Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nesnáze

Seděli bezradně na kamenech a nevěděli, co si počít. Pak Michal vstal a nejistě začal ostatní utěšovat.

„Podívejte se na to co nejklidněji. Co se mohlo stát? Loď dokáže sama přistát, ostatně už jednou přistávala. Mohlo se třeba stát, že jí pod vzpěrami povolil kámen a loď musela zapnout motory aby se nepřevrátila. Co jiného mohly programy dělat? Možná se pokusily přistát opakovaně znovu a znovu, ale tady opravdu není vhodný terén pro podobné manévry.“

„To jako myslíš, abychom se rozhlédli po okolí, že tady loď někde bude?“ vyskočil Jirka v nové naději.

„Jak tak uvažuji, co je možné a co ne, tohle by mělo být ze všeho nejpravděpodobnější.“

„Tak na co čekáme, gentlemani?“ vyskočil Miky. „Zvedat se a jdeme!“

Jako vždy se pokusil převzít vedení party.

„Počkej!“ vzepřel se mu Michal. „Neblbni hned!“

„Co zase?“ naštětil se Miky. Neměl rád, když se mu někdo pokoušel oponovat.

„To si musíme pořádně promyslet,“ krotil ho Michal.

„Co ksakru chceš promýšlet?“ vybuchl Miky rozzlobeně.

„Jeden šíp v zádech ti nestačil?“ zchladil ho Michal. „Prosím tě, uvažuj! Jestli můžeme logicky usuzovat, co dělala loď, pak jenom proto, že máme dost zkušeností s pozemskými počítači, abychom mohli dopředu odhadnout, co udělají. Ale co víme o domorodcích z jiného světa? Nic než to, že někde tady jsou - a střílejí po nás!“

„No a co? Prostě vyletíme do výšky a podíváme se, kam se loď posadila!“

„Ale co potom?“ nadhodil Michal.

„Co by ještě mělo být?“ vyprskl Miky. „Nasedneme a tím to bude vyřízené, nemám pravdu? Až budeme v lodi, nikdo se na nás už neopováží!“

„Ty pořád uvažuješ moc jednostranně,“ nedal se Michal. „Ty si opravdu myslíš, že nás domorodci nechají nasednout? Pořád ještě počítáš s tím, že se budou držet pěkně v uctivé vzdálenosti? A co když jich pár vlezlo dovnitř?“

„Taky by mohli s lodí odletět a nechat nás tady!“ vyjekl Jirka.

„Blázníš? Že by nám nějací primitivové dokázali odletět s bojovým křižníkem?“ ušklíbl se pohrdavě Miky.

„Náhoda je blbec,“ sýčkoval Michal. „Nemyslím si, že by někdo dokázal odletět, ale pár primitivů se může v nějakém výklenku chodby schovat a čekat. Až se objevíme, prostřílejí nás dřív, než se vzpamatujeme. Nahoru bys tam vzletět nemohl a kdyby na nás domorodci vybafli zepředu i zezadu současně, je s námi ámen.“

„Dobrá, v takovém případě nám nikdo nemůže vyčítat, když použijeme zbraně,“ prohlásil Miky a pomalu z pouzdra vytáhl černou pažbu fotometu.

„Kosmonauté Průzkumu mají povoleno střílet, pokud vím.“

„Nepřišli jsme sem střílet,“ připomněl Michal. „Ale když jsi tak hrrr, po kom chceš střílet? Zahlédl jsi aspoň někoho z těch, kdo nám poslali tenhle opeřený pozdrav? Pokud chceš někoho zastřelit, nejprve ho musíš spatřit. Potom musíš mít čas zamířit - a teprve když máš protivníka zaměřeného, můžeš uplatnit výhody našich zbraní proti jejich lukům. Ale co se stane, když nikoho nespatříš, co potom?“

„V lodi to známe, tam se jen tak lehce nikdo neschová,“ nejistě oponoval Miky.

„Jsi si tím tak jistý? Dejme tomu, že to v lodi známe, ačkoliv bych nabeton netvrdil ani to, sami jsme tam byli pár hodin. Jenže já už zase popisuju, jak chceme nastoupit. Co když jen čekají u lodi a až se tam objevíme, začnou po nás střílet? Všude je ticho, loď klidně stojí na pokraji lesa. Sneseme se dolů - a fíít, fíít - budou z nás mrtvoly, aniž bychom někoho zahlédli. Prostě na nás z křoví přiletí smrt. Nemyslíš, že by bylo třeba vymyslet v klidu a včas, nejlépe hned tady, nějaký plán?“

„Já bych věděl, co dělat,“ uvažoval Jirka. „Musíme se rozdělit. Dva půjdou do letadla a dva je budou shora hlídat, aby se jim nic nestalo.“

„A když budou ti primitivové uvnitř? Pak ti první budou jejich jasná kořist,“ namítal Michal.

„Pánové, hádáte se o prkotinách,“ vložil se do rozhovoru Evžen, který se až dosud držel stranou. „Připadáte mi jako mateřská školka, která na výletě ztratila učitelku.“

„No dovol!“ vybuchl Miky. „Odvolej to a hned!“

„Jděte k čertu s plány!“ vykřikl Evžen. „A ty, Miky, buď trochu při zemi. Zapomněli jste na něco hned od začátku.“

„Zapomněli?“ zvedl hlavu Michal. „Tak povídej!“

„Nenapadlo vás ještě vyslat tísňové volání!“

To byla pravda - ale upřímně řečeno, nikdo přece nemohl očekávat, že tady na neznámé planetě vyburcuje službu, aby mu poskytla pomoc, jak je zvykem na většině obydlených světů Galaktického společenství.

„K čemu tísňové volání?“ udivil se proto Michal, zatímco Jirka a Miky zůstali stát s nechápavým výrazem ve tvářích.

„Protože tísňové volání je kódované,“ objasňoval Evžen. „Samozřejmě je určeno pro lidi, ale zachytit je musí robot, který lidem zprávu předá.“

„Tady nikdo kromě nás není!“ oponoval Michal.

„Není tu žádný člověk,“ zavrtěl hlavou Evžen. „Jenže by tu měly být alespoň počítače naší lodi. Já vím, nemají komu předat naše volání, ale měly by nám aspoň poskytnout směr, kterým se máme dát. Takovou službu mají ve svých programech i mluvící medvídci pro děti!“

„No vidíte!“ vykřikl vítězně Miky. „Já to říkal hned, že potřebujeme někoho, kdo se nezalekne první nesnáze! Evžene, tentokrát máš u mě pochvalu!“

„Leda na svatýho Dyndy!“ odplivl si Evžen. „Pánové, naše situace se stala horší, nežli kdo z vás tuší. Celou dobu, co se tady hádáte, jsem se pokoušel navázat spojení pomocí mého komunikátoru. Hádejte, s jakým výsledkem?“

„Naprosto bez odezvy, že?“ řekl Michal kupodivu klidně.

„Jo,“ zavrčel Evžen.

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyskočil Jirka s hrůzou.

„To ti mohu celkem snadno vysvětlit,“ řekl Michal. „Jak je mi známo, před odchodem z lodi jsme nezapnuli žádný automat, který by nám teď mohl pomoci.“

„Tentokrát se mýlíš i ty, Michale,“ řekl Evžen. „Já jsem totiž před odchodem zapnul aspoň monitorování radiových vln a nastavil jsem program, aby mi zavolal, kdyby se tu v éteru cokoliv šustlo. Jenže nemohu navázat spojení ani s ním. A to je ten průšvih, pánové!“

„Já bych to neviděl tak katastroficky,“ pokrčil rameny Michal. „Co to znamená? Dosah našich komunikátorů je zhruba pět až sedm kilometrů. Loď zřejmě není uvnitř tohoto okruhu, jenže to už víme, ze tří kilometrů bychom si jí snad všimli. Nikde tu není vhodný terén k přistání. Skály a lesy, do těch se žádný automat neposadí. Budeme muset hledat dál. Právě proto se musíme dohodnout na nějakém rozumném postupu. Já už si také myslím, že začalo jít do tuhého.“

„Dobře - rozdělíme se tedy a každý z nás půjde na jinou stranu,“ rozhodoval Miky. „Kdo zpozoruje hvězdolet, okamžitě zavolá ostatní.“

„Poslyš, Miky, přestaň si už konečně hrát na velitele,“ odplivl si Evžen. „Navrhuješ zase pěknou blbost!“

„Co se ti na tom nelíbí?“ vyskočil Miky.

„Přiznám se, už mi tvoje pitomosti začínají pomalu lézt krkem,“ řekl Evžen. „Rozdělit se, s tím bych snad souhlasil, ale rozhodně ne tak, aby šel každý sám. To by bylo poslední, co bychom tu mohli vyvést. Po jednom nás může všechny něco sežrat, mohou nás postřílet zdejší domorodci, kdo ví co nám tu všechno hrozí - a kdyby se někomu něco zlého přihodilo, ostatní se o ničem nedozvědí, nic je před tím nevaruje.“

„Evžen má pravdu,“ podotkl Michal. „Já bych byl dokonce proti jakémukoliv dělení na menší skupinky, ale ve dvojicích můžeme prohledávat okolí účinněji než v jedné partě. Ovšem každý zvlášť - to by bylo moc velké riziko!“

„No dobrá - já tedy půjdu s Jiříčkem a Evžen pro změnu s Michalem,“ opět začal rozhodovat Miky.

„Tak dost!“ zahřměl Evžen. „Kolikrát ti mám opakovat, aby sis přestal hrát na nějakého potrhlého seržanta? Tady nejsme na Zemi, ale na neznámé planetě! Nebude nám rozhodovat kdejaký blázen, který nás všechny přivede do maléru - pokud se mu to už nepodařilo, o čemž jsem ostatně v této chvíli přesvědčen. A nemysli si, že právě s tebou půjde Jirka! Ten má pro nás největší cenu, protože má agisar! Ty bys ho dostal do maléru a šance všech by nešly k nule, ale až do mínusu, to si piš!“

„Aha - takže Jirka půjde s tebou! A to teda ne!“ Miky na Evžena vystrčil bojovně bradu.

„Ne,“ rozhodl s jistotou v hlase Evžen. „Jirka půjde do party s Michalem. Ten Jirkovi nenechá ublížit a přivede nám ho v pořádku. Takže já půjdu s tebou, ale to si piš, nebudu poslouchat tvoje ztřeštěnosti. Když nebudeš mít něco opravdu rozumného, budeš mlčet, jasný?“

Miky se ještě zkusil postavit do opozice, ale viděl, že ostatní tři jsou tentokrát svorně proti němu, proto nakonec zmlkl a jen si něco bručel pro sebe.

„Myslím si, že takhle najdeme loď dost brzy,“ obrátil se Evžen k ostatním, když byl vyřešen spor o kompetence. „Ale přesto připomínám, aby ta dvojice, která loď najde, nechtěla hned vstoupit dovnitř. Nejprve přivolá zbytek party, pak se teprve dohodneme, co dál. Uvědomujete si snad všichni, že něco tak velikého jako je bitevní křižník nemůže uniknout pozornosti místních lidí a že o něj mohou mít zájem stejně jako my, i když nejspíš z jiného důvodu.“

„Dobrá - kam půjdeme?“ přerušil ho mávnutím ruky Michal.

„Máme vlastně jen tři možnosti,“ odtušil Evžen. „Na sever je nepřístupné pohoří, tam by loď nejspíš neletěla, to by bylo proti jejím programům. Zbývá jih, východ a západ. Na západ bych nezamířil, jsou tam na začátku dost nepřístupné skály a pokud by se programy musely rozhodovat, braly by to spíš směrem, kde mohou doufat zlepšení podmínek k přistání.“

„Souhlasím.“ Michal pokývl hlavou.

„Takže jih nebo východ,“ shrnul Evžen. „Kam chceš ty?“

„Proč mu dáváš vybrat?“ vyskočil Miky.

„Jednak je to jedno,“ opáčil Evžen. „A za druhé, nevím, proč má pořád rozhodovat jen jeden z nás? Všichni máme mít stejné šance.“

„Tak proč nechceš poslouchat mě?“

„Protože tebe poslouchat, to jde o krk.“ odsekl Evžen.

„Dobře, já souhlasím,“ řekl Jirka. „Měl bych jenom jednu připomínku. Každá dvojice se spojí horolezeckým lanem. Kdyby se pak někomu něco stalo, druhý člen dvojice zapne sygyty a vzletí i s kamarádem, dokonce i tehdy, když ten bude bez vědomí... a tak...“

„Máme snad horolezecké lano?“ zavrčel Miky.

„Já jsem si ho vzal do batohu,“ špitl Jirka.

„No vidíš! Konečně nápad!“ souhlasil Evžen. „Lano možná budeme potřebovat - rozhodně víc, než tahle cingrlata, která bychom měli sundat a nechat tady.“

„Myslíš - nechat tady parádní královské oděvy?“ vytřeštil na něho oči Miky. „Ale co domorodci? Vždyť k nám nebudou mít respekt!“

„Ten k nám beztak žádný nemají,“ zavrčel Michal. „Evžen má pravdu. Čím méně budeme nápadní, tím lépe. Ale lano také potřebovat nebudeme, alespoň ne v tom smyslu, jak navrhuje Jirka. Když nastavíme sygyty na program udržování formace, stačí, aby se zapnul jediný z nich a druhý se zapne také, neboť bude opakovat manévry prvního. Jak tak koukám, nemáte ani základní vědomosti o docela obyčejných věcech!“

Ukázal pak všem, jak se zachází s programy. Každý létací náramek vyrobený na Zemi měl minikomputer zajišťující jeho bezpečné ovládání. Létat se sygyty uměl každý, ale ne každý věděl o všech jeho možnostech. Když skončil se svou krátkou instruktáží, byli všichni o něco chytřejší a jejich nálada přece jen stoupla.

Proto se rozloučili celkem optimisticky, i když Miky byl zřetelně ze všech nejméně spokojený. Ale jak už bylo jeho zvykem, rozhodl se, že se stáhne do pozadí a velení party se ujme později, při vhodnější příležitosti. Pobyt na neznámé planetě nebude jistě bez nesnází, uvažoval, přitom se jistě ukáže neschopnost jak Evžena tak Michala a všichni budou jistě rádi, až je Miky vytáhne z kaše, protože on jistě dostane ten pravý nápad, jak z ní ven...

Michal si vybral jižní směr. Evžen s Mikym se měli tedy vydat na východ, což bylo přesně do míst, kde je nedávno napadli neznámí lukostřelci. Tentokrát se tam však neměli plahočit pěšky, ale všichni měli letět ve výši nejméně pěti set metrů, což Michal odhadoval jako bezpečnou výšku proti ostřelování šípy. Kromě toho se dohodli mít neustále zapnuté komunikátory a nepřetržitě udržovat spojení. Aspoň v prvních chvílích měli letět na dohled od sebe a mohli by se navzájem možná i varovat...


Jak bylo domluveno, sešli se opět na místě přistání až třetího dne. Michal s Jiřím měli dobrý nápad nasbírat před návratem na kraji lesa trochu spadaných větví, aby si mohli mezi skalami zapálit ohníček. Výbavu pro trampování naštěstí měli všichni, plynové zapalovače, kotlíky, ale i ministany a spací pytle. Do kotlíku nabrali vodu z potůčku, postavili nad oheň a vysypali tam obsah jedné masové konzervy. Zásoby se jim sice už povážlivě tenčily, ale čas od času bylo třeba sníst něco výživného.

„Jak vidím, taky jste nic nenašli,“ začal rozmluvu Evžen, jakmile s Mikym přistali vedle svých kamarádů, kteří se už hřáli u ohníčku.

„Proletěli jsme skoro sto třicet kilometrů, objevili jsme spousty vhodných míst, kde by mohla loď automaticky přistát, ale nikde nic,“ pokyvoval hlavou Michal. „Počítám samozřejmě s tím, že loď nepoletí dál, jakmile její programy narazí na místo vhodné k přistání.“

„No vidíš, tohle mě nenapadlo,“ zamrzel se Evžen. „My jsme kolem takových míst prolétali také, jenomže jsme se tam nezastavovali, ale letěli jsme vždycky dál. To jsme si mohli ušetřit jako vy.“

„Jenomže ať tak či tak, loď nikde není,“ opakoval Miky.

„Museli jsme něco přehlédnout,“ přemýšlel Michal.

„Loď vlastně ani nemusela letět přímo,“ napadlo Jirku. „Jestli se pamatujete, jak vznikla metoda Monte Carlo...“

Matematická metoda, která prý vznikla pozorováním opilce vrávorajícího z baru, by mohla docela dobře popisovat let hvězdné lodi nad povrchem planety, pokud by byla řízena jen programy, které mají jediný cíl - opatrně přistát v neznámém terénu a vyčkat dalších příkazů svých pánů.

„Ba ne, to nebude ono,“ vrtěl hlavou Michal. „Museli jsme něco přehlédnout.“

„Já to říkám pořád,“ vrčel polohlasně Miky. „Chybí nám velitel. Totiž nechybí, ale...“

„Jdi už někam!“ usadil ho Evžen. „Teď není čas blbnout.“

„Horší je, že nám ubývá B-paliva,“ staral se Jirka. „My dva už jsme museli načnout každý druhou láhev.“

„My taky,“ mávl rukou Evžen. „Ale co chceš? Kdybychom se tu producírovali pěšky, mohli by po nás domorodci střílet. A konec konců - z výšky určitě loď lépe uvidíme.“

„Musíme co nejvíc šetřit,“ nabádal ostatní Michal. „To znamená, klidně vystoupat - řekněme do kilometrové výšky a pak pořád vodorovně, ani neklesat, ani nestoupat. Nejvíc energie se spotřebuje na stoupání.“

„Vždyť snad šetříme...“ vrčel Miky.

Nejvíc ze všeho ho hnětlo, že právě ve chvíli, kdy mohl tak excelentně osvědčit své velitelské schopnosti, se k němu jeho kamarádi obrátili zády. Totiž ne tak docela, pořád ho brali jako rovnocenného partnera a Miky cítil, že uvítají každý jeho nápad - jenže ty nápady nějak nepřicházely. A tak se jeho kamarádi radili mezi sebou, než aby uznali jeho nezadatelné právo vůdce. Kdo si vymyslel tenhle výlet? Přece on, Miky. Že to zase nedopadlo tak, jak si plánoval? Může za to tahle pitomá planeta, ne autor myšlenky.

Masitou polévku spravedlivě rozdělili na čtyři díly a každý pomalu usrkával ze své misky. Aniž by se domluvili, žádný nespěchal. Teď byli všichni spolu na cizí, nepřátelské planetě, ale měli aspoň nějaký cíl. Až najdeme hvězdolet, myslil si Evžen, domů se už dostaneme. V palubní knihovně je spousta záznamů, jistě tam bude kompletní mapa Galaxie. Spustíme vyhledávací program a loď nás sama doveze k některé obydlené planetě...

Misky byly prázdné, ale nikdo se nezvedal.

„No - co se dá dělat,“ povzdychl si Michal. „Půjdeme - totiž poletíme. Mimochodem, jak jste přespávali?“

„Jednou jsme našli jakousi malou jeskyni, byla tak-tak pro nás oba, naštěstí byla suchá. Podruhé jsme si udělali hnízdo v koruně jednoho stromu. Větve se tam křížily tak šikovně, že stačilo přes ně napnout jeden stan a vznikla tam obstojná kolíbačka. Ve spacáku to pak ušlo.“

„My jsme se pokaždé jen uložili do houští,“ řekl Jirka. „Teď to ještě jde, spacáky máme výborné. Až tady nastane zima, bude to horší, ale myslím si, že v tom spacáku můžeš klidně spát i na sněhu. Zajímalo by mě ale, ve kterém ročním období se právě nacházíme. Hlavně, co můžeme očekávat za počasí v příštích dnech.“

„To by se dalo zjistit pomocí programů hvězdoletu,“ navrhl Miky. „Ale až loď najdeme, už nám tyhle znalosti zase k ničemu nebudou.“

Což byla pravda, ale takovýchto obecně platných pravd bylo tolik, že je nikdo nevítal s nadšením.

Odpočinek se ale nedal protahovat donekonečna a proto se nakonec Michal s Jirkou zvedli a pomalu odlétli na svých létacích náramenících. Zamířili na západ, tedy směrem, který prve zavrhli jako nejméně pravděpodobný. Když v těch mnohem pravděpodobnějších směrech loď nebyla, museli si přiznat, že náhoda je blbec a kdo ví, podle čeho programy vybírají směr letu, když loď nikdo neřídí.

Miky s Evženem počkali, až vychladne kotlík, zabalili všechny své věci a pak se pomalu vznesli směrem k severu, do nepřístupných hor, které se tyčily nad nimi ještě ve chvíli, kdy měli na displejích létacích nárameníků skoro čtyři tisíce metrů. V této výšce se však už dalo proletět některým průsmykem a k jednomu z nich oba kamarádi zamířili.

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: