Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Domorodci

Konečně začalo na obzoru trochu svítat. Michal opatrně, potichu vzbudil Jiřího.

„Co je? Co se děje?“ nechápal rozespalý Jirka.

Michal mu jemně položil dlaň na ústa.

„Spal jsi šest hodin,“ oznámil mu. „Vezmeš za mě hlídku, já si musím taky trochu odpočinout.“

Chvíli trvalo, než se Jirka vyhrabal ze svého vyhřátého spacího pytle.

„Co je tohle?“ ukázal náhle na obrovskou spirálu neznámé galaxie, která se za dobu Michalovy hlídky přesunula, takže ji teď trochu stínily koruny stromů.

„To tu budeme mít na očích každou noc,“ pokrčil rameny Michal. „Specialitka zdejší noční oblohy.“

„Že by nějaká galaxie byla tak blízko od naší?“ vyjekl překvapením Jirka.

„Jistěže není,“ přikývl Michal. „Aspoň sám vidíš, kam až jsme se dostali.“

„Proboha, snad nakonec ani nejsme v naší Galaxii?“ došlo až teď Jirkovi.

„Správně chápeš,“ souhlasil Michal.

„Ale já chci domů!“ skoro vykřikl Jirka.

„Já taky,“ odsekl Michal. „Ale teď se potřebuju vyspat. Tady si vezmi fotomet a hlídej.“

„Neumím s tím zacházet,“ bránil se Jirka.

„To se snadno naučíš,“ mávl rukou Michal. „Ovládání je tak jednoduché, že si s tím poradí i primitiv.“

„Tak mi to ukaž,“ zabručel Jirka.

Michal mu ukázal, jak se zbraň odjišťuje, jak se nastaví množství emitované energie a jak se střílí.

„Měli jsme si to vyzkoušet hned ze začátku,“ vzdychl si Michal. „Teď bych ti řekl, vystřel si, ať vidíš, co to dělá. Ale s každým vystřeleným nábojem nám klesá palebná síla. Kdybychom stříleli z cvičných důvodů, nebudeme mít energii na opravdovou obranu. Hlavně pamatuj na to, abys v okamžiku výstřelu pevně zavřel oči. Raději si oči zacloň rukou, bude to tak lepší.“

Michal pak zalezl do spacího pytle a protože bylo ticho a nic se nedělo, za chvilku usnul.


Probudil se, když už slunce stálo opět vysoko a začínalo připalovat.

Jirka se zabýval Evženem. Nejprve se na něho podíval agisarem, po chvilce mu odmotal z hlavy bundu. Evžen se jen pomalu osměloval na světle, pálilo ho ještě do očí.

„Poslyš, že ty jsi místo hlídání uzdravoval?“ vybuchl Michal, sotva otevřel oči.

„Evža už zase vidí!“ ujišťoval Michala vesele Jirka.

„Zajímalo by mě, jak dlouho jste byli oba slepí,“ vrčel Michal, ale neznělo to příliš nepřátelsky.

„Hlavně že jsme zase v pořádku,“ konstatoval Jirka.

Všichni se společně nasnídali ze zásob. Šetřili s nimi, ale i tak se jim tenčily. Bylo už načase poohlédnout se po nějakém jídle.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Jirka ostatních. Bylo vidět, že sám by si nevěděl rady.

„Navrhuju přeletět do průsmyku, kde jsme včera viděli to letadlo domorodců,“ navrhoval Evžen.

„Nevím,“ rozmýšlel Michal. „V noci jsem tam viděl něco, co mi připadalo dost podivné.“

A vyprávěl jim o podivné záři.

„Víte, připadalo mi to jako letecká katastrofa,“ uzavřel své úvahy. „Kdo jste četl dějepis Země...“

„A kdo nečetl?“ přerušil ho Evžen. „No a co má být?“

„Já jen, že je možné, že tam budou vyšetřovat, jak se to vlastně stalo a tak... a teď se tam objevíme my.“

„No a co?“ odsekl netrpělivě Evžen.

„Já jen aby si nás s tou katastrofou nespojovali,“ dodal na závěr Michal.

Ale pak se stejně dal přemluvit, aby se tam přece jenom vypravili.

Nejprve pečlivě zkontrolovali vybavení. Začal s tím už Jirka, když dal na sklonku noci dobít všechny akumulátory. Při tom se ukázalo, že Evžen měl celou tu dobu létací sygyty zapnuté a i když vyvíjely jen malý tah, takže ho neuzvedly, akumulátory se za celou noc dokonale vybily. Jirka se o tom zbytečně nešířil. Evžen byl zraněný a jeho drobné opomenutí se snad dalo omluvit. Zapnul nabíjení naplno a u ostatních zvolil pouze režim udržování na plné hladině. Teď jen dolil do katalyzačních vaků B-palivo, aby měli co nejvíce energie pohotově.

Aby se nemuseli věnovat řízení, navrhl Evžen, aby řídil jen Michal, protože nejlépe ví kam. Evžen a Jirka poletí za ním v těsném závěsu, řekněme do deseti metrů. Jejich sygyty bude řídit program FORMACE, takže se nebudou rozptylovat a budou mít čas na pozorování okolí. Michal bude mít úkol ze všech nejtěžší: pilotovat celou formaci, sledovat do čeho se ženou a v případě potřeby všechny bránit fotometem.

„S tím budeme muset pomaleji,“ usuzoval. „Jedna rána nás stojí více energie než deset kilometrů letu.“

„Už ne,“ opáčil klidně Jirka. „Nastavil jsem desetinu dosavadní dávky. Myslím si, že to bude stačit.“

„Snad ses nešťoural v nastavení fotometu?“ chytal se za hlavu Michal.

„Proč ne?“ opáčil nevinně Jirka.

„Protože když budu počítat se stejným účinkem jako včera a pak se ukáže, že ta dávka neublíží ani kuřeti...“

„Útočníka zastaví přinejmenším světlo,“ podotkl Jirka. „Nevím, které zvíře by útočilo, když ho oslepíš.“

„Améby na Gíjó nemají oči,“ připomněl mu Michal.

„Amébu beztak fotometem nezastavíš,“ vzdychl si Jirka.

Sbalili spací pytle, připnuli si navzájem na záda batohy a na místě po nich zůstaly jen dvě prázdné plechovky. Jirka je alespoň pečlivě přikryl kamením, aby tu po nich nezůstala zbytečně žádná stopa.

„Tak jedeme,“ řekl Michal - a odrazil se do výšky.

Trojice kamarádů se vznesla pět metrů vysoko a ve výšce horského hřebenu se rozletěla do průsmyku, kde Michal v noci viděl podivnou záři. Evžen s Jirkou teď neustále pozorovali každý svou stranu a občas se podívali i dozadu, aby je odtud něco nezaskočilo. Neletěli příliš rychle, nedosahovali ani padesát kilometrů v hodině. Michal nechtěl riskovat a zvolil raději pomalejší postup. Však jim tu nemohlo nic utéci.

Vznášeli se nad údolím jako letka velikých ptáků. Prales v hloubce pod nimi plynul pomalu, jako veliké zelené jezero. Skrz jeho husté koruny nebylo vidět a nic se tam nehýbalo. Přesto Jirka i Evžen pozorně sledovali prales, aby jim nic neuniklo.

Protilehlé pohoří se pomalu přibližovalo. Michal zamířil hned od začátku poněkud napravo, jakoby měl v úmyslu nejprve obhlédnout skalnaté pohoří, kam se blížili. V nouzi by tam bylo možné hledat i útočiště, terén se zdál velice vhodný ke skrývání. Zblízka bylo vidět, že skály jsou tu tvořeny hustě rozesetými skalními sloupy, stejně jako je tomu u pozemských pískovcových skalních měst.

Blížili se k průsmyku, kde Michal v noci spatřil veliký oheň. Z menší vzdálenosti bylo vidět, že se nemýlil. Necelý kilometr před nimi byla část pralesa spálená na uhel a ze spále­niště dosud tu a tam stoupaly lehké sloupce dýmu, které slabý vítr spojoval do dlouhé šedivé stuhy a rozevlál ji průsmykem na opačnou stranu pohoří.

„Tady jsem to v noci viděl,“ oznamoval Michal polohlasem do svého náramkového komunikátoru.

„Jo, vidím to taky,“ odtušil suše Evžen.

„Hele, jsou tam možná domorodci,“ upozorňoval všechny na novou skutečnost Jirka.

„Přistaneme raději ve skrytu ve skalách,“ rozhodl Michal a stočil let přímo ke skalním sloupům.

Za malou chvíli byli obklopeni velebným tichem mohutných skalních velikánů. Byl tu chlad a vlhko, vzduch trochu voněl hnilobou, ale nebylo to nijak nepříjemné. Stejně by se mohli cítit i na Zemi. Obkroužili několik skalních sloupů a když se nikde nic nehýbalo, opatrně přistáli.

„Než tam půjdeme, navrhuji doplnit akumulátory,“ staral se Michal.

„Škoda času,“ podíval se Evžen. „Těch pár kilometrů je přece nemohlo vycucat.“

Ukázalo se však, že právě jeho souprava je skoro na dně.

„Jak je to možný?“ divil se.

„Asi tím, že jsi měl akumulátory úplně vybité,“ přiznal Jirka. „Nabíjel jsem je na rychlovku a jak víš, tenhle typ to tak trochu nesnáší.“

„Pitomé akumulátory!“ odplivl si Evžen.

„Jak to, že byly vybité?“ staral se Michal.

Jirkovi nezbylo, než s pravdou ven.

„To je vaše chyba,“ vyjel na něho Evžen. „Měli jste se přesvědčit, jestli je všechno vypnuté.“

„My ti to nevyčítáme,“ řekl Michal tiše.

„Vy mi nemáte co vyčítat, já jsem přece vůbec neviděl.“

„Hlavní vypinač sygytů se dá vypnout po hmatu,“ nenechal se zaskočit Michal. „Nemá cenu, abychom se teď hádali. Vyměň si sygyty za Mikovy, ty jsou v pořádku.“

„No vidíš, tak vo co de?“ okřál Evžen.

„Jen to, že jsme doteďka měli jedny v rezervě,“ řekl Michal tvrdě.

Výměna byla snadná, ale Evžen musel shodit ze zad batoh a svléci bundu. Byl s tím naštěstí hotový v minutě. Teprve pak všichni vykročili směrem k nedalekému spáleništi.


Postupovali pomalu mezi skalami, až se dostali na dohled ke spáleništi.

Už tak daleko od ohořelého lesa ležely na vlhké hlíně nevelké kusy žárem zprohýbaných a rozervaných plechů, leckde i větší kovové trosky. Nepřipomínaly nic povědomého a nebylo jednoduché pochopit, z jakého stroje pocházejí.

„Tiše,“ napomenul Michal kamarády. Šel vpředu a ostatním obezřetně razil cestu hustými křovinami.

„Co je?“ zavrčel Evžen.

„Emzáci!“ sykl Michal.

Přikrčili se a zatajili dech.

Pět metrů od nich přicházela dvojice domorodců. Konečně je viděli zblízka. A popravdě řečeno, kdyby už mnohokrát ve svém životě nespatřili chobotnicovité obyvatele planety Ux, asi by vyskočili a dali by se na útěk.

Zavalité tělo mimozemšťanů bylo dole zaoblené skoro do koule, ze které však směrem vzhůru vyčnívala mírně protažená tenčí část. Dole se roztahovalo do všech stran šest neúměrně tenkých pavoučích nohou, nahoře se svíjela čtyři chapadla. Oči měli tito tvorové na stopkách, vyrůstajících na vrcholku těla. Každý tvor měl čtyři stopky a tedy čtyři mrkající oči. Chapadla i kloubovité pavoučí nohy byly zelenohnědé barvy, ale těla mimozemšťanů byla umně zabalená do omotaných pruhů látky, pokrytých mnoha kovovými sponami. Jeden z tvorů dával přednost barvě ultramarínové, druhý okrově žluté.

Oba tvorové spolu zřejmě zaujatě hovořili. Jejich řeč byla značně kvikavá, s prudkými přechody z jedné oktávy do druhé a zase zpět. Nebylo ale na první pohled zřejmé, kudy ty divné zvuky vydávají. Něco jako ústa totiž nebylo možné rozeznat.

Procházeli se pomalu po spáleništi, čas od času některý z nich natáhl chapadlo a uchopil některou z trosek, ale pak ji vždycky bez zájmu odhodil.

Náhle všichni tři kamarádi pocítili strašnou ospalost. Ačkoli byli jistě velice napjatí a v situaci, kdy pozorovali zblízka podivuhodné obyvatele neznámého světa, najednou se všem třem začaly nezadržitelně klížit oči...

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: