Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Aorrug

Michal se probudil jako první. A okamžitě prudce zatřásl ramenem svého kamaráda. A nebylo to proto, že už byl venku zářivý bílý den a paprsky slunce jasně osvětlovaly jeskyni. Příčinou jeho zděšení bylo něco jiného.

Tři kroky od nich seděla na jejich třetím batohu jakási tmavohnědá příšerka. Chapadla měla, podobně jako chobotnice, na vnitřní straně světlejší až do žluta, ale její tělo bylo ukryté pod vakovitým vroubkovaným rohovinovým krunýřem. Byla o trochu menší než člověk a nehýbala se, jen občas zamrkala svýma dvěma velkýma černýma očima.

„Vstávej,“ třásl Michal Jirkou. Současně druhou volnou rukou šátral ve spacím pytli po rukojeti fotometu. Nemohl ji nahmatat a Jirka se také probouzel příliš pomalu.

„Co je, co se děje...?“ mžoural rozespale očima.

„Hele, co tu máme,“ ukázal mu Michal rukou.

„Tohle?“ podíval se ospale Jirka. „Co je to?“

„Nevím,“ odtušil Michal.

„Když to zastřelíš, já ti to zjistím,“ zabručel ospalým hlasem Jirka.

„To bude velice těžké, ne-li úplně nemožné,“ odpověděla mu v té chvíli - příšerka.

Oba překvapením ztuhli jako sochy a dokonce i Jirka se rázem probudil z polospánku.

Jednak proto, že na ně promluvila. Měla poněkud pištivý hlas, ale vyslovovala velice zřetelně.

Druhým šokem tedy bylo, že na ně promluvila jazykem Bar, známou univerzální řečí Galaktického společenství.

Třetím - a rozhodně ne nejmenším šokem - bylo, že na ně při těchto slovech namířila - Michalův fotomet.

Bezmála minutu se na ni dívali jako na zjevení zla. Když se příšerka nedočkala žádné reakce, pokračovala:

„Několikrát jste mě překvapili v dobrém, ale závěr jste si nemožně pokazili. Ten útěk byl ze začátku parádní. Hezky jste se zbavili strážců a odletěli jste daleko, takže by vás tu dlouho nikdo nehledal. Ale pak - no promiňte mi, to byla opravdu školácká chyba, oba si usnete jako na nějakém výletě a nepostavíte ani hlídku. Za to byste zasluhovali, abych vás teď na tom místě rozstřílela na krvavé cucky.“

„Jak to... jak to že to mluví?“ vyjekl Jirka.

„Jak to, jak to...“ opakovala po něm posměšně ta podivná obrněná chobotnice. „Nejste přece jediní tvorové ve vesmíru, kdo se umí dorozumívat zvukovou signalizací.“

„No jo, ale že ovládáš jazyk Bar?“ vybuchl Jirka.

„Proč ne?“ odtušila příšerka klidně. „Jazyk jako jazyk, ten váš je navíc velice snadný.“

„Cožpak se tak daleko od naší Galaxie mluví právě tímto jazykem?“ zeptal se také Michal.

„Daleko?“ zasmála se docela zřetelně chobotnice. „Vy si vážně myslíte, že jsme daleko od té vaší Galaxie?“

„Podle toho, co jsme v noci viděli na obloze...“ začal Michal, ale chobotnice ho nenechala domluvit.

„Co jste viděli na obloze, není vůbec rozhodující. Tady je všechno úplně jiné než u vás.“

„Takže musíme být strašně daleko,“ dokončil Michal.

„Vy jste ze Země, viďte?“ otázala se jich chobotnice, ale nečekala na potvrzení svých slov a pokračovala:

„To se tedy budete divit...“

„Chceš snad tvrdit, že jsme blízko Země?“

„No, dalo by se to tak říci,“ zaváhala s odpovědí. „Ne že byste byli právě na Zemi, ale daleko to rozhodně není.“

„A co jsi vlastně ty?“ oslovil mluvící příšerku Michal a pokusil se vysoukat se rychle ze spacího pytle. „A vrať mi tu hračku, rozumíš?“

„Přibrzdi chlapečku, oba jste pořád mými zajatci,“ řekla rychle příšerka a na stvrzení svých slov na ně opět namířila fotomet. „Tohle není vědecká debata, to je výslech.“

„Ale my nehodláme vypovídat,“ odsekl Jirka bezmocně a skoro zoufale.

„To ani není nutné,“ odtušila chobotnice. „Nepotřebuji znát vaši verzi, když jsem viděla pravdu těmahle očima.“

„Jak to, viděla?“ nechápal Michal.

„Viděla,“ opakovala příšerka. „Cožpak jste doufali, že uniknete - časoprojektorům?“

Oba zůstali stát, jako kdyby vedle nich udeřil blesk.

„Časoprojektorům?“ vytřeštil oči Michal. „Ty přece mají jenom Strážci...“

„To platí u vás,“ odtušila klidně příšerka. „Tady je mám zrovna já. Proto se mi tu nikdo neopováží postavit na odpor. Ani vy ne, za to vám ručím.“

„Poslyš, ty bestie, co ty jsi vlastně zač, že se chováš, jako by ti tahle planeta patřila?“ rozkřikl se na ni Michal, jakkoliv dosud vypadal klidnější než jeho kamarád.

„Chytrej chlapeček,“ pochválila ho posměšně chobotnice. „Uhodl, bravo! Ale jinak máte oba smůlu. Máš pravdu, patří mi celá tahle planeta a nejen tahle. Já jsem totiž Aorrug, svrchovaný vladař šestnácti světů Impéria.“

„Takže tobě patřila i ta zoologická zahrada?“ zděsil se už po kolikáté Michal.

„Patřila? Proč o ní mluvíš v minulém čase, když jste ji opustili sotva na jednu noc?“

„Ty nás tam chceš vrátit?“ vybuchl Jirka. „Nikdy se tam nevrátíme, rozumíš? Nikdy!“

Konečně se oběma podařilo vymotat se ze spacích pytlů. Naštěstí se večer nesvlékali, takže by teď byli ihned připraveni k útěku - kdyby ovšem ta příšerka nedržela jejich jedinou zbraň, příliš účinnou, než aby se mohli spoléhat na to, že by vyvázli. Stáli proti ní a chytili se za ruce, jako kdyby si vzájemně chtěli dodávat odvahy.

„Nikdy neříkejte nikdy,“ odtušila posměšným tónem malá bestie. „Mohlo by se vám snadno stát, že se zmýlíte.“

„To špatně znáš lidi Země,“ pokusil se jí aspoň slovně odporovat Michal. „Nikdy se tam nevrátíme, rozhodně ne sami a dobrovolně.“

Současně tiskl Jirkovu dlaň v rytmu morseovy abecedy.

„O dobrovolnosti jsem přece nikdy nemluvila,“ opáčila pobaveným tónem chobotnice. „O ní mluvíte vy, já na ni pěkně zvysoka kašlu. Vrátíte se tam proti své vůli. A protože každé vzepření mé vůli musí být potrestáno, budete celých dvacet dní dostávat k jídlu jen hovna.“

Jirka nejprve odpověděl pouhými dvěma písmeny Michalovi morseovkou. Teprve pak se obrátil na příšerku.

„To radši zemřeme!“ řekl zdánlivě klidně.

„To bych docela nerada,“ opáčila. „Tak vzácné exponáty jsem tu ještě neměla a kdoví, jestli se mi sem v dalších stu letech dostanou další. Víte vy, kolik životů mých poddaných už kvůli vám vyhaslo?“

„Ti dva hlídači - zahynuli?“ zarazil se Michal.

„Samozřejmě,“ ujistila ho chobotnice. „I kdyby si nepřerazili kosti při pádu, zanedbali moje nařízení a za to je poprava. Připočtěte k tomu osm dalších, kteří vás měli strážit anebo měli držet hlídky v Govirnagru, dále dvanáct předchozích hlídačů, kteří nepřekonali chuť na maso, ačkoliv mi později tvrdili, že se snažili uchránit vás od smrti hladem.“

„Myslíš ty, co zabili Evžena?“ domyslel zděšeně Michal.

„Ano, to mám na mysli,“ potvrdila jeho slova chobotnice. „Oni před popravou tvrdili, že vám chtěli nabídnout něco, co vám bude určitě chutnat, abyste nakonec nepošli hladem, ale nechali pro vás sotva polovinu jedné nohy a ostatní, zejména nejchutnější vnitřnosti, zbaštili krátce po nepovolené porážce sami. Určitě toho litovali, když se pomalu rozpouštěli v bazénu s kyselinou sírovou... To byla podívaná! Sjelo se na ni nejméně tisíc pozvaných...“

„My bychom to stejně nejedli, nejsme lidožrouti,“ opáčil už zase skoro klidně Michal.

„Kdyby tady tvůj kamarád neměl agisar, nepoznali byste to a baštili byste všechno jako čuníci ve výkrmně,“ odtušila pohrdlivým tónem chobotnice. „Někdy je lepší nic nevědět, nestarat se, co ti kdo předhodí. Takový agisar nemusí být vždycky jen výhodou. Řekla bych, že vám ho z toho důvodu ani nenechám.“

„Ty bestie mizerná!“ vykřikl Jirka - a vrhl se spolu se svým kamarádem směrem k překvapené chobotnici. Michal totiž předtím navrhl morseovkou Jirkovi, že se na příšerku vrhnou a Jirka souhlasil, ačkoliv Michal počítal s možností, že ta bestie přitom jednoho z nich zastřelí. Fotometu chvíli trvá, než se jeho kondenzátor z výstřelu zotaví a nabije. Ten, kdo by to přežil, by měl tu potvoru zabít, i kdyby to měl udělat holýma rukama. Zejména Michal dobře věděl, že zdejší tvorové jsou křehčí než bývá na Zemi zvykem. Během rozhovoru se oba zvolna, jako kdyby chtěli jenom lépe slyšet, pomalu po centimetrech k „vládci šestnácti světů“ přibližovali.

V nevelké jeskyni se prudce zablýsklo.

Jirka s Michalem se srazili, jak oba skočili na malou chobotnici. Ani jednomu z nich se nic nestalo, protože místo aby ta příšerka stiskla spoušť fotometu, zmizela jim přímo před očima a oba dopadli jenom na opuštěný batoh.

„Óóóch, vidím, že jsem vás docela podcenila,“ ozvalo se v té chvíli za nimi.

Ohlédli se. Chobotnice teď seděla na Michalově batohu, fotomet pořád namířený na oba zděšené mladíky.

„Přiznávám se, překvapili jste mě,“ pištěla uznale. „To je zvláštní, myslela jsem si, že lidi Země znám lépe.“

„Chcípni, potvoro!“ vykřikl Jirka a skočil po ní znovu. Byl blíž, ale tentokrát se nestačili domluvit a proto se Michal ani nepohnul. Místo toho v očekávání dalšího záblesku přimhouřil oči a navíc si je zaclonil předloktím, takže si na rozdíl od kamaráda všiml, co se vlastně stalo.

Ta bestie se na okamžik zahalila do nafialovělého, jasně svítícího obláčku a v okamžiku se rozplynula, aby se stranou od nich současně v dalším podobném obláčku objevila. Bylo mu jasné, že si s nimi může hrát známou kočičí hru, kde oni mají nezáviděníhodnou roli myšky.

„Stejně nás nechytíš,“ vykřikl na tu potvoru nenávistně, ale už i bezmocně.

„Chytím, chlapečkové, chytím,“ opáčila chobotnice. „Asi bych se o to měla s vámi vsadit, jenomže vy mi už teď beztak patříte se vším, co máte, takže ani vsadit nemáte co.“

„Michale, ona nás ani nechce zabít, jen chytit,“ vykřikl náhle Jirka na kamaráda. Nezdržoval se morseovkou, křikl to česky a spoléhal na to, že ta bestie, jakkoliv zná jazyk Bar Galaktického společenství, nemůže znát řeč nepatrného národa kdesi v Evropě.

Právě tak využívali Američané během druhé světové války jednoho indiánského kmene, jehož příslušníci v rádiu klidně komunikovali otevřenou řečí, ale svým jazykem. Japonci to za celý zbytek války nerozšifrovali.

„Uletíme jí!“ pobízel Jirka Michala.

„Nemáte kudy, pánové!“ upozornila je nevzrušeně chobotnice.

V jeskyni trochu potemnělo. Kamarádi bleskově pohlédli ke vchodu, ale nebylo zřejmé, zda ztuhli překvapením z toho, co viděli, nebo z toho, co slyšeli.

Uviděli, že vchod je zamřížovaný propletencem chapadel, patřících mnohem většímu netvoru, než byla chobotnice. Každý pokus o útěk byl tudíž předem odsouzený k nezdaru.

Stejným šokem na ně působilo, že chobotnice tak pohotově reagovala na Jirkův návrh.

Ba co hůř.

Ona jim odpověděla - česky.

 


 

11.10.2016 10:00

Zpět Obsah Dále

Komentáře: