Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nouze

Tentokrát se jako první probudil Evžen, snad proto, že se předtím neúčastnil hlídek. Pomalu, líně a ospale otevřel oči, ale ospalost ho ihned přešla.

„Vstávejte, kluci!“ začal hned třást svými kamarády.

Také oni otevřeli oči, ale jakmile si uvědomili, co se kolem děje, vyskočili jako kdyby je píchl. V první chvíli se všem mohlo zdát, že jenom trochu déle zaspali, ale okamžitě, bez dlouhého vysvětlování jim došlo, že tomu tak není.

Leželi jeden přes druhého v nepříliš rozsáhlé jeskyni na hromadě usušené trávy a všichni tři byli nazí. Zmizely nejen jejich oděvy, ale i batohy se zásobami jídla. Neměli u sebe nic, dokonce ani náramkové komunikátory a Michalův fotomet. Jen Jirka měl za krkem svůj agisar, který se ale očividně třásl, jako kdyby prožil něco strašného.

„Co je, co se stalo?“ vyjekl Jirka.

Michal se rychle rozhlížel kolem, pak pohlédl nahoru.

Na první pohled se nacházeli v jakési jeskyni, ale když jeho pohled utkvěl na stropě, pochopil, že jeskyně má cosi, co ji od čistě přírodního útvaru odlišuje.

Jasné světlo, které všechny tři zalévalo, nepřicházelo nějakým otvorem. Vycházelo z veliké nažloutlé zářící koule. Bylo to umělé svítidlo, jakýsi lustr.

Následující pohled umožnil Michalovi i ostatním pochopit další souvislosti. Vzdálenější konec jeskyně, kde se temněl nezřetelný černý otvor do skalní chodby, byl uměle přehrazený pravidelnou, podle vzhledu kovovou čtvercovou mříží. A za ní se tísnil dav přesně stejných bytostí, jakou pozorovali před svým nepochopitelným usnutím na pokraji skal.

Domorodci byli potichu a jen pomalu gestikulovali svými tenkými chapadly, jako by si na pozemšťany ukazovali. Zdálo se, že by tomu tak mohlo být, mezi domorodci bylo i několik menších tvorů, zřejmě mláďat.

Všichni tři pozemšťané se rychle rozhlíželi kolem sebe. Své věci však nikde neviděli. Neměli co by si oblékli a beze zbraně byli zcela vydáni na pospas domorodcům.

Stranou, sotva dva metry od nich byly v kamenité podlaze vyhloubeny čtyři miskovité prohlubně. V jedné z nich ležely kusy krvavého masa, v dalších kusy nevábně vyhlížející hnědé hmoty a hrst svěží zelené trávy. V jediné misce byla voda a v ní plavalo nevelké množství ovoce.

„Ježkovy oči,“ vyhrkl Jirka, „oni nás zavřeli - do ZOO!“

Jako první se odvážil pojmenovat, co napadlo všechny tři nejspíš ve stejném okamžiku.

„Obávám se, že máš pravdu,“ zavrčel Michal. Evžen mlčel, ale bylo zřejmé, že je na výsost rozzloben.

Marně vyhlíželi, čím by zakryli svou nahotu. Tráva byla, stejně jako seno, na kterém prve leželi, pečlivě nakrájena; jako oděv se použít nedala. Ani žádné větší listy tu nebyly. Michal se první přestal na nedostatek oděvu ohlížet. Pomalu vstal, došel k prohlubním a chvíli si znechuceně prohlížel, co jim to domorodci připravili k svačině.

„Prosím tě, Jiří, pojď se nám na to podívat agisarem,“ otočil se po svém kamarádovi.

„Ale co oni?“ ukázal Jirka bezradně na domorodce.

Ti byli zřetelně potěšeni, že se jejich kořist probudila a dávali to najevo živější gestikulací.

„Ať je vezme čert,“ odsekl Michal. „Pro tuhle chvíli se mi zdá, že nás nechtějí sníst. Musíme se podívat, jaké máme možnosti teď hned a co bude na řadě později.“

„Jak - později?“ opáčil Jirka.

„Samozřejmě budeme uvažovat, jak odtud utéci,“ vysvětlil mu klidně svůj úmysl Michal. „Ale za těchto podmínek to nemá velkou naději na úspěch.“

„Nejradši bych je postřílel,“ zavrčel Evžen.

„Máš čím?“ uzemnil ho Michal.

„Právě proto,“ odsekl Evžen.

Všichni tři se shromáždili nad předhozenými potravinami. Jirka postupně přistrčil ke každé hromádce agisar a nechal ho prozkoumat, oč jde. Potom si nasadil na oči jeho chapadla a chvíli soustředěně vnímal.

„Tak nevím,“ vzdychl si, když si po chvilce odtrhl jeho komunikační chapadla s očí.

Oba dva na něm doslova viseli očima.

„To maso,“ ukázal bosou nohou štítivě na krvavé kusy v míse, „patřilo velikému hadu, ačkoliv to vlastně ani nebyl pořádný had, řekl bych, že to mělo blíž k našim žížalám, či spíš obřím červům. Ne že by se to v nouzi jíst nedalo, ale určitě by se mi z toho zvedal žaludek.“

„Fuj,“ otřásl se Evžen.

„Dejme tomu,“ přijal to kupodivu klidněji Michal. „Co je to další?“

„To hnědé je ještě horší,“ otřásl se Jirka. Agisar mi tvrdí, že to jsou exkrementy velikého suchozemského zvířete s chapadly. Řekl bych, že je to jiné zvíře, než jaké Michal rozstřílel prve pod tou skálou..“

„Ty bestie nám dávají k jídlu - hovna?“ vybuchl Evžen.

„No, ono to je, jak bych to řekl,“ ošíval se Jirka bez velkého nadšení. „Výživné to je, to ano. Ale pro člověka je to tak trochu eklhaft.“

„U nás se vrabci klidně krmí z koňských koblížků,“ řekl Michal, i když očividně také s odporem.

„To je pravda,“ tvrdil Jirka. „Horší je, že se to zvíře živí hlavně hmyzem a drobnými chobotnicovitými tvory, takže je v tom spousta chitinových krovek a slizu. Já bych to asi nejedl ani kdybych měl umřít hlady.“

„A co to ovoce?“ přešel to bez komentáře Michal.

„Všechno je jedlé,“ trochu se rozjasnil Jirka. „Až na ty modré koule, podobné švestkám. Je v nich hodně alkoholu stejně jako v těch žlutých citronech, které stály Mikyho život.“

„A ta tráva?“ pro pořádek se zeptal Michal, neboť Jirka pro pořádek prozkoumal i ji.

„Jsme snad králíci?“ opáčil s odporem Jirka. „Tráva je skoro normální tráva. Koně i krávy by se jistě napásli, ale my přece nejsme dobytek.“

„Já jen, jestli není jedovatá,“ odtušil Michal.

„Jedovaté vlastně není nic,“ pokrčil rameny Jirka.

„Tak se holt rozdělíme o to ovoce,“ povzdychl si Evžen. „Ale mají to u mě schované,“ zahrozil bezmocně pěstí směrem ke skupince domorodců.

Na každého připadly dva modré alkoholické plody, jeden kyselý zelený a jeden větší, jehož dužnina byla červená jako u pozemských melounů, ale chutnaly hořce jako grapefruity. Všichni tři se otočili k domorodcům ostentativně zády a dali se do jídla.

Ovoce bylo k nasycení málo, ale Michal přesto modrý plod jen opatrně ochutnal a pak oba vyhodil do misky s exkrementy na znamení, že je jíst nebude. Evžen snědl alkoholické plody oba a Jirka chvíli váhal, pak jeden vyhodil, druhý snědl.

„Vezmi si aspoň jeden, Michale,“ nabádal kamaráda.

„Ba ne,“ odtušil Michal. „Musíme jim dát jasně najevo, že o některé jejich pochutiny nestojíme.“

„V tom případě bys měl taky aspoň jednu rumovou švestku sníst,“ podotkl Evžen, „Jinak už od nich žádné neuvidíme.“

„Žádná škoda,“ pokrčil rameny Michal.

Napili se z dlaní a po té hubené svačině se všichni tři stáhli na opačný konec jeskyně, aby byli co nejdál od mříže s návštěvníky. Nemínili jim dělat šašky, jak podotkl Evžen.

„Měli bychom prozkoumat alespoň tuhle klec,“ napadlo po chvilce Michala.

Zvedli se a začali si pomalu, systematicky metr po metru prohlížet stěny jeskyně. Obešli ji dokola s výjimkou části pro návštěvníky oddělené mříží. Zjistili však přitom jen pro ně nepříjemnou skutečnost, že stěny jeskyně tvoří kompaktní skála a kovová mříž je pečlivě zabetonovaná jakýmsi nesmírně tvrdým tmelem. Naděje na útěk pochopitelně klesla a spolu s ní i nálada trojlístku.

„Tedy pánové, jestli mě něco nebaví, tak je to vyhlídka, že zbytek života strávíme v kleci jako opice,“ rozčiloval se spravedlivým hněvem Evžen.

„To se ještě uvidí,“ odsekl Michal.

Ale ani jemu se to neříkalo příliš jistě.


Po několika hodinách se situace nijak nezměnila. Jenom návštěvníci této podivné ZOO se střídali. První skupinu brzy vystřídala druhá a další se pak střídaly pravidelně odhadem po deseti minutách. Domorodci byli neuvěřitelně potichu a až na občasné gestikulování se vůbec neprojevovali.

„Potřebovali bychom nějaké nástroje,“ přemýšlel nahlas Michal. Chvíli neúspěšně lomcoval kamenem, vyčnívajícím ze skály, ale musel uznat, že drží příliš dobře.

„Měl bych nápad,“ řekl Jirka, který jeho marné počínání jen tiše sledoval, stejně jako Evžen.

„Nápad?“ ožil zadýchaný Michal. „Sem s ním.“

Agisar umí syntetizovat různé látky a vůbec mu nevadí silné kyseliny,“ nadhodil Jirka.

„Myslíš použít nějakou kyselinu na mříže?“

„Na mříže, nebo na ten tmel,“ souhlasil Jirka.

„To by chtělo pokus,“ souhlasil Michal. „Ale ten budeme schopni provést až odejdou,“ ukázal na domorodce.

„Žádný spěch,“ pokrčil rameny Jirka.

Podle nehybného svítidla na stropě jeskyně nebylo možné nijak odhadovat čas. Ukázalo se, že nucené nicnedělání není nic než čirá nuda. Chvíli zvědavě mřížemi pozorovali pomalu defilující místní obyvatele, ale brzy se jim to zprotivilo.

„Nejvíc mě naštve, že oni jsou oblečení a nám nenechali ani kus hadru,“ odplivl si po hodině Evžen.

Vzdálil se od mříží a zahrabal se do sena s tím, aby ho vzbudili až k večeři. Po chvilce bylo ze sena slyšet jeho pravidelné oddychování.

„Ty, Michale,“ obrátil se šeptem na kamaráda Jirka.

„Co je?“

„Poslyš, neměli bychom těm tvorům raději nějak naznačit, že mají proti sobě inteligentní bytosti?“

„Jak to chceš udělat?“ ožil Michal.

„No, třeba jim znázorníme Pytharorovu větu, nebo nějakou matematiku, co já vím?“

„Zkusit bychom to mohli,“ souhlasil Michal. „Nemůžeme na tom ztratit, leda získat.“

Potíž byla v tom, že neměli žádné psací potřeby. Podlaha byla kamenná, bez prachu, do kterého by se dalo kreslit.

Jiřího napadlo použít jako tabuli mříž.

„Čím na ni chceš kreslit?“ nechápal Michal.

„Všimni si, jak je pravidelná,“ uvažoval Jirka. „Jsou to samé čtverce. Můžeme je použít jako rastr a do mezer mezi mřížemi dáme chomáče trávy. Aspoň ji nějak využijeme.“

Michal uznal, že to není tak špatný nápad. Nabrali plné dlaně trávy a vydali se k mříži. Michal navrhoval znázornit nejjednodušší trojúhelník 3-4-5. Nejprve rozměřil základnu a po stejných vzdálenostech mezi mříže nastrkali čtyři malé chomáče trávy. Potom začal Michal šplhat po mříži nahoru, aby umístil další tři chomáče na svislé čáře.

V té chvíli se nahoře nad nimi otevřelo pravidelné kolo skály, jako metr a půl veliký poklop. Vynořil se z něho kus roury a z ní vystříkl silný proud studené vody. Nejprve smetl chomáče trávy, nastrkané do mříže, pak zahnal oba pozemšťany silou vodního děla do opačného konce jeskyně, kde se k nim připojil nechápající, studenou vodou probuzený Evžen. Potom se roura stočila na stranu, vymetla z kamenných mís zbytky ovoce i další „potraviny“ a odplavila je mřížemi ven. Teprve teď si všimli, že tam je kamenný kanál, ukončený otvorem do skály, kudy proud vody odplavil všechno kromě tří mokrých pozemšťanů.

Proud vody ustal, roura se stáhla, ale ještě než kulatý poklop zapadl, plesklo shora do kamenných jídelních misek další „jídlo“, následované náručí trávy. Misky měly zřejmě propustné dno, protože se v nich s výjimkou misky s ovocem voda nedržela. Uprostřed jeskyně se potom snesl vodopád suchého sena, které nahradilo staré, vyplavené vodou ven.

„Podestýlat dovedou rychle,“ komentoval mokrem a zimou roztřesený Jirka, jakmile kamenný poklop opět zapadl na své místo.

„Jenže nám přitom rozmetali Pythagorovu větu,“ posteskl si Jirka.

Musel pak Evženovi vysvětlit, čím se zabývali.

„To byla ale blbost,“ odplivl si Evžen.

„Proč?“ naježil se Jirka.

„Chcete jim dávat najevo, že se setkali s Homo Sapiens, neboli rozumnými bytostmi?“ zeptal se ho Evžen dost pohrdlivým tónem.

„No přesně to jsme chtěli!“ vyhrkl Jirka, kterého se to jako autora nápadu nepříjemně dotklo.

„Copak myslíte, že oni to nevědí?“ vyprskl Evžen. „Teď se na nás nejspíš dívají jako na zvířata v ZOO, ale předtím nám sebrali všechno, čím se člověk od zvířete odlišuje. Naše oblečení, zbraně, přístroje. Určitě to všechno dávno pečlivě studují a pokud nejsou na hlavu padlí, dávno vědí, že nejsme obyčejná zvěř, jaká jim tu běhá po lesích.“

„No jo, to je fakt,“ připustil Jirka, udivený tím, že ho to samotného nenapadlo.

„Kdyby je to napadlo, určitě by nám všechno vrátili a navíc by k nám už dávno vyslali uvítací výbor,“ opáčil na to klidně Michal.

„S tím bych nepočítal,“ ušklíbl se kysele Evžen. „Mohli to udělat dávno, času měli dost. Obávám se, že nás za nějaká exotická zvířata považují, ačkoliv o nás dobře vědí, že jsme na trochu vyšší úrovni.“

„Proč si to myslíš?“ nesouhlasil Michal.

„A co by udělali lidi Země, kdyby objevili tvory trochu myslící, ale na velmi nízké úrovni, například Ťany? Vstrčili by je do ZOO, nebo by jim připravili slavobrány?“

„Ťanové by se na Zem sami nedostali,“ namítl Michal.

„Sami jistě ne, ale nepovažujete snad za vyloučené, aby je k nám přivezli - třeba Kígórové. S těmi by byla pořádná vesmírná přestřelka a doufám, že bychom je zlikvidovali, ale mohli by po nich zbýt Ťanové - řekněme, že by je měli na svých lodích jako otroky.“

„To Kígórové nedělali,“ zavrtěl hlavou Michal. „Ti by je prostě vyvraždili a basta.“

„No tak jiné bestie, však by se nějaké našly. Problém je jen v tom, co by lidé Země dělali s Ťany potom.“

„No, myslím, že by se s nimi snažili domluvit,“ uvažoval Michal. „Bylo by příliš jednoduché zavřít je do ZOO.“

„S Ťany by se moc nedohovořili,“ vrtěl hlavou Evžen.

„Ale zkoušeli by to.“

„No dobrá, lidi by to snad zkoušeli,“ připustil Evžen. „Jenomže co my víme o těchhle bestiích?“

„Že jsou rozumné, o tom bych nepochyboval,“ řekl Michal. „Používají nástroje, mají letadla a v téhle chvíli mají nad námi navíc převahu danou těmito mřížemi.“

„Zatím,“ zdůraznil Evžen.

„Jak dlouho bude trvat to zatím?“ vybuchl Jirka.

„Tak dlouho, dokud něco nevymyslíme,“ opáčil Evžen. „To ale musí být o třídu účinnější než Pythagorova věta.“

„Máš nějaký nápad?“ optal se věcně Michal.

„Zatím ne,“ zachmuřil se Evžen. „Však ono nás brzy něco napadne...“

V té chvíli náhle zhaslo světlo na stropě a celá jeskyně se ponořila do tušově černé tmy.

„Aha, večerka,“ podotkl Michal.

„To jako že máme spát?“ podivil se Jirka. „Teprve před chvílí jsme vstávali a tahle planeta nemá tak odlišnou dobu otočení kolem osy.“

„Jenže nemáme tušení, jak dlouho jsme spali,“ povzdychl si Michal. „Obávám se, že to ani nebyl spánek. Buďto na nás pustili uspávací plyn, nebo něco podobného. Jako když se na Zemi odchytávají zvířata do ZOO.“

„Na to se jim vykašlu,“ rozčiloval se Evžen.

„Myslím, že s tím nic nenaděláš,“ upozornil ho Michal. „Kdyby chtěli, mohli nám tu nechat vypinač. Spíš se mi zdá, že nám budou denní režim natvrdo určovat.“


Ráno se svítidlo rozsvítilo a probudilo je. Ve stropě se otevřel poklop, ale jen proto, aby do misek plesklo další jídlo, stejné jako včera. Koupel se nekonala.

Snědli jen ovoce, ostatní nechali být.

Odpoledne jim bytosti do misek přidaly další várku, ale večer všechny zbytky spláchly.

V několika dalších dnech se téměř nic nezměnilo. Koncem každého dne se objevila kovová roura, uklidila zbytky jídla, vymetla podestýlku, opláchla i tři naháče a zase se stáhla.

Jídelníček se ovšem nezměnil. Den co den jim splachovala voda do odpadu předložený „výživný trus“, krvavé kusy masa, trávu a občas i pecky z ovoce. Ovoce bylo málo a všichni tři měli neustále hlad, ale masa, trávy ani výkalů se nedotkli. Po dobu zajetí neměli možnost oholit se, takže byli všichni zarostlí. Jen Jirka jako nejmladší měl zatím vousy ze všech nejřidší.

„Oni vůbec nejsou inteligentní,“ rozčiloval se Evžen.

„Proč myslíš?“ otázal se ho apaticky Jirka.

„Kdyby na Zemi nějaké vzácné zvíře nežralo, už by kolem klece obletovaly celé davy odborníků,“ vysvětloval Evžen. „Všichni by rychle koumali, jak to změnit a kdyby viděli, že těm zvířatům něco chutná a něčeho se nedotknou, snad by jim změnili jídelníček, nemyslíte?“

„To by udělali na Zemi,“ přikývl Michal.

„Tak proč to tihle tupci neudělají?“

„Protože nejsou ze Země,“ pokrčil rameny Michal.

„Jistě, oni jsou přesvědčeni, že nám tady podstrojují to nejlepší,“ souhlasil ironicky Evžen. „Kdybychom nevěděli oč jde, možná bychom se pustili i do těch hoven.“

„Já zase věřím, že nás pozorují a diví se, proč nežereme tak výživné dobroty,“ souhlasil Michal. „Podle mě jde o to, kdo bude vytrvalejší. Možná si tyhle bytosti myslí, že menší půst nás nakonec donutí umoudřit se.“

Všichni tři byli z neustálého hladu slabí jako mouchy.

„No, já bych měl možná nápad,“ přihlásil se nesměle ke slovu Jirka.

Vzhledem k tomu, že ostatní žádný nápad neměli, nechali ho přednést svůj.

„Slyšel jsem, že agisary umí potravu všelijak upravovat i bez vaření. Říká se tomu fermentace a pak se dá jíst i to, co by jinak nebylo k jídlu.“

„A tvůj agisar to umí? Proč jsi to ještě nezkusil?“

„Já nevím,“ posteskl si Jirka. Agisar umí spousty věcí sám od sebe, ale má příliš malý mozeček, aby zvládl veškerou biologickou a lékařskou vědu.“

„Jak to tedy dělá?“

„Strejda mi říkal, že si to umí vytáhnout z hlavy svého pána. Během studia na univerzitě se všechny tyhle vědomosti ukládají do mozku člověka a agisar je podle potřeby využívá. Člověk mu přitom slouží - řekněme jako síťový server menším počítačům. Samozřejmě, lékař pak takových informací využívá i sám, ale teprve s agisarem vytvoří dvojici, která pak umí všechny ty zázraky, o kterých se píše.“

„Aha - takže s tebou bude ten agisar stejně pitomý, jako jsi ty sám, že?“ shrnul to Evžen.

„Koukej to odvolat!“ zastal se kamaráda Michal. „Jirka možná neumí tolik co studovaný doktor, ale bez něho bys byl v téhle chvíli slepý jako patrona. Já bych si s tebou určitě nevěděl rady.“

„Škoda, že tu s námi není Miky,“ vzdychl si Evžen. „Ten měl, říkejte si co chcete, pokaždé nějaký nápad.“

Bylo to po dlouhé době poprvé, co si vzpomněli na svého kamaráda. Ale Michala to nerozněžnilo.

„Kdyby to v tom jezírku nesežralo Mikyho, ale třeba tady Jiřího, byli bychom na tom mnohem hůř.“

„Povídám, Miky by si věděl rady!“ zvýšil hlas Evžen.

„On určitě. Až na to, že všechny jeho nápady dříve nebo později vyvrcholily parádním průšvihem, který jsme museli za něho vylízat.“

„Nehádejte se, kluci,“ prosil oba kohouty snažně Jirka. „Nechte mě něco zkusit třeba s tím masem. Neručím, že se to povede, ale co kdyby...“

„A co kdybychom to maso prostě upekli?“ napadlo Evžena.

„Máš tu snad gril?“ namítl věcně Michal.

„To nemám, ale den co den nám dávají nové seno. Kdyby se nám podařilo rozdělat oheň...“

„Výborně,“ souhlasil Michal a natáhl k němu ruku. „Půjč mi, prosím tě, zapalovač.“

„Někde jsem četl, že oheň se dá rozdělat třením dřev,“ nadhodil Evžen, aby nemusel tak snadno vyklidit pozice.

„To je toho! Já dokonce vím, jak taková ohnivá dřeva vypadají,“ trumfoval ho Michal. „Je to popisované v kdejaké slušné dětské encyklopedii, vydané na Zemi. Určitě ji máme uloženou někde v komunikátorech. A sakra, komunikátory vzal čert. Nicméně já si to docela dobře pamatuju. V tom případě tě prosím, půjč mi svá ohnivá dřeva, ať to zbytečně dlouho nezdržujeme.“

V celé jeskyni ale žádné dřevo nenašli a otázku ohně museli odložit na příhodnější dobu.

Jirka si tedy vzal do parády krvavé maso. Pokusil se je natrhat na menší kusy, aby se dalo lépe zpracovat. Vzhledem k nedostatku nože to zkoušel zuby.

„Fuj,“ ošíval se nad jeho snažením Evžen.

„Strejc mi říkal, že doktorovi se nesmí dělat špatně ani když pitvá mrtvolu nebo se hrabe v lejnech,“ zavrčel Jirka a otřel si řídké světlé vousy potřísněné krví.

„Jak vidím, obojí ti jde,“ neodpustil si Evžen.

„Tak se na to nedívej a jdi najít kus dřeva,“ popíchl ho Michal, který Jirkovo počínání se zájmem sledoval.

Jirka natrhal maso na kousky a pak se chvíli beze slov dohadoval s agisarem. Výsledkem bylo, že agisar vyloučil na konci svého chapadla trochu bezbarvého slizu, který Jirka rukama, protože nic jiného na to neměl, pečlivě rozetřel po obou stranách každého kousku masa.

„Mělo by to být za čtvrt hodiny,“ řekl nejistě.

Všichni tři spořádaně čekali. Neměli ovšem hodinky a čas museli jen odhadovat.

„Moment, já to ochutnám,“ nevydržel Jirka.

„Jaképak ochutnávání,“ odsekl Evžen. Hrábl rukou, zručně rozdělil maso na tři díly a sám si vzal největší. Ale sotva dal do úst první kousek, okamžitě jej vyplivl.

„Tfuj!“ vybuchl. „To není k žrádlu!“

Michal s Jirkou ochutnali také, ale už opatrněji.

„No? Jak vám chutná to svinstvo?“ poškleboval se Evžen.

Jirka zaraženě převaloval kus masa na jazyku. Chutnalo samozřejmě jinak než čekal. Především bylo nechutně sladké.

„No,“ zamumlal Michal, „Já už jsem něco podobného kdysi jedl. Není to nejhorší.“

Přežvykoval nechutné maso na jazyku zcela bez zábran, jako by mu opravdu chutnalo. Vlastně, uvědomil si, ono se to dá jíst. Hlad je zkrátka nejlepší kuchař.

„Kde jsi mohl jíst něco tak hnusného?“ vybuchl Evžen.

„V Německu,“ opáčil Michal a vložil do úst další kousek. „Rodiče mě kdysi vyměnili na handl s jedním Němcem, nějakým Reinhardem Götzem, když nám bylo necelých pět let. On byl rok u nás a já rok u nich. Dodnes umím pár slov německy.“

„Odkdypak Němcům chutná sladké maso?“ nevěřil Evžen.

„Odedávna,“ opáčil Michal. „Upečou vepřovou pečeni, pak ji posypou cukrem a dobrou chuť! No - a tohle chutná podobně jako ta německá specialita. Jíst se to rozhodně dá.“

Jirka byl Michalovi vděčný za zastání, ale sám tak moc svému výtvoru nevěřil. Nicméně hlad byl silnější než nechuť a když Jirka viděl, jak se Michal krmí, překonal počáteční odpor a s vynucovanou představou vepřové pečeně posypané na povrchu práškovým cukrem snědl svůj díl, stejně jako Michal. Dokonce to jedl se stále slábnoucím sebezapřením.

„Prasata,“ odplivl si Evžen.

„Sněz to taky, jíst se to dá,“ mabádal ho Michal. „Když nebudeš jíst, budeš za chvilku slabý jako moucha.“

„Víte co? Rozdělte si to, když vám to tak chutná. Ale já se toho nedotknu, aby mi v žaludku zůstalo aspoň to ovoce.“

Michal s Jirkou na sebe pohlédli. Michal pokrčil rameny a pomalu rozdělil Evženův díl na poloviny. Netrvalo dlouho a po masu se jen zaprášilo.

„Příště to zkusím jinak,“ omlouval se Jirka Evženovi.

„Jen se nepřetrhni,“ odfrkl Evžen. „Já to vydržím i bez takových blivajzů.“

Pak ho však přemohla slabost a raději se natáhl na kupku sena, aby si odpočinul.


Dalšího dne nastala drobná změna.

V kamenné míse s ovocem objevili veliký trs narůžovělých jedlých plodů, ale co bylo důležitější, plody rostly na kusu nepříliš silné větve.

„Hele, dřevo!“ všiml si toho Evžen. „Bude oheň!“

„Neříkej hop!“ krotil jeho nadšení Michal.

„Víte co?“ osopil se na něho Evžen. „Udělejte si to maso á la německý hnus, já si svůj díl upeču.“

„To těžko,“ podotkl Michal.

„Myslíš si, že nedokážu rozdělat oheň?“ vyjel si na něho nepřátelským tónem Evžen. „Vsaď se!“

„Nesázej, prohraješ,“ odmítl Michal hádku věcně. „Pokud si to dobře pamatuji, dřeva k rozdělávání ohně musela být suchá. Tady to je čerstvě ulomené dřevo. To ti nechytne.“

Evžena to zarazilo, ale nakonec to uznal.

„Tak tu větev usušíme,“ navrhl.

Hned se vypravil obhlédnout jeskyni, kde by našel suchý kout, chráněný před vodním dělem ve stropě. Ale když prošel celou jeskyni, prostým pohledem se ubezpečil, že tamta roura svůj mokrý proud perfektně dostřelí do všech koutů.

„Budeme muset tu větev chránit vlastními těly,“ nabídl mu pomoc Michal.

„Já si ji uchráním,“ kasal se Evžen.

Pro jistotu už větev nepustil z ruky.

Jirka mezitím zuby naporcoval maso a chystal se pomocí agisaru vylepšit jeho chuť.

„Zkusím dnes něco jiného,“ nabízel.

„Rozděl to na třetiny,“ nabádal ho Michal. „To sladké se jíst dalo a máme to jisté. Když bude experimentální třetina lepší, uděláš ji zítra i pro nás. Kdyby byla horší, ať máme aspoň to co včera.“

Jirka neprotestoval a začal s agisarem čarovat. Po čtvrthodině bylo všechno hotovo.

„Ukaž,“ natáhl se po novince Evžen.

Ochutnal s nedůvěrou a hned maso vyplivl jako včera.

„Co proti tomu máš dneska?“ natáhl k němu ruku Michal.

„Jestli řekneš, že to je svíčková, nacpu ti ji do krku, ty lháři,“ podal mu Evžen kousek.

Michal nehnul brvou a dal si maso do úst.

„No, kdyby v tom bylo trochu pepře...“

„...tak by to chutnalo jako svíčková?“ uchechtl se Evžen bez velkého souhlasu.

„Jako svíčková ne, ale jako tatarský biftek.“

„A to je co?“ nevěděl Evžen.

„Ten si můžeš objednat v lepších restauracích v Praze,“ řekl Michal jako by se nechumelilo.

„Tak si to vy dva dejte, já se na vás budu dívat,“ mávl rukou nesouhlasně Evžen.

„Neblbni, Evžo,“ nabádal ho Michal. „Chápu, že ti sladké vadilo, ale tohle bys sníst měl. Jinak padneš hladem.“

„Zítra bude pečeně a pak uvidíte!“ odsekl Evžen. „Když jste tak najedení, mohli byste mi nechat víc ovoce.“

Bylo však už pozdě, žádné nezůstalo. Ovoce si rozdělili stejným dílem. Michal pokaždé odkládal všechno, co zavánělo alkoholem. Evžen to jedl za něho, takže měl trochu v hlavě. Měl výhodu, že se cítil lépe.

Při večerní koupeli Evžen chránil větev tak, aby zůstala pokud možno suchá, což se mu nakonec podařilo. Než zhaslo světlo, vítězoslavně ostatní na tento úspěch upozorňoval.

„Ráno uvidíme,“ pokrčil rameny Michal.


Ráno rozsvícené světlo probudilo jen dva. Evžen v noci zmizel i se svou pečlivě chráněnou větví.

„Kde je Evža?“ zděšeně se rozhlížel Jirka.

Michal to nevěděl.

Oba strávili chmurný den v obavách o kamaráda. Z ranního jídla mu schovali třetinu. Jirka konečně se svým agisarem přišel ve fermentaci na ten správný recept a i když to ani tentokrát nebyla svíčková, po zpracování maso chutnalo jako salám.

Přes den je, jako každý den, přicházely sledovat stovky domorodců, ale pozemšťané si jich vůbec nevšímali. Namísto toho stále pokukovali po poklopu ve stropě, jako by se odtud mohl každou chvilku spustit Evžen.

V poledne dostali další dávku jídla a rozhodli se dále nečekat a sníst ranní maso.

„Necháme Evženovi větší díl z tohohle,“ navrhl Michal. Jirka s ním živě souhlasil.

Nejprve proto snědli zbytky snídaně a pak teprve se dal Jirka do úprav masa. I bez agisaru si povšiml, že tentokrát je maso z jiného druhu než doposud. Do této chvíle dostávali maso bez kostí, které v tom podivném tvoru podle agisaru ani nebyly, zatímco dnes maso obalovalo dutou kost plnou morku. Vypadalo to, že je to kus nějaké končetiny, jenomže stažené s kůže, takže bylo těžké odhadovat původ.

„Z jakého zvířete to asi je?“ nadhodil Michal, který si kosti také všiml.

„Moment, podívám se,“ slíbil Jirka a přiměl agisar, aby si odebral vzorek ke zkoumání.

Zatímco se Jirka zabral do seance s agisarem, při které neviděl a neslyšel, Michal se rozhodl pomoci mu a zuby trhal maso na menší kousky, stejně jako to předtím dělal Jiří.

Seance s agisarem tentokrát trvala déle. Ke konci Jirka strašlivě zbledl, zapotácel se, prudce si odtrhl chapadla agisaru s očí a vytřeštěně se podíval na Michala.

„Michale!“ vykřikl tak zoufale, až to osloveným otřáslo. „Michale, proboha, nech to - víš co to je? To maso... to je - to je Evžen!“

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: