílky pomohli. Jak je vidět, známé heslo »ať sousedovi taky chcípne prase«, často zlovolně přičítané Čechům, platí v tisíckrát větší míře i pro Němce a jiné národy. Evropská solidarita zkrátka vyžaduje, když si někdo zapálí dům, zapálit ze solidarity i ostatní domy, aby to postihlo spravedlivě všechny. A když to sousedé odmítají? Pak je k tomu donutíme!

Ať sousedovi taky chcípne prase!

I to patří mezi nedotknutelné Evropské hodnoty!

Otázkou je, zda máme »deficit natality« chápat jako vlastní zavinění anebo přírodní katastrofu? Mimozemšťané měli důvod omezit nerozumné národy víc a rozumnější méně. Postižené měly ještě lepší důvod neuznat to, jenže proti tomu nemohly nic dělat.

Anebo - v duchu Evropských hodnot - mohly?


Na šesti místech v Čechách a pěti v Polsku došlo současně k podivným únosům, podobným jako vejce vejci. Před mateřskou školkou zastavil německý autobus a dva mikrobusy. Vystoupili chlapi v černých uniformách, v kuklách a s nápisy »POLICIE« na zádech, vtrhli do mateřské školky, kde přinutili veškerý personál od vychovatelek po uklizečky lehnout si na zem a tak je omámili chloroformem. Ženy, které přijely s komandem, zatím uklidnily vyplašené děti, že pojedou na výlet. Děti radostně nastoupily do autobusů a odjely, těšíce se na zajímavou cestu. Jenže výlety skončily na druhé straně hranic v Německu před budovami Úřadů pro přerozdělování dětí, kde si je bleskově rozebrali registrovaní zájemci o adopce, včas před akcí vyrozumění, aby si je odvezli do svých bytů. Německé Úřady pro přerozdělování dětí tak mohly konečně vykázat činnost podle Plánu záchrany Evropské unie.

Češi a Poláci to nazvali »Únos dětí« a vydaly na jeho aktéry mezinárodní zatykač. Interpol jej stejně okamžitě odmítl, neboť »únosci« konali jen svou práci podle metodiky Barnevernetu, což na území Evropské unie není trestné.

Tím však v mých očích překročila Evropská unie červenou čáru, za níž se už nedalo hovořit o spravedlnosti ani o solidaritě, ale jen o státem podporovaných únosech dětí.

Nedalo se dělat nic jiného, obrátili jsme se na Dobryňu.

Už to přesáhlo meze!


Jako první se ale na Dobryňu obrátil Jacek Polak. Prakticky ještě v den únosu se s ním telepaticky spojil a žádal ho, aby mu dal technologii neprostupné hranice gledointu. Když Dobryňovi vysvětlil, nač to potřebuje, Dobryňa nasedl na motocykl, přijel do Polska a nejenže Jackovi předal žádanou technologii, ale ještě mu i s Nastasjou pomohli gledoint nainstalovat po celé délce hranice mezi Polskem a Německem, což je něco přes čtyři sta šedesát kilometrů. Na této délce ponechali pouze čtyři železniční a čtyři silniční hraniční přechody, které se daly snadno uhlídat.

To už jsem ale s podobnou prosbou přišel za Dobryňou i já. Také mi vyšlo, že to jinak než plotem řešit nepůjde. V Čechách nebyly problémem jen Německé Úřady pro přerozdělování dětí, ale i početné kolonie muslimských migrantů nedaleko od hranic, odkud muslimové podnikali do Čech nájezdy »proti nevěřícím«. Přijížděli terénními automobily mimo oficiální hraniční přechody a přepadali osamělé usedlosti, ale troufli si i na menší vesnice. Po jejich odjezdu zůstávaly na místě jen vyvražděné a hořící domy. Německá Policie se nájezdy odmítla zabývat, neboť se podle ní odehrály v Čechách, pachatelé se v Německu žádných zločinů nedopustili, takže to Němci považovali za něco, co se jich netýká. Policisté České republiky se navíc snažili zločiny zakrýt, jako by šlo o náhodné požáry bez cizího zavinění. Pravda se ukázala až po přepadení pohraničních mateřských školek Německou Policií, kdy se na internetu objevily i zprávy o dřívějším řádění muslimů.

Dobryňa se mi ohlásil z hranice na Odře a Nise, kde právě s Jackem pokládali poslední úseky gledointu. Nejvíc je zdržovala místa, kde hranici protínaly drobné vodní toky. Tam museli svést potok do železné nebo betonové trubky esovitého tvaru, umístěné v mezeře mezi mimoběžně se překrývajícími úseky gledointu a přehrazené pevnou mříží. A protože se beztak blížili k hranicím Čech, slíbil mi Dobryňa, že neviditelný plot gledoint prodlouží dál podél hranic mezi Čechami a Německem a Rakouskem.

„Nastasja už odděluje gledointem Maďary,“ vzdychl si. „Ti byli zatím mimo největší ohrožení, ale to nevydrží dlouho. Pak to protáhneme kolem Srbska, také chce oddělit od Evropské unie.“

„Ach jo!“ vzdychl jsem si. „Další plot v Evropě! Jako by jich až dosud bylo málo!“

„Můžeme za to?“ pokrčil rameny Dobryňa. „Když nebude plot, potrvá diktatura Němců. A víme oba dobře, že to nepovede k ničemu dobrému. Němci nás zkrátka chtějí mít za otroky.“

„Já to přece vím,“ vzdychl jsem si. „Ale nechtěj po mně, abych z toho byl nadšený!“

„Také nadšením neskáču,“ přikývl. „Ale co s tím naděláš? Němci chtěli vládnout celému světu. Za Druhé světové v Rusku pobili tři úplné ročníky mladých kluků, ale sami dostali pořádně na kožich, aby je to přešlo. Nešlo to zbraněmi, zkusili to oklikou. Za Evropského hospodářského společenství to bylo v pořádku, to spolupracovali jen Němci s Francouzi. Jakmile vznikla Evropská unie a hlavně, když se začala rozšiřovat, Němci se opět chopili příležitosti získat levné otroky. A začali zase dusit Čechy, Poláky, Maďary... jeden pořádný výprask jim zkrátka nestačil. Ani se nedivím, že je mimozemšťané zarazili v rozletu a teď nám dali i gledoint. Zřejmě je v Evropě nutný. Oddělili jsme na severu Rusko od Finska a pobaltských republik, beztak jsou to už jen další základny Američanů.“

„Taky je mi to jasné,“ souhlasil jsem. „Dokončete ho, ať už je konečně klid!“

„Podívej se zatím po těch dětech,“ poradil mi. „Ani Jacek je Němcům nenechá!“

„Jdu na to!“ slíbil jsem mu.


Okamžité rozdělení dětí mezi zájemce nebylo vymyšlené špatně. Prakticky by to znemožňovalo pátrání, kde se které dítě nachází a fakticky by za nimi zatáhlo roletu. Autoři ale nemohli vědět, že kýrsek umožňuje sledovat jakékoliv děje odehrávající se v minulosti. Brzy jsem si nacvičil, jak při hledání dětí postupovat. Začal jsem od příjezdu autobusů před Úřady pro přerozdělování, kde jsem si vyhlédl dítě a pak jsem jeho pouť v prostoru a čase sledoval až do domu »nových rodičů«. Za jediné odpoledne jsem zaměřil místo pobytu všech unesených dětí.

Zdenka se v této době »věnovala« zaměstnancům Úřadů pro přerozdělování dětí. Zákony Evropské unie donedávna hodnotily únosy dětí jako těžký zločin a to dokonce i tehdy, když dítě unesli po zabavení Barnevernetem jeho vlastní rodiče. Komise Evropské unie přisoudila Úřadu pro přerozdělování takovou pravomoc, že byl nadřazený i nad Policií členských států, takže Policie nesměla jeho únosy stíhat. To jsme jim ale neuznali. Pro nás byli únosci dětí zločinci i kdyby měli od Komise dvacet ochranných glejtů.

Zdenka využívala nejbližší obrazovky, buď televizní nebo od služebního notebooku. Musela totiž dát spolupachatelům únosů českých dětí »poslední šanci«. Pokud okamžitě podají výpověď, projde jim to bez trestu, jinak je čeká »žalář nejtemnější«. Měla to jednodušší, nemusela po nich pátrat v soukromí, ale zastihovala je na jejich pracovišti v Úřadu. A protože podle našeho očekávání nikdo šance nevyužil, po uplynutí ultimata je bez milosti na rok oslepovala.

To se rozumí, že to vyvolalo nesmírné pobouření na straně Němců. Všichni postižení Zdenku okamžitě žalovali za »ublížení na zdraví«, vyhlásili na ni mezinárodní zatykač, takže se již nesměla objevit v žádné zemi Evropské unie bez rizika zatčení. Byli jsme teď na tom stejně. Na mě pořád platil zatykač ve všech zemích Evropské unie, i když se v Čechách jednalo o revizi těch procesů. Tušil jsem, že to bude marné a volný pohyb po zemích Unie jsem oželel. Měl jsem to však horší. Nestačilo trestat viníky, musel jsem napravovat, co se ještě napravit dalo.

A na to už nehmotné obrazy nestačily.


Zdenka byla se zaměstnanci Úřadů pro přerozdělování dětí hotová velice rychle, takže se pak ke mně připojila.

„Nelíbí se mi oslepovat je,“ vrčela nespokojeně. „Když to vezmeš s nadhledem, dělají přece jen svou práci.“

„Tím se hájili všichni váleční zločinci,“ řekl jsem, abych ji utěšil. „Všichni jen dělali svou práci a poslouchali rozkazy. Dalo se to omluvit, když plnili příkazy jako vojáci, ale tihle si to přece vybrali sami a museli vědět, jak je to zaměstnání nemravné!“

„Jenže když je tak vidím, říkám si, že oslepení je příšerný trest. Nešlo by to mírněji?“ snažila se mě umluvit.

„Šlo,“ přikývl jsem. „Můžeme je i vyznamenat za příkladné plnění pracovních povinností. A když se na to podíváš opravdu s nadhledem, to oslepení je jen na rok. Možná bychom to mohli zkrátit na polovinu, ale nebyl by to pak za nelidskost příliš mírný trest? Mimozemšťané u některých zločinů neprotestovali ani proti trestu smrti. Tohle je přece jen mírnější.“

„Já vím,“ vzdychla si. „Ale když vidíš, jak je všichni litují, jak se mohou přetrhnout se všemožnou pomocí, aby ty chudinky tolik netrpěly...“

„Pro ně jsme zločinci my,“ přikývl jsem. „Ale my se raději přikloníme k mimozemšťanům. Ti to vidí opravdu s nadhledem.“

„Co budeš dělat teď?“ zeptala se mě.

„Půjdeme si pro děti,“ řekl jsem. „Ale na to potřebujeme i jejich rodiče, nejlépe matky.“

„Nebude to pro ně nebezpečné?“ starala se.

„Doufám, že ne,“ odvětil jsem.

Raději jsem se zkusil poradit s Dobryňou. Zajímalo mě, zda nemají mimozemšťané lepší dopravní prostředek než huronky. Uvažoval jsem i o tak zoufalých řešeních, jako by byla kabinka lanovky nesená alkonosty.

„To jsme nikdy neřešili,“ odvětil Dobryňa. „Stačilo nám na koních po širé Rusi jezdit. Teprve v poslední době jsme si pořídili motocykly, nejprve české jawy a dnes harleje, když Češi motorky Jawa kamsi prošustrovali.“

„Víš, podle mě mimozemšťané něco mají,“ pošťuchoval jsem ho. „Nejde mi z hlavy, jak rychle se mohli jejich inspektoři přemisťovat od jednoho strážce k druhému. Uvažuj, kolik je to na kilometry. Machjové přitom nevypadají na zázračné běžce.“

„Podívej se po tom,“ navrhl mi Dobryňa. „Máš kýrsek jako já, ale máš i víc času!“

Pravda, Dobryňu ještě čekalo asi tisíc kilometrů gledointu.

Musel jsem se na to podívat sám. Což o to, nebyl problém najít si kýrsekem okamžik, kdy Machjové opustili doupě jednoho strážce, aby se v krátké době objevili u dalšího. Bylo mi jasné, že se přesunují v jiném světě, ale tam jsem poprvé narazil. V době, kdy na Zemi začali dělat pořádek mezi strážci, vedly vesmírné brány »malacho« do světa Ókišež. Machjové se zřejmě přesouvali právě tam. Jenže Zvozygurové nedávno roztrhli brány mezi Zemí a Ókišeží a propojili náš svět se syrovějším světem »Figrozgem«. Mohli jsme použít kýrseky na Figrozgu, ale to nám nepomohlo a svět Ókišež nám teď byl nedostupný.

Musel jsem si vyčíhat jinou příležitost. A vzpomněl jsem si na nedávnou návštěvu Machjů u Dobryni. Ani k němu Machjové necestovali na Zemi, stačilo mi tedy přestoupit v kritické chvíli do světa Figrozg a sledovat, jak to dělají.

No, rozumnější jsem z toho nebyl. Machjové skutečně létali vzduchem, ale jen tak, bez letadel. Že by létali tisíce kilometrů na huronkách?

Štěstí mi ale přálo. Napadlo mě vysledovat odkud přiletěli a chvíli jsem je sledoval proti proudu času. Vyplatilo se mi to. Machjové sice většinu cesty letěli nad mraky, ale odstartovali za deště a v té krátké chvíli jsem viděl, že je obklopuje neviditelná bublina. Nebýt vody, stékající po jejím povrchu, vůbec bych si jí nevšiml. Po startu vzduch odfoukl vodu jako stěračem a bublina byla po celý zbytek cesty neviditelná.

Jedna věc byla vědět co Machjové používají, druhá věc byla najít, jak bychom toho mohli použít i my. Nejjednodušší by bylo prostě se jich zeptat. To mě sice napadlo, ale hned jsem si to sám zavrhl. Jednak jsem si na to netroufal a také, nemuseli být sdílní. Byli nad námi v pozici inspektorů, ne učitelů. Nebylo jednoduché zjistit, jakým příkazem si neviditelnou bublinu vyvolávají, zcela jistě ho zadávali telepaticky.

Ale přece jen už jsem měl jakési vodítko, návod jak hledat. Věděl jsem, že nehledám předmět, ale službu. Bubliny očividně nebyly hmotné, objevovaly se podle potřeby a pak prostě mizely. Zvozygurové je neskladovali, neměli problémy s přeplněnými parkovišti, neznali garáže, ani silnice a železnice. Tomu říkám »doprava budoucnosti«!

Bohužel nebylo tak jednoduché objevit, jak se to používá. Příkazy se zadávají telepaticky a do hlavy nikomu nevidíš. Tušil jsem, že stačí znát jméno a někde v Manuscriptu bude kompletní návod k použití, ale dokud neznáme jméno, nic se nedozvíme.

Strávil jsem spoustu času v malé jeskyňce u Manuscriptu, ale i když jsem očekával pomoc jeho inteligence, Manuscript se projevil jako nechápavý idiot, ani v nejmenším mi nepomohl. Zřejmě ani Zvozygurové problém »umělé inteligence« nezvládli. Ledaže - a nebylo to nemožné - si úmyslně hrál na pitomečka, aby nemusel prozrazovat víc než musel. To by byl naopak projev vyšší inteligence než jsem čekal, ale výsledek byl pořád týž: nic jsem se nedozvěděl.

A čas pracoval proti nám...


Když to nešlo přes Manuscript, došlo i na vyloženě zoufalé řešení, jaké představovala kabinka lanovky nesená alkonostem. Nebyl tak velký problém opatřit si vzor - nevelkou laminátovou kabinku lanovky, ze které jsem odmontoval horní nosnou konzoli a nahradil ji příhodnějším madlem pro uchopení alkonostem. Ten by sice žádné madlo nepotřeboval, ale takhle se mi to přece jen zdálo jistější.

Pak jsem na huronkách doletěl k bydlišti rodičů prvního vyhlédnutého dítěte a zazvonil u vchodu. Když se dozvěděli, že chci jejich ztraceného kloučka osvobodit a vím, kde ho hledat, samou radostí by mě snad umačkali. A to se ví, neměli nic proti spolupráci. Požádal jsem totiž matku, aby se únosu svého klučiny účastnila. Jsem pro chlapce cizí člověk, se mnou by nikam nešel, ale máma je prostě máma!

Podle zákonů Evropské unie jsme se chystali spáchat zločin proti lidskosti, podle našeho svědomí tomu bylo naopak, chystali jsme se ještě větší zločin napravit.

Nasedl jsem s matkou klučiny do kabinky, která se s námi vzápětí vznesla. Alkonost s námi letěl pomalu, jen sotva rychlostí vlaštovky, ale nám to stačilo. Hranice jsme už museli přeletět ve výšce dvou kilometrů, Dobryňa tady stihl položit nepřekročitelné gledointy, ale doufal jsem, že se malá laminátová kabinka na obrazovkách radarů objeví nanejvýš jako nezřetelný stín ptáků.

Za svítání jsme přistáli u domu, kde kluka zadržovali. Bylo už dost světla, ale doufal jsem, že si nás nikdo nevšiml. Prázdnou kabinku i alkonosta jsem nechal zmizet a vešli jsme.

Rodina únosců byla poměrně slušně zabezpečená. Kamery nad vchodem do domu, bezpečnostní zámky na dveřích. Jenže to na mě neplatilo. Manuscript dokázal anihilovat libovolnou hmotu přesně podle mého přání, vypadalo to, jako když rozžhavený drát přejede po okraji dveří a když překrojil zámky, dveře se snadno otevřely. V příštím okamžiku jsme byli na chodbě.

Rodinka seděla právě u snídaně. Klučina seděl ve vysoké dětské židli, oba »noví rodiče« seděli proti němu zády ke dveřím, takže nás jako první viděl on. A to se ví, když viděl ve dveřích vlastní mámu, nedal se už udržet.

„Mamííí!“ vykřikl šťastně, vysmekl se z vysoké židle a vrhl se ke dveřím.

„Matýsku!“ rozpřáhla jeho matka náruč a vzápětí v ní svůj poklad držela a objímala. Dobře, že tu byla! Bez ní by to bylo jistě složitější.

„Was ist das? Das ist nicht möglich!“ 20 vyskočil rozčileně jeho »nový otec«.

„Přišli jsme si pro dítě, které vám nepatří,“ ujistil jsem ho.

Oba se k nám ale rozzlobeně vrhli s očividným úmyslem zabránit nám kluka odvést, jenže v té chvíli se bezmocně složili na zem. Stačilo přimrazit jim nohy.

„Dostali jste poslední možnost napravit zločin únosu,“ řekl jsem tvrdě. „Propásli jste ji, můžete teď toho litovat.“

„Hilfe!“ 21 vykřikla žena zoufale, když jí svět zhasl do tmy.

„Du Tschechische Drecksau!“ 22 přidal její muž nadávku.

Dobře zabezpečený dům bývá i zvukově izolovaný, nikdo ze sousedů je neslyšel. Přimražení samo odezní za čtvrt hodiny, oslepení až po půl roce. Jako trest by to mělo stačit. Otočili jsme se a matka si svého Matýska odnášela v náručí, pevně odhodlaná nikomu ho už nedat.

„Vezměte ho na klín, poletíme!“ požádal jsem před domem o kabinku a alkonosta.

„To je vážně mimozemské letadlo?“ ujišťovala se žena.

„Ne, to je jen upravená kabinka od lanovky,“ usmál jsem se na ni. „Mimozemský je pták, co nás odnese. Nebojte se, unese víc než si myslíte.“

Alkonost seděl na držadle, připravený nás odsud odnést. Byl menší než kabinka a nevypadal na to, že by ji unesl. Jenže tihle ptáci mají neuvěřitelnou sílu a k přenášení těžkých břemen nepoužívají křídla, ale antigravitaci. Jakmile jsme nastoupili, pták nás uchopil a už jsme letěli.

Tak - a teď totéž pětačtyřicetkrát!


První únosy se zdařily neobyčejně hladce, ale jen protože byly první. V následujících dnech to tak hladce neprošlo. I Němci se po první zkušenosti poučili a ostatním adoptivním rodinám dali policejní ochranu.

Jenže marně. Skoro bych policisty litoval! Ať se snažili jak chtěli, proti mimozemským prostředkům to mělo účinky asi jako zaříkávání deště šamanem.

Následujícího dne zabezpečovali první dítě již tři policisté. Jeden hlídal přímo v místnosti, druhý tvořil zálohu v sousedním pokoji a třetí strážil zvenčí vchod do domu. Pokus o překvapení jim ovšem nevyšel. Zdenka krátce před naším příletem prohlédla dům i s okolím kýrsekem a po poradě se mnou záložní policisty, venku a ve vedlejším pokoji, tiše natvrdo přimrazila. Znamenalo to, že je musí do čtvrt hodiny odmrazit, aby jim neublížila, neboť tvrdé přimražení se samo nespraví, ale zato vyloučila překvapení z jejich strany.

Přistáli jsme s kabinkou přímo před domem, kde by nás měl jeden pistolník zblízka na mušce, ale pak už to šlo jako prvního dne. Samozřejmě jsem si kýrsekem předem prohlédl topologii bytu, abych se tu vyznal jako doma. Po odříznutí zámků jsme vešli do domu a zamířili do dětského pokoje, kde jsem na židli přimrazil hlídkujícího policistu. Měl v pohotovosti vedle sebe na stole pistoli, ale ani to mu nepomohlo. Matka malé Kristýnky mě chytila za ruku a strhla dozadu, ale usmál jsem se na ni.

„Klid, matko, tenhle není nebezpečný!“ uklidňoval jsem ji tlumeným hlasem. „Podívejte se!“

Došel jsem až ke stolu a vzal do ruky policejní pistoli. Její majitel se ani nepokusil po ní hrábnout. Postižený člověk může v tomto stavu pozorovat, co se děje, ale nepohne ani prstem. Vzal jsem pistoli do rukou a pomalým pohybem jsem mu ji prohnul do oblouku, jako by byla z těsta. Viděl to a nejspíš uvnitř hrůzou šílel, ale ani se nepohnul.

„Vezměte si dítě a půjdeme!“ vybídl jsem matku.

Holčička ještě spala v postýlce, ale když ji matka balila do teplé deky, probudila se.

„Jééé, mamíííí!“ roztáhla pusinku do šťastného úsměvu.

„Tiše, Týnko, tiše!“ konejšila ji matka.

Podle naší předběžné dohody ji nestrojila, jen ji zavinula do přinesené deky, vzala do náruče a pak jsme již spěchali ven, kde jsem opět vytvořil náš nezvyklý dopravní prostředek.

„Pozor, Vašku!“ varovala mě u domovních dveří Zdenka. „Přijíždí pět policejních aut, nejspíš něco viděli kamerami!“

„Nech mi je!“ požádal jsem ji a ucouvl do domu, přitom jsem zadržel i matku s malou Kristýnkou.

„Počkejte, musím zneškodnit policajty,“ varoval jsem ji. „Teď to bude těžší, je jich trochu moc.“

Vzápětí jsem všech pět řidičů jednoho po druhém za jízdy přimrazil. Auta projela kolem nás bez brzdění, pak jsem ale řidiče odmrazil, aby nehavarovali. Naštěstí tu byla rovná ulice a musím jim uznat, nezazmatkovali a zvládli to. Jenže to už přejeli kolem nás a než stihli zastavit a otočit, seděli jsme v kabince a alkonost nás unášel domů.

Divte se, poldové!


Jedna poučka říká: vyhraná bitva není vyhraná válka.

Tak jako já, pustil se do Němců i Jacek Polak, jenže to vzal opravdu zostra. Sezval si všechny strážné Manuscriptů v Polsku a podnikli trestné výpravy do Německa současně na více místech. A úspěch se dostavil. Během tří dnů vrátili do Polska všechny unesené děti. Na rozdíl ode mne ale nikoho netrestali. Když jsem se na to Jacka telepaticky zeptal, řekl mi, že adoptivní rodiče sice věděli, že děti pochází z únosů, ale podle zákonů Evropské unie to bylo v pořádku. Jack neviděl důvod je trestat a tvrdil, že pro ně bude dostatečným trestem ztráta ukradených dětí. Také Úřady pro přerozdělování dětí se domnívaly, že jejich činnost je v souladu s unijním právem. Vyčetl jsem mu, že by podle té logiky nechal bez trestu i dozorce v Oswietimi, ale Jacek nad tím mávl rukou. Hlavně že byly děti zpátky u svých rodičů!

Ale i poldové v Německu se z neúspěchů poučili. Obydlí adoptivních »rodičů« se ukázala jako nedostatečně chráněná, ale někoho napadlo zavřít chráněnce do podzemních protiatomových krytů z dob Studené války. Bývalo jich na obou stranách Železné opony plno, některé se sice mezitím podařilo zrušit nebo přeměnit na jiné účely, ale zbylo jich v provozuschopném stavu dost, aby se tam mohli ukrýt všichni prominenti. Teď do nich přestěhovali všechny zbývající děti, unesené z Čech.

A zřejmě je chtěli bránit silou.


Mezitím jsem s další matkou podnikl osvobozovací nájezd na protiatomový kryt s jejím děckem. Bylo to opět obtížnější než předtím, už kvůli množství policistů, navíc se na strážení podíleli i vojáci Bundeswehru. Se Zdenčinou pomocí jsme přimrazili ty, co by nám vadili, pronikli jsme do krytu a vynesli ven dítě, jenže venku vyvstal nečekaný problém. Policisté si na nás přivolali vojenský bitevní vrtulník.

Přimrazit posádku vrtulníku bych jistě dokázal, ale nemohl bych zajistit, aby nehavarovala. Napadlo mě použít klamný cíl a Zdenka se toho chopila. Vytvořila obraz kabinky i s alkonostem a zvedla ho do výšky, jako kdybychom odlétali. Očekával jsem, že helikoptéra bude pronásledovat falešný cíl a já pak v pohodě odletím, ale proběhlo to trochu jinak.

Ve vrtulníku zřejmě seděli opravdoví mistři. Holografický obraz lanovkové kabinky se sotva rozletěl a helikoptéra se za ním vrhla jako chrt za zajícem. A to se ví, rychlostí vlaštovky by jim alkonost neuletěl. Jenže jsem pořádně zbledl, když se ozval štěkot leteckého kulometu.

Proboha, oni to myslí až tak vážně?

Holografickému obrazu uškodit nemohli, ale neohlíželi se ani na to, co jejich střely vyvedou, až neškodně proletí obrazem a budou pokračovat dál? Chtělo se mi zařvat jako kdysi Švejk: »Co blázníte, vždyť jsou tam lidi!« Střílet ostrou municí v hustě zalidněné oblasti je přece zločin! Těm pitomcům by nevadilo, kdyby zastřelili i to dítě? Neměl bych je přimrazit bez ohledu na to, jestli havarují, nebo ne? Jenže to by spadli mezi domy, ne, to si na svědomí nevezmu.

Přivolal jsem si pravého alkonosta i s kabinkou, rychle jsme nastoupili, ale tentokrát jsme nevzlétli vysoko a nezamířili přímo k hranicím. Raději jsme chvíli kličkovali ulicemi města, než jsme se dostali na jeho okraj, co nejdál od nejkratšího směru domů. A i pak jsme letěli tak nízko nad zemí, až jsme se museli vyhýbat i elektrickým drátům. A pořád jsem se rozhlížel kolem, abych nepropásl, kdyby nás ti splašení pistolníci objevili.

Naštěstí se zdálo, že tato taktika měla úspěch. Změnili jsme směr k hranicím a před nimi jsme se vznesli do výšky bezpečné před gledointy.

Další štěstí bylo, že na severu Čech je docela snadné poznat hranici mezi Německem a Čechami.

Na české straně elektrárny sirným deštěm vyhubily lesy. Na horách zbyly jen holé kmeny jako žalující les šedých tyčí, kdežto na německé straně se lesy vesele zelenaly dál. Mezitím již nastala změna, i české elektrárny dostaly konečně odsíření, ale zničeným lesům to život nevrátilo. Pomohlo by jen nové zalesnění, jenže na to v Čechách nebyly peníze. Odlesněné svahy mezitím podléhaly erozi, voda odplavovala půdu a rozdíl mezi českou a německou stranou se nezmenšoval.

Jak ale vysvětlit, že na německé straně síra nepadala?

Vysvětlení je prosté. Němci - i ti Východní, se o své lesy starali. Ne jako Češi, kteří tento kraj prostě odepsali. Když Němci zjistili, že lesům sirné deště škodí, začali je vápnit, aby kyselost zneutralizovali. Výsledek je dodnes znát, pouhým okem je vidět, kudy vede hranice. Což nám ohromně pomohlo. Jakmile jsme se ve výšce přehoupli přes gledointovou hranici, snesli jsme se níž a podél hranice jsme se nejkratším směrem vraceli.

Hurá! Jsme doma!

 


Zpět Obsah Dále

14.01.2018 21:36