Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bilance

Zdenka byla poslední, kdo proletěl s plným glychilti Slezskou branou do světa Figrozg. Krátce poté se brána s rachotem zavřela. V telepatii se to opět projevilo jako dunivý rachot, slyšel jsem jich už víc a nedalo se pochybovat, co se vlastně stalo. Ve světě Figrozg zůstal po ní jen portál. Za ním se do světa Figrozg přeneslo Oldřichovo doupě i s Manuscriptem, podobně jako když se předtím naše doupě přeneslo z okraje vesnice do nedalekých skal. Také naše doupě je už jistě ve světě Figrozg. Bude s ním spojená brána na Zem, jenže nepůjde otevřít, dokud bude na Zemi trvat zamoření radioaktivním prachem. Znamená to, že se tudy na Zem pár desítek, nebo až stovek let nepodíváme.

Stěhování lidí z Čech a Moravy skončilo. V poslední chvíli jsem naložil lidi ze dvou menších městeček, ale večerní obloha se již zatahovala černými mraky, z nichž bude pršet kobaltový déšť. Nebylo by zdravé nechat se ozařovat i skrz glychilti. Brány na Moravě se zavřely a když jsem se zkusil telepaticky optat, kam se ještě dá letět, nikdo se mi neozval. Všichni Strážní z Čech, Polska a Maďarska, jejichž telepatickou rezonanci lavititju jsem znal, byli zřejmě na Figrozgu. Naštěstí jsem si pamatoval, že nejbližší otevřené brány jsou v Rusku u měst Orel, Kursk a u Smolenska. Zamířil jsem proto na severovýchod přes Polsko a Bělorusko. Na Ukrajině nechali Američané explodovat kobaltovou atomovku, tam už to je všude zamořené.

glychilti bylo ticho, lidé nešuměli. Průhlednými stěnami ještě mohli pozorovat, jak se nehlučně vznášíme nad Polskem. Až po chvíli se kdosi ozval.

„Neletíme nějak moc daleko?“ zeptal se mužský hlas.

„Letíme,“ přisvědčil jsem nahlas. „Na Slezskou vesmírnou bránu dopadl radioaktivní déšť a brána se zavřela, aby nevpustila na Figrozg radioaktivitu. Teď už jsou nejbližší otevřené vesmírné brány jen v Rusku, takže letíme do Smolenska. Je to skoro jeden a půl tisíce kilometrů, takže máme půlhodinku na dotazy. Máte snad nějaké, ne?“

„Jeden a půl tisíce kilometrů za půlhodinku? To znamená, že letíme rychleji než zvuk?“

„Jo, asi třikrát rychleji,“ přikývl jsem. „I když se to v téhle výšce nezdá. Ale nemusíte se obávat, Rusové nám nebudou dělat potíže. Mají svých starostí dost.“

„Kolik lidí jste z Čech odvezli?“ zeptala se nějaká žena.

„To musíme nejprve spočítat,“ pokrčil jsem rameny. „Bude nás dost, abychom nevyhynuli jako nosorožci, ale veselé to asi nebude. Neměli jsme na stěhování dost času.“

Vzpomněl jsem si, jak se mi Americký velvyslanec chlubil zbraněmi Posledního soudu. Řekl jsem mu, jen ať je Američané odpálí a ušetří tím mimozemšťanům práci. Ten rošťák asi věděl, že jsou ty zbraně sebevražedné, ale když jsem mu naznačil, že by mimozemšťané mohli omezit radioaktivitu pouze na jejich území, myslel jsem to jen jako nadsázku. Jenže Američané nás zaskočili. Vynaložili spoustu práce, aby je rozvezli a odpálili co nejblíž hranic Ruska, Číny, Indie a v Evropě i našich. I kdyby bylo možné udržet radioaktivitu v ohraničených oblastech, kobaltové nálože v těch místech se nutně rozprostřely přes hranice, zasáhly nejvíc nás a samotným Američanům by naopak neuškodily.

Jenže mimozemšťané si s rozlézající se radioaktivitou také nevěděli rady. Nařídili nám jen otevřít brány a zachraňovat, koho stihneme odvézt. Navíc žádali, abychom na Figrozg vozili jen lidi čisté, radiací nezasažené. Dezaktivace nás ještě víc zdržovala, ale nikdo neměl svědomí odmítat ty, komu by postačilo smrtící prach jen spláchnout. Kolik lidí jsme za těchto podmínek mohli odvézt? Střízlivý odhad říká něco mezi sto tisíci a půl milionem. Devět a půl milionu Čechů brzy v těžkých bolestech zahyne. Kolik lidí zachránili Poláci? Nemohli stihnout o tolik víc než my. Maďaři měli Strážce jen tři, o nich zatím nevíme vůbec nic, ale veselejší to asi nebude. Největší masakr bude asi v Číně, kde se hned na začátku zavřely všechny brány až na jednu a Strážci mohli své lidi zachraňovat jen skrz brány na jihu Sibiře.

A to ještě nemáme tušení o Indii!

„Co budeme v novém světě dělat?“ otázala se jiná žena.

„To je dobrá otázka!“ řekl jsem. „Jenže ani já na ni neznám odpověď. O život se bát nemusíte, mimozemšťané nikoho zemřít hlady nenechají. Ale pokud vím, svět Figrozg není připravený. Je takový... nehotový... Donedávna na něm žili jen Zeirurbové, jistě se s nimi brzy seznámíte i vy, jsou to milí čtyřrucí tvorové, ale přípravu toho světa ještě nedokončili.“

„Čtyřrucí tvorové? Opice?“ ozval se jakýsi chlap.

„Nejsou to opice,“ odmítl jsem ihned. „Mají čtyři ruce, ale také dvě nohy, chodí vzpřímeně a mají úroveň o třídu nad námi. Asi nás budou učit, jak se máme v novém světě chovat.“

„Potěš pámbu!“ ozvala se jakási paní. „Aby nám poroučely nějaké potvory!“

„Nebudou nám poroučet, ale radit,“ opravil jsem ji. „Nikdo jste v tom světě nebyl, buďme rádi za kdejakou radu. Nevíte co tam najdeme, nevíte nic. A můžeme být mimozemšťanům vděční, že nám darují nový svět místo toho, který jsme si sami zničili.“

„My?“ ohradil se kdosi. „Snad Američani, ne?“

„Vy si myslíte, že to mimozemšťané rozlišují?“ opáčil jsem trochu kysele. „Mimozemšťané neuznávají dělení lidí na Čechy, Rusy, Číňany nebo Američany. Mají pro vesmírné bytosti hrubší dělení - hmyzoidní, kentauroidní, vačnaté... jsme pro ně jediný druh Homo Sapiens, mimochodem hodně pitomý, když jsme si dokázali zničit vlastní svět! Nebýt ještě pitomějších Vabluvínů, kteří se dokázali vyhubit úplně, byli bychom nejhorší potížisté ve všech okolních vesmírech!“

„Nemusíte hned plivat na lidstvo!“ napomenul mě jakýsi starší pán. „I my lidé máme snad nějakou kulturnost!“

„Měli jsme!“ opravil jsem ho. „Ale ať jsme měli kulturu sebekrásnější, v této chvíli se stěhujeme do světa, kde máme jen holé ruce. Naše kultura zůstala pod radioaktivitou, kde je nám platná jako mrtvému zimník.“

„Vzal jsem s sebou velký kufr plný knih!“ pochlubil se pán. „Samá pozemská klasika! Ovidius, Goethe, Schiller, Shakespeare a další klasikové! Kdyby každý zachránil tolik knih...“

„Je hezké, že jste se snažil, ale kolik knih jste do jednoho kufru pobral?“ pokrčil jsem rameny. „Možná to budou zajímavé kuriozity, ale budeme-li tuto klasiku někdy potřebovat, řekneme si o ni mimozemšťanům. Právě tak jako o pozemskou klasickou hudbu. Mimozemšťané na pozemské nástroje nehrají, ale na svoje zahrají i Smetanu, Dvořáka nebo Janáčka a dá se to poslouchat.“

„To by nás ale zachránili!“ rozzářil se pán.

„Nebudou nás zachraňovat, když se sami nebudeme snažit,“ řekl jsem. „A musíme se snažit hodně, aby v nás neviděli jenom potížisty, jako byli Vabluvíni.“

„Co pořád máte s těmi Vabluvíny?“ naježil se kdosi.

„Jen to, že k nim nemáme daleko,“ povzdychl jsem si. „Ti si svůj svět zničili tak dokonale, že se vyvraždili do jednoho.“

„Snad jsme na tom lépe než oni,“ přál si někdo vřele.

„Jsme,“ přikývl jsem. „Ale budeme v novém světě začínat prakticky od nuly. Doufám, že jsme největší darebáky zanechali na Zemi, i když - bohužel - s miliony rozumnějších lidí.“

„Neberte si to tak pesimisticky,“ chlácholil mě starý pán, sedící na svém velkém kufru knih. Napadlo ho to dobře, i když by se do jednoho tabletu vešlo stokrát víc knih než do velkého kufru. Shromažďovat naši kulturu naštěstí napadlo i mimozemšťany, díky nim snad nezůstalo všechno na Zemi.

Ale Francouzi dopadli u Waterloo rozhodně lépe!

„Tak se držte, brána u Smolenska nás vítá!“ otočil jsem se na okamžik dozadu.

„Doufám, že dopadneme lépe než Poláci s Kaczynskim!“ rýpnul si kdosi s narážkou na známou katastrofu polského letadla, kdy se ukázalo, že v pilotní kabině byli kromě pilotů i hlavouni.

Glychilti se prosmýklo branou.

Byli jsme ve Figrozgu.


Kája přivezl poslední skupinku z Čech.

Bylo to ale hodně dramatické. Jednak byl problém objevit v Čechách místo nezasažené radioaktivním spadem, déšť zametl celé Čechy, ale Kája měl prostě štěstí, objevil městečko, kde mu dozimetr nesvítil. Kája ihned poslal alkonosty sezvat obyvatele, jenže zatímco se scházeli na náměstí, nad město se přisunul další černý mrak. Měšťané se ke všemu chovali, jako kdyby měli bůhví kolik času, někteří se vraceli pro zavazadla, jiní se snažili urvat lepší místo mezi ostatními, aby nebyli na okraji davu. Do toho se objevil problém se šesti zamořenými chlapy a jednou dívčinou, které Kája poslal do blízké sokolovny smýt ze sebe radioaktivní prach. Místo spěchu ale odcházeli velice ležérně, zatímco Karlovi z tmavnoucí oblohy šedivěly vlasy.

Pak ale dopadly první kapky deště a dozimetr začal svítit.

„Všichni do sokolovny!“ zařval Karel bezmocně. „Prší na nás smrt!“

To konečně vytrhlo pohodlné měšťany z letargie, zejména když Karel se svým dobrovolníkem-dozimetristou vyrazili napřed jako by jim za patami hořelo. Vlastně to ani nebylo moc daleko od pravdy. Naštěstí byla sokolovna otevřená, neboť se uvnitř ještě sprchovali poslední zamoření. Zakrátko se všichni sešli ve velké tělocvičně a venku se spustil pořádný liják. Vítr hnal proud deště proti vysokým oknům tělocvičny a pod jedním z nich se začala rozlévat loužička, okno zřejmě netěsnilo.

„Změř to!“ nařídil Karel svému dozimetristovi, ačkoliv už tušil výsledek. Tušení ho nezklamalo, dozimetr se rozsvítil jako červená lampička.

„Je to radioaktivní!“ hlásil dozimetrista nahlas.

„Všichni odstupte tři metry od toho!“ nařídil Karel.

Kolem loužičky se ihned vytvořil půlkruh, do kterého se už nikdo neodvážil. I když loužička nevypadala nebezpečně, respekt budila, zejména když ti bližší viděli blikající dozimetr.

„Šmarjá, pusťte mě ven, já tam mám ještě kufr!“ vzpomněl si až teď jeden chlap.

„Nepouštějte ho!“ nařídil Karel lidem u dveří. „Venku je smrt! Kdo se do toho slejváku odváží, schytá smrtící dávku dřív než uběhne pět metrů!“

To zabralo. Mezitím přišli ze sprch ti, které tam Karel prve poslal. Ale jen dva byli čistí, u čtyř chlapů a dívky dozimetr stále problikával.

„Vy dva čistí můžete jít mezi ostatní,“ rozhodl Karel. „Ale vy ostatní jste pořád ještě zamoření! Znovu do sprch a pořádně!“

„To je šikana!“ protestoval jeden chlap.

„Pitomče, seš radioaktivní!“ zařval na něho Karel, neboť už mu také začínaly ujíždět nervy. „Buď to ihned ze sebe odrhneš, nebo do tří dnů zhebneš! Kapišto?“

Teprve teď těch pět asi pochopilo, že je zle. Obrátili se zpět ke sprchám a Karel za nimi ještě vykřikl:

„A do těch hadrů už se neoblékejte! Hoďte je do koše, jsou nejspíš taky radioaktivní!“

„To sem máme přijít nahatí?“ zarazila se dívčina.

„Lepší nahatí než mrtví!“ odrazil ji tvrdě Karel.

„Mám s sebou náhradní oblečení!“ nabídla se jiná dívčina a chystala se i s taškou odejít za kamarádkou.

„Stůj!“ okřikl ji Karel. „Nebo tady zůstanete obě! Nejprve musí být všichni čistí, na prkotiny bude čas až potom!“

Osprchování bylo tentokrát důkladnější, ale dozimetr u tří ze čtyř chlapů pořád protestoval.

„Vždyť jsme se drhli málem rejžákem!“ protestoval jeden z nich. „Jak to, že to pořád nestačí?“

„Nestačí to!“ trval na svém Karel. „Vezměte to ještě jednou a pořádně, nešetřete mýdlo, máte na sobě smrt, jasný?“

Tři remcalové opět, tentokrát ještě pomaleji a neochotněji, odešli do sprch, zato dva naháči se rychle strojili do darovaných svršků. Dívka byla rudá v obličeji, ale naděje na život za to stála.

„Dáme si zatím pořadový výcvik!“ prohlásil Karel. „Na můj povel - v trojstup nastoupit! Kufry a tašky do rukou, držte si je tak, aby nevyčnívaly ven!“

„Kočárek taky?“ ozvala se jakási mladá maminka.

„Kočárek vezměte mezi sebe!“ nařídil Karel.

„Nač vlastně ta maškaráda?“ zeptal se kdosi ležérně.

„Abych věděl, jak velké letadlo mám objednat!“ okřikl ho Karel vážně. „Sakra, chlapi, nezdržujte! Venku prší smrt!“

To už došlo i vtipálkům, že musí legrácky stranou. Měšťané se po krátkém strkání seřadili a vyčkávali další povely.

Karel dal ale kolem všech nečekaně vytvořit glychilti, cukl s ním, až se všichni posadili, načež se vznesl do výše oken a dal plný boční tah. Glychilti se opřelo o stěnu sokolovny, vzdorovala ani ne půl vteřiny. Pak se vysypala okna, meziokenní sloupy se zhroutily, průhledné letadlo se s rachotem vytrhlo z pobořené budovy, otočilo se šikmo vzhůru a začalo svižně nabírat rychlost i výšku. Hlavně pryč z toho deště!

„Nechali jsme tam ty tři ve sprchách!“ rozkřičel se kdosi.

„Byli radioaktivní zevnitř!“ opáčil Karel dozadu. „Chápete? Měli ten radioaktivní prach v sobě! Věřím, že se drhnuli poctivě, ale někde něco snědli, vypili, vím já co? Takže to měli v těle a to se nedá umýt ani rejžákem!“

„Ale když jsme je tam nechali...“ vyčítal kdosi dál.

„...tak zemřou!“ dokončil nelítostně Karel. „Zemřou jako deset milionů Čechů a jako miliardy lidí ve světě!“

„A nedalo se s tím nic dělat?“ smlouvala jakási žena. „Proč se pro ně nevrátíme?“

„Vesmírné brány do světa Figrozg, kde je naše záchrana, se při sebemenším náznaku radioaktivity zavřou!“ řekl Karel. „Pak bychom zůstali na Zemi i my. Neobětuji vás všechny kvůli třem zamořeným, kteří mají smrt už v sobě a nikdo jim nepomůže.“

Jako kdyby až teď všem došlo, jak blízko od nich si sáhla smrt. Dvě malé děti se rozbrečely a dospělí je rychle chlácholili.

„Ani nevíte, jak jsem rád, že jsem vás ještě našel!“ obrátil se Karel trochu dozadu. „Možná jste poslední, koho odvážíme. Ostatní prostě zemřou a nikdo jim nepomůže!“

„Vždyť to ještě tak zle nevypadalo!“ namítl kdosi.

„Já vím, nevypadalo,“ souhlasil Karel. „Všechno se zdá být normální. Radioaktivita není vidět, lidé dál chodí do práce, auta, vlaky i autobusy jezdí, ale kdo prošli tím »neškodným« deštěm, mají v sobě smrt. Možná jim je zatím jen trochu nevolno, někteří budou zvracet, jenže to je jen začátek a bude se to zhoršovat. Do týdne polovina lidí zemře a druhá polovina bude umírat jen o něco déle. Jste možná poslední nezasažení, koho jsme našli.“

„A kam nás vlastně vezete?“ zeptal se kdosi.

„Vesmírnou branou do světa Figrozg!“ řekl Karel. „Vede jich tam víc. V Čechách jich bylo pět, jenže všech pět už zasáhl radioaktivní mrak, takže se navždy zavřely. Donedávna jsme ještě létali ke Smolensku, ale i tam už je brána zavřená. Teď letíme do brány poblíž města Murom, rodiště Ilji Muromce. Je tam chaos, Rusové tudy stěhují své lidi z nedaleké Moskvy. Ale nebojte se, pro nás se ještě místo najde.“

„A to máme žít v Rusku?“ zeptal se někdo zděšeně.

„To se ví, že ne!“ řekl Karel. „Rusko zůstane tady na Zemi, do světa Figrozg se stěhují branami jen lidé. Až zmatky utichnou, uspořádáme tam sčítání lidu. Moc slavné to ale nebude.“

„Takže jsme dopadli jako sedláci u Chlumce?“

„Hůř.“


Karel s Jackem dostali za úkol prošmejdit Čechy a Polsko, kde by ještě našli lidi nezasažené radiací. Bohužel zjišťovali, že Čechy i Polsko jsou celé zamořené kobaltem, ale hledali dál, aby prý někomu »nevzali právo na zázrak«. V Čechách a v Polsku už by opravdu pomohl jedině zázrak. Přitom to zatím katastrofálně nevypadalo. Až na evakuovaná městečka a vesnice lidé žili jako dřív. Obchody byly otevřené, doprava fungovala. Podivovali jsme se, že nikdo ze zodpovědných nevyhlásil stav ohrožení a nikdo se nestará o lidi. Pověřil jsem tedy Zdenku, aby o tom něco zjistila.

Skutečnost byla velice smutná.

Vláda byla hermeticky zavřená ve vládních protiatomových bunkrech, vybavených spolehlivou ventilací s filtry, aby dovnitř nepronikl radioaktivní prach. V bunkrech měli vše co potřebovali - zásoby na několik let, vlastní televizní studio, odkud reportéři vysílali nic neříkající pořady, aby udrželi dojem, že se vlastně nic zvláštního neděje. V jiných podobných bunkrech se schovávali další nejvyšší zástupci elity.

V Čechách bylo množství protiatomových krytů ještě z dob Studené války. Jako kryty mohly sloužit i tunely podzemní dráhy a spousta podzemních biografů. Jenže bunkry kdosi zprivatizoval, zásoby plánované na několik let rozkradl a prázdné kryty nebyly k ničemu. Někdo zřejmě vyhodnotil situaci jako tak vážnou, že ani nemá smysl lidi zachraňovat. Beztak všichni zemřou, tak bude lépe strčit hlavy do písku a dělat, že o nic nejde. Až lidem bude opravdu zle, bude pozdě na defenestraci.

Přiznám se, trochu mě to nadzvedlo. Než jsme si ale o tom uspořádali telepatickou konferenci, stačil jsem přece jen trochu vychladnout.

Dobrá, tuhle americkou lumpárnu přežijí jen elity. Nejen v Čechách, ale ve více zemích, nejspíš i v Americe. Ale co tím získají? Prodlouží si život zhruba o množství zásob, které mají pro tento účel nasyslené. Kobalt má poločas rozpadu kolem pěti let, za patnáct let ho bude ve světě ještě osmina, což bude pořád dostatečně vražedné. Ale i kdyby to přežili, další perspektivu mají chmurnou. Nebudou mít děti. Budou dožívat jako starci, o které se nebude nikdo starat. A kdybychom chtěli být hodně škodolibí, mohli bychom jim dát najevo, že ve světě Figrozg přežili lidé ve větším počtu a s vyhlídkami na nesrovnatelně lepší život, než jaký čeká tyto elitní starce. A možná nám mimozemšťané jednou umožní návrat i na Zem, až se tam kobalt vyzáří.

Času na to budeme mít dost...


Ukončili jsme stěhování lidí z Čech. Nad Čechami křižoval v bezpečné výšce jen Karel, ale úspěšný už nebyl, i když dole pod ním zdánlivě běžel život jako dřív. Bylo to ale jen zdání. Nikdy už to nebude jako dřív. Zatím se zdálo, že Čechy zachvátila velká chřipková epidemie, ale to byl příšerný omyl. Na chřipku se tolik neumírá jako na tvrdé gama ozáření. Nechci vidět tu paniku, až to konečně lidem dojde! My už nikomu nepomůžeme.

Přidali jsme se ke Strážcům Ruska a odváželi jsme s nimi obyvatele Moskvy. Moskva se od jiných měst Evropy dost lišila. Papaláši tu sice měli také perfektní protiatomové kryty, jenže se v nich neuzavřeli, ale spolupracovali se Strážci Ruska, pomáhali a organizovali. Nestačil jsem zírat. To byl nebetyčný rozdíl proti České televizi, která lidi uklidňovala, že se nic neděje! Rudolf sice do televizních zpráv protlačil, aby se lidé připravili k evakuaci, ale televize to vzápětí dementovala jako kanadský žert jakýchsi neznámých hackerů. Ruská televize nic nezastírala a výsledek se nutně projevil. Rusové byli na evakuaci připravenější než Češi, kteří si pořád ještě nebyli jistí, zda se nejedná o hloupý Apríl.

Ve volnějších chvílích, obvykle během letu k bráně, jsem se telepaticky bavil s Kaščejem, Dobryňou nebo s Nastasjou.

„Poslyš, Dobryňo, nebudou na Figrozgu dělat problémy vaši muslimové?“ zeptal jsem se ho. „Máte jich, pokud vím, dost na to, aby dělali potíže.“

„To je vyloučené,“ odvětil Dobryňa. „Imámové v Rusku na začátku vyhlásili, že alkonosti jsou vlastně ďáblové a pravověrní muslimové je mají všemi prostředky zahánět. Dokonce nám jich pár sestřelili, aspoň tím prozradili, kde mají zbraně. Muslimové se shromažďovacím místům vyhýbají a na Figrozgu dnes není ani jeden. A když, pak to, doufám, nebude muslim. Prověříme si je pomocí vepřových hodů, ale nemám z nich obavy. Ale jak jste s nimi dopadli vy? Měli jste jich méně, že?“

„Jednak jich bylo méně, ale za druhé, ani jsme je neviděli,“ odvětil jsem. „Radiace nás vyhnala dřív než jsme se dostali na dosah. Bohužel jsme kromě nich přišli i o plno užitečnějších lidí. Ke konci jsme létali až do Smolenska, taková cesta trvala příliš dlouho a radiace zatím v Čechách postupovala mílovými kroky.“

„My měli největší problémy v Petrohradu,“ řekl Dobryňa. „Američané tam nechali vybuchnout kobaltovou bombu a v rámci »ochrany« Lotyše, Litevce a Estonce vyvraždili. My jsme předem zvýšili dosah gledointů, takže se radiace po zemi nešířila. Jenže si to jistě umíš představit! Když kobalt neprošel po zemi, prošel přes stratosféru. Bylo to ale o dobrého půl dne později a to nám umožnilo vytáhnout na Figrozg dvě třetiny obyvatel Petrohradu. Pak tam začal pršet černý déšť... a byl konec. Škoda těch lidí!“

„Škoda lidí,“ opakoval jsem po něm.

„Nejhůř dopadli asi Číňané,“ sděloval mi Dobryňa. „Měli největší smůlu. Oni a Indové předtím nepotřebovali své hranice chránit stěnami gledointů, které u nás přece jen něco zachytily. V Číně i v Indii nebylo šíření radiace jen pomalé, přes stratosféru, radiace se šířila přímo. Když Strážci zjistili, oč vlastně jde, bylo pozdě. Nemohli už otevřít ani své brány. Nabídli jsme jim málo využité brány na jihu Sibiře, ale měli to k nim daleko. Jistě si to umíš představit, také jste se stěhovali přes Smolensk.“

„Takže Číňané a Indové...?“

„Indové už se sečetli,“ řekl Dobryňa. „Přetahali z miliardy sotva třicet tisíc lidí, zkrátka je to katastrofa. Číňané se teprve chtějí počítat, ale odhadl bych je také tak.“

„Nějaké Číňany jsme vytáhli i z Čech,“ řekl jsem.

„My také,“ pokrčil rameny Dobryňa. „Číňané vyhlásili, že chtějí všechny soustředit do jedné enklávy, takže počítej s tím, že se vám ti z Čech postěhují k ostatním.“

„Pohromadě jim bude líp,“ nadhodil jsem.

„Nám taky,“ vzdychl si Dobryňa.


Machjové se do záchrany lidí nezapojili, přenechali ji nám, Strážcům. Ukázalo se však, že ani oni nezaháleli. Omezili se na území, která měli pod kontrolou a přenesli na Figrozg necelé dvě stovky lidí, ale nebylo to k jejich záchraně - i když jim tím život nejspíš prodloužili... ovšem spíš za trest.

Machjové vysledovali, kdo je zodpovědný za použití zbraní Posledního soudu. Kýrseky to umožňují, jenže my jsme na to při tom fofru neměli čas. Machjové si ale čas našli, viníky vytahali z jejich protiatomových krytů a přenesli na Figrozg. A nespokojili se hlavním štábem Americké armády, který už jen vydal příslušné rozkazy. Propracovali se výš do hierarchie mocenských špiček a přinesli na Figrozg i osmdesát hlav nejbohatších amerických rodin, všech těch klanů bankéřů, politiků, průmyslníků a vojáků, které v posledních staletích řídily Spojené státy, jako kdyby jim i se všemi lidmi patřily a kteří se na své poslední tajné schůzce rozhodli zničit svět pomocí zbraní Posledního soudu.

Nebudou-li vládnout oni, nebude vládnout nikdo!

Machjové k nim připojili i jejich poradce a většinou i členy rodin, pokud měli se strašlivým rozhodnutím cokoliv společného. Tyhle lidské zrůdy totiž nepovažovaly zbraně Posledního soudu za sebevraždu. Byli skálopevně přesvědčeni, že radiace jednou klesne a oni vyjdou z bunkrů jako vítězové. Počítali s tím, že jim jejich lokajové věrně poslouží nejen v bunkrech, ale i později po návratu na povrch. Země bude zničená, ale i zbytků civilizace se snad dá nějak využít. A oni - jen oni - tomu budou vládnout!

Machjové měli horší odhady. Největší slabinou bunkrů jsou jejich vzduchové a vodní filtry. Nebude možné je vyměnit, budou se zanášet, až skrz ně radiace projde. A pak nastane konec všech uvnitř bunkru. Otázka nestojí, zda se to stane či ne, ale jen kdy se to stane.

Paradoxně pak největší viníci katastrofy budou žít déle než ostatní obyvatelé protiatomových krytů. Machjové je však nevzali na Figrozg pro jejich záchranu, i když jim prodloužili život jako nám Strážcům. Současně totiž nad nimi vynesli rozsudek - pět tisíc let těžkého vězení s nucenými pracemi.

Nikdo z lidí ještě nebyl tak krutě potrestaný. Ani smrt není krutější. Ani popravy ve starověké Číně, které trvaly i celé dny a na jejichž konci byl odsouzenec prakticky rozřezán na nudličky, přitom ještě žil a trpěl krutou bolestí, ani to nesnese srovnání s tím, co na Figrozgu čekalo bývalou pozemskou smetánku. Ty, koho Machjové v krytech ponechali, čeká také smrt, jen trochu odložená množstvím nasyslených zásob a doby do zahlcení filtrů, ale nemoc ze záření bude aspoň rychlá.

Pro odsouzence přichystali ve Figrozgu neobvyklé vězení. Každý z nich byl zavřený ve velikém skleněném teráriu. Tři stěny z masivního neprůstřelného skla, hrbolatá kamenná podlaha jako z kočičích hlav, zrcadlový strop, na něco takového si zpravidla zvyknou i zvířata v ZOO. To by se dalo snést, i když zde nebylo žádné pohodlí. Navíc tu byl pohyblivý pás, jako v pozemských fit-centrech, jenže doplněný velkým chomoutem a nebyl určený k tréninku. Stal se součástí trestu.

Nejhorší byla čtvrtá, kovová stěna. Ta se na dvanáct hodin denně rozžhavila a člověk se před ní změnil v grilované kuře. Jedinou úlevou bylo naskočit na pohyblivý pás, vstrčit hlavu do chomoutu a co nejsilněji zabrat, aby se pás rozběhl. Elektrický generátor spojený s pásem totiž snižuje teplotu grilu. Čím vyšší úsilí odsouzenec vydává, tím je gril méně žhavý a dá se to snést, ale stačí polevit a teplota hrozivě stoupá. Odsouzencům nikdo nebrání stávkovat, ale vydrží to nanejvýš den. Během stávky jim naskáčí puchýře a druhého dne je nesnesitelné pálení donutí opět vstrčit hlavu do chomoutu a snažit se zmírnit své utrpení poctivým šlapáním. Pro lidi, kteří nejspíš nikdy v životě fyzicky nepracovali, to bude opravdu kruté.

Trest navíc zpestřuje strava. Je sice bohatá na energii i na nezbytné látky, ale přece jen... boháče zvyklé na vycepovanou obsluhu a vybraná jídla neuspokojí hmyz na všemožný způsob, zejména když je některé dny podávaný i syrový. Ale ne nadarmo se říká »hlad je nejlepší kuchař«»z hladu čert i mouchy lapá«.

Vysilující námaha, nechutná strava a navíc nepřestávající pokoření být vystaven za skleněnými stěnami jako v zoologické zahradě, to je představa Machjů trestu vězení, které má trvat nekonečných pět tisíc let... Zkoušel jsem o tom přemýšlet, ale pokaždé jsem se jen otřásl odporem. Ten trest je možná úměrný jejich obludné vině, ale co bych dělal, kdyby tohle potkalo mě? Nejlepší by bylo oběsit se.

Jenže oni nemají na čem...

 


Zpět Obsah Dále

17.02.2018 11:21