Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Handrkování

Jedním z prvních kroků České vlády po rozdrcení invaze bylo odvolání českých občanů včetně diplomatů ze všech zemí Evropské unie na západ od Čech. Důvodem byla nevyhlášená, leč stále trvající válka a nemožnost chránit české občany v zahraničí. Budovy zastupitelských úřadů měly zůstat prázdné na znamení, že se sem naši diplomaté už nevrátí.

Příkazu však uposlechla jen nepatrná část českých občanů. Většina setrvala na dosavadních místech, včetně zástupců České republiky v NATO a všech českých europoslanců a komisařů.

Vláda České republiky na to reagovala odebráním českého občanství všem, kdo se do pěti dnů do Čech nevrátí. Šlo zejména o nutnost zabránit jim jménem České republiky jednat a uzavírat další nevýhodné smlouvy.

Pro další krok bylo dokonce nutné změnit Českou Ústavu, ale potřebná ústavní většina se rychle našla. Šlo o změnu principů českého státního občanství. Dalo se to chápat i jako milost pro ty, kdo hájili zájmy cizích států proti zájmům České republiky. Pro ně byla ztráta českého občanství jistě snesitelnější než obžaloba z velezrady, i když ji mohli snadno odmítnout poukázáním na to, že jen hájili zájmy státu, který si sami podle své libosti zvolili. Dvojí občanství to jejich držitelům umožňuje, proto se Česká republika raději vrátila k principu jediného občanství. Současně se zpřísnily požadavky na udělování státního občanství cizincům. Zejména se zcela zavrhl princip »ius soli«, tedy získání českého občanství pouhým narozením na území České republiky .

Policisté s dvojím občanstvím, kteří se během agrese přidali k útočníkům, tak nemohli být obžalováni z velezrady, ale pouze z vražd, které při tom spáchali. Bylo to však výhodnější pro nás, než pro ně. Současně s přerušením diplomatických styků, které obsahovalo požadavek odchodu diplomatů, navrhla vláda České republiky výměnu zajatců.

Diplomati Německa i Spojených států na výměnu okamžitě přistoupili, i když neměli koho vyměňovat, jejich vojáci zásadně nebrali zajatce. Bylo to jednostranné a bylo by to výhodné jen pro ně... kdyby se jim zajatci vraceli zdraví...

Jenže naší největší a vlastně jedinou použitou zbraní bylo oslepení a návrat slepých zajatců tak radostný nebyl. Zůstali slepí i po návratu domů a starost o ně se přenesla na jejich domoviny. Přidali jsme jim i naše oslepené policisty, pokud měli občanství agresorů. Jsou vaši, nechte si je a hlavně - starejte se o ně! My už s nimi nechceme nic mít!

Ulevilo se vlastně jen České straně. Oslepení Manuscriptem je sice vratné, ale uzdravit oslepené jsme mohli jen my. A my si to setsakra rozmyslíme! Jo, hoši, přišli jste k nám vraždit a chtěli byste milost? Až kočička vejce snese!

Ještě důležitější bude vliv na ostatní vojáky armád NATO. Kdybychom se o oslepené zajatce starali v nějakém zastrčeném zajateckém táboře, nikdo by je neměl na očích, jako když jsme je vrátili domů. Nic tak nepodlamuje morálku vojáků jako váleční veteráni - mrzáci. Zejména když se k nim mateřská země chová macešsky, nebo jen lhostejně, jak se dalo čekat.

Nedalo mi to a chtěl jsem si pohovořit s oběma piloty, kteří se katapultovali, když zjistili, že návrat přes hradbu gledointů je příliš podobný sebevraždě. Oba v pořádku přistáli na padácích, ale tím jejich štěstí skončilo. Měli sice u sebe radiomaják, jehož pomocí by si mohli přivolat záchrannou helikoptéru, jak už se při mnoha příležitostech podařilo, jenže ta by se musela dostat přes naši hradbu, což bylo úplně vyloučené. Možná by se rádi vzdali, jenže já jsem je objevil dřív než rojnice českých policistů, kteří už po nich také pátrali. Dopadli je oslepené a neschopné pohybu. Oslepení byli stejně jako většina ostatních, ale blokáda páteře jim sebrala vládu od pasu níž. Na cestu domů tedy dostanou invalidní vozík a byl jsem plně rozhodnutý nepodlehnout soucitu. Pro mě to byli hromadní vrahové, i když elitní.

Rozhovor s nimi byl však poměrně krátký. Ti chlapi se stále cítili elitou a mluvili se mnou pohrdavým tónem. Nu, mějte si své pohrdání, uvidíme, jak dlouho vám vydrží! Naznačil jsem jim, že si svou elitářskou arogancí sami zavinili tvrdší trest než ostatní. Méně provinilým můžeme trest časem zmírnit, ale to se rozhodně netýká těch, kdo své lumpárny považují za přednost.

Zpytujte tedy své svědomí!

Času budete mít dost!


Válka oddělila země Visegradu od jádra Evropské unie lépe a rychleji než vyjednávání, donekonečna protahovaná smečkami dobře placených právníků. Po neúspěchu invaze nebylo co řešit. Správně bychom měli od Evropské unie vymáhat nějaké reparace, ale oni by se toho mohli chopit a na oplátku chtít po nás nějaké závazky. Mrtvým už nikdo život nevrátí, ale na druhou stranu jsme nehodlali platit jejich zraněným odškodné. Jistěže by to byla drzost, ale Němci a Američané jí měli dost, aby je něco takového napadlo. Napáchali u nás spousty materiálních škod, ale to si jistě brzy napravíme.

Místo reparací jsme v Čechách zabavili banky, obchodní řetězce a podniky s německou a americkou účastí. V Německu i za velkou louží se samozřejmě strhl pokřik o krádeži za bílého dne. Co jiného jsme mohli čekat? Stejně tak jsme nečekali, že by k nám ještě někdy dorazily kamiony s řádně zaplaceným zbožím. Ty zase zabavili na druhé straně, jenže o tom taktně mlčeli.

To se ví, tak náhlé oddělení nemohlo projít úplně hladce. Projevila se osudová závislost Českého hospodářství na zemích Západu a to se nedalo překonat ze dne na den. Na druhé straně se nedostatek zboží, zejména potravin, dal snadno vysvětlit válkou. Vláda musela zavést přídělové hospodářství zejména na základní potraviny a textil. V první chvíli jsem to považoval za zbytečnou opatrnost, zejména u textilu a bot, které do Čech dováželi hlavně Vietnamci a Číňané, jenže se ukázalo, že i oni do Čech dopravují zboží převážně lodní dopravou přes Německo. Tato trasa se den ze dne ukázala jako neprůchodná, lodě by musely plout do Polska a to zatím nebylo dostatečně zaběhané. Lístkové hospodářství se vláda zavázala zrušit, jakmile se hospodářství stabilizuje, jenže to nebylo snadné a nedalo se to čekat hned. České zemědělství bylo po minulých hospodářích v rozkladu, zemědělci pěstovali místo potravin zbytečnosti a lidem hrozil hlad.

Výhodou bylo, že banky, cizí nadnárodní obchodní řetězce a některé podniky dostaly nového majitele - stát. Vláda do nich dosadila státní správce a Karel ze Znojma měl nad nimi dohled. Hned první týden musel dva státní správce odstavit, neboť, jak je v Čechách zvykem, sotva dosedli do ředitelských křesel, začali by podniky pod cenou potají rozprodávat svým kamarádíčkům, ale to se v Čechách dalo čekat a Karel se s nimi nepáral. Prostě jim oznámil jejich prohřešky a dal jim na vybranou: okamžitě z toho místa odstoupit, nebo se nechat odvézt sanitkou.

To už bylo v Čechách známé, že nejde o planý poplach ani o pouhé strašení a přistižení velkozloději raději sami prchali.

Většina z nich využila benevolence celníků na pohraničních přechodech do Německa a odjela z Čech, jako by jim za patami hořelo, často i s celými rodinami. Obvykle hned za hranicemi požádali o politický azyl a skoro vždy jej dostali, zejména když novinářům barvitě líčili, jak byli v Čechách za své demokratické přesvědčení pronásledovaní.

Kdo se rozhodl odjet, obvykle si to už nerozmýšlel. Většina zlodějů měla z dřívějška tajná zahraniční konta a vedlo se jim tam lépe než v přídělovém hospodářství Čech. Ti lidé tam často měli spoustu známých, takže se tam ocitli mezi svými. Odjížděli s plně naloženými auty, nikdo jim nebránil vzít si tam, co si v Čechách do této doby nakradli, ať to bylo zlato, šperky nebo drahé obrazy. Celníci nic nekontrolovali. Jen banky je krutě zklamaly. Když přešly pod státní správu, ztratily spojení s bankami mimo území Čech a neumožňovaly převody majetku za hranice. Přerušení těch vazeb bylo úmyslné. Bankovními převody by tihle lidé vyvezli podstatně víc, než co se jim vešlo do aut, i když šlo o rozměrné karavany.

Vyjet z Čech bylo velice snadné, s návratem to bylo horší.

Jednak bylo velice obtížné nakoupit v Čechách eura. Banky je stáhly a používaly je přednostně k nákupu potravin, především v Číně. Byl to takový truc-podnik, zvětšovali jsme tím vlastně dluh Evropské unie vůči Číně, ale mělo to i praktickou stránku. Čínská rýže nám pomáhala v nejhorší době překonat nedostatek českých potravin, než se naše zemědělství vzpamatuje z umělého Eurounijního útlumu.

Byl to od Evropské unie svého času vynikající tah, učinit nás závislými na dovozech potravin. A byl to první úkol pro naše manažery co nejdříve tuto závislost ukončit i za cenu válečného přídělového hospodářství. Národ, to se ví, brblal, ale stačilo mu čas od času připomenout rozbombardovaná sídliště a odtržení pak nikdo nezpochybňoval. A pokud ano, pak raději ne na veřejnosti. Nikdo nestojí o rozbitý nos a monokly pod očima.

Druhou překážkou turistiky na Západ bylo pouhých pět dní, povolovaných k cestám na Západ. Kdo tuto lhůtu překročil, toho čekala při návratu těžká procedura opětného udělování státního občanství. Byla to nepokrytě šikana, jenže v této době potřebná.

Neposledním rizikem byla nevraživost Němců k Čechům. Český pas nezaručoval žádnou ochranu a každý musel nést riziko sám. Kdo neměl na Západě dobré kamarády, riskoval, že ho tam všemi prostředky oškubou, jak se ostatně dělo i předtím. Většinu lidi to účinně odrazovalo už před invazí, teď dvojnásob.

Rodiny, odjíždějící na Západ, by navíc riskovaly nebezpečí odebrání dětí v rámci »Programu záchrany Evropy«. Nebylo to ale tak horké. Přerozdělování dětí se netýkalo těch starších, ty by se špatně poněmčovaly. A rodiny, prchající na Západ, malé děti beztak neměly, takže byly pro záchranu Evropy bezcenné.

Vlastně jich ani nebyla taková škoda.


Postih viníků agrese jsem ponechal jiným. Se Zdenkou jsme už měli jiné, radostnější starosti. Akce mezi špičkami Evropské unie a velení NATO se ujali za Čechy Kryštof z Krumlova a Ruda od Plzně. Konzultovali to s Poláky a přibrali mezi sebe Jacka, a pak také s Rusy, které však odmítli přibrat s tím, že agrese se jich tentokrát netýkala. Vyslechli si jen jejich názory. Co asi řeknou mimozemšťané hodně tvrdým trestům pachatelům války? Rusové je tedy jen ujistili, že Machjové nebudou proti.

A pak už to šlo opravdu ráz naráz.

Prvním krokem bylo vyhubení velitelství NATO na území Evropy. V prázdných budovách zůstali jen kuchaři a pucflekové. Dříve než se to stačilo dostat na veřejnost, další rána zlikvidovala špičky Evropské unie, především komisaře pro obranu a všechny jeho náměstky i formální nadřízené. Europoslancům zasedajícím v Evropském parlamentu se zobrazilo strohé varování:

Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny odsoudil za zločin rozpoutání války k trestu smrti všechny osoby, ať vojenské, nebo civilní, zapletené ve vojenském přepadení Čech a Polska. Tento zločin bude nyní trestán v celém světě jediným způsobem: smrtí.

Všem bylo v té chvíli jasné, že žádné protesty nebudou mít smysl ani váhu. Ostatně nebylo kde protestovat, budovy Českých i Polských zastupitelství byly prázdné a pořádat před nimi různé happeningy a demonstrace bylo stejně účinné jako hučet to někde do staré vrby.

Poslední možností protestu bylo Valné shromáždění OSN. Ale výsledek se neměnil. Český vyslanec při OSN potvrdil, že jsme s obžalobou, důkazy i rozsudky seznámili mimozemšťany, důkazy nám ostatně získaly jejich prostředky. Mimozemšťané naše podklady prostudovali a schválili je jako dostačující.

Na to se nedalo odpovědět prakticky nic. Leda brblat. Běda poraženým pod okupační správou mimozemšťanů!

I když ta okupační správa nebyla na první pohled znát.

Jenže o ní věděli všichni...


Pár dní před narozením našich dvojčat mě telepaticky volal Dobryňa, jak jsme na tom a jestli nepohrdneme pomocí.

Ujistil jsem ho, že v Čechách je porodnictví na poměrně vysoké úrovni, takže se ničeho nebojíme.

„Podíval ses na statistiky z poslední doby?“ zeptal se mě pro jistotu Dobryňa. „Poslyš, neuvědomuješ si, že všechny obory lékařství spravují vaše elity? Je to stejné i v Polsku, v Maďarsku, dokonce i u nás. Uvědomte si jedno: ty elity jsou dnes ve většině případů postižené »deficitem natality«. Jednal jsem o tom zatím s Machji a ti to opatrně připustili. Část elit si to už asi uvědomila a začala se řídit známým heslem: když ne my, tak nikdo, když jsme biti my, ať dostanou výprask i všichni ostatní! Možná se to netýká všech, ale určitě v tom lítá většina a snad nechceš riskovat životy vašich maličkých! Uvědom si, české lékařské elity vědí, že jste s mimozemšťany jedna ruka a komu by měly víc škodit než vám? Já s Nastasjou bychom to neriskovali!“

„Můžeme si vybrat nejlepší lékaře v zemi...“ namítl jsem, ale hned mi došlo, že to nic neřeší. Ti nejlepší se zcela jistě také počítají k elitě. A když nejsou postiženi sami, třeba tím, že už mají děti odrostlé, mohou být postižení jejich příbuzní a přátelé.

„Myslel jsem si, že se nepřející část lékařů už dávno z Čech odstěhovala na Západ!“ pokračoval jsem už značně váhavěji.

„Tak si to radši nemysli. Podíval ses na statistiky z poslední doby?“ opakoval pro jistotu otázku Dobryňa. „Jestli ne, neztrácej s tím čas, začínáme to už řešit. V Polsku, v Rusku i v Čechách významně stoupl podíl mrtvě narozených a zvedla se i kojenecká úmrtnost. Když jsme biti my, ať dostanou výprask i ostatní! Stačí přece dítě trochu přidusit nebo nechat podchladit!“

„To je přece hyenismus nejhoršího druhu!“ vypěnil jsem.

„Nemusí to být ani úmyslná sabotáž, stačí prosté lajdáctví,“ mírnil to ihned Dobryňa. „Ale teď s tím nic nenaděláme. Donutit lékaře léčit pečlivě jako dřív může být marné. Přišli o perspektivu a tím o pečlivost. Těžko jim vysvětlíš, že i mimozemšťané plánují »deficit natality« časem zmírňovat. Je to ale začarovaný kruh. Kdo se bude chovat zákeřně, tomu mimozemšťané neprominou vůbec nic.“

„Ale chtějí to Machjové vůbec zmírnit?“ pochyboval jsem.

„V komunitě amerických Amishů se nedávno začaly rodit děti,“ sděloval mi Dobryňa. „Zatím jich je pět a snad se jich ještě pár narodí, prý je tam ještě několik těhotných. Jenže s tím je teď konec, další nebudou. Američané se opět angažovali v Evropě...“

„To je potom průšvih!“ rezignoval jsem. „Co s tím?“

„Svěřte se Zeirurbům!“ poradil nám. „Odborníci na lidské organizmy jsou mezi nimi možná lepší než pozemští lékaři. Moje královna u nich rodila poslední tři děti a velice si je pochvalovala. Jsou pečliví a mají jemné ruce.“

„To musím Zdence navrhnout!“ chytil jsem se toho. „Máme ale na jednání málo času.“

„Přivezu ti je za chvilku před vesmírnou bránu!“ slíbil mi Dobryňa. „I s lékařským stanem. Poslyš, jdi se teď poradit se Zdenkou a pak mě ani nevolejte. Když vyjdete branou na Figrozg, budou tam zkrátka čekat. Když si to rozmyslíte, bude to pro ně zajímavý výlet, ale opravdu vřele ti je doporučuji!“

To bylo ovšem slovo do pranice! Takže jde jen o to, jak se na to bude tvářit Zdenka.

Musím běžet za ní!

 


Zpět Obsah Dále

14.02.2018 20:30