Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tragédie

Konečně se všichni vyhrabali z trnitých houštin a raději pro jistotu vzlétli, než aby se vraceli pěšky.

Neměli už ale kam se vracet.

Gurroovo nadsvětelné letadlo bylo rozmetáno po okolí na tak malé úlomky, že největší kusy mohly mít sotva kilogram. Díly ze silných plechů byly neuvěřitelně zkroucené a jevily stopy po žáru z výbuchu. I některé stromy v okolním pralese to povalilo nebo zpřeráželo. Mohli mluvit o štěstí, že byli mimo dosah létajících střepin, ale na druhou stranu, moc šťastně to nevypadalo. Zůstat na neznámé planetě pouze s nejnutnější výbavou bez možnosti návratu rozhodně nikomu ze čtveřice nepřipadalo příliš povzbuzující.

Chvíli se rozhlíželi po pralese, ale neobjevili nic, co by stálo za zvednutí. Letoun se proměnil v mračno kovových střepin a ty byly navíc tak rozházené, že nebyla naděje z nich cokoliv zachránit.

Povšimli si jen toho, že na kamenité „cestě“ nezůstaly žádné trosky, ba ani střepinka. Kamenitá půda nebyla dokonce ani ožehlá, ačkoliv z okolního pralesa se stále ještě valil šedivý dým.

Co to bylo za podivnou cestu?

Všichni si dobře pamatovali, jak je to nejprve zvedlo do výšky, aby to s nimi mrštilo do houští. Co to bylo za sílu? Že by měla něco společného s antigravitací? Nikdo to ale neuměl přijatelně vysvětlit.

„Tak - a konečně máme, co jsme chtěli,“ podotkl Michal. „Já jsem to říkal od začátku, že dopadneme špatně...“

„Co ty máš co kecat?“ vybuchl Miky. „Ty jsi sem přistál, tak nás teď koukej odsud dostat!“

„Zapomněl jsi, že já jediný jsem tady přistávat nechtěl, to vy jste mě přehlasovali,“ odrazil ho Michal. „A místo přistání jste taky vybírali vy, vzpomeňte si! Mně se to nelíbilo, ale nevěděl jsem proč. Teď už to víme všichni, ale je nám to houbeles platné.“

„Nechte toho, kluci,“ řekl tiše Jirka. „Teď nemá cenu se hádat. Budeme se muset podívat po okolí, jestli tu jsou lidé nebo jiné bytosti. Já si jen přeju, aby nás nepřijaly jako ty žáby minule.“

„Ale kam chceš jít?“ vyjel si na něho Miky.

„To je jedno,“ odtušil Jirka. „Tady zůstat nemůžeme.“

„Když jseš tak chytrej, Miky, navrhni něco,“ zastal se kamaráda Evžen.

„Já? Proč já?“ naštětil se Miky.

„A proč ne?“ opáčil klidně Michal. „Doteď jsi měl snahu velet, tak v tom pokračuj. Teď už je jedno, do jaké kaše nás zavedeš. Obávám se, že horší už to být nemůže.“

Snad ani sám netušil, že tohle je teprve počátek.

„Klidně!“ vybuchl vztekle Miky. „Můžeme pokračovat třeba tím směrem, kterým jsme začali.“

„Řekl bych, že si tím asi koledujeme o další nepříjemnou zkušenost, ale ono na tom nejspíš nesejde,“ přikývl Michal. „Co se dá dělat, tak tedy vzhůru do jámy lvové...“

Postavil se za Mikyho a přitáhl k sobě Jirku. Miky tak spolu s Evženem tvořili první dvojici.

„Proč máme být my dva vpředu?“ nelíbilo se to Mikymu.

„Protože máš naši jedinou zbraň,“ usadil ho Michal. „To znamená, že musíš být vepředu. Zezadu bys nás mohl nechtěně postřílet.“

„Tak jdi vpředu, já ti fotomet klidně věnuju,“ odepínal hned Miky jeho zdroj od opasku.

Michal neprotestoval. Postavil se klidně do čela malého houfu a fotomet si připnul ke kombinéze.

„Netušil jsem, jak moc se bojíš,“ utrousil potom směrem k Mikymu.

„Já že se bojím?“ sevřel Miky pěsti. „Opakuj to, sketo!“

„Všichni se bojíme,“ prohlásil Michal. „Kdo tvrdí, že se nebojí, je u mě podlý lhář, nebo idiot s inteligencí blbouna nejapného.“

Nikdo mu neodporoval. Byla to ostatně pravda. Postupně to docházelo všem a jediné, co mohli udělat, bylo držet se v houfu a dodávat si odvahy navzájem.

Zamířili opět stejným směrem jako předtím. Tentokrát ale měli všichni čtyři připravené létací nárameníky, aby mohli v případě potřeby okamžitě vzletět. Prales byl sice podivně tichý jako dřív, ale to ticho už bylo samo o sobě podezřelé.


Šlapali po divné cestě sotva kilometr, když se to stalo podruhé.

Teď už byli přece jen trochu připraveni, ale přesto je to vyděsilo, když je to opět vyzvedlo do výšky. Tentokrát se všem podařilo včas přejít na vznášení, ovšem podivná síla je opět odhodila stranou s cesty.

Trvalo to sotva několik vteřin. Potom opatrně přistáli, ale Michal ostatním navrhl opustit tuto podivnou silnici.

„To se chceš opravdu prodírat tímhle pralesem?“ ťukal si Miky na čelo.

„Radši pralesem, než se nechat každou chvíli házet do houští,“ ujišťoval ho Michal.

„Michal má pravdu,“ přidal se Jirka. „Nevíme, co to je, ani jestli to nakonec není škodlivé.“

„Co by na tom mohlo být škodlivé?“ nasupil se Miky.

„Třeba radioaktivita,“ špitl Jirka.

„Ta tam není,“ ujišťoval je Evžen. „Na to jsem myslel já a mám s sebou kapesní geiger.“

Byla to první příjemnější zpráva od přistání, ale platné jim to moc nebylo. Záhadná síla mohlo být antigravitace, ale tak nepochopitelně použitá, že se daly předpokládat i jiné síly.

A neznámo vzbuzuje vždy větší respekt...

Nakonec se přece jenom rozhodli opustit podezřelou cestu a vydat se méně snadnou cestou pralesem. Vpředu Michal, za ním Jirka, pak Miky a úplně na konci Evžen. Prales naštěstí nebyl tak hustý, jak vypadal. Byla tu místa, kde se dalo jít v houfu, ale také houštiny, kde se první musel protlačovat, či dokonce řezat liány nožem a ostatní šli v jeho stopách.

„Chybí nám mačeta,“ podotkl Michal.

„Můžeš to řezat fotometem,“ navrhoval Miky. „Určitě ti to půjde rychleji.“

„To mě ani nenapadne,“ opáčil Michal. „Nejsem pitomec. Leda kdybys hned teď přišel na způsob, jak nabít zdroj, až se vybije...“

Miky okamžitě zmlkl, Michal měl pravdu. Kráčeli husím pochodem po povlovném svahu dolů. Michal tvrdil, že cesta dolů bude nejjistější. Dříve nebo později objeví nějaký potok a podle vody se nedá zabloudit.

Pochodovali mlčky, nikomu nebylo do řeči. Zničený letoun se jim teprve cestou rozložil v hlavách. Co budou dělat? Teď to ještě šlo, ale co potom? Až přijde hlad, žízeň, zima... Vždyť ani nevěděli, v jakém zeměpisném pásmu přistáli. A jak se vrátí? Bez letadla neměli nejmenší šanci. Všem docházelo, že z původně zamýšlené komedie zbylo nepříjemné drama.

Konečně objevili potok, spíš potůček. Michal automaticky zamířil po proudu. Přeskakoval přes obrovské balvany, jimiž se potůček vinul, sotva mu ostatní stačili. Jirka na něho volal, ať tak nespěchá. Jeho důvody byly logické. Plošina, kam tak nešťastně dosedli, nebyla ve větší výšce než tři sta metrů nad mořem. Půjdou-li podél nějakého potoka, budou brzy na úrovni moře. Ale - co potom? Putovat podél pobřeží?

Potůček se znenadání před nimi rozšířil v jezírko. Břehy byly porostlé hustým křovím, takže museli postupovat trochu výš, ale neustále se drželi vodní hladiny.

Prales byl tichý, nikde nebylo slyšet nic jiného než šum slabého větru ve větvích. Přeskakovali s kamene na kámen, na písčitých úsecích šli bezstarostně v houfu.

„Měli bychom se už začít ohlížet po nějakém přístřeší,“ navrhoval Michal.

„Blázníš?“ zpražil ho Miky. „Podle slunce je poledne, do večera času dost!“

„Až se setmí, bude to horší,“ podotkl Michal. „Ostatně nevím, kam tak spěcháme. Jinde to těžko bude lepší.“

„Dokud máš svůj cíl, jde se ti lépe vpřed,“ odsekl Miky.

„Jaký máme cíl?“ otočil se k němu Michal.

Slunce připalovalo, všichni byli zpocení. Došli k úzkému potůčku. Vtékal do jezírka, takže je nezajímal. Potřebovali najít výtok a pustit se po něm, přítoky museli překračovat, což vzhledem k jejich šířce nebylo nijak těžké.

„Možná bychom se měli podívat, jestli tu nejsou nějaké jedlé plody,“ navrhl Miky a podíval se přitom na Jirku.

„Támhle rostou,“ ukázal Evžen kamsi do korun stromů nad hlavami. „Já pro ně když tak zaletím.“

Strom se vzdáleně podobal palmě a nahoře pod rozložitou růžicí větví a listí byly zřetelně vidět veliké kulaté bílé plody, tvarem podobné kokosovým ořechům.

„No jo, ale létací nárameníky bychom si také měli šetřit na horší časy,“ namítl nervózně Miky. „Není tady dole něco přístupnějšího?“

„Až něco uvidíš, hvízdni,“ souhlasil Evžen.

Michal náhle odbočil doprava a začal se šplhat do svahu. Stál tam strom, jehož větve nečněly tak vysoko a na dosah se na nich houpaly citronově žluté plody, uspořádané do hroznů, z dálky podobných svazkům cibulí. Michalovi stačilo trochu vyskočit a s jedním svazečkem se skutálel ke svým kamarádům.

„Nesahat!“ okřikl Mikyho. „Jirko, podívej se na ně, aby to nebylo jedovaté.“

Miky okamžitě strhl ruce zpátky. Michal měl pravdu. Jiří byl jediný, kdo mohl agisarem poznat, zda se mohou hned pustit do dobroty, nebo ji s povzdechem zahodit.

Jirka vytáhl z kapuce agisar a vědom si své důležitosti, pobídl ho, aby ochutnal. Po chvíli si chobotničku posadil na hlavu a její chapadla si opatrně přiložil na otevřené oči. Dvě speciální přísavky agisaru se ihned přisály k jeho očním bulvám. Chvíli tak nehybně seděl.

„Tak povídej,“ dychtil Miky.

„Neruš ho,“ utrhl se na něho Evžen. „Neslyší tě.“

Biolog s agisarem v takové chvíli skutečně nevnímá okolí a veškerou jeho pozornost potřebuje psychorezonance. Konečně si Jirka odtrhl chapadla agisaru s očí.

„No, jedlé by byly,“ začal nervózně, „ale úplně neškodné taky nejsou.“

„Co v nich je?“ otázal se vážně Michal.

„Alkohol,“ řekl Jirka. „V každém plodu je ho jako v půldeci vodky. Tenhle svazeček by pro nás všechny znamenal pěknou opici.“

„Jinak nic?“ otázal se zvědavě Miky.

„Jinak snad nic. Hroznový cukr, škrob, nějaké vitamíny. Jen toho alkoholu je tam moc.“

„Ten by byl to poslední, co by mi vadilo,“ řekl Miky.

Natáhl se a utrhl z hroznu dva plody najednou. Opatrně si k nim přičichl a pak se do jednoho zakousl.

„Miky, počkej, prosím tě,“ odtáhl se od něho Michal.

„Proč?“ mumlal Miky s plnou pusou. „Náhodou je to docela dobré, chutná to skoro jako vaječný koňak.“

„Opiješ se,“ varoval ho Michal a trochu se odvrátil, aby Miky nedosáhl na další plody.

„No a? Mám hlad, mám žízeň, tady je konečně něco dobrého a máme to snad zahodit a trmácet se dál?“

Skočil po Michalovi a utrhl si z trsu další dva kousky, dříve než se stačil vzpamatovat.

„Já bych se raději podíval po něčem jiném,“ řekl Michal sveřepě. Rozmáchl se a celý hrozen hodil velkým obloukem do jezírka. „Jestli se ožereš jako prase, kdo tě má tahat dál?“

„Bez starostí,“ nacpal si Miky do pusy další plod.

„Půjdeme snad dál,“ podotkl nervózně Jirka.

„Není kam,“ odtušil Michal. „Podívej se, tady před námi v blátě jsou naše vlastní stopy, vidíš? To znamená, že jsme obešli jezírko kolem dokola.“

„Ale jak jsme mohli přehlédnout výtok?“ znejistěl Evžen.

„Třeba tahle louže žádný nemá,“ škytl Miky.

„To by tu snad voda stoupala,“ pokrčil rameny Michal.

„Třeba je tu nějaký podzemní odtok,“ navrhl Evžen.

„Myslíš, že je to taková místní Punkva?“ podíval se na něho pátravě Michal.

„No, něco takového,“ přivolil Evžen.

„To by mohlo být,“ souhlasil Michal. „Ale pro nás to je trochu nepříjemné, protože nás tahle voda nikam nedovede.“

„No a co?“ vybuchl Miky. „Půjdeme i bez vody. Neměl jsi vyhazovat ty koňakové citróny, byly docela dobré. Vy nemáte hlad? Já bych si dal ještě.“

„Tady snad najdeme i jiné plody,“ odhadoval to opatrně pohledem Michal.

„Tak je jděte hledat,“ ušklíbl se Miky. „Já jsem dostal chuť si v téhle louži zaplavat.“

S těmi slovy shodil do písku batoh a hbitě si přes hlavu přetahoval svou černou bundu.

„Blázníš?“ utrhl se na něho Michal. „To je to poslední, co by mě na neznámé planetě napadlo!“

„Kdy tebe vůbec něco napadlo?“ odfrkl pohrdlivě Miky. Bundu shodil na písek a rychle si stahoval kalhoty.

„To nemyslíš vážně?“ naježil se Michal a chytil kamaráda za loket. „Neblázni! Co když v tom jezírku žijí krokodýli?“

„Tak mi nějakého ukaž!“ rozesmál se Miky. „Voda je čistá až na dno, strašpytle! A nezdržuj mě, vážně nemám náladu se s tebou vybavovat.“

V rychlosti shodil s ramen létací nárameníky. Alkohol mu dodal odvahu i sílu, takže se snadno vytrhl Michalovi, který se ho marně snažil zachytit. Přitom ho bolestivě udeřil přes ruku, až se Michal udiveně stáhl.

Miky se rozběhl a po hlavě se šipkou vrhl do jezírka, až křišťálově čistá voda vystříkla.

„Nech ho,“ chlácholil Evžen Michala. „Po pravdě řečeno, taky bych si zaplaval, v tom horku to musí být příjemnější, než tu takhle stát.“

Miky mezitím mocnými tempy rázoval k plovoucímu svazečku alkoholových plodů. Brzy svého cíle dostihl, uchopil hrozen, rychle odlomil další citrónek a s chutí se do něj zakousl.

„Srabi, za trest vám všechno sežeru,“ křičel vítězně na své kamarády. „Kdo nedoplave ke mně, nedostane ani kousek.“

Michal najednou strnul. Stranou od Mikyho se na hladině objevila šípovitá vlna, mířící očividně k Mikymu. Původce té vlny nebylo vidět, ale hnala se k Mikymu značnou rychlostí.

„Miky, nech všeho a prchej na břeh!“ rozkřikl se zoufale na kamaráda. Současně rozepnul pouzdro, vytáhl černý fotomet a odjistil spoušť. Střílet ale nemohl, pořád neviděl, co se tam vlastně děje.

„Miky, zdrhej!“ přidal se k Michalovi i Evžen, zatímco Jirka jen němě sledoval, jak se ke kamarádovi rychle blíží cosi neznámého. Šípovitá vlna mezitím zmizela a hladina se zvolna uklidňovala.

Michala konečně napadlo vzlétnout. Zamířil šikmo vzhůru nad Mikyho, aby mu v případě potřeby pomohl.

„Co je vám?“ nechápal Miky.

V téže chvíli překvapením vyjekl a zmizel pod hladinou. Křišťálově čirá voda kolem náhle zrudla a začala kroužit v podobě dvoumetrového světle červeného víru.

„Miky!“ vykřikl zoufale Michal. Dorazil nad místo, kde kamarád zmizel, rukou s fotometem mířil dolů, ale kromě víru pořád neviděl nic, po čem by mohl střílet. Ve vodě se zmítala jen jakási červená barva. Naslepo střílet nemohl, ublížil by nejspíš kamarádovi.

Nad hladinu se na okamžik vynořila lidská ruka.

Všichni, Michal i ti na břehu, přitom vykřikli hrůzou.

Nebyla to už ruka jejich kamaráda. Byla to kostra lidské ruky, obalená vrstvou nějakého poloprůhledného slizu. Objevila se jen na okamžik a pak zmizela.

Vír na hladině se uklidňoval, také červeně zbarvená voda se rychle čistila. Stranou odplouvalo něco, co vypadalo jako oblak červené tuše. Michal na to namířil fotomet, ale potom jej zase zajistil a bezmyšlenkovitě zasunul zpět do pouzdra.

„Proč nestřílíš?“ křičel na něho vztekle Evžen.

„A do čeho, prosím tě?“ ukázal Michal pod sebe na vodní hladinu. „Ty jsi snad něco viděl? Já ne - a jsem blíž!“

Jezírko bylo už zase klidné, tiché a jeho křišťálovou vodou bylo vidět skoro až na dno. Vůbec nebylo patrné, že v něm před okamžikem vyhasl život mladého chlapce z nesmírně vzdáleného světa...


Tragédie, která se odehrála před jejich očima, zbytkem party jaksepatří otřásla. Planeta jim na okamžik odkryla druhou tvář. A ta nebyla nijak příjemná.

Jakmile Michal opět přistál, Jirka ho roztřesenou rukou chytil, jakoby u něho očekával ochranu. Ani Michalovi nebylo nejlépe a když se podíval na Evžena, bylo mu jasné, že nikdo ze zbylé trojice neví, co bude dál.

„Pojďme pryč,“ vyjádřil to suchým hrdlem Jirka.

„Co si o tom myslíš ty?“ obrátil se na něho Michal. „Co to mohlo být?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Jirka. „Já jsem to vlastně ani pořádně neviděl. Jen takový červený oblak.“

„Co myslíš, může to vylézt z vody?“

„Co já vím?“ opáčil Jirka. „Když mi toho seženeš aspoň malý kousek, snad s agisarem zjistíme, co je to za bestii.“

„Vypadalo to moc neurčitě,“ přidal se Evžen.

„Kluci, kdyby to bylo...“ zamyslel se Jirka. „Kdyby to bylo to co si myslím, pak bychom měli odtud prchat co nejdál a co nejrychleji.“

„Taky sis vzpomněl na améby z Gíjó?“ šeptl Michal.

„Osvědčené výtvory matky přírody se často sobě podobají jako vejce vejci,“ podotkl suše Jirka. „Jen proto se dnes na mnoha planetách, vzdálených od sebe i stovky světelných let, vyskytují lidé jako my. I améby z Gíjó mohou mít ve vesmíru úspěšné sestřičky.“

„S takovými bych se setkal opravdu nerad,“ otřásl se při tom pomyšlení Michal.

„Obávám se, že Miky už má tohle setkání za sebou,“ řekl stejně tak tiše Jirka. „A my bychom měli zvednout kotvy a urychleně zmizet z okolí tohohle jezírka.“

„Ale kam půjdeme?“ rozhlédl se po kamarádech Michal.

„To je jedno, hlavně co nejdál,“ navrhl Jirka.

Evžen se shýbl a zdvihl Mikyho bundu a kalhoty. Pomalu, pečlivě je složil a nastrkal do osiřelého Mikyho batohu. Pak k nim přidal Mikyho létací nárameníky.

„Nech to tady,“ zajíkl se Jirka.

„Myslíš, že bude Mikymu zima?“ otočil se k němu Evžen.

„A k čemu to bude nám?“ opáčil Jirka.

„Každý kus výstroje bude mít cenu,“ řekl Evžen. „Musíme zachránit všechno co máme, nejen holé životy. Jinak přijdeme i o ty holé životy, to si piš.“

„O ty přijdeme i tak,“ podotkl suše Michal. „Jde už jen o to, jak dlouho to bude trvat...“

„Musíme se postarat, aby to bylo co nejpozději,“ odsekl Evžen. „Můžeme tu přece objevit domorodce.“

„Hned jako později,“ filozofoval Michal. „S návratem to vidím černě a od domorodců můžeme čekat buďto oslavné přijetí, nebo spršku šípů.“

„To až podle toho, jak vůči nim budeme vystupovat,“ řekl Evžen, zřejmě přesvědčený o své pravdě.

Opatrně pozorovali hladinu jezírka. Nechtělo se jim toho místo opustit, jako by ještě čekali, že se k nim Miky vrátí. Na druhé straně zůstávat tady bylo přece jen nebezpečné. Po chvilce váhání se nakonec vydali do svahu na opačné straně od místa, kudy k jezírku podél potoka přišli.

Zhruba po hodině šplhání do svahu se jim otevřel pohled na náhorní pláň, kde přišli o letadlo. Terén na této straně sahal do větší výšky. Prodírali se tedy houštinami, šplhali do strmějších úseků, obcházeli osamocené balvany a přelézali jako brouci padlé kmeny stromů.

Michal brzy objevil další strom, na jehož větvích rostly vábivě vypadající plody. Utrhl jeden modrý plod, velký jako pomeranč.

„Zastávka,“ ohlásil. „Jirko, podívej se na tohle.“

Podal plod Jirkovi a ten se na chvíli úplně ponořil do své seance s agisarem. Po chvilce skončil, rozmáchl se a bez jediného slova odhodil modrý plod do jezírka, lesknoucího se hluboko pod nimi.

„Co je?“ dorážel na Jirku Evžen. „Co blbneš?“

„Otři si pořádně ruce, Michale,“ radil Jirka kamarádovi, aniž by odpověděl přímo na otázku.

„Co v tom bylo?“ zvážněl Michal.

„Kyanidy,“ odtušil Jirka. „Přesněji - cyankáli.“

„Myslíš, že to bylo jedovaté?“ zamračil se Evžen.

„V tom jablíčku jich bylo dost pro menší město,“ ujistil ho Jirka. „Jednou si kousni - je po tobě.“

„A vypadalo tak lákavě,“ posteskl si Michal.

„Kluci, prosím vás, nejezte nic, co neprozkoumám,“ skoro plačky žádal Jirka kamarády. „Tahle planeta je strašně zrádná, kdo může tušit, co všechno tu je?“

Neodporovali mu. Michal se místo toho zvedl a jako první vykročil vzhůru do svahu.

Následovali ho mlčky. K vrcholu svahu jim chyběla slabá čtvrthodina klopýtavého šplhání, ale jakmile se vyšplhali na skalnatý hřeben, porostlý vysokými stromy s nesmírně silnými kmeny, otevřel se před jejich očima úchvatný pohled. Hřeben skal byl na druhé straně sotva padesát metrů vysoký a za ním byla vidět pozvolna klesající pláň, porostlá pralesem. Na obzoru se vypínalo o něco vyšší pohoří, porostlé pralesem až nahoru, stejně jako všechno, kam pohlédli.

Všichni tři shodili ze zad batohy a posadili se na velký kámen. Mezi stromy rostla sporá tráva a bylo s podivem, jak se na těchto nehostinných skalách mohly udržet stromy.

„Zdá se, že tu není žádná poušť,“ vydechl ztěžka Evžen.

„Budeme muset postupovat opatrněji,“ připomněl Michal, také celkem zbytečně.

„Podívejte se honem támhle!“ vykřikl najednou Jirka tak nadšeným hlasem, že ho poslechli a podívali se směrem, který jim ukazoval.

Několik kilometrů od nich pomalu vrčelo průzračným vzduchem obrovské, nenápadné, šedomodré doutníkovité těleso. Skoro se ztrácelo na pozadí protějších kopců, zahalených do měkkého modravého oparu. Vzduchem plulo pomalu a majestátně, ale po chvilce přece jen proplulo průsmykem a zmizelo jim za protilehlým horským hřebenem.

„Domorodci!“ vydechl Jirka. „To je přece letadlo!“

„Když půjdeme tím směrem, určitě je objevíme,“ nadhodil radostně Evžen.

„Anebo oni objeví nás,“ zarazil jeho nadšení Michal.

„No a co?“ podotkl Evžen.

„Znají už létací stroje,“ připomněl mu Michal. „Co když mají lepší zbraně než luky a šípy?“

„Dáme si pozor!“ odsekl Evžen.

„Mluvíš jako Miky,“ usadil ho Michal. „Pokračuj v jeho duchu dál a skončíš jako on.“

To ťalo do živého. Tahle rána byla ještě příliš čerstvá, než aby se dala přejít úšklebkem.

„Nechte toho kluci,“ domlouval oběma Jirka. „Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali vědět. Jsou tady lidé a můžeme se po nich poohlédnout. Když za nimi přijdeme v dobrém, snad nám i nějak pomohou.“

„Naloží nás do letadla a dopraví domů?“ podíval se na něho útrpně Michal. „Na to bych moc nespoléhal. Zřejmě mají letadla, ale jak jsme viděli, trochu pomalá. S nadsvětelnými mašinami Gurroovy civilizace bych je raději nesrovnával.“

„Nemusí mít přece zrovna nadsvětelná letadla,“ ustupoval Jirka. „Stačilo by, kdyby měli průměrnou civilizaci.“

„To brzy uvidíme,“ řekl Evžen. Vstal, hodil si na záda nejprve svůj batoh, potom i batoh Mikyho a aniž by se ohlédl na své kamarády, začal pomalu, opatrně sestupovat se svahu.

„Počkej na nás, kam se tak ženeš?“ volal za ním tlumeným hlasem Michal.

„Tak jdeme, nezdržovat!“ pobízel je Evžen.

V témže okamžiku pod ním povolil zvětralý kámen a Evžen se s výkřikem zřítil do hloubky.

Naštěstí duchapřítomně nahmátl ovládací panel nárameníků a pád vybral včas, dříve než by si polámal kosti o kameny. V leknutí přidal trochu víc síly a vylétl do větší výšky, než byli ostatní, ale pak ubral a snesl se pozvolna až dolů, na úpatí hřebenu.

Zbylí dva členové party se za ním starostlivě dívali, ale Evžen přistál v pořádku a když se rozhlédl, zavolal na ně, aby slétli k němu.

„Nemá cenu, abyste to sešplhávali,“ volal na ně. „Je to skoro kolmá skála, to stejně neslezete.“

Najednou se otočil a vykřikl hrůzou.

Z pralesa přímo k němu vyskočilo cosi neznámého. Hromada slizkých chapadel, veliká jako slon. Oči to nemělo, či spíše nebyly vidět, ale neomylně to mířilo k překvapením ztuhlému chlapci.

„Nahoru!“ volal na kamaráda Michal.

Evžen přece mohl vzlétnout, ale leknutí ho natolik ochromilo, že na létací nárameníky ani nevzpomněl.

V posledním okamžiku Michal nahoře na skále bleskurychle vytasil fotomet, zamířil a stiskl spoušť.

Dole vedle Evžena se zablesklo. Světlo bylo velmi silné, až je řezalo do očí. Současně se ozval tlumený výbuch. Když všichni tři otevřeli oslněné oči, na kamenech před Evženem se zmítaly jen žalostné, výbuchem roztrhané zbytky divného místního tvora.

„Letíme za ním,“ pobídl Michal Jirku. „Ale bacha na ten les! Kdyby něco, střílím!“

Oba zapnuli létací nárameníky, odrazili se a v okamžiku přistáli vedle Evžena. Ten byl očividně v šoku, pořád úporně zvracel a oslněný byl tak, že vůbec nic neviděl.

„To bylo pořád, dáme si pozor,“ vrčel na něho Michal.

„Nech ho,“ zastal se Evžena Jirka. „Měl bys určitě taky plné gatě, kdyby se na tebe vrhlo něco tak velkého.“

„Předně nevím, jestli bylo dobré sletět sem tak hrrr,“ opáčil Michal.

„No a co? Stejně jsme sem sletěli všichni. Kdo z nás by mohl tušit, co v tomhle lese bude za zvířata?“ krčil rameny Jirka. Pak došel k nejbližšímu utrženému chapadlu, nabral na prst trochu namodralé tekutiny, která z něho vytékala a dal ji prozkoumat agisaru.

„Prosím tě, hlídej ten les, já budu chvíli mimo,“ žádal Michala, než si na oči přiložil chapadla svého agisaru.

Michal neodporoval a ostražitě sledoval okraj pralesa, odkud by mohla přikvačit další podobná pohroma. Nezůstal ale jen tak stát. Uchopil zlehka Evžena za rameno a pomalu ho posadil na nejbližší balvan.

„Vůbec nic nevidím,“ stěžoval si mu s obavami Evžen.

„Nediv se,“ uklidňoval ho Michal. „Nestačil jsem tě varovat, abys zavřel oči. I odražené světlo fotometu je dost silné na to, aby se do toho mohl člověk jen tak dívat.“

„Co to bylo za bestii?“ třásl se ještě teď Evžen.

„Nevím. Jirka ji právě zkoumá,“ ujišťoval ho Michal.

„Tys ji zastřelil?“

„Jo. Úplně se rozletěla na kusy,“ řekl Michal.

„Dobře to dopadlo,“ oddychl si Evžen. „Je mi z ní šoufl, to mi věř.“

„Ani se nedivím,“ přikývl Michal.

Mezitím Jirka skončil zkoumání.

„Byl to nebezpečný dravec,“ oznamoval kamarádům. „Ještě že ho Michal zneškodnil. Mělo to dvanáct chapadel a více než půlmetrové čelisti se třemi řadami zubů, skoro jako pozemský žralok. Dvakrát by je sklapl a měl by tě v prvním žaludku.“

„To má těch žaludků víc?“ zděsil se Evžen.

„Pět,“ přikývl Jirka. „Myslím si, že by ses mu do toho prvního vešel, ale určitě ne vcelku, dalšími podrobnostmi se raději nebudeme zdržovat.“

Sklonil se k Evženovi a začal se jím zabývat. Nejprve dovolil, aby si agisar nasál trochu Evženovy krve a zkoumal, co se v ní změnilo.

„Jakou to mohlo mít inteligenci?“ chtěl vědět Michal.

„Nevím,“ pokrčil rameny Jirka. „Odhadoval bych, že dost na to, aby tě to ulovilo, ale málo na to, abys od toho mohl chtít přednášku z atomové fyziky.“

„Odhaduješ? Slyšel jsem, že kdejaký doktor s agisarem to naprosto bezpečně pozná.“

„Nejsem doktor,“ odsekl Jirka. „Ve všech složitých strukturách se prostě nevyznám. Budu rád, když vidím celkový obraz.“

„Kolik takových oblud může v tom lese být?“

„Jak to mám vědět?“ zavrtěl hlavou Jirka. „Copak se dá zjistit, jestli to byla osamělá šelma nebo vůdce smečky?“

„Pak ale ten les nevidím jako žádnou procházku,“ potřásl hlavou Michal.

„Teď nás zase hlídej, chci se věnovat Evženovi,“ odtušil Jirka. Potom si opět nasadil chapadla agisaru přímo na oči. Nepříliš silné jiskřičky, vyzařující z koncové přísavky, mu pronikaly přímo do oka a očním nervem nejkratší cestou do mozku. Tak vytvářely agisary psychorezonanční spojení mezi sebou a lékařem. Tomu po chvilce vyvstal v hlavě obraz zkoumaného tvora do nejmenších detailů. Nejenom vnějškový vzhled, ale celková vnitřní struktura, něco jako poloprůhledný skleněný model. Současně v mozku člověka vyvstávaly i další důležité informace osvětlující některé souvislosti. Tvrdilo se, že kdo jednou překoná instinktivní odpor, spojený s nasazováním přísavek přímo na oční bulvy, navždycky propadne těmto podivuhodným spojením člověka a agisaru.

„Máš v očích popálenou sítnici,“ řekl po chvíli ustaraně Evženovi. „Zkusím ti ji zregenerovat, ale pár hodin toho moc neuvidíš. Nejraději bych ti oči něčím zavázal, aby zůstaly co nejvíc v klidu.“

„Neblázni,“ staral se Evžen. „To mi neuděláš. Kdybys mi zavázal oči, byl bych úplně slepý.“

„To budeš v každém případě, ale když budeš vrtět očima sem tam, zahojí se to o něco později,“ trval na svém Jirka.

„Čím mu to chceš zavazovat?“ zajímal se Michal. „Obvazy jsme si žádné nevzali.“

„Omotám mu kolem hlavy Mikyho bundu,“ navrhl Jiří.

„No tak dělej,“ pobídl ho Evžen. „Tady bych nezůstával ani o minutu déle, než je nutné.“

Omotat kamarádovi bundu kolem hlavy byla věc okamžiku. Michal od Evžena převzal Mikyho batoh, aby se zraněnému lépe šlo, Jirka vzal Evžena pod paždí a pomalu, opatrně se vydali nalevo podél okraje pralesa, směrem kterým jim prve zmizel podivný létající stroj.

„Slepá bábo, kam tě vedou,“ pokusil se žertovat sám nad sebou Evžen. V té chvíli zakopl o kámen, Jirka ho neudržel a oslepený Evžen padal přímo na obličej. Instinktivně před sebe natáhl ruce, ale protože neviděl, dohmátl tak nešťastně na kameny, že si vyvrtl palec a obě dlaně si parádně odřel.

„Do prdele, jak mě to vedeš?“ obořil se na Jirku, který mu ihned pomáhal na nohy.

„Kdybys místo těch srandiček důkladně hmatal před sebou nohama, nestalo by se ti to,“ okřikl ho Michal.

„Ty mě taky neser,“ obrátil se k němu po hlase Evžen. „Zajímalo by mě, co bys dělal na mém místě ty?“

„Byl bych asi vděčný Jirkovi, ten si rozhodně nezaslouží, aby sis na něm vyléval vztek.“

„Budeš mít brzo příležitost být mu vděčný, až ti rozbiju frňák,“ čertil se Evžen. „Protože já ti ho rozbiju pořádně.“

„No tak, kluci, nechte toho,“ prosil oba Jirka.

„Takhle se ale opravdu pochodovat nedá,“ vybuchl Evžen. „Navrhuji vzletět. Poletíte přede mnou pěkně opatrně, nejvýš sto kilometrů v hodině. Já na náramenících vyvolám program FORMACE a poletím v závěsu za vámi. Na to oči ani potřebovat nebudu - a je to. Jasný?“

„Navrhuji utábořit se,“ namítl Michal. „Předně bude za malou chvilku večer. Domnívám se, že jsme v tropech, takže ten večer bude krátký a noc se snese rychle. Potmě nemůžeme pochodovat ani létat, to dá rozum. Místo letu do neznáma si najdeme nějaké vhodné místo, přečkáme noc a ráno bude jistě moudřejší večera.“

„Souhlasím,“ přidal se Jirka.

„Tak jděte do háje,“ oponoval Evžen.

„Ty buď rád,“ usadil ho Jirka. „Ráno možná budeš vidět, nebudeš potřebovat vodit za ručičku a nebudeš na obtíž.“

„Tak já jsem vám na obtíž?“ rozkřikl se Evžen.

„Jo,“ podotkl suše Michal. „Tahat se s takovým invalidou po neznámé planetě, to nemůže skončit dobře.“

„Tak mě tu nechte a jděte si sami!“ vybuchl Evžen.

„Blázníš?“ uklidňoval ho Jirka. „My přece musíme držet co nejvíc pohromadě.“

Pak se opět obrátil na Michala.

„Kde bys navrhoval přenocovat?“

„Tady u lesa rozhodně ne,“ otřásl se Michal. „Řekl bych, že bychom měli vyletět na hřeben, co jsme byli před chvílí.“

„Tam moc úkrytů nenajdeme,“ staral se Jirka.

„Bude asi lepší spát pod širým nebem, ale s rozhledem do všech stran,“ tvrdil Michal.

„Ale jak tam dopravíme Evžu?“

„Vezmeme ho mezi sebe,“ navrhl Michal. „Popadni ho zleva a já zprava.“

„A proč ne programem Formace?“ oponoval Evžen.

„Až přistaneme, my dva určitě dopadneme v pořádku, jenom ty padneš na hubu,“ usadil ho Michal. „Buď rád, že pitomost tvých návrhů vidíme hned jak je vypustíš z huby.“

Vzali kamaráda pod paždím a pomalu, opatrně se vznesli. Vystoupali o padesát metrů výše a měkce přistáli na kamenité půdě pod stromy.

„Vybal spacáky,“ nařídil Michal Jirkovi.

„A ty budeš dělat co?“ vyštěkl Evžen.

„Obhlédnu nejbližší okolí, aby se kousek od nás neskrývalo něco nebezpečného.“

„Ve spaní nás stejně něco sežere,“ remcal Evžen.

„Proto budeme s Jirkou střídavě hlídat,“ uťal ho Michal stroze. „Beru si první hlídku, až se trochu rozední, Jirka mě vystřídá. Pokračovat v cestě budeme až za dne.“

Jirka mezitím vybalil Evženův spací pytel a opatrně mu pomohl dovnitř. Pak vybaloval další pro sebe a pro Michala. Ten zatím ostražitě obešel skalnatý hřeben, ale protože nic podezřelého neobjevil, vrátil se ke kamarádům.

„Já nebudu spacák potřebovat,“ ujistil Jirku.

„Ráno snad...“

„Ráno si vlezu místo tebe,“ odtušil. „Jeden spacák můžeš hned teď složit, ráno to bude o to rychlejší.“

„Žabaři, ani se domluvit neumíte,“ povzdychl si Evžen.

„Ty mrtvý lež a nevstávej,“ zarecitoval mu ponuře Michal z Erbena.

Evžen se nasupeně otočil, ale neodpověděl.


Noc byla zpočátku klidná, ale po několika hodinách začal pozvolna sílit vítr, až kolem fičel a unášel s sebou listy, trávu a písek. Spícím to nevadilo, byli uzavřeni ve spacích pytlech jako mumie, ale Michalovi byla brzy zima. Jeho silná nepromokavá bunda nebyla tak nepropustná, jak se zdála.

Vítr mu zajisté hlídkování znesnadňoval. Jistě by se mu mnohem lépe hlídalo, kdyby bylo ticho. v tom kvílení nemohl používat sluch a jak správně čekal, noc byla temná. Trochu mu pomáhal fotomet. Nepatrný dalekohled na jeho hlavni totiž nebyl pouhým dalekohledem, ale kombinovaným infrapřístrojem pro noční vidění. Ale ani na jeho nažloutlé obrazovce nebylo nic vidět. Jen když otočil objektiv ke spícím kamarádům, na obrazovce se objevily jejich zřetelné obrysy, zejména okolo obličejového otvoru bylo tepleji než jinde.

Michalovi nebylo do smíchu.

Uvědomoval si jasně, že Miky nedávno vyvedl dvě největší pitomosti svého života. Jeho to stálo krk, ale strhl s sebou do záhuby i ostatní.

První hloupost byla, že se bez nutných znalostí pokoušel ovládnout letadlo Gurroovy civilizace.

Jen matně si vzpomínal, co o těchto letadlech slyšel. Co o nich vlastně věděl? Skoro nic. A přece...

Žádný trochu soudný kosmický pilot by si netroufal usednout za řízení těch nádherných, ale nesmírně složitých letadel. V letadlech civilizace Gurroa nebyl jediný nápis, všechny displeje ukazovaly strohé číslice, ale bez měřených veličin. Pamatovat si co který přístroj signalizuje bylo zkrátka nad lidské síly. A přece v pilotních sedadlech těchto legendárních letounů často létaly i malé děti, ta pověstná batolata Gurroovy civilizace, která si s většími křižníky troufala i na stěhování planet.

Ne že by to bylo tak snadné - ale Gurroova batolata také ukazovala v rozhovorech se špičkovými odborníky vědomosti, jaké každému působily pocity méněcennosti. Nebylo příliš troufalé snažit se jim vyrovnat?

V každém případě o letadlo přišli. A protože se to stalo v neznámé oblasti Galaxie, jejich naděje na vysvobození byla od toho okamžiku minimální.

Druhá hloupost byla s tím koupáním v jezírku. Na neznámé planetě se snad dalo čekat všelijaké nebezpečí a projevit takovou neopatrnost, tím si o trest vyloženě koledoval. Že to bude trest smrti, bylo sice kruté, ale neznámé planety takové prohřešky nikdy neodpouštěly.

Náhle Michal strnul.

V dálce, zhruba v tom směru, kde za dne pozorovali let neznámého letadla, pomalu vzduchem plulo nevelké světélko.

Michal tím směrem okamžitě zamířil infradalekohled svého fotometu, ale na miniaturní obrazovce toho moc nerozpoznal. Létající předmět byl v infračerveném spektru trochu větší, ale byl příliš vzdálený. Letěl mnohem rychleji, ale mohlo to být tím, že letěl po větru.

Náhle na infraobrazovce vzplál velice jasně zářící oblak a Michal na okamžik zvedl oči, aby se tam podíval přímo, bez zkreslujícího vlivu optiky.

Na svahu protilehlého horského hřebenu planula obrovská vatra ohně. Plameny mohly mít výšku padesáti metrů, možná i více. Podivný jev ale netrval dlouho. Velice rychle tam všechno uhaslo a za chvilku bylo toto místo znát slabě i na citlivé infraobrazovce fotometu.

Michal si do svého náramkového komunikátoru poznamenal směr, pod kterým všechno viděl. Fosforeskující obrazovka mu mohla sloužit jako zápisník, ale i jako buzola a spousta dalších užitečných přístrojů. Planeta měla naštěstí obstojné magnetické pole, orientované od severu k jihu, takže určení směru bylo možné s přesností na jednu úhlovou minutu. Za dne bude zajímavé podívat se tam, uvažoval.

Pak se však musel opět věnovat nejbližšímu okolí. Prošel se dokola po hřebenu, pátral i v infračerveném světle, ale neobjevil nic podezřelého.

Počasí se ale nemínilo zlepšit. Krátce po půlnoci začal déšť. Zprvu to byly ojedinělé přepršky, ale v silném větru byly i tak dost nepříjemné. Pak vítr trochu polevil, ale o to víc se rozpršelo. Michal brzy zpozoroval, že mu studená dešťová voda promáčela nepromokavou bundu, což bylo mnohem nepříjemnější, než pouhý vítr.

Spícím kamarádům bylo zatím dobře. Spací pytle byly odolnější vůči vlhkosti a daly by se v nouzi použít i jako malé kajaky. Neveliký obličejový otvor se dal překrýt průhlednou ochrannou rouškou, takže spáči byli v suchu a pohodě. Zřejmě byli oba po přestálém dni dost unavení a neprobudily je ani vítr, ani déšť.

Michal chvíli chodil, ale v tom větru brzy prochladl. Už už uvažoval, že rozbalí svůj spací pytel a zavine se do něj, když náhle vítr během jediné minuty ustal, déšť přestal pršet a ve čtvrthodině se rozplynuly i mraky a na obloze se objevily hvězdy.

Před Michalovýma užaslýma očima vysoko nad ním na obloze vyvstala nádherná bledá spirála, větší než deset úplňků.

Byla to galaxie. Pochopitelně jiná než ta, jejíž součástí byla tato planetární soustava. Michal nikdy ve svém životě nespatřil nic tak majestátního. Nad hlavou mu zářily snad celé milióny hvězd. Takový pohled do této chvíle ještě žádný pozemšťan nezažil, uvědomil si. Ale současně s tím mu po zádech přejel mráz a nebylo to jen od studené dešťové vody.

Proboha, co je to za galaxii?

V tak těsné blízkosti naší domovské Galaxie se přece žádná jiná nenachází, takže - ani ta na obloze, ani ta, ve které jsou právě teď, nemohou být tou naší.

Jak to, napadla ho otázka, že předtím ve vesmíru tuhle blízkou galaxii ani koutkem oka nespatřili?

Ale hned si odpověděl sám. Mohlo to být tím, že se prve vynořili z nadprostoru v místě, kde jim tuto galaxii stínila planeta. Přistávali na denní straně a teď byla noc. Mezitím se planeta otočila - a odhalila jim strašlivou pravdu.

Znamená to, že se ocitli příliš daleko od domova. Příliš daleko na to, aby je mohl někdo zachránit.

Trhl sebou, aby zaplašil hrozivé myšlenky, které mu teď vířily hlavou. Věděl teď už jistě, že všichni čtyři svůj život prohráli. Nejen Miky, který to má aspoň za sebou. Odmítal to ale vzít na vědomí, jako odsouzenec, kterému právě upevňují hlavu pod gilotinu, a který také nechce připustit, že ho v nejbližší chvíli nic příjemného nečeká.

Pohlédl na fosforeskující obrazovku svého komunikátoru a přepnul displej na zobrazení času. Ale hned se tomu sám v duchu zasmál. Jaképak měření času? Podle jakého času by se měl měřit čas na planetě, o které neznají ani tak základní parametry, jako je doba otáčení kolem své osy?

Displej ukazoval dvě hodiny po půlnoci. Měl na něm ovšem pozemský středoevropský čas. Jaký paradox - na planetě, kde nikdo nikdy ani neslyšel o existenci nějaké Země. Kdo ví jak tady vůbec nazývají naši galaxii? Tedy - pokud je vůbec naše galaxie odtud vidět.

Aby mu čas lépe ubíhal, střídal chvíle přecházení po tom malém kousku planety, totiž po vrcholku skalnatého hřebenu, s chvílemi, kdy seděl na některém z kamenů. Světla teď bylo dost, více než od úplňku. Obhlížel blízké svahy, osvětlené spirálou galaxie, visící nahoře na noční obloze, pro jistotu občas zapínal infradalekohled fotometu. Jsou zdejší tvorové teplo­krevní, aby se zobrazovali v infračerveném spektru? Měl by se asi zeptat Jirky, ten by to mohl vědět, jednu zdejší potvůrku přece zkoumal.

Další světélko, které ho přelétávalo, ho už ani příliš nevzrušovalo. Věděli přece, že zdejší obyvatelé mají letadla a používají je. Na Zemi přelet světélek málokoho vzruší.

Proč ale dosud na žádného myslícího tvora nenarazili?

Ale i to by se dalo vysvětlit. Jak velký může být provoz v noci před bouřkou - dejme tomu na hřebenech Krkonoš? Pokud se s místními lidmi dosud nesetkali, je to jen otázkou času. Samozřejmě pokud to jsou lidé....

Jak je asi uvítají?

Michal se přistihl, že si z hloubi duše ani nepřeje, aby je vítali jako egyptské bohy. Rozvinutější civilizace by mu byla rozhodně milejší. Království za nadprostorový letoun!

Ale to bylo zřejmě jenom jeho zbožné přání...

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: