Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mimozemšťané

Evžen s Mikym proletěli průsmykem v těsném závěsu, sotva dvacet metrů jeden od druhého. V blízkosti horských štítů byla zima a foukal tu nepříjemně ostrý vítr, který jejich bundy, zhotovené sice z pevné, ale nijak zvlášť teplé látky, brzy profoukl a zmrazil je až na kost, ale jakmile proletěli průsmykem, otevřela se jim docela jiná podívaná.

Severní svahy hor byly ještě strmější než jižní. Byla to prakticky propast, která by se bez létacích nárameníků vůbec nedala slézt. Nahoře se sesul sníh, dospěl k okraji, přepadl dolů a padal několik set metrů, než dopadl dole na kamenitou suť. Ta se táhla jen několik set metrů pod horami a končila v hustém pralese, rozprostírajícím se kam až oko dohlédlo.

„Jestli loď doletěla až sem, může být klidně i dvě stě kilometrů daleko,“ rezignoval Miky. „Neměli bychom se raději vrátit? Tady nic nenajdeme!“

„Vracet se?“ vybuchl Evžen. „Ty ses zbláznil!“

„No dovol!“ naježil se Miky.

„Podívej se, jak nám ubývá palivo,“ usadil ho Evžen. „Jestli se teď vrátíme, už se sem nikdy nedostaneme. Všude jinde se dá chodit pěšky, ale přes tyhle hory to nepůjde.“

„To abychom bedlivě hlídali, jestli máme dost paliva na zpáteční cestu,“ zavrčel Miky.

„Jedna láhev by snad měla jako železná rezerva stačit,“ uklidňoval ho Evžen.

Nechtěli zbytečně ztrácet výšku, ale ze čtyř tisíc metrů dolů pořádně neviděli, zvláště když byly v jejich výškovém horizontu ojedinělé mraky. Museli klesnout až někam pod ně a zastavili se zhruba ve dvou tisíci metrech.

„Tak co, veliteli, kam teď?“ obrátil se Evžen na Mikyho. To oslovení ho v první chvíli potěšilo, ale pak mu došlo, že to Evžen myslí výsměšně. V této chvíli je nejspíš zcela jedno, kterým směrem začnou.

„Třeba doprava,“ navrhl, jako by Evženovu jemnou ironii nepostřehl. „Stejně je to jedno.“

„Taky si to myslím,“ souhlasil Evžen. „Ale když doprava, tak doprava.“

Stočili se podél skalní stěny a skoro půl hodiny pomalu svištěli vzduchem. Tady pod horami vítr skoro nebyl, hory je před větrem chránily. Ve dvou kilometrech bylo teplo a snad by ani nepotřebovali bundy z pevné látky, co měli na sobě.

„Podívej se! Támhle dole!“ vykřikl najednou tlumeně na Evžena Miky.

„Co tam má být?“ Evžen přiletěl blíž k Mikymu, aby lépe viděl, nač jeho kamarád ukazuje.

„Podívej se - tam je nějaká chalupa!“ upřesňoval Miky.

„No jo, máš asi pravdu!“ souhlasil po chvilce Evžen.

Mezi skalami a lesem se temnělo jezírko a na jeho břehu ležela kupa klád. Měla cosi jako okna a dveře a připomínala chatrče, jakých jsou na Zemi desetitisíce. Dnes už to jsou většinou jen drahé rekreační napodobeniny pradávných chalup, samozřejmě vybavené všemi vymoženostmi pozemské civilizace. Málo majitelů napodobuje staré zašlé časy do všech důsledků.

„Poletíme tam?“ nadhodil Miky.

„Byl bych pro - ale musíme to udělat opatrně,“ nenamítal Evžen. „Mohli by tam být i bojovní domorodci.“

Tím jako by z duše promluvil i Mikymu. Po první lekci, kterou jim neznámí domorodci uštědřili, se teď nikdo nehrnul s nadšením do neznáma.

Dohodli se, že Evžen půjde k chalupě a pokud to půjde, podívá se i dovnitř, ale jen na kraj dveří či okna. Miky se bude vznášet dvě stě metrů nad ním a bude se svým fotometem připraven zasáhnout, kdyby něco neklapalo.

„To ti povídám, ne abys utekl, kdyby něco...“ varoval Evžen Mikyho.

„Já že bych...“ nadskočil dotčeně Miky.

„To já jen pro pořádek,“ mávl rukou Evžen.

Pak se oba pomalu spustili až do dvou set metrů, kde měl Miky vyčkávat. Chatrč nevypadala obydleně. Bylo skoro úplné bezvětří a široko daleko se nic ani nepohnulo.

„Tak tu na mě počkej!“ zašeptal Evžen - a pokračoval dál směrem dolů. Miky viděl, jak kamarád klesá níž a níž, až se zastavil asi dva metry nad vrškem střechy podivné chatrče.

„Nic se tu nehne,“ slyšel šeptání ze svého náramkového komunikátoru. Evžen jej používal jako mikrofon, mohli se tak potichu, ale pohodlně domlouvat.

Evžen se nejprve pokoušel podívat oknem, ale v chatrči byla tma a oknem nic neviděl. Slétl proto dolů a zkoumal jak otevřít dveře z těžkých fošen. Bylo to jednoduché. Stačilo zatáhnout směrem k sobě za dřevěné držátko a dveře se směrem ven tiše otevřely.

„Co je?“ chtěl vědět Miky.

„Drž hubu,“ zasyčel Evžen. „Nechci, aby mě komunikátor předčasně prozradil. Jestli budeš nahlas řvát, vypnu zvuk!“

„No tak promiň!“ zavrčel na to Miky.

„Je tu tma,“ ozval se po chvilce Evžen. „Půjdu aspoň na kraj místnosti!“

„Ale opatrně!“ nabádal ho celkem zbytečně Miky.

Evžen vstoupil do chatrče a chvíli si zvykal na příšeří, panující uvnitř. Až po dlouhé chvíli, Mikymu se zdála přímo nekonečná, komunikátor zase tiše zaštěbetal:

„Tak jsem uvnitř. Nikdo tu není. Je tu cosi jako skříň, jinak nic. Naproti dveřím je cosi. Nevím, je to dost horké, sálá z toho teplo, ale nic moc. Řekl bych, že to je nějaký stroj, vypadá to neživě.“

Pak bylo chvilku ticho.

„Miky?“ ozval se po chvilce Evženův hlas z komunikátoru.

„No? Co je?“

„Něco tu je... Takový veliký podnos... jako ošatka a na ní tři velké zelené koule... jsou měkké, jako z kůže... Když některou trochu stisknu, prohne se, ale zase se odpéruje zpátky, jako by byly nafouknuté nebo co... Ale ne vzduchem, péruje to pomalu, jako rosol. Jako míče by se použít nedaly, neskákaly by.“

„Co kdybys jednu přinesl ven na světlo?“ navrhl Miky.

„Každá může mít dobrých sedm kilo,“ ujistil ho Evžen. „Nedají se vzít do rukou, hrozně kloužou. Ledaže bych tady vysypal batoh a vzal jednu, ale to se mi moc nechce.“

„A co takhle rozkrojit ji?“ navrhoval Miky.

„Já to zkusím, ale nejprve se porozhlédnu po místnosti,“ řekl Evžen nejistě. „Třeba tu bude něco zajímavějšího. Chtěl bych zkusit otevřít tu skříň naproti.“

„Jak myslíš,“ nenamítal Miky.

Evžen popošel k podivné skříni, ale dlouho nemohl najít, jak se otevírá. Nakonec to vzdal a rozhodl se „z vědeckých důvodů“ překrojit jednu z tamtěch zelených koulí.

Najednou Miky vykřikl do komunikátoru:

„Evžene, nech všeho, ven z chaty a nahoru! Jdou sem... domorodci!“

Evžen nemeškal, všeho nechal a vyrazil ze dveří. Venku ho oslnilo světlo, ale udělal poslepu ještě dva kroky, potom nahmatal ovládací panel nárameníků a vzletěl kolmo vzhůru. Skoro současně uslyšel Mikyho varovný výkřik - a také ostré zasvištění, jak cosi těsně vedle něho prolétlo vzduchem. To už se trochu očima přizpůsobil světlu venku a na kraji lesa spatřil dvě bytosti, před kterými ho Miky varoval a nazýval je „domorodci“.

Při pohledu na ně Evženovi ztuhla krev v žilách.

Byly to - dvě žáby.

Jedna z nich měla dobré tři metry na výšku, druhá byla poloviční. Obě měly lesklou světle nazelenalou kůži, posetou nepravidelnými tmavozelenými, modrými, žlutými a červe­nými skvrnkami, kulaté hlavy s obrovskou bezzubou papulou - a na nich do všech stran několik očí - nebylo ani vidět, zda jich mají pět nebo šest párů... Obě měly malá, spíš zavalitá těla a příliš dlouhé končetiny. Poměrně tenké nohy měly více než dvakrát delší než tělo. Mezi klouby měly jejich končetiny vřetenovitý tvar, ale klouby samy byly poměrně útlé. Nebyla to zvířata, to bylo Evženovi jasné na první pohled. Obě žáby stály vzpřímeně na zadních nohou a především, byly oblečené do jakýchsi huňatých kožešinových obleků.

Větší držela pavoukovitě dlouhými prsty stejně dlouhých rukou velký luk, který právě napínala k dalšímu výstřelu...


Zůstali viset dvě stě metrů nad domorodci. Menší z obou žab, zjevně neozbrojená, několika dlouhými skoky zmizela ve dveřích chýše, ale po chvilce opět vyskákala ven. Doběhla ke druhé a chvíli obě dvě vášnivě kvákaly. Evženovi bylo jasné, že by měli odletět, ale zvědavost oba držela na místě.

Větší žába nakonec předala luk menší žábě, ta jej odnesla do chýše a vrátila se beze zbraně.

„Co kdybychom se s nimi zkusili domluvit?“ navrhl Evžen. „Když už jsme tady...“

„Jen aby tě nesežraly!“ strachoval se Miky.

„Dobrá, zůstaň nahoře a hlídej a já se půjdu podívat, zda s nimi bude řeč,“ rozhodl Evžen a Miky váhavě souhlasil.

Pomalu, po metrech, klesal Evžen ze své výšky, aby žáby zbytečně nevyplašil. Ty stály klidně, i když se snesl na pět metrů od nich, postavil se na nohy a vypnul sygyty.

„Dobrý den. Jsme lidé z planety Země,“ začal Evžen mluvit klidným hlasem, aby žáby nevyplašil.

„Kvák.“ odpověděla mu větší žába. „Kvararak gugú.“

„Přišli jsme jako přátelé,“ pokračoval Evžen s naléhavým tónem v hlase.

Odpovědí mu bylo takové kvákání, až se mu z toho točila hlava. Zdálo se mu, že v tom kvákání je jakýsi řád, zřejmě se jednalo o nějakou místní řeč, ale Evžen z ní pochopi­telně nerozuměl ani slovu.

„Já vám vůbec nerozumím,“ obrátil se na žáby vyčítavě. „Nemůžete, prosím, přestat s vaším rodným nářečím?“

Žáby opět zakvákaly něco, čemu nebylo rozumět. Nakonec Evžen pochopil, že se tady univerzálním jazykem Galaktického společenství nedomluví. Přivolal proto Mikyho, aby se snesl dolů. Potřeboval se s někým poradit.

„Bude s nimi těžká domluva,“ postěžoval si, sotva Miky dopadl na nohy dva kroky od něho.

„Slyšel jsem, že na některých planetách jsou zabedněnci, kteří univerzální řeč Bar neznají, ba ani znát nechtějí,“ pochlubil se Miky svými znalostmi. „Tohle budou možná právě takoví primitivové.“

„No - máš vlastně pravdu!“ došlo Evženovi. „Jenže to nebude tím, že by byli zabednění, ale tím, že je nikdo řeč Bar naučit nemohl! Jsme přece mimo oblast Společenství a oni mají jenom svou rodnou řeč.“

Na tak očividnou pravdu mohl jistě přijít už dřív.

„Co ale s nimi budeme dělat?“ zarazil se Miky.

„Učit je Bar nemůžeme, nemáme na to dost času,“ pokrčil rameny Evžen. „My se tu jejich kvákaninu také učit nemůžeme, moc se mi do toho nechce a nevím, k čemu by nám to bylo. Pak ale máme jedinou možnost, jak se domluvit. Musíme v některém komunikátoru sestavit slovník. A budeš to muset udělat ty, protože jako jediný z nás máš na to program.“

„Neblázni, víš, co to bude za práci?“ zhrozil se Miky.

„To je mi jasné, ale co chceš dělat jiného?“

„Bylo by asi lepší pozvat sem Michala s Jirkou,“ řekl Miky. „Víc hlav víc ví.“

„Dobrý nápad!“ souhlasil Evžen, tentokrát bez sebemenší stopy ironie, až se Miky vypnul pýchou.

Ukázalo se však, že komunikátory nemají spojení s druhou částí party. Miky se už už chystal jak se patří zděsit, ale Evžen ho ujistil, že prozatím není důvod k panice. Kamarády od nich dělilo pohoří, které jim znemožňovalo domluvu.

„Smůla je, že tady nemají komunikační satelity ani žádnou jinou síť. Nejsme na Zemi!“

Nakonec se přece jen obrátili na žáby, které je dosud jen zpovzdálí zvědavě pozorovaly.

Menší z nich ukázala na chatrč pohybem, který si oba dva pozemšťané vyložili jako pozvání. Nejspíš to skutečně bylo tak. Následovali žáby dovnitř a podle jejich příkladu se po tureckém způsobu usadili na podlaze z udusané hlíny.

Evžen si po krátkém dohadování vyměnil Mikyho komunikátor a s povzdechem ho aktivoval. Vyvolal si na jeho miniaturní obrazovce nějaké obrázky a postupně je žabám ukazoval. Brzy to pochopily, zvláště ta menší. Po objevení každého obrázku cosi zakvákala a komunikátor si obraz toho zvuku hned uložil do vnitřní databáze. Program pro vytváření slovníku neznámé řeči sice připomínal hračku pro děti, ale svou funkci zatím plnil a víc od něho ani nevyžadovali. Evžen se omezil pouze na slovíčka, s gramatikou ať si později hrají lingvisté ze skupiny Průzkumu, až se sem dostanou...

A protože oba komunikátory byly na tak krátkou vzdálenost prakticky natrvalo propojené, mohl se Miky obrátit na druhou větší žábu. Pokoušel se jí vysvětlit, jaké přednosti mají on a jeho kamarádi, ale žába o podobnou zábavu zjevně nestála a Miky to po chvilce vzdal.

„Měl bys ses raději pokusit o spojení s Michalem,“ navrhl mu Evžen, když viděl, jak se Miky očividně nudí.

„Jak, prosím tě? Říkal jsi přece, že nás stíní hory!“

„A to je takový problém?“ pokrčil Evžen rameny. „Já bych věděl, jak se domluvit. Když pomalu vystoupáš do výšky dvou až čtyř tisíc metrů, přestane ti horský hřbet stínit.“

Miky na to neřekl nic, vstal a vyšel z chatrče. Větší žába ho na pár kroků následovala, ale ne až ven. Zastavila se ve dveřích a pozorovala ho, jak se pomalu odlepil od země a vznáší se výš a výš.

Miky viděl, že se tím ani příliš neudivila. Trochu ho to mrzelo, očekával, že jeho pomalé vznášení bude na domorodce působit majestátněji, zejména v jeho zářícím zlatém oděvu.

Nastavil programové volání komunikátoru a pomalu stoupal do výšky. A skutečně, v necelých třech tisících metrech se komunikátor zasynchronizoval a Miky získal spojení s Jirkou a Michalem. Sdělili mu, že se dostali k moři a dál nemá cenu hvězdolet hledat. Když jim oznámil, že s Evženem objevili domorodce, se kterými se nejspíš bude možné domluvit, Michal s Jirkou se rozhodli všeho nechat a přidat se ke kamarádům.

„Hvězdolet nám neuteče,“ prohlásil Michal. „Ačkoliv bych byl také raději v bezpečí, tohle je tak zajímavé, že se snad vyplatí pátrání odložit. Říkáš, že jsou docela mírumilovní?“

Miky připustil, že po nich, vlastně po Evženovi, hned na začátku žáby střelily šípem, ale jenom jedním a potom si to nějak rozmyslely.

„Teď se s nimi právě Evžen baví,“ ujišťoval kamarády.

„Poletíme za vámi,“ rozhodl se Michal. Jirka byl stejného mínění a oba začali okamžitě balit tábořiště. Miky je ještě informoval o terénu, jaký je čeká a pak pomalu klesal dolů, k chatrči na pokraji jezírka.

Bude jistě lépe, když budeme všichni pohromadě, pomyslel si a trochu se mu ulevilo.

Nešlo však všechno tak, jak si představoval.

Pomalu klesal k chatrči. Náhle spatřil po své levé ruce na kraji lesa podivný fialový záblesk. Vnímal ho jen koutkem oka a nevěnoval mu příliš pozornosti. Když se však snesl až k chatrči, zablýsklo se náhle ve dveřích chatrče přímo před ním. V záblesku světla se objevil podivný tvor, velký sotva jako kokršpaněl, stejně chundelatý a nazrzavělé srsti. Měl několik očí, stejně jako u žab rozložených do věnečku kolem celé hlavy, ale na rozdíl od žab měl také velkou tlamu plnou vyčnívajících ostrých, bílých - zubů.

Miky ovšem nečekal, až se na něho ta příšerka vrhne. Ani nevěděl jak, při pohledu na její vyceněné zuby mu vskočil do ruky fotomet, prudkým pohybem napřáhl ruku a stiskl spoušť. Zablýsklo se mnohem více než předtím, ozval se dutý výbuch a Miky zůstal pořádnou chvíli úplně oslněn.

Když se konečně rozkoukal, spatřil na zápraží jen krvavé rozmetané zbytky onoho zvířete. To už se zevnitř vyhrnuly na zápraží i obě žáby a s nimi Evžen, všichni přilákaní hlukem výbuchu a zábleskem světla.

„Zaútočila na mě nějaká zdejší šelma,“ vysvětloval Miky Evženovi s hrdostí v hlase. Byl pyšný na to, jak snadno se ubránil, ale Evžen se chytil za hlavu.

„Blázne pitomej!“ vykřikl. „Víš, co to bylo za zvíře? Zdejší kočka domácí! Naprosto neškodná - a já abych se teď těmhle bytostem omlouval, že jsme je zbytečně připravili o jejich miláčka!“

Obrátil se hned k oběma zaraženým žabám a vysvětloval jim, že „kamarád si myslel, že ho ta kočka ohrožuje, určitě nevěděl, že je neškodná...“

Jeho slova přetlumočil komunikátor na strašlivé kvákavé zvuky. Pak zakvákala menší žába a z komunikátoru se ozvala její odpověď.

„Nebýt naše kočka tohle. Pochopit polekat se vás také my, obávat se zkazit nám roztrhat děti vy, zachovat se takže jak stát se my. Sorry.“

„Co to říká?“ vykulil oči Miky.

„To si musíš trochu domyslet, komunikátor nám nesestavuje věty, překládá jen slova,“ vysvětloval mu Evžen a na chvilku komunikátor vypnul, aby nepřekládal, co nebylo pro přeložení určeno. „Já už se v tom trochu vyznám. Naštěstí pro nás byla ta kočka nejspíš toulavá. Ale - člověče, ještě že jsme jim nerozřízli ty veliké zelené koule... Víš, co to bylo? To jsou jejich děti! Oni se totiž líhnou z těch vajec.“

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: