Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 3

Zajímá vás, jak se vykládá raketa na Měsíci? Jako všude jinde. Vyloží se balíky, hned se skenují čárové kódy a shluk nedočkavých příjemců si je rozebírá. Jako první se vykládá osobní pošta a urgentní zásilky, což jsou třeba i čerstvé potraviny.

„Kdo tady překáží?“ zazněl jasný hlas staršího muže. „Vemu si balík a vypadnu!“

„Ty, Georgi, když já nevím číslo balíku,“ oslovil ho kdosi. „Měla to být malá krabička.“

„Krabička, kdo máte krabičku?“

Zdálo se mi moudřejší počkat, až se prostor trochu vylidní. Rozhlížel jsem se.

„To je nejlepší místo na rozhlížení!“ vrazil do Pii odborník na tepelná čerpadla.

Než mu žaludek podrážděný mořskou nemocí konečně zavřel pusu, terorizoval během letu zbytek osádky řečmi, které nenechaly nikoho na pochybách, že je to právě on, který zná Měsíc jako své boty. Právě díky němu zde vše funguje, jak má, bez něj a jeho nezištných rad by to velitel stanice (jó, starej dobrej George) mohl rovnou zabalit.

Právě nějakého nešťastného bažanta zasvěcoval do života na stanici s takovým entusiasmem, že zapomněl dávat pozor, kam šlape, a nabral Piu ve frontě, právě když se otáčela. Sekundu si zírali z blízka do obličeje, pak Pia začala padat. Srážka nebyla příliš prudká, a kdyby Pie nepřišlápl nohu, prostě by jen ukročila. Takhle jen bezmocně zašátrala před sebou rukama a skácela se.

Na obličeji odborníka na tepelná čerpadla se objevil úzký šrám. Sáhl si na tvář, a když si prohlédl ruku se stopou krve, hlasitě vykřikl.

„Co se tady děje!“ prodral se mezi pasažéry muž, kterého před chvílí oslovovali jako George. Když uviděl, kdo dělá povyk, přelétl mu po čele nápis 'tys mi tu ještě chyběl'.

„Ta holka,“ ukázal na Piu, „mne zranila. Podívej, jaký má drápance. To je svévolné překročení předpisů a ohrožení bezpečnosti.“

Napřáhl k vstávající Pie ruku, jako by jí chtěl pomoci, chytil ji za zápěstí a všem vítězně ukazoval její prsty s dlouhými nehty.

„No jo, hotovej střihorukej Edward,“ souhlasil George se zjevnou ironií v hlase.

„Ty to, Georgi, zlehčuješ, ale jestli do toho dostanu sněť...“

George se zatvářil, jako by takové řešení vítal, ale nakonec se obrátil k Pie.

„Slečno Claudinová,“ přečetl si jmenovku na košili, „s takovými nehty byste tu opravdu neměla chodit. Musím více naznačovat?“ usmál se mírně.

Pia zavrtěla hlavou a sklopila oči.

„A to je všechno?“ ozval se popuzeně odborník na tepelná čerpadla.

„A co bys chtěl víc!“

„Podle předpisů se takový přestupek musí hlásit na Zem.“

„To myslíš vážně?“

„Já si ty předpisy nevymyslel!“

„No dobře,“ mávl rukou George. „Nakrmíme úředního šimla.“

„To bych prosil,“ usmál se sebevědomě škrábnutý odborník. „Já si dám, Georgi, kafe a pak se u tebe stavím.“

Ostatní si zase začali hledět svých balíků a zavazadel.

Ke vstupu do přistávacího modulu byl připojený nafukovací tunel, aby bylo možné projít až do základny. Naši budoucí kolegové si brali vozíky, na ně nakládali věci a odváželi je. Všichni jsme měli na sobě jen lehké skafandry s otevřeným hledím.

„Co si o sobě myslí,“ šeptala za mnou Pia.

„No, má pravdu,“ mínil Michele se svou obvyklou upřímností. „Ale kam teď půjdeme? Čekal jsem, že pojedeme výtahem.“

„Tak sis měl přečíst brožurku,“ usadila Pia bratra dříve, než se stačil rozpodivovat.

Rozpodivovat. To slovo vymyslela Pia, po letech soužití s Michelem a svým otcem. Jejich schopnost udělat záhadu z maličkostí vynesla jejího otce na post uznávané kapacity a bratr Michele měl dobře nakročeno. Temnou stranu superschopnosti vnímali všichni kolem. Zkoumat záhady v oblasti přírodních věd přivádí lidstvo k poznání, zkoumání záhad v oblasti každodenního života přivádí okolostojící lidstvo k šílenství.

„Raději bych zajel rovnou pod zem,“ oponoval Michele zarputile. „Jestli tady chytnu nemoc z ozáření...“

„Klid,“ vložil jsem se do hovoru dříve, než se změní v sourozeneckou hádku. „Když jsme to vydrželi tři dny ve volném prostoru... Navíc, sluneční počasí je mírné, žádný plazmoid na obzoru, jen sluneční vítr a kosmické záření. Támhle máme kufry.“

Naše zavazadla se konečně objevila pod vrstvou balíků. Nejsou zrovna malá, protože tu zůstaneme na nejbližší půlrok. Ostatní cestující už si svých pět švestek rozebrali. Čtyři provozní technici a jeden odborník na tepelná čerpadla, kterého už jsme měli čest blíže poznat. Během cesty za Tutelou na půl úst utrousil, že se vrací nejbližším letem zpět a že by ho na delší dobu na Měsíc nikdo nedostal.

„Podařilo se mi ukořistit vozík,“ halekal šťastně Michele tlačící před sebou plošinku na převoz zavazadel.

„Fajn,“ zatvářil jsem se výmluvně na Piu, aby spolkla nějakou cool odpověď. Vzhledem k tomu, že stála opřená o plný zásobník vozíků, mohl jsem se s poměrně velkou přesností domyslet, jak by asi zněla.

Za chvíli plošina zmizela pod úhlednou hromadou zavazadel. Nikdo si nás už nevšímal.

Nafukovací tunel nás dovedl do průhledné kupole, což je nejvyšší část měsíční základny. Odtud vedou výtahy, schodiště a šachty do rozsáhlých podzemních prostor. Zadíval jsem se na oblohu, kterou teď asi po delší dobu neuvidím. Země byla po první čtvrti, rozeznal jsem Afriku.

„Už jste všichni?“ oslovil nás jakýsi náš budoucí kolega, který se tu znenadání objevil.

„Jo, my jsme poslední.“

„Dobře, já zavřu východ. Pro jistotu...“

„A kam teď máme jít?“

„Vám nikdo nic neřekl? No, šéf je asi u toho čerpadla, snad jste slyšeli, je tam porucha. Počkejte, zeptám se.“ Mluvil do headsetu. „OK, rozumím.“

„Tak budete ve staré budově,“ zazubil se na nás. „Já jsem Arnold.“

Přivedl nás k nákladnímu výtahu, stiskl tlačítko, sjeli jsme dolů a pokračovali několika sály až do tmavé chodby, která by asi zasloužila lépe větrat.

„Tady je někde vypínač, ale nevím, který to je...“ Otevřel dveře do jednoho z pokojů a světlo vpadlo na chodbu. Pokoj nebyl tak malý, jak jsem čekal. Postel, stolek, dvě židle a nasvícená laboratorní skleněná vana, kterou předchozí uživatel předělal na akvárium.

Arnold prohlížel čísla pokojů. „Tady a ty další dva. Ano?“ Odešel, zatímco jsme se ještě rozhlíželi. Díval jsem se do pokoje a snažil si představit, že tu bude půl roku můj domov.

„Jé, Dario,“ probral mě Piin hlas. „Můžu být v tomhle pokoji? Tady je krásné akvárium. Já bych chtěla být tady, nevadí ti to? Já bych ho jako bioložka potřebovala k práci,“ našla konečně rozumný důvod pro svou žádost.

Ustoupil jsem a podíval se do sousedních pokojů. Nebyly tak prostorné a svítily v nich jen kontrolky na vrčícím ovládacím panelu.

„Děkuju, ty jsi hodný,“ zašvitořila Pia.

Jestli nejsem spíš hlupák. Já ji přece znám. Umí si vydobýt svoje. Nepopírám, že jsem si na ni jednu dobu myslel, ale poznal jsem, že je trochu rozmazlená. Občas se zapomenu a zakoukám se na ni a pak přijde taková chvíle jako teď, která mě přivede na zem. Ona je jako lék, který mě včas vyléčí z poblouznění. Ona je lék sama na sebe. Už jsem zase na pevné zemi, lépe řečeno, na Měsíci.

Rozmístil jsem zavazadla na všechna volná místa v pokoji a poprvé jsem se v šestinové gravitaci natáhl na postel. Konečně klid? Kdepak, blikala mi žárovička v hlavě.

Po minutě už jsem ji nedovedl ignorovat. Vstal jsem ke kontrolnímu panelu. Po vyklepání přihlašovacích údajů se na mě vysypalo několik zpráv. Přivítání, poučení o bezpečnosti a nějaká na první pohled nezajímavá sdělení o tlaku a teplotě. Otevřel jsem svůj denní program. Předtucha mi říkala, že už na dnešek budeme mít naplánovanou práci.

Hodiny dle místního času v pravém dolním rohu obrazovky hlásily, že je 14.23 odpoledne. Prohlížím tabulku programu. Samozřejmě, že nás nenechají marnit čas. Zbývá mi půlhodinka na ubytování a odpočinek po příletu a pak mám absolvovat prohlídku nového pracoviště, nastěhovat vybavení a připravit experimenty na zítra.

Budeme se s Michelem věnovat výrobě křemíkových krystalů. Křemíkové destičky dnes najdete ve všech počítačích a řídicích jednotkách, ať už v mobilu, v ovládání motorů a termostatů, zkrátka všude, kde je elektronika.

Jsou malé a tenké, ale jejich struktura musí být velice přesná. Materiál je tak čistý, že si to ani neumíte představit. Vyčištěný křemík se sem zatím vozí ze Země, zde budeme přidávat příměsi germania a jiných látek a vyrábět krystaly.

Na vytahování krystalů z kapalné směsi máme novou tažičku. Přiletěla s námi raketou. Šéfové našeho vesmírného programu slibují, že první měsíční krystaly, určené na prodej zákazníkům, budou vyrobeny do jednoho roku.

Což o to, věřím, že se zákazníkům prodávat budou. Kdo by nechtěl mít součástky z Měsíce. Ale naším úkolem je především snížit co nejvíce výrobní náklady a zlepšit kvalitu. Díky menší gravitaci se budou lépe mísit atomy s rozdílnou hmotností a struktura krystalů by měla být přesnější.

Výroba je však teprve v začátcích a bude třeba řada experimentů a odstraňování všech možných zdrojů poruch. Nicméně máme tady na Měsíci jednu výhodu oproti krystalům vyráběným na orbitálních stanicích: doufáme, že bude možné maximální odstranění vibrací. Na umělých družicích kolem Země způsobují technická zařízení citelné vibrace, jež při visu v beztíži není možné tlumit. Tady máme pevnou hmotu Měsíce, o kterou se můžeme opřít.

Zaklonil jsem hlavu na opěrku křesla. Aspoň trochu odpočinku. Po třídenním sezení v raketě jsem úplně zmalátnělý. Odečítám na hodinách čas a počítám si, kolik minut zbývá do nástupu do práce. Ještě se na chvíli natáhnu. Michele mě určitě vzbudí.

 


Zpět Obsah Dále

04.01.2018 08:35