Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Útěk z pekla

Michal nakonec zrušil zaheslování komunikátorů, ale dalo mu to celý den bádání. Holografické paměti všech náramkových komunikátorů měly několik gigabytů a vyznat se v nich nebylo snadné ani pro počítačové odborníky. Naštěstí byla většina dat umístěna v trvalých pamětech, takže nehrozilo, že o ně neodbornou manipulací přijdou. Večer Michal vrátil Jirkovi jeho komunikátor s poznámkou, že je všechno zase v nejlepším pořádku.

„A víš, že můj komunikátor byl také zapnutý na vysílání? Jediný rozdíl byl v tom, že falešně signalizoval, že se nic neděje,“ oznamoval vítězoslavně.

„Já jsem o tom taky přemýšlel,“ opáčil zamyšleně Jirka. „A přišel jsem na to, že bychom měli oba zapnout na vysílání a nechat je tak.“

„Proboha, proč?“ zděsil se Michal. „Přeskočilo ti?“

„Umíš ještě morseovku?“ zeptal se ho Jirka zdánlivě bez souvislosti.

„Snad ano,“ odtušil Michal.

„Podej mi ruku,“ požádal ho Jirka.

Vzal Michalovu ruku do své a začal mu ji jemně tisknout, jako když doktor měří pacientovi puls.

„M-a-m-e t-a-d-y m-i-k-r-o-f-o-n-y,“ signalizoval mu pomocí Morseovy abecedy. „R-i-k-e-j n-a-h-l-a-s j-e-n-o-m c-o n-e-v-a-d-i.“

„Uvažuj,“ pokračoval pak nahlas. „Když vypneme to jejich odposlouchávání, oni na to brzy přijdou a postarají se, aby nás zase převezli. Mají proti nám v tomhle směru jen výhody, ale dozvěděli jsme se aspoň, že nás chtějí uchovat, i kdyby jen jako zajímavé exponáty.“

Morzeovkou dodal: „Necháme-li odposlech pracovat, aspoň tohle jim snad unikne.“

Michal se krátce zamyslel.

„To opravdu vypadá nadějně,“ připustil po chvilce. „To byl milionový nápad.“

Pak také přešel na morseovku: „Možná nás poslouchali už předtím. Aspoň víme, proč nás tak snadno odhalili.“

Pak oba přepnuli své komunikátory na vysílání. Michal na oko opakoval, že bude třeba s plánem na útěk počkat, ale do dlaní Jirkovi signalizoval jiný nápad...


Další dny se zdánlivě nedělo nic. Jirka se věnoval pouze produkci B-paliva a Michal dobíjel akumulátory. Sedmého dne museli vyvíječ na chvíli odstavit, odstranit všechen obsah a naplnit jej „čerstvým palivem“, protože se na jeho dně shromáždilo v podobě drobných granulí všechno, co se nedalo přeměnit na energii a reakce se začala zpomalovat. Tovární čističky jsou vybaveny automatickým odstraňováním zbytkových granulí, které se používají jako kvalitní minerální hnojivo.

„Jak jsme na tom?“ zeptal se Jirka večer Michala, když spolu přečkali další večerní sprchování a leželi vedle sebe v teplých spacích pytlích.

„Pořád máme málo energie,“ řekl Michal a dělal, jako že chce spát.

Potmě se pak chytili za ruce a Michal hlásil, že všechny akumulátory jsou plné včetně velkého ve fotometu.

„Všechno palivo jde do zásobních láhví. Čím víc ho bude, tím lépe pro nás,“ tiskl kamarádovi potmě ruku.

Přes den se před mřížemi pořád střídaly davy domorodců, ale jak se zdálo, bylo jich méně než dřív a každá skupina tu setrvávala déle než předtím. Také ošetřovatelům už trochu zevšedněli. Rituál krmení dravé zvěře byl pořád stejný, ale sprchování teď bylo krátké, jen vymývalo kamenné mísy. Ošetřovatelé se ani neschovávali a Michalovi se několikrát podařilo zaznamenat jejich rozhovory. Většinou se ale bavili o ničem, co by mohlo být zajatcům k užitku.

Jen dvakrát se v zachycených větách objevilo něco, co vyvolalo jejich pozornost.

Poprvé, když ti dva nahoře vedli zajímavý spor o tom, jak pěkně jsou už vykrmení a jak by asi chutnali s ostřejším kořením. Na podobné téma byla i druhá taková věta, jestli by totiž nešlo zařídit, aby zajatcům na pekáč trochu pomohli. Určitě by se to dalo zamaskovat jako neznámá nemoc anebo prostě nehoda.

„Mohli bychom třeba zapomenout zavřít vodu a utopili by se,“ navrhoval jeden z ošetřovatelů.

„Ať tě to ani nenapadne!“ bránil mu druhý. „Aorrug by na to určitě přišel. A pak by nám nebylo do smíchu. Věř mi, to nám za to nestojí.“

Tajemné jméno Aorrug se objevovalo častěji, ale vždycky bylo znát, že je vyslovováno s patřičným respektem. Jednalo se snad o zdejšího vládce, který si podivné tvory ochraňoval pro svou zálibu - a možná i pro zisk, spojený s předváděním za vstupné? Buď jak buď, měli velmi respektovaného a mocného ochránce, zato před ošetřovateli by si určitě nebyli jistí životem, kdyby byli vystaveni jejich libovůli. Hlavně Jirka se pokaždé roztřásl, když si na displeji četl překlad řečí, přicházejících odshora.

„Neměli bychom zmizet? Na co čekáme?“ signalizoval večer tajně morzeovkou Michalovi.

„Nemáme jídlo,“ namítal Michal.

To byla pravda. Z jejich majetku se mnoho neztratilo, ale zmizely všechny konzervy. Možná by dokázali našetřit pro útěk víc jídla, jenže ovoce nebylo zrovna trvanlivé a o masu by se to také nedalo tvrdit.

„Zítra večer,“ signalizoval Michal.

„Proč ne hned?“ opáčil Jirka.

„Překvapíme-li ty dva burany nad námi, ušetříme si možná jeden náboj,“ trval Michal na svém nápadu.

Druhého dne se věnovali posledním kontrolám vybavení. Co se dalo udělat předem, to už udělali. Nádobu vyvíječe paliva vyprázdnili a přibalili k jednomu batohu. Podle plánu se měl o zavazadlo navíc starat Jirka, aby měl Michal volné ruce, ale byli odhodláni v případě potřeby batoh obětovat.

Přes den zdánlivě bez zájmu komentovali návštěvníky za mřížemi, ale neustále se drželi za ruce a sice pomalu, ale vytrvale si sdělovali své nápady.

Konečně nastal večer.

S prvními zvuky otevíraného poklopu oba kamarádi prudce vzlétli a překvapili hlídače. Ti se vůbec nestačili vzpamatovat. Michal nejprve jednoho a pak druhého popadl a svrhl otevřeným poklopem dolů do jeskyně. Až se sám podivil, jak jsou lehouncí, neměl s nimi těžkou práci a celá rvačka ho nestála žádnou námahu. Slyšeli je oba během pádu do jeskyně vřískat, ale po nárazu na kamennou podlahu umlkli - nejspíš je pád omráčil. V každém případě se zdálo, že jim překážet nebudou.

Jirka stačil do připravené plastikové tašky nasypat ošatku ovoce, určenou k večernímu krmení. Byl to jeho nápad a Michal mu to schválil, pokud jejich akce proběhne hladce, což se stalo. Pak oba zamířili jedinou kamennou chodbou ven, na svobodu. V místnosti ošetřovatelů bylo světlo, ale chodba byla mnohem tmavší a museli dávat pozor, aby je ve tmě někdo nebo něco nepřekvapilo.

Brzy narazili na konec chodby, ale skála kupodivu před nimi sama poodjela doleva a dál byla velká, naštěstí prázdná jasně osvětlená jeskyně.

„Nejspíš to mají na fotobuňky,“ šeptal Michal.

Jirka neodpověděl, ale asi souhlasil. V každém případě měli cestu volnou a to bylo hlavní.

Těsně před akcí oba vypnuli komunikátory, ale teď se ani nepotřebovali domlouvat. Skála se za nimi zavřela, ale z této strany se nepodobala skále, nýbrž kovově vyhlížejícím dveřím. Michal pohledem objevil další podobné dveře vysoko nad nimi na ochozu a zamířil tam, těsně následován Jirkou. Ten vlekl na laně největší zavazadlo, vyvažované nárameníky.

Druhé kovové dveře se před nimi rovněž samy otevřely. Za nimi byla klikatá chodba, jejíž stěny byly opět více podobné přírodní kamenné jeskyni. Letěli rychle zhruba středem její výšky, drželi se co nejdál od stěn a co nejrychleji vybírali všechny zákruty.

Také tato chodba končila náhle a bez varování, ale také teď se před nimi kamenná stěna sama odsunula, tentokrát na pravou stranu. Za těmito dveřmi byla nevelká plošinka a nad ní - se vznášela obrovská, majestátní galaxie.

Byli venku, na svobodě!

Nemohli tu však zůstávat, pokud se z nově nabyté svobody chtěli těšit co nejdéle. Michal jako vůdce zamířil poněkud šikmo doprava, prvním směrem, který mu připadal jako vhodný. Aniž by stoupali nebo klesali, rozletěli se vodorovně směrem k horám na obzoru.

Jirka se přiblížil co nejvíce ke kamarádovi a zblízka na něho pološeptem zavolal:

„Proč neletíme výš?“

„Čím výš poletíme, tím budeme lepším cílem pro radary, pokud je už znají.“

„Tak tedy poletíme při zemi!“ navrhl Jirka.

„Každý metr dolů budeme muset v horách opět vystoupat,“ odtušil klidně Michal. „Lépe šetřit už teď. Kromě toho by si nás dole mohli lépe všimnout chodci.“

Letěli dále sotva šedesátikilometrovou rychlostí, Michal to zřejmě s šetřením myslel vážně. I tak se hory na obzoru rychle přibližovaly. Po necelé půlhodině se prosmykli úzkým horským průsmykem a před nimi se objevilo další široké údolí s dalšími horami na obzoru.

Michal za průsmykem prudce změnil směr o pětačtyřicet stupňů doleva.

„Nesmíme letět přímo,“ vysvětloval polohlasem Jirkovi. „Musíme trochu kličkovat, abychom zmátli pronásledovatele.“

Byli na útěku déle než hodinu. Energie v akumulátorech létacích sygytů trochu poklesla, ale zatím to nebylo nijak na pováženou. Na této planetě bylo v noci dobře vidět, neboť noční obloha byla naštěstí bez mráčků a svítivost galaxie na ní převyšovala jas měsíce na Zemi.

Blížili se k dalším horám. Tentokrát to nebyl jednoduchý horský hřeben, ale větší pohoří s mnoha rozeklanými skalami, nahoře zasněženými, oddělenými úzkými údolími. Přelétali nad šumícími vodopády i nad údolními pralesy.

„Tady bychom si měli najít úkryt,“ navrhoval tiše Michal a Jirka s ním ochotně souhlasil.

Vyšplhali se ještě trochu výš, na samotnou hranici lesů. Výš už byla jen řídká kleč a louky.

„Doufám, že je to tu neobydlené,“ povzdychl si Jirka.

Michal mu neodpověděl, jen upřeně sledoval terén dole. Po chvilce zřejmě našel, co hledal.

„Heleď, tam je jeskyně,“ upozorňoval kamaráda a ukazoval rukou šikmo dolů.

Snesli se tam. Michal opatrně přistál u vchodu a vypnul sygyty. Jirka se snesl dva kroky od něho.

„Nebude tam nějaké zvíře?“ začal opatrně čichat.

Ze vchodu se nesla nepříliš vábná vůně a připadala jim trochu povědomá.

„Baterku,“ připomněl Michal.

Měli jen jednu a protože Michal měl fotomet, Jirka se staral o svítilnu.

Rozsvítil a oba se protlačili nepříliš širokým vchodem do dlouhé, úzké a tmavé jeskyně. Problém jim také způsobily batohy. Museli je shodit ze zad a vtáhnout dovnitř za sebou. Třetí, největší batoh dal Jirkovi nejvíc práce. Michal mu chtěl pomoci aspoň tím, že od něho převzal svítilnu a trochu mu posvítil, ale jakmile Jirka provlekl otvorem do jeskyně i přivěšený prázdný vyvíječ paliva, otočil se, aby posvítil dál do jeskyně.

„Zavři oči!“ zařval v té chvíli.

V jeskyni na okamžik vzplálo oslnivé slunce, aspoň tak to oběma připadalo, ačkoliv oba prudce sevřeli oční víčka.

Necelých pět metrů od nich se ozval dutý výbuch a oba ovanul závan horké páry, smíšený se zápachem spáleniny. Oba kamarády skropil horký déšť krve.

Jirka se otočil a chvíli oslněn mžoural očima. Michal byl duchapřítomnější, těsně před stisknutím spouště fotometu si oči zaclonil předloktím. Teď si svítil slabým světélkem baterky na roztrhané klubko chapadel, svíjející se před nimi ve smrtelných křečích.

„Už je po něm,“ oddechl si.

„Co to bylo?“ zaúpěl Jirka.

„Co já vím?“ odtušil Michal. „Nejspíš dosavadní majitel této usedlosti. Právě nám ji ochotně předal a nejspíš nám na nějakou dobu poskytl i zásoby jídla.“

Jirka se vzpamatoval a vytáhl z kapuce agisar. Nemusel udělat ani krok - potřebné vzorky tkání podivného tvora měl všude, i na obličeji.

„Byl to stejný dravec, jako kdysi pod tou skálou napadl Evžena,“ řekl s určitostí. „Nemůže jich tu být víc?“

Michal opatrně postupoval dál, ale sotva po pěti metrech se ze tmy vyloupl definitivní konec jeskyně. Více oblud se zde nenacházelo. To bylo dobré znamení - jeskyně byla nyní jejich a mohla jim poskytnout potřebné útočiště.

„Budeme muset zabezpečit vchod, aby nás tady v noci něco nepřepadlo,“ uvažoval nahlas Michal.

V jeskyni bylo naštěstí dostatek velkých kamenů, kterými se dal úzký vchod snadno zatarasit.

„Dáme jen dobít akumulátory,“ rozhodl Michal. „A pak se pokusíme usnout. Dnes jsme si to opravdu zasloužili.“

Rozbalili spacáky, ale nerozbalovali batohy. Jirka měl naštěstí po ruce láhev s vodou. Snědli ovoce a natáhli se na kamenitou podlahu. Spacáky byly měkké a oba brzy usnuli, ale tentokrát konečně na svobodě.

Jaké překvapení jim ještě tahle planeta připraví?

Mohli očekávat ledacos, ale aspoň pro tentokrát si opět vybojovali kus svobody. Oba si uvědomovali, že na ně místní obyvatelé brzy uspořádají štvanici, ale byli si jistí, že se ve vzduchu žádné stopy nezachovaly a v jeskyni jsou velice dobře schováni.

Netušili, jak těžce se zmýlili...

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: