Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Měsíční tvář

Měsíční tvář

 

Science fiction

© 2017 Dana a Rudolf Mentzlovi, Praha


Kapitola 1

„Pomoz mi!“ napřáhla Pia pravici.

Zapřel jsem se nohou o skalní výstupek a podal ruku.

„Dobrý?“

„Jo.“

„Tady jsme ještě o pár metrů výš,“ dodal jsem, aby řeč nestála.

„To mi vyprávěj! Já sem jezdím od malička. Ty stativy,“ ukázala na nedalekou plošinku pod námi, „tady zabetonoval táta...“

„Vy bastardi!“ přerušil ji výkřik profesora Claudina. „To jste na nás nemohli počkat?“

„Kdybyste sebou hodili, tak už tu dávno jste,“ nenechala se rozhodit Pia. Ona byla na bastardy zvyklá od mala. Já to bral spíš jako projev náklonnosti, stejně jako všichni jeho studenti. Když chtěl být profesor Claudino opravdu vřelý, nazýval je sférickými bastardy, protože to jsou stejní bastardi, ať se na ně podívá z kterékoli strany.

„Jenomže my táhneme buřta!“ přidal se hlas Michela pomáhajícího profesorovi nést rozměrnou bednu.

„Brácha, neštvi! Já nesla binar, Dario montáž.“

„Prej binar...“

Vykročili jsme zpět k pozorovací plošině a zbytek Michelova výlevu se ztratil v chrastění kamínků pod okovanými botami.

Binar jsme nasadili už já s Piou, profesor s Michelem se právě prali se zrcadlovým teleskopem nazývaným buřt.

„Pospěš si,“ zabublal nespokojeně Claudino, „za chvíli je tma jak...“

„Jak v Palermu, viď, tatínku?“ skočila mu do řeči Pia.

„Jo, jak v Palermu,“ usmál se profesor zjevně potěšený slovní hříčkou, kterou jistě použije ve svých přednáškách. Před třemi dny se ukázalo, že vmrzlé magnetické pole komety Luhan-Pravec-Ravi dokáže v magnetosféře Země nadělat paseku dostatečně velkou na to, aby neodstíněná sprška slunečního větru odpravila už tak přetíženou síť nedaleké sicilské metropole. Tma jak v Palermu má naději stát se okřídleným rčením na akademické půdě.

„Já myslím, že už to skoro máme, ne?“ nasadil Michele kameru na dalekohled a přitáhl drahý šroub.

Drahým šroubem se nazývá takový šroub, který když se povolí, tak spadne a rozbije se nějaké drahé zařízení, v tomto případě chlazená kamera, zapůjčená proti podpisu a mnoha přísahám přímo z katedry.

„Akorát, Slunce už zapadá.“

„Ještě pár minut,“ neodpustila si Pia znalecký pohled na oblohu. „A pak ještě skoro hodinu.“

„Hlavně, aby nezapadl taky Měsíc.“

„Nezapadne, tady jsme vysoko, počítal jsem to,“ zavrčel jsem uraženě. „Ani na pláži nezapadne, ale bude se válet v oparu. Tady uvidíme nejlépe.“

„Nejlépe bychom to viděli v televizi, nebude jediný kanál, který by dával něco jiného.“

„Z reprízy to uvidíme všichni ještě stokrát. Tady to bude naživo.“

„Já osobně si oddechnu, až to bude za námi.“

Rozuměl jsem mu, všichni jsme to tak cítili. Pět let ujišťování, že kometa utržená bůh ví z kterých končin Oortova oblaku Zemi mine a zároveň obrovské finanční toky přesměrované k horečnému vývoji technologie na odklonění komety z kolizní dráhy nepřidalo nikomu na klidu.

„To jen tak pro jistotu,“ uklidňovali kormidelníci dějin, „kdyby jako něco. Kometa má spadnout na Měsíc, ne na Zemi.“

Došlo mi časem, že jinak nemohli. Spočítat dráhu kdejakého kamene na roky dopředu není problém. Když je ten kámen kometa, nechce nikdo za nic ručit. Nikdo neví, kdy kde Slunce ohřeje jakou bublinu plynu, která v nejméně vhodný okamžik vytryskne a změní dráhu komety. Třeba ani ne moc, stačí trošku a na těch milionech kilometrů...

Nestalo se tak. Naštěstí, protože za těch pět let jsme sotva dokázali obnovit lunární program a aktivovat něco jako deštník chránící Zemi před drobným doprovodným kamením, které už teď dopadá na měsíční povrch.

Před třemi dny napětí vyvrcholilo. Už bylo jasné, že Země zůstane pro tentokrát ušetřena, ale musíte si to sakra vytrvale opakovat, když vidíte, jak se ten jasný bod na obloze neustále zjasňuje a zvětšuje, až nakonec nabude velikosti dvou měsíčních disků trhajících se slapovými silami a během pár minut prosviští nad hlavou směr Měsíc.

Pomalu se setmělo. Několik dnů starý měsíční srpek nebyl ještě tak jasný, aby zcela přesvítil popelavý svit. Občas se na něm rozsvítila a zhasla bílá tečka, ale to už nikoho nevzrušovalo. V posledních dnech jsme to již viděli tolikrát, že úkaz zevšedněl.

„Snad nebudou vadit ty červánky,“ otočil se Michele na otce. „Co na to kamera?“

„Červánky,“ odfrkl Claudino. To slovo mu jen připomnělo při s kolegy, zda může slapová vlna komety spustit zemětřesení. Mýlil by se ten, kdo by pomyslel, že průlet desetikilometrového tělesa nějakých pět set kilometrů od Země může problém vyjasnit. Pře zuřila dále, měrou ne nepodobnou samotné Stromboli, která nyní prokazatelně zvýšila aktivitu a v noci zalévala oblohu ohnivými červánky rušícími večerní pozorování.

„Červánky,“ opakoval po chvíli Claudino smířlivě, „nevadí. Spíš se bojím o počasí. Ráno přišlo měření, že do atmosféry pronikl kometární prach. Dříve či později se budou tvořit kondenzační zrna, na nich se srazí vodní pára, zatáhne se... Dnes snad ještě ne,“ dodal s nadějí.

„Už se něco děje,“ vpadla do řeči Pia s očima přitisknutýma k binaru.

„Neblázni, ještě je brzy,“ vyskočil Michele ke kameře.

„Možná dopadl jen nějaký větší úlomek.“

„Možná, ale teď je vidět i hlavní těleso.“

Vzpomněl jsem si, jak hrozivě kometa zářila, když se přibližovala a obracela k nám svou osvětlenou polokouli. Teď, když nás minula a nastavovala noční stranu, byla prakticky neviditelná. Možná z velké dálky by vidět byla díky ohonu a rozsáhlé atmosféře. My se však přímo v té atmosféře nacházeli a nebýt měření z družic, ani bychom o té ředině nevěděli.

„Také vidím,“ potvrdil Claudino.

Černá tečka se na pozadí zářivého srpku pomalu blížila k místu dopadu. Mare Crisium, Moře Nepokojů. Kruhová oblast na východním okraji měsíčního kotouče byla již jednou zasažena obřím asteroidem, který prorazil tehdy ještě tenkou měsíční kůru a vzniklý kráter zaplavila směs lunárního a meteorického magmatu. Dnes kometa Luhan-Pravec-Ravi dopadne poněkud jižněji, ale ne o mnoho.

Pia opustila své místo u binaru a přidala se k naší skupině.

„Zkus to zvětšit. Mám dojem, že jsem zahlédla stín komety.“

„Co asi dělám! Ten bastard,“ máchl Claudino rukou ke kameře, „neposlouchá.“

„Vypni autosize...“ zapojil se do řešení problému Michele.

Přesunul jsem se k binaru. Záznam z kamery si prohlédnu později. O pozorovacím komfortu se sice nedá mluvit, zato budu mít ovládání pevně v rukou.

Černá tečka komety byla už vidět docela zřetelně. Chvění atmosféry se na chvíli uklidnilo, dal se už rozpoznat i tvar. Co nestačily udělat slapové síly Země, dorazil svým gravitačním polem Měsíc. Roztrhaná kometa se změnila v řetízek obřích i menších balvanů seřazených do přímky. Stín komety, vržený na měsíční povrch, svůj vzor věrně doprovázel. Dvě tmavé čárky, skoro rovnoběžné, ale při bližším zkoumání přece jen trochu skloněné k sobě se pozvolna posunovaly po měsíčním disku. Prodloužil jsem si jejich dráhy, tam, kde se protnou, tam kometa dopadne.

„Asi už to začíná, vidíš?“

Nevím, na co Pia ukazovala, ale nebylo těžké domyslet se. V místě předpokládaného dopadu se začaly objevovat záblesky a následně i krátery. První balvany dorazily do cíle. S očima přitisknutýma k okulárům jsem pouze slyšel poctivé vrčení servomotorků polarizačních filtrů snažících se u sousedního dalekohledu korigovat stále sílící záblesky. Ještě jsou příliš slabé, zatím se bez dalekohledu neobejdu.

Pak jsem náhle binar nepotřeboval. Ani nevím, co přišlo dříve, jestli cvaknutí rychlostní clony v buřtu nebo podvědomé mrknutí. Obojí za stejným účelem. To první, aby neoslepl videočip kamery, to druhé zachránilo mou sítnici. Neodvážil jsem se oči otevřít.

„Ještě se mi dělají mžitky před očima.“

Piin hlas mne vzpamatoval. Byla na tom stokrát lépe než já, nedívala se do okuláru. Dalekohled je vlastně trychtýř na světlo, do oka nacpe tolikrát více světla, kolikrát má objektiv větší plochu než zřítelnice.

Pomalu otevírám oči, záře zvolna pohasíná. K binaru se ještě neodvážím, co když ještě nespadlo všechno.

„Úžasný zážitek,“ jásal Claudino. „Třeba ještě něco spadne. Jak se odjišťuje ta clona? Podívám se zatím do binaru.“

„Klidně, je tam volno,“ ustoupil jsem stranou ne právě jistý, kam stoupám. Zrak se vracel jen pomalu.

„Dík,“ zahučel se zpožděním spíš jen pro sebe. „Je tam ještě něco. Taková blecha, letí k terminátoru. Už zmizela ve stínu. Nevadí, o to zřetelnější bude záblesk, až spadne.“

„Bacha na to, dost to oslňuje,“ překonal jsem škodolibost a upozornil profesora na nebezpečí.

„Hm,“ evidentně neposlouchal, „nic, to je zvláštní.“

„Tak se podívej, co nafotila konkurence,“ navrhl Michele.

„Tak jo,“ ožil profesor a probudil notebook.

„Zkusíš LRO?“

Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter už měla svůj hlavní program - mapování měsíčního povrchu - za sebou a zaslouženě spala. Kdyby byla nadána schopností divit se, jistě by tak po probuzení učinila. Očekávala, že bude použita jako komunikační družice pro kontakt mezi Zemí a Měsícem, bude-li někdy obnoven lunární program. Místo toho měla opět fotografovat a dokumentovat. Obě její kamery s kompletně vyměněným softwarem, díky kterému teď dokážou pracovat v kontinuálním režimu, jsou asi to nejlepší, co máme k dispozici. Peněžní veletoky nasměrované do vývoje zařízení na záchranu Země čistě vědecký výzkum většinou obtékaly.

„Maj tam heslo, bastardi.“

„Ukaž,“ naklonil se Michele přes otce a poslepu vyklepal pár znaků. „Myslel jsem, že ho zná každý...“

„Fajn, to mi povíš pak,“ přerušil ho Claudino. Beztak už nikdo neposlouchal, všichni sledovali přehrávání záznamu. Obraz poněkud zadrhával. Přetížený server dělal, co mohl, zřejmě jsme nebyli jediní, kdo přísně střežené heslo znal.

Zbytek paliva pro korekce dráhy LRO ztratila sonda teprve před půl rokem, při manévrech, které zajistily, aby se k dopadu komety dostala v ten správný okamžik. Sonda se tím stala prakticky neovladatelnou, ale nikdo toho nelitoval. I tak bylo zřejmé, že nemá šanci prokličkovat rojem kamení, které kometa po dopadu vymrští do vesmíru.

„To mě teď nezajímá,“ přeskočil Claudino záběry skal a ledových balvanů řítících se k Měsíci. „Podívám se potom... Kde to asi..? Tady!“

Poněkud šikmý dopad začínal menšími balvany. Podle měřítka v rohu byly sice téměř půlkilometrové, ale v porovnání s pětikilometrovým mackem byly zanedbatelné. Bombardovaly povrch s razancí rychlopalného děla, ale to hlavní mělo teprve přijít. Obraz potemněl, automatika sondy se připravovala na megazáblesk.

Desetkrát větší průměr hlavního tělesa, to znamená tisíckrát větší objem, potažmo hmotnost, potažmo pohybovou energii. Nepředstavitelnou energii, která musela během několika sekund změnit formu.

LRO se posunula na své oběžné dráze, snímala teď měsíční povrch téměř tečně. Pětikilometrová brambora se dotkla povrchu. Zdálo se, že je obraz zpomalený, ve skutečnosti to byl klam způsobený rozměry, které ani při kosmických rychlostech nebyly zanedbatelné. Jakoby bez odporu proniklo těleso pod povrch a nebrzděno pokračovalo dál. Teprve po chvíli bylo znát, že se od místa styku šíří vlna nárazem rozžhaveného materiálu. Prach, kamení i tekutá láva se ženou naproti kameře, dohání ji další materiál, a protože nemá jinou možnost, zvedá se do výšky.

Těleso se zarývá stále hlouběji. Pokud se dá přes hradbu prachu vidět, postup se zpomalil, hornina se taví. Spíš než pronikání jednoho tělesa do druhého teď připomíná kámen bořící se do bažiny. Již vyčnívá jen horní vrchlík, vyvržený materiál rozpálený nad teplotu tání svítí proti zbytkům tmavé oblohy.

Vytváří se jakýsi oblak par, kapaliny i tuhých částí zpomalující rychlost dalších dopadajících meteoritů. Všechny další balvany dopadají stále obrovskou rychlostí do kráteru, teploty stále rostou nad bod tání, ale ne vždy nad bod varu, většina materiálu zůstává v kráteru přikrytá pokličkou dříve vyvrženého materiálu. Část, která uniká, se stává součástí pokličky a zvyšuje její mohutnost.

Poslední, téměř kilometrový balvan se přibližuje poněkud zešikma. Jeho osud by po předchozím spektáklu asi nikoho příliš nezaujal, kdyby se právě nedostal do kontaktu s vyvrženým materiálem. Srážka stíhá srážku. Obrovská energie, sice ne tak velká, aby dokázala pád tělesa zvrátit, však stačí na změnu směru. Balvan stáčí dráhu, letí téměř rovnoběžně s povrchem a odráží se. Pak kámen mizí ze zorného pole.

„No!“ ozval se po chvíli ticha Claudino. „Jestli mu zbyla jen desetina rychlosti, tak už zpátky nespadne a Měsíc bude mít vlastní měsíc.“

 


Obsah Dále

28.12.2017 19:54