Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 5

Musel jsem se smířit s tím, že moje nové pracoviště je v bludišti tunelů několik metrů pod povrchem, tedy těsná laboratoř bez oken, přecpaná přístroji a vybavením. Tady budeme trávit většinu našeho času v budoucím půlroce. Michele Claudino, materiálový inženýr, a Dario Andretti, strojní inženýr. Mohli bychom si vyrobit novou cedulku na dveře.

Prohlíželi jsme si stopy předchozích uživatelů. Přístroje, které zde na místě dodatečně vylepšovali a opravovali, podrápané stoly, zbylé lepicí papírky na zdech s tajemnými nápisy. V místnosti zelo několik volných míst, připravených pro nová zařízení.

Niels nás letmo seznámil s tím, co zbylo, a pak se téměř se slzou v oku rozloučil. Zdálo se mi, že Michele se také poddává nostalgii. Zamyšleně si prohlížel lepicí papírky a některé z nich nahlas slabikoval.

Navrhl jsem racionálně, že nejprve přistěhujeme novou tažičku křemíkových krystalů. Michele se probral a začala zcela všední práce. Najít cestu chodbami, sklad, transportní vozík, nákladní výtah, zápolit s řízením vozíku a upevněním stroje.

Konečně poslední chodby k laboratoři. Ta úzká, co nás v ní dnes vyděsil Valentin. Za pár hodin jsme si na ni zvykli tak, že nás ani nenapadlo chodit jinudy. Vytahuji pásmo a měřím rozteč zárubní.

„O fous, ale projedeme,“ otevírám dveře a dávám Michelovi znamení.

Motor vozíku zabzučí, bedna se posune o pár centimetrů dopředu a opět znehybní.

„Tak zapomeň, neprojedeme,“ ozve se od řízení Michele. „Pojď se podívat.“

Zajistím dveře, aby se nezavřely, a nahlédnu na druhou stranu bedny.

„Vždyť jsem to sám měřil,“ prohlížím bednu nedůvěřivě.

„Bedna projde, ale vozík ne. Budeme to muset někudy objet. Jestli si tedy nechceš hodit tažičku na hrb a dostrkat ji tam ručně.“

„No to mě podrž,“ zhrozil jsem se při představě, jak budeme s bednou objíždět půl základny.

„Je tu někdo?“ ozval se z chodby hlas s lehkým ruským přízvukem.

Znovu jsem obešel bednu a málem se srazil se dvěma Měsíčňany. Jak jsem stačil pochytit, Měsíčňan je každý, kdo už umí ve zdejší gravitaci chodit a neposkakuje při tom. Co se toho týče, já s Michelem se máme ještě co učit.

„Promiňte, chtěli jsme navštívit laboratoř. Pan Niels zrovna odcházel, ale řekl nám o vás, tak jsme vám šli naproti.“

„Další pracovní síla?“ zeptal se nedůvěřivě a ne zrovna příjemným hlasem Michele.

„Ne, to ne,“ vrtěl hlavou mladík s ruským přízvukem. „Já jsem Garri Lebeděv, z ruské části. A tady je Matthias, korespondent časopisu Camera Obscura. Dělal jsem mu průvodce u nás.“

„Těší mne,“ podával jsem ruku přes roh bedny, „já jsem Dario.“

„Matthias, Matthias Doerr,“ potřásl mi novinář pravicí. Stisk měl pevný, ale trochu víc na své straně, jako by si nebyl jistý, zda na něj nevybafnu.

„Je to jeho poslední reportáž, zítra jde na odvykačku, a chtěl by ještě jednou navštívit laboratoř. Chce nafotit nové zařízení.“

Teprve teď mi svitlo, kde jsem ho viděl. Tenhle Matthias. Potkal jsem ho v technologickém středisku ESA. Přímo v ESTEC v Noordwijku v Holandsku. Domlouval nějaké testy ve vakuové komoře pro svou drážďanskou firmu Milenium3. Narodil se ještě v NDR a po převratu získal se svým otcem skomírající výzkumný ústav, který dokázali transformovat na špičkovou vývojářskou firmu. Rychle se rozrostli a v jejich pobočkách po celém světě dnes naleznete vše od základního výzkumu až po výrobu. Měřicí a diagnostické přístroje, chytré materiály, přesné stroje.

„Tak to je ta lžička?“ ukázal na jednu z beden s nápisem Czochralski Crystal Growth.

„Ne ta lžička, ale tažič...“ nedořekl jsem, došlo mi, proč se zachechtal. Madonna, vtipálek! To je to, co nám tu scházelo.

„Já ji znám možná lépe než vy,“ dodal už normálně a ukázal na logo Doerr s akronymem třetího tisíciletí, „dělali jsme k ní i recyklátor.“

„Pro ten pojedeme za chvilku.“

„Spíš za dýl,“ rýpl si Michele. „Tudy neprojedeme.“

„Proč byste... aha,“ přerušil sám sebe v divení Matthias, když spatřil důvod.

„Bedna by prošla.“

„Pánové,“ podíval se po nás Matthias významně, „a jestlipak jste četli technickou dokumentaci?“

Kdyby to řekl jen trochu povýšeně, definitivně by se mi zprotivil. V hlase však zaznělo cosi přátelského, jakési přání pomoci.

„Já vím, to je pro sraby,“ dodal s úsměvem. „Ale my si dáváme s balením hodně záležet. Zdvihněte prosím ještě trochu tu bednu,“ pokynul na Michela.

Michel pokrčil rameny, sáhl k palubní desce vozíku a bedna vyjela o deset čísel vzhůru.

„Tady někde to je,“ zahmatal Matthias na spodním okraji bedny, trhl za skryté madlo a zpod dna se vysunul malý transportní podvozek.

Mrkl jsem po Michelovi, jak se na kamarádské gesto tváří. Rozuměli jsme si beze slov. Škoda, že Matthias zítra odjíždí.

„Pro jaký časopis píšete?“ zeptal jsem se. „Nerozuměl jsem ten název.“

Matthias se lišácky zasmál. „Ehm, je to elitní časopis s nákladem asi dvě stě výtisků. Bulletin technického muzea v Drážďanech. Jmenuje se Camera Obscura.“

„Aha, vy jste spíš hobby novinář,“ pokývl jsem. „Pamatuji si vás z ESTECu.“

„Zjistil jsem, že jako novinář můžu klást zvědavé otázky,“ doplnil. „Vy budete obohacovat křemík?“

„Převážně. Křemík - germanium, také budeme zkoušet fosfor a hliník. Máme také v plánu pokusy s čistým křemíkem.“

„A pak řezat na oplatky?“

„Jak jinak.“

„No, slyšel jsem, že se také uvažuje o vývoji polovodičů do elektromobilů. Na transformaci proudu ze stejnosměrného na točivý.“

„Tak u nás ne,“ povídám. „My budeme dělat jen oplatky pro elektroniku.“

„Projekt je teprve v přípravě. Můžu si vás vyfotit?“ vytáhl Matthias foťák.

Zapózovali jsme mu u tažičky. Pak se návštěvníci rozloučili a já s Michelem jsme se konečně naplno vrhli do práce.


Jídelnu jsme našli snadno podle typického hluku. U stolků vidíme známé i neznámé tváře. Večeři si nabírá u pultu každý sám a pak koukáme, kam zaplout. Zahlédl jsem Garriho a vedle něj volná místa.

„Ahoj, je tu volno?“

Kýve hlavou.

„Kde máš Matthiase?“

„Ten už si dává něco lepšího.“

„Jo, třeba steak,“ naznačuji, že vím, kam míří. Soukromí návštěvníci měsíční základny mají svoji jídelnu, kde se jim servíruje jídlo srovnatelné s nejlepšími restauracemi na Zemi. Prohlížíme si s Michelem standardní balíčky vesmírné stravy. „Špagety v kostce,“ usmívá se Michele.

Otvírám balíček. „To nejsou špagety, ale vermicelli. Který odborník na výživu se pod tohle podepsal?“

„Pokud vím, ještě po tom nikdo neumřel,“ těší mě Garri.

Pro manipulaci zkouším lžičku, zatímco Michele se namáhá s vidličkou. Všiml jsem si, že vstoupila Pia. Já vždycky vím, jestli je v místnosti nebo ne. Snažím se ovšem chovat, jako bych ji neviděl.

„Ciao,“ ozývá se její hlas nad námi. Sedá si, uhýbám jí.

„Dobrou chuť,“ říká s trochou škodolibosti Michele.

„Hele, neštvi mě, mám dost. Tady se nedá ani nadechnout.“ Pia si prohlíží naše talíře. „Co to máš?“

„Pohankovou kaši,“ odpovídá Garri.

„Snad ne... Dá se to jíst?“

Garri se usmívá, že ano. Prohlíží si Piu a její barevné nehty, už krátce ostříhané, nalakované temně modře a stříbrně. Má co obdivovat, Pia je hezká holka.

„My máme něco jiného,“ uklidňuji ji. „Podle názvu prý špagety.“ Nemusím vysvětlovat, že Garri je Rus. Má na oděvu jmenovku v azbuce.

„Ach tak. On má ty balíčky s neznámým písmem.“

„Jak jsi tady dlouho?“ ptám se Garriho, abych se na ni pořád nedíval.

„Devadesát dva dní. Já jsem taky ještě nováček.“

„Ale už sis zvykl, ne?“

„No, už to tady znám. Ve vaší laboratoři jsem byl dneska poprvé. Ale v ruské části už se orientuji dobře.“

„A co jsi?“

„Poručík,“ kývl na své výložky s trochou údivu.

„Myslím, jakou odbornost máš.“

„Aha. Specializaci... odborník na raketové pohony.“

„A co tady máš na práci?“ zajímal se Michele.

„No...“ Garri se zarazil.

„Hele, kluci, večer přijďte na odběry ke mně do pokoje,“ vložila se nám do hovoru Pia. „Mám všechno s sebou, ať nemusíme chodit až do ordinace.“

„Ty jsi lékařka?“ podivil se Garri.

„Ne, bioložka. Dělám projekt. Sledujeme DNA methylaci a telomery. To je genetický výzkum,“ doplnila, když Garri stále zíral. „Já a brácha máme hodně podobný genom a Dario je kontrolní skupina.“

„Pořád nám bere vzorky,“ přidal se Michele. „Mám už ruce jako feťák.“

„Už rozumím. Mohl bych vám dělat taky kontrolní skupinu, lékařská věda mě zajímá,“ usmál se.

„Neříkej dvakrát...“ radím mu nezištně.

„Máš pravdu, bylo by to užitečné,“ míní Pia. „Jsi tu ve stejném prostředí jako my, ale s jinou stravou, určitě by se našly rozdíly.“

„Tak mě vemte jako dobrovolníka,“ navrhuje Garri, jako by to opravdu myslel vážně.

„Podepíšeš mi souhlas?“

„Co by ne?“

„Tedy netušil jsem, že ruské hrdinství sahá až tak daleko,“ vrtí hlavou Michele.

„Jsme tu všichni vědci, ne? Pracujeme pro vědu. Když vy vydržíte, já taky.“

„Tak přijď,“ souhlasí Pia. „Odběr je ve dvacet hodin, u mě, pokoj G 201. Připrav si žílu.“

 


Zpět Obsah Dále

13.01.2018 08:29