Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Margabadar

(planeta černého rytíře)

Margabadar (planeta černého rytíře)

 

Science fiction z GSMB (9)

© 1997 Václav Semerád, Praha

 

Za dobrodružstvím

Jirka s Evženem měli Michala poslechnout, Mikyho vyhodit a jeho šílené plány neposlouchat. Anebo je vyslechnout, ale dát mu aspoň jasně najevo, že to už je příliš. Namísto toho si Jirka na konci Mikyho sáhodlouhého projevu povzdychl jako omámený, že ani netušil, že by něco takového bylo možné.

Což byla samozřejmě voda na mlýn Mikyho ješitnosti. Miky si vždycky zakládal na tom, že má absolutně nejoriginálnější nápady v celé Galaxii, jak rád tvrdil.

Zatím však tyto nápady měly zpravidla nepříjemné konce. Pravda, začínalo to pokaždé slibně. Jako minule. Dostali se na planetu Ťanů a místní obyvatelé je po celý týden uctívali jako božstva, ale po týdnu vedle nich náhle přistál hlídkový člun Strážců a ti je z planety Ťanů okamžitě a bez milosti vypoklonkovali. Miky u Strážců se svou proslulou výřečností tentokrát neuspěl. Rozhořčené obvinění z omezování osobní svobody nepřijali, místo toho jim vyčetli patnáct případů, kdy jejich chování omezovalo naopak osobní svobody Ťanů, pak jim přečetli devět paragrafů, které se vztahovaly právě na jejich případ a všem oznámili, že se naštěstí pro ně jedná o první přestupek party proti kosmickému právu s polehčující okolností, že nikdo z nich nepoužil násilí. V tom případě se prý Strážci spokojí s pouhým napomenutím, ale pro příště jim doporučili, aby si nechali do přehrávačů nahrát „Kosmické právo“ a tuto knihu si ve vlastním zájmu řádně prostudovali. Příště už totiž jejich avantýra nebude chápána jako mladická nerozvážnost, ale jako trestný čin se všemi důsledky.

Vrátili se domů bohatší nejen o týden skvělých zážitků, ale také o záznam přestupku u Strážců. Kosmické právo si pak samozřejmě z celé party přečetl jen Michal, ačkoliv bylo v Intergalaktické síti informací osvobozeno od poplatků.

Když ono to ale zpočátku bylo tak krásné!

Planeta byla obydlená myslícími byť poněkud primitivními bytostmi, takže byla jako stvořená pro úžasná dobrodružství novodobých „hrdinů“. Ptakopyskovité bytosti, které si říkaly Ťanové, údivem až padaly k zemi, když se mezi nimi znenadání objevily bytosti, oděné do zářících zlatých oděvů. Hoši se okamžitě drze ubytovali v sídle bývalých králů, nechali si sloužit a pořádali pro Ťany jedno překvapení za druhým.

Ukázalo se, že Ťanové nebyli všichni tak ohromení, aby se nezvaným vládcům jenom kořili a dobrovolně jim nosili své dary. Někteří z nich už byli zkažení moderní civilizací, která se na jejich planetu dostala s lidmi ze Země. Ti modernější si vzpomně­li, jak jim nedávno lidé Země pomohli zbavit se tyranských Kígórů, kteří rovněž přiletěli z kosmu, jenže z opačné strany a s opačnými úmysly než lidé Země(Viz „Čikea a Čivi“, nakladatelství Nová Inspirace, Praha, Země). Několik jich navštívilo stanici Strážců, kde si na své nové vládce stěžovali. Šlo zejména o několik dětí, které si chlapci začlenili jako pážata do své družiny a nechtěli je vrátit rodičům.

Strážci pochopitelně vyskočili a zčerstva si na neznámé vetřelce posvítili. Selanka vládců vesmíru se rázem změnila v potupný vyhazov z planety, vyhazov o to potupnější, že byl provedený veřejně před zraky Ťanů, kterým samozvaní vladaři museli navíc se zdvořilými omluvami vrátit veškeré dary, vylákané podle mínění Strážců podvodem.

Ani se jim nepodařilo dostat zpět, co mezi Ťany rozdali. Většinu by asi oželeli snadno, všelijaké ty tretky, sklíčka, nože a baterky, jenže se jim nevrátilo ani několik dražších komunikátorů, kterými si přivolávali „pážata“.

Celkově na tom podniku utrpěli značnou majetkovou škodu, ale tu Strážci k jejich údivu odmítli řešit, neboť prý mezi jejich povinnosti nepatří chránit majetek - podvodníků.

Michal se po této příhodě na Mikyho rozzlobil a několik týdnů se ani neukázal. Jirkovi dalo hodně přemlouvání, aby ho přitáhl zpět do party.

„Chyba byla, že jsme si vybrali planetu Ťanů, kterou už dávno spravují Strážci,“ vysvětloval Miky. „Musíme si příště vybrat svět, kde Strážci nejsou. Jen tam můžeme být uctíváni jako egyptští bohové, jako tomu bylo zpočátku u Ťanů.“

„To nechci ani vidět,“ ohrnul nos Michal. „Já zase vím, kde nejsou Strážci, tam bývá obvykle tak vyspělá civilizace, že bychom v ní nepůsobili dojmem egyptských bohů, jak říkáš, ale spíš jak parta umolousaných nanuků z Horního Dolního.“

„To je právě ono!“ rozvíjel Miky před ostatními své nové plány. „Potřebujeme planetu s tak primitivními bytostmi, aby nás uznaly za něco nadpřirozeného, ale bez Strážců, kteří by nám to zase zkazili.“

„Takovou planetu v celém Galaktickém Společenství prostě nenajdeš,“ odfrkl si Michal.

„Postřeh!“ zdvihl Miky prst. „Co to znamená, gentlemani? To znamená, že se musíme dostat za hranice Společenství.“

„Co blázníš? Jak?“ zamračeně opáčil Evžen. „Za hranice Společenství přece žádné linky nevedou a ty snad máš vlastní nadprostorové letadlo?“

„To dá rozum, že nemůžeme použít Transgalaktu,“ ťukal si Miky na čelo. „Ale já bych věděl, jak se dostat třeba úplně mimo Galaxii.“

Sesypali se na něho jako sršáni, aby si z nich konečně přestal dělat blázny. Nadprostorová letadla má přece jedině Galaktický průzkum - a tam je vyhodí natotata.

„Tak moment, gentlemani!“ hájil se Miky. „Náhodou dobře vím, jak to udělat. Takový podnik chce pouze partu správných chlapů, co nezalezou při prvních obtížích.“

A pak jim vykládal, co se dozvěděl od jednoho známého. Bylo to ostatně velice prosté.

Kdysi dávno, ještě za období agríšské války, disponovalo Galaktické Společenství zhruba osmdesáti bitevními křižníky a šesticí letadlových lodí, schopných přenášet nadprosto­rem automatická nukleární torpéda Sylvy. Po skončení války tehdy vyvstala známá otázka, co s nimi. Byl podán návrh na jejich sešrotování, ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. Šlo hlavně o atomové reaktory, které byly nějakou dobu v plném provozu, takže byly uvnitř silně radioaktivní a nikomu se do jejich rozebírání nechtělo. Rada kosmonautiky proto rozhodla odstavit křižníky na tak dlouhou dobu, než bude možné jejich reaktory bez nebezpečí roze­brat. Pak se na ně nejspíš trochu pozapomnělo.

„Takže gentlemani, já dokonce vím, že ty křižníky jsou schovány na menší pevnině na pusté planetě Yllina a čekají jenom na nás. Při troše odvahy si můžeme s některým odletět, kamkoliv se nám zalíbí,“ skončil Miky svou vizi nového, báječného dobrodružství.

„A kam bys letěl, prosím tě?“ vrtěl hlavou Evžen.

„Pochopitelně nikam, kde už je zavedená Transgalaktická doprava, ty chytráku,“ útočil Miky dál. „Uvědomte si laskavě gentlemani, že tyhle křižníky jsou báječně vybavené. Mohou létat nadprostorem třeba dva tisíce světelných let od hranic Galaktického Společenství. Navíc jsou perfektně vyzbrojené posledními výkřiky zbrojní techniky!“

„A to je tam nikdo ani nehlídá?“ divil se Jirka.

„Hlídá, ovšem,“ shovívavě se usmál Miky. „Je u nich celá strážnice a nespustí z nich oči. Jenomže tihle Strážci celá léta hlídali zbytečně, takže službu dávno neberou tak vážně, jako jiní. Přitom nám jde jenom o to, dostat se nepozorovaně ke křižníkům. Jakmile budeme uvnitř, ani padesát Strážců už s námi nic nepořídí. Asi nevíte, že Strážci nemohou sledovat nikoho, kdo se přemístí nadprostorem, což bude náš případ.“

„No jo, ale až se vrátíme...“

„Co s námi svedou, až se vrátíme?“ řekl Miky sebejistě. „Nebudeme přece používat nikde násilí, tak co? Ještě nám pak poděkují, že jsme objevili další civilizaci.“

„Kosmický průzkum je výlučně pod pravomocí Rady,“ nevrle podotkl Michal. „Plane­tám není dovoleno vysílat své lodi na průzkum, aniž by o tom věděla Rada kosmonautiky. Při takovém letu musí být splněna spousta podmínek...“

„No tak je nesplníme,“ mávl rukou Miky. „Kdo se bojí, ať zůstane doma. Já se nebojím. Když se mnou nepůjdete, pánové, půjdu na to třeba sám.“

„Ale my tě v tom přece nenecháme,“ vyhrkl Evžen.

„Bude to samozřejmě průšvih, ale když už, tak ať to stojí za to,“ přidal se i Michal.

„Tak jsme všichni. Co všechno budeme potřebovat?“ zeptal se na závěr věcně Jirka.

Domlouvali se, co by si měli s sebou vzít. Především své parádní oděvy ve stylu „bohové Egypta“, pak nějaké zásoby na cestu. Pro jistotu aspoň jeden skafandr, kdyby na vyhlédnuté planetě nebylo vhodné ovzduší.

„Hlavně spoléhám na Jirku,“ prohlásil Miky. „Vezmeš si na tu cestu agisar strýce Viléma, rozumíš?“

„No, nevím,“ ošíval se Jirka. „Strýc mi ho těžko půjčí. A rozhodně ne na takový podnik. Kdyby se to dozvěděl...“

„Hlavně se ho ptej!“ obrátil Miky oči v sloup. „Nesmíš nás zklamat, ty jediný z nás umíš s agisarem spolupracovat.“

„No jo, ale já s ním umím zahojit leda rozbité koleno. Víte vy vůbec, že na zacházení s agisarem je potřeba nejméně pět let tvrdě studovat? A to je jenom první stupeň.“

„Vždyť nechceme nic moc,“ smlouval Miky. „Potřebujeme hlavně zjistit, zda se dá vzduch na té planetě dýchat. Kdyby ne, poletíme přece jinam, to dá rozum. Na dvacet planet prý připadá nejmíň jedna s docela obstojným ovzduším.“

Dohodli se tedy, že si Jirka půjčí od strýce Viléma jeho agisar. Beztak mu ho strýc často půjčoval a naučil ho rychle si s jeho pomocí zahojit rozbité koleno nebo ukopnutý palec. Strýc Vilém snil o tom, že Jirka půjde tak jako on studovat na univerzitu - ale Jirka se k tomu zatím neměl.

Čtyřlístek byl tedy opět kompletní.

Velitelem se stal jako vždycky Miky. Měl ze všech nejvíc elánu a kromě toho - on přece všechno vymyslel.

Miky žil jen se svou matkou, která se o něho nestarala. Měla dost jiných problémů. Vlastního otce Miky ani nepoznal. Byl to prý velice hrubý člověk, což souviselo i s tím, že si právě odpykával úhrnný trest sto dvaceti devíti let vězení za několikanásobnou vraždu. Půl roku před Mikyho narozením byl s celou bandou gangsterů odsouzen a protože se na násilné činy žádné amnestie nevztahují, mohl by svého syna poprvé spatřit nejdřív v půlce násle­dují­cího století.

Nebýt peněz, které pro Mikyho pravidelně přicházely, ani by Miky nevěděl, že nějakého tátu má.

Mikyho matka samozřejmě stačila všechny peníze vždy brzy utratit, takže její chlapec býval oblečený do nejlacinějších triček, otrhaných celtových kalhot a laciných bot. Nemíval žádné hračky, dokonce ani nejobyčejnější dětský minipočítač. Někteří ho litovali, jiní se mu proto i posmívali.

Naučil se posměškům od spolužáků úspěšně čelit. Opatřil si několik starodávných knih, tištěných dokonce na pradávném zažloutlém papíře, kde byla barvitě popisována dobrodruž­ství tvrdých mužů v dávno minulých dobách, kdy se i na Zemi vedly války a tekla lidská krev. Nějakou dobu si dával říkat podle hrdiny jedné té knížky „major Štefke“. Pak se ale dozvěděl, že „nepřemožitelná armáda“, pod níž jeho hrdina bojoval, slavný a hrdinný Wehrmacht, byla nakonec na hlavu poražena a její nejvyšší velitelé skončili na šibenici.

To poněkud ubralo jeho nadšení, takže se jeho oblíbeným hrdinou, teď už definitivním, stal „seržant Miky“.

Od té doby, co civilizace Gurroa dokázala stěhovat podle potřeby planety a umístila do příhodného pásma desítky dříve zmrzlých planet, bylo všude místa dost. Civilizace Gurroa nepatřila do Galaktického Společenství, ale byla ze všech civilizací nejmocnější a velice ochotně pomáhala všem, kdo něco potřebovali. Už vícekrát na sebe vzala obtížné zkoušky, s nimiž si Společenství samo ani neporadilo. Rozdávala celé planety, ale nechtěla za ně téměř žádné protislužby. Co od Společenství dostala, skutečně nestálo za řeč.

Jenže období blahobytu mělo i své nevýhody.

Lidé trochu zpohodlněli. Velká většina rodin vlastnila domek, kde každý člen rodiny měl, co si přál: zpravidla to bylo vlastní letadlo typu gryul a k zábavě souprava CVAT (computer-video-audio-TV). Z Intergalaktické sítě informací si za mírné poplatky mohl každý nahrát co chtěl, od neustále oblíbených oper Mozarta až po nejnovější velkoplošné filmy produkce nepřekonatelných pozemských filmových společností, či jen nesmrtelné obrazy, ať už ze Země, nebo z Ullhettlu.

Byli ovšem takoví, kteří civilizaci odmítli.

Obvykle se stěhovali do teplých krajů, kde spali na holé zemi pod jednoduchými přístřešky, zpravidla měli minimální požadavky na stravu a místo na televizi se denně dívali na neopakovatelné západy slunce, případně na plameny táboráků. Měli svým způsobem pravdu. Každý se přece nemusí honit jen za úspěchem. Místa na slunci je všude dostatek, hladem nikdo nezemře - a k čemu je moderní pohodlí?

A pak byli ve všech civilizacích nespokojenci.

Těm nebylo vhod nic. Pohodlí je ve světě příliš mnoho, nebo je ho pořád nedostatek. Lidé jsou přecpáni vědomostmi, nebo jsou banda nevzdělanců. Jak je možné, že ještě existují místa, kde může člověk letět celé hodiny letadlem, aniž by spatřil človíčka? Jak je možné, že jsou lidé ve městech tak nacpaní? Zvířata se jim neklaněla. Lidé teprve ne. Slunce si cestovalo po obloze podle svého a ne tak, jak by si přáli.

Z téhle sorty lidí byli nejhorší, kdo si usmysleli, že je ostatní musí poslouchat. Jen malá část se však rozhodla vynutit si poslušnost ostatních hrubou silou. Násilníkům se totiž - asi jako jediným - dobře nevedlo.

Na planetách osídlených lidmi civilizace Bardžá se tato individua ani nevyskytovala. Tamní obyvatelé při své vrozené mírnosti nemají zločince. Ostatní civilizace musí své členy občas bránit před zvůlí lumpů, kteří nemíní nastolené zákony dodržovat. Na některých světech proto dosud existují vězení, i když se o nich nikdo taktně nezmiňuje.

Také na Zemi by to bez káznic zatím nešlo a právě tak bez Strážců, kteří dohlížejí, aby se nikomu nedělo příkoří. Moderní Strážci mají k dispozici časoprojektory uxiony, před nimiž nelze nic ukrýt, takže každý spáchaný zločin brzy vypátrají a potrestají. Každý to zná a Strážci mají stále méně a méně práce. Ale pořád existují nepoučitelní, většinou s nižší inteligencí, kteří si myslí, že jim všechno projde.

Většinou se mýlí.

Některým chytřejším se však daří uplatňovat svou touhu po moci i dnes. Někdy v rámci jedné rodiny, jindy v celých rozsáhlých společnostech, zejména náboženských.

Pokud se někdo z šikanovaných ozve a požádá o pomoc nebo o ochranu, Strážci zasáhnou a samozvaného despotu odkáží kam patří, ale pokud všichni jen mlčky poslouchají a dobrovolně vykonávají i očividně nesmyslné příkazy, nemají ani Strážci důvod k zásahu.

Různé náboženské společnosti jsou prosperujícími lovišti podobných usurpátorů - ostatně tak tomu na Zemi bylo i dříve po celá dlouhá tisíciletí.

Miky nesnášel, aby kdokoliv vinu jeho otce připomínal. Prohlašoval, že neuznává zákony, podle nichž může být někdo odsouzen pro vraždu, ačkoliv jeho oběti dosud žijí. To mohli vymyslet jen debilové z pacifistických planet, jako Bardžá a její kolonie, ale je ostudou Země, že si dala tuto do nebe volající nespravedlnost vnutit do svého trestního práva.

Obviňoval podjatosti Strážce, kteří jeho otce dopadli, soudy, které vynesly rozsudek a dokonce lékaře, kteří otcovy oběti zachránili, ale před soudem pak dosvědčili, že všichni poškození by bez okamžité lékařské pomoci na utrpěná zranění nevyhnutelně zemřeli. Jak se ale mohl stát syn vraha hlavou party, kde byli kromě něho jen chlapci ze „slušných rodin“?

To by byl asi námět pro sociology. Miky měl přirozené vůdcovské schopnosti a i když se od něho ostatní po každé prohře zpravidla odvraceli, obvykle dostal velice brzy partu zase dohromady.

Druhým v partě byl rozvážnější Michal. Měl rozhodně více rozumu než ostatní a často Mika s jeho bláznivými podniky kritizoval z pozice zdravého rozumu. Nicméně se k ostatním přidával, i když většinou jako poslední. Bylo s podivem, jak může někdo vyslechnout protesty šedé mozkové kůry a pak provést stejnou pitomost jako ti, kdo o ní nepřemýšleli.

Michalův otec byl velmi často na cestách. Řídil továrnu, vyrábějící miniaturní antigra­vitační nárameníky, zvané podle známého aigurského konstruktéra sygyty. Zmíněná továrna měla licenci na výrobu neomezeného množství nárameníků, ale pouze pro potřeby Země. Ostatním světům Galaktického Společenství směla vyvážet nejvýše polovinu své produkce. Na Zemi neměla žádnou vážnější konkurenci; druhý podnik nedávno postavila v Austrálii, ale vyráběl co do množství setinu. Ale ve Společenství bylo takových podniků hodně a zejména sygytyAigury, vyráběné přímo v továrně jejich tvůrců, měly po čertech dobrou pověst. Byly spolehlivé a dobře se prodávaly i na Zemi, takže Michalův otec neměl na růžích ustláno. Zvlášť když byl na svého potomka sám.

Ani Michal neměl oba rodiče. Jeho matka odešla kdysi od rodiny a Michal se o ní dozvěděl jen to, že bydlí na jednom z mnoha tisíců nevelikých ostrovů nepříliš vyspělé planety Lyngartha a odmítá se vrátit domů. Právě tady se totiž sešlo několik desítek tisíc přívrženců jakési náboženské sekty, hlásající návrat k přírodě a očekávajících blížící se konec vesmíru, kterého se podle jejich učení měla dožít už tato generace. Většina obyvatel Galaktic­kého Společenství nad tím sice kroutila nechápavě hlavami, ale náboženská společnost jako taková se chovala umírněně, nevyvolávala spory a proto ji na planetě Lyngartha trpěli, ačkoliv tato nová planeta měla být původně kolonizována lidmi „B-typu“ z civilizace Galirhen. Osídlování se zatím příliš nerozjelo a ostrovů by se ještě dlouho nemělo dotknout.

Třetím v partě byl Evžen.

Býval často zasmušilý, ale ochotně se přidával na stranu Mika, kdykoliv šlo o nějakou očividně zakázanou akci.

Jinak byl celkem nenápadný. Měl rodiče umělce, většinou na dalekých turné. O pozem­ské hudebníky byl v Galaktickém společenství velký zájem a podle toho je platili. Evžen tedy míval z celé party nejvíce peněz. Pořizovali si za ně různé ztřeštěnosti a všechny dosavadní výpravy vlastně financoval, ale nevadilo mu, že při těchto podnicích hraje třetí housle.

Posledním byl Jirka.

Ten se měl dát na komika!

Neustále se pitvořil a jeho nápady byly často ve stylu dortových bitev z pravěkých filmových němých grotesek. Byl to takový drobnější světlovlasý skřítek a jediným kritériem byla pro něho legrace. Podnik, který měl být chápán vážně, ho nijak moc nepřitahoval. Právě on vymyslel na planetě Ťanů „rytířské turnaje“ na vodní nádrži královského paláce, které vyvolávaly veselí nejenom mezi pozemšťany, ale i mezi Ťany. Někteří se pak za pozemšťany přimlouvali, prý takovou zábavu nikdo z nich nepamatuje. Kdoví, možná si dnes Ťanové podle Jirkova receptu pořádají další rytířské turnaje sami...

Jirka se na budoucí výpravu netěšil. Na počátku mělo být přepadení Strážců a z toho žádná legrace nekoukala. Ale pak si řekl, kdoví, nějaká příležitost se určitě naskytne.

Zbývalo obstarat několik detailů. Nejhorším problémem by určitě byly skafandry, ale Miky rozhodl obstarat si obyčejné potápěčské obleky, na které by finančně stačili.

„Jde o okamžik. Jakmile zjistíme, že se dá vzduch dýchat a můžeme být bez skafů, svlék­ne­me je tak jako tak. A kdyby byla atmosféra nedýchatelná, okamžitě mizíme. Tu chvilku by mohly stačit i potápěčské.“

Byl to zajisté hazard. Kupodivu ani Michala nenapadlo, co by se mohlo stát na planetě s aktivní mikroflórou, kdyby její představitelé nedostatečně chráněnou posádku nešťastnou náhodou napadli... Jenže tak daleko neuvažoval ani Michal. Jen trnul, aby se Jirka vyznal v agisaru aspoň natolik, aby rozpoznal jedovatou atmosféru. Co bude dál, na to už nikdo nemyslel - však ono to nějak dopadne...


Čtyřlístek cestovatelů, obložený vrchovatě napěchovanými tmavozelenými batohy, které jim naštěstí pomáhaly nadnášet miniaturní sygyty, stál ve velké, světlé hale jediné veřejné transportní stanice planety Yllina - a tvářil se bezradně. Že je na Yllině jediná transportní stanice, všechny pořádně zaskočilo a trochu i vylekalo. Podle podrobné mapy planety, kterou v hale chvíli studovali, byla druhá pevnina na opačné polokouli - a nevedla tam žádná veřejná dopravní linka. Ani taxislužbu planeta Yllina neměla! Jedinou dopravou tu byl jakýsi nepravidelný spoj od stanice Transgalaktu k nějaké „Staré pevnosti“. Podle prospektů, které si teď mohli v hale v klidu prohlédnout, to byla jediná místní pamětihodnost. Dopravu navíc provozovali archeologové, kteří Starou pevnost zkoumali a občas prováděli návštěvníky. Těm by asi těžko vysvětlovali, že mají zájem o nějaké staré bitevní křižníky. Na druhou pevninu se sami dostat nemohli - ani na pomoc náramenních sygytů se nemohli spoléhat, jejich nosnost byla vyvážena nákladem a pro cestu přes několik stovek kilometrů nebyly nejvhodnější. Michal sice obstaral velké množství B-paliva, ale ne proto, aby je vyplýtvali hned na počátku cesty. To byl podraz, se kterým nepočítali.

„Gentlemani, vidím to jednoznačně,“ navrhl potichu Miky, když se všichni čtyři bezradně usadili jako zmoklé slepice do odpočívacích křesílek stranou v hale. „Musíme se rozdělit. Polovina počká s nákladem někde v okolí, druhá pro ně přiletí až s ukořistěným hvězdoletem.“

„To bych nedělal,“ nesouhlasil Michal.

„Dva na to budeme stačit,“ přesvědčoval ho Miky. „Budeme jen tak nalehko, nic nám nebude překážet. Naopak, budeme mít větší šanci, že si nás nikdo nevšimne.“

Evžen se ovšem hned nabídl, že poletí s Mikym. Michal se tak ocitl v roli outsidera a Jirka byl odsouzen čekat s ním někde v blízkosti základny.

Když už se rozhodli, najednou se na ně zase usmálo štěstí. Všiml si jich jeden pracovník stanice a beze stop podezření se s nimi dal do hovoru.

„Oni vás tu nečekají?“ zeptal se chlapců.

Neodpověděli, jen Jirka, věrný svým šaškovským zásadám, udělal na něho trpný obličej.

„Jedete přece do Staré pevnosti?“ ujišťoval se místní.

Neodpověděli mu ani teď. Ačkoliv už věděli, že se jedná o unikátní památku na zdejší pradávnou vyhynulou civilizaci, jedinou podobnou stavbu v Galaktickém společenství, kam se čas od času vypravují různé vědecké výpravy ze všech světů, neřekli ani slovo a mlčeli.

„Půjčte si náš služební gryul,“ nabádal je jejich dobrovolný rádce - a chlapci okamžitě zpozorněli.

Za to se obratem dozvěděli, že si tu mohou půjčit gryul na cestu do Staré pevnosti. Až se budou vracet, vrátí jej do stanice.

K tomu se ovšem nenechali přemlouvat a brzy byly jejich batohy naskládány na zadních sedadlech osmimístného gryulu, zatímco oni se rozvalovali na předních sedadlech. Vylétli od transportní stanice přímou cestou ke Staré pevnosti, ale sotva se jim stanice ztratila v mlze, zdvihli letoun do výše a změnili směr ke druhé pevnině.

Miky se však brzy začal za řízením ošívat.

Letoun sice letěl klidně, ale navigace nefungovala a na kontrolním panelu neustále svítilo varování. Michal si náhle vzpomněl, že na Yllině není zavedena družicová navigace. To znamenalo letět a orientovat se podle mapy. Vystřídal proto za řízením Mikyho, který si na to netroufal, zdvihl gryul do větší výšky a v osmi tisíci metrech přeletěl nepříliš široký průliv mezi pevninami.

Byli na místě, o tom nebylo pochyb. Na Yllině jsou jenom dvě pevniny, zabloudit se jim nepodařilo. Snesli se níž, ale nikde neviděli ani známku po uskladněných bitevních lodích. Až po hodině marného křižování, když už nad malou pevninou prolétli několikrát sem a tam, si Evžen všiml v jednom údolí podivných černých skal.

Nebyly to skály, ale vrcholky mezihvězdných lodí.

Nepatrně vyčnívaly nad nejvyššími stromy hustého pralesa a možná by je přelétli ještě vícekrát.

„Počkáme na večer?“ navrhl Michal polohlasem.

„Do té doby vypukne poprask,“ mínil Miky. „Kvůli gryulu. Kdo ví, možná je po nás sháňka už teď. My musíme využít těch tří minut, o které jsme napřed před časoprojektory.“

Objevili malý domek stranou od hvězdných lodí, kde byli nejspíš ubytováni Strážci. Čtyřlístek dobrodruhů si proto jako cíl nájezdu vybral hvězdolet na opačné straně a Michal rázně přistál v lese hned vedle lodi.

Gryul snadno prolomil větve stromů a dosedl na zem. Byly tu jakési bažiny, ale ne až k lodím. Tam byla skála, takže na ni posadili gryul těsně k východu z lodi. Miky a Evžen se ihned vyhrnuli k hvězdoletu a pokoušeli se otevřít uzavřená vrata hlavního vchodu.

Jak se dalo čekat, ani se nepohnula, ale Michal si všiml menšího vchodu a ten se jim otevřel - sice se skřípáním, ale jinak celkem ochotně.

„Vidíte!“ triumfoval Miky. „Je tady ještě elektřina a říkám vám, že jsou letuschopné.“

V krátkosti přenesli všechna početná zavazadla do vchodu a zavřeli jej za sebou. Pak se spolu vydali do centra lodi, kde tušili řídící kabinu.

V lodích zřejmě elektřina byla, ale ne všude. Dveře se na jejich příkazy otevíraly a zase po chvilce zavíraly, ale na chodbách hvězdné lodi nesvítila světla, jen malé nouzové bludičky. Nehledě k tomu se přece jen dost rychle dostali do velitelské kabiny.

„Tak - a můžeme letět, pánové,“ rozvalil se pohodlně Miky ve velkém křesle uprostřed místnosti. A aniž by pořádně věděl, co dělá, otočil namátkou několika vypínači na řídícím panelu před sebou.

V kabině se rozsvítilo světlo, ale vzápětí opět pohaslo. Mezitím se rozzářily obrazovky kolem dokola místnosti, ale nebylo na nich vidět nic, než jakási zelená mlha.

„No vidíte!“ řekl vítězně Miky.

Zelená mlha se ale nemínila zaostřit ani rozplynout. Jen se pomalu převalovala kolem.

„Kdyby sis nehrál!“ pokáral Michal Mikyho. „Měli bychom se podívat, jak se s tím vůbec létá! A odletět, než nás tady Strážci načapají.“

„Podívejte, řízení je tu stejné jako v gryulech,“ řekl sebevědomě Miky. „Když dám teď start, mohou nám být Strážci ukradení.“

Dotkl se řízení, ale letoun se nehýbal.

„Poslyšte, doneste sem někdo zavazadla,“ navrhl Michal. „Mám s sebou úplný hvězdný atlas! Měli bychom se už konečně rozhodnout, kterým směrem poletíme!“

„To je jedno, někam za nosem!“ ušklíbl se Miky. „Hlavně bychom už měli odletět. Je vchod dobře zavřený?“

„Bez obav, já jsem šel poslední,“ podotkl Michal.

„Taky už by se měly obrazovky ustálit!“ staral se Jirka a pátravě se díval kolem lodi. Zelená mlha se tu stále jenom převalovala a neustupovala. „A vůbec, proč ukazují zeleně? Nejsou nakonec přepnuty na monochrom?“

Na jedné z bočních obrazovek se začala pohybovat jakási oranžová světélka. Jirka otočil naslepo jedním vypínačem, kterými prve otáčel Miky, v domnění, že je třeba obrazovky přepnout do jiného režimu provozu.

V témž okamžiku zmizela z obrazovek zelená mlha, jakoby ji odfoukl. Na všechny čtyři se z boční obrazovky, kde prve probleskovala ona oranžová záře, obořilo jasné, až oslnivě bílé světlo. Byla to tři slunce - trojice oslnivě plápolajících hvězd tří různých barev. Oranžové bylo nejmenší a bylo uprostřed. Nalevo visela obrovská bílá koule, hvězdný obr. Níž napravo pochmurně svítila rudá koule, z níž vyletovaly chvosty světlejších oranžových protuberancí.

„Panebóže, ty jsi už s námi odletěl?“ vyjekl si Jirka na Mikyho. „Člověče, ale kde teď vlastně jsme?“

Miky to nevěděl.

„Tři hvězdy jsou někde nedaleko od Slunce!“ vzpomínal si chvatně Michal na své znalosti kosmonautiky. „Ale Slunce je od Ylliny moc daleko, to bychom snad neměli uletět za tak krátkou chvíli!“

„A navíc - žádná z trojice hvězd u Země není veleobr!“ připomněl Jirka. „Já si ani nepamatuji na žádnou trojhvězdu, kde by byl nějaký obr!“

„No a co!“ otrnulo velmi rychle Mikymu. „Dostali jsme se sem v pohodě - já to říkal!“

„Ano - jen chci vidět, jestlipak to stejně snadno půjde i zpátky?“ zabědoval Jirka.

„Bez obav,“ pokrčil rameny Miky. „Pánové, toho se vůbec nemusíme obávat. Četl jsem někde, že lodě Průzkumu mívají programy pro orientaci ve vesmíru. Dokáží se samy vrátit na základnu i v případě, že by se posádce něco stalo. Když bude nejhůř, zavezou nás zpátky. Teď bych se s tím nevzrušoval. Máme jinou starost, mnohem důležitější. Najít planetu!“

Bohužel si neuvědomil, že bitevní křižníky Flotily nepatří Průzkumu a mají v pamětech počítačů pečlivě vymazané jakékoliv souřadnice, týkající se Galaktického společenství myslících bytostí, aby se nepřítel z ukořistěných lodí nic nedozvěděl o obydlených planetách.

Přes nepopiratelný úspěch Miky vstal a trochu se od řídícího pultu odtáhl. Vyhledání planety a přistání pro jistotu přenechal opatrnějšímu a zkušenějšímu pilotovi, což byl jedině Michal.

„To se ti řekne - jenže u trojhvězd, co vím, nikdy žádná planeta nebyla. Pokud by tam nějaká vůbec vznikla, nejspíš by se brzy s jednou z hvězd srazila.“

„Tak poleť jinam...“ navrhl Miky.

„Ale kam?“ obrátil se k němu bezradně Michal.

„To je přece úplně jedno,“ pokrčil Miky rameny. „Chtěli jsme někam mimo oblast Společenství. Což se nám splnilo, co chceme ještě?“

„Planetu,“ odsekl Evžen.

„Kterým vypínačem jsi otáčel naposledy?“ obrátil se na Jirku Michal. „Mám obavu, že to nebyl přepínač obrazovek, ale mimoprostorový konvertor!“

Měl pravdu - a po chvilce se opět s lodí konvertovali do nadprostoru Evseje, kde však nebylo vidět nic jiného, než zelená mlha kolem dokola.

„Hledejte oranžová světélka!“ poručil Michal ostatním. Pak se pokusil rozjet letadlo přímým směrem. Dobře si však pamatoval, že směr je v nadprostoru velice zavádějící a že se proto vyplatí nemanévrovat příliš a soustředit se na malá světélka, si-jidy, označující hvězdy a planety. Jenomže tím směrem, kterým se teď vydali, jako na potvoru žádné spásné světélko nebylo. V mimoprostoru není viditelnost skvělá, nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byly hvězdy, či spíše jejich průměty, nazývané si-jidy. Po několika hodinách letu Michal vypnul mimoprostorový konvertor, aby se porozhlédl. K jeho zděšení kolem lodi široko daleko nebylo žádné slunce, jen hvězdy - a jak se zdálo, všechny byly strašlivě vzdálené.

Michal se pokusil namířit letoun tak, aby po přechodu do mimoprostoru směřoval proti nevelké hvězdokupě a pak opět zapnul konvertor.

Jeho intuitivní rozhodnutí přineslo výsledek až po dalším šestihodinovém letu, kdy se dvě světélka objevila přímo před lodí a Michal vypnul nadprostorový konvertor.

Mohli si gratulovat. Stranou zářila jasná žlutá hvězda a přímo před lodí svítil bělavý kotouček - planeta.

 


 

11.10.2016 10:00

Obsah Dále

Komentáře: